Pokud právě čtete tento report, znamená to, že je minimálně 27. února a to znamená, že je to minimálně měsíc potom, co jsem ho psal. Jak je zmíněno v několika posledních reportech, pan ministr Blatný a jeho ušatý slovenský milenec, mají patrně něco proti koncertům a tak je pro jistotu zakázali. Mám takové tušení, že letos snad ani žádný nebude. A proto tu píšu slátaniny z mých procházek po mém krásném okolí. Blbé je, že už mi docházejí místa, na které bych chodil a ze kterých bych psal reporty. Snad proto je tento report psán dvacátého sedmého ledna, ale mí věrní čtenáři, a že jich není málo, si ho můžou přečíst až dvacátého sedmého února. Kdyby to tak nebylo, byly by dva reporty v krátkém časovém sledu a pak dlouuuuho nic. Dneska jsem se vypravil k naší krásné paní doktorce zeptat se na výsledky z odběrů krve. Očekával jsem čekárnu plnou chrchlajících zakoronovatělých simulantů v respirátorech třídy FTTTTFFFPTTTTFT69 ale když jsem tam přišel, seděla tam jen jedna kočka. Doslova. Na lavici tam chrupal černej kocůr. U paní doktorky jsem zjistil, že jsem krví stále relativně mlád. Měl jsem vítr z cholesterolu, ale mám nižší hodnoty než bych měl mít, což je ale lepší než kdyby hodnoty byly vyšší.
Když jsem se vracel od naší krásné paní doktorky, řekl jsem si, že jsem krevně zdráv hlavně díky mým dlouhým procházkám, na které chodím velmi často a že bych měl dnes také někam jít. A tím někam, bylo dnes PŘÍRODNÍ MUZEUM HISTORICKÉ ZEMĚDĚLSKÉ TECHNIKY. Mohl jsem jít rovnou do muzea, ale vzal jsem to oklikou. Šel jsem kolem nedodělaného hřiště s umělým povrchem, přeběhl jsem hlavní silnici naší malé, ale o to hezčí vesničky a moje kroky směřovaly ke zrekonstruovanému železničnímu přejezdu, abych se dostal na cestu do Vrší, což představuje cestu lemovanou poli, která vede nahoru, tam se stáčí a vrací se zpět k jinému zrekonstruovanému železničnímu přejezdu. Vůkol cesty jsou stromy ovocného typu, které v létě a na podzim nabízí našemu etnickému obohacení třešně, švestky, hrušky, špendlíky a jablka v množství větším než malém. Bohužel etnické obohacení, jak už to bývá, je rozumu mdlého a než aby to nechali dozrát, tak to vždycky sežerou nezralý. To je věc, která je mi volná, co mě ale sere, že stromy po jejich nájezdu mají co dělat, aby to do další sezony rozdýchaly. Cestou míjím místo, kde se každoročně koná drakiáda. Nahoře je plácek, kam místní omladina jezdí ve svých smrdutých oktávkách šoustat voňavé vaginy svých přítelkyň, chlastat nápoje plněné v plechovkách a také si tam mafie jezdí vyřizovat své účty. Nahoře se nachází posed a hned za ním několik stromů vlašských ořechů.
Dříve tam místo nich byly třešně, na které jsme jako malí kluci jezdili, až když byly červené, a hlavně za účelem sežrání, a ne lámání větví a ničení dřevin. Také tam kdysi býval stoh, na který jsme lezli a skákali z něj. Tohle dneska už není pravda. Dnešní zmrdi jen seději u telefonu a jen by prcali a chlastali. Podle pověsti se nahoře ve Vrší střídal u staré hrušně starý rok s novým. Na Silvestra si to tam prostě a jednoduše starý rok, představující stařečka, rozdával s novým rokem, který představoval steroidy nabušený metrosexuální nebinární bezpohlavní mladík nebílé pleti. Jak tento souboj každý rok o půlnoci dopadne, všichni vědí. Asfaltka končí a mění se v polní cestu, která vede zpět dolů k našemu cíli, což jak je zmíněno výše, dnes bylo Přírodní muzeum historické zemědělské techniky. Cestou je ještě jedna malá zastávka, kde se zastavím úplně pokaždé. Je to strom, jabloň, ve kterém je díra. Vždycky když jdu kolem tak si vyfotím vnitřek díry, abych věděl, jestli se v ní neskrývá třeba nějaký poklad.
