Všem nám samozřejmě už doma z karantény jebe, ale jinak to nejde. Když jsem tu nedávno psal o tom, že si se mnou přestupný rok vytřel prdel a všechny koncerty a festivaly mi letos vyšly na pracovní dny, netušil jsem, jak se všechno dosere ještě víc. Zákeřný koronavirus, který decimuje seniory a ekonomiku a ze kterého jsme všichni měli ze začátku prdel, s námi, kdo na koncerty jezdí celkem pravidelně, zamával jak Milouš Jakeš mávátkem na prvního máje. Všechno jde do píči. Koncert Dirty Shirts má nový termín na podzim, Orthodox festival se přesunul na termín, kdy se ho nemůžu zúčastnit, CzechDeathFest a Obscene Extreme se nejspíš konat nebudou vůbec. A to není jistý, že se do podzimu koronaviru zbavíme, nebo že se tu neobjeví znova na podzim. To bych přišel i o velkej koncert Helloween a to bych už byl značně nasrán. Naše vláda nás teda šoupla do karantény, která trvá už deset dní a spoustě lidí, včetně mě, z toho začalo jebat. Do toho dvě děti doma, no prostě na hovno. A k tomu povinnost nošení roušek mezi lidma, to je nutný zlo. Už teď mám osypky z pomyšlení, že je v práci budeme muset nosit i v létě... Každopádně dnes jsem s dcerou, která se na moji nabídku jít se projít, nečekaně odlepila z postele, nasadili jsme roušky a vyrazili do přírody. Hned za civilizací (asi 50m před konečnou cedulí naší rodné vísky) jsme roušky sundali a užívali si volnosti. Žádný ty ošklivý slova jako ROUŠKA, KARANTÉNA, KRIZOVÝ ŠTÁB A KORONAVIRUS, který slyšíme dnes a denně. Nic. Jen z kapsy mi do kroku v tu dobu hrál Root a jejich debutní deska. Cestou jsme pak ještě poslouchali Green Jelly, Glittertind a Paara. Myslím, že ve Skřivanském lese ještě Glittertind nikdo neposlouchal. Cestou jsem si vyslechl od mé pubertální dcery, že jsem co se týká muziky uplně, ale uplně mimo a že Džastyn Bíbr by byl lepší. V lese to bylo uplně boží. Nikdo nás nekomandoval, nikdo na nás nekoukal skrz prsty, že nemáme přes tlamy kus hadru. Ta volnost... Ta volnost, který jsme si coby "svobodní" nikdy nedokázali užívat nás přiměla k tomu, že jsme za celou naši procházku vyfotili přes stopadesát fotek, jež jsou hlavní součástí ve videu dole. Takže co ve videu je? Je tam úvodní fotka u nás doma, jak jako vzorní karanténisté máme přes xichty roušky. Potom krátké video jako důkaz, že mi opravdu z kapsy na silnici u rybníka hrála kapela Root. Po příchodu do lesa to už šlo samo. Fotili jsme hovadiny, třeba jak stojím na pařezu, jak jako Arnold Švancingr podpírám rukou spadlý strom, hovno v příkopu, kousek tatranky, která spadla dcerce na zem, telegrafní sloup, okolní les, který chvilkama vypadal jako z pohádky, chvilkama jako z hororu. Vyprávěl jsem jí co jsem kde v lese zažil jako mladý jinoch. Sice ji to nudilo, ale cesta nám krásně ubíhala. V jednom tmavým lese jsem dokonce našel peněženku, ale k mému štěstí asi toliko, že byla prázdná. U starého krmelce proběhl pokus o strašidelné fotky, kdy jsem dcerce doporučil, aby si hodila vlasy přes oči a hrála asijského ducha dospívající dívky, tak jak to známe z našich milovaných, i méně milovaných filmů. Jak se jistě všichni podíváte, zjistíte, že záměr se nezdařil. Asi v polovině naší cesty jsme dorazili do míst, kde jsem ještě v létě byl na houbách. Nic jsem tam nenašel, protože od předminulého léta, do minulého, si kůrovec ten kus lesa dal k obědu a všechny stromy padly za oběť jak Italové koronaviru. Byl to krásný kus jehličnatého lesa. Nyní se tam nachází mýtina, na které chyběla už jen éterická postava nahé víly, která dovádí s lesními zvířátky. Zamáčkl jsem slzu, pořídili jsme několik fotek a pokračovali dál, k mysliveckému posedu. Z posedu jsme zamířili na nejdůležitější část procházky - na pivní louku. Proč pivní louka? Protože jsem si na ní rozdělal plechovku pivka, kterou mi moje milovaná dcera nesla v batůžku na zádech. Heineken mi ale moc nechutnal, jenže jak říkává můj táta: Nejhorší pivo je žádný pivo. Takže jsem ho tam většinu vypil, zase proběhlo focení píčovin, nahrané pití alkoholického nápoje pubescentem (sociálku na mě volat nemusíte, opravdu to nepila). Pak jsme se začali přibližovat domů. Přes lávku, přes louku, přes most a další louku, pak přes další lávku kolem septiku, který z dálky vypadá jako romantické jezírko, ovšem čím víc se přibližujete, tím více cítíte hovna a vidíte černou vodu. Hned u septiku je nějaká čistička, kde fotoaparát mého mobilního telefonu zachytil plovoucí hovna a kousek vedle již uschlé výkaly v kovové vaně. Domů nám zbývalo už jen několik set metrů. Já se potil jako vrata vod chlíva a potřeboval jsem srát, takže jsme přidali do kroku. V ulici jsme na roušky už srali a zapadli domů. Kdyby někoho zajímalo, co jsem udělal s prázdnou plechovkou, nechť si počká do konce videa. Pokud na video koukat nechcete, ale chcete vědět co jsem s prázdnou plechovkou udělal, doporučuji použít funkci posunutí videa dopředu až na úplný závěr. Celá procházka mohla mít tak 5,5km a teď když píšu tyhle sračky mě boleji jako obézního člověka kolena. Ale furt lepší než sedět doma na prdeli s rouškou na xichtě!!
Žádné komentáře:
Okomentovat