Z této akce si pamatuju jen to, že jsem na ni jel s kámošem (zdravím Barváka) v jeho prastarý škodovce, a že klub U Bobra, kde se to konalo, snad ani nebyl postaven ze stavebního materiálu. Přišlo mi to tam jako kdyby to mělo každou chvíli spadnout. Vzpomínám si, že zpěvák ze Squash Bowels mi chválil tričko Cryptopsy, které jsem měl zrovna na sobě a to je asi tak všechno. Leták přímo na tenhle koncert jsem neobjevil, ale leták na pražský koncert jsem našel. Fotky taky nula od nuly pojde. Snad jen jedna by měla být z tohohle tour, ale ruku bych do ohně za to nedal.
Velmi příjemná akce v klubu, který několikrát změnil jméno a majitele a provozovatele a všechno možný a který je momentálně pro dobrou muziku uzavřen. Za stovku jsem dostal jako vždy výtečné NEEDFUL THINGS, dále velké překvapení v podobě kapely poblázněnýh brňáků PASSION OF THE TRUTH, která mi zněla jako przněnec deathu, hardcoreu a grindu, skvělou místní kapelu HIROŠIMA, precizní SABATHORY a všechno to tam rozsekali MINCING FURY ATD., který jsem viděl po hooodně dlouhý době (naposledy tady) a jejich set se chvílemi houpal na pomezí grindu a noise blast bordelu. Byl to masakr!!
Vždycky jsem chtěl s někým absolvovat chlastací cestu po novobydžovských hospodách a v každé si dát pivo. Ale to bych nedošel ani do polovičky a byl bych jak carskej důstojník. Tak jsem si naplánoval 4 zastávky a vyrazil na kole na téměř šedesátikilometrovou trasu. Bylo příšerné vedro a tak jsem byl rád, že už po deseti kilometrech byla první zastávka, konkrétně to byl Barešův ranč u Lužce nad Cidlinou. Prostředí je tam absolutně boží. Všechno skvěle zařízené, za plotem se pasou jeleni, bizoni a podobná havěť. Uprostřed krásného areálu je vyhřívaný bazén. Cestu lemují chatky k pronajmutí. Pro děti jsou tam houpačky. Pro dospělé venkovní grilování. Na stylovou restauraci navazuje krytá zahrádka, která je jen pár metrů od rybníka, kde si můžete zachytat ryby. Vzadu areálu jsou koníci. Prostě super. Kuchyně je tam výtečná. Kdo tam nikdy nebyl, měl by to napravit. Na obsluhu jsem čekal 3 minuty. Číšník byl velice sympatický a milý. Objednal jsem si Plzeň za 36Kč a ta byla výtečně vychlazená, hořká, prostě taková, jaká by měla být. Excelentní!!
Další zastávka mě čekala až po třiatřiceti kilometrech v Kladrubech nad Labem v Kolesech. Po třech minutách jsem se dočkal obsluhy, která byla nasraná, že musí v tom vedru makat. Prostředí je tam velmi pěkné. Příjezdová cesta vede kolem dostihového závodiště. Po projetí branou se ocitnete v upraveném statku s několika stájemi, hezkou hospodou a slunečníky před ní. Všude se pasou koníci, což má společně se stájemi za následek to, že po příjezdu na mě vlítlo hejno much a ty mě otravovaly až do mého odjezdu. Dal jsem si Radegast desítku za 24Kč. Bylo dobré, ale potřebovalo by trochu víc vychladit. Kuchyně je tam jednoduchá, rozhodně není vhodná pro fajnšmekry. Zelná polévka je tam vynikající!!
Po dalších jedenácti kilometrech byl v plánu Country Saloon v Chlumci nad Cidlinou (dnes La Putika). Prostředí tamní zahrádky je velice příjemné a čisté. Nachází se ve dvoře za hospodou, takže ruch z velmi rušné silnice, která vede podél hospody, je passé. Obsluha, která se dostavila po jedné minutě od mého příjezdu, se honosila ňadry s číslem 6 a více. Moc příjemné holčiny. Měl jsem Gambrinus desítku za 22Kč a byl exkluzivní!! Když jsem se tam někdy zastavil na oběd, vždycky jsem si vybral z jejich poledního menu a vždycky jsem za svoje peníze dostal co jsem očekával. Prostě normální hospoda.
Poslední zastávkou mého pivního putování byla zahrádka nádražní restaurace v Novém Bydžově, což byla uplně nejhorší pátá cenová, ale já to tam měl rád. Obsluha tam dříve byla důchodového věku, milá, pracovitá a čekal jsem na ni jednu minutu. Pivo kozel stálo 24Kč a bylo výborné. Je ale možné, že po najetých padesáti šesti kilometrech by mi chutnaly i Krušovice... S jídlem to tam bylo horší, neboť kuchyně tam nefungovala. I tak jsem si tam ale rád dal klobásu nebo česnekové chipsy. Škoda že to má teď jiný majitel a už tam nejezdím. Prostředí které tam bylo, bylo totiž skvělé. Dřevěné lavičky s dřevěnými stoly na zahrádce přilepené k budově a nad nima stříška po celé šíři. Sedíte, popíjíte, koukáte na slečny přicházející a odcházející k/z nádraží. Projíždějící auta vám spolehlivě zapráší pěnu v půllitru. Děti mohly využít trampolínu, houpačky, ping pong, prolézačku. Docela mi to chybí...
Po příjezdu domů jsem si v ledničce vzal plechovku Galahad Premium Lager a hupsnul do bazénu. Pivo bylo dobré, dobře vychlazené, obsluha byla formou samoobsluhy a už hodně dlouho mi nebylo tak skvěle.
Docela nedávno jsem se dozvěděl, že jsem exot a kokot a kokotem jsem vždycky prý byl. Úsměvné na tomto tvrzení je, že se zrodilo v hlavách lidí, kteří mě téměř neznají a nestýkám se s nimi a vzešlo na základě jednoho reportu tady na blogu. Tyto osoby nikdy nemohly docenit mé ušlechtilé vlastnosti, jako je například moje přátelská povaha, smysl pro humor a oddanost věci, protože s jedním ze zmíněných člověků se nebavím a druhý ani nežije v Evropě. Nakonec mě je to přeci úplně jedno, co si o mě lidé, na kterých mi nezáleží, myslí. Dnešní report je psaný speciálně pro ně :-) Užijte si ho děvčata...
Jo tak tahle akce byla slušná prdel... Pičo prdelnatrhávající kapely, navíc jedna z posledních možností vidět CEREBRAL TURBULENCY před ukončením jejich činnosti, což mě sere jak cyp, to ukončení, do toho kurva moji oblíbení NEEDFUL THINGS, v té době prdelnatrhávající ŠKODA120 a v neposlední řadě kapela, která nás tam hodně bavila svojí hovnivou show (neplést za ohnivou show), COLONEL KRUTOF AND BULDOZER CREW. To byla fakt prdel a vystoupení plný hoven a sraček levitujících vzduchem a všeljakejch jinejch různejch píčovin a je škoda že už nehrajou. Na koncert jsem jel s kámošem (zdravím Zbyňka) který mě vyzvedl z podnikové výroční členské schůze v době, kdy jsem v sobě měl 8 piv. Nasedl jsem k němu do auta, nabrali ještě jednoho kámoše a bratrance (zdravím Turdu a Jirku) a vyrazili jme do města perníku se zvratkovou polevou. V Pardubicích jsem se jal pokračovati v požívání chmelového moku v počtu sedmi kusů, když se přihodila jedna taková veselá příhoda... Jeden ožralý vymrdanec tam do nás furt vrážel, tak ho bratranec 2x zahodil. Bratranec byl ve stavu posilujících a byl vazba, která malíčkem zlomí dubovou fošnu na tři půlky, takže mu nedělalo žádný problém zahodit jednoho čuráka. Onen ožralý dement (já byl taky ožralý dement, ale když jsem kurva ožralý dement, tak jsem v klidu a do nikoho se neseru) si ale nedal pokoj a furt do nás narážel a strkal, tak jsem ho teda taky odstrčil, jen tak aby se neřeklo, prostě aby mi nepřekážel ve výhledu na kapelu, a nevěnoval jsem mu dál pozornost kryplovi zkurvenýmu. A najednou jsem se ocitnul ani nevim jak, s roztrhanou mikinou, tričkem na dvě půlky a padesáti střepama z půllitru ve xichtu, na zemi v tratolišti krve. Prostě jsem svým krásným dětským obličejíčkem o podlahu rozmáčknul půllitr, kterej jsem držel v ruce a při pádu, když po mě ten vyjebanej kokot zákeřně vyjel, jsem ho upustil na nesprávné místo. Já si toho moc nepamatuju, protože je to už dávno a taky jsem požil těch 15 piv a to je na jeden večer pro mě už docela dost, ale mám takový záblesky před očima, když mě straší noční můry, jak držím za vlasy umaštěné metalové hovado a snažím se mu mlátit hlavou o podlahu. Aspoň už vím, na co mají metalisti dlouhý vlasy :-) V mým stavu to musela bejt docela komedie. Navíc já, kterej se nikdy pořádně s nikým nerval a rvačky nevyhledávám, jsem tam s rozřezaným xichtem šílel na jednom ožralém kreténovi, než mě z něj strhli a odvezli na chirurgii. A to byla taky docela prdel. Přijedeme do nemocnice a říkáme si ty vole tady mají parádní parkoviště. No nakonce jsme zjistili, že jsme stáli na heliportu... :-)Tak jsme rychle přeparkovali a pak našli chirurgii, kde mi nějaký černošský pan doktor zašil xicht. Ten si asi vyslechl mých opileckých keců... Blbě mi to sešil, pěkně na hovno, čurák. Když mě došil, půlku rypáku mi omotal obvazem a nechal mi malou dírku u pusy, kterou jsem využil k zasunutí brčka za účelem dalšího popíjení piva, když jsme se vrátili na koncert. Při tom jak mě ten debil povalil na zem (během našeho pobytu v nemocnici se takticky z akce vypařil), ze mě regulerně serval tričko Burzum a napůl roztrhl mikinu Samael. Tak jsem si koupil z nějakýho distra tričko Dodheimsgard, které mám do dneška. Prdel docela byla, že si kámoš Turda vůbec nevšiml, že se tam něco stalo (ona ho vlastně ta hudba moc nebavila, tak seděl na baru celou dobu) a když mě tam pak viděl pořezanýho sešitýho obvázanýho tak čuměl jak puk. Když jsem přijel do klubu po nějaké době na koncert, pivo se čepovalo do kelímku :-) Tímto bych se chtěl omluvit kapele Cerebral Turbulency, že kvůli tomuto incidentu museli na chvíli přerušit produkci jejich cypmetalu.
Je to asi 14 let, co jsem podstoupil artroskopii ramenního kloubu (neplést s rektoskopií - tu jsem také podstoupil ale je to něco jinýho). Bylo to v nemocnici v Trutnově, kde to bylo prostě divný. Jednak poslední část, která nebyla zrekonstruovaná v tý době, byla právě lůžková část chirurgie kde to smrdělo komunismem na každým kroku. Za celou dobu pobytu (4 dny) jsem podle evakuačního plánu, kterej visel na zdi nedokázal najít východ na dvůr nemocnice, kde se údajně nacházela prodejna s potravinama a tiskem. Musel jsem se teda spokojit s automatem se sušenkama. Ne že by tam vařili špatně. To určitě ne. Nebo aspoň mě se nezdálo. Jenže já sežeru celkem všechno. Každopádně hlady jsem netrpěl. Takže nacházíme se teda na lůžkové části chirurgie v trutnovské nemocnici, kde na postelích leží nemohoucí lidé, kteří mají voperované nové umělé kyčle a klouby, lidi po operacích kolen, který se šouraji po chodbě s fofrklackama (rozuměj berlema) a třeba dojít na záchod pro takovýhle lidi v té době bylo docela peklo. Hned za dveřma na WC byl totiž jeden velkej ale fakt abnormálně velkej schod, kterej prostě dělal problém lidem omezeným v chůzi. Pokud ale člověk překousne i tenhle fakt, tak si už nemá skromný pacient jako jsem já, na co stěžovat. Snad ještě na tehdejšího doktora, kterej mi dělal prohlídku před operací a pak prohlídky po operaci a nikdy nezapomněl připomenout, že jsem vyžranej jak prase a že bych měl zhubnout. Tehdy jsem vážil 92kg. Kdyby věděl že mám teď o 14kg víc, tak by mu patrně prasknul penis podélně, protože na ne-obezitě jak mi sdělil nemocniční personál, zakládal si tento Dr. víc než je zdrávo. Ale to není to o čem chci dneska psát. Dneska se budu věnovat jednomu sráčovi, kterýho přivezli ke mě na pokoj a taky naprosto geniální věci - narkóze. Takže já měl narkózu celkovou. Když mě odvezli do naha svlečenýho na operační sál, tak jsem byl vyzván, abych si přelezl z lůžka z pod peřiny na operační stůl. Nic moc příjemnej pocit. Řekl jsem jim, že dokud tam bude tým lidí, kteří měli provádět operaci, že si nepřelezu, poněvadž jsem povahy velice stydlivé. Oni ať nedělám hérečku a přelezu. Když viděli, že si stojím za svým, tak se všichni otočili a já si v klidu přelez na ten vyšší stůl a přikryl se kouskem papírovýho ubrousku. Je mi jasný že když pak člověk spí, že si s nim můžou dělat co chtěji. Každopádně prdel mě po operaci nijak nebolela, takže z tohoto hlediska bylo všechno v pořádku. Anesteziolog se mi představil a povidá mi, že jakmile mi dá masku na xicht, že do deseti vteřin usnu. Jsem mu na to řekl, že to možná bude problém, poněvadž mám problémy se spaním a že by si neměl být tak jistý. Ujistil mě, že to řiká každý a ať počítám do deseti. Napočítal jsem do jedný a byl jsem K.O. Skvělý!! Po operaci, která trvala údajně něco kolem půl hodiny jsem se začal probouzet na pooperačním. Jakože vydržel bych tam ležet dýl, jenže jen co jsem otevřel oči, tak vidím nějakou ženskou metr vedle mě jak blije do připraveného kyblíku - jak jsem se později dozvěděl, jednalo se o pooperační nevolnost, která je běžná. No a na druhý straně hlasitě chrápal jinej pacient. Uznejte sami že v takovém prostředí se prostě spát nedá. A hlavně automatický měřiče tlaku dělali docela solidní rámus. Pokynul jsem teda na sestru, která chodila každou minutu zapisovat z monitorů náš stav, jakože už nechci spát. Byl jsem ještě solidně zmagořenej z narkózy, ale cejtil jsem se skvěle. Snad teda až na trubičku, kterou jsem měl v krku, a kterou mi ta sestra, učiněný anděl vzhledově - domyslet si křídla, kterou mi ta sestra obratně vyndala a zeptala se jak se cejtím. Odpověděl jsem že mě bolík krk od hadičky a zeptal jsem se jí, kolik je hodin. A že už chci na pokoj. Koukla mi na kapačku a řekla že jsem moc brzo vzůru. Ujistil jsem jí že jsem OK a že chci na pokoj. Odvezli mě teda tím zkurveným labyrintem trutnovské nemocnice i s nedokapanou kapačkou a lidi co jsme potkávali mě považovali za těžce nemocnýho, minimálně nějakýho válečnýho hrdinu, kterýmu právě z jater vyndali kus šrapnelu. Kdyby věděli, že se mi půl hodiny vrtali v rameni, tak by mnou určitě opovrhovali. Užil jsem si teda svejch 5 minut slávy a na pokoji jsem si ještě chvíli pospal. Do tý doby, než jsem narkózu dostal, měl jsem problémy s usnutím a spánkem vůbec. Od tý doby padne osmá večerní a já nemám problém zabrat během chvilky. Narkóza je prostě vynikající věc a měla by bejt na předpis k dostání v lékárně. První den po zákroku na pokoj přivezli starýho hrozně tlustýho dědka. Představil se jako nějakej inženýr, ale už od pohledu bylo vidět, že je to vymatlaný pako. Podle mě se tam jenom přišel zadarmo nažrat, vysprchovat a vychrápat. Protože jakmile ho posadili na postel, jeho první otázka byla, co máme dnes k večeři. Prase tlustý zasraný dýchavičný. Pískalo to v něm a chrochtalo a prostě jeho průdušky zněly jako fekál nad septikem. Když byl ujištěn, že s ním na večeři taky počítají, tak si lehnul a nekecám, během pěti vteřin začal takovým neskutečným způsobem chrápat, že přilítly 2 sestry do pokoje a nechápavě na mě koukaly, jakože co se to tam děje. Řikám jim, že si pán jenom trochu zdřímnul. Politovaly mě a odešly. Vydržel jsem tam s ním 20 minut. On nejenže chrápal jak prase, ale on do toho i prděl a nejsem si jistej, ale řekl bych že si i ublinknul. Večer se pochcal. Prostě se mu nechtělo vstávat, tak si nachcal do postele. Oddůvodnil to tak, že ho bolí kolena a že nemůže vstávat. Když ale šel kouřit, tak ho nebolelo nic. Tu noc jsem nemohl spát. Ani když už jsem podstoupil narkózu. Prostě to nešlo, protože to prase, ten dobytek chrápal nestkutečně nahlas. Ale jedno se musí nechat - jak ho sestry vprcaly za to že se pochcal ve dne, tak si to asi vzal k srdci, a v noci vstal z postele a vychcal se do umyvadla přímo na pokoji. Hovado. Druhej den byla k obědu bramborová kaše s přírodním plátkem. To prase žralo jako... no jako prase. Žrádlo mu každou chvíli padalo do jeho krakonošskejch fousů a za chvilku tam měl půlku toho co si nabral na lžíci a spadlo mu to. Mlaskal jak vzrušená vagína a co chvíli se nerušeně nahnul na stranu a usral si. Jakože já taky prdím, všichni prdíme a kdo řiká že neprdí tak je idiot. Jenže neprdím v nemocnici v malým pokoji při obědě. Hovado dementní. Nenáviděl jsem ho a hlavně nechápal, proč na obyčejnou operaci kolene přišel do nemocnice už 2 dny předem. Jak jsem psal, podle mě se tam prostě přijel jenom nažrat a vyspat. Konečně třetí den nastal čas kdy si ho odváželi na operační sál. Ještě předtím ho ale osprchovali, protože se jim zase pochcal. Když mu jedna praktikantka ustlávala postel, tak se předehnula a uplně normálně na mě vystrčila chlupatou kundu. Vůbec jí nevadilo, že neměla kalhotky. Prostě ji na mě vyšpulila. Bylo to takové malé příjemné zpestření před mým odjezdem. Později jsem se s ní dal i do řeči, protože se zajímala co poslouchám (měl jsem s sebou discmana). Vylezlo z ní, že má ráda metal, ale druhým dechem dodala, že nemá ráda ten brutální kde jenom blijou. A co z toho vyplývá? Že metalistiky, co poslouchaji měkkej metal maji chlupatá přirození. Sympatická holka. Už jsem ji pak nikdy neviděl, stejně jako jsem nikdy neviděl to hnusný prase co se každou chvíli pochcávalo a usrávalo. Předpokládám že je už na onom světě. Po třinácti letech od operace (konkrétně tady) jsem začal mít opět docela velké problémy s ramenem, ale snažím se to nějak doklepat do důchodu. Rozhodně už nechci do nemocnice do Trutnova poslouchat doktory, že jsem obézní, nahý se producírovat před operačním týmem, a hlavně strachovat se, že přijde zase nějakej krakonoš a bude si chcát pod sebe do postele.
Když se dnes podíváte na hodnocení této nemocnice, není to žádnej zázrak...
Kozni - hruza (Mudr Salajova)! Prislo mi, ze jsme tam pani doktorku vylozene otravovali. Takovy chovani jsem uz dlouho nezazila. Na kontrolu se samozrejme neukazem.Byla jsem dnes v nemocnici na chirurgické ambulanci. Sestru nezajímalo nic jiného, než “Proč jako jdu zrovna ve svátek?” A nakonec mi stejně nepomohla. Jen na nás koukla a HNED věděla, že s tímhle mi stejně nepomůže. No... Za mě nic moc, sestřičko. Myslím si, že když už jste si toto povolání zvolila, měla byste ho asi vykonávat svědomitěji. Snad to bude jednou lepší, třeba s novou generací ... s pozdravem, MaierováDětská pohotovost. Příšerné. Očekávala bych naprosto jiné jednání s dětmi. Žádná empatie, respekt a pochopení. Jen strašení a zvyšování hlasu. Doufám, že nebudu muset už nikdy zažít. Natož znovu moje děti.Rozhodně nedoporučuji ORL a pana primáře Pallu. To raději jdete jinam. Obzvláště, pokud tam musíte s tříletým malým dítětem. Malej měl zánět středního ucha, primář Palla propíchl zánět a horzně se diví, že se tak malé dítě brání když mu něco strká do ucha. Na kontrole opět výstup, co si to dovoluje že se brání. Tenhle člověk by měl dělat na patologii, kde se pacienti moc nehýbou. Na dotaz kde je otec, že musí volat sanitáře aby dítě podržel, mu manželka odpověděla že v práci. Kde by asi tak byl. Od toho ten sanitář tam je nebo ne? Arogantní neochotné jednání primáře. Nedoporučuji pokud tam jdete s dětmi.Dnes jsem jela na pohotovost, s bolesti ucha a hlavy, teploty...pani dr. se koukla a pry "tak to vam nepomuzu, jedte si do Hradce mebo Nachoda.. ja nejsem orl" ....bez jakehokoliv vyšetření... pak jsem zjistila, ze orl pohotovost tam funguje...asi se pani dr. nechtelo resit... a pri odchodu jsem jen zaslechla "tak a je to vyreseny, co js s tim, nejsem ušař"Děs. Porušují práva pacientů a hrají si na profesionály. Většina sester jsou namyslené ani nechci říct co. S otřesem mozku vás vezou po kachlech na dřevěném prkně. A to byste měli videt ty ksichty, když jen chcete dojít čaj.Absolutne nejhorsi pristup doktoru a sester k tomu,kdyz vam nekdo umre.Nejdriv nam rekli,kdyz odvezli babicku do nemocnice v bezvedomi,ze zavolaji jakmile se "neco" zmeni.Smrt cloveka asi pro ne nebyla zmenou nebo si dotycna sestra nedelala vubec starost!O umrti nasi babicky nam dali vedet az rano,s vysvetlenim,ze ve 22.00h je pry uz pozde a pozustali asi spi,a tak nechteji nikoho budit!To je teda sila!A nakonec doktor z neurologie lze do telefonu,ze linka byla obsazena a vymysli si dalsi lzi,aby to nevypadalo tak,ze je nekdo z nemocnice na vine!Neskutecny,jak se nektery doktori a sestry muzou chovat v takovou chvili,kdyz ztratite nekoho blizkeho.Mimochodem v cele nemocnici neni ani jeden clovek,ktery by hovoril anglicky,a tak radeji vzdy zavesi telefon...ostuda!Jak mohla byt tahle nemocnice vyhlasena druhou nejlepsi v kraji mi neni jasny!Takze az vam nekomu nekdo v tehle nemocnici umre,tak volejte prosim hodne casto,protoze vy se toho telefonu nemusite jen tak dockat.Jinak nevim,jak je to v CR,ale v USA muzete do nemocnice prijit kdykoliv ve dne v noci a jit za pacientem,tady nejsou navstevni hodiny a pristup doktoru a sestter je uplne jiny...jeste se mame co ucit!Babicko odpocivej v pokoji,chybis nam...tam nahore je ti ale urcite ted lip!
Spoustu lidí velice překvapila moje přítomnost na této akci plné piva, hudby a narozenin. Ne zrovna lichotivě se běžně vyjadřuji na adresu kapel s podobnou produkcí a tak i mě samotného trochu překvapilo, že jsem se ocitl ve víru hardrocku. A proč ne? Že prej no jó pivo zadarmo, tak se tu objevíš. Pro tyto lidi - nemám problém si pivo zaplatit. Nejsem žádná socka... Vstupné dobrovolné (dobrovolně jsem dal stovku), 400 piv zdarma (co to je 400 piv pro alkoholiky ze Skřivan?) a 3 kapely jako bonus. Kromě Atlantisu a jejich klipu, který se natáčel u nás ve Skřivanech a ve kterém si zahrála hromada mých kamarádů včetně mé krásné a milované ženy, jsem neznal ani jeden song od ani jedné kapely. Ale protože jsem zvídavý jako jiskra, nezbývalo nic jiného než oblíknout přiměřené hadry (mikina Obscene Extreme a tričko Samael :-) ) a dostavit se ve správný čas na tento pivní dýchánek. Po příchodu na místo konání akce jsem byl nemile zaskočen malou účastí. To se ale během večera změnilo a nakonec tam bylo docela příjemně zaplněno. Pivko se točilo do kelímků, který ale brzy došly, takže jsem s jedním kelímkem chodil pro pivo celý večer. Byla možnost nechat si točit projímadlo ze Smíchova do skla za zálohu dvaceti korun českých, ale toho jsem nevyužil. Když jsem měl druhé pivko, začala se rozcvičovat první kapela. Jejich zvuková zkouška mě orosila od prdele až po Karlovy Vary. Co to ty vole kurva bylo? Punk? A ještě špatně zahraný a zazpívaný se zvukem na vyližprdel? Všichni přítomní nechápavě kouleli očima a odvraceli zrak od toho martýria. Utěšovali jsme se že je to přeci jenom zvukovka a pak to bude lepší. Nebylo. Po rozpačitém úvodu a oficiálním začátku narozeninového mejdanu a po předání skleněných darů oslavencům, se na pódium vyšvihla první kapela BURACK. A hned po úvodních tónech bylo jasné, že se bude pokračovat v tom, co předznamenala zvukovka. Přepálené bicí, utopené kytary, příšerní zpěváci. Slyšel jsem někdy něco horšího? Jo, slyšel. Chinaski. Kluci, kteří vypadali spíš jako thrashmetalisti do nás ládovali punkové předělávky kapel jako Ramones a Green Day. Jak ale dokázali zprznit Tři Sestry a Visací zámek, bylo nevídané, neslýchané. Jenže to má všechno jeden háček. Kluci hráli, jak jsem se dozvěděl později, před obecenstvem poprvé. Nic to nemění na tom, že to byla jednoznačně nejhorší kapela večera. Důležité ale bylo, že jsme je v tom nenechali, morálně je jako fanoušci hudby podpořili a vyřvali si přídavek, z kterého se nejspíš Ozzy obrací nad hrobem. Zazněla totiž písnička Paranoid a byla fakt špatná. Kluci ji nejspíš asi ani neměli nazkoušenou, protože zpěvák si v telefonu nejdříve musel najít text a kytara s bicími jako kdyby každý hrál něco jiného. Jestli to kluci nezabalí, a budou opravdu hodně cvičit, možná to příště bude lepší...
Druhou kapelou která potrápila naše uši, byl ATLANTIS, kteří jak zpěvák trefně poznamenal, se proflákli videoklipem "Kocovina". Tahle písnička samozřejmě také zazněla. Zvuk byl mnohem lepší a světe div se, mě se to fakt hodně líbilo. Jo, vždycky jsem tvrdil, že je to sračka. Sorráč, není to sračka. Bylo to super. Kluci celé vystoupení pojali jako srandu a bylo to uvolněné a skvělé. Zelená tekla proudem do chřtánů hrajících muzikantů, jeden cover střídal druhý cover a prokládali to vlastní produkcí a všechno bylo tak super, že to uteklo moc rychle a najednou bylo po Atlantisu a to i přes fakt, že po ohlášení poslední písničky zahráli pak ještě asi čtyři nebo pět dalších kousků. Těžce nakažlivá záležitost. Tou dobou jsem odněkud zaslechl hlášku, která se mi líbila natolik, že ji tu uvedu: AŤ ŽERU CO ŽERU, VŽDYCKY SERU VLAŠÁK. Zašli jsme taky na bar na panáka zelený, ale protože jí bylo jen 10 litrů, tak už ji neměli. Chlastali jsme teda rum a bylo to taky dobrý. K naplnění žaludku byla k dispozici polévka (tuším že dršťková) a klobásy. Ani jednoho pokrmu se mi nezachtělo, takže nemůžu hodnotit.
Po Atlantisu se na pódium přihnali rychlostí předdůchodového věku členové kapely STAGNACE a spustili svoje verze nám všem dobře známých vodrhovaček slavnějších kolegů. Za zmínku rozhodně stojí cover od Manowar "Warriors Of The World", což je nejoblíbenější song kámoše (zdravím Žaluda), kterej byl ale dost vymaštěnej v tu chvíli, protože tu písničku nepoznal a dokonce ji i jak se mi přiznal, ve své pomatené hlavě zaměnil za Iron Maiden. Z omylu jsem ho vyvedl až já, neboť v určování klasických kousků jsem neomylný. Stagnace nás zásobila dalšími covery, takže se pokračovalo v Sabatech a Párplech a... Na co jezdit na originály, když tu máme tak kvalitní coverbandy? Ne, dělám si prdel. Originál je originál. Ale zase dostaňte Ozzyho do Skřivan, žejo… A proto máme tyhle kapely, kterým nechybí nadšení a nakonec co víc potřebuju na vesnici k pivu? Nic.
Jak to celý shrnout? Bylo to fajn. Když bude příště čas, na Atlantis přijdu klidně znova.
Jelikož patřím mezi ty, kteří facebook používají převážně k získávání informací, nemohl jsem se nedozvědět o velké burze vinylů v Praze v Letňanech, která navíc byla zaměřená tentokráte na ROCK/METAL. A ještě se to krásně trefilo do mého volného víkendu, takže nebylo o čem přemýšlet a já si udělal zase jednou výlet do té posrané stověžaté díry, která se zove prdel Evropy, neboli Praha. A protože se ten den konaly i bleší trhy u Elektry, tak jsem snoval plány, jak si domů přivezu plno krásných vinylů z blešáku a z burzy. Do Prahy jsem se vydal autovlakem, tedy do Chlumce autem, z Chlumce vlakem. Cesta vlakem byla kupodivu příjemná.
Vystoupil jsem ve Vysočanech a štrádoval si na metro, jednu stanici do Hloubětína, kde mi před nosem frnknul kyvadlový autobus zdarma. Zašel jsem tedy do abnormálně hnusného Penny (ještě víc abnormálně hnusnějšího než ostatní prodejny) a koupil si anglickou housku a minerálku. Anglická houska byla extrémně hnusná, tvrdá, suchá. Patrně pozůstatek z doby minulé. Poslal jsem do prdele somráka co po mě před prodejnou chtěl prachy - běž makat vole!! - a šel zpět na kyvadlový autobus, který mě odvezl k Elektře na blešák. Na bleším trhu to bylo více méně trapné. Ale spíš více než méně. Tolik smradlavých lidí pohromadě těžko pohledat. Aby taky ne, když většina prodávajících i nakupujících byli cikáni a Rusáci, kteří jak známo většinou o existenci mýdla slyšeli jen v televizi. Apropó, když už zmiňuju televizi... Obdivoval jsem docela lidi, kteří si je tam kupovali od pochybných existencí a nosili si je do aut. Já vím, cena je lákavá, ale do tohodle bych nešel. Obloha nevěstila nic dobrého a to se odrazilo i na počtu prodejců. Bylo toho málo a vinyly téměř žádné. U stánku s občerstvením jsem si koupil klobásu, která ze všech nabízených pokrmů vypadala co nejméně jako hovno a nepáchla jak septik. Klobása ty vole velká jako vrata od garáže, že se to na tácek nemohlo vejít, tak jsem si s jejími okraji pěkně vytíral starý umorousaný ulemtaný smrdutý stůl. K tomu jeden krajíček chleba, téměř průsvitný a menší než malé množství hořčice, asi tak na jedno sousto. Běžte do prdele s takovou gastronomií! Těch pár prodejců se svými poškrábanými plesnivými vinyly Zagorek a Gottů mi mohly prdel vylízat, navíc se přibližoval čas začátku burzy v Letňanech, takže jsem s čistým svědomím ponechal Elektru a její bleší trhy čórkařům a sociálům a vyrazil směr zdarmabus na metro, tentokráte přes celou hnusnou Prahu až do Letňan, kde jsem nikdy předtím nebyl. Když jsem v Letňanech vylezl z metra, šel jsem s davem směrem k výstavišti hledat budovu č. 6. Prošel jsem kolem jedničky, dvojky, trojky, čtyřky, pětky, sedmičky, ale šestka nikde. Ptám se teda securitymana, od pohledu IQ tykve, kde se nachází budova číslo šest a v duchu vyzýval mocného Odina, aby zařídil, že security umí počítat aspoň do těch šesti. Možná že i uměl, ale promluvil na mě nějakou nesrozumitelnou řečí a ukazoval na hodinky. Ne ty debile, nepotřebuju vědět kolik je hodin. Hledám budovu číslo šest!! Ponechal jsem tedy sekuriťáka napospas svým hodinkám a vešel branou do areálu, kde jsem objevil osmičku. Usměvavá milá děvčata ve stánku před sedmičkou na můj dotaz odvětila, že nejsem první kdo se na to dneska ptá, ale že také nevědí, kde se ona budova momentálně nachází. Nezbývalo než zkusit štěstí na začátku výstavního komplexu, kam jsem si to začal šinout, ale cestu mi zastoupila příjemná ochranka v dokonale padnoucím obleku, se sluchátkem v uchu a sdělila mi, že sice neví kde se šestka nachází, ale že tudy pokračovat nesmím. Popřál mi hodně štěstí a poslal mě ven za plot, aby mohl odpovědět na dotaz páru oděného v gotických šatech, o nichž jsem si myslel, že také hledají šestku. Byly to ale nějací pomatenci. Hledali výstavu šperků nebo co... V tu dobu spustil nepříjemně příjemný deštík, který mě smáčel moje řídnoucí šedivé kadeře po celou dobu cesty zpět na začátek, kde jak se ukázalo, ve dvoře za budovou číslo jedna, byla neoznačená budova číslo šest. Hááálelůůůja… Prostě Praha. Banda kokotou. Ale co, je přeci logické, že šestka je u jedničky, ne? Nevadí, konečně jsem se dostal na místo, které je předmětem tohoto monologu a kde každý vinylový fanoušek zaplesá blahem. Hned u vchodu mě welcomedrinkem přivítal Karel Balčirák (šéfredaktor časopisu Spark). Kecám. Jen tam seděl u svého skromného stánku a něco si četl. Chtěl jsem ho jít pozdravit, ale rozmyslel jsem si to, neboť bych ho musel vyplísnit za v tu dobu aktuální číslo jeho Sparku, které jsem prolistoval v práci v kantýně a zase vrátil s čistým svědomím do regálu. A já ho vyplísnit nechtěl, neboť si Karlovy práce pro rockovou a metalovou scénu vážím. Sundal jsem si mikinu, poněvadž tam bylo vydýcháno a vedro a šel prozkoumat do mumraje lidí nějaké ty desky. První stůl jsem přeskočil, protože byl obsypán lidmi, jak plesnivý banán octomilkami. U druhého stolu nakouknu a vidím.... IRON MAIDEN. Jak jinak. Tahle sračka je prostě všude. Jenže co to? Po Ironech country, jazz, rock´n´roll. KDE JE KURVA METAL?? Až u třetího stolu jsem narazil na nějaký ten metal, konkrétně na desku Rockmapa. Ze zvědavosti jsem ji vytáhl z krabice, abych se podíval v jaké cenové relaci se to pohybujeme. Polil mě pot od předkožky přes Bratislavu až na Kamčatku. Ty vole, to co se na aukru běžně prodává za 29Kč, tady bylo napálený na 6 stováků! To si dělá prdel! Kam jsem se to dostal?
A do toho poslouchat ty hemzy okolo od audiofilů, kteří mají doma 7 gramofonů a hroty Ortofon a gramo za 90 litrů BĚŽTE DO PRDELE VY KRETÉNI AUDIOFILNÍ! Myslíte že na poslech Genital Gore potřebuju gramec za 100 tisíc s přenoskou za třicet? Chtělo se mi z těch kokotů zvracet. Snad jen u jednoho stolu s vinylama jsem se zdržel a poklábosil se sobě rovným. Chlápek v nejlepších letech, též tvrdící, že je to tu předražené, měl dokonce i pár kousků zajímavých. Bohužel pro něj jako pro prodejce, vše co mě zajímalo, již mám ve sbírce. Smutně jsem prošel zbytek prodejců, vyslechl si nekonečné kecy od dříve narozených, že vinyl je nostalgie a přešel jsem k prvnímu stolu, kde na začátku bylo mnoho lidí. Dva mastní puberťáci se přehrabovali v japonských vydáních Iron Maiden. Budiž jim to odpuštěno. Lepší než kdyby se přehrabovali v nějakých opravdu sračkách. Jeden vždycky vytáhnul desku, podíval se na cenu (u japonských vinylů nezřídka v řádech několika tisíců) a zase ji zasunul smutně zpět. Ten druhý byl na ránu mezi oči. Neuástále pouštěl z telefonu nějakou nepovedenou uječenou heavy kapelu (název si nevzpomenu) a pořád dokola tomu druhému opakoval - to je maso to si seženu, hele to je maso to si seženu... SEŽEŇ KRYPLE ALE UŽ DRŽ HUBU!! Ani mezi Japoncema jsem nenašel nic co bych už neměl ve sbírce, takže jsem v rychlosti prolítnul CDčka abych mohl s klidem konstatovat, že tohle se nepovedlo a do budoucna vím, že na akci tohoto typu jet nemusím. Zklamanej jsem tedy opustil burzu a šel na metro směr hlavní nádraží. Tam v prodejně knih Luxor jsem v patře objevil i vinyly, které pro mě byly zajímavější jak cenově tak stylově než celá burza v Letňanech. Nic jsem si ale nekoupil. Kromě v obchodě Relay (kde mě minule hanebně okradli o 50Kč) fakt hnusný bagety, která patrně nebyla z nejčerstvějších. České dráhy pro nás připravily překvapení v podobě uzamčených vagonů, takže jsme se nepohodlně mačkali ve dvouch odemčených. Cesta domů se tak zdála díky tomuto fópá nepřiměřeně dlouhá. Takhle tedy dopadla moje první a poslední burza vinylů v Praze. Trapas, co?
