V rámci firemního dnu nazvaného honosně Family day, který se reinkarnoval po kovidové pauze ze skvělé akce Sportovní den, který můj chlebodárce pořádal hromadu roků, bylo i vystoupení kapely Alchymie. Můj plán byl takový, že se tam půjdu podívat a že se nejspíš odpoledne odeberu na zahrádku mé oblíbené nádražní hospody v Novém Bydžově. Dopadlo to ale trochu jinak. Dopoledne, konkrétně v 9:30h skřivanského času, jsem se se svojí krásnou slovenskou ženou odebral do zámeckého parku, kde se celá akce konala. Foukal vítr jako kráva a teplota vzduchu byla asi čtrnáct stupňů na sluníčku. Jinými slovy byla kosa. Plán family day byl takový, že dopoledne probíhal jakýsi outdoor pro zaměstnance, kterého jsem se odmítal účastnit. Ale podívat se jak tajtrlikují moji spolupracovníci z jiných směn a jiných výrobních hal, by mohlo být zajímavé. Nebylo. A nebylo to tím, že by zajímavé nebyly jednotlivé soutěže - možná že byly, nevím, neviděl jsem ani jednu - ale bylo to naprosto nezajímavým konferenciérem, který sáhodlouze vysvětloval pravidla hry, které jsem přestal chápat a vnímat při druhé jeho větě. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem zvolil taktiku "na čumendu". Navíc jak jistě všichni vědí, přemýšlení normálního člověka bolí, a ono se u toho přemýšlet muselo. Já třeba nepochopil vůbec nic. Stejně jako většina. Ale každý měl v týmu někoho, kdo to aspoň trochu chápal. A protože byla kosa a na čepu byla pouze Kofola (zatím) tak jsem šel domů. Od mého úprku mě neodradil ani plný batoh rumu mých spolupracovníků, kteří si Kofolu, přesnějiřečeno Kolikolu, ředili destilátem z brambor. Od 13 hodin pak probíhal den otevřených dveří pro rodinné příslušníky. Jako věrný, již více než dvacetiletý zaměstnanec jsem šel s dětmi a ženou na prohlídku našeho závodu. Povinné otestování dětí a prokázání se očkováním, navlíknutí do jednorázového obleku, reflexní vesty s nápisem VISITOR na zádech, síťkou na hlavě, špunty do uší a hadrem přes tlamu, jsme se za doprovodů různých vedoucích pracovníků po skupinkách procházeli tam, kde to bylo možné vzhledem k hygienickým podmínkám firmy.
Výroba pro kojeneckou výživu na dvou výrobních úsecích nám tedy nebyla umožněna navštívit. Nicméně si to moje děti užily, obdivovaly, kde jejich tatínek pracuje a všechno bylo tak nějak v klidu. Po prohlídce, to jsem měl v kapse už připravený kelímek, jsme se s dcerou odebrali do zámeckého parku, kde už probíhala volná zábava pro zaměstnance a rodinné příslušníky. Právě v tom zámeckém parku, kde jsem coby vojenskou civilní službou povinný mladík kosil hrdě trávu, staral se o dřeviny a dělal údržbáře před nějakými dvaadvaceti léty. Zábava již probíhala na plné obrátky, neboť v tu dobu už se čepovalo pivo, dle mých informací to byl Bernard 11, grilovalo se nějaký to prasátko, pekly se palačinky, vařil se guláš, pekla pizza....(A ty vole ty chleby se škvarkovou pomazánkou a cibulí, to nemělo chybu!!) Mě nejvíc zajímal Bernard, protože na něj dštím síru po mých dvouch špatných zkušenostech, které byly opravdu otřesné (La Putyka Chlumec nad Cidlinou a hospoda na Broďáku u Červéného Kostelce). Bernard na Family day byl ale kupodivu celkem v pohodě. Dcera si dala asi dvacet palačinek, pak přišla žena a chlastali jsme na dně betonového bazénu. Měli jsme tam stůl s lavičkami a vyjímali jsme se tam v tom areálu jak hovno v napoleonce. Všichni kolem nešetřili úsměvy, ať už upřímnými, nebo řiťolezeckými. Já jsem naštěstí nepřišel do kontaktu s nikým z vedení a hleděl jsem si piva a prasete. A pak se najednou objevila červená dodávka kapely ALCHYMIE, akustického uskupení z Chlumce nad Cidlinou. Všem jsem řikal, že je to hrozná sračka, protože jsem si je trochu poslechl na bendzounu. Nikdo mi nevěřil, že jejich hudba je jako když smícháte mrdku jménem Chinaski s hovnem. Ano přesně takhle to zní. Doslova jsem řikal, že tahle hudba se může líbit jen vocasům, nebo ožralům. A taky že jo. Za celé jejich vystoupení před pódiem pařili jen dva lidi. Jeden vocas a jeden namol opilý týpek. Když po třetí písničce do mikrofonu nadšeně zpěvák zahalekal, že si je můžeme najít na facebooku, instagramu a jiných sociálních sítích, rozvibroval jsem své hlasivky na plný koule a kontroval jsem A CO BYSME Z TOHO KURVA MĚLI!? Odpovědí mi byly nechápavé a vyčítavé pohledy členů kapely. Oni si opravdu mysleli, že se to tam někomu snad líbí. Nejednou je náš stůl poslal do hajzlu, na což ale už nereagovali. Odehráli si svůj set plný infantilně debilních písniček bez špetky nápadu a energie. Divím se, že za tohle někdo může vůbec zaplatit. Je zajímavé, že hlavní odborářka, která měla patrně tuhle kapelu na svědomí, je rockerka, ví, že většina lidí z fabriky poslouchá metal nebo rock a oni pozvou takovouhle sračku. Kdyby pozvali jakoukoliv zábavovou kapelu, například regionální Alžbětu, nebo Atlantis, Benefit, prostě cokoliv, všichni by to ocenili víc, než Alchymii. Naštěstí Alchymie nás nemučila zas až tak dlouho, nebo spíš nám to při chlastání tak ani nepřišlo, a najednou se začali balit. Hurá! Když pak odjížděli, klakson jejich dodávky několikrát zatroubil nějakou melodii. Stejně blbou jako bylo celé jejich vystoupení. Neopomněl jsem opět rozvibrovat své hlasivky a zahalekat na celý park, že tohle (jejich klaxon) bylo to nejlepší co dneska zahráli. No a pak se začalo, respektive pokračovalo, chlastat. Když se setmělo, kadence pivního obležení zesílila. Pak přišel i můj synátor, který se předvedl.... To si takhle halekáme na nově příchozího kámoše PETRRR JE VOCAS! POCEM TY VOLE! PETRRRR JE VOCAS! POCEM TY VOLE... A najednou můj desetiletý synátor POCEM TY PÍČO. Všichni se mohli smíchy umlátit o dřevěný stůl na dně betonového bazénu. No a když si můj synátorek roztrhl pytlík s cukrem, který se válel na stole, udělal si na displeji svého telefonu lajnu a labužnicky ji šňupnul, byli mrtví všichni. Zavelel jsem tedy k ústupu, a radši to zavčasu utnul. Přišel jsem domů a teď smažím tyhle hovna na blog. Na závěr bych ale rád poděkoval za uspořádání téhle akce v příjemném prostředí bývalého ústavu sociální péče pro mentálně a tělesně postižené dívky. Byl jsem k ní z počátku skeptický, ale nakonec se to rozjelo a většina mých spolupracovníků, z nichž jsem některé viděl poprvé, a jejich rodinných příslušníků, byli spokojení. Stejně tak já. Až teda na tu Alchymii...
Žádné komentáře:
Okomentovat