18. 3. 2021 SRUB A DUB

Bylo nebylo, jednoho březnového dne jsem se vypravil s přítelem číslo jedna, k příteli číslo dvě, kde jsme se sešli s přítelem číslo tři, čtyři a přítelkyní číslo jedna. Tam jsme popíjeli a hodovali. Na čepu bylo dvanáctistupňové pivo a do nohou alkohol zelené barvy, lahodné chuti. Paní domu k zakousnutí upekla vynikající bůček a přítel číslo čtyři přinesl pečené koleno, které bylo exkluzívní. Ovšem on k tomu také přinesl čerstvý křen. Naše silácké řeči, jak křen žereme po hrstech opadly ve chvíli, kdy ho začal strouhat. Jen z těch výparů nám teklo z očí. A když jsme ho opatrně na vidličce dali do úst, vytrysklo nám všem něco i z nosů. Kurva ten protáhnul jak výtěr nosu, který je teď velmi populární. O zábavu jsme měli postaráno na příštích třicet minut. Pořádaly se závody v tom, kdo toho sežere víc. Že se to ale nedalo pomalu pozřít ani v malém množství, nám v našem dvanáctkou a fefrminckou požehnaném stavu, bylo putna. Prochlastali jsme se až k odchodu, a měli jsme toho plné kecky. Ráno psal přítel číslo dvě, že má kocovinu a jestli se nepůjdeme projít ke srubu abychom si vyčistili hlavy. Neměl jsem sice v plánu jít dneska někde trajdat, ale co bych neudělal pro přítele, když je po opici, no ne? Takže jsem naladil bluetooth reprák a vyrazili jsme. Venku krásný jarní den, ale jen co se vymetený oblohy týká. Jinak byla pořád ještě kosa. Šli jsme kolem zámku, který je ve vlastnictví kraje a který srdečně mrdá na to, něco s ním udělat. 

Pokračovali jsme kolem zámeckého parku přes všechny možné mosty až k pískové cestě, vedle které nebyla cedule hlásající jaká zvířena se nachází ve zdejších, těžbou dřeva unavených lesích. Cedule se totiž nacházela v opravě. Po výšlapu do kopce - on ten kopec není velkej, ale v kocovinovatém stavu představuje velký kopec i retardér na silnici - špacírovali jsme si pěkně dál. Ptáčkové nám k tomu čviřikali, z repráčku, který jsem měl v kapse, nám k tomu čviřikala Anekke a bylo to všechno tak nějak pozitivní. Stejně pozitivní jako všichni ti covidem onemocnění lidé, kterých včera přibylo 9066, což je třetí nejvyšší víkendové číslo, jak srdnatě hlásal titulek na novinky.cz. Na křižovatce jsme zahnuli vlevo a dali se směr srub. Museli jsme zahučet do lesa na listí, protože cesta byla jedna velká blátivá sračka. I když nazývat lesem to, co tam po dřevorubcích zbylo, to může jen kokot. Ale protože mě kokotem nazývají docela často, tak je to vlastně v pořádku. Když se přichází ke srubu, je to moc pěkný pohled, což samozřejmě na fotografiích, pořízených mým sračkoidním telefonem nevynikne. Cestu kolem lemují růžné dřeviny a v zimním čase vytvářejí atmosféru blížícího se tepla, srubu.

Když se ale ke srubu přijde blíž, atmosféra je pryč. Tam kde byl dříve krásný smrkový les, není po zásahu vyšší moci, rozuměj těžařů, nic. A samotný srub taky není v nejlepší kondici. Lépe řečeno, je ve špatném stavu. Okolí též neodpovídá místu, ke kterému by měl někdo moc důvodů jít. Odpadky, ohniště, lavičky a to je tak nějak všechno. Srub prolezlý červotočem na sračku, v každé skulince schovaný pavouk, stromy, i když v lese, jaksi kolem skoro nejsou, člověk má až pocit, že tam ten srub je navíc. Ale až ho obec opraví, budou se na něj jezdit dívat až z Prahé!! 300 metrů od srubu se nachází Vojtěchův dub. 

Hned vedle hájovny, ve které Dr. Václav Vojtěch žil. Bohužel Hájovna je v ještě víc dezolátním stavu, než srub. Člověk, který ji od obce koupil je patrně nějaký dobrodruh když tam žije. Jediný hezký co tam je, tak je majestátní strom, konkrétně dub. U dubu bylo nedávno vybudováno odpočinkové centrum, které nabízí dřevěná lehátka na kterých jsou namalované berušky. Z větve, která v minulosti upadla, se narodil dubosaurus. Samotný dub je pak krásný majestátní strom. Člověk, když na něj ze země kouká, si musí uvědomit, jaké malinkaté a bezcenné hovínko vlastně na tom světě představuje. Lavičky se stoly přímo vybízejí k zasednutí, otevření lahváče a jen tak sezení a čumění do blba a kochání se okolím. Jenže nám je nějaký sezení tak nějak u prdele, protože je kosa a my po opici, takže jsme po pár minutách vyskočili na silnici a naše kroky nasměrovaly směr domů. Cestou jsem v dutině stromu objevil něčí trenky. Při letmém očichání je zřejmé, že nebyly použité....

13. 3. 2021 PRACHÁRNA SKŘIVANY

Přebíhat mezi katastry obce je nám minimálně na tři týdny zapovězeno a stejně nevím kam bych provokativně vyrazil, takže jsem okruh svých procházek musel maličko omezit. Není toho mnoho neprozkoumaného v mém okolí, ale nakonec jsem učinil rozhodnutí a vyrazil na vzpomínkovou trasu, tedy tam, kde jsem již dlouho nebyl. Toto rozhodnutí jsem ale učinil až cestou, když jsem původně šel podívat se k Vojtěchovu dubu a ke srubu. V zatáčce u kostela jsem si ale vzpomněl, kde jsem jako desetiletý hodný hošík chytal ryby. Rybníček naproti fabrice, kde teď hákuju dvacátým rokem u lisu, se jmenuje Svatá Anna a voda v něm je již dávno mrtvá. Snad by měla proběhnout nějaká rekultivace a obnova, ale zatím se nic neděje. Já jen vím, že jsem tam chytl svoji první rybu a pamatuju si, že místní sígr Pepa B. mi vyprávěl, jak líže kundu a že jednou, až vyrostu, že to budu taky dělat. Cestička dál pokračuje kolem jam, do kterých v dobách, kdy můj kapitalistický chlebodárce ještě nebyl mým kapitalistickým chlebodárcem, ale byl to cukrovar, a do těch jam tam cukrovar vypouštěl nějaký sračky. Jestli se tam vypouštěji nějaký sračky i teď, mi není známo. Každopádně já jako dítě základní školou povinné jsem si na těch jámách hrál se spolužáky na honičku. Když na to koukám teď, byli jsme docela frajeři, že jsme tam nikdy nikdo do toho nezahučeli. Cesta vede až k bývalému mostu, ze kterého zbyly už jenom betonové podstavce. 

Vracím se tedy ke Svaté Anně a zahýbám na hráz, na které mi právě Pepa prozradil že budu jednou lízat kundu. Prozrazoval mi toto tajemství zrovna když chytil nějakou bělici a do její, v agónii rozveřené rybí huby jí spoustěl mohutný provaz slin ze své pusy. Na té hrázi jsem byl dnes podruhé v mém bezcenném životě. A jaký to byl pocit? Jako když kolem něčeho celý život chodíte, víte o tom, že to tam je, ale nevěnujete tomu pozornost. Prostě hráz. Dělám pár fotek. Dnes jsem zvolil sépiové zbarvení, to aby nebylo tak okaté, jak můj telefon na piču fotí. V sépiovém zbarvení a s mlhou, která byla k dispozici, vypadají fotky ponuře a tak nějak romanticky. Fotím fabriku, Svatou Annu, jámy, staré stavidlo, zámek a dostávám se na silnici, kde po levé ruce mám plot zámeckého parku.

Když jsem byl před dvaadvaceti léty na civilní službě místo vojenské služby, zaměstnán coby údržbář na zámku, starali jsme se i o zámecký park, jehož plot chátral. S ostatními jsme tedy opravovali plot. Až půjdete někdy kolem, tak ty dřevěné výplně jsem natíral a upevňoval já. Pokračuji dál a dostáváme se ke vchodu do parku, do kterého jsem vrata též lakoval a přidělával já se spolucivilníky. V parku se pak nachází ještě jedno místo, které jsem opravoval, a sice zábradlí na mostě u turbíny, ale tam si zub času vybral svou největší daň. Chtělo by to upgrade celého mostu. Přecházím tedy most a lezu pod jiný most, kde jsem našel "angličáka". A bordel. Omladina tam nejspíš chodí chlastat. Když není zrovna povodeň, tak je tam docela útulno. 

Vylejzám tedy z pod mostu a po úzké pěšině kolem řeky se přibližuju k cíli dnešní procházky, k prachárně. To je místo, kde jsme jako pubertální dorostenci pálili co se dalo, rozbíjeli co se dalo, prostě jsme lajdačili. Jestli jsem tam někdy kouřil? Ne. Ani nikdo jinej. Ani jsme tam nechlastali. Věděl jsem že je to místo v dezolátním stavu. Jako malý jsem se tam bál chodit. V létě je to tam pěkně zarostlý a za každým stromem může někdo nebo něco číhat. Možná proto jsem tam vyrazil v době, kdy jsou stromy a keře holé. Moc se toho tam nezměnilo. Čekal jsem teda, že tam budou nějaké grafity, na ohni budou spálené petlahve, kolem poházené šprcky a třeba i nějaké zázemí, k sezení, chlastání, prcání a tak. Ale nic. Vůbec nic. Jen vyvrácený něco co zdánlivě připomínalo dveře, polorozpadlá veranda, vyvrácené stromy a nic. Malé zklamání, ale lhal bych, kdyby mi to tam pořád nepřišlo trochu sexy.

Jestli tam dřív za války byla prachárna, nebo za komančů, nebo se tomu jen tak říkalo, nemám tušení. Opouštím toto místo na příštích dvacet let a vracím se kolem řeky pěšinou až k železnému přelezu přes řeku. Když přejdu a podívám se doprava, nevidím tam už hřiště z betonových panelů, kam jsme jako žáci osmých tříd chodili hrát tenis a nohejbal. Kolem rostly obrovské lopuchy, některé panely byly vyvrácené a mezi nimi byly velké mezery, takže tenis se tam moc dobře nehrál. Vlastně to místo bylo hnusný, vlhký, strašidelný a sralo mě to tam. Jdu tedy vlevo přes stavidlo k rybníku. Když jsem byl ještě vychrtlé děcko, tam kde je teď rybník, chodil jsem na louku na žampiony. Pak tam ale vjely bagry a místo louky je tam rybník. Dvakrát jsme se jako děti tam koupali, do tý doby, než jsem si tam nohu poškrábal o rezatý hřebík. Od té doby se tam už chodilo jen na ryby. Od rybníku vede po můstku přes sádky cesta do zámeckého parku, kde jsem jako mladý muž civilní službou povinný zasadil jehličnatý strom, který je tam dodnes. Cestou domů pomůžu známému do kufru auta naložit špinavý pískovec a kolem kostela a zvoničky si to štráduju do naší ulice. Trochu pospíchám, protože o svá práva se srdnatě začala hlásit střeva....

1. 3. 2021 KUŘECÍ BURGERY NOWACO

Slovenský kokot s ušatým kokotem a s kokotem v červeným svetru s námi po roce na další měsíc vyjebali a tak pokud se budu držet litery zákona, nemám moc šancí někam jít a napsat o tom. O koncertu samozřejmě nemůže být řeč. Takže využiju právo provozovatele tohoto blogu a místo reportů se tu může sem tam objevit i nějaká ta recenze. Ale čekat, že napíšu recenzi jako nějaký fundovaný odborník, to může fakt jen asi idiot. Dnes se budeme zabývat našimi pajšly. Ostatně už jednou jsem zde prováděl rozbor tří různých druhů burgrů. Dočíst se to může náhodný i pravidelný návštěvník této ubohé stránky tady. Dnes bude řeč o předsmažených kuřecích hamburgerech od firmy Nowaco. Nejtěžší na tomto burgru je, odhodlat se jít do toho a koupit ho. Všechno ostatní pak už je pohoda. Já si totiž nemyslím, že bych musel tuhle hluboce zmraženou pochoutku poslat do sraček a ohodnotit ji deseti procenty, jak to udělalo (momentálně) pět pitomců v recenzích na heurece. Co jste jako čekali vy kreténi za čtyřicet korun? Stopadesátigramový hovězí hovado? Jste se asi posrali ne? A co ty kosti co se vám zapíchávaly do dásní? Já v tom nic takovýho neměl. To se neumíte nažrat nebo co? Dát špatnou známku tomuto pokrmu může fakt jen debil nebo Pražák, kterej má rypák nahoru a odsoudil burgery od Nowaco ještě předtím, než to vyzkoušel. Stejným způsobem bych mohl já ohodnotit pokusy o sýr s plísní na povrchu od Tesco a porovnávat ho s hermelínem. Blbost. Je třeba zohlednit cenu a za jakým účelem jdete do obchodu, abyste si Nowacoburgery koupili. Ten kdo chce od Nowaconamletýhokuřete burger, jakej dostane v burgrárně, tak musí být opravdu vyšinutý magor. Ale my normální kupujeme takovýhle blbosti za účelem rychlého naplnění žaludku něčím, co sice není zdravé, ale neuškodí to když se tím nebudete cpát denně. A navíc ta směšná cena v dnešní době! 40Kč za 4 burgry. Ano, neměl bych to asi nazývat burgrem, protože vím jak vypadá burger a když můžu tak si ho rád dám. Když se ale probudíte po noční a žaludek vám kňučí jak japonská pornoherečka, ještě rádi zajdete do mrazáku vytáhnout hezkou krabičku s obsahem něčeho mletého mraženého. 4 kusy najednou nesníte. Znamenalo by to sežrat 4 housky najednou a to je prasárna. Ale dva takový ne moc šťavnatý kousky namletých pilin a umělé hmoty nebo co v tom je, už se sní bez obtíží. Je tedy třeba do obyčejné housky, kterou rozkrojíte vložit správné množství rajčat a cibule, abyste se nedusili suchostí. Poté na rozpálenou pánvičku s olejem samozřejmě, vložíte dva plátky Nowacoburgerů, doporučuju použít pokličku, protože to prská jako vaše stará když se vrátíte nadrátovanej z hospody. Chvilku na jedný straně, chvilku na druhý straně a je hotovo. Zkušení šéfkuchaři můžou před vyndáním z oleje na již do zlatova opečenou hmotu položit sýr pro zvýraznění chuti. Když se sýr začne roztékat, vložíme burgery do připravených obložených housek, zalijeme kečupem, položíme na něj plátek čínského zelí, vršek housky potřeme hořčicí a voilá, dobrota je na světě. K zapití doporučuji Pepsicolu bo nějakou jinou nebílou perlivou tekutinu, řádně vychlazenou. A jaký je rozdíl mezi pětikilovým dokonalým burgrem z restaurace a plátky jakoburgeru od Nowaca? Samozřejmě v chuti. Nowaco burgery nejsou nijak výrazné, nechutnají jako burgery. Spíš taková průmyslová sekaná. Ale co bychom kurva chtěli za čtyřicet Káčé? A dál? Tak nejenom že vám po obrovským hovadu z restaurace, který bude doplněn ještě o hranolky a jiný píčoviny, bude špatně, protože toho je prostě hodně a už do vás pak nepoleze pivo což je průser, ale taky to bude o dvě kila dražší a hlavně na vás budou všichni kolem, co si dali guláš, čumět, jak to žerete jak prase, že máte slaninu až za ušima a hubu upatlanou jak malý retardovaný děcko. Taky nijak zvlášť neovlivníte obsah toho, co v něm budete chtít mít. Ne každý má rád okurku nebo ten který druh dresingu, který je v nabídce. Tohle s Nowacem řešit nemusíte. Za dvě stovky si koupíte pět takových balení po čtyřech. Do housky si můžete klidně nasrat když to tak máte rádi a až vám hovna potečou skrz zuby koutky úst ven, nikdo, ale opravdu nikdo na vás nebude čumět jak na kripla. A to se počítá!!  

Dobře jsme k obědu pojedli a v krabičce nám zůstaly ještě dva. Housky už ale nejsou. Ničemu nevadí, v chlebu chutnají mletý kuřata od Nowaca stejně přiměřeně jako v housce. A navíc si můžete říct, že k obědu jste měli burgry (v housce) a k večeři máte tousty (v chlebu). 

Je mi jasný, že opravdový gurmán by tohle nevzal do huby a pan Pohlreich by vrhnul už u pokladny při placení. Jenže je tu jedna taková malá záležitost: Já na opravdový gurmány seru! Chci se nažrat a k tomu jsou Burgery od Nowaca víc než dostačující.