Před několika lety jsem manželku a dceru vyvezl na výlet do Turecka. Sbalil jsem si teda dvoje trenky, jedno tričko a byl jsem připraven vyrazit. Ženský tejden řešily jestli si vzít 20 párů bot nebo jen devatenáct a jestli budou stačit čtvery kalhotky na jeden den... Na Václav Havel Airport (uvědomil si vůbec někdo jak dementně zní tenhle název?? Zlatá Ruzyně!!!) bylo všechno v pohodě. V letadle se na nás usmívaly tři letušky. Jedna byla bloňďatá a měla docela slušnou bradku. Druhá byla brunetová a slušně jela potem z podpaží. A ta třetí, tak ta byla taková normální, ani fousy ani smrad, jen tu díru na zádech svojí uniformy si mohla kráva zašít. Na palubě boeingu se podávala večeře, která představovala nepoživatelný rohlík naplněný nějakou zelenou neidentifikovatelnou směsí, malá houska s malým máslem a čaj. Jakoby jsme ty dvě hodiny letu bez žrádla nevydrželi... O této večeři jsem si radši nemyslel vůbec nic a snažil se netlemit tý fousatý krávě, nedejchat při tý smradlavý blbce a nevynadat tý s tou dírou na zádech. Naštěstí let z Prahy do Antalyie trvá jen dvě a půl hodiny takže to docela uteklo. V Antalyi na nás už čekal autobus s erbem naší cestovní kanceláře, který nás odvezl do hotelu. Musím uznat, že Turecko je moc hezká země. Na padesáti kilometrech potkáte dva z papírových kartonů postavené polorozpadlé činžáky, a to je asi tak všechno.
Typické obydlí turecké chudiny. Všimněte si slunečníku a cisterny na vodu. Patrně se jedná o venkovní kuchyňku kombinovanou s koupelnou :-)
Pak najednou jako když nějaká průsvitná kouzelná víla Amálka mávne svým kouzelným vílím proutkem, ocitnete se v komplexu pětihvězdičkových hotelů a slovo bída tady neznaji. V jednom takovým hotelu jsme byli ubytovaní i my. Hotel byl docela slušně zaplněn, i když ještě nebyla sezona. Nejvíce tam bylo debilních Rusáků, kteří se chovali jak hovada. Ale to je všeobecně známé, že Rusáci nejsou lidi ale zvířata. Chovali se jako kdyby jim to tam patřilo. Co mě překvapilo (mile) byl personál hotelu a vůbec všichni Turci. Na to že jsou to jakoby takový cikáni, tak jsou hrozně milí a pracovití, nesmrději jak použité dámské kalhotky. Pivo značky EFES mi chutnalo jako mé milované Géčko, dokonce i nějaká ta turecká whisky, vodka a bílý rum padl. A žrádlo? No co vám mám povídat. Turci si prostě uměji žrát. Takovýho žrádla během jednoho tejdne jsem do sebe ještě nikdy nedostal. Ono se není co divit, když restaurace/jídelna byla velká jako fotbalový hřiště a nabídka jídel všeho druhu byla prostě neodolatelná ať už se jednalo o bezkonkurenční grilované kozí maso, různé sýry, tuny ovoce, zeleniny, salátů, pečiva, sladkostí, omáček a já nevímčehoještěvšeho. Prostě pecka! Probíhaly tam denní a večerní animační programy, ale ty mě moc nezajímaly. Já věnoval pozornost jenom aqua-aerobicu. Ale ne takovým způsobem jak byste si mohli myslet, čiliže jsem ani neaqua-aerobicoval a dokonce jsem ani při tom neočumoval šťavnatý buchty, kterých tam bylo požehnaně, ale ze zvědavosti jsem se šel mrknout na ohlášenou aquashow, která mě ani tak nezaujala svojí aquashowostí, ale spíš že je o ni až nezdravě velký zájem. Bylo to jednoho horkého dne, kdy narozdíl od naší země české, kde se teploty pohybovali slabě pod deseti stupni celsiovými, tak my tam měli krásných třiatřicet. Koukám, u bazénu je shluk lidí v místě kde jsem měl položený ručník, od kterého jsem si odběhnul na malou svačinku šesti burgrů a osmi piv. Když jsem tam přišel, tak jsem zjistil, že se vůbec nekoná aqua-aerobic (teda on se konal, ale o kousek dál za nevalné účasti). Tam co bylo čumilů tři prdele, se dělo to, že se asi pět plavčíků snažilo oživit jednu stočtyřicetikilovou dámu v letech, která byla buďto ožralá, nebo nějak jinak zdravotně indisponovaná, nezvládla to s vodou a topila se. Už jenom vylovení oné paní která svojí postavou připomínala vorvaně, stálo plavčíky víc sil než si mohli dovolit vynaložit, takže už nezbyl nikdo, kdo by jí dával umělé dýchání. Jestli si myslíte, že jsem se toho statečně ujmul já, tak jste na omylu. Nejspíš bych regulerně hodil šavli kdybych měl přiložit svá krásná, hebká a jemná ústa k mordě té paní. Nakonec se ale na scéně přeci jenom zvratky objevily. Naštěstí ne moje, protože ono 6 burgrů a 8 piv pěkně rozmělněné nablité je už docela slušná hromada a já to v sobě chtěl udržet. Takže zmiňované zvratky patřily té v bezvědomí skoro utopené paní. Zatímco se ji dva plavčíci nebo co to bylo snažili nahodit masívní masáží srdce, tak nebohé paní zapadnul jazyk, který se snažil lovit další záchranář. Nejprve vyndal ženský z huby protézu, kterou položil na můj ručník pod slunečníkem, jež jsem si tam ponechal za tím účelem, že si na něj později lehnu. Potom jí vyndal z krku jazyk, za kterým se jí z pusy vyvalil dobrej litr zvratek. A KURVA ZASE NA MŮJ RUČNÍK!!! Ne, tenhle ručník já odmítám nadále používat. Celá záchranná akce trvala dobrých 30 minut. Zapojil se do ní i hotelový lékař, který paní dal infuzi a všechny ty hadičky a já nevim co ještě a na hubu jí dal ten pytlík co za ní ručně dejchá. No prostě aqua-aerobic jakej tam ještě neměli. Po půlhodině se paní probrala a byla v šoku odvezena sanitkou do nemocnice. Zvratky okolo bazénu zametli (avšak neopláchli) uklizeči, zubní protézu z mého ručníku taky někdo vzal, ale zvratky již ne. Tak takhle se stalo, že jsem uprostřed Turecka přišel k cizím zvratkám na mém hotelovém ručníku. Žádnou veselou fotku z této události nemám, bohužel... Jednou jsme taky navštívili v rámci ultra all inclusive tamní italskou restauraci, kde se nedalo nic objednat, ale už bylo hotové několikachodové menu, které nebylo možno pozřít celé, protože toho prostě bylo jak pro prasata. U stolu jsme se tam seznámili s jednou rodinou, která tam měla malýho syna. Krásná příhoda se stala... Stůl připravenej jak pro prezidenta, komorní atmosféra prestižního podniku se samolepkou Pohlreicha, u každýho místa dvacet vidliček, patnáct nožů, devatenáct talířů, nikdo z nás nevěděl na co to všechno je a taky že jsme všechno žrali jednou vidličkou. Ten malej syn těch lidí byl pěkný kvítko a celkem slušně zlobilo. Halekalo na číšníka, kterej jako správný profesionál zachoval dekorum a kamennou tvář bez jediného pohybu svalu, prostě tak jak by to mělo být v luxusní restauraci. Dobrou hodinu a půl nám tam nosil jeden chod za druhým, když v tom najednou když nám servíroval ravioly, si ten malej spratek usral. Uplně normálně si nahlas prdnul přesně tak, jak si prdente vy, když vás tlačí břicho a víte, že jediná věc která vám pomůže, je pěkně z plna hrdla si usrat. Tak přesně takhle si ten klučina usral, načež ten číšník vyprsknul smíchy takovým způsobem, že mu popadaly talíře z tácu. Plácal se tam do kolen a smál se na celý kolo a něco povidal rusky (v Turecku se mluví zásadně turecky a rusky) a už to nebyl ten profesionál s kamennou tváří a prdelním dekorem jako doposud. Každopádně ta restaurace i když měla bejt asi luxusní beztak stála za hovno. Necejtil jsem se tam moc dobře. Ale uznávám, jídlo bylo luxusní....
Jeden z dalších chodů. Tohle nemělo chybu!! Chuťová extáze. Naprostá fantazie!!!!!!!
Další z chodů. Výborně připravený ale já byl už tak plnej, že jsem dal jen to maso. Tomuhle předcházela ještě polívka s tousty (polívka byla mimochodem bezkonkurenční) a pizza. Po tomhle přišel na řadu velkej dezert v podobě hustýho studenýho pudinku a nakonec hromada ovoce. Možná se vám to zdá málo, ale vězte, že sežrat to, na to byl potřeba zbrojní pas.
Dokonce i moucha hovňačka se za námi přilítla podívat do italské restaurace...
Takže jsme se prožrali a prochlastali až do doby odletu, který byl ale posunutý o 3 hodiny. Respektive odjezd z hotelu na letiště byl posunut o 3 hodiny. Samotný let pak o 4 hodiny. A takový 4 hodiny strávený na tureckým letišti není to nejpříjemnější co byste chtěli zažít. Letiště to bylo obrovský a supermoderní o tom žádná, ale prostě 4 hodiny jsou dlouhá doba. A těch kontrol kurva. Hned ta první mě musela rozesmát. Ukazuju tureckýmu miniaturnímu policistovi, že mám pásek s kovovými hroty na kraťasech a on ať projdu tou zkurvenou pípací ohradou a ten maličkatej Turek s postavou alá Rambo v prášku, kterýmu kdybych dal facku tak mu urazím hlavu i půlkou žeber, tak drsně gestikuluje že ať jdu k němu. Přišel jsem teda k němu ale on byl tak maličkej, že na mě nedosáhnul, tak mi pokynul ať jdu blíž. Stál jsem teda rozpažen od něj asi 5 cm. Začal mě ojíždět takovou tou píčovinou co hledá kovový předměty a narazil na můj pásek a začalo mu to tam řvát na celý letiště. Ukazuju mu, že je to jenom blbej pásek, a že před chvílej když jsem mu ho ukazoval, tak že mě vyzval k projití branou a nevadilo mu to. Patrně se cítil nějak méněcenně a měl taky proč, protože jeho vejška by byla ideální k orálnímu uspokojování ve stoje. Šel jsem tedy pro jeho malý turecký klid zpátky, pracně sundal pásek, nechal jsem ho projet rentgenem abych prošel opět tou zasranou ohradou a pásek si vzal zpět. Takovéto kontroly tam byly pak ještě další dvě. V letadle mě obsluhovaly opět ty samé fousaté, smradlavé a roztrhané letušky, ale k občerstvení už nebyl jenom plněnej rohlík ale vcelku chutná omáčka s těstovinama a pak opět ta minihouska s minimáslem. No tak takhle probíhal náš výlet v Turecku. Jako suvenýr jsem si přivezl krásné, úžasné skvělé tričko s motivem Turecka. Když jsem ho tam uviděl, tak jsem ho prostě musel mít. Nevím sice při jaké příležitosti se takový trička noseji a je mi to upřímě jedno. Prostě jsem ho chtěl tak jsem si ho koupil... Dnes má tohle tričko dcera na spaní...
Na nejúplnější závěr jedna výborná vychytávka pro řidiče. Pod semaforama tam maji ještě jedno světlo, který signalizuje zbejvající čas ve vteřinách do doby, než se přepne ze zelený na červenou nebo naopak. Jak jednoduché, jak praktické, jak skvělé.
Pro pár dalších fotek klikni na "Další informace"
