11. 6. 2013 EXPEDICE SAPA

:-)

Na expedici SAPA 2013 přišel můj bratranec (zdravím Jirku), který to celé zorganizoval a tak v sobotu 11.6.2013 před sedmou hodinou ranní přifrčel na svém bílém oři aby mě vyzvednul a odvezl naše zadky do Chlumce nad Cidlinou na vlakové nádraží, odkud nás pan řidič rychlejedoucí lokomotivy odtáhl ve vagonu na hlavní nádraží do Prahy. Povšimněte si, jak krásně to zní bez Havla Vaška. PRAHA HLAVNÍ NÁDRAŽÍ. A ne žádné hloupé VÁCLAV HAVEL BAHNHOF.

VÁCLAV HAVEL BAHNHOF

Taky si povšimněte, že jsem celkem nenápadně přeskočil tu hodinu a půl dlouhou část, kterou jsme strávili ve vlaku. Ono se tam totiž nic nestalo. Někdo by mohl namítnout, že je to ticho před bouří a taková ta předzvěst toho, že se stane něco velkého. Ale nestalo. Jak jsem psal na začátku, Expedice SAPA 2013 neměla žádný zvláštní bod. Nic. V Praze nemohl nejdřív bratrabec najít WC a když už ho našel, tak za vychcání vysolil dvacet korun českých. Ale v ceně zase byl orální sex se starým pánem, jenž vybíral poplatek za použití WC. V tu chvíli mi došlo, proč ve vlaku chodili všichni každou chvíli chcát. Nechtělo se jim platit 20Kč za vyprázdnění močové měchuřiny. Naskočili jsme na metro a frkali na Kačerov, kde jsme naskočili na autobus. Vlezli jsme do něj, když řidič telefonoval a na náš dotaz, jestli můžem do autobusu reagoval tak, že volajícímu řekl, že zavolá za chvíli. Nicméně hovor neukončil, nám nic neřekl a tak jsme si sedli na zadní sedadla jako správný frajeři ze sedmý třídy a čekali až se vyjede. Člověče, paráda, uplně prázdnej autobus.

Není nad to, nastoupit do autobusu už na parkovišti :-)

Řidič ve správnou chvíli nastartoval, objel budovu a tam byla autobusová zastávka, kde na autobus čekalo asi 20 lidí. :-) Jen my 2 blbý vidláci nastoupili do autobusu už na nějakým odpočívadle bo co to bylo. Pan řidič zaslouží palec nahoru za to že nás nevyplonkoval. Cestou do autobusu nastupovali šikmoocí lidé a my měli stále větší jistotu, že jedeme správným směrem. Některý šikmooký byli vyloženě exoti, jiný, hlavně pak děvčata, byla opravdu krásná.

Když jsme dosáhli cíle, tedy SAPY, vzpomněli jsme si, že máme hlad, a tak jsme zamířili do druhé restaurace v pořadí, že si dáme nějakou baštonádu.

Před restaurací s cool názvem NHÁ HÁNG

Cožpak o to, já si dal slušný rizoto s kočičím masem a Plzeň, ale Jirka musí mít neustále něco extra a tak si objednal zeleninový salát s kuřecím masem.

Rizoto s kočičím masem.

Plzeň made in Vietnam. MŇAM!

Jeden by mohl tvrdit, že na zeleninovým salátu s kuřecím masem se nedá nic moc zkazit, ovšem to co mu přinesli, to by se hodilo spíš jako rekvizita do filmu, protože to vypadalo pěkně, ale poživatelné to nebylo. Nejdřív jsem se musel smát, protože Jirka dostal salát, kterej byl navrchu celej posypanej burskými oříšky. Jirkovi, jako silnýmu alergikovi na jakýkoliv oříšky to zas až tak moc k smíchu nepřišlo. Nabídnul jsem se, že si to s ním vyměním, ale naštěstí odmítl. Protože od rána nic nejedl, tak vybral oříšky a tak se na ten zkurvenej salát těšil, ale jak si dal do huby první sousto, úsměv na tváři mu zmizel uplně. On tam teda už po tom fó pá s oříškama žádnej nebyl, ale teď byl jeho úsměv v prdeli uplně. Chuť onoho pokrmu popsal jako nahřátý lepidlo. Prostě takovej kanagom ve třicetistupňovým vedru. Dal mi ochutnat, protože jsem kanagom ještě nejedl, a člověče nic moc. Honem jsem to musel zajíst pořádnou dávkou svýho rizota a zapít pivem, protože hrozilo protrhnutí hráze a následné vyvrhnutí obsahu žaludku. Jirka to tam teda nechal na stole, a když přišla sličná, asi s dvouma kilama pudru na xichtě, šikmooká holčina pro prázdnej můj talíř a pro bratrancův plnej talíř, ptala se co se stalo a Jirka jí řekl, že mu to moc nejede, načež ona s úsměvem od ucha ke kundě odpověděla "Nejedeeeeeee." Ale Jirkovi to bylo stejně jedno, protože on se nepřijel do SAPY nažrat, ale jako obdivovatel šikmookých žen přijel se tam pokochat pohledem na krásné, i méně krásné Větnamky. V tomhle SAPA určitě nezklamala. Jinak kdo tam nebyl, tak je to šíleně obrovskej prostor o rozloze menšího města plnej trhovců, restaurací a všeho možnýho i nemožnýho. Když jsme se dosyta najedli, tak jsme teda vyrazili do tý veleslavný tržnice a řeknu vám bez mučení, je to síla. Jednak tam zabloudíte hned za první zatáčkou, druhak absolutně nemáte šanci to celý projít, protože to buď přestane bavit nebo to nestíháte z časových důvodů. A hlavně když už si tam něco vyberete, tak vám potom větnamec řekne, že po jednom kusu neprodává. Třeba jako zelenej lejzr, kterej chtěl Jirka. Kokot větnamskej. A nebyl sám. Hodně trhovců ale i kamenných obchodů se chovalo jako obchody Makro, kdy si musíte koupit karton kuřat, krabici jogrutů apodobně. Ovšem co bysme dělali s dvaceti zelenými lejzry, to nám už pan Větnamec neprozradil. Jirka si potom dal u rychlýho občerstvení gyros s hranolkama smažených v oleji, který nebyl vyměňován od války v Perském zálivu a já si dal pivko. Pak jsme pokračovali v tom bludišti, kde to všudypřítomně smrdělo těma jejich žrádlama a hovnama a myšinou a zvratkama a zdechlinou. Nechci ani pomyslet na to, jak to tam musí vypadat když jsou vedra. Nic pro našince. Našel jsem tam dokonce i obchůdek s metalovejma tričkama, ale měli jenom černý a já černou už nějak nemusím. Jednak zeštíhluje, což samozřejmě vůbec nepotřebuju :-) a druhak černý hadry už mezi metalistama nejsou tak moc IN. Taky jsem tam potkal rapera Rytmuse.

 Aspoň už všichni víme, odkud kupuje ty směšný hadry co furt nosí. Tohle je jasnej důkaz!!

Všude tam byl zákaz focení, mastrubování, znásilňování a podobnejch kokotin, ale když potkáte takovou celebritu, jakou Rytmus bezesporu není, na takový megatržnici, tak se prostě jeden ze zákazů porušit musí!! Po zakázaném vyfocení jsme se dali na chvatný úprk, neboť si nás všimnul jeden kriploidní Větnamec, kterej nás nahlásil stádu dalších Větnamců a ty vzali do rukou vidle a cepíny a začali nás honit po celý tržnici. Naštěstí jsme se nacházeli relativně blízko východu z celého objektu, kde jsme se schovali na vrátnici a Větnamci už po nás jenom házeli vidlema a stáli a něco tou jejich šílenou řečí na nás hodně nasraně pořvávali ale dál se neodvážili. Bylo to jako domorodý kmen v Brazílii, který střílí ze svých primitivních luků na helikoptéru při prvním shledání s civilizací. Rychle jsme naskočili do busu a fofrem na metro a metrem na Hlavní nádraží. Vidíte to zase? Jak nádhernej název HLAVNÍ NÁDRAŽÍ. A ne žádný zkurvený zasraný přiteplený NÁDRAŽÍ VÁCLAVA HAVLA!! Cesta ocelovým ořem do Chlumce byla stejně nudná jako cesta do Práglu. Tak takhle skončila expedice SAPA 2013. Kdo neviděl, neuvěří. Navečer jsem ještě skočil na fotbal a kdo neviděl tak by asi taky neuvěřil. Člověče v jednom zápase 4 góly, tři červený karty na straně hostů a výsledek 2:2. 4 pivka co jsem tam vylemtnul byly ale těžce v pohodě. Po fotbale i když to nebylo vůbec v plánu, zašel jsem pro jistou ještě na čtyři do hospody abych trochu propláchl ledviny.  Velký den s expedicí SAPA 2013 byl u konce. Zaplať Pánu Bohu za to...

3.6.2006 KOLÍNSKÝ OSTROV

Bylo to v době, kdy v Kolíně celkem krátkou dobu fungovala automobilka TPCA, když si moje tehdejší přítelkyně usmyslila, že tam půjde pracovat. Takže jsem se celkem často ocital ve městě, kam bych za normálních okolností asi jen tak nevyrazil. A protože tam dostala byt, tak jsem u ní občas přespal a když už jsem tam přespával, tak proč si nejít někam vyhodit z kopýtka. Metalový koncert tam zrovna žádný nebyl, tak jsme spolu zašli na Kolínský Ostrov, kde si daly dostaveníčko kapely a příznivci country a bluegrass, tedy muziky, kterou nevyhledávám. Musím se ale přiznat že se mi to tam líbilo. Velkou měrou na tom má zásluhu počet vypitých piv, kterých jsem do sebe během dne oklopil fakt hodně. Pamatuju si, že jedna z kapel měla dokonce i regulérní metalový song, a to mě hrozně potěšilo. Nejvíc se mi líbila kapela Qjeten, kde jak poznamenal zpěvák, jejich jméno je zkomolenina slova kretén, ale dávejte si to na country plakáty, žejo… Cestou na ostrov jsem se také dozvěděl, že jistý Pittera si hladí koule a že Žembová Martina smrdí a má bobra. A to jsou samozřejmě informace k nezaplacení. 

22. 6. 2013 OHNIŠŤANY vs. SKŘIVANY

V jednu červnovou sobotu roku dvoutisícíhotřináctého jsem se byl podívat v Ohnišťanech na posledním zápase tehdejší pralesní fotbalové sezony. Příjemnej ohnišťanskej areál, pěkný hřiště, prasátko se točilo na grilu, pivíčko se točilo do půllitrů, spousta lidí, prostě pohoda. Sednul jsem si na lavičku, pivko před sebou, nějaká paní vedle mě. Po ochutnání piva se mi zježily chlupy na chodidlech. No ty vole on to byl Braník!! Okamžitě jsem se z preventivních důvodů rozhlížel, kde se nachází WC v očekávání střevních potíží v nedaleké budoucnosti. Naštěstí se mé obavy ukázaly jako liché a záchod jsem vyhledat nemusel. To pivo bylo hnusný, sladký, odporný a drahý (Braník za 22,--). Nechápu jak to mohli všichni kolem lemtat. Takže první zklamání. A to druhý, který narozdíl od vypití piva netrvalo chvíli ale celou dobu zápasu, byla právě ta paní vedle mě, která celou dobu žvanila a žvanila. A žvanila. Žvanila pouze a jenom o fejsbůku. A jak kolem ní chodili její přátelé, tak každýmu vysvětlovala, že si psala s nějakejma dětma (dle hovoru jsem usoudil, že to byly její dvě neteře) a že jí napsaly jak se má. Ona jako že se má dobře a že jestli náhodou neseději vedle sebe. Ty vole a ty děti odepsaly, jaktože to ví. No a teď kurej závěr - paní jim odepsala že na ně kouká oknem. Megasmích jako kdyby právě prožila multiorgasmus. Tuhletu hurónskou scénku jsem si vyslechl 4x!! A pokaždé se paní smála až se jí předkus v ústech leskl na všechny strany. Nakonec přišla taky ona dvě děvčata a jedna z nich začala tu samou situaci popisovat z pohledu druhé strany. Ty vole. To byla fakt síla. Není rozhodně nad to, založit si facebookový profil, abych mohl psát své milované ženě že seru a ona mi odepíše jestli to bylo hovno nebo průjem a jakou to mělo barvu a já jí odepíšu že jsem sral krev a pak to budu napotkání každýmu vtírat. Připadal jsem si stejně jako s kuřákama. Ti mě také otravují neustále svými smrdutými odfuky kouře. Tahle paní mi skoro dvě hodiny znepříjemňovala život fejsbůkem. A nejhorší na všem bylo to, že si ta paní neuvědomila, že by mohla svým vyprávěním někoho srát. Nejspíš si myslí, že úplně každý občan zasrané České republiky visí denně 15 hodin na facebooku. Na jednu stranu mě srala, na druhou stranu mi jí a jejích přátel bylo upřímě líto. No aspoň že fotbal jsme vyhráli 1:3.

24.10.2015 JÓDL FEST VOL. 3

Ha! Tak tohle se opět povedlo. Nejspíš těžce prodělečná akce, protože lidem z našeho ranku asi přišla sestava nezajímavá. Mimochodem sestava byla víc než zajímavá. Ale o tom se přesvědčilo jen pár jedinců, kteří dorazili na tuhle sešlost. Chlastala se tam jedenáctka jako o život a za chvíli člověk nevěděl kde je a co dělá. Kapely hrály a chlastaly. Nejvíce lidí jsem zaregistroval na Sagvan Töfi, které jsem viděl poprvé a musím říct, že ač je to vlastně parodie, mělo to hlavu a patu. Aggressive Tyrants tradičně vynikající, Top Sekret totálně na sračku odehráli a divím se, že se vůbec dokázali udržet na nohách, no i když.... Twisted Truth jsem viděl poprvé a bylo to výborné, hlavně pak písnička za pomoci pána z Agressive Tyratns. Headliner Shit Fukcing Shit byl řekl bych trochu sterilní. Jak je mým zvykem, pořídil jsem tam vypečené video.

22. 8. 2019 DVA PTÁČCI NA KOLE

Jednoho zimního dne roku 2019 jsem trávil čas s kámošem Joskou Hrdličkou u piva v hospodě a on zničehožnic nadhodil myšlenku, že bychom mohli v létě vyrazit někam na celej den na kolách. Nejdříve si pohrával s myšlenkou že bychom vyrazili na několik dní, ale já jsem na takovýhle cestování moc měkkej, takže jsem svolil k jednodennímu výletu. Trasy naplánoval on a já ze tří možností vybral tu nejlepší, tedy Trutnov - Skřivany. Trochu mě polil pot když jsem zjistil, že budu muset šlapat přes devadesát kilometrů, protože můj dosavadní rekord byl něco kolem šedesáti. 

I tak jsme ale ráno 22.8.2019 osedlali naše kola a jeli na nádraží, odkud nás vlak Českých drah dopravil do Trutnova. Cesta to nebyla ničím zajímavá, snad jen tím, že jsem kolo ve vlaku převážel poprvé v životě. A hned jsem dostal jako správný Vorlíček od Hrdličky vynadáno, že mám kolo špinavý a že on kolo den před odjezdem čistil a seřizoval a možná s ním i souložil. Dokonce mi jako důkaz poslal fotku. Ne tedy z toho souložení, ale z toho čištění. A to já se na to pěkně vysral a tak jsem měl na rámu a kolech zaschlé bahno, kolo zaprášené a za celou dobu patnácti let co ho mám, nijak neseřizované.

Když jsme přijeli do Trutnova, tak hned na nádraží se mi začalo prášit od huby a tak jsme se jali shánět po nějakém tom pivu. Jenže na nádraží točili Braníka a to jsme nechtěli riskovat vzhledem k tomu, že tento patok nemá dobrý vztah s našimi střevy. Proto jsme chuť na pivko zahnali zdravým nadšením z výletu a vyrazili na cestu. Tou dobou  se poprvé ozvalo Hrdliččí kolo. Začalo si stěžovat na špatné seřízení, a tak si přehazovalo a chrastilo jak chtělo, ale hlavně nepřehazovalo když mělo. Narozdíl od mého zasviněného nedoladěného cyklooře, který spolehlivě fungoval. Už ve vlaku si mi Pepa postěžoval, že je unaven. Aby taky ne. Byla doba zkurvených povinných přesčasů u našeho kapitalistického chlebodárce, na jehož zeď jeho fabriky chodím již dvacet let pravidelně chcát když jdu z hospody. Zkrátka Hrdlička byl unaven, zatímco Vorlíček byl pln síly. A to se projevilo, když hned při prvním výjezdu prvního hnusnýho trutnovskýho kopce nechal Vorlíček Hrdličku několik desítek metrů za sebou. Když se konečně Pepa přikodrcal, neopomenul připomenout, že nemám tak bláznit, že on je kardiak. Po operaci srdce. Další tempo bylo tedy volnější a hned jsme zamířili na Bojiště, abych si tam drsně pořídil fotografii i v jinou dobu, než na festivalu.

Počasí nám přálo, takže jsme hned vyrazili na cestu domů. Vzali jsme to přes kemp Dolce, kam jsem jako dítě s rodičema jezdil pod stan. Hodně se to tam změnilo. Jestli k lepšímu nebo k horšímu, to si netroufám tvrdit, důležitý bylo, že tam čepovali už od deseti hodin Géčko do skla a tak po najetých asi čtyřech kilometrech jsme si vychutnávali první pivko. 

Když jsme sjížděli z Dolců, cesta byla zablácená a tak čistota Josefového kola doznala jistých změn. Čekaly nás krásný kopce, lesy, občas jsme se zastavili, abychom se mohli vysmrkat (v mém případě), pojíst proteinovou tyčinku (v případě druhého pátka). Když jsem odhodil papírový ubrousek s obsahem mého nosu do příkopu, dostal jsem vyjebáno, že se to nedělá, ale já nad tím pouze mávl rukou, neboť takový papírový ubrousek se rozloží podstatně dříve než například umělá hmota, kterou bych v přírodě nikdy neodhodil. I když nebylo horko, i tak jsem se potil jako kůň a obzvláště pak když jsme špatně uhnuli a po nepříjemně kamenité a nerovné lesní cestě do prudkého kopce vyjížděli na vyhlídku. Nahoře jsme zjistili, že jedem špatně, tak po vychutnání krásného výhledu jsme sjeli ten nepříjemný kamenitý a nerovný lesní kopec zase pěkně dolů a pokračovali. Cesta nám pěkně ubíhala, kopce střídali zkopce. Jeden byl fakt obrovskej. Naštěstí jsme jeli dolů, protože jet tohle nahoru, tak když bych ho vyjel, tak bych nahoře porodil ošatku ježků. Po nějaké době Hrdlička zavětřil vůni piva a strhnul své kolo prudce doprava a jel za vůní k restauraci U dvou borovic. Na zahrádce jsme si dali pivko a protože byl čas oběda, objednali jsme si i jídlo. A já, protože jsem nikdy neměl pavlišáka, a oni ho tam měli, a nebyl drahej, tak jsem si pavlišáka objednal. A ty vole to co mi přinesli, to bylo extrémní. To prostě byla hromada a já na to čuměl jak debil, a Joska na to čuměl jak debil, a lidi kolem na to čuměli jak debilové a číšník se mi tlemil jak debil a kuchař vylezl ven podívat se jak na to všichni čumíme jak debilové.

Tohle monstrum se nemohlo vejít do žádnýho žaludku. Ty vole tři regulérní řízky, pět knedlů, hromada zelí a všechno zalitý omáčkou. Když jsem dojídal druhej řízek a měl jsem na talíři dva knedlíky, nachomýtnul se k nám s úsměvem na rtech číšník a optal se, jestli si pán náhodou nebude přát ještě knedlíček navíc. Slušně jsem poděkoval, že dobrého stačí málo a další knedlíček si už nedal. Naopak jsem asi půl knedlíčku na talíři nechal, neboť jsem byl pln. Objednali jsme si další pivko a při placení, kdy jsme k účtence dostali jako present lízátko, jsme se zmínili, že nás čeká ještě nějakých 70km na kole a že se mi asi nepojede moc dobře s pavlišákem v břuchu. Pan vrchní s námi vyšel ven ze zahrádky, aby se podíval, že jsme opravdu přijeli na kolách a že ta kola nejsou vybavená elektromotory. Kroutil nad tím hlavou, nicméně popřál šťastnou cestu a já už dlouho nebyl tak spokojenej z obsluhy, kvality jídla, piva, a všeho kolem. Nacházeli jsme se ve vesnici Choustníkovo Hradiště. Po vydatném obědě jsme pokračovali dál. Moc dobře se příštích několik kilometrů nejelo, neboť nás plná břicha táhla díky přitažlivosti zemské směrem dolů a to se pak šlape blbě. Od této chvíle unavený Hrdlička už jen kurvoval, že už nemůže a že to nedá, ale já jsem mu namlouval, že to dá, že je to v pohodě a pořád jsem mu trochu ujížděl abych ho udržel při optimistických myšlenkách. Projeli jsme kolem Kuksu, po stezce jsme se dostali na koupaliště v Jaroměři, kde si Hrdlička dal pivko, Vorlíček si dal kolalokovu limonádu ale hlavně, a to bylo to nejdůležitější z celého dne, oba dva ptáčci jsme se tam vysrali z podoby. Pepa to v sobě už nějakou dobu držel, takže pro něj byla tato zastávka jasná spása. Já nepotřeboval, ale protože nás čekalo ještě nějakých 40km, tak jsem také zasedl na toaletu a zesral jsem ji odzhora dolů. Po pivku hovnech a kolaloce jsme vyrazili směr Hradec Králové po cyklostezce, která vede podél řeky a bylo to uplně skvělý. Nikde žádnej namachrovanej buzerant v autě nás neohrožoval, pořád rovinka, žádný kopce, prostě tak jak by to mělo být. Když cyklostezka končila, svěřil se mi Josef, že by uvítal, kdybychom zastavili a on že by skočil do kukuřice a tam položil kabel. No kabel, spíš si myslím, že se mu z prdele vyvalila sračka. Usuzuju tak dle zvukového doprovodu, který jsem slyšel z kukuřice, když jsem na něj čekal u krajnice. Nakonec si prý ale jen prdl. I tak se mu ale asi ulevilo. Sice pořád kurvoval, že už nemůže, ale pokračovali jsme dál  přes velkou silnici Hradec-Jaroměř, směr domov. Bylo taky na čase. Trochu se už začínalo připozdívat a mě začala ze sedla bolet řiť a to i přes fakt, že jsem měl cyklistické šortky s plínou v rozkroku. Příštích 25km se moc dobře nejelo. Trochu fičel vítr, jelo se proti sluníčku a hlavně jsme měli v nohách skoro 70km. Nakonec jsme ale domů dorazili. Já hezky odpočatý, spokojený. Hrdlička s nadávkami v zobáčku, totálně utahanej. Když jsem doma provedl očistu, podíval jsem se na telefon, kde mi přišla od Pepy fotka z hospody s textem: Tak konečně v cíli.

Já měl xicht spálenej od sluníčka podle brýlí a druhého dne v hospodě jsem si vyslechl hromadu keců na moji barvu obličeje, která neměla daleko ke spařenému vepři. Ostatně tak se to ale děje vždycky když vyrazím na kolo. Na to já ale seru. Mě hřálo u srdce to, že se výlet podařil, že jsme dojeli ve zdraví domů (některé sjezdy z kopců na Trutnovsku byly docela o držku), že jsme se neposrali, že jsme neměli žádnej defekt ale hlavně že jsme těch 93km zvládli. My pivní ptáci Hrdlička a Vorlíček.

27.3.2015 DEATH GRIND INFERNO 2

Mám rád takovýhle malý koncerty, protože pokud nemám noční, tak si na to nemusím brát dovolenou. Večer po práci sednu do auta, za půl hodiny jsem v Hradci a nejdýl do půlnoci jsem doma a ráno v pohodě do práce. Bohužel Music Bar Striga (dříve La Putyka, ještě dříve El Diablo) je nenávratně v prdeli, takže metalové koncerty z Hradce tak nějak vymizely. Tenhle večer jsem si hudebně přišel na své, protože všechny tři vystupující kapely se mi líbily. Zvuk byl výtečný, nealkoholické pivo chlazené. Naprostá spokojenost!

22.4. 2013 LESNÍ DUCH

Mám hodně rád původní sérii filmů o smrtelném zlu a tak jsem na remake prostě musel vyrazit. Do novobydžovského kina. Jak už to bývá, česká distribuce film uvedla pod špatným názvem - pamětníci pamatujou tenhle film s jednohlasým dabingem z pirátských videokazet, kde byl název přeložen právě jako Lesní duch.  Remake není zas tak úžasný jak by se dalo podle vypuštěných trajlerů čekat. Je to prostě remake.  Do kina jsem přijel 20 minut před začátkem, ale bylo mi sděleno, že mi lístek neprodají, že jsem zatím sám. Doslova to bylo: "Jdete do kina?" Vskutku inteligentní otázka vzhledem k tomu že se nacházím před pokladnou ve vstupní hale do kina 20 minut před začátkem promítání. "Kolik vás je? Budete si muset sehnat ještě jednoho. Pro dva už promítat budeme. Ale pro jednoho se to nevyplatí." Inu tak jsem čekal zkroušen na lavičce před kinem a koukal na plakát hlásající LESNÍ DUCH - NEJDĚSIVĚJŠÍ FILM JAKÝ KDY UVIDÍTE. V tu chvíli mě napadl lepší slogan LESNÍ DUCH - NEJDĚSIVĚJŠÍ FILM JAKÝ KDY NEUVIDÍTE. Kvůli demenci a nekulturnímu cítění novobydžovských občanů kteří dali přednost televizním novinám TV NOVA před nejočekávanějším filmem tohoto roku. Už jsem chtěl volat manželce, že musí přijet, jinak že ten film neuvidím. Naštěstí se našlo ještě 7 lidí kteří dorazili. Takže bylo nás neuvěřitelných 8!! U bydžovského kina nic neobvyklého. Jestli se někde dělaji statistiky návštěvnosti, kolik ten film vydělal, tak si myslím že nás 8 to nevytrhlo. Takže v kině jsem teda seděl já, 2 pipiny o kterých bude řeč, jeden týpek, trojce teenagerů a nějakej postiženej plešatej šulín.

 Stav návštěvy 5 minut před začátkem.

Takže skvadra jak dělaná. Ty dvě pipiny co jsou na fotce byly slušně vymletý krávy. Jedný mohlo bejt tak 50 druhý dejme tomu o 5 míň ale byly to přesně takový ty smradlavý krávy, co se snaží ze sebe udělat mladší asi tak o 30 roků buchtu tím, že si nabarvěji vlasy, hoději na sebe cool vohoz od větnamců, z kapes vytáhnou svoje extravelký plochý dotykový televize a za každým druhým slovem vyprsknou smíchy a hihňají se po celou dobu filmu, kde uříznutá ruka patří k tomu odlehčenějšímu. Takže se stalo, že tyhle dvě smradlavý pindy proprskali celej film a mě z toho praskal penis od šourku po Domažlice. Plešatý postižený pán přišel do sálu nějakej nasranej a hned jak si sednul do třetí řady (u filmu s titulkama to není moc dobrý řešení) tak vytáhnul svůj prapramobil na kterým se jal psát SMSky po dobu dvacetisedmiminut. Blbý bylo, že při každým ťuknutí do klávesy se ozval zvuk -píp-. Když k tomu připočtu ty nejneuvěřitelnější dvě krávy co seděly předemnou, tak jsem začínal litovat investice stodvacetikorunčeských na vstupném. Trojice týnejdžrů se zase hlasitě hádala, jestli je původní film z roku 1981 nebo 1983, holčina tam dokonce pronesla 1987. Chtělo se mi zplna hrdla zařvat: "Ty negramotnej idiote vypni si zvuk u telefonu, vy dvě vymaštěný slepice držte zobáky a netlemte se každý sračce, vy tři kreténi původní verze filmu je z roku 1981. Hlavně buďte už všichni ticho!!" Místo toho jsem si řekl sám pro sebe: "To jsou ale kreténi." Je vidět že moje léky na vysoký tlak jsou mi ku prospěchu a vytočit se hned tak nedám. No ale možná pár slov k filmu. Jsem zklamanej. Ano, nečekal jsem to, ale tenhle film se nepovedl. Úplně nejhorší je ale český název Lesní duch, na kterej jsem fakt alergickej...V žádným případě neřikám že je to sračka nebo tak něco. Jen si myslím že pokud má vzniknout remake kultovního filmu, kterej má atmosféru na další 3 pokračování a místo toho vznikne vizuálně dokonalé dílo bez špetky napětí s debilníma hercema, to chce pro fandu původních filmů už opravdu silnější žaludek. Furt jsem čekal nějakej zvrat v tomhle, ale nedočkal jsem se. Nějakej takovej pokus se konal až ke konci, jenže to je málo. U filmů s Ashem jsme byli zvyklí na něco jiného. Na druhou stranu je to víc jak 30 roků co vzniknul Evil Dead a ta doba je nenávratně v prdeli. Dneska frčí něco jinýho. Můj závěr je ten, že by se na tenhle remake měli podívat všichni povinně. Ti co bezmezně uctívají kult původního filmu sice budou prskat ale ne moc. Ti co se na to těšili jak sociálové na dávky, sice budou prskat ale taky ne moc. Ti co nevědí, že nějaká původní verze vůbec existuje budou hýkat nadšením a onanovat ještě dva dny po skončení filmu. Pár odkazů pro ty který nevědí která bije...

Nultej díl:  Within The Woods 1978

První díl: Evil Dead 1981

Druhej díl: Evil Dead 2. 1986

Třetí díl: Army Of Darkness 1993

Remake: Lesní duch 2013 
… a absolutně boží seriál Ash vs Evil Dead