Pane jo... Ježíšmarjá!! To jsem v práci zase zavelel, že jsme již dlouho nikde nebyli na kolách na pivku a můj spolupracovník Lencfeld se toho chytnul. Můj spolupracovník Čak Noris, alias jitrnice z minulého cykloreportu se toho nechytnul vůbec. Vymlouval se, že musí s rodinou na nákupy a že mu přivezou pračku, ale my víme, že měl bobky z množství kilometrů, které nás čekalo. Nečekaně Čaka tedy zastoupil můj další spolupracovník Límouš, typický necyklista malého vzrůstu. Trasu jsem naplánoval já a věděl jsem že se výlet povede. Ale že se nebude druhý den v práci hovořit o ničem jiném, a to prosím pěkně na všech výrobních úsecích, to jsem nečekal. Vrátím se tedy den před naším odjezdem k nám na dvorek, kde jsem po patnácti letech od koupě učinil očistu mého bicyklu. Poprvé za celou dobu co ho mám, tak jsem mu věnoval trochu péče. Oloupal jsem z něj letité bahno ale hlavně vydloubal z koleček a ze řetězu hromadu ztuhlých hoven. Dokonce jsem objevil, že v zadu mám ještě jedno malé kolečko, které bylo celé zanesené ztvrdlou směsí oleje, šmíru, prachu a bahna. Když jsem to všechno oloupal a očistil, tak jsem to jel projet. Přeskakovalo to, skřípalo, vrzalo, ale nějak si to postupně sedlo a já zase můžu dalších patnáct roků jezdit. Takže se stalo, že v den Dé, se u mě stavil Límouš a vyrazili jsme směr Lužec Na Cidlinou, do Barešovýho ranče, kde na nás už čekal Lencfeld s jazykem vyplazeným až po bradavky. Nečekalo nás totiž nic jiného, než výborné plzeňské pivo na příjemné zahrádce. Když přišla orouškovaná servírka, smutně se nám téměř se slzou v oku omlouvala, že minutky už nemají, ale já ji uklidnil, že naše zájmy jsou beztak tekutého rázu. Natěšeně nám tedy odběhla pro tři chlazené lachouty z Plzně. Zaplatil jsem za ně krásných 132Kč. Pivo bylo výborné, o půl stupně teplejší než by mělo být, ale to vůbec nevadilo.
Po malé prohlídce areálu, jsme vyrazili dál, směr Žiželice. Moje kolo se lesklo jak Krampolovy zuby, Límouš neustále jezdil vedle nás, takže na nás pořád troubili kriplové v autech. Za obcí Lužec nad Cidlinou, před obcí Lišičky, před odbočkou na obec Vlkov nad lesy, nás předjel stříbrný homoušský kabriolet, který řídil typickej teplouš. Stejný přiteplený kabriolet s homoušem za volantem nás předjížděl znovu před obcí Převýšov. Naháněl se tam s jiným teploušem v bílém Superbu. Patrně si hledali místečko, kde by mohl jeden druhému smočit kládu ve věnečku. V obci Žiželice jsem se rozhodl, že klukům ukážu, kde jsem se jako malé dítě v Cidlině u splavu topil. Zajeli jsme tedy na ono místo, kde ale vegetila dvě děvčata, která byla přesně v tom věku, kdy nevíte jestli si s nimi máte kreslit do památníčku, nebo je prznit do roztrhání kund. Takže jsme takticky jen kolem nich mlčky projeli se sklopenými uši a pomalu se přibližovali k naší druhé pivní zastávce, kterou byl kulturák v Žiželicích. V něm jsem byl naposledy jako dítko se džbánkem dědovi pro pivo. Když jsem to řekl paní výčepní tak trochu zvlhla a byla tak hodná, že mi odemkla hospodské a kulturákové prostory a já se mohl po letech opět podívat. Všechno krásné zrekonstruované, velké, čisté. A to pivo, byla to dvanáctka Radegast, to byla lahoda nejvyššího kalibru!!
Ani sotva sedumnáctiletá cikánka se čtyřmi dětmi a pátým na cestě mě nevyvedla z míry. Opravdu skvělé pivo!! Naše cesta dál pokračovala na most, který vede přes dálnici a ze kterého jsme chvíli flusali na auta projíždějící pod námi. První infarkt jsem klukům přivodil když se jelo do kopce z obce Hradišťko II. Musím se přiznat, že i já, zkušený bicyklista jsem se zadýchal. Na kluky jsem počkal za odbočkou před obcí Kundratice, která nás naváděla na cíl naší cesty, což byly Kolesa. Před Kolesama se jede kousek po silnici, která je z obou stran obklopená zemědělskými pozemky polního typu. Takovej rachot, jakej tam vydávali odevšud cvrčkové, těžko pohledat. Řvali ty kurvy jak cikáni na náměstí. Několik desítek metrů před cílovou stanicí po levé straně nádherná holka s krásnými ňadry kyprých tvarů, oblečená do fialového přilnavého trika, sbírala hovna na lopatu a dávala je do kýble. No co, někdo sbírá hovna, já sbírám desky a cédéčka. Každopádně krásná holka s ušlechtilým hrudníkem. Divím se, že jsme to ustáli a nerozbili si tlamy na kolách... Když jsme dorazili do Koles, bylo nám řečeno, že hospoda v areálu je ještě zavřená, ale naštěstí pivko točili mimo areál. Byla to desítka Gambrinus a nebylo to špatný.
Lencfeld sice prskal, že mu to nechutnalo, ale on měl trochu jiné zájmy. Sedli jsme si totiž kousek od pasoucíhose koníčka. A koníček najednou zastřihal ušima a zpod břicha mu vylezlo majestátní péro obřích rozměrů. Jako by koníček zpíval úryvek z jedné písničky staré české metalové kapely "koukni, mám rozměry negra!".
Lencfeld obdivoval tedy koňský penis, zatímco já jsem se ho snažil vyfotit. Pak jsem mu fotografii toho překrásného koňského penisu poslal přes bluetooth, a následně jsme ho oba poslali svým milovaným ženám. Moje milovaná žena mi odepsala, že jsem debil... Cesta nás dál vedla lesem kolem písáků, kde jsme odpustili naše močové měchuřiny. Další cíl naší cesty byl Chlumec nad Cidlinou, ale protože jsme měli žízeň, stavili jsme se na jedenáctce Radegastu v Chárovně. Nad hlavami nám létal vojenský vrtulník, který prý hledal úchyly, co si fotili koňský péro. Po poli si to mašíroval traktor až se za ním prášilo. Pivo tam bylo výborné, dobře chlazené a i když bylo teprve čtvrté, začali jsme mít pivní náladu.
Lencfeld obdivoval tedy koňský penis, zatímco já jsem se ho snažil vyfotit. Pak jsem mu fotografii toho překrásného koňského penisu poslal přes bluetooth, a následně jsme ho oba poslali svým milovaným ženám. Moje milovaná žena mi odepsala, že jsem debil... Cesta nás dál vedla lesem kolem písáků, kde jsme odpustili naše močové měchuřiny. Další cíl naší cesty byl Chlumec nad Cidlinou, ale protože jsme měli žízeň, stavili jsme se na jedenáctce Radegastu v Chárovně. Nad hlavami nám létal vojenský vrtulník, který prý hledal úchyly, co si fotili koňský péro. Po poli si to mašíroval traktor až se za ním prášilo. Pivo tam bylo výborné, dobře chlazené a i když bylo teprve čtvrté, začali jsme mít pivní náladu.
Vydali jsme se tedy dál, konkrétně jsme projeli krásnou obcí Pamětník a zahučeli pod most, kde jsme se opět jali vyprazdňovati naše ptáčata. Když jsem začal nerušeně močit, všiml jsem si, že mě pozorují dvě dívky, které stály na druhé straně řeky. Otočil jsem se jim ze zorného pole a v klidu se dodělal. Chcaním samozřejmě... Nevím ale co vyváděli ty dva, Lencfeld s Límoušem, každopádně Lencfeld měl mokrá kaťata. Já jen doufám, že jen neodhadl délku chcaní s okamžikem zastrčení penisu, a že si jen trošku uchcal.
Chtěl jsem udělat několik romantických fotek, ale vrhnul se tam na mě roj nějakých blbcechtivých hovad takže jsem pofotil jen málo a radši jsme rychle vyskočili na kola jak Sergej Bubka a vyrazili směr Chlumec. Druhý infarkt jsem klukům přivedl na silnici u nájezdu na dálnici. Nakonec jsme to ale všichni dali a mohli pokračovat dál. Jenže když jsme vyjeli další kopec, kde se vzala, tu se vzala, do cesty se nám připletla další hospoda. Nacházeli jsme se v obci Olešnice a na lavičce vedle telefonní budky bez telefonního aparátu jsme popíjeli Gambrinus desítku.
Po něm jsme ale už opravdu jeli do toho Chlumce, konkrétně na zahrádku hospody La Putika, na hnusnýho Bernarda. Dali jsme si desítku a já zavolal našemu bývalému, všemohoucímu a vševědoucímu panu mistrovi Křemeňákovi, že jestli je doma, že k němu přijedeme na pivko. Jenže on mi do telefonního přístroje sdělil, že se nachází v obci Olešnice a dává si pivko tam, kde jsme si ho dávali my před pár minutama. Tak jsme si objedali dalšího hnusnýho Bernarda, tentokrát dvanáctku, protože sympatická slečna servírka se sympatickými tvary, ze kterých by Čak Noris řehtal, nám sdělila, že když je desítka hnusná, ať si dáme dvanáctku. Ta byla samozřejmě taky hnusná, ale sympatickým slečnám servírkám se sympatickými tvary se nemá odporovat. Taky jsme si dali utopence.
Když nám ho přinesla, pochválil jsem servírce, že má krásnou roušku, ale přitom jsem jí se zájmem koukal na kozy. Utopenec byl super. Rychle jsme do sebe kopli hnusnýho Bernieho a vyrazili k haciendě našeho bývalého pana mistra Křemeňáka, který se mezitím vrátil a který nás pohostil lahvovou dvanáctkou ze Smíchova a pálenou padesátkou ze švestky.
Chodil jsem tam chcát na jeho slepice. Naposledy jsem na slepice chcal ve třetí třídě u nás doma. Tenkrát mě ta mrcha klobla do pindíka a on od té doby neroste. Takže jsem měl zpočátku trochu respekt. Když jsem ale zjistil, že slepice našeho bývalého mistra jsou úplně tupé, chcal jsem na ně jak zamlada. Nejdřív jsem pochcal první linii (samozřejmě tím nemyslím, že jsem chcal na koronavirové zdravotní sestry, záchranáře a policisty, stále se bavíme o tupých slepicích), které když zjistily, že jsou pochcávány, tak zdrhly pryč, aby dopředu pustily druhou linii. Tu jsem také pochcal. Pak jsem na jednu flusnul a všechny ostatní se na ni vrhly (jak slepice po flusu) a daly jí co proto. Takhle jsem se tam na nich vyřádil třikrát. Límouš mezi tím chytl delirium a dveře mu nebyly dost široké aby byl schopen jimi projít, takže byl nejvyšší čas osedlat naše cyklistické oře a vyrazit na cestu domů. Aby taky ne, když se schylovalo k osmé hodině večerní. Náš bývalý všemohoucí a vševědoucí pan mistr s námi kousek jel, aby nám ukázal zkratku, kterou se dostaneme do Lužce na Barešův ranč, kde bylo v plánu rozlučkové pivo. Jenže Límouše, jako kdyby honil roj hladovejch včel, šlápl do pedálů a ujížděl pryč, aniž by věděl kam má jet. Marně jsem na něj pískal a řval že jede blbě. Jakoby v něm bouchly saze, odbočil kam neměl a ztratili jsme ho nadobro. Já s Lencfeldem jsme v klidu dojeli na křižovatku do Lužce, kde jsme chvíli čekali na Límouše, ale ten byl nezvěstný. Dovolat se mu nešlo, tak jsem se s Lencfeldem rozloučil, neboť slunce již zapadalo a ani my bychom nestihli rozlučkové pivo. Cestou jsem vyfotil krásný západ slunce, profrčel Novým Bydžovem kolem nádražní restaurace, kde to hučelo a domů jsem přijížděl ve chvíli, kdy se rozsvěcovaly lampy pouličního osvětlení jak je vidět ve videu dole (zvuk u videa nutný!!).
Doma jsem to zkoušel na moji milovanou ženu se sexem, ale nepostavil se mi. Taky aby jo, po devíti pivech a dvou slivovicích a najetých sedumdesáti kilometrech. Usnul jsem spánkem spravedlivých, ze kterého mě probudila ve čtyři hodiny sahara. V práci jsme zjistili, že Límouš je stále nezvěstný. Nakonec teda dorazil, trochu později, odřený, pohmožděný, s vodou v lokti, bez telefonu. On ten vůl se tam někde na kole vysekal, spadnul do hlubokýho příkopu, ze kterýho se ve svém požehnaném stavu nemohl vydrápat a ztratil tam telefon. Nakonec se vydrápal a domů přijel před půlnocí. Já osobně si myslím, že si tam i trochu v tom příkopě zdříml. Každopádně telefon ztratil, ale než ho ztratil, pořídil fotku svého kola a dal ji na facebook. Uplně ho tam vidím, jak sedí v příkopě, čepice se válí vedle něj na zemi, tlemí se jak debil a fotí si kolo... Byl to opět zábavný cyklovýlet plný piva a smíchu, xicht mi slunko sežehlo podle brýlí na sračku, ale na to já mrdám.
