GHÖRNT / BEDRÄNGNIS / SATANIC VIOLENCE 29.9.2023

Při pohledu na krásná loga tří kapel musí nejednomu zaplesat srdce až u kotníků. Tři Švýcaři, tři blackmetaly, Farářova sluj. Víc netřeba komentovat. Snad jen.... jo, opět jsem vyrazil sám, protože jediný člověk, který se nebál se mnou navštěvovat blackmetalové koncerty, letos v červenci spáchal sebevraždu a další moji metaloví parťáci mají prostě z takových akcí strach. Anebo dávaji přednost domácímu chlastání, což upřímě nechápu. Stejně jako oni nechápou, proč vymetám takovéto malé koncerty. Proč? Tak třeba proto, že mě už nějak přestává bavit neustále dokola jezdit furt na ty samý kapely, byť jsou třeba dobré, legendární, velké a udávaly směr ve svém žánru. Ono vidět počtvrté například Dismember nebo poosmé Cripple Bastards v rolích headlinerů, je pro mě už nuda. Radši sednu do auta a sjedu 65km do maličkatého klubu ze kterého sálá nadšení pro věc v každém špinavém koutě. A na co že jsem to vyrazil tentokrát? Na pro mě úplně neznámé kapely. Do klubu jsem dorazil deset minut po osmnácté hodině a zaplatil příspěvek 400Kč. A hned jsem dostal pochvalu za tričko.

Taky jsem dostal malou kartičku se zajáčikem, kterou jsem na baru vyměnil za welcome drink. Velmi milé a nečekané... Jako wilkam drink jsem zvolil plzeňské pivo. Na výběr bylo ještě pivko Krakonoš, nebo nealko, nebo nějaké destiláty. Sedím u baru a kecám s barmanem. Po chvíli dorazil i Farář, který se hned zapojil do mumraje a nazvučil kapele mikrofon. Úsměv na tvářích členů kapely značí, že jsou hádám mile šokováni klubem, který ctí své jméno, tedy Farářova sluj. Opravdu to tam tak vypadá. A ten kontrast se zajacem... líp bych to nevymyslel.

Nejspíš nikdy na tak ikonickém místě nebyli a nehráli. I když vím hovno, jaké jsou kluby v cizích zemích... Farář, stejně jako posledně, nadává a křičí na všechno a všechny. Dle toho, co jsem zahlédl ze svého místa od stolečku, jsem rozeznal jeho pohyby, že se asi snažil za barem rozdělat flašku vína a nešlo mu to. Je roztomilej. Klubem se nesou tóny nějaké melodicblack kapely. Návštěvníci na svých prsou hrdě nosí loga od Burzum, Cannibal Corpse, přes Eternal Hate Festival až po Obscene Extreme Festival. A tak to má být! Začínají se zvučit ostatní nástroje a zvuková zkouška dává tušit hutný, čerstvý zvuk s jasně čitelnou kytarou. Těším se... Na mých náramkových přesýpacích hodinách je právě 19:15 hodin mladoboleslavského času, když na zatuchlém pódiu spustí svá preludia kapela SATANIC VIOLENCE. 

Zvuk byl jak se dalo ze zvukovky vytušit velmi dobrý. Až se divím, kde se to v těch bedýnkách vůbec vzalo. Zpěvák měl image upoceného alkoholika a mám takové tušení, že to nebyla jen image. Při půlhodinovém setu vychlastal a rozlil a rozdal flašku hnědé pálenky. Lil to do návštěvníků přímo z láhve, nebo jim podával panáky a své panáky pak házel všude možně. Jeden riff alá starý Darkthrone střídal druhý, stejně tak postupy některých skladeb, jako by odkazovaly na starou tvorbu mých norských oblíbenců. Do toho míchali punk a bumčvacht a všechno to do sebe dokonale zapadalo. Jejich image, zpěvákovo naoko arogantní chování, špinavej metal ve skvělým klubu s vynikajícím zvukem pro zaplněné hlediště. UFF! Velmi silný kulturní zážitek!

 

Jdu vychcat Plzeň a koupit pito. V klubu tentokrát hraje industriální blackmetal, který je mi povědomý, ale nemůžu si vzpomenout na název kapely. Na můj dotaz co to hraje, mi Farář odpovídá Veverko to jsou Borgne. Pamatuju si, že mě kdysi moc neoslovili, ale tam v té chvíli na tom místě to znělo dobře. Budu se jim muset trochu věnovat... Kecám se sympaťákem v mikině Absurd a čekáme na další kapelu. Na pódiu se objevily dva velké svícny se čtrnácti svícemi. Napadlo mě, že se tam už nevejde kapela. Ale vešla. Kapela BEDRÄNGNIS se totiž skládala jen z bubeníka a zpívajícího kytaristy. Sakra, to zní jako kdyby tam byl Honza Nedvěd - zpívající kytarista. Nebo Ivo Jahelka - zpívající právník... 

Když spustili, mohli jsme být svědky jejich raw-slow-fast blackmetalu, který vyprovokoval trojici mladíků ke cripple circle box hit fight pitu. Pařili jako o život. Kapela hrála skvělé, brutální až atmosférické písničky a já měl takovou chuť dojít si koupit nějakou jejich nahrávku, ale dal jsem si slib, že nebuď kretén pičo, za tenhle měsíc toho máš už dost. Zvukově to na začátku nebylo vůbec dobré. Kytara nebyla vůbec slyšet, ale jakmile to zjistil náš Pán, a teď nemyslím toho přibitýho co hnije na kříži, ale Faráře, okamžitě se ladným skokem vyhoupl na pódium k malému zvukařskému pultíku, něčím tam pohnul a kytara byla mezi námi. Málem mu při vylepšování zvuku zahořela prdel od svíčky, ale ani si toho nevšiml. Škoda jen, že Bedrängnis neměli basu. Vyznělo by to více evil.

 

Po skončení jejich produkce jdu ven vychcat pito. Když se vracím, mává na mě švýcarská holčina od merchandise kapel. Ukazuje na mé tričko švýcarské kapely Samael a paroháčuje mě. Když jí ukazuju, že ten samý motiv co mám na tričku, mám i vytetovaný na noze, slyšitelně jí čvachtne mezi nohama. Švýcarští metalisté budou patrně patřičně hrdi na moji oblíbenou kapelu Samael. Ještěže jsem si dal předsevzetí, že si do konce září už nekoupím žádnou muziku. Jinak bych jí to tam vykoupil všechno. Sedím u stolku a čekám na headlinery, když slyším od baru, jak na mě Farář haleká Veverko, chceš pivo? Ukazuju mu že řídím, že nemůžu. On pokračuje, Tak kafe? Nebo nějaký nealko? Na mě! Dávám si tedy nealkoholické pivo Postřizinský střízlík a na bar pokládám mince v hodnotě 30ti korun mladoboleslavských. Farář je odmítá, ale mě by to prostě nechutnalo kdybych tam ty peníze nepoložil. Nechávám je ležet na baru napospas někomu, kdo si je vezme. 

GHÖRNT, hlavní hvězda večera, zkouší v době, kdy by už měla začít hrát, jelikož nikdo nechce, aby akce byla ukončena pomáhačema a chráničema za pomocí obušků z pytle ven, protože se nějak víc přetáhla večerka. Ghörnt nakonec začínají ve 21:35 hodin za mohutného skandování Farářova. Xichty kapely byly ocorpsepaintované, bylo jich plné pódium, tedy o 100% více než u předchozí bandy. Zvukově to nebylo ideální - kopáky byly slyšet jen strašně málo nebo vůbec a kytara mohla být také trochu víc nahlas. Co neměli dokonalé na zvuku, to s přehledem dohnali svojí muzikou, která byla výborná ve všech směrech. Zpěvák z blackového skřehotu a podzemního řevu občas přešel i do klasického deathového murmuru, což do muziky sedělo jak hrnec na prdeli. Kotel, jaký na ně vzniknul, bych na melodický blackmetal opravdu nečekal. Sice byl jenom asi sedmihlavý, ale rozproudili to tam chlapci pěkně. Kapela po každém songu sklidila velký aplaus hodný počtu lidí. Nevím kolik tam mohlo být návštěvníků. V tak malém prostoru se zdá plno i s třiceti hlavami. 

 

Bylo chvíli po dvaadvacáté hodině, když na pódium vtrhl rozjuchaný Farář, který si kapelu vyloženě užíval, a vyprosil si poslední song. Nevím, zda chtěl přímo tuhle písničku, ale na závěr celé akce byla perfektní. Zpěvák slezl z pódia a šel do piče a kapela nám zahrála naprosto perfektní krásnou epickou instrumentální skladbu. Kdo by to byl býval řekl, že ve svém repertoáru mají i takovou věc!? Ve čtvrt na jedenáct je po všem. Pohledem se loučím s Farářovou slují, potlačuji nutkání něco si jít koupit když procházím kolem merchandise kapel a vycházím ven do teplého večera. Vychčiju pito a od lidí venku slyším na kapelu jen samé superlativy. A měli pravdu. Bylo to výborné. Všechno. Od zajace, přes výbornou Plzeň, skvělé zázemí klubu, až samozřejmě po všechny kapely a jejich vystoupení. Díky za to Jirko!

PIVOVAR BERÁNEK

Jednoho dne, ke konci září roku dvoutisícého dvacátého druhého mi zazvonil můj obří telefon a na displeji aparátu se objevilo jméno mistra výroby haly, kde já nepracuji. Bylo mi to podezřelé, že mi volá zrovna on, ale hovor jsem přijal. Naše krátká koverzace probíhala tímto stylem: 

"Čau vole, co potřebuješ?" 

"Čau, seš doma?" 

"Jo." 

"Můžeš na chvíli přijít na hrad nahoru? Vyhodnocujeme tu soutěž a máš tu nějakou cenu." 

"Jo, za chvíli jsem tam." 

Zúčastnil jsem se totiž firemní soutěže, POŠLI POHLED. Účelem soutěže bylo, jak už její název napovídá, poslat pohled. Z dovolené. A poněvadž jsem tam měl nějakou cenu, je zcela zřejmé, že já ten pohled poslal. Očekával jsem něco v tom smyslu, že tam přijdu a bude mi poděkováno za účast v soutěži, dostanu firemní propisku a půjdu do piče. Ovšem k mému překvapení, jsem tu soutěž vyhrál. Čuměl jsem jak péro, protože já nikdy nic pořádně nevyhrál a druhý v pořadí čuměl jak péro a nechápal, jak jeho pohled, který stál minimálně 5 EUR a byl poslaný z dovolenkové destinace do které se létá na stotisícovou dovolenou, mohl prohrát s pohledem, který jsem vymyslel a vyrobil v práci na noční směně a poslal od piva ze Žiželic 15 kilometrů od domova. Někteří mě odrazovali, ať to nedělám, že si zadělám na průser, ovšem nic jsem nedbal rad ostatních a vyrobil jsem vlastnoručně pohled, který se skládal jako každý pohled ze dvou stran. Na jedné straně byl komiksový příběh pana Víčka, což je hlavní hrdina a maskot naší firmy a také název firemního časopisu. Pan Víčko na prvním obrázku neklidně spí, zdá se mu o pivu, teče mu z úst slina. Na druhém obrázku si pan Víčko čistí zuby a stále myslí na druhou nejkrásnější věc na světě, na chlazené čepované pivo (nejkrásnější věcí na světě je jak každý ví, ženská kunda). Na třetím obrázku je pan Víčko nasraný v práci, navlíknutý do montérek, v ochranných pracovních brýlích se síťkou na hlavě, myslící neustále na pivo a sleduje výrobu víček, kterou se naše firma zabývá. Poslední obrázek představuje rozjuchaného ožralého nadrženého pana Víčka konečně s pivkem v ruce, myslícího na pěkný kozy paní Víčkové. Ano, tohle jsem vypotil a namaloval na jedné noční červencové směně minulý rok. A protože vím, že inženýři a manažéři v naší firmě nemají moc smyslu pro humor a nejsou z nejbystřejších, na druhou stranu, tam kam se píše text, jsem projistotu jak pro bandu blbejch pražáků ještě slovy popsal, co onen komiksový příběh představuje. A aby to pochopili i oni, napsal jsem to v primitivních rýmovaných verších pro děti. 

Spí pan Víčko spí, nad chlazeným pivem sní. 

Když si čistil ráno chrup, dal by pivo coby dup. 

V práci vedro - to se ví, o půllitru už zase sní. 

Večer dá 8 piv a svíčkovou, a bude myslet na paní Víčkovou. 

Ano, takže tahle píčovina vyhrála letní firemní soutěž. Bylo mi sděleno, že se jim pohled líbí, moje kreativita že je na úrovni a byla mi nabídnuta pozice přispěvatele do firemního časopisu, což jsem s díky odmítl. Poté přistoupil generální ředitel, potřásl mi pevně pravicí, pogratuloval k výhře, která nebyla jak jsem předpokládal firemní propiska, nebo baterka, které mám už dvě, ale byl to košík kvalitních pochutin a tři poukázky do pivovaru Beránek v hodnotě 1500Kč. Dobře oni!! Pan ředitel řekl, že se mu moje práce také líbila, ale z jistých důvodů nebude můj výherní pohled vystaven. Zbabělci!! Takhle popírat krásu ženských vnadů!! Hanba!!!!! Poté proběhlo focení do časopisu Pan Víčko a pak jsem šel s košíkem kvalitních pochutin a obálkou v hodnotě 1500Kč domů. Myslím, že za pár minut přemýšlení a práce dobrý. A nejlepší na tom všem je, že pošta, ze které jsem to odesílal, když jsem vyrazil na pivko, je v podstatě přímo v té hospodě, kde mi paní hospodská natočila jedno z mých nejlepších piv, jaké jsem kdy pil, do namraženého půllitru.  Pohled jsem odeslal  4.7.2022 a vůbec jsem nečekal, že bych byl nějak ohodnocen.

...aneb jak protlačit norskou legendární kapelu Darkthrone do firemního časopisu...

Nemusí se to někomu líbit že soutěž vyhrál blbý dělník, který věčně na něco a někoho dští síru, ale faktem je, že jsem to já, kdo dostal ty tři poukázky a kdo se vypravil do pivovaru Beránek, který dle svých stránek nabízí pro blbého vidláka nevšední gastronomický zážitek. Do pivovaru jsem samozřejmě vzal i moji krásnou milovanou ženu. Podmínkou bylo, že pojedeme autobusem, abych nemusel v pivovaru sedět na sucho. Po roce a šesti dnech od získání oněch poukázek jsme tedy vyrazili. Tedy, nejdřív jsem zjistil, že poukázky jsou 5 dnů propadlé, tak jsme museli volat do pivovaru, jestli je to velký problém. Bylo nám sděleno, že to nějak přežijou a tak jsme se se ženou mohli po třinácté hodině vydat na autobus. Ta pekelná vrčící a syčící krabice mi naposledy znepříjemnila cestu v době odeznívání vymyšlené covidové pandemie před dvěma léty, když mě řidič odmítl vůbec vpustit dovnitř, protože jsem neměl nasazenou roušku. Předtím jsem autobusem jel už fakt nevím kdy naposledy, pokud nepočítám městskou hromadnou dopravu v Ústí nad Labem na koncert. Nebudu to protahovat. Prostě linkovým autobusem jsem nejel už dlouho. A víte co? ZASE DLOUHO NEPOJEDU!! Nechápu, jak nám může nějaká zkurvená Evropská Unie s podržčůrákama z pětikoalice diktovat, že pokud nebudeme mít na elektrický auta, že můžeme využívat hromadné dopravy. Vždyť jet autobusem je čiré šílenství!! Totální peklo jsem prožíval já a moje drahá choť. Nejprve jsme šli na autobus s tím, že máme přímý spoj z mojí rodné hroudy až přímo do Stěžer kousek od Pivovaru. Dle jízdního řádu vyvěšeného v čekárně byl příjezd ve 13:30 hodin. Dle aplikace Jízdní řády, kterou mám pravidelně aktualizovanou ve svém monstrtelefonu, byl příjezd stanoven na 13:30 hodin. Dle internetových stránek idos.cz byl příjezd také naplánovaný na 13:30 hodin a dokonce se tam i kasali tím, že autobus má zpožnění 0 minut!! 

Jenže ono bylo 13:35 a autobus nikde. Bylo dokonce 13:45 a autobus stále nikde. Ono bylo moji milí už 13:50 hodin a autobus stále nikde. No a nakonec jsme museli jet dalším, protože dopravce busline se prostě na to vysral. Však jo, proč by taky měl jet žejo... No takže jsme se pomocí autobusu plného zpocených dětí, které se vracely ze škol, přemístili do Nového Bydžova. V Novém Bydžově jsme přestoupili do autobusu směr Stěžery a teprve tam jsme zažili to peklo, o kterém se zmiňuju. Hned jak jsme tam vlezli, začal jsem se potit na varlatech. V autobusu vzduch jak ve vopičárně. Dorostenci navlečený do mikin s kapucama, dlouhý kalhoty, smrděli potem, cigaretovým kouřem a jim to bylo uplně jedno. Hnus hnusnej ty vole já bych to vyflákal zmrdy!! Řikáme řidičovi, že Panečku, to je vzdoušek, chtělo by to klimatizaci. Pan řidič odpovídá, že klimatizace je puštěná naplno. Pomyslel jsem si, že klima je asi z jiného oddílu, protože v autobusu mohlo být dobře třicet stupňů. Okýnka pootevíraná a to poslední zavřené, které bylo kousek u nás, a pod ním napsané -  NEOTEVÍREJTE OKNA, POKUD JE KLIMATIZACE ZAPNUTÁ. BUDE NEÚČINNÁ - po chvíli otevřel poďobaný brýlatý hoch. A to má být naše budoucnost. Budoucnost, která neví jak funguje klimatizace a neumí číst. V autobuse bylo všechno umaštěné a ulepené a slizké a sedačky se mi zdály zavšivené, všechno mě z nich svědilo, sedělo se na nich nepohodlně a potil jsem se jako kunda a ty vole těch 35 minut nebo kolik jsme jeli, bylo nekonečné peklo všech pekel pekelníků pekla. Cestou jsem napsal e-mail na ústřednu busline, ve kterém se tázám, proč nepřijel autobus, který nás měl odvézt ve 13:30 hodin. Samozřejmě bez odpovědi. Budeme tedy společnosti Busline přát mnoho poruchových autobusů a CHCÍPNĚTE VY KRETÉNI!! UF! Toliko tedy k hromadné dopravě, která má být do budoucna alternativou za naše auta... Ve Stěžerech jsme vystoupili a já myslel že vybliju vnitřnosti z toho, jak jsem byl znechucen autobusem. Honem jsme s manželkou mojí krásnou milovanou vyrazili svižným krokem do míst, kde nám bude jistě lépe. 

V areálu před pivovarem se nachází prostorné parkoviště, na kterém bych se asi mezi těmi krásnými sporťáky, teréňáky a luxusními auty se svým Fordíkem trochu styděl zaparkovat. Kousek od parkoviště je dětské hřiště. Před budovou pivovarské restaurace je zahrádka, ale tu my jsme nevyužili, protože uvnitř restaurace byl příjemný chládek a jakási takási klimatizace. Přivítala nás naprosto boží servírka, kterou kdybych měl ohodnotit, dal bych jí 88 bodů z deseti. Nejprve jsme se jí přiznali, že jsme to my, ti kreténi, kteří volali ohledně propadlých poukázek, načež s úsměvem od Košic po Karlovy Vary nám sdělila, že se na nás už těšila a ať se posadíme kde nám bude nejlépe, že se nám hned přijde věnovat. Měl jsem v plánu ochutnat všechna pivka která tam vaří, ale bohužel desítka došla. A co. Stejně je desítka hóčo móčo. Jako první pivko tedy ochutnávám jedenáctku Ovečku. Po chvilce opět připlula servírka a my si objednali. Já jsem polévkový, takže jsem si polévku také objednal. Byl to hovězí vývar s játrovým knedlíčkem. Než mi ho přinesla, vychutnával jsem si Ovečku. Byla hořká, výborně vychlazená. Nesmrděla, neměla ocas. Opravdu výborné. Moje drahá polovička, protože se zařekla, že si dá na chvíli od chlastání oraz, si dala domácí rakytníkovou limonádu. Nevím jak chutnala. Rakytník nepiju... 

Pustil jsem se do polévky, která nebyla v žádným posraným hrníčku, ale v poctivým hlubokým talíři. On by se do hrníčku stejně nevešel játrový knedlíček. Polévka byla dobrá, vývar byl pěkně tmavý, možná bych trošku přisolil, ale poněvadž já nesolím, tak vlastně nevím, na co si tu jako stěžuju. Zmizelo to ve mě během chvíle, ani jsem se moc nepobrindal, protože měli docela velikou lžíci. Ne tak velkou jako mám já doma, ale rozhodně větší než v jiných restauracích. Jakmile jsem dosrkl poslední mililitr, začal jsem se brutálně potit. Zkusil jsem to zchladit pivem, ale potil jsem se ještě víc. Přicupital nějaký servír, zeptal se mě, jestli bylo vše v pořádku, a zase odcupital. Za chvíli se u nás objevila naše slečna paní servírka s našimi objednanými pokrmy. Moje nejdražší a nejkrásnější a nejmilovanější žena si dala kachní prsa a já, protože jsem drsný blackmetalista, si dal tomahawk. S fazolema a domácími chlebovými plackami.

Manželka měla svá kachní prsa obehnané jablky a naprosto famózním květákocelerovým pyré nebo co to bylo. Jednak to byla pastva pro oči a ta chuť skvělá!! Ochutnal jsem kousek její kachny a a a a.... pičo vole! Dokonalost! Vůbec se to nemuselo kousat. Stačilo položit na jazyk a počkat chvíli než se to samo rozpustí. Skvělé jídlo!! Já se u svého tomahawku potil jak vrata vod chlíva. Chutnalo nám to. Dopil jsem Ovečku a že si dám Berana, což byla dvanáctka. Když to paní slečna servírka přinesla a já smočil rypák v pěnivé zrzavé tekutině, chtělo se mi brečet. Přesně takhle si představuju dokonale vychucené, vychlazené, hořké pivo. Tohle bych mohl pít pořád. 

Než jsem to snědl, dvanáctka Beran byl minulostí. Moje přenádherná nejkrásnějí žena si dala druhou domácí limonádu, tentokrát s příchutí dračí ovoce. Já vyzvídám, jestli je dnes na čepu Ovečka speciál, svatováclavské sezónní pivo. Odpověď mi po chvilce přistála ve sklenici na noze. Nejsem žádný hipster a rozhodně si nepotrpím na takový blbosti, ale musím uznat, že to v tom vypadalo dobře. Blbý je, že jsem předtím měl tu geniální dvanáctku. Jedenáctka, ač speciál neměl šanci. Kopnul jsem to do sebe a dal si dvanáctku, žena si pak ještě dala kávu a nakonec to zazdila Aperolem. Toliko k její pauze v chlastání... 

Samozřejmě jsem musel na inspekci sociálního zařízení, které bylo označené pro ženy matkou, pro muže šroubem. Pro nebinární bezpohlavní kretény tam dveře na hajzl neměli a to je dobře. Na WC se mi líbilo a kdybych si měl vybrat, kde bych až do konce života chtěl chcát, bylo by to WC v pivovaru Beránek. Velice se mi líbil nápad využití tupláků, ze kterých pijou jen pitomci německý. Použít tuplák jako průsvitné stínítko světel v pivovaru, dobrej nápad! Hrozně mě potěšila brčka z umělé hmoty. Všude krásně uklizeno, všechno designově vymazlené... Když jsme na netu lovili zpáteční autobus, zjistili jsme, že jede za třičtvrtě hodiny. Dávám si tedy ještě jednu dvanáctku a poprosíme o účet. Naše skvělá usměvavá neustále v dobré náladě slečna paní servírka nám sdělila, že naše útrata je 1376Kč a nabídla mi, jestli bych třeba nechtěl na cestu nějakou lahev. Ona byla učiněný anděl!! Poprosil jsem tedy o dvanáctku a kolik nám ještě zbylo, jsem neřešil. Se třemi pětistovkovými poukázkami jsme jí podali ještě jako dýško sto korun českých a naprosto spokojeni s plnými břuchy odešli z pivovaru. Na lavičce jsme počkali na autobus, který nebyl už takové peklo, protože v něm nebylo vedro. Vystoupili jsme v Novém Bydžově u Hvězdy a k našemu hnízdečku lásky jsme šli pěšky. Tak takhle to bylo s firemní soutěží POŠLI POHLED....