26. 5. 2021 OČKOVÁNÍ COVID-19

Měl jsem to krásně naplánované a nebýt zasrané byrokracie, tak mi to všechno i vyšlo. Předem ale už napíšu, že naočkovaný jsem. To aby si náhodný čtenář nemyslel, že jsem se ke své dávce nedostal. Dostal, ale všechno to ve výsledku působí tak nějak nepřirozeně a komicky. A proč jsem se nechal naočkovat? Ze strachu před Covidem to není. Jen se chci vyhnout fašistickým praktikám české vlády a v klidu si zajít do hospody když budu chtít a ne zrovna když bude po cestě nějaký testovací zařízení...

Pozorný nebo pravidelný návštěvník tohohle blogu zaregistroval, že jsem měl pracovní úraz. Zlomil jsem si v práci loket. Jo já vim. Jsem kokot, když se mi stane tohle. Navíc zlomit si loket klopýtnutím o bezpečnostní zařízení, to chce kuráž. Bezpečáci v práci z toho maji hlavu jak Zeppelin. Samozřejmě proběhla dlaha, sádra, rehabilitace. A právě na rehabilitaci začíná moje strastiplná cesta k první dávce očkovacího séra. Plán byl takový, že po poslední rehabilitaci skočím za doktorem aby mi dal výstupní kontrolu, pak skočím na chirurgii, kde mi daji razítko a ukončí pracovní neschopnost, já to všechno vybliju v práci na personálním, ve středu se nechám dopoledne oočkovat, byl jsem objednán na 10:20h a pak půjdu na noční. Jenže jak jsem psal, plány nám nezhatili vepři boubelatí, nýbrž zasraná státní byrokracie. Představte si, že na mě vedoucí personalistka naší firmy vyhrkla, že potřebuju vstupní prohlídku. Já. Po dvaceti letech strávených ve firmě. Vstupní prohlídku. To je ještě víc k smíchu, než když si zaměstnanec přivodí pracovní úraz o bezpečností prvek. Řikám jí teda "OK, zajdu si k obvoďačce na tu blbou prohlídku, ale ona je tam od devíti a já potřebuju v půl desátý vyjet do Jičína na očkování." Personalistka Janička přislíbila, že všechno zařídí, aby mě paní doktorka vzala přednostně a všechno stihnu. No tak jdu do ordinace naší paní doktorky radši už ve třičtvrtě na devět. Už se tam rozvalovali čtyři důchodci. Jeden, ten nejakčnější, každou chvíli koukal do dveří, jestli paní doktorka už jde, neustále komentoval, že proč ještě nejde, a že minule přišla za deset devět. Nikdo ho neposlouchal. Paní doktorka přišla v devět hodin a dvě minuty. Bylo asi devět deset, když vylezla sestra a zeptala se kdo jde na krev. K mému štěstí vyskočilo pět lidí jako kdyby je na vidle napíchnul a hlásili se. První paní co šla na odběr krve tam byla docela dlouho, na to že šla jen na odběr. V devět dvacet sestra vyzvala prvního pacienta který jde k paní doktorce. Ještě to ani nedořekla a ten akční důchodce, co furt něco mrmlal už byl ve dveřích. Takhle rychle jsem snad ještě nikdy nikoho neviděl vstát. A to se asi patnáct minut předtím sotva došoural na záchod, jako kdyby to bylo to poslední co v jeho bídném životě udělá. Vychcal se. Bylo slyšet že prostatu má v pořádku. No a když bylo půl desátý, tak jsem se zvednul a šel domů. Zavolal jsem Janičce na personální, že to nevyšlo a že teda ať si to zařídí a ona že teda budu muset jít na tu prohlídku zítra do Vysokého Veselí, a že to zařídí. Ona to ostatně zařídila už i na dnešek. Volala paní doktorce, aby mě vzala přednostně, a taky jí tam prý nechala vzkaz. No buďto je paní doktorka slepá, nebo blbá, nebo obojí, každopádně mě nikdo přednostně nezval a hádat se s čekárnou plnou důchodců, to zavání krveprolitím, které nemám rád. Takže snad to vyjde zítra, abych mohl už zítra v 18 hodin po dvou a půl měsících zahájit pracovní proces na noční směně. Když jsem přišel domů, moje drahá polovička mi říká, jestli bych nehodil do Bydžova její dvě spolupracovnice, které čekají na autobus a jede jim to až za dvě hodiny. Kouknul jsem na hodinky a usoudil, že mám ještě trochu času. Když jsem ženský vysadil v Bydžově, zjistil jsem, že je třičtvrtě na deset, tedy 35 minut do času očkování. Hm, to nevim jestli to dám. 

Je to třicet kilometrů, což je cesta na 33 minut, ale je třeba ještě připočítat rozkopané silnice, různé šneky v kloboucích za volanty, v městě provoz a hlavně hledání místa na parkování a pak cestu pěšky do nemocnice od auta, pak hledání správné budovy. S bolavým kolenem to nevypadalo na příjemnou procházku. Navíc jsem z Bydžova chytnul kamion a silničáře, kteří malovali čáry na silnici, takže jen pět minut jsem jel do Skřivan. Tam jsem potkal vysmátého akčního důchodce na kole. Pomyslel jsem si něco o zmrdech. Ve Skřivanech kamion odbočil a já podřadil, zařadil a vypálil směr Jičín. V Červeněvsi rozkopaná silnice. A navíc další kamion. Ten se ploužil jak na smrt, tak jsem ho ojebal ve Smidarech, když jsem podjel jeden blok a vyjel na silnici asi 50 metrů před ním. Před Chotělicemi silničáři, kamínkama zadělávali díry. V Chotělicích rozkopaná silnice. Ale pak to kupodivu šlo. Žádný pan klobouk. Žádná oktávka s pražskou poznávací značkou, žádný fízlové, žádnej náklaďák. Tam kde se to technicky dalo s ohledem na stav vozovky, jsem ho pálil stodvacet, ve vesnicích sedumdesátkou. Do Jičína jsem přijel 9 minut před časem očkování. Průmyslovou zónou v provozu padesátkou, na okruhu do prava, po hlavní třicítkou v zóně k dalšímu okruhu a už jsem u nemocnice. Přejíždím hlavní vjezd a zahýbám doprava A KURVA. Auta tam parkujou všude možně, parkoviště plný... Vyjedu teda kousek nahoru a tam jsem našel v protisměru jedno volné místo. Rychle otočit, samozřejmě všude najednou ze všech stran auta, křižovatka bez značek, řidiči nevědí kdo má přednost, ten kdo to ví, tak si myslí, že to neví ti další a proto radši stojí... Když se dohodli a postupně odjeli, otočil jsem se, ale v tu chvíli maminka se dvouma dětma na odrážedlech přes křižovatku. Konečně ta kráva zmizela. Zaparkoval jsem a koukám na hodinky. Mám dvě a půl minuty do času očkování. Strašně nerad přijdu někam byť jen o chvíli později, než slíbím. A myslím, že oficiální registrace je dost velký slib na to, abych dorazil včas, tedy v 10:20h. Oblíkám si mikinu cestou. V puse papír pro doktora. Běžet nemůžu, protože by mi odpadlo koleno od stehenní kosti, tak rychlou chůzí co to jde, mažu k hlavnímu vchodu. Všude tam naštěstí jsou ukazatele, kde se očkuje. Jak pro blbý. Já si zjistil na stránkách registrace, ve které je to budově (Budova G), tam kam jsem dvakrát vezl ženu k porodu. Zbývá půlminuta. Vlítnu do Budovy G, jdu podle šipek a najednou vidím ČEKÁRNA OČKOVÁNÍ. Vykukuje z ní sympatická sestřička. Myslel jsem že mě hledá nebo tak něco, tak jí říkám, že se jdu očkovat a že je to přesně teď, kdy bych měl být očkován. Stihl jsem to... Myslel jsem, že to tam je jak na německém bežícím pásu, všechno tam funguje s minutovou přesností. V čekárně seděla hromada lidí, ale dovnitř jsem šel já. To mě jen utvrdilo, že jsem správně porušoval dopravní předpisy jen pro to, abych tam byl přesně a nikdo mi nemohl vynadat. Jednomu panu doktorovi jsem dal do ruky vyplněné lejstro, ten zkonstatoval, že jsem zdravý a poslal mě dál k hodné, hezké, sympatické sestře nebo doktorce, co já vím, která mě vopíchala. Vůbec to nebolelo. Upozornila mě, že se nemám namáhat dva dny, že si mám ještě na patnáct dvacet minut sednout v čekárně. Odkýval jsem to a vyšel zpět do čekárny a pak rovnou ven. Volám ženě, že to byl hukot a celá akce netrvala ani dvě minuty. Nasednul jsem do auta a vyrazil domů. Cestou jsem se stavil na nejskvělejší, nejbáječnější a nejúžasnější zmrzlině v Konecchlumí. Před hospodou, kde čepujou zmrzlinu stálo auto a mělo nasazenou botičku, což mě jako škodolibého člověka tak nějak vnitřně povzbudilo na duchu.

Domů jsem přijel již v poklidném tempu. Trochu jsem zapřemýšlel, proč tam byla plná čekárna lidí a vzali zrovna mě hned jak jsem přišel. A v tu chvíli mi to došlo. Oni tam čekali těch 15-20 minut po očkování. Já na to úplně zapomněl. Je vůbec normální zapomenout na něco deset vteřin po tom, co mi to někdo řekne? Co za sračky se mi v tu chvíli honily hlavou, těžko říct... No, žádná reakce na injekci se neprojevila, takže jsem vlastně ušetřil 15-20 minut života....

11. 5. 2021 CHÁROVNA

Dnes jsem vyrazil na první delší vyjížďku na kole. Lencfeld a Eva mi dali košem. Měli jen samý výmluvy, jakože můžou až od 18ti hodin, i když vědí, že já mám vycházky v rámci pracovní neschopnosti jen do devatenácti hodin, nebo že musí se synem k zubařovi, i když vědí, že slušní lidé jezdí k zubaři zásadně v pondělí, tak jako já včera. Včera jsem přijel do fakultní nemocnice Hradec Králové, a bylo to přesně tak jak pravili v reportáži asi o dva dny dříve, že parkováním pacienti stráví více času, než u doktora. V povodí Labe totiž sedí asi samí vymrdanci, kteří si totiž usmyslili, že tam kde se dříve, asi 50 metrů od řeky parkovalo, tak se prostě už parkovat nebude. Jenže jen samotná nemocnice má přes 4 tisíce zaměstnanců a v areálu nemocnice je místo ani nevim pro kolik, ale hádal bych to jen pro pár set vozidel. Takže tam kde se dříve vesele parkovalo, tak tam byla natažená páska a u vjezdu do zadních míst, kde se parkovalo ještě nedávno na louce a všude možně, stálo služební vozidlo městské policie se dvouma příslušníkama, kteří dohlíželi na pořádek. Jen pro jistotu, abych je aspoň na chvíli zaměstnal aby tam jen neseděli, vystoupil jsem z auta, poslušně jsem dle fašistických nařízení nasadil respirátor předepsaných kvalit a zašel se jich zeptat, zda se tam dá někde zaparkovat. Klučina v uniformě, mohl to být můj syn, mi slušně avšak stroze odpověděl, že nelze. Vrátil jsem se tedy zpět a měl jsem zprdelekliku, protože zrovna někdo jel do píči, tak jsem parknul na jeho místě. Do fakultky jsem jak jsem zmínil výše jel za účelem zubního zákroku, který mi tentokrát prováděl praktikant, snědý Ind, za asistence české absolventky, pod dohledem paní doktorky. Když mi zub rozvrtali, zjistili, že ho mám prasklý až někam do prdele a že je třeba ho v budoucnu sledovat. Zaplácli mi ho tedy kompozitem. Bohužel se mě nezeptali, jestli mě tam něco netlačí bo co a rovnou zákrok ukončili, já zaplatil devět stovek za výplň a od té doby  když sevřu čelist, zuby mi doléhají k sobě pouze v tom jednom, který mi opravovali. Čiliže rozkousat něco tvrdšího nebo tužšího je pro mě teď velká neznámá. Aspoň nepřiberu... Nakonec někdy v říjnu nebo listopadu jedu na kontrolu, tak si to můžu nechat zbrousit... Dobře opravený zub, avšak nedokonale upravený dle mojí potřeby, mi ale nemohl zabránit v letošní první delší vyjížďce na mém oři značky Wheeler. Jak jsem psal výše, Lencfeld s Evou se na mě vykašlali, tak jsem zkusil ještě Jiříka, který mě přivítal s otevřenou náručí. Na pozdim zakoupil od kámoše kolo, takový to do terénu, co má pneumatiky, jak moto GP, takže byl moc rád, že může se mnou vyrazit. Naším hlavním cílem byla letní hospoda Chárovna, o které již několik dní kolují fámy, že mají výdejní okénko - v případě Chárovny je to výdejní pult terasy - a že tam točí pivo. Měl jsem po dobu covidu nejedno točené pivíčko, ať už to byl Krakonoš12, nebo Kounice12 nebo Svijany tuším že 11, ale točený pivko na zahrádce nebo v hospodě, prostě v našem regionu to nebylo k dispozici a mě to fakt chybělo. Pražáci toho tam měli na tři prdele, ale zase, co je lepší: Mít v lockdownu otevřenou hospodu a být Pražák, nebo si točit v lockdownu svoje pivko a být normální? (já vím, hloupý vtip. I mezi Pražáky se najdou dobří lidé...) No prostě jsem se na pivo těšil. Pan ministr zdravotnictví Árenbergr se projevil jako smrdutý skunk ještě před nastoupením do svého úřadu, to když veřejně prohlašoval, že obejde zákony a ústavu, jen aby nás zmrd udržel conejdéle od pípy a normálního života. Je to čurák, sere mě víc než všichni nýmandi co dělali ministra zdravotnictví před ním, a doufám v to, že mu někdo zlomí nos tak jako mě před lety můj kámoš Medvěd. Ale abych nezamluvil krátký reportík z kola, který ani nebyl v plánu psát, protože mě představa, že budu něco psát vůbec netěšila. Teď mě to taky netěší, ale mám hovno co na práci, tak co... Vyjel jsem tedy ze Skřivan do Sloupna, kde se ke mě přidal Jiřík, se kterým jsme poté po vedlejších cestách kolem Huryšáků, což jsou smradlavé rybníky, kde jsem se jako malý koupal, pokračovali směrem do Vysočan  a pak polní cestou do Mlékosrb, před kterými se Jiřík za mostem vymočil.

Slunce pražilo jako kráva, vítr foukal jako mnohem větší kráva, my dva, obézní kozatí chlápci, funíme na kolách jak uplně největší kráva, ale zvládali jsme i ty největší kopce s grácií ladné funící baletky. Z Mlékosrb potom po krásné nové silnici, no spíš po stezce pro cyklisty, protože ta silnice je sotva pro jedno auto jak je úzká, přes most kolem zavřené bažantnice Luhy, směr Písek. Před Pískem jsme zahnuli ke hřebčínu, kde jedna hezká kundička venčila koníčka. Koníků tam bylo všude tři prdele. Potom podle Cidliny, kde jsme si udělali zastávku na jednom krásným místě několik metrů nad řekou. 

Když jsme se nafotili jak modelky a Jiřík to nejlepší postnul na Instagram, mohli jsme pokračovat k vytouženému cíli, tedy do letní hospody Chárovna. Po prašné silnici do Chlumce nad Cidlinou, kolem smradlavýho Penny, pak po stezce do Lučic přes most nad dálnicí a hurá, už vidím v dálce budovu, která se v příštích několika desítkách minut stala naším útočištěm. Na zahrádce Chárovny byl jen jeden stůl a pak u plůtku dvě lavičky. Všechno na sluníčku. Terasa na zahrádce byla zavřená a opravdu jak se v pivních kuolárech brabčilo, okéno bylo pultík u terasy zahrádky, kam nám asi usměvavá slečna v respirátoru nosila pivko. Točilo se do obyčejných měkkých kelímků, ale já jsem si pro nás dva vzal do kolové brašny dva festivalové kelímky z pevnějšího plastu, ze kterých se pije jedna báseň. První pivo ve mě vzbuzovalo trochu nejistotu, neboť mi nevonělo. Nevím proč, nebo jak to nazvat, prostě mi nevonělo. Ale hned po prvním doušku jsem byl ohromen plnou chutí jedenáctistupňového Kozla, který byl moc dobrý. 

Takhle jsme tam proseděli pět točených jedenáctek a vyrazili tak nějak domů, abych stihl konec vycházek. Projeli jsme krásnou vesnici Pamětník, abychom za druhým mostem zabočili do nikam, a tam zaparkovali naše kola. V plánu byla první letošní koupačka v řece Cidlině. Voda nebyla tak studená jak jsem plánoval, ale zase bylo jí tam jen trochu. V proudu na slizských kamenech porostlých hovnami a řasami jsme se v silném proudu smekali, ale bez fotek se to prostě neobešlo. Taková je prostě doba...

V plánu byl ještě penzion Alvin, přezdívaný Amerika, jenže tam maji nějakou divnou otvíračku jen o víkendech... a navíc Staropramen. Kdo by kurva pil Staropramen. Zjišťovali jsme tedy, kde by mohlo být ještě otevřeno. Zjistili jsme, že Starou bránu, kam jsem jezdil na Géčko, zavřela hygiena, a jediný co je cestou otevřený, je bývalý Konibar, jenže tam zase čepují Bernarda, a normální člověk Bernarda prostě nepije. To je totiž pivo přesně pro Pražáky! Tak jsem zavolal mému bývalému panu mistrovi, že se u něj stavíme na lahváči. U pana mistra jsme vycucli Budvara a vyrazili zkratkou domů. Při zkratce jsme v polích trochu zabloudili, ale můj smysl pro orientaci se po Jiříkovým zabloudění ukázal jako vcelku použitelný, a vyvedl jsem nás z bažinatého kraje zpět na cestu, po které jsme vyjeli do Nepolis, bydliště Medvěda. Pak jsme najeli na hlavní silnici směr domů, tedy Nový Bydžov a dál. Vítr nám konečně trochu foukal do zad, takže jsme se rozjeli jak blázni, že jsem málem zdechl. Bylo ještě v plánu stavit se u Jiříka na chlazenýho Ratara, ale když jsem se ve Sloupně před bydlištěm Jiříka zeptal, kolik je hodin, tak mi odpověděl, že ať už radši jedu, že je už třičtvrtě na sedum, abych to domů stihl. Samozřejmě přijedu po třech minutách domů a ono bylo třičtvrtě na šest. Jiřík je prostě střevo. Snažil se to napravit tím, že napsal ať prej přijedu, když mám ještě hodinu... Ale já už na sobě měl navlíknutý koupací kraťasy a těšil se do bazénu. Byl jsem celej zpařenej, takže jsem se potřeboval pořádně zchladit. Voda v bazénu měla 23 stupňů a byl jsem v ní asi půl hodiny a.... vůbec mě nezchladila. Pořád jsem cítil, že jsem přehřátý. Když jsem vylezl ven na vítr, naskočila mi husina a já byl rázem ochlazen. Nic to nemění na tom, že jsem spálený na pana Palacha podle tílka a brýlí. Je zajímavé, že nohy mi zůstaly bílé. Bílá je dobrá. No já jsem teď ale jak nějakej pojančenej slávista. Červenobílej...