Jednoho zimního dne roku 2019 jsem trávil čas s kámošem Joskou Hrdličkou u piva v hospodě a on zničehožnic nadhodil myšlenku, že bychom mohli v létě vyrazit někam na celej den na kolách. Nejdříve si pohrával s myšlenkou že bychom vyrazili na několik dní, ale já jsem na takovýhle cestování moc měkkej, takže jsem svolil k jednodennímu výletu. Trasy naplánoval on a já ze tří možností vybral tu nejlepší, tedy Trutnov - Skřivany. Trochu mě polil pot když jsem zjistil, že budu muset šlapat přes devadesát kilometrů, protože můj dosavadní rekord byl něco kolem šedesáti.
I tak jsme ale ráno 22.8.2019 osedlali naše kola a jeli na nádraží, odkud nás vlak Českých drah dopravil do Trutnova. Cesta to nebyla ničím zajímavá, snad jen tím, že jsem kolo ve vlaku převážel poprvé v životě. A hned jsem dostal jako správný Vorlíček od Hrdličky vynadáno, že mám kolo špinavý a že on kolo den před odjezdem čistil a seřizoval a možná s ním i souložil. Dokonce mi jako důkaz poslal fotku. Ne tedy z toho souložení, ale z toho čištění. A to já se na to pěkně vysral a tak jsem měl na rámu a kolech zaschlé bahno, kolo zaprášené a za celou dobu patnácti let co ho mám, nijak neseřizované.
Když jsme přijeli do Trutnova, tak hned na nádraží se mi začalo prášit od huby a tak jsme se jali shánět po nějakém tom pivu. Jenže na nádraží točili Braníka a to jsme nechtěli riskovat vzhledem k tomu, že tento patok nemá dobrý vztah s našimi střevy. Proto jsme chuť na pivko zahnali zdravým nadšením z výletu a vyrazili na cestu. Tou dobou se poprvé ozvalo Hrdliččí kolo. Začalo si stěžovat na špatné seřízení, a tak si přehazovalo a chrastilo jak chtělo, ale hlavně nepřehazovalo když mělo. Narozdíl od mého zasviněného nedoladěného cyklooře, který spolehlivě fungoval. Už ve vlaku si mi Pepa postěžoval, že je unaven. Aby taky ne. Byla doba zkurvených povinných přesčasů u našeho kapitalistického chlebodárce, na jehož zeď jeho fabriky chodím již dvacet let pravidelně chcát když jdu z hospody. Zkrátka Hrdlička byl unaven, zatímco Vorlíček byl pln síly. A to se projevilo, když hned při prvním výjezdu prvního hnusnýho trutnovskýho kopce nechal Vorlíček Hrdličku několik desítek metrů za sebou. Když se konečně Pepa přikodrcal, neopomenul připomenout, že nemám tak bláznit, že on je kardiak. Po operaci srdce. Další tempo bylo tedy volnější a hned jsme zamířili na Bojiště, abych si tam drsně pořídil fotografii i v jinou dobu, než na festivalu.
Počasí nám přálo, takže jsme hned vyrazili na cestu domů. Vzali jsme to přes kemp Dolce, kam jsem jako dítě s rodičema jezdil pod stan. Hodně se to tam změnilo. Jestli k lepšímu nebo k horšímu, to si netroufám tvrdit, důležitý bylo, že tam čepovali už od deseti hodin Géčko do skla a tak po najetých asi čtyřech kilometrech jsme si vychutnávali první pivko.
Když jsme sjížděli z Dolců, cesta byla zablácená a tak čistota Josefového kola doznala jistých změn. Čekaly nás krásný kopce, lesy, občas jsme se zastavili, abychom se mohli vysmrkat (v mém případě), pojíst proteinovou tyčinku (v případě druhého pátka). Když jsem odhodil papírový ubrousek s obsahem mého nosu do příkopu, dostal jsem vyjebáno, že se to nedělá, ale já nad tím pouze mávl rukou, neboť takový papírový ubrousek se rozloží podstatně dříve než například umělá hmota, kterou bych v přírodě nikdy neodhodil. I když nebylo horko, i tak jsem se potil jako kůň a obzvláště pak když jsme špatně uhnuli a po nepříjemně kamenité a nerovné lesní cestě do prudkého kopce vyjížděli na vyhlídku. Nahoře jsme zjistili, že jedem špatně, tak po vychutnání krásného výhledu jsme sjeli ten nepříjemný kamenitý a nerovný lesní kopec zase pěkně dolů a pokračovali. Cesta nám pěkně ubíhala, kopce střídali zkopce. Jeden byl fakt obrovskej. Naštěstí jsme jeli dolů, protože jet tohle nahoru, tak když bych ho vyjel, tak bych nahoře porodil ošatku ježků. Po nějaké době Hrdlička zavětřil vůni piva a strhnul své kolo prudce doprava a jel za vůní k restauraci U dvou borovic. Na zahrádce jsme si dali pivko a protože byl čas oběda, objednali jsme si i jídlo. A já, protože jsem nikdy neměl pavlišáka, a oni ho tam měli, a nebyl drahej, tak jsem si pavlišáka objednal. A ty vole to co mi přinesli, to bylo extrémní. To prostě byla hromada a já na to čuměl jak debil, a Joska na to čuměl jak debil, a lidi kolem na to čuměli jak debilové a číšník se mi tlemil jak debil a kuchař vylezl ven podívat se jak na to všichni čumíme jak debilové.
Tohle monstrum se nemohlo vejít do žádnýho žaludku. Ty vole tři regulérní řízky, pět knedlů, hromada zelí a všechno zalitý omáčkou. Když jsem dojídal druhej řízek a měl jsem na talíři dva knedlíky, nachomýtnul se k nám s úsměvem na rtech číšník a optal se, jestli si pán náhodou nebude přát ještě knedlíček navíc. Slušně jsem poděkoval, že dobrého stačí málo a další knedlíček si už nedal. Naopak jsem asi půl knedlíčku na talíři nechal, neboť jsem byl pln. Objednali jsme si další pivko a při placení, kdy jsme k účtence dostali jako present lízátko, jsme se zmínili, že nás čeká ještě nějakých 70km na kole a že se mi asi nepojede moc dobře s pavlišákem v břuchu. Pan vrchní s námi vyšel ven ze zahrádky, aby se podíval, že jsme opravdu přijeli na kolách a že ta kola nejsou vybavená elektromotory. Kroutil nad tím hlavou, nicméně popřál šťastnou cestu a já už dlouho nebyl tak spokojenej z obsluhy, kvality jídla, piva, a všeho kolem. Nacházeli jsme se ve vesnici Choustníkovo Hradiště. Po vydatném obědě jsme pokračovali dál. Moc dobře se příštích několik kilometrů nejelo, neboť nás plná břicha táhla díky přitažlivosti zemské směrem dolů a to se pak šlape blbě. Od této chvíle unavený Hrdlička už jen kurvoval, že už nemůže a že to nedá, ale já jsem mu namlouval, že to dá, že je to v pohodě a pořád jsem mu trochu ujížděl abych ho udržel při optimistických myšlenkách. Projeli jsme kolem Kuksu, po stezce jsme se dostali na koupaliště v Jaroměři, kde si Hrdlička dal pivko, Vorlíček si dal kolalokovu limonádu ale hlavně, a to bylo to nejdůležitější z celého dne, oba dva ptáčci jsme se tam vysrali z podoby. Pepa to v sobě už nějakou dobu držel, takže pro něj byla tato zastávka jasná spása. Já nepotřeboval, ale protože nás čekalo ještě nějakých 40km, tak jsem také zasedl na toaletu a zesral jsem ji odzhora dolů. Po pivku hovnech a kolaloce jsme vyrazili směr Hradec Králové po cyklostezce, která vede podél řeky a bylo to uplně skvělý. Nikde žádnej namachrovanej buzerant v autě nás neohrožoval, pořád rovinka, žádný kopce, prostě tak jak by to mělo být. Když cyklostezka končila, svěřil se mi Josef, že by uvítal, kdybychom zastavili a on že by skočil do kukuřice a tam položil kabel. No kabel, spíš si myslím, že se mu z prdele vyvalila sračka. Usuzuju tak dle zvukového doprovodu, který jsem slyšel z kukuřice, když jsem na něj čekal u krajnice. Nakonec si prý ale jen prdl. I tak se mu ale asi ulevilo. Sice pořád kurvoval, že už nemůže, ale pokračovali jsme dál přes velkou silnici Hradec-Jaroměř, směr domov. Bylo taky na čase. Trochu se už začínalo připozdívat a mě začala ze sedla bolet řiť a to i přes fakt, že jsem měl cyklistické šortky s plínou v rozkroku. Příštích 25km se moc dobře nejelo. Trochu fičel vítr, jelo se proti sluníčku a hlavně jsme měli v nohách skoro 70km. Nakonec jsme ale domů dorazili. Já hezky odpočatý, spokojený. Hrdlička s nadávkami v zobáčku, totálně utahanej. Když jsem doma provedl očistu, podíval jsem se na telefon, kde mi přišla od Pepy fotka z hospody s textem: Tak konečně v cíli.
Já měl xicht spálenej od sluníčka podle brýlí a druhého dne v hospodě jsem si vyslechl hromadu keců na moji barvu obličeje, která neměla daleko ke spařenému vepři. Ostatně tak se to ale děje vždycky když vyrazím na kolo. Na to já ale seru. Mě hřálo u srdce to, že se výlet podařil, že jsme dojeli ve zdraví domů (některé sjezdy z kopců na Trutnovsku byly docela o držku), že jsme se neposrali, že jsme neměli žádnej defekt ale hlavně že jsme těch 93km zvládli. My pivní ptáci Hrdlička a Vorlíček.
Žádné komentáře:
Okomentovat