Bez tří dnů se sešel rok s rokem a já opět vyrazil s ptáčkem Josífkem na kole. Trasu opět plánoval on, a protože jsme o rok starší, nenaložili jsme si devadesát kilometrů jako vloni, ale prošlapali jsme se ubohými šedesátišesti kilometry. Naše cesta neměla žádný cíl. Snad jen to přežít a ve zdraví se vrátit domů, což se nakonec podařilo. Vyrazili jsme tedy směr Hořice, ale protože jsme to rodilí masochisté, vybral Pepé takovou cestu, kde jsme mohli otestovatat naše svaly v plících. Měl jsem opravdu problém udýchat kopec v Petrovicích. Už nikdy více tenhle krpál. Do Hořic jsme se dostali přes pěší most nad velmi frekventovanou silnicí, který vznikl tuším před dvěma léty. Dobrá práce!!
Po přejetí tohoto mostu naše pláště směřovaly do cukrárny. Ano, nepřepsal jsem se. Měli jsme namířeno do cukrárny Doubravka. Vonělo to před ní vanilkou, děti s rodiči svými zakoronovatělými jazyky slizovali zmrzlou pochoutku, ale my dva, ptáci blbí starý, jsme si dali pivo.
Svijanské značce moc neholduji, ale protože jsem byl absolutně propocen po tom výšlapu v Petrovicích, tak bych vypil snad i Braníka. Takovej masochista jsem. Z cukrárny jsme se dál vydali z parádního sešupu směr Jeníkov a pak do Červené Třemešné, kde byl taky kopec, ale protože zas takoví masochisté nejsme, tak jsme ho vyšlapali pěšky. Všude kolem se rozprostíraly krásné scenérie a dokonce jsme i v jedné ohradě potkali pana Prymulu.
Dobrý den, pane Prymula...
Další naše kilometry směřovaly do Lázní Bělohrad na oběd. Naše hnusná těla jsme nakrmili v obyčejné hospodě u nějakého hotelu. Museli jsme dovnitř, neboť venku nás děvčata nechtěla obsloužit pokrmy. Jen jsem si sednul, začal jsem se potit jak píča. Ovíval jsem se plesnivým, od cigaretového kouře smrdutým táckem pod půllitr. Objednal jsem si kofolu a to nejzajímavější z celého jídelního lístku - steak na třech druzích pepře, s hranolky a oblohou.
Pohlreichovi by praskla žíla v prdeli z tohodle....
Kofola byla skvělá. Uhasila moji žízeň a já se začal potit ještě víc. Josífek si objednal pro jistotu k totožnému menu s tím mým, ještě navíc pivo značky Staropramen a tatarku značky Tatarka. Když nám přinesly pokrm, zkonstatovali jsme, že maso se úplně rozpadá, což v případě steaku docela nasere. Flákota samozřejmě byla vařená. Ale nechutnalo to uplně blbě, naopak chutnalo to dobře, takže vlastně nevím na co si tu stěžuju. Pivo jsem si objednal i já okamžitě po dopití kofoly a můžu s čistým svědomím konstatovat, že ač projímadlo Staropramen, chutnalo dobře. Obsluhovaly nás dvě servírky. Jedna byla strašná, a ta druhá by asi stála za hřích, i když byla malá a celkem při těle. Vyzařovala z ní ale nadrženost a pohoda. Když jsme zaplatili, Josífek si šel odpustit močovou měchuřinu. Když přišel, přiznal se mi, že zkusil dodržovat odstup dva metry, jak tomu hlásala cedule, ale tam prostě do tý mušle nedochcal. Na to jsem mu odpověděl, že kdyby měl péro jako já půl metru dlouhý, tak by to určitě dal. Nadržená servírka vyprskla smíchy, chytla se za rozkrok a obdivně si mě prohlížela. Má smůlu. Jsem věrný jak Vojtěch roušce. Osedlali jsme naše oře a pokračovali dál směrem do Ostroměře, vyzkoušet nádražní restauraci. Hele, všechno super, jenom kdyby měla nádražní restaurace otevřeno. Takže jsme neuhasili žízeň která se nám drala z tlam, naopak, prášilo se nám z nich. Cestou byla možnost prolít volátko už jen ve Smidarech u Oldy. A tak jsme zamířili směr Ohnišťany, kde jsme jeli kolem kukuřice a Josífek, stejně jako vloni usoudil, že by bylo dobré, kdyby si do té kukuřice pro jistotu zalezl a prdnul si.
krasavec před WC kukuřicí
Neměl totiž jistotu, že by po prdnutí neměl v prdeli obálku s hnědým pruhem. Auto jsme potkali naposledy někdy před půl hodinou, takže o to to bude mít jednodušší s potřebným klidem. Samozřejmě jen zalezl do kukuřice, začaly se kolem ve všech dvouch směrech nahánět auta. Zatímco Josífek prděl, kouknul jsem se na hlavní stránku seznamu.cz a akorát jsem se nasral. Zmrd Vojtěchu totiž chce, aby se roušky, ten zbytečný kousek proslintaného hadru musel nasadit na obličej i v hospodách a u kadeřníka. Tímto rozhodnutím pohřbil zbytek hospod. Většina lidí se totiž na to vysere a radši bude doma lemtat lahváče. Jsem mírumilovný a velmi citlivý člověk, každý to o mě ví. Ale kdybych měl možnost pěstí rozmlátit panu ministrovi Vojtěchovi lícní kosti na sračku, nečinilo by mi to nejmenších potíží. Takže Josífek se vyprděl, já se nasral a celou cestu až do Smidar k Oldovi jsem byl nasranej jako....jak... no hodně jsem byl nasranej. Vyfotil jsem si zelenou výlohu prodejny Hruška kde nějaká blbka ze sebe udělala svými moudry za pomoci fixy slušnou píču. Měla by se vrátit do třetí třídy a zopakovat si učivo jazyka českého...
VŠICHNI CHLAPI SI MYSLÝ, ŽE JSOU SNEM KAŽDÉ ŽENY. CHLAPI SORRY, ALE SNEM KAŽDÉ ŽENY JE ŽRÁT A NEPŘIBRAT. JE DŮLEŽITÉ BÝT POZITYVNÍ JINAK NEŽIJEME V REALITĚ.
NEJTĚŽŠÍ ZKOUŠKOU V ŽIVOTĚ JE ZAČÍT VĚŘIT V SÁM SEBE!
PAMATUJ, ŽE I TA NEJTĚŽŠÍ HODINA JE VE TVÉM ŽIVOTĚ, MÁ JE 60 MINUT.
Pak jsme se dokodrcali konečně do hospody a si sedli ke stolu a já, od přírody šikovný, nohou od židle skřípl můj snadál. Když vezmete, že se do židle vykydlo 108kg, stačilo kousek a přišel jsem o všechny prsty!! Stejně jako měla Kelišová ruku natřikrát zlámanou...
Z nasranosti mě částečně vyškubl až velmi dobrý pivní mok z Velkých Popovic. Dali jsme u Oldy ale jen dvě piva, protože jak jsem psal na začátku. Nejsme žádní mladíci. Naše těla oplývají mnohými kily sádla. Prostě jsme byli unavení a tak jsme zaplatili a vyrazili na poslední kousek cesty. Ještě mě tak mohl posrat ten čáp, co si hověl na lampě pouličního osvětlení a moje nasranost by dosáhla maxima. Domů jsem přijel jako obvykle spálený na Palacha podle brýlí od sluníčka. To už je takový evrgrýn. Vejlet to byl pěknej, jen ten čurák z ministerstva zdravotnictví to všechno posral. Tak zase za rok Josífku!
Žádné komentáře:
Okomentovat