Tak jo, zmrdi z vlády stále zastrašují a nařizují a zakazují, takže report z koncertu je v nedohlednu. Na chatu se synátorkem jsem ale zajet mohl. I když v absolutním inkognitu, neboť jsem se tam nacházel s osobami, jejichž pobyt byl podmíněn přítomností nebo nepřítomností jiných osob, a i celkový pobyt je lépe utajiti neboť není třeba do světa podrobnosti vytrubovati... protože lidi jsou svině... Vlastně jsem k tomu přišel jako slepý k houslím, ostatně jako ke všemu v mém životě. Dostal jsem od přítele číslo 1 nabídku, zajet si na chatu, prostě jen tak, zachlastat, a vezmeme soudek vole, a vožereme se, prostě na pohodu. A protože já jsem od přírody debil, tak v alkoholovém opojení jsem slíbil, že vezmu kluka a teda pojedem. Na horách jsem v zimě nebyl dobrých 25 roků, takže proč ne žejo. Dostal jsem na férovku instrukce, že chata je zařízena ve velmi jednoduchém stylu a že dostat se k ní, vyžaduje jistého fyzického úsilí, neboť se k ní nedá dojet autem. Že prej k ní vede kopec jako kráva a je celkem daleko od parkoviště. Však to znáte... silácký řeči podpořený deseti pivama lítaji jak hovna z tlamy ministra zdravotnictví, takže ve chvíli kdy jsem kývnul na moji účast na chatě, jsem si připadal naprosto neohrožený. Ovšem to jsem nevěděl, co mě čeká... Přijeli jsme totiž pod lesní kamennou cestu, která vede k chatě, a že vyzkoušíme, jak jsou naše zimní pneumatiky připraveny na nápor sněhu, který se valil ze všech stran. Kecám. S tím sněhem...
Trochu smutný pohled na sjezdovku v plovině prosince. A to nejen kvůli sněhu, ale i kvůli kvalitám fotek z mého nového telefonu, který okamžitě po příjezdu a vylezení z auta na čerstvý horský vzduch, začal stávkovat a stávkoval celý víkend. Vyzkoušeli jsme tedy naše auta. Já se svým vozidlem značky Ford, jsem se dostal po velice nerovné a trochu namrzlé cestě asi 10 metrů a pak už ani hovno. Můj přítel číslo 1 se se svým vozem značky Škoda vyškrábal trochu víc. Dvojice domorodců, sedících před domem na židlích a pokuřujících cigarety se začala smíchy popadat za břicha když viděli o co se snažíme. Vidina toho, že bychom snad měli onu cestu absolvovat pěšky se zavazadly, se zdála čímdálvíce pravděpodobnější. Štěstěna se na nás ale usmála, když jsme zjistili, že pán, který běžně pro lidi vyváží věci k chatám právě po této cestě, má své terénní vozidlo již jeden den opravené, takže mohl po jednom telefonátu přijet, naložil tři členy výpravy a náš náklad, který se skládal převážně z toho, po čem se dá ožrat a nažrat. Když jsme na něj čekali, osádka dospělých si přiťukla welcome drinky.
Původně jsme se na chatě měli nacházet snad jen 4 ale nakonec nás tam bylo ježíšmarjá snad 15, včetně odrostlejšího miminka, odrostlého mimina, čtyř větších dětí a nás dospělých, kteří si patrně nikdy nepředstavovali, že by v tomto složení mohli někdy někam vyrazit. Nakonec ale zjistili, že nejsem zas až takovej debil, jak se o mě říká. Anebo si naopak potvrdili, že jsem mnohonásobně větší debil než je o mě známo. Každopádně hned po zatopení v chatě kvůli dětem a kvůli nám, co jsme šli pěšky a byli jsme propoceni a promrholeni, se narazil soudek Svijan, otevřely se rumy a jiné destiláty, na stůl se položilo velké množství pokrmů a začalo se popíjet. Po nějakém tom pivu mě napadla spásná myšlenka zorganizování noční bojové hry. Jenže po chvíli rozumného uvažování mě napadla mnohem spásnější myšlenka, že se na noční bojovou hru vykašleme, protože naše zpráchnivělé kosti prolité tou dobou solidní dávkou alkoholu si netykají s neznámým a nerovným kluzkým terénem, který se tam nacházel na každém kroku. Později dorazil ještě zbytek osazenstva a popíjelo se v klidu, za halekání táborákových písní. A pak se najednou všichni rozešli do svých pokojů a já zůstal sám s přítelkyní číslo 2, tak jsme ještě chvíli seděli a v půl druhý to taky zabalili a taky zalezli.
Druhý den začíná zasněženou saharou. Saharou to jako že máme po včerejším chlastání žízeň a zasněženou, to jako že přes noc nasněžilo sněhu tři prdele. Na pořadu dne byla procházka (pro některé), dovádění ve sněhu (pro děti), chlastání (pro dospělé), opékání špekáčků (pro všechny) a vskutku vynikající hovězí gulášek (pro ty, kteří pokrmy tohoto druhu požívají). Špekáčky a welcomedrinky byl jen tak mimochodem můj nápad a jsem na sebe hrdý, neboť obojí si myslím slavilo úspěch. Špekáčky na ohni byly skvělé. Děti se olizovaly, já sežral dva, jen tak jsem je okusoval přímo z opékacích drátů, pár metrů od zurčící vody, kde se nám předchozí den chladil soudek, který jsme si ale pak přestěhovali, protože bylo pivo moc studené. Děti se po vydatné snídani venku vyválely v té trošce sněhu, která byla pro zdejší hory přidělena, stavěly blátuláka, no prostě si to tam užívaly. My staří si to užívali s nápoji v ruce taky. A pak se nějak zase začalo chlastat.
Večer hrajeme deskovou hru na způsob "člověče nezlob se" s úkoly, takže co chvíli jsem olizoval podpaží přítelovi číslo 3, sedícímu po levé straně, chvíli jsem kopuloval s přítelkyní číslo 4, sedící po pravé straně. Naštěstí byla hra ke mě milosrdná a nevyšlo to na mě obráceně. Ale jinak hra byla velmi zábavná, dobře se u ní chlastalo a úkoly také ušly. Moje maličkost popíjela pivorumšvestku a vůbec mi po tom nebylo špatně, neblil jsem, nevyváděl jsem žádná alotria, všechno bylo v rámci slušnosti a manželských vztahů. Stůl se neustále prohýbal pod všemožnými nápoji a pokrmy, až to hezké nebylo. To bylo úplně normální obžerství! Děti překvapivě vůbec nezlobily, poslouchaly a vůbec to tam bylo všechno strašně milé, ta parta lidí si překvapivě rozuměla, nebo to uměla kvalitně předstírat. Ať tak nebo tak, prochlastali jsme se druhým soudkem do finálového večera, kdy stejně jako den předtím, se najednou všichni vytratili a zůstal jsem jen já. Stejně jako den předtím jsem si dal sprchu, odpustil střeva a vyčistil tlamu a zalehl. Ráno začíná řevem odrostlejšího miminka, které se dožadovalo svého mlíčka do bříška. A opět sahara, tentokráte dešťová. Venku mrholilo, poděbradka, po zkušenostech z prvního rána byla připravena u postele. Na snídani byla skvělá, vynikající perfektní míchaná vajíčka s chlebem. Dlouho jsem si tak nepochutnal. Ti co neměli v popisu práce v odpoledních hodinách řídit, lili do sebe opět různé drinky a pivo až do zasyčení soudku číslo 2. My řidiči dali přednost kofole a poděbradce. Někteří opět vyrazili potěšit se se sněhovou nadílkou, která byla k dispozici v množství menším, než malém. Do chaty se doploužili úplně promočení, právě včas, aby do sebe naházeli pečená kuřátka, které pro nás připravil přítel číslo 5 a ta kuřátka, ta byla nadpozemsky dobrá. Vegani nevědí o co přichází. Anebo se doma ládujou masem jako každej normální a pak na veřejnosti dělaji hérečky. Po kuřátkách se začalo tak nějak uklízet. Této činnosti jsem se neúčastnil, neboť mě uklízení čehokoliv nebaví, nemám ho rád a proto jsem takticky sledoval přítelkyně č. 6-10 jak kmitají s utěrkami, mycími prostředky a vůbec prostě byla radost to sledovat vleže. Děvčata, děkuji vám. Aby se neřeklo, úplně před odjezdem jsem vybral popel z kamen a přinesl 6 polen dřeva ze dřevníku, kde bylo víc pavouků než dříví, což pro polovičního arachnofobika jakým já jsem, nepředstavuje příjemné chvíle. Po úklidu jsme odnesli velké množství zavazadel od chaty na cestu, odkud nám je opět pán odvezl na kraj cesty k našim autům. Věci jsme si naházeli do svých aut, rozloučili se a za mlhy a mrholení jsme vyrazili k našim domovům. Hned jak jsem přijel domů, zkusil jsem, jestli telefon stále stávkuje. Samozřejmě všechno funguje jak má. Takže jsem vůbec nemusel ochranné sklo z displeje dávat dolů, což jsem udělal první den na chatě, protože jsem si myslel, že třeba nějak překáží dotykům, protože jenom odemknout gestem telefonní aparát bylo tam v tom řídkém vysokohorském vzduchu boj na několik minut. A pak na něm něco napsat, no prostě nic. Takže asi tak. Já si to užil a když mi přítel číslo 1 řekne, jestli bych zase nejel na chatu, nebudu mít s odpovědí na jeho nabídku žádného otálení. Byl to výborně prožitý (nebo propitý?) víkend.
Žádné komentáře:
Okomentovat