V plánu sem letos ještě něco napsat už jsem neměl, ale protože mě jednak denně bombardujete prosbami ať něco napíšu, a druhak mám zrovna hovno co na práci, tak tedy činím. Bude to povídání krutě nudné, neboť se nebude jednat o koncert, žádnou vylomeninu, výlet nebo žrádlo, ale o sport, tedy o činnost, které se úspěšně vyhýbám již 28 let. Naskytla se mi možnost zajet se podívat na náš extraligový hokej do města perníku s ejakulátovou polevou. V autě nás bylo čtyři a za volant se posadil věrný fanoušek blogu Obelix. Dále pak moje maličkost a dva velicí hokejoví fanoušci, a jeden z nich toho pardubického obzvláště. Cesta až do Pardubic probíhala bez problémů a když jsme skoro hodinu před začátkem zápasu projeli pomyslnou cílovou páskou, to jakože jsme do Pardubic dorazili, snovali jsme plány na to, jak si dáme pivko před zápasem. Jenže za pár desítek metrů začala, respektive končila kolona. A ta se táhla v podstatě až k aréně, kde se utkání konalo. Takže spojka, jednička, brzda, spojka, neutrál.... A tak pořád dokola. Popojížděli jsme tam jak blbci s dalšími tisíci auty. Už cestou jsme koukali, jak všude, kde by se dalo zaparkovat, bylo už obsazené jinými automobily. Vzhledem k naší neznalosti města a všemožným jednosměrkám a zácpě, jsme hledali místo na parkování možná půl hodiny. Já bych na to jako řidič nervy neměl. Naštěstí Obelix za volantem byl vyrovnaný a klidný, což je samozřejmě způsobené tím, že dříve jezdil kamionem. Nakonec jsme zaparkovali v nějakém dvoře u nějaké restaurace nebo co to bylo já nevim. Před závorou jsme si vyzvedli lístek na parkování a pak vyrazili na stadion. To bylo nějakých 25 minut před výkopem (jak se vlastně nazývá výkop v hokeji?). Před stadionem se řadila horda těžkooděnců a obyčejných policistů, kteří dbali na pořádek. A jen díky nim pořádek opravdu byl!! Žádné bitky, žádné létající mačety a rozbité výlohy. Prostě nic. Poklidně všichni mířili do útrob stadionu. Když jsme usedli na naše místa v poslední řadě hned u dveří, kde hned přes uličku bylo WC a kousek výčep (dobře to ošéfovaly naše odbory, od kterých jsme měli zapůjčené permanentky), zbývalo 12 minut do začátku utkání. Předzačátek moderovalo nějaký jelito, vůbec nevim už o co se tam snažil. Informoval nás o nějaké tombole a soutěži a podpisové akci (Martinec, Hemský o přestávce), prostě udržoval nějakou zábavu pro lidi. Nahoře pod střechou to pěkně profukovalo, ale zima tam nebyla. Jen ze začátku než si člověk zvykne. Na pardubickém stadionu (a na jakémkoliv hokeji) jsem byl poprvé v mém ubohém životě a stadion mi třeba oproti O2 aréně přišel maličkatý, což bylo ale pro nás výhodou, neboť i z té nejvrchnější řady bylo na všechno krásně vidět. Po pravé straně po celou dobu neúnavně skandovali nejvěrnější fanoušci Pardubic.
Hnízdo měli hned vedle maličkého sektoru pro hosty, kteří ač se snažili sebevíc, neměli šanci překřičet několikasethlavý kotel perníkářů. Těm hrubě nekolegiálně vůči mladoboleslavským předzpívával do mikrofonu napojeného na velké reprobedny nějaký týpek, co mají fanoušci skandovat. A pokud to nebyl najatý člověk, musel to být nějaký debil otrávený. Od prvního pohledu a halekání mi byl nesympatický svými pohyby, zpěvem, chováním. Pardubické choreo bylo občas velmi povedené a když například Pardubice byly v nějaké šanci, i celkem dost hlučné. Stadion svoje miláčky hnal kupředu a z počátku to vypadalo, že to bude jednoznačná záležitost, když tuším už ve čtvrté minutě jsme mohli vybouchnout po vstřelené brance do hostující sítě. Goooool!! Jelikož se neúčastním podobných akcí, nejsem tedy na takovou atmosféru zvyklý, líbilo se mi to. O něco míň se to většině zúčastněných líbilo, když o chvíli později inkasovali domácí. Když se občas dívám na hokej v televizi, přijde mi to jako rychlá hra. Dokonce i ti ubozí moderátoři občas hokej nazvou nejrychlejší hrou planety. Jestli je to tím, jak to snímají kamery a střihači šikovně sřihají, prostě ve skutečnosti to bylo všechno tak strašně pomalý a utahaný, a i ty největší rány vyslané z hokejek mi přišly jak ze zpomaleného filmu. Hokejisté v mých očích jen tak "vyklusávali"... Do soubojů jezdili pěkně natvrdo to jo a už na začátku jedno mladoboleslavské prase svým prasáctvím vyřadilo jednoho perníkového hokejistu, který opouštěl patrně s hnutou krční páteří hrací pole, které se každých 7 minut při komerční přestávce upravovalo stažením přebytečného sněhu z ledové plochy.
První třetina skončila nerozhodně jedna jedna. O přestávce nám bylo sděleno, že věrný Pardubičák Vladimír Martinec slaví sedmdesáté třetí narozeniny. Tuším tam od nějaké buchty převzal nějaké ocenění. Nevěnoval jsem tomu pozornost... Druhá třetina byla tou nejnudnější ze zápasu. Vlastně se nic moc podstatného nedělo, sem tam se někdo pokusil o nějakou šanci, vlajkonoši a šálonoši sem tam nad hlavami točili se svými propriety, debil s mikrofonem halekal, kotel červenobílých halekal s ním. Na televizní kostce zavěšené nad středem hřiště když se nehrálo, byli snímáni návštěvníci zápasu tak jak jsme na to zvyklí ze zámoří. Vždycky když se tam někdo objevil, tak hned mával a určitě se cítil trapně. Čekal jsem, že si mě kameraman také vybere a zabere mě tam. Chtěl jsem mu ukázat fakáče, na což patrně zvyklý není. Jenže já jsem tak strašně nezajímavý a nenápadný typ, že si pořád vybíral jiné lidi. Nejsympatičtější mi byl pár - musíme uvést že to byl pár, kde jeden z páru byla žena a druhý z páru byl muž a žádné jiné pohlaví, který když zjistil že jsou na kostce, vyprázdnili do sebe kelímek s pivem na ex. No ale tady zase trochu pozor. Byla to desítka a ještě k tomu v 0,4l kelímku. To bych zvládnul snad i já, který nikdy pivo na ex nevypil.
O druhé přestávce se konala soutěž. Zúčastnili se jí ti, kteří chytli o první přestávce frisbee, nebo co já vim co to tam ten moderátor furt žvanil. Zajímavé je, že ten blbej oranžovej talíř chytla tři děcka. A ještě zajímavější, že jeden z nich bylo mladoboleslavské dítě. Měli za úkol obří puk posunem dopravit na červenou čáru. Jako první v doprovodu tatínka, ale bez jeho pomoci, strčil do zvětšeniny puku mladoboleslavák. Jeho puk se zastavil asi metr od červené čáry. Druhý soutěžící, pardubický houžvička nemohl ten puk ani odtrhnout od ledu takže ho posunul asi o čtyřicet centimetrů. Moderátor mu dal ještě jeden pokus, ale i na druhý pokus to nebylo o moc lepší. Třetím soutěžícím bylo opět červenobílé děcko v doprovodu rodiče, který mu nechutným způsobem pomohl s tím pukem posunout a přesně na červenou čáru. Podle mě to byl hnusný podvod pardubických a pan moderátor, který měl okamžitě zasáhnout a pokus zneplatnit u mě klesl na absolutní dno hned vedle obchodního řetězce Penny. Okamžitě se očekávaně rozbrečelo mladoboleslavské dítko. Kdyby tam ti kreténi měli připravené ceny útěchy pro ty co (podvodem) nevyhráli, mohli si aspoň trochu zachránit čest...
Třetí třetina přinesla docela zajímavý hokej na straně pardubických hokejistů. Ano, stále to bylo pomalé a nepřesné, ale měli spoustu neproměněných šancí a dobře se na to koukalo. Stejně jako na tu slečnu v bílé mikině, která když kotel skandoval a skákal při tom, její prsy nadmuté se pohupovaly sympatickým tempem nahoru a dolů. Však také byla v obležení fotografů, kterých před kotlem červenobílých bylo několik. Slečny v bílém si všiml Obelix, načež jsem ho označil za prasáka, od slova prsa. PRasák, PRsa. Logický, ne? Do konce hrací doby se skóre nezměnilo, takže se prodlužovalo a kotel domácích neustále neúnavně vytvářel perfektní kulisu (za jejich skandování určitě zaslouží absolutorium), hnali svůj tým k výhře a i to vypadalo, že by to tam mohlo padnout, ale nebylo jim přáno. A tak jsem na svém prvním hokeji zažil skvělou atmosféru, prodloužení a navrch ještě samostatné nájezdy. Tipoval jsem, že nikdo z nich žádný nájezd nepromění, protože jsou to kopyta na obou stranách. Nakonec Boleslav, která jen tak mimochodem byla ta co hrála zákeřně a nečistě, neproměnila ani jeden nájezd, oproti pardubickým, kteří proměnili dva. A obzvláště ten druhý byl proměněn skvostně. Přetažený blafák zakončený téměř z nulového úhlu. Paráda!! Výbuch, euforie, skandování, podávání rukou, zdravení s fanoušky. A trapný pokus mladoboleslavských zvrátit výsledek v kontumaci tím, že požadovali přeměřování brankářské výstroje. Rychle vychcat, sestoupit z výšin a ven z útrob stadionu, kde nás opět čekali fízli a fízlice. Všude byl ale pořádek jak ve fabrice před zákaznickým auditem. Do parkovacího automatu jsme naházeli 160Kč a za občasné mlhy v pořádku dorazili do naší rodné vsi, vzdálené 40km od Pardubic. Líbilo se mi to!!
