29. 12. 2020 JÍLÁK


Dneska jsem se šel projít za účelem sepsání nějakého toho povídání. Jako cíl jsem si stanovil několik kilometrů vzdálený prostor, kterému se odjakživa říká Jílák, neboť půda je tam velmi jílovitá. Ale pěkně od začátku. Venku bylo krásně takže co jinýho dělat, než se jít projít. Zkusil jsem dceru a ženu, jestli by nechtěly jít se mnou, ale když jsem jim řekl, že trasa má  přes 8 kilometrů, razantně odmítly. Jejich blbost. Vyšel jsem tedy sám. V jedný kapse mi z telefonu skrzevá kabílky proudila parádní muzika do reproduktorků, které jsem měl vsazeny v uších. V druhé kapse mi odpočívala mandarinka. Vyšel jsem z domu a zahnul doprava. Oblaka a slunce vytvářely nad poli a domy krásné scenérie, které samozřejmě na fotkách nejsou ani z daleka krásně zachyceny. Jednak proto, že jsem z počátku fotil s bleskem, takže fotky jsou nehorázně zkreslené a jednak proto, že můj telefon fotí jak píča. Blesk jsem přestal používat kousek před jílákem, ale i tak ty fotky jsou prostě strašný. Prošel jsem kolem jednoho statku, kde na mě štěkal černý obézní pes, který na mě ještě nikdy neštěkal. Asi ze mě cítil chlast, jímž jsem se včera naplnil po čárku a který od rána potím. Bylo točené pivo, byla švestka, byla fefrmincka a hromada žrádla. Prostě to ze mě pejsek cítil a chtěl taky ochutnat. Přidal jsem do kroku, protože svými kly pejsek začal drásat pletivo chatrného plotu za účelem sežrání mě. Po pravé straně jsem šel kolem bývalé veřejné skládky, čímž se rozumí, že dřív se tam vozil bordel jak kdo chtěl. Dřív se nějaká ekologie a podobný sračky neřešily. Jako dítko školou povinné jsem tam chodil trhat přesličku do sběru léčivých bylin. A když se před hromadou roků skládka, která byla takový malý kráter, uprostřed s rybníčkem, zavážela, vyrazila tam celá naše třída s paní učitelkou Novotnou, chytat (rozuměj zachraňovat) čolky. Dál jsem pokračoval v cestě k vytouženému Jíláku. Prošel jsem kolem VKZ, kde jsem jako mladý junák byl v kině na filmu Četník a četnice. Před prvním mostem jsem procházel kolem vybydleného domu, ve kterém žila filcka. To je žena, které se už na základní škole říkalo cholera. Tahle filcka si nabrnkla indiána, se kterým terorizovali mámu filcky, až ji nakonec indián zabil, a momentálně si odpykává svůj trest ve vězení. Filcka pracovala a už zase pracuje u nás ve fabrice a když tam pracovala poprvé, snad údajně šoustala za stravenky. Ale potvrzené to nemám. Nakonec, sakra, kdo by na to vlez? Jednou se byla dát ostříhat zdarma v rámci firemní akce na hřišti a zavšivila tam kadeřnici nůžky a hřeben. Prostě filcka no. Za druhým mostem jsem si nevšiml, že za mnou jdou dvě vyžrané osoby. Ty se asi divily když jsem si fotil mandarinku v ruce před rozpínající se krajinou. Nejspíš si řekly něco ve smyslu no to je ale kretén. Ale mě to nevadilo. Mandarinku jsem si oloupal a s nechutí snědl. Byla kurva kyselá jako xicht prodavačky v Penny. Fakt hnus. Na Jílák jsem dorazil relativně brzy. Aby taky ne, když není moc daleko. Šlo se hezky, díky zmíněné oblačnosti bylo stále na co koukat. Otáčel jsem se za sebe, jestli ty dva vyžraný lidi jsou ještě za mnou, ale nebyli. Štrádovala si to za mnou nějaká žena. A protože se na mě nevrhla a nevymrdala mi mozek z hlavy, tak jsem si ji za trest vyfotil, stejně jako všemožné píčoviny kolem. Z něčeho tenhle trapnej report přece musím sestavit ne? Na Jíláku to bylo úplně stejný jako když jsem tam byl minule. Když si vzpomenu, že jsme se tam jako děti jezdily koupat do těch hoven, plavaly jsme tam ruku v pacce s krysama, zvedá se mi kufr. Voda vypadá čistě, ale zdání klame. Jsou to samý sračky a všude kolem bahno (při mokru) nebo prach (při suchu). Ale místo je to svým způsobem kouzelný a něčím mě pořád přitahuje. Nevím proč. Nikdy jsem se tam neožral, nikdy jsem tam nepíchal, nikdy jsem tam nic nepodniknul, tak nemám tušení proč tam vlastně několikrát do roka chodím. Když jsem se nabažil hoven a smrduté vody, tedy cíle mojí procházky a předmětu tohoto povídání, pokračoval jsem dál směrem do Bydžova s tím, že už nic fotit nebudu, protože Bydžov je neskutečná díra. Vyšel jsem z polní cesty na novou okresku a proti nepříjemnému slunci došel po krajnici, kde kolem mě svištěly kamiony a osobáky rychlostí větší než povolenou, ke křižovatce na Metličanské ulici. Sešel jsem dolů směrem k benzince, přes dva mosty, z nichž jsem udělal krátké videozáznamy ve videu dole, prošel jsem kolem bývalé venkovní hospody U Puku, kde jsem někdy před dvacetitřemi léty byl na koncertu N.V.Ú. a dál kolem zimního stadionu směr domů. Všude se válel neskutečný bordel, roušky, plasty, různé obaly, prostě humusáckej Bydžov, neboli cikánov, jak toto město trefně nazývá moje bývalá spolužačka, kterou jsem chtěl opíchat na koncertě Chinaski. Ono se ale není co divit, když radní města Nový Bydžov budou nejspíš samí zkušení inženýři, protože vyřešili problém s přeplněnými kontejnery šalamounsky. Nelíbilo se jim totiž, že u kontejnerů, které jsou plné, se hromadí plasty a sklo a papír, tak aby se tak nedělo, kontejnery odstranili a je po problému. Lidi prostě odhodí bordel kde je napadne. Skvěle vyřešeno! Kolem muzea hraček a bývalých skláren jsem se podél řeky dostal až do Sloupna, odkud to mám domů coby kamenem dohodil, asi dva kilometry. Domů jsem přišel zpocenej jako vždycky ale vůbec mi to nevadilo. S muzikou v uších se mi šlo moc dobře. Tentokrát jsem vsadil na heavymetal a poslouchal jsem Andi Deris, Manowar a Gamma Ray. Píčusové z vlády nás zase zavřeli, takaže koncerty se nejspíš už nikdy konat nebudou. Ale kdyby jo, hned na nějakej zajedu a zprzním ho v reportu!

16. 1. 2020 ČTVRTEČNÍ PÍČOVINA

Milé děti, budu vám vyprávět pohádku o jednom zkurveném prosincovém čtvrtku zkurveného roku 2020, jednoho chrabrého rytíře jménem Dannik. Sedněte si pohodlně, zapalte si cíga, ale hlavně držte tlamy.... To se takhle jednou zednáři nudili a vypustili do světa vir, aby se trochu přibrzdila ekonomika, protože není na pořadu dne, aby i střední třída žila v blahobytu. K prohloubení mezinárodních vztahů vir vysadili v Číně, odkud se poté přenesl po celém světě, ba dokonce i do zaprděné republiky české, odkud pochází i náš chrabrý rytíř jež jméno Dannik nese. Geniální myšlenka zednářů, která nic nestojí, ale následky se budou hojit ještě příští generace, měla za následek to, že banda kokotou z královského dvora české republiky začala blbnout a zmatkovat a nesmyslnými nařízeními terorizovat obyvatele. Ale nejen v království českém. Zednáři to dohnali k dokonalosti a tak se blázní po celém světě hlavně s rouškami. A tak se stalo, že bez uslintanýho hadru přes tlamu ani chrabří rytíři nesmí opustiti své komnaty. Rytíř Dannik povinné nošení roušek považuje za největší zásah do základních lidských práv a svobod, kterými se ohání kdejaký Ital, roušky na veřejnosti odmítá nosit, ale pokud si chce zajít do obchodu, nasadit si ji stejně musí. Jednoho dne vypravil své děti do školy, respektive ony se vypravily samy, zatím co rytíř Dannik seděl u bedny jak El Bunda a koukal na Spančboba. Hned jak smradi vypadli z domu, zajel autem do místních potravin a udělal tam nákup za nějakých čtyřistapadesát korun. Hlavně se jednalo o potraviny kazícího se charakteru, které měl on a jeho milejdy o víkendu na 6+6 svačin do práce. Nyní milé děti následuje doslovný přepis z rytířova deníčku... Když jsem stál u uzeniny, pod nosem se mi díky zkurvený roušce začalo tvořit Máchovo jezezro a ta píča přede mnou, na sto procent přiblblá Pražačka, usuzuji tak dle pohybu a přiteplený mluvy, si nechávala krájet dvacet deka vysočiny! A ta prodavačka přibržděná ty vole jak píča misionářky hlásající slovo boží. Dočkal jsem se, ale rouška propocená na maděru. Když jsem se konečně vykulil z obchodu, sedl jsem na koně a zajel jsem do Lííííídlu na jejichž základnu jsem nedávno psal, zda by nebyli tak ochotni a tomu kreténovi co pro ně dabuje reklamy v televizi nemohli říct, že ve slově Lidl je nad -i- tečka a proto se to nečte Líííídl, ale Lidl, neboť Lídl zní stejně přirozeně asi jako brokolicová bábovka. Zatím jsem bez odpovědi, ale moje stížnost byla postoupena k projednání na příslušné oddělení. V Lidlu na mě zbyly poslední 4 nákupní vozíky, neboť dalších asi 100 jich bylo řetězem zamčeno kvůli té hrozné pandemii. Uvnitř obchodu se pohybovali lidé, kteří byli výhradně na ránu krumpáčem mezi oči, ty vole postávali v uličkách, motali se jak zombie, nevěděli co mají kupovat. Prostě demence. To já jsem věděl co nakupovat a proto jsem relativně rychle zajel k pokladně číslo 5, kde stála jen jedna paní, ale ta teda byla! Paní pokladní můj nákup už dávno dala do mé přihrádky v odkládacím stole, já jsem paní pokladní už dávno zaplatil, ale ta píča předemnou ještě neměla naskládaný nákup do vozíku. A ne aby uhnula píča zasraná ty vole, takže jsem čekal a lidi za mnou čekali než si to milostivě naloží a teprve pak jsem mohl jít já a naložit si svůj nákup, který tam na mě už čekal. Zpocenej pod rouškou jak vagina staré indické ženy ty vole fuj hnus. Když jsem vyšel ven, fronta na vozíky byla až na hlavní silnici, která je vzdálená asi 100 metrů. Jako za bolševika. Poté kroky mého oře směřovaly do obchodu Pepco, kde jsem potřeboval koupit rámeček na fotku. V obchodě byli naštěstí jen tři lidé. A všichni, ale opravdu všichni by zasloužili vyrvat střeva nosem za to, jaký to byli zmrdi. Jedna paní zablokovala celou uličku svojí monstrózní postavou, v ruce držela nějakej kus dětskýho oblečení a telefonem popisovala někomu, co za vzor je na tom oblečení. Musel jsem kvůli ní obejít blok a to znamená námahu navíc a to znamená víc potu pod mojí rouškou. Našel jsem vhodný rámeček na fotku a zamířil k pokladně. U pokladny smrděla - to jakože fakt smrděla i přes roušku - potem a hovnama hnusná ženská. Začal jsem se opravdu hodně potit. Pan prodavač, v tričku, v pohodě, pomaličku pípal kódy a já už měl na jazyku pod rouškou větu TY DEBILE MYSLÍŠ ŽE NÁM JE TU V ZIMNÍCH BUNDÁCH PŘÍJEMNĚ KRETÉNE? Neřekl jsem ale nic a dál trpěl smrad z kundy té ženy dva metry předemnou. A ten debil za ochranným sklem u pokladny prej BUDETE SI TY HRNÍČKY PŘÁT ZABALIT DO PAPÍRU? A ta kunda JÉ TO BYSTE BYL MOC HODNEJ. A prodavač se ptá. A TY MISTIČKY TAKY ZABALÍME DO PAPÍRU? A paní, která byla prototypem smradu JÉ TO BYSTE BYL HODNEJ. Patrně pro dnešní den měla ve slovní zásobě jenom větu JÉ TO BYSTE BYL HODNEJ. Tak pán za pokladnou, od pohledu čtyřprocentní, začal každý hrníček a mističku a vibrátorek a já nevim co všechno ještě tam ta potem skrz péřovou zminí bundu smrdící kráva měla, balit do papíru. Každou věc zvlášť. Mě z pod roušky začaly tryskat Niagarské vodopády. Byl jsem jen malý krůček o prasknutí čuráka podélně od Kopidlna po Floridu. Když paní odsmrděla někam do hoven a dostal jsem se před kasu, čtyřprocentník si všiml mé nervozity a tak mě projistotu žádným NECHCETE TEN RÁMEČEK ZABALIT DO PAPÍRU neotravoval. Hodil jsem mu na stůl padesátikorunu a on mi vrátil umaštěných 8 korun a já mohl konečně pryč z tý sračky zkurvený jménem Pepco. Hrála tam hudba k zblití ty vole to bylo snad ještě horší než v Penný (když můžete říkat Lídl, proč bych nemohl já říkat Penný?) a v Tescu. Pamatuješ milý deníčku, jak jsem kdysi psal do Tesca? Pro připomenutí, abys věděl o čem je řeč...


... Domů jsem na svém bílém vraníkovi jel už zcela klidný, i když řidiči a lidi na náměstí, kde se konaly trhy, to byla kapitola sama pro sebe. Všiml jsem si, že před každým obchodem stáli lidé ve frontách, jako kdyby se předháněli, kdo v jaké frontě bude stát déle. Zvládl jsem to a domů jsem přijel bez kamenu na srdci, který mi spadnul právě proto, že už jsem doma pryč od roušek a nakažených lidí a debilních smradlavých krav a dlouhých front a...Vyndával jsem doma nákupy a protože jsem měl jmeniny, měl jsem v nákupu i tři bonboniéry připravené pro kluky do práce, aby si osladili chuťové pohárky. Koupil jsem bonboniéry s názvem TATIANA, neboť oni ji mají rádi, protože moje žena se také jmenuje Tatiana a oni si pak mysleji, že ji lížou. Moji ženu. No a pak najednou zvoní telefon, na displeji svítí jméno mého zaměstnavatele a z reproduktoru se ozve Martin a prej jestli si nechci vzít dovolenou protože jí mám ještě 10,5 dne a já teda jakože si ji vezmu, protože moje výrobní linka stejně už do konce roku nemá v plánu nic vyrobit, takže jsem vlastně udělal nákup na tři noční (a tři denní - mojí ženě také odpadl pracovní víkend) zbytečně, ale klukům jsem bonboniéry donesl a vytlemil jsem se jim do xichtu, aby jako věděli, že na ně myslím doma od bedny. Budou mě mít zase o něco radši... ...Tady milé děti zápis v deníčku rytíře Dannika končí, a tím končí i naše pohádka O jednom zkurveném prosincovém čtvrtku zkurveného roku 2020, jednoho chrabrého rytíře jménem Dannik. Doufám že se vám pohádka líbila, protože není jisté kdy si díky rouškokriplům budete moci přečíst nějaký zajímavý a hodnotný report z koncertu. Zazvonil konec a rouškozmrdům je konec. Kéž by....


CHATA INKOGNITO

Tak jo, zmrdi z vlády stále zastrašují a nařizují a zakazují, takže report z koncertu je v nedohlednu. Na chatu se synátorkem jsem ale zajet mohl. I když v absolutním inkognitu, neboť jsem se tam nacházel s osobami, jejichž pobyt byl podmíněn přítomností nebo nepřítomností jiných osob, a i celkový pobyt je lépe utajiti neboť není třeba do světa podrobnosti vytrubovati... protože lidi jsou svině... Vlastně jsem k tomu přišel jako slepý k houslím, ostatně jako ke všemu v mém životě. Dostal jsem od přítele číslo 1 nabídku, zajet si na chatu, prostě jen tak, zachlastat, a vezmeme soudek vole, a vožereme se, prostě na pohodu. A protože já jsem od přírody debil, tak v alkoholovém opojení jsem slíbil, že vezmu kluka a teda pojedem. Na horách jsem v zimě nebyl dobrých 25 roků, takže proč ne žejo. Dostal jsem na férovku instrukce, že chata je zařízena ve velmi jednoduchém stylu a že dostat se k ní, vyžaduje jistého fyzického úsilí, neboť se k ní nedá dojet autem. Že prej k ní vede kopec jako kráva a je celkem daleko od parkoviště. Však to znáte... silácký řeči podpořený deseti pivama lítaji  jak hovna z tlamy ministra zdravotnictví, takže ve chvíli kdy jsem kývnul na moji účast na chatě, jsem si připadal naprosto neohrožený. Ovšem to jsem nevěděl, co mě čeká... Přijeli jsme totiž pod lesní kamennou cestu, která vede k chatě, a že vyzkoušíme, jak jsou naše zimní pneumatiky připraveny na nápor sněhu, který se valil ze všech stran. Kecám. S tím sněhem...


Trochu smutný pohled na sjezdovku v plovině prosince. A to nejen kvůli sněhu, ale i kvůli kvalitám fotek z mého nového telefonu, který okamžitě po příjezdu a vylezení z auta na čerstvý horský vzduch, začal stávkovat a stávkoval celý víkend. Vyzkoušeli jsme tedy naše auta. Já se svým vozidlem značky Ford, jsem se dostal po velice nerovné a trochu namrzlé cestě asi 10 metrů a pak už ani hovno. Můj přítel číslo 1 se se svým vozem značky Škoda vyškrábal trochu víc. Dvojice domorodců, sedících před domem na židlích a pokuřujících cigarety se začala smíchy popadat za břicha když viděli o co se snažíme.  Vidina toho, že bychom snad měli onu cestu absolvovat pěšky se zavazadly, se zdála čímdálvíce pravděpodobnější. Štěstěna se na nás ale usmála, když jsme zjistili, že pán, který běžně pro lidi vyváží věci k chatám právě po této cestě, má své terénní vozidlo již jeden den opravené, takže mohl po jednom telefonátu přijet, naložil tři členy výpravy a náš náklad, který se skládal převážně z toho, po čem se dá ožrat a nažrat. Když jsme na něj čekali, osádka dospělých si přiťukla welcome drinky.


Původně jsme se na chatě měli nacházet snad jen 4 ale nakonec nás tam bylo ježíšmarjá snad 15, včetně odrostlejšího miminka, odrostlého mimina, čtyř větších dětí a nás dospělých, kteří si patrně nikdy nepředstavovali, že by v tomto složení mohli někdy někam vyrazit. Nakonec ale zjistili, že nejsem zas až takovej debil, jak se o mě říká. Anebo si naopak potvrdili, že jsem mnohonásobně větší debil než je o mě známo. Každopádně hned po zatopení v chatě kvůli dětem a kvůli nám, co jsme šli pěšky a byli jsme propoceni a promrholeni, se narazil soudek Svijan, otevřely se rumy a jiné destiláty, na stůl se položilo velké množství pokrmů a začalo se popíjet. Po nějakém tom pivu mě napadla spásná myšlenka zorganizování noční bojové hry. Jenže po chvíli rozumného uvažování mě napadla mnohem spásnější myšlenka, že se na noční bojovou hru vykašleme, protože naše zpráchnivělé kosti prolité tou dobou solidní dávkou alkoholu si netykají s neznámým a nerovným kluzkým terénem, který se tam nacházel na každém kroku. Později dorazil ještě zbytek osazenstva a popíjelo se v klidu, za halekání táborákových písní. A pak se najednou všichni rozešli do svých pokojů a já zůstal sám s přítelkyní číslo 2, tak jsme ještě chvíli seděli a v půl druhý to taky zabalili a taky zalezli. 


Druhý den začíná zasněženou saharou. Saharou to jako že máme po včerejším chlastání žízeň a zasněženou, to jako že přes noc nasněžilo sněhu tři prdele. Na pořadu dne byla procházka (pro některé), dovádění ve sněhu (pro děti), chlastání (pro dospělé), opékání špekáčků (pro všechny) a vskutku vynikající hovězí gulášek (pro ty, kteří pokrmy tohoto druhu požívají). Špekáčky a welcomedrinky byl jen tak mimochodem můj nápad a jsem na sebe hrdý, neboť obojí si myslím slavilo úspěch. Špekáčky na ohni byly skvělé. Děti se olizovaly, já sežral dva, jen tak jsem je okusoval přímo z opékacích drátů, pár metrů od zurčící vody, kde se nám předchozí den chladil soudek, který jsme si ale pak přestěhovali, protože bylo pivo moc studené. Děti se po vydatné snídani venku vyválely v té trošce sněhu, která byla pro zdejší hory přidělena, stavěly blátuláka, no prostě si to tam užívaly. My staří si to užívali s nápoji v ruce taky. A pak se nějak zase začalo chlastat.




Večer hrajeme deskovou hru na způsob "člověče nezlob se" s úkoly, takže co chvíli jsem olizoval podpaží přítelovi číslo 3, sedícímu po levé straně, chvíli jsem kopuloval s přítelkyní číslo 4, sedící po pravé straně. Naštěstí byla hra ke mě milosrdná a nevyšlo to na mě obráceně. Ale jinak hra byla velmi zábavná, dobře se u ní chlastalo a úkoly také ušly. Moje maličkost popíjela pivorumšvestku a vůbec mi po tom nebylo špatně, neblil jsem, nevyváděl jsem žádná alotria, všechno bylo v rámci slušnosti a manželských vztahů. Stůl se neustále prohýbal pod všemožnými nápoji a pokrmy, až to hezké nebylo. To bylo úplně normální obžerství! Děti překvapivě vůbec nezlobily, poslouchaly a vůbec to tam bylo všechno strašně milé, ta parta lidí si překvapivě rozuměla, nebo to uměla kvalitně předstírat. Ať tak nebo tak, prochlastali jsme se druhým soudkem do finálového večera, kdy stejně jako den předtím, se najednou všichni vytratili a zůstal jsem jen já. Stejně jako den předtím jsem si dal sprchu, odpustil střeva a vyčistil tlamu a zalehl. Ráno začíná řevem odrostlejšího miminka, které se dožadovalo svého mlíčka do bříška. A opět sahara, tentokráte dešťová. Venku mrholilo, poděbradka, po zkušenostech z prvního rána byla připravena u postele. Na snídani byla skvělá, vynikající perfektní míchaná vajíčka s chlebem. Dlouho jsem si tak nepochutnal. Ti co neměli v popisu práce v odpoledních hodinách řídit, lili do sebe opět různé drinky a pivo až do zasyčení soudku číslo 2. My řidiči dali přednost kofole a poděbradce. Někteří opět vyrazili potěšit se se sněhovou nadílkou, která byla k dispozici v množství menším, než malém. Do chaty se doploužili úplně promočení, právě včas, aby do sebe naházeli pečená kuřátka, které pro nás připravil přítel číslo 5 a ta kuřátka, ta byla nadpozemsky dobrá. Vegani nevědí o co přichází. Anebo se doma ládujou masem jako každej normální a pak na veřejnosti dělaji hérečky. Po kuřátkách se začalo tak nějak uklízet. Této činnosti jsem se neúčastnil, neboť mě uklízení čehokoliv nebaví, nemám ho rád a proto jsem takticky sledoval přítelkyně č. 6-10 jak kmitají s utěrkami, mycími prostředky a vůbec prostě byla radost to sledovat vleže. Děvčata, děkuji vám. Aby se neřeklo, úplně před odjezdem jsem vybral popel z kamen a přinesl 6 polen dřeva ze dřevníku, kde bylo víc pavouků než dříví, což pro polovičního arachnofobika jakým já jsem, nepředstavuje příjemné chvíle. Po úklidu jsme odnesli velké množství zavazadel od chaty na cestu, odkud nám je opět pán odvezl na kraj cesty k našim autům. Věci jsme si naházeli do svých aut, rozloučili se a za mlhy a mrholení jsme vyrazili k našim domovům. Hned jak jsem přijel domů, zkusil jsem, jestli telefon stále stávkuje. Samozřejmě všechno funguje jak má. Takže jsem vůbec nemusel ochranné sklo z displeje dávat dolů, což jsem udělal první den na chatě, protože jsem si myslel, že třeba nějak překáží dotykům, protože jenom odemknout gestem telefonní aparát bylo tam v tom řídkém vysokohorském vzduchu boj na několik minut. A pak na něm něco napsat, no prostě nic. Takže asi tak. Já si to užil a když mi přítel číslo 1 řekne, jestli bych zase nejel na chatu, nebudu mít s odpovědí na jeho nabídku žádného otálení. Byl to výborně prožitý (nebo propitý?) víkend.





Blackmetal v Pardubicích vs. křest EP na severu




Čtvrtou akcí letošního října měl být blackmetal v Ponorce pořádaný kapelou Nihilin. Akce byla bohužel zrušená, takže jsem se těšil, že zavítám na sever za svým věrným přítelem SODíkem a pokřtím společně s ostatními nové EP Anime Torment. Jenže ten náš ministr zdravotnictví je takovej kokot že se díky jeho postiženým rozhodnutím nekonala ani tato akce. Kdy se mi to zase poštěstí, abych měl volný víkend a zrovna se konal koncert? Sereš mě krizový štábe. 

24. 10. 2020 PAČESS/PURNAMA/V.A.R/OKULT


Těšil jsem se na Pačessa a ostatní kumpány už v dubnu na Orthodox festu. Orthodox byl přesunut na červen a následně i nový termín zrušen. Těšil jsem se na Pačessa a ostatní kumpány do Pardubic a kdo by to byl býval řekl, díky rouškokryplům byla akce opět zrušena. Svět se v prdel obrací.

10. 10. 2020 AKCE REVÍR 4.


Letos jsem byl dvakrát v Bydžově na punkáčích a Akce Revír mělo být mé třetí setkání s očírovanými lidmi. Akce byla kvůli nesmyslnému plašení blbců zrušena, přesunuta na příští rok. Smutné je, že výtěžek z akce měl být věnován na dětskou onkologii a díky naší vládě se tak nestane. 

 

3, 10. 2020 25 LET NEEDFUL THINGS


 

Jo tak tohle mohla bejt suprová akce. Nebejt samozřejmě zmrdů z krizového štábu, kteří nás neustále dokola straší chřipkou a díky jejichž restrikcím opět budeme sedět doma na prdeli aniž bychom se mohli kulturně ukojit. Dvacátépáté narozeniny skvělé grindové kapely Needful Things se tedy přesouvají na příští rok. Sranda je, že se nějak pozapomnělo na zrušení oficiální události na facebooku. Docela by mě zajímalo, kolik se tam sjelo lidí a zjistilo, že je to zrušené :-)

NICE TO EAT YOUT DEATHFEST 2020 Special Edition


Tenhle festival se pro mě, respektive moji ženu, nezačal moc slavně. Začal vlastně docela neslavně. Zrovna jsem přijížděl s mojí krásnou chotí z chirurgie se zlomenou rukou když se objevila Medvědova oktávka, která mě přijela naložit. Tak jsme se se ženou rozloučili s tím, že je blbá když si přisedne ruku a má ji natřikrát zlomenou a vyrazili pro Magiho. V autě se nacházel ještě Minimedvěd. Magi vylezl z příbytku s červenou bambulí na nose, která ho neopustila za celý festival. Dělal se mu beďar jak cyp, kterej bolel už i jen na pohled. Jeli jsme cestou necestou, objížďkou neobjížďkou a míjeli takové vesnice s dementními názvy jako Bílá Hlína, nebo Kuřívody, což jsme si mysleli, že název je odvozen od kuřby, ale pak jsme usoudili, že to asi bude spíš po kuřatech. V kempu už na nás s chatkou čekal netrpělivě náš severský přítel SODík, který byl v areálu už od čtvrteční warm up party. Když jsme se zabydlili a vypili nějaké to pivo, tak mě chytlo sraní, takže se na první kapelu jde díky mě trochu později. Kapela BUM se prezentuje gastropornogorem a jejich texty jsou výhradně o tom, co běžný člověk může najít v kuchyni, v ledničce a tak. Takže songy jako Jablko, nebo zelňačka mi zněly velmi sympaticky. Nedá mi to ale nerejpnout si a chtě nechtě v tomto případě musím porovnávat. Hudba je totiž jako by z prdele vypadla známějším kolegům Spasm (díky přítomnosti basy místo kytary) a Gutalax díky hovennému zpěvu alá Maty. S příměsí německých hovad Manos, je to ale nakonec velmi poslouchatelná muzika. Pro velkou část lidí byla ale jejich produkce upozadňována díky přítomnosti malé holčičky na pódiu a nahé prdele fanouška v boratplavkách pod pódiem. Já ale rozhodně říkám, že BUM mě bavili. Na festivalu se dalo docela slušně opít za pomoci pivovaru Březňák, kdy byla k dispozici desítka, jedenáctka i dvanáctka. Kdo chtěl dvanáctku od Zlatého bažanta, mohl své choutky také ukojit. Také zázvorový speciál ať už studený, který chutnal jako mýdlo, nebo teplý, který evokoval svojí chutí svařené víno, tam docela frčel. Aby taky ne, protože když zalezlo slunko za stromy, byla rázem kosa na dlouhý kalhoty a dvě mikiny. My jsme pili desítku za 30 káčé a bylo to naprosto absolutně v pohodě. Oproti Litoměřicím, kde se točil hnusnej Žatec bylo tohle jako lízání kundy. Prostě výborné. Nekopalo to, natočené to bylo usměvavou sympatickou paní a za lidovou cenu k tomu. Co víc si přát? Není se teda co divit, že jsme se rozchlastali a nasávali jedno za druhým. Druhá kapela která hrála byli LEPRATORY. Pro mě absolutně neznámá (stejně jako předešlý Bum) a ty vole já když to viděl a slyšel, chtělo se mi brečet. To byl tak boží oldskůl deathblack! Sice se to líbilo jen mě asi, ale to je tím, že ostatní z party tomu nerozumí. Vizáž kapely jak z 80. let minulého století, dědkové starý ty vole dohromady měli vlasů na hlavách asi jako já sám a s tím vším konstrastovala moderně vyhlížející basa. 





Další kapela bohužel neudržela laťku alespoň na stejné úrovni. PRASELIZER, ač muzikou bezezbytku naplňují podstatu svého jména, toznamená že je to samý vííííííí vííííííí vííííííí grind s bicím automatem, ale upřímně, vůbec se mi to nelíbilo. Sorry kluci. Po Praselizeru na prkna, která znamenají METAL, vyskočili švédští deathmetalisté z Prahy, BRUTALLY DECEASED. A bylo to maso jako vždycky. Stačilo zavřít oči a rázem jste se ocitli ve Švédsku devadesátých let. Díky!! A po nich naběhla kapela, kterou jsem ještě relativně nedávno neznal a teď z nich uchcávám jak Prymula z krizového štábu. Řeč je o ANIME TORMENT. Tahle grupa zraje jako víno a já se už těsím na jejich další vinyl. A po Animáčích vystoupila kapela, kterou sleduju od jejich prvního dema a kde v sestavě zbyl jen už Jarda, který kolem sebe vystřídal hromadu zpěváků, bubeníků a všech ostatních. Poslední změnou byl opět post zpěváka, který obsadila sympatická dívka s fekálem v hrdle. Vynikající koncert odehráli, zpěvačka békala jak o život, kluci za nástrojema se bavili svojí hudbou, všichni museli být spokojeni. A kdo nebyl, tak je vůl.  POPPY SEED GRINDER!


A potom byli GUTALAX, kteří se v mých očích a uších už tak trochu oposlouchali a okoukali.  Strávili jsme je v pozadí. Když to vidí člověk víc jak 2x za rok, začne to do jisté míry nudit. Ale Minimedvěd si to užil na pódiu i pod pódiem. Já například při jejich setu našel na zemi pětikorunu. A to se počítá! Jinak samozřejmě kapela odehrála to svoje, vysoký standard. To SPASM, který nastoupil po nich, ty jsme taky viděli už hodněkrát, ale líbili se nám mnohem víc. Dokonce i já jsem si dal dvě kolečka v kotli a hned poté jsem dostal infarkt, takže jsem se na další kolečka už vysral a přenechal kolečkování omladině.  Závěreční AGGRESSIVE TYRANTS všem vytřeli zpařený prdele svým zvráceným grindem, který máme všichni tak rádi. Troufám si tvrdit, že to byl jejich nejlepší koncert, který jsem měl možnost vidět. Značně ovíněni Březňákem jsme se doplazili do chaty, dali večerní pivko před spaním, zalezli do postelí a usli spánkem spravedlivých. První den byl uplně boží! 


Vyhlášení čuráka festivalu je jednoduché. Stal se jím nesympatický ožralý ogar s červeným šátkem na krku, který neustále obtěžoval kapely hrající na pódiu. Prostě debil. Na fotce při Spasm za zpěvákem vpravo.


Vysvětlil mu to až zpěvák Sinister druhý den, kdy ho jemně odporoučel pryč z pódia, načež se debílek s šátkem urazil jak malé dítě a odešel ke vší spokojenosti do prdele. 

Druhý den začíná krutopřísnými prdy z Medvědový prdele. Nikdo mi nevysvětlí, jak to dokáže, že se při těch bublákách neposere. Žádný tichý hajzlové, ale pořádný, opravdu pořádný poctivý vesnický bublavý gore prdy. A ten smrad! Divím se že chatka nevyletěla do povětří. Šílený. Po procitnutí se opět projevilo Medvědovo básnické střevo, když složil tento verš: STRČ SI BATERKU MEZI PŮLKY, ZVEDNE TI TO PĚKNĚ KULKY. Neruda hadr vole. Pátek jsme si tedy užili na maximum, Magi s růžovým nafukovacím kruhem na hlavě (nebo to byl něčí polštářek na hemeroidy?) - bůhví kde to vyhrabal, Minimedvěd boural v kotli všechno co mu upřišlo pod nohy (tatínkova škola z loňska) my ostřílení harcovníci jsme se věnovali pivu a muzice v bezpečných pozicích. Při ranním chcaní jsem si chtěl prdnout, ale nešlo to. Respektive by to šlo až moc snadno a ven by to vylítlo i s hovnem. Letím teda na WC, které bylo díky usměvavé sympatické paní uklizečce neustále čistě uklizené s velkou zásobou toaletního papíru. Strašně důležitá věc, mít na festivalu takovou vymoženost, jako jsou normální hajzly, sprchy a umývárny. Skvělý! Po vyčištění tlamy, snídani a spolykání starobních medikamentů, které většina z naší posádky už má doživotně, letím znovu srát. Pak jsme si dali procházku krásným lesem po vojenských bunkrech. 


Někteří z nás prděli, jiní zvraceli, my staří se kochali krásami zdejší přírody. Opravdu pěkné. A teď mi řekněte, CO TO JE!?: Je to chlupatý, je to mezi nohama a má to přasku. ... No? TO JE KUNDA JAKO ŘEMEN!! Po procházce byl v plánu oběd ve městě, který byl vynikající. Já osobně si dal smažené olomoucké tvarůžky, poprvé v životě a delikatesa! Po příjezdu z oběda, jsem se běžel zase vysrat. Kluci si ze mě začali už dělat prdel.  Pak proběhla polední siesta a po šlofíčku jsem zavítal na první kapelu druhého dne, kde zpívá náš známý. INCARNATE hrají grind. Taková kapela by nikdy neměla hrát dýl než 15 minut, protože pak už to začne nudit. Takže po patnácti minutách jsem prostor před Incarnate opustil. Po nich měli nastoupit Congenital Anomalies, ale místo nich byl znovu Praselizer, takže jsem s čistým svědomím zašel do sprchy a omyl si svoji třikrát posranou prdel. Kdybych věděl, že půjdu ten den srát ještě čtyřikrát, tak bych se na nějakou sprchu vykašlal. Místo v programu uvedených Shampoon Killer hráli PERFECITIZEN a mě se to líbilo. Šílenej bubeník a zpěvák, blastový výpady střídající snad až jazzové vyhrávky. Líbilo se mi to tak, že jsem během pár minut jejich vystoupení vycucnul pivo. Napadlo mě natočit si, jak si nesu nové pivko a jdu ke klukům, kteří seděli u stolu venku a ještě že mě to napadlo. Nafilmoval jsem si totiž exkluzívní pád po té, co jsem rozsedl lavičku a hodil záda za všeobecného smíchu a jásotu kolem. Velmi úsměvné video. Štěstí, že jsem si nejdřív položil pivo na stůl a pak rozsedl tu lavičku, protože jinak jsem mohl jít opět do sprchy zkropen pivem. 


Další kapela pro mě naprosto neznámá, DEEP THROAT kterou jsem ohodnotil takto: Myslel jsem si, že to bude píčovina. Ona to i píčovina je, ale je to dobrá píčovina. Jednalo se totiž o typickou tupatupagoregrindovou mašinérii, se kterou když se to nepřehání, je to velmi zábavné. Zábavné byly i outfity muzikantů a názvy hraných písní, i tři parádní covery (Grossmember, Ahumado Granujo a Gronibard). Velmi mě tato kapela překvapila! 


MELANCHOLY PESSIMISM jsem čekal, že to bude horší, protože dvakrát jsem to viděl a dvakrát se mi to nelíbilo, ale nakonec to bylo fajn. Uplně si vybavuju jejich demáč, který jsem vlastnil na střední škole a refrén písničky Melaaaancholyyyy pessimiiiiisssmm. Jakobych se vrátil o 25 roků zpět... CUTTERRED FLESH byli O.K. Kapela která neurazí, nepřekvapí, taková šedá myška. A pak to začalo. TORTHARRY jsou příkladem toho, jak může být kapela skvěle sehraná a jak může deathmetalem bavit i člověka, který většinou death moc neposlouchá. Je neskutečný, že víc jak 20 let jezdím na kapely a ty kapely jsou pořád tady a jsou čímdál lepší. Tortharry je toho jasným důkazem. Absolutně precizní práce a naprostý respekt! Tou dobou kluci vymysleli za podpory mých sedmi sraní, jednotku sraní. Takže jednotka sraní = 1 Dan. Pojmenovali ji po mě, stejně jako kdysi já svého hemeroida pojmenoval po svém spolupracovníkovi Tomášovi. Zatímco spolupracovník Tomáš, po kterém jsem pojmenoval hemeroida, to nějak nemůže už asi deset roků rozdejchat, já jsem hrdý na to, že je po mě pojmenována jednotka sraní!! Díky kluci! Mám vás rád... A nyní jediná kaňka celého festivalu: V 19hodin v sobotu došla desítka! Škoda, protože jedenáctka nebyla tak pitelná. Ale i tak jsme jich tam pár poslali. 


Pořádající kapela FLESHLESS na sebe nedala dlouho čekat. Zpěvák a pan pořádající v jedné osobě, Vláďa,  mě ohromně potěšil antirouškovou děkovačkou, že je šťastný, že tam nikdo netrapčí v roušce nebo jiný sračce. Když se člověk půl hodiny před tímto prohlášením dozví z netu, že červený homosvetr Hamáček se dostal k moci a lusknutím prstu může nařídit v rámci krizového štábu cokoliv, i kdyby to bylo likvidační pro poctivě pracující lidi, je hezké vědět, že ne jen já mám na tyhle zmrdy stejný názor. A proto zdechněte vy všichni hajzlové Hamáčkové, Vojtěchové, Prymulové a ostatní hovna! Fleshless odehráli fantastický set jako vždy poslední dobou. Není co dodat... Ale pak se všechno změnilo, když naběhl headliner SINISTER. Dámy a pánové, to byla jízda. Já, ač deathmetalově nijak zvlášť zamrzlý, musel jsem chtě nechtě ocenit dravost a techniku a melodii a hutnost téhle Holandské legendy. Díky rouškokriplům jsem mohl po hodně dlouhé době slyšet obligátní "D next song is kold...". Jaká lahoda pro uši! Bohužel to vypadá, že dlouhou dobu díky rouškokriplů, tohle zase neuslyším. Celý festival byl zvuk jakž takž, na můj vkus trochu potichu, paradoxně v přední linii lepší než u zvukaře. Co ale vykouzlil zvukař z těch bedýnek na Sinistří set, to byla extratřída. Prostě skvělá práce! Jakokdyby to bylo tak udělané schválně, abychom si Sinister užili víc než ostatní kapely :-) Po Sinister měli být Pothead, kteří ale nepřijeli a místo nich měl být prý znovu Perfecitizen, kteří ale už nezahráli. Ale to nikomu nevadilo. My se po Sinistrově extatickém výkonu odebrali na chatku, kde jsme zahučeli do postelí. Spokojení. Hodně moc spokojení. Ráno nás opět probralo bublání Medvědové prdele. Po chvíli se k bublání přidal i Minimedvěd. Magi se ptal, co maji mezi půlkama, že jim to tak bublá. Myslel si, že snad nějaký plíšek jim tam vibruje, já si zase myslím, že jim tam pleskají o sebe stydké pysky... Takže takový byl můj první NiceToEatYouDeathfest, speciální edice. Bylo to krásné, a Vláďa zasluhuje strašně velkej dík za uskutečnění tohohle festivalu. Děkujeme pane Prokoš!
















5.9.2020 URTICA / JUST WAR

  


Tak jo. Včera to byla velmi plodná sobota. Narychlo jsem zjednal výlet na kole do Kovače do penzionu Charlie, kam jsme s jitrnicí a indiánem (zdravím Čaka a Lencfelda) vyrazili za účelem zkrocení několika kozlíků. Přijeli jsme tam a bylo téměř plno. Našli jsme si malý stůl pod stříškou, takticky vybraný tak, aby se musela krásná mladá servírka s hezkými bochánky na hrudi nahýbat přes naše zpráchnivělá záda a my tak mohli pohledy vychutnávat její výstřih. Bohužel tam byla ještě s nějakým vychrtlým chlupatým servírem, který žádné bochánky na hrudníku neměl a to jsme si moc nevychutnávali. Sedíme si takhle u čtvrtýho kozla a najednou se zatáhlo, kanály začaly smrdět jak mrtvá kráva tejden na sluníčku a pak se zahřmělo a zablesklo a najednou padaly trakaře, které nás vyhnaly ze smradlavé zahrádky do útulných vnitřních prostor. Číšník nám řekl, že podle radaru bude pršet do devíti do večera, což se neslučovalo s mým plánem vyjet nejdéle v 16 hodin domů tak abych v klidu stihl očistu těla a vyrazit na vypečený koncert. Všichni si tedy začali objednávat jídlo v domnění, že tam zkejsnou, jenom já si dal rum s kolou s vědomím, že až to vypiju, pojedu domů stůj co stůj bouřka nebouřka. Za dvacet minut vykouklo sluníčko a já mizel z lokálu za pohledů nasraných, na jídlo čekajících zákazníků. Takhle se dělá kšeft! Domů jsem i přes lokální malé povodně a popadané větve dorazil v rekordním čase, protože kurva v Bydžově se chystal koncert a já tam prostě musel být, protože rouškokriplové už zase začínaji vystrkovat roušky a rušit koncerty. Zatímco já si hrdlo proléval Kozlíkama, moje drahá a přenádherná choť slovenského typu nacházela se na kole v obci Loučná Hora, kam zavítal youtuber Tary a to se přeci muselo prozkoumat, takže tam vyrazila s mým synáčkem, pro kterého jsou takoví čůráci jůtůberský modlami. Ale proč ne? Vyfotil se s ním, plakát si za stovku nechal podepsat, párek v rohlíku zdlábnul... taková ta dětská klasika. 


Ale konec zvratek kolem, jdu se věnovat koncertu, který se uskutečnil v Novém Bydžově U Křemílka, nebo v Nádražce chcete-li. Myslel jsem, že tam pojedu sám, no nakonec se nás tam sešlo 6 (zdravím sebe, Kubu, Mirase, Ivču, Josífka a Žaluda). Vyrazili jsme na kole a přijeli akorát na zahájení výstavy obrazů, kterou zahajoval konferenciér pro včerejší večer, Štěpán Málek, toho času zpěvák kapely V.V.Ú. Nejsem znalec umění a nedokážu objektivně zhodnotit vystavená díla, ale řekl bych, že pro většinu přítomných, kterých tam nebylo mnoho, to byly možná až trochu dětinské kresby fixou. Ze všech vystavených děl mě zaujaly tři. Nic pro mě. 




Já jsem do Nádražky přijel na muziku a ta se taky konala. Mělo se hrát venku, což by mi přišlo víc sexy, no nakonec se to ale konalo uvnitř v lokále a bylo to super, protože těch patnáct dvacet lidí by se venku ztratilo. Jako první se představila kapela URTICA. Teda konferenciér Štěpán nám ji představil, ale až na podruhý, poněvadž to popletl a místo Urticy představil až druhou vystupující kapelu Just War. Výborný, nechtěný šprýmařský kousek, který nečekal ani sám Štěpán. Hned to ale napravil, mikrofonu se chopila usměvavá dívka krev a mlíko, která měla za sebou čtveřici mladých sympatických muzikantů a od začátku nám pod čepici hustili punk. Zpěvačka zpívala, řvala, rozdávala úsměvy na všechny strany, ohlasy nás pár lidí uvnitř byly víc než vřelé, myslím, že si to kapela užívala. Hodně si to užíval i Josífek, který ze sebe strhal tričko a zapařil s překvapenou zpěvačkou. Velmi milé. Písničky byly krátké, měly hlavu a patu a všichni tam museli být spokojeni. Ono taky jak by to šlo, nebýt spokojený když máte v ruce dvanáctku Radegastu a v uších punk!! To prostě nejde! Krásná práce od kapely Urtica. 




Zvuk byl maličko přepálenej, ale já, protože jsem zvyklý na ledacos, přišlo mi to víc sexy než hovězí burger. Jedinou "kaňkou" bylo to, že se v místě konání tou dobou ještě nenacházela krásná servírka (zdravím Zuzku). Takhle květinka přišla až někdy chvíli před začátkem druhé kapely a hned bylo veseleji a krásněji zase na tom světě. Druhá kapela JUST WAR měla být asi taková pocta Motorheadu a pokud se nepletu a mám pravdu, opravdu Lemmymu ostudu neudělali. Rozhodně ne posledním songem, kde černě obrýlený zpěvák svým hlasovým projevem silně evokoval právě Lemmyho. Mezi songy přicházela různá poselství z úst zpěváka, aby hned vzápětí kapela začala drtit svůj metalpunk na plné obrátky. Došlo na malý pogokotel a myslím že opět mohli být všichni spokojeni. 




Just War jsem měl možnost už vidět na Obscene Extreme Festivalu, ale tenkrát jsem se na ně z nějakého důvodu nedostal. Myslím že až na ně zase někde poblíž uvidím plakát, určitě na ně vyrazím. Bylo to fakt dobrý! I když se hrálo uvnitř, koncert skončil před dvaadvacátou hodinou. Započalo se tedy píti. Kámoši vyrazili směr Sloupno, kde hasiči měli mecheche a snad tam nepili z jednoho kyblíku jedním brčkem. Já zůstal popíjet s omladinou a krásnou Zuzkou až do zavíračky, a domů jsem na kole jel tak strašně spokojenej a kulturně ukojenej a nalitej a unavenej... Velký dík Štěpánovi za to že tyhle dvě kapely do Bydžova přitáhnul, protože jak jsem se již zmínil v jiných reportech, tvrdá hudba nemá v tomhle městě na růžích ustláno. Velký dík taky Filipovi za prostory a vůbec že do akce tohoto druhu jde. Velký dík Zuzaně že je tak strašně hezká a obrovský dík pivovaru Radegast za jejich skvělou dvanáctku. Díky! Díky! Díky!

Video naprosto nezachycující atmosféru najdete tady.