Přebíhat mezi katastry obce je nám minimálně na tři týdny zapovězeno a stejně nevím kam bych provokativně vyrazil, takže jsem okruh svých procházek musel maličko omezit. Není toho mnoho neprozkoumaného v mém okolí, ale nakonec jsem učinil rozhodnutí a vyrazil na vzpomínkovou trasu, tedy tam, kde jsem již dlouho nebyl. Toto rozhodnutí jsem ale učinil až cestou, když jsem původně šel podívat se k Vojtěchovu dubu a ke srubu. V zatáčce u kostela jsem si ale vzpomněl, kde jsem jako desetiletý hodný hošík chytal ryby. Rybníček naproti fabrice, kde teď hákuju dvacátým rokem u lisu, se jmenuje Svatá Anna a voda v něm je již dávno mrtvá. Snad by měla proběhnout nějaká rekultivace a obnova, ale zatím se nic neděje. Já jen vím, že jsem tam chytl svoji první rybu a pamatuju si, že místní sígr Pepa B. mi vyprávěl, jak líže kundu a že jednou, až vyrostu, že to budu taky dělat. Cestička dál pokračuje kolem jam, do kterých v dobách, kdy můj kapitalistický chlebodárce ještě nebyl mým kapitalistickým chlebodárcem, ale byl to cukrovar, a do těch jam tam cukrovar vypouštěl nějaký sračky. Jestli se tam vypouštěji nějaký sračky i teď, mi není známo. Každopádně já jako dítě základní školou povinné jsem si na těch jámách hrál se spolužáky na honičku. Když na to koukám teď, byli jsme docela frajeři, že jsme tam nikdy nikdo do toho nezahučeli. Cesta vede až k bývalému mostu, ze kterého zbyly už jenom betonové podstavce.
Vracím se tedy ke Svaté Anně a zahýbám na hráz, na které mi právě Pepa prozradil že budu jednou lízat kundu. Prozrazoval mi toto tajemství zrovna když chytil nějakou bělici a do její, v agónii rozveřené rybí huby jí spoustěl mohutný provaz slin ze své pusy. Na té hrázi jsem byl dnes podruhé v mém bezcenném životě. A jaký to byl pocit? Jako když kolem něčeho celý život chodíte, víte o tom, že to tam je, ale nevěnujete tomu pozornost. Prostě hráz. Dělám pár fotek. Dnes jsem zvolil sépiové zbarvení, to aby nebylo tak okaté, jak můj telefon na piču fotí. V sépiovém zbarvení a s mlhou, která byla k dispozici, vypadají fotky ponuře a tak nějak romanticky. Fotím fabriku, Svatou Annu, jámy, staré stavidlo, zámek a dostávám se na silnici, kde po levé ruce mám plot zámeckého parku.
Když jsem byl před dvaadvaceti léty na civilní službě místo vojenské služby, zaměstnán coby údržbář na zámku, starali jsme se i o zámecký park, jehož plot chátral. S ostatními jsme tedy opravovali plot. Až půjdete někdy kolem, tak ty dřevěné výplně jsem natíral a upevňoval já. Pokračuji dál a dostáváme se ke vchodu do parku, do kterého jsem vrata též lakoval a přidělával já se spolucivilníky. V parku se pak nachází ještě jedno místo, které jsem opravoval, a sice zábradlí na mostě u turbíny, ale tam si zub času vybral svou největší daň. Chtělo by to upgrade celého mostu. Přecházím tedy most a lezu pod jiný most, kde jsem našel "angličáka". A bordel. Omladina tam nejspíš chodí chlastat. Když není zrovna povodeň, tak je tam docela útulno.
Vylejzám tedy z pod mostu a po úzké pěšině kolem řeky se přibližuju k cíli dnešní procházky, k prachárně. To je místo, kde jsme jako pubertální dorostenci pálili co se dalo, rozbíjeli co se dalo, prostě jsme lajdačili. Jestli jsem tam někdy kouřil? Ne. Ani nikdo jinej. Ani jsme tam nechlastali. Věděl jsem že je to místo v dezolátním stavu. Jako malý jsem se tam bál chodit. V létě je to tam pěkně zarostlý a za každým stromem může někdo nebo něco číhat. Možná proto jsem tam vyrazil v době, kdy jsou stromy a keře holé. Moc se toho tam nezměnilo. Čekal jsem teda, že tam budou nějaké grafity, na ohni budou spálené petlahve, kolem poházené šprcky a třeba i nějaké zázemí, k sezení, chlastání, prcání a tak. Ale nic. Vůbec nic. Jen vyvrácený něco co zdánlivě připomínalo dveře, polorozpadlá veranda, vyvrácené stromy a nic. Malé zklamání, ale lhal bych, kdyby mi to tam pořád nepřišlo trochu sexy.
Jestli tam dřív za války byla prachárna, nebo za komančů, nebo se tomu jen tak říkalo, nemám tušení. Opouštím toto místo na příštích dvacet let a vracím se kolem řeky pěšinou až k železnému přelezu přes řeku. Když přejdu a podívám se doprava, nevidím tam už hřiště z betonových panelů, kam jsme jako žáci osmých tříd chodili hrát tenis a nohejbal. Kolem rostly obrovské lopuchy, některé panely byly vyvrácené a mezi nimi byly velké mezery, takže tenis se tam moc dobře nehrál. Vlastně to místo bylo hnusný, vlhký, strašidelný a sralo mě to tam. Jdu tedy vlevo přes stavidlo k rybníku. Když jsem byl ještě vychrtlé děcko, tam kde je teď rybník, chodil jsem na louku na žampiony. Pak tam ale vjely bagry a místo louky je tam rybník. Dvakrát jsme se jako děti tam koupali, do tý doby, než jsem si tam nohu poškrábal o rezatý hřebík. Od té doby se tam už chodilo jen na ryby. Od rybníku vede po můstku přes sádky cesta do zámeckého parku, kde jsem jako mladý muž civilní službou povinný zasadil jehličnatý strom, který je tam dodnes. Cestou domů pomůžu známému do kufru auta naložit špinavý pískovec a kolem kostela a zvoničky si to štráduju do naší ulice. Trochu pospíchám, protože o svá práva se srdnatě začala hlásit střeva....
Žádné komentáře:
Okomentovat