Krásně pomalu se rozjíždí tahle nádhera na čirém asfaltu. Ponurý začátek alba, které obsahuje jednu dlouhou písničku, se zažere do mozku takovým způsobem, že si ho budete pobroukávat ještě hodně dlouho po vaší smrti. Co se týká ponurosti, je toto album stvořené ke chcípnutí. Uplně to vidím... normální chlápek ve středním věku v dluhové pasti. Žena ho opustila, děti ho neznají, přátelé mu dali sbohem. Exekuce na cestě... Jediným řešením je sebevražda. A k tomu právě dobře poslouží počin kapely Manii. Nebohý, zadlužený chlápek s tím jde skoncovat. Venku je chladný podzim. Do uší si na svou poslední cestu pustí album Innerst I Mørket. Jde přes pole do lesa. Studený vítr ho bičuje do tváří, ale jeho hřeje pocit, že všemu bude už brzy konec. V lese si sedne pod strom do jehličí a pomalu umírá na podchlazení. Čeká až pomalu chcípne. Padající mlha na něm tuhne. Začíná sněžit a mrznout. Tělesné funkce pomalu ustávají. Tělo je silně podchlazené. Deska končí... Nádherné podmanivé tóny této písně, která je roztažená do celé desky, působí jako pomalá, studená a hlavně nevyhnutelná smrt. Na nic jiného při poslechu myslet nebudete. Jen na to, jak se vším skoncovat. Skvělá píseň/deska s originálním zvukem, který skřípe a píská a je doplňován mohutnými basy, v krásném provedení na průsvitném vinylu s matným obalem uvnitř s plakátem znázorňujícím hořící budovu. Hudebně se pohybujeme někde na pomezí ponurého suicide blackmetalu a soundtracku ke zdechnutí. Tohle album (a vůbec kapela Manii) dává vzpomenout na legendární debutové album od Manes. Aby taky ne, když dva ze tří aktivních členů plus jeden bývalý hrají, nebo hráli v Manes. Takže pokud máte rádi pomalý blackmetal ze záhrobí, Innerst I Mørket je jasná volba.
K poslechu a chcípnutí Manii níže. Neodporučuju poslouchat jen tak na notebooku, ale švihnout to do uší přes něco kvalitnějšího.
PS: Pokud vám nepůjde stáhnout, nezoufejte a vraťte se sem jindy. Nastal nějaký problém se zabezpečením stránky a někdy to stahovat jde, někdy ne. Nejsem ajťák, takže s tím nehodlám nic dělat. Sorry, chyba není na mé straně...
Další zastávkou u pana faráře v Mladé Boleslavi byla akce se čtyřmi zajímavými kapelami. Tentokrát se koncert konal ve středu v předvečer festivalu Nice To Eat You a otevřel svým konáním můj kulturně nabitý týden, kdy jsem stihnul koncert v Mladé Boleslavi, festival v Chřibské a párty v Sekeřicích.
Na moje poměry poněkud plodnější čtyři dny, co se muziky týká. Nejprve jsem se ve středu s Medvědem a Amorfisem vypravili do Boleslavi k panu farářovi, ve čtvrtek se pak naše parta plná Járů, Marjánů, Medvědů, Pavouků, Magiů a Amorfisů sešla v Chřibské na skvělém festivalu Nice To Eat You a v sobotu jsem se odtrhl od party a vyrazil sám na vesnickou tancovačku. Ale pěkně popořádku... Miluju farářovy letáky na jeho akce. Respektive kapely, které zve do města Škodovky, abychom si rozšířili obzory. Nejednou se stalo, že jsem o kapele neměl tušení a po absolvování mladoboleslavského koncertu jsem si hned musel zajít koupit nějaký hudební nosič nebo kus oblečení. A nejinak to bylo i tentokrát. Po zaplacení vstupného, které činilo 500Kč za čtyři zahraniční kapely, čekáme co se bude dít. Lidí přišlo poskrovnu, takže se nikam nespěchá. Z letáku mě zaujalo hlavně kulaté logo, které jsem nerozluštil a až kluci mi řekli Vole kolem dokola to máš napsaný co to je. No tak jsem byl za blba. Nebylo to poprvé a zdaleka ne naposledy. Popíjíme pivo za 45Kč od krkonošského pána. Není uplně nejhorší, ale to první jsem docela kousal přes zuby. Půl hodiny po avizovaném začátku, se v objektu nacházelo asi dvacet návštěvníků lačnících po deathu a blacku. První kapela na to vlítla s hodinovým zpožděním. A popravdě se s tím vůbec nesrala a ládovala nás tóny svého deathblacku. Co jsou zač? Nevíme hele. Až po skončení se dozvídám od pavouka "Vole to sou Sakro". No a až teď před psaním dnešního kratičkého reportu jsem zjistil, že v pavoučím nářečí Sakro znamená EXEQUIAE SACRO.
Kapela nám nabídla všemožná tempa od středního, pomalého až po výplachy a sem tam heavymetalové sólo. Zní to chaoticky ale velmi dobře. Na to, že nevím co je to za bandu, dobrý. Ke zvuku asi tolik, že v rámci možností to bylo v pořádku. Po skončení dáváme třetí pivo a jdem s Amorfisem doplatit parkovné, neboť jsme po příjezdu neměli požadované množství drobných mincí a parkovací automat nám vytiskl parkovací lístek pouze do devatenácté hodiny a dvaadvacáté minuty. Když jdeme k automatu, vidím, že na obrubníku je krásné vysrané hovno. Povídám Amorfisovi: "Hele, uděláme fotku jak volizuješ to hovno?" Amorfis bez mrknutí vousů odvětil: "Mít trojku tak snad.." Myslel samozřejmě kdyby měl trojku v žíle. Ale i tak si myslím, že by do toho nešel. Je to slušný mladý muž. No i když další jeho slova si trošku se slušným mladým mužem netykají: "Jak to chutná asi? Je to slaný? Sladký?" Nakonec ponecháváme hovno hovnem a mažeme na kapelu.
Tu s tím kulatým logem. Tu která potvrdila moji debilitu, když jsem nebyl schopen rozluštit jejich logo tím, že zaměřím své zraky kolem dokola klikyháků, kde je normálním písmem napsané AMALEKIM. Od prvních tónů bylo jasné, že mám novou oblíbenou kapelu. Přesně jak popisuju na začátku. Neměl jsem tušení, že existují a po pár minutách si mě naprosto získali svým rohatým bigbítem blackmetalového typu. Z uší mi vyditelně vystříkla salva černých srdíček. Zvuk trochu haproval, ale muzika byla skvostná. Na tom jsme se shodli všichni. Kapela jde proti proudu a své vystoupení absolvovala namalovaná načerno. Snad nebude afroamerickým čtenářům tohoto blogu vadit, že jsem použil slovo "černá" ve spojení s barvou na xichtě. Všichni měli černé kapucové outfity. Byly vidět jen zuby všech tří zpěváků. Hudbou mi to vzdáleně připomínalo nejvíc Mephorash a Mephorash já tuze rád. Samozřejně okamžitě po s končení zabíhám zakoupiti jejich desku. Chlápek co byl u jejich stánku na mě něco plácá amerycky, jenže já amerycky umím akorát Bidén a Tramp, tak mu říkám hezky česky "Já ti stejně nerozumím, ale souhlasím." A on na to "OK." Hele není důležitý umě cizí jazyk. Důležité je umění dohovořit se. Desku mi chce prodat levněji, než ji prodávaji (575Kč) protože nemá nazpátek, ale to se u mě se špatnou potázal a naopak si ji já z vlastní iniciativy kupuji dráž, tedy za šest stovek. Měl jsem trochu obavu, aby se mi muzika líbila i z vinylu, aby to mělo dobrej zvuk, protože jak píšu, kapela pro mě byla naprostou neznámou. A víte co? Zvuk to má uplně luxusní a hudebně mi to sedí a jsem rád, že jsem si to koupil. Skvělá záležitost!!
Poté začali ladit SIDEREAN. Když bylo naladěno, farář na ně zahalekal "Jdeme na to?" Kytarista mu odvětil "Jebem na to." Každý řekl něco jiného ve svém jazyce a přece se domluvili. Zpěvák má na sobě tričko Darkthrone s motivem první desky. Když se před Medvěděm řekne Dakrthrone, automaticky si odplivne. A já to chápu. Není to kapela pro každého, zvlášť když každá deska zní uplně jinak než ta předchozí. Ale zase Medvěd, jako milovník deathmetalu by měl věnovat pozornost právě první desce "Soulside Journey", která je čistý severský deathmetal. Takže Medvídě, až si tohle budeš číst, klikni tady a poslechni si to. Třeba budeš mile překvapen. Ale třeba taky ne. Pokud se vrátíme k právě hrajícím Siderean, je od začátku jasné, že mě to bavit nebude. Jednotvárný zpěv s občasným zascreamováním považuji za největší slabinu. A celý ten jejich progresivní deathový ansámbl šel prostě mimo mě. Kapela si vyžádala "mnogo mgly", patrně měli v úmyslu navodit nějakou ponurou atmosféru, což by se k nim asi i hodilo, ale na ponuré atmošky tu máme doommetal žejo. Přišlo mi to jako nějaký psychedelický funeral death. A jak všichni vědí, já jsem člověk jednoduchý, mozkovými závity neoplývající a k životu mi stačí muzika jednoduchá, abych nad ní nemusel přemýšlet, protože přemýšlení bolí. Mě to přišlo jako nějaká levičácká kapela. Bez jakéhokoliv xichtu, image. Ovšem když jsem šel odpustit močový měchýř, na WC, ostatní močící byli jiného názoru a Siderean sa im páčili. Pavouk láteří, že ani jedna kapela neměla setlist, který by mohl uzmout do své sbírky. Řikám mu: "Vole to jsou chytrý kapely, který vědi co maji hrát a nepotřebujou setlist." Pavoučisko zavlnilo nožičkami: "No jo, ale já mám hovno..."
Před poslední bandou se bavíme o tom, že kopáky nejsou skoro slyšet a že na každým festu a koncertu se zvučí právě kopáky. A šup, najednou jsou kopáky na světě. Bohužel ani to, že byly slyšet, nepomohlo kapele DEFACEMENT, aby byli zvukově na výši. Zvučí farář společně s kytaristou, který seběhl s nástrojem mezi nás a diriguje zvuk, takže ta hluková koule, která z toho vznikla, byla vlastně úmyslem člena kapely, který to schválil. Když se začne hrát, slyšíme jen neidentifikovatelný bordel. Škoda toho zvuku. Kapela hrála brutálně. Vždycky jsem si myslel, že nejtvrdší kapela na světě je Agony Conscience, a myslím si to dál, ale tihle bardi jim šlapou na paty svým neandrtálstvím, brutalitou, kanálním vokálem. Uf! Tohle se těžko vstřebává. Stejně jako Agony Conscience. Bordel bordel bordel. V dobrým slova smyslu ale. Docela rád bych viděl notový zápis třetí písně prosím pěkně. Zvuk byl opravdu špatný. Ozývalo se časté vazbení, basa nebyla slyšet, zpěv byl potlačen. Prasečina nejvyššího kalibru po všech stránkákch. Kytarista a basák lomeno zpěvák ty struny snad prstama soustružili ty vole. Hráli přesně tak dlouho, aby z toho nerozbolela hlava. Po nějakých dvacetipěti minutách mi přijde zpráva od Medvěda: "Tohle je zbytečnost, jedeme se domů vychrápat?" Odpověděl jsem mu: "Tatííííí, ještě 5 minut..." A šup, ani ne za tři minuty byl konec vystoupení. Pro mě, Amorfise a Medvěda byli vrcholem blackmetaloví Amalekim. Pavouk nejvíce zrůžověl při první kapele. A co z toho vyplývá? Že to chce víc blackmetalu...
ČTVRTEK, PÁTEK: CHŘIBSKÁ
Letošní Nice To Eat You Deathfest se neobešel bez nějakých změn v sestavě už před festivalem, ale to mi bylo putna, protože moji koně, Tsatthoggua, na plakátech byli stále uvedeni. A vědomí, že máme chatku se sociálním zařízením přímo v areálu a že tedy budeme mít kde omýt naše umolousané vejce a kde složit zpráchnivělé kosti na noc, dodával tomuto festivalu punc spokojenosti ještě před začátkem. Tentokrát jsem nevyužil služeb medvědových a koňských sil jeho automobilu, nýbrž jsem se dopravil na NTEY po vlastní ose, neboť jsem měl v plánu v sobotu ráno festival nadobro opustit a zajet se podívat na jinou akci do jiného kraje s jinou muzikou. Což je ostatně již řečeno výše.
Už cestou jsem si vzpomněl, že jsem si doma zapomněl pantofle. KURVA!! Budu si muset nějaký vyrobit!! Hned po příjezdu jsem se ale na nějaký pantofle vysral a běžel si koupit nějaký desky. Konkrétně jich bylo nakonec 6ks. Hurá! A hned pak s Pavoukem a SODíkem na pivo vyzkoušet, jestli dám aspoň malýho bobra, když už ne velkýho. Malej bobr, jak jsme se od Pavoučiska dozvěděli, spočívá v tom, vypít alespoň šest piv bez vychcání. Velký bobr je pak jen pro profesionály, protože je to dvanáct piv bez vychcání. Prozradím, že jsem neulovil ani malýho bobra a u pátýho pivka se běžel protrhnout. Jako poslední do naší chaty dorazil Marján a hned jak vylezl z automobilu, skandoval jsem SPARTA!!! SPARTA!! Jo chtěl jsem ho nasrat, protože on je velký fanda tohoto fotbalového týmu a jak jistě všichni vědí, tuhle sezonu Sparta posrala co mohla. Stane se... Než začne festival, vedeme rozhovor o všemožném. Od kopců do Šumperka až po věřící politické pirátky...já si vyrábím pantofle, které sklidily salvu smíchu hlavně u Barušky, která se na nás přišla podívat. Je hezké, že potkáváme stále ty stejné xichty.
A když jsem tu zmínil Spartu, tak ještě jednou takový malý příběh našeho Marjána, který je do chatky sedmý, avšak v chatě je postelí jen šest. Bylo dohodnuté, že si půjčíme postel z jiné chatky, kde ji nepotřebují. Tak to jde Pavouk dohodnout a když pak přijde k Marjánovi, povídá mu:
"Hele, budeš mít postel, ALE!!"
"Co, bude bez matrace?"
"Ne, bude komplet matrace a všechno, ale bude od slávistů."
Ty vole my se mohli potrhat smíchy.
Pokud by se stále ještě našel někdo, komu nevoní to, jak hodnotím kapely, nechť to prostě nečte. Je mi to jedno. Hodnotím si je podle sebe tak jak se líbí mě, a ne jak se líbí profesionálním recenzentům. Píšu to proto, že třeba hned první kapela pro mě prostě nebyla dobrá. Byl to nějaký deathcore a ještě špatný. Jestli můžu věřit programu, jmenovali se SWEPT INTO DECAY a jak by řekl pavouk, zbytečnost. Druhou kapelou byli TRAUMATOMY. To bylo oproti první kapele jiné kafe. Ale stejně to nebyl můj šálek Březňáka.
Už od druhé kapely je celkem slušná návštěva v hracím stanu, ale to dělalo možná to počasí, které nebylo ideální. Foukal vítr, byla zima, chvíli pršelo, chvíli ne, pak průtrž, pak sluníčko... Ve stanu, kde hrály kapely, sychravo nebylo a proto se v něm schovávalo hodně lidí. Koukáme na Traumatomy a najednou si uvědomuju, že hraje už asi třetí písnička a že mezi nimi vůbec nebyl poznat rozdíl. Tou dobou nějak přijížději Malej Jára a Velkej Jára, tedy naši Jáři. Malej Jára měl ode mě slíbenou tištěnou podobu mé povídky, kterou jsem sesmolil nedávno a protože on jako první projevil zájem o mé mistrovské dílo, vytiskl jsem ji, svázal a vlastní krví potřísnil, když jsem si prsty rozpíchal při sešívání. A aby měl výhodu toho, že ji bude číst jako první když už teda projevil zájem, a ostatní aby utřeli dočasně nos, připravil jsem mu takovou malou zapeklitost. Knížečku jsem zabalil do plechu a zamkl zámkem na kód, který mu pošlu až po skončení festivalu. No nejsem já to přeci ale debil? :-)
Tak snad se nepořeže až se do toho bude dostávat... Další kapelou, kterou jsem shlédl, byli PIKODEATH a ti byli tradičně výborní. Zpěvák jako vždy totální nezmar s xichtem tak temným, že doba temna je proti tomu šedesátka žárovka. Naživo je tahle kapela parádní. Ale půjdu si to koupit a poslouchat doma? Ne. A po nich se děly věci. Na pódium se vyšvihlo pět krásek. Pět samyc, napadlo mě okamžitě. Dívky, toho času na pódiu si říkaly EMASCULATOR a ukázaly nám zač je toho deathmetal.
Uplně výborný death, kotel, vylitá piva... Ale opět, chci to slyšet i doma? Nechci. Pavouk samozřejmě neohroženě čeká na setlist a pokud se nepletu i CDčka si od slečen nakoupil. Další kapela neměla jedinou šanci po předešlých buchtách zaujmout takže je ani nebudu jmenovat. Ovšem ten den pro mě nejlepší kapelou byli STABBING. A opět v tom měla prsty dívka. Konkrétně za mikrofonem. Vizáží mi připoměla trochu Amy Winehouse, projevem mi připomněla fekál na vozidle Tatra V3S. Naprosto odzbrojující vokální projev. George Corpsegrinder Fischer se svým dva a půl metru širokým krkem v průměru, si může jít vyhonit. Tohle bych si i doma pustil. Po koncertě se k nám nachomýtnou dvě holky a prej: "Nazdar chalani, kolik vám je? Zapni se..." a ukazují na tuším že to byl Medvědův rozepnutý poklopec. Medvěd nebo možná to byl někdo jiný, už si to nepamatuju, neboť bylo pokokot piv, s úsměvem odpoví: "Vždy připraven!" A pak nastala velká změna v programu, neboť nevystoupila pořadatelská kapela, která měla i křtít nové EP. Stala se taková ošementá věc, že bubeník se ocitl v psychiatrické léčebně, kapelu nechal ve štychu a FLESHLESS o kterých je řeč, dočasně ukončili svoji činnost. Místo nich tedy zahráli námi oblíbení JIG-AI a opět to byl parádní námrd jako vždycky. Při jejich setu se ke mě přitočí Malej Jára a povidá mi: "Ty vole je neskutečný, jak tři lidi dokážou udělat takovej bordel." Odpovím mu dvouma slovama: "Final Exit." Malej Jára kapituluje: "Teďs mě dostal."
Poslední kapela je po Jig-Ai pro mě bezpředmětná, takže se odebírám na kutě, neboť jsem předešlé dny hovno naspal. Ovšem někteří členové naší chatové posádky popíjeli až do kuropění. I když popíjení není ten správný výraz. Chlastali jako divá zvěř!! Zaplať pánu bohu za špunty do uší... A najednou je druhý den festivalu a hraje první kapela, BELLY ERROR, což byl klasický tupatupa gore průměrného typu. Víc než muzika mě zaujaly příběhy jednotlivých písní, které nám zpěvák vždycky před písní osvětlil. Zpívalo se tedy o panu Hojerovi, o žížale Jůlince, ovšem za nejlepší příběh považuji příběh dvou Slováků, kteří chtěli vidět mozek, tak si vyhlídli nějakýho kořena, rozbili mu hlavu a... viděli mozek. Muzika byla skočná, veselé texty poutavé. Nejvíce se mi líbila píseň, kdy vypomohl na druhém vokálu i spolupořadatel festivalu pan Haboš. Pak zahráli VANGUARD, kteří mě srali už při zkoušce. Furt si něco vymejšleli. Pak mě srala i jejich muzika. A tak jsem se šel vysrat já na chatu a člověče z dálky tlumeně na tý chatě to znělo docela dobře. Takže pokud se vám někdy nebude líbit Vanguard, stačí si sednout na hajzl a bude to cajk. Po nich jsme byli upozorněni vousatým blondýnem, že další kapela je prča, že její členové jsou převlečení za ptáky a tak dále a víte co? Ta kapela byla fakt prča a její členové fakt byli převlečení za ptáky. Jmenovali se příhodně VOLIÉRE a byla to banda pošahaných Belgičanů - pelikánů, kuřat, plameňáků a já nevim ani co za ptáky vlastně představovali. Ale bylo to všechno strašně milé. Bicí měli automatické, zvuk dobrý, písně chytlavé. K dokonalosti chyblělo už jen na pódiu vystavět drátěnou voliéru a aby hráli v ní. Když už tak už žejo...
Hele když může být kapela ve světě proslavena hovny, proč ne ptačím sborem žejo. Jen se mi nelíbí taková ta tématická diskriminace. Zpíváš o hovnech? Ok. To je v pořádku. Stejně jako když zpíváš o prcání mrtvol, čtvrcení lidí, všechno je v pohodě. Ale jakmile zapěješ o strýčku Adolfovi a ukážeš zdviženou pravicí, kolik napadlo minulou zimu sněhu, hned je oheň na střeše. Prostě dyskrymýnace móre. Pak hráli ABRASIVE a že prý to bylo dobré, ale já s tímto tvrzením nemohu souhlasit. Dle mě se jednalo o obyčejný deathmetal. Tou dobou opět začalo pršet a protože jsme nechtěli být na Abrasive, šli jsme si sednout ven pod stan. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, sympatická dívka přišla se schovat, ale postavila se na rozhraní dvou stanů, ze kterých jí kapala voda do kelímku s pivem. Já na ni koukám, ona kouká na mě, oba se smějeme a povídá mi: "Aspoň budu mít víc piva." a jak mluví, tak jí trochu uteče slina a prej "Ježiš, já tady slintám." Načež ji s naprosto vážnou tváří odpovím: "To holky obvykle dělávají, když mě vidí." Všichni jsme propukli v hromadný smích načež ona dodá: "Já možná začnu i téct." Sympatická dívka... Další kapela co jsem viděl, byli SPHERE a ti nebyli v mých uších uplně marní, ale to by museli hrát jen krátce aby mě nezačali nudit, což začali, protože nehráli krátce. No a taky tam byl náš kamarád Liberečák, který přestal před několika měsíci pít alkohol. Jo, jsou i tací lidé. Komu není radno, tomu není pomoci. Kdybys chlastal dál, nepřestaly by se ti líbit moje reporty. Ty jsou psané buď pro inteligentní lidi, nebo pro alkoholiky... Né, kecám. Taky mám pocit že reporty jsou furt dokola, že to stagnuje...
Tohle z mladého, pohledného muže udělala abstinence. Zmuchlané ošklivé individuum vagabundského typu. Zdravím tě vole!!
Když hraje ANIME TORMENT, přijde mi zpráva od Pavouka, že moji headlineři Tsatthoggua vybalili merch. Měl jsem v plánu zakoupit mikinu ale bohužel neměli ten motiv který bych chtěl na mikině, tak mám jenom tričko za pětikilo. Pak hrála KLYSMA a ti byli v pohodě a pak TOXAEMIA a SODík to vystihl přesně: "Takováhle muzika mi připadá taková poctivější než slam." Nelze než souhlasit. Toaxemia se opravadu povedla. No a pak se to stalo. Zase nepřijela jedna kapela, takže moji miláčci, které sleduji od počátku věků, TSATTHOGGUA, naskákali na pódium o hodinu dříve. Nazvučili se, odběhli dozadu, nasadili si krásné sadomaso kukly, chopili se svých nástrojů, zpěvák koženého biče a prznění děvek mohlo začít. Já kluky upozorňoval, že tohle bude něco extra. Přiznám se, měl jsem trochu obavy aby se něco neposralo zvukově, ale ono se neposralo vůbec nic. Tsatthoggua ukázala všem, kde má kozel píču. A líbili se všem, protože po každé písni sklidili velmi pozitivní reakce. Mě se víc libily staré skladby, které jsou mé sadomasoduši bližší. Myslím si, že i samotná kapela byla překvapená z toho, jak byli přijati. Přeci jenom, jediná blackmetalová banda na deathmetalovém festivalu, ausgerechnet jako jeden z headlinerů... No jak píšu. Všechno se povedlo. Na konci tsatthogguího setu jsme si vyřvali přídavek. Kapela se tedy vrátila a namlátila do nás ještě jednu píseň a byl konec.
Medvěd ač nerad, musel mi to pochválit. Já mu na to odpovím: "Vidíš, to by je zabilo na Czech Death Festu dát tam dvě takovýhle kapely?" Na tuhle otázku se hledá odpověď blbě... Já posílám velký díky pánům pořadatelům, že tuhle bandu pozvali na festival Nice To Eat You a splnili mi tak vlhký sen a kdyby se tenhle blábol k někomu z nich donesl, vůbec by nebylo na škodu příští rok pozvat zase něco zpestřujícího. Takoví BESTIAL BUKKAKE by vůbec nebyli marní, pokud tedy hrají naživo. Ať to bude jakkoliv, příští rok se tam zase všichni sejdem a snad už nebudu muset/chtít opustit festival v sobotu ráno. Jenže uznejte sami: Je lepší protrpět kapely, které mě moc nebaví na třetím festivalovém dnu, což je vždycky peklo, nebo jet na malou akci na SÓL, NAURRAKAR a MALLEPHYR? Odpověď níže...
SOBOTA: SEKEŘICE
Původně měli v Sekeřicích vystoupit ještě i Sabaton, jenže Sabaton v Čechách nikdo rozumný nechce, tak se pan pořadatel rozhodl, že je vyškrtne ze soupisky. A to bylo něco pro mě, protože já Sabaton taky nijak dvakrát nemusím, vlastně jsem nikdy neslyšel celou písničku, ale i tak ten leták bez jejich loga vypadá líp a prostě... zkrátka jsem opustil třídenní festival Nice To Eat You už po dvou dnech, abych si vychutnal pořádnou muziku. Jak jsme se dočetli, pořádná muzika byla na NTEY zastoupena mimojiné kapelou TSATTHOGGUA, tedy blackmetalovou bandou, tak proč si neprodloužit hudební nálož o další černěkovové bandy žejo.
Živá hudební produkce je na tomto komorním festiválku plánována vždycky až na sobotu podvečer, takže nějak v půlsedumnácté přijíždím do sekeřického areálu, zdravím se s panem pořadatelem a dávám si pivko značky Divočák. Desetistupňové za 46Kč = 50Kč. Pivo je dobré, lidé kolem jsou příjemní. No musel jsem držet hubu, byl to tam samej Pražák :-) Po chvilce přijel ještě bratranec, taky z Prahy, dali jsme řeč a další pivko a najednou se začalo hrát. Nastoupili plzeňští SÓL, kteří byli jedna z kapel, která mě přiměla k tomu, abych oželel sobotní program na Nice To Eat You festivalu a přijel kousek za kopec od nás do Sekeřic. Bylo přesně 17hodin sekeřického času, když Sól spustili jejich variaci na teskný sebevražedný blackmetal. Jak já říkám, oni jsou česká odpověď na legendu Silencer. Sól se za poslední měsíc stali mojí nejposlouchanější kapelou. Velká škoda, že mají jen jedno CD a koncertují jednou za uherský rok (mám štěstí, viděl jsem je už dvakrát), s čímž si kapela vůbec hlavu neláme. Když jsem si po skončení jejich koncertu šel koupit CD, o kterých jsem den předtím klukům básnil, že je nemám už kam dávat a že si cédéčka už kupovat nebudu, tak říkám zpěvákovi kapely: "Já čekám, že to vydáte na LP, ale vy se k tomu nějak moc nemáte." Načež mi s úsměvem odpověděl tuším kytarista to byl "My se nemáme k ničemu." Řikám, že "Je škoda že koncertujete jen dvakrát do roka." Odpovědí mi bylo že "No spíš tak jednou." čemuž jsme se všichni zasmáli. I to byl důvod, proč jsem se vrátil do svého rodného kraje na tuhle akci. U podobné kapely nikdy nevíte, jestli ještě někdy bude možnost ji vidět naživo. Koupil jsem si ještě tričko a protože já jsem na rozhraní velikosti prasečí, tedy XL a hovadské, tedy XXL, a den předtím jsem si koupil tričko Tsatthoggua hovadské velikosti a je mi větší, tak od SÓL si beru jen prasečí velikost a až si ho někdy oblíknu, tak budu doufat že v tom nebudu jak jitrnice. Muzika Sól je jak jsem již naznačil typu sebevražedně blackmetalového, procítěného, emocemi předymenzovaného. Díky zpěvu, který je takový jaký je, nutno podotknout, že v tomto stylu muziky není nijak překvapivý, budete tuhle kapelu buď milovat, nebo nenávidět. Já patřím do první sorty. A i pražští účastníci s ní byli spokojeni, protože se z pohodlí chlastací terasy přemístili před kapelu a to i přesto, že semtam pršelo, poryvy větru honily šedé mraky sem a tam a bylo prostě hnusně na polovičku května. Je vidět jak se planeta otepluje. U Hradce Králové už hoří! Měl jsem trochu obavy o to, jaký bude zvuk. Přeci jen se v podstatě nacházíme na oslavě narozenin nadšeného fanouška muziky a to vybavení nemusí být nutně profesionální. A víte co? Zvukově to bylo v pořádku. A to i když kapela přijela o mínus jednu kytaru. I tak jsem si je užil a jsem rád, že jsem se rozhodl vyměnit poslední den Nice To Eat You za LMB párty. Když jsem tu zmínil jejich CD a tričko, je třeba ještě napsat, že kapela má k dispozici i limitovanou verzi dřevěného boxu, ve kterém se nachází tričko, CDčko a snad ještě něco málo, nevím. O tomhle boxu jsem samozřejmě věděl. Věděl jsem hlavně to, že jich mají jen 7 kusů. Bylo to vyrobené už před časem a myslel jsem, že se okamžitě vyprodá. Ale prej to nikdo nechce. Nehoráznost!! Já kdybych to měl kam dávat, tak si ho koupím... Na festiválku v sekeřickém areálu, který je krásně upravený a vypadá to, že se obec asi i snaží trochu zvelebovat ho, byla k dispozici ještě i Plzeň, kořalka a samozřejmě i nějaké to nealko. Já z nealka využil Tonic a CocaColu, neboť mě čekal volant večer. Také se tam vařily pochutiny. Já neměl potřebu jíst, ale bratranec povídal, že to mají strašně dobrý. Tuším jsem na ceduli viděl Čili kon karné, burgr, nějakou polévku a ještě několik jídel. Jenže co naděláš, když si bereš před odjezdem přípravek na zklidnění žaludku. Rozhodně se nebudeš ládovat dobrými věcmi. Na pódiu se vyhoupli známé naurrakaří xichty z kapely NAURRAKAR, tentokrát dle toho co se děje při zkoušce, na dva vokály. Jeden vokál je vousatý a jeden půvabný ňadratý. Ten ňadratý vokál jsem tuším už viděl v minulosti u kapely Sukkhu. Ale možná se mýlím. Ale spíš ne. Pan zpěvák nám oznámil, že "Kdo neposlouchá metal, volí komunisty!", zašli se do backstage napudrovat a za chvíli začala naurrakařež. Pokud jsem se u přechozích Sól zmiňoval, že měli dobrý zvuk, Naurrakar ho měli o level hutnější, křišťálovější, čistší. Patrně způsobeno plus jedna kytara oproti Sól, kteří měli mínus jedna kytara. Naurrakar byli jedním slovem perfektní! Třeba Pavouk říká, že jsou nejzbytečnější. Ale to je tím, že on je expert na deathmetal. Nedávno jsem viděl na youtubu recenzi na koncert Naurrakar někde z Prahy a i pan youtuber se nad Naurrakarem rozplýval. Nad jejich pódiovou show, nad image, která například u zpěváka koketuje s Atillou Csiharem, nad jejich muzikou. On to v tom videu vykládal tak erudovaně a distingovaně. Já vůbec nevím co ty slova znamenají, ale mám dojem, že se to k tomu jak recenzoval, tak nějak hodí. Copak já, já to tu napíšu jak mi prsty narostly, stylem prosťáčka ze vsi, ale oba dva se shodujeme na tom, že Naurrakar jsou prostě TOP. Alespoň tedy koncertně. Studiové nahrávky řekl bych maličko trpí jako u spousty dalších kapel, absencí dynamiky, která na koncertě je. Za mě rozhodně nejlepší Naurrakar co jsem viděl a když ještě vypomohla krásně nalíčená černokněžnice ve třech písních, bylo to zase o kus vejš. Duet v písni Uranfaust neměl absolutně slabé místo, stejně tak píseň, kterou zpívala ona sama. Také se mi líbilo, že když kytaristovi prdla struna a on ji šel vyměnit, a když pak skončila písnička, že se kapela neomezila jen na bezduché tlachání o tom, jak je hnusný počasí (bylo), jak je sekeřický areál krásný místo (je), ale že začali jakoby jamovat, nebo jestli to byla třeba část nějaké nové písně, kde obě zpěváci (jak to kurva v dnešní korektní době napsat, když dva zpěvy je jeden s pindíkem a druhej s kačenkou?) vřískají až jim z prdele lezou mláďata havrana obecného. Výměna struny se pro mě stala silným zážitkem, stejně jako celé vystoupení komanda ze země Naurrakar.... Jo už zase píšu kraviny já vim, takže se přesunu ke třetí kapele, která vyžrala nejhorší počasí. Při jejich zkoušce dost nepříjemně pršelo. Uklidnilo se to když začali hrát, ale stejně. Tohle je máj? Lásky čas? Ten Mácha byl asi slušně sjetej, když psal o tomhle měsíci v superlativech. Chtěl bych ho vidět co by psal teď. "Je první máj, debilů na Hradě a ve vládě čas..." No takže třetími do party byli thrashoví kucíí ARAWN, což byla muzika z jiného soudku. Medvěd mě upozorňoval, že Arawn jsou dobří. A i u mě, který podobnou muziku nijak nevyhledává, to bylo v pohodě. Hráli příjemný trešík. Jen ta zima by nemusela tak zimit. Kapela přijela z Mostu a když odjížděli, tak u nich prý svítilo slunce a bylo teplo, takže dorazili jen tak v kraťasech, aby se ztuhlými prsty hráli pro dvacet pět nadšenců oblíklých v bundách, mikinách, svetrech. Jejich thrash mě bavil, bavil i ostatní, děvčata točila svými kšticemi ostopéro. Všechno bylo v pořádku. Byla taková zima a takové vlhko, že hned jak dohráli, přisral jsem se k ohni který hořel nahoře u chlastání a tam to bylo jiný kafe. Slyšitelně bylo slyšet jak všem, kdo stojí okolo, praskají zvlhlé prokřehlé kosti pod kalhotama a jak syčí vysoušející se boty a oblečení. Pamatuju, že když bývala tahle akce už v dubnu, že to počasí nebylo nic moc a proto se přesunula na květen. Z bláta do louže... Na řadě je pražská bestie SARCOM. A pokud jsem psal u Naurrakar, že měli perfektní zvuk, tak Sarcom ho měli ještě perfektnější. Absolutně bezchybný. Hudba byla deathmetalová prasečina tak chytlavá, že jsem si řikal jen "Dopiče, však oni by strčili většinu deathmetalových kapel do kapsy." Hutná muzika, brutální, zpěv chlíváckej, chvílemi mi připomínal šílence z francouzských Inhumate. Chybělo už jen začít si mlátit mikrofonem do čela dokud nevytejká mozek. Skvělý! Skvělý! Skvělý! Ovšem mám takový dojem, že sekeřičtí, kteří bydlí kolem, z toho asi tak nadšení jako já nebyli. Po Sarcom opět rychle ohřát se k ohni, a čekat na mé oblíbené MALLEPHYR, kteří slibovali, že přehrají celou svoji aktuální desku. Nečekaně se jede načas, takže minutu před 22:15 končí zvukovka a přesně ve čtvrt začíná Mallephyr hrát. No a jestliže jsem u Sarcom psal, že měli perfektnější zvuk, tak Mallephyr ho měli ze všech vystupujících umělců nejperfektnější. Například oproti vystoupení na loňském Brutal Assaultu, kde se mi zvukově nelíbili, bylo tohle jak z říše snů. Kapela ve svém prohlášení nekecala a opravdu přehrála celé své výborné album "Ruins Of Inner Somposure". Chrochtám blahem, klepu se zimou, nad hlavou mi svítí velký růžový neonový nápis LOVE. Oni byli vrcholem mého trojdenního hudebního putování. Jsou prostě vynikajicí. Netřeba dalších slov. Jakmile dohráli, přídavek nedali i když se o něj žádalo, bylo kousek před třiadvacátou hodinou, loučím se s Vláďou Pořádajícím s velkými díky za parádní kapely a jedu domů. Kdybych měl sestavit můj TOP 5 od středy do soboty, bylo by to asi následovně:
1. MALLEPHYR
2. TSATTHOGGUA
3. NAURRAKAR + SÓL + SARCOM
4. STABBING + EMASCULATOR
5. AMALEKIM
Takže né že Tsatthoggua ukázala všem kde má kozel píču, ale byli to Mallephyr, kteří nám to ukázali. Teda ne nám, ale mě. Já jsem jinej. Každýmu se líbí něco jinýho...
A kdyby dnešní košík hoven u někoho ještě nepřetékal, přihazuju jako bonus zmíněnou povídku, kterou jsem vymyslel na jedné noční směně. V té povídce je všechno. Humor, gore, sex, gastronomie, muzika. Myslím, že se povedla. Povídku jsem pojmenoval DOVOLENÁ, a to z jednoho jediného důvodu. Je to o dovolené.
DOVOLENÁ
...TĚŠ
SE!
Po několikáté bořím moji malou
pěst do polámaného nosu ze kterého crčí krev. Cítím uspokojení. Uspokojení
s bolestí. Žádná bolest se ale nevyrovná té, kterou cítím ve svých
střevech. Nic nemůže napravit to slunné odpoledne, kdy se to stalo. Trocha
uspokojení přináší brutalita, se kterou lámu nosní přepážku na malé kousíčky.
Maličko se zachvěju vzrušením při pomyšlení na to, co se chystám udělat tomu
sráčovi. Nos zaražený hluboko do lebky bude to poslední, na co bude myslet… Pro
dnešek už toho bylo dost. Z posledních sil se zaklepal na řetězech, kterými
je přikován ke zdi za zápěstí a pak omdlel. Konečně. Už mě začaly bolet klouby
na ruce. Příště se budu muset vybavit nějakými nástroji. Kladivo bude na drcení
chrupavek přece jenom asi lepší. Budeš prosit abych tě podřízla ty hajzle.
Příště si rozmyslíš mi TO říkat. Pomalá smrt bude vysvobozením z tvého
utrpení. - „Zmrde!“ - zařvu mu z pěti centimetrů do obličeje, který
musím držet za vlasy na hlavě. Hned jak je pustím, spadne hlava dolů bradou
mezi klíční kosti. Pro dnešek stačilo. Beru hadici do rukou a oplachuju z něj
krev a moč. Se mi tu pochcal kurva! Ale
protože moje plány s ním jsou na delší dobu, je třeba udržovat čistotu.
Nikdo nemá rád pach zaschlé krve, zkvašené moči a čerstvých výkalů. Zběžně
zkontroluju malou tmavou místnost s malým zamřížovaným oknem. - „Nemáš
to tu moc útulný hajzle, ale zvykej si. Pár dní si tu pobudeš.“ – pomyslím
si. Nasadím mu plínku, zhasínám, zamykám, odcházím. Ne na dlouho. Těš se!
...UCHO
Poslouchám s uchem
přilepeným na dveřích. Je vzhůru? Neumřel? Snad ne. To by mě nasral. Pomalu
odemykám a pootevírám dveře do sklepní místnosti své chatky, kterou jsem
zdědila po dědovi. Jak se mi teď hodila malá chajda uprostřed hlubokých lesů.
Opatrně strčím hlavu do škvíry dveří. Opatrnosti není nikdy dost. Kolik jsem už
viděla hororů, kde se dokázal vězeň v podobných podmínkách dostat
z řetězů a pak i utéct. Jenže tohle není film. A navíc jsem mu přeřízla
achilovy šlachy. S tímhle vědomím jsem rozrazila dveře a zahalekala - „Nazdar
čuráku!“ Žádná odezva. To se nedělá. Na pozdrav by se mělo odpovídat všem.
Starým lidem, dětem, nadřízeným, kamarádům, lidem v hospodě. Prostě všem.
Patrně mu nedošlo, že není v pozici, kdy by si mohl vyskakovat. Jak
fyzicky, tak psychicky. Přiskočím k němu a vší silou ho kopnu do koulí. - „Nazdar
čuráku!“ - opakuju. Z jeho úst se ozvalo zachrčení. - „Nejdou ti slova. To nevadí. Napijeme se,
pohladíme nakopnutá varlata a popovídáme si, ju?“ - Nastavuju mu před
obličej sklenici s pomerančovým džusem. Odvrátil hlavu, ale jakmile viděl,
že se znovu napřahuju, zase něco zachrčel a v očích měl vyděšený výraz.
Chňapnul rty po brčku a trochu se napil. Jemně jsem mu čistým kapesníkem osušila
pusu a pak ho vší silou nakopla do koulí. Opět vykulil oči, do úst se mu
nahrnuly zvratky a celou mě poblil. - „To si děláš prdel!!“ - Beru do
ruky vydesinfikovaný skalpel, který jsem si přivezla na nerezovém vozíku a
jedním řezem mu uříznu ucho a nacpu mu ho do pusy a řvu na něj - „Já tě
naučím slušným mravům sráči!“ - Ucho má v puse a snaží se ho
vyplivnout. Marně. Moje dlaň opisuje křivky jeho úst tak, aby nemohl ucho
vyplivnout. - „Žer ty svině!“ - Kroutil se ale nežral. Povoluju sevření
mé dlaně a nechávám ho vyplivnout jeho uřízlé ucho. V očích jsem mu
zahlédla záblesk naděje, že mě dostal. Že svojí revoltou a pevným
odhodláníma tím, že nesnědl své ucho mi
ublížil na duši. No tak to pro tebe mám holenku blbou zprávu. Můj plán totiž
spočívá v…… Zamykám dveře a vyhazju
krvavé tampony a šití, kterým jsem mu profesionálně ošetřila díru po uříznutém
uchu. Přimář Sova z Nemocnice na kraji města by ze mě měl radost.
...PRSTY
- „Ťuky Ťuk“ - …. - „Ťuky Ťuk
ty zmrde!“… „No nevadí, odpovím si sama. - Ťuky Ťuk! Kdo tam? -Uštípnu. -
Uštípnu? - Uštípnu ti prsty hajzle!“ - Otevírám dveře, přistupuju
k němu a se škodolibostí koukám do jeho očí. Ten bezmocný pohled je
k nezaplacení. - „Zeptám se jen jednou. Chceš uštípnout prsty na rukách
nebo na nohách?“ - Bez odpovědi. - „Ahá, pán si hraje na drsňáka. No jak
chceš.“ - Z kabelky od Armaniho vytahuju zahradnické štípací kleště a
přiblížím se s nimi k malíčku jeho levé ruky. Vyděšeně to pozoruje a
pak se rozeštká: - „Ne počkej, přestaň. Proč mi to děláš?“ -ŠMIK-
„ÁAAAAAAAAAA..“ - A druhý ŠMIK.
Prsteníček i se snubákem dopadl na zem hned vedle malíčku. Řve jak Tarzan ale
je mu to hovno platný. - „Já ti říkala, že se zeptám jenom jednou. Měl jsi
šanci, prosrals ji, tak teď drž hubu.“ - Postupně na zem popadaly zbývající
prsty. Vyčerpaně mu klesla hlava na bradu, ze které se řinul pot. Z prstů
crčela krev. - „Musím ti to rychle zašít a ošetřit. Nechci abys mi tu umřel.
Ne dneska.“ - Rány mu vydezinfikuju, zašiju a ovážu. Všude po zemi je krev.
Vyměním mu plínku. - „Jaktože jsi nekakal? To se dělá? Onemocní ti bříško a
budu se do něj muset podívat.“ - Vytřu podlahu a odcházím. - „Dobrou
noc.“ - „vghrrrrr…“
...NOHY
Obíkám na sebe průsvitné šaty.
Kalhotky si neberu. Chci aby mi byla vidět moje zrzavá pička. Potichu se
připlížím ke dveřím a poslouchám. Ticho.Opatrně otevřu. Nakouknu škvírou dovnitř. Nehýbe se. - „Hej! Vstávej.
Mám pro tebe dárek“ - a podávám mu úhledně zabalenou krabici. - „Jo vlastně ty ji nemůžeš otevřít. Máš ruce,
ale máš je v okovech přidělaný ke zdi. A jo vlastně, ty nemáš prsty, takže
bys to stejně asi nerozbalil. Víš co? Abys věděl, že nejsem zase taková jakou
si myslíš že jsem, tak ti to rozbalím. Ale nejdřív mi řekni, jestli se ti
líbím.“ - „Jo. Líbíš.“ - „Chceš vidět mou kundu?“ - „Jo.“ - Vykasám si šaty, sednu si na židli a roztáhnu
nohy jako Sharone Stone v Základním instinktu, ale nechávám je
v pozici rozkročmo. - „Mám hezkou kundu?“ - „Jo“. - „Chceš si čuchnout? Ale ale co to vidím? Tobě
se chce postavit!“ - Koukám se mu do rozkroku, kde se pod plínkou utvořila
tvrdá boule. Jdu k němu a hladím ho po bouli. Je stále větší a tvrdší.
Sundám mu plínku a zmáčknu mu koule až mu vytrysknou slzy. - „To by se ti
líbilo viď? Nasrat. Teď rozbalím dárek, co jsem ti přinesla. Bude se ti líbit.“
- Vracím se zpátky na židli, a rozvážu růžovou stuhu. Pomalu pěkně, ať se těší.
Pak zvedám víko od krabice. Je napnutej a se strachem v očích sleduje, co
tam bude. - „Tadááá! No vida, máš tady pilku. Na co ti Ježíšek poslal pilku?
Vždyť nemáš prsty abys s ní mohl řezat.“- Koketně dám prsty před ústa a pohihňávám se.
- „Jak tak na tebe koukám, ty prsty nemáš, ale když kouknu na moje ruce, tak
já prsty mám. Víš co? Zahrajeme si hru. Já ti dám hádanku a ty na ni správně
odpovíš. Když ne, tak ti tou pilkou uříznu nohy v kyčlích. Hádanka: Je to
chlupatý, je to mezi nohama a má to přezku. Co je to?“ - „???“ - „Nevíš? Máš ještě pět vteřin. PĚT “ - „Sakra jak mám takovou blbost vědět?“ -
„ČTYŘI“ - „Tak mi napověz“ - „TŘI“ - Už zase brečí. - „DVA“ - Propukl
v hysterický záchvat. - „JENDA. Tududum dum…“ - „Néééé…“ - Sundávám
si šaty abych si ji je nepotřísnila krví, beru do ruky pilku, přiložím mu ji
z boku tam, kde stehno ústí v prdel a začnu řezat. Nejdřív udělám dva
tahy jen tak najemno, ale pak přitlačím a řežu do živého jak pominutá, dokud
nenarazím na kost. Ani nevnímám jak křičí v agónii a škube s sebou
v okovech. Přepižlám mu kost a noha s bouchnutím dopadne na zem. - „No
vidíš, ani to nebolelo, viď? Koukám že už ti nestojí. Už nejseš takovej frajer
co? Copak se ti nelíbí moje pihatý tělo? Podívej jak mám pěkně chlupatou píču.
A pevný kozy. To bys chtěl co?“ - Křičím na něj, odhodím uříznutou nohu,
přešoupnu se ke druhý noze a conejrychleji mu ji uříznu. Nechci aby mi
vykrvácel, takže opět probíhá profesionální lékařská pomoc. Když jsem hotová,
pohladím ho po jeho tváři a říkám: - „A zítra tě zvu na oběd!“- To ale už neslyšel. Upadl do bezvědomí.
Celého ho omyju, a osuším. Odnáším nohy s sebou a sama jdu celá zkrvavená do
sprchy.
...OBĚD
Musím mu navařit. Když už mi
nevykrvácí, nechci aby mi umřel hlady. Mám ho tu už tejden a ještě jsem mu
nedala najíst. Hledám ve všemožných kuchařkách na internetu, ale nikde není
recept na pokrm z lidského masa. - „To jako do piče je co tohleto? To
by je zabilo dát sem recept na nějaké medailonky ze stehenního lidského svalu?
Tak hlavně že se bojuje za to, aby se kdejakej sráč mohl identifikovat jako
plachetnice, ale něco pro labužníky abys pohledal.“ - Někde jsem slyšela, že lidské maso je sladké.
No tak ho trochu osolím, opepřím, přihodím chilli a to by bylo, aby mu
nechutnalo. Vytáhnu nohy, které jsem mu uřízla z ledničky, stáhnu je
z kůže, vykostím je, odblaním a naporcuju. Udělám mu řízky. Tím nic
nezkazím. Musím se smát, když si představím, že si bude žrát svoji nohu. Když
mám hotovo, naservíruju na sváteční porcelánový podnos po babičce dva krásné
řízky smažené na sádle, které jsem oškrábala z druhé strany kůže jeho
nohou a vedle plácnu trochu bramborové kaše. Přidám sklenici stoprocentního
grepového džusu, vázu s rozkvetlou růží, připravím si to na nerezový
pojízdný stolek. Shodím ze sebe zástěru, pod kterou jsem nahá. Představa, že za
chvíli bude žrát sám sebe, mě vzrušila. Mimoděk si prsty prohrábnu stydké
pysky. Jsou mokré. Omyju si prsty v džusu a jdu za ním. Opatrně otevírám
dveře a vidím, jak poklidně visí na okovech. Trochu se houpe. Buď se hýbal sám,
nebo snad poryvem průvanu z otevřených dveří, nevím. Jdu před něj. Je
vzhůru. V očích mu vidím strach. Když ale mrkne na vozík, začne polykat
sliny. Slyším, jak mu kručí v břichu. Upřeně zírá střídavě na řízek, moje
prsa a krátké zrzavé chloupky sestříhané do proužku, mezi nohama. Sundávám mu
plínku a pozoruju jeho erekci. Péro mu pulzuje. To snad není pravda. On ví že
brzo chcípne v šílených bolestech a stejně mu stojí čurák. Chvíli mu ho
honím. Pak si ho strčím do kundy a pár vteřin se o něj šoustám. Když začne
zrychleně dýchat, přestanu. V jeho očích vidím zděšení, zklamání, nasrání,
opovržení. Ani když jsem mu uřízla ucho tak takhle smutně nekoukal. - „Jó,
kamaráde, to sis měl rozmyslet předtím, než jsi mi TO na ulici řekl. Teď už stříkat
nebudeš. Ne dneska. Dneska se najíš. Nakrmím tě. Protože nemáš nohy a prsty,
tak bys to asi nezvládnul. Dnes se podává telecí řízek s bramborovou kaší.
Doufám že máš rád telecí.“ - Přitlačím vozík s jídlem až k němu.
Dávám mu trochu napít a pak zakrojím nožem do šťavnatého měkkého řízku
z jeho nohy a na vidličce mu podávám velké sousto před jeho pusu. Otevírá
ji a já mu vkládám kus jeho opečené nohy obalené ve strouhance do úst. Pomalu
žvýká. - „Chutná ti?“ - „Mhm…“ - „To jsem ráda. Zítra ti uvařím něco
lepšího.“ - Ukrajuji další kus řízku a jako malému děcku kroužím vidličkou
před obličejem - „Okolo pece, šup do pece.“ - Mám pocit, že se snad i
usmál. Takhle to pokračuje, až dojí celou porci. Napije se džusu a vypadá
spokojeně. V rámci možností. Otočím se a na odchodu přes rameno prohodím: -
„Když nebudeš zlobit, zahrajeme si zítra hru. Tak ahoj.“
...SKALP
Rozhodla jsem se, že na dnešním
menu bude polévka. Bude to vývar. Do velkého hrnce jsem nakrájela zeleninu,
přihodila část stehenní kosti se zbytky masa, sůl, pepř a nechala jsem to
bublat. Určitě mu bude chutnat. Když je vše připravené, položím velkou mísu
s polévkou na vozík hned vedle hlubokého talíře, naběračky, lžíce a
vibrátoru. Shodím ze sebe kuchařskou zástěru. Ani nemusím zkoumat, jestli jsem
vlhká. Cítím, jak mi vzrušenímstéká čůrek
kundího šlemu dolů po stehně. Otevírám dveře a koukám, on mě snad rád vidí.
Nebo spíš moje kozy a pičku. Chlapovi stačí málo ke štěstí. Stačí na něj
vystrčit kozy, nebo kundu a je váš. Takhle jsem ho taky sbalila a později
omámila a přikovala. Neměl mi TO říkat. Prostě neměl! To se nedělá! Tlačím před
sebou vozík s polévkou, ze které se kouří. Sundávám mu plínku. - „Teda
to je ale hodnej hošíček. Udělal kaký…“ - Vytřu mu prdel, důkladně ho
celého umyji a pak ho krmím stehenním vývarem z jeho kosti. Chutnalo mu,
protože vyžral všechny těstoviny, maso a dokonce si i řekl o nášup. Když se
najedl, odtlačím vozík do rohu, sedám si rozkročmo na židli, beru do ruky
vibrátor a začnu si před ním rejdit v kundě. Jsem uplně mokrá, takže tam
zaplul na první dobrou. Když jsem v nejlepším, koukám, že mu stojí jak
petřínská rozhledna. Za chvíli jsem se s mírným výstřikem udělala. -
„Líbilo se ti to?“ - „Mhm.“ - „Slíbila jsem ti hru, tak si zahrajeme. Ale
protože ty nemáš ruce ani nohy, tak se o to postarám já.“ - Smyslně slezu
ze židle a přijdu před jeho péro, který mu trčí ze zbytku těla. Chvíli mu po
něm přejíždím mokrým vibrátorem. Pak mu ho pomalu jemně začnu honit a střídavě
kouřit. Za chvili se udělal. - „To nebyla žádná hra. Udělal ses moc rychle.
Nevadí, chvíli počkáme a dáme si tu hru znovu.“- Je na něm vidět, že se těší, takže už za tři
minuty se mu zase začíná topořit čurák. Začínám mu ho kouřit, pěkně hluboce.
Když ho má tvrdýho jak kámen, zařvu - „Změna hry hajzle!“ - Beru do ruky
skalpel a uřežu mu kůži i s chlupama nad čurákem. Řve u toho jako tur,
škube s sebou, jak mu to zbytek těla dovoluje, ale má to marný. Řez potom
vedu podélně po kůži penisu až k předkožce a pěkně ho celýho skalpuju,
stáhnu z péra a zkrvavenou chlupatou kůží si jako žínkou ve vaně vytírám kundu
chlupatou stranou. Hulákám na něj - „Už takovej chlap nejseš co, když máš
místo péra houbovitou tkáň a místo podbřišku díru?“ - Pak mu nacpu skalp
jeho péra do pusy i s chlupama a prstem mu to natlačím až dozadu.
Z očí mu tečou slzy.
Jeho péro vypadá divně bez kůže.
Je červený, lesklý, lepkavý a jsou na něm vidět modrý a fialový žíly. Beru mu
ho do ruky a začínám mu ho honit. V tu ránu vydal prosebný zoufalý vzlyk,
ale mě je to jedno a nepřestávám dělat honicí pohyby. Jenže když mu už nestojí,
tak to není tak zábavný. Poleju mu zbytek péra dezinfekcí, načež se ozve
nelidský řev. Tohle asi trochu štíplo. Je mi to jedno. Neměl mi TO říkat.
Prostě neměl!! Namažu mu ho tygří mastí, zabalím do obvazu a odcházím pryč.
...TETOVÁNÍ
Hned brzy ráno se svým přítelem
skalpelem napochoduju před něj. Spí. Připravím mu pěknej budíček. Z obvazu
na péru mu prosakuje krev. Z pusy mu tečou husté sliny. Jedna mu ze rtu visí až na zem.
Potichu k němu přistoupím zezadu a z prdele mu vyříznu tetování loga
Obituary. Jakmile zabořím skalpel hluboko do prdele, zděšeně otevírá oči a
křičí. - „No jo prosimtě. Ty naděláš pro kus prdele…“ -Vykrojím
mu celý to tetování z lévé půlky a z pravé půlky mu vyříznu stejně
velkej kus prdele. Odcházím pryč a nechávám ho tam bez ošetření. Z prdele
ještě nikdo nevykrvácel. Přes den vařím. Namelu zbytek masa z jeho nohou,
pěkně ho okořením solí a pepřem. Z kůže z prdelních půlek odříznu tuk
tak, aby mi zbyla jen krásná tenoučká kůže, do které zabalím mleté maso
s cibulí a kůží z jeho péra. Tu skalpovanou část s chlupama tam
nedávám. Udělám dva plněné knedlíčky. Nemůžu si pomoct, ale ono to voní. Po
světě chodí tolik jídla, že by se i vegani mohli pořádně nažrat. Všichni víme,
že tmavé maso je zdravější, takže vegani hurá lovit do Afriky. Nebo do Německa.
Francie. Anglie. - „Sakra“ - pomyslím si. - „To by muselo bejt hodně
nenažranejch veganů aby požrali všechny inženýry co se do Evropy přisrali
z Afriky.“ - A vlastně můžou ti vegani, kterým jde o blaho zvířat jíst
lidské maso? Pokud by se vymlouvali, že člověk pochází z opice, a opice že
je zvíře, tak ať to zkusí říct nějakému Afroameričanovi, nebo bojovníkovi za
lidská práva. Musím se nad tou myšlenkou pousmát. No nic, dovolená končí, není
času nazbyt. Na vrchní patro vozíku dávám na talíř dva knedlíčky zalité omáčkou
z červeného vína.
Knedlíček s tetováním
pokládám tetováním směrem dolů. Do spodního patra vozíku, které je zakryto
převislým ubrusem, dávám sekeru, malý kanystr s benzinem a sirky. Oblékám
si růžová tanga a tílko. Když přijdu k němu, vidím že už to vzdal. - „Copak
copak, panáček už není takovej chlapák? Dneska jsem ti uvařila knedlíčky plněné
mletým masem. Cítíš jak to voní?“ - Přijedu před něj. Kouká na vozík a
možná si trochu oddechl, že nikde nevidí skalpel ani nic jiného. Napichuju „no
tattoo“ knedlíček, vymáchám ho v o máčce a dělám Okolo pece šup do pece.
Už mu to tak směšné nepřišlo. Vkládám mu knedlíček do úst. Nechce kousat, takže
mu rukou chvíli pohybuju dolní čelistí a pak jako to dělávala moje babička
husám, zakloním mu hlavu a masíruju mu trubici v krku, kterou knedlíček
putuje dál jeho trakčníkem. Pak napichuju potetovaný knedlíček a ukazuju mu Obituary
tak dlouho, dokud mu to nedojde. Nebyl zrovna nejostřejší tužka v penálu,
protože mu trvalo docela dlouho než mu došlo, že celou dobu žral sám sebe. Ten
pocit, když začal zvracet a v jeho očích nebylo vidět nic než opovržení
sebou samým, bezmoc, lítost, hněv. Nacpala jsem mu Obituary do huby a postarala
se, aby knedlíček putoval do žaludku. Pak jsem odhrnula ubrus ze stolku a do
ruky vzala sekyru. Novou. Pěkně ostrou. Dvěma dobře mířenýma švihama jsem mu
usekla obě ruce v ramenech. Torzo jeho těla dopadlo v agónii na zem. Sednu
si na něj a palci mu vydloubnu oči, které putují za knedlíčekm Obituary. Pak si
odhrnu kalhotky z kudny a nachčiju mu do děr po očích. Vychčiju se na něj
celá, takže je uplně mokrej. Beru kanystr s benzinem a poleju ho a všechno
kolem. Z pusy mu jde pěna s růžovými bublinami. - „Kdybys měl oči,
věděl bys, že asi brzy umřeš. Ale tos tušil nejspíš už na začátku. A přitom jen
stačilo, abys TO neřikal.“ - Poodstoupím od něj, škrtnu sirku a hodím ji na
něj. Okamžitě vzplane. Vyjdu ze dveří a dívám se, jak ho plameny pohlcují a
s ním i celou místnost a šíří se dál. Vycházím ven před chatu a sleduju
jak chajda pěkně plápolá. Oheň praská, okna už dávno popraskala. Ještě chvíli
se dívám do plamenů. - „Ne. Neměls mi TO říkat. Neměls mi kurva říkat, že
deathmetal je lepší než blackmetal!“ - Hodím na sebe kalhoty a odcházím
domů. Dovolená skončila. Ráno musím do práce.
A ještě než kliknete tady abyste se podívali na pár fotek ze všech tří akcí, zde je hodnocení tohoto mistrného díla nazvaného Dovolená, které mi poslal Malej Jára, jež měl možnost přečíst si povídku jako první. Dle jeho reakce jsem odvedl dobrou práci :-)
Kurva Dane ty jsi takovej čurák vole, to je hrozný s tebou. To je tak strašně nechutně detailní a tak strašně zvrácený, že to není možný. Celou dobu jsem si říkal, že co ten týpek řekl, a nakonec se dozvím, že on jen řekl, že deathmetal je lepší než blackmetal. Já se z tebe poseru, chvilema to bylo takový i jako vzrušující, ale pak už se to zase zvhrlo, a ten konec byl už úplně zvrhlej. Ale je to kurva suprový, díky moc za tuto cest a zkušenost. Vážím si toho. To je čistá zvrhlost a o tom, jestli jsi normální jsem u toho hodně premejslel.
PS: Pokud vám nepůjde stáhnout, nezoufejte a vraťte se sem jindy. Nastal nějaký problém se zabezpečením stránky a někdy to stahovat jde, někdy ne. Nejsem ajťák, takže s tím nehodlám nic dělat. Sorry, chyba není na mé straně...
Takže copak to tu máme... Nejprve by asi bylo rozumné napsat, že jsem opravdu velký fanoušek muziky Helloween. Moje sbírka originálních i méně originálních nosičů čítá do koupě tohoto boxu 104 kusy CDček a desek. Sice nemám žádné tričko (měl jsem), na jejich koncertu jsem byl jen dvakrát, na hrníčkách mám loga jiných kapel a celebrit, ale i tak se počítám mezi velké fandy Helloween. Kapela je tu s námi už 40 let. Já ji poprvé zaregistroval před třicetisedmi léty a byla to láska na celý život. Vlastně to byla první opravdu metalová kapela, kterou jsem někdy v devíti letech slyšel. A teď, jako počínající kmet na sklonku životního léta, jsem se rozhodl, že zrecenzuji jejich výroční pětidiskový box. Tuhle blbost můžete sehnat v cenovém rozmezí od 3400Kč do 4450Kč. Záleží, u koho nakupujete. Možná se to zdá hodně, ale ono asi není. Když to porovnám s tím, za kolik se prodávají nové desky, že ceny atakují i tisíc korun za titul, tak mi pět desek v krásné krabici v limitované edici, která obsahuje i malé puzzle a plakátek (pokud jste nakoupili u EMP, našli jste v boxu ještě i malou nášivku) za tři a půl litru přijde docela v pohodě. Co mě na tomhle výběru sere? Je to výběr písní. Já vím, když chce kapela zaujmout nové posluchače, musí se vycajchnovat s tím nejlepším co mají. A z části je to i pravda. Ale pojďme se podívat na jednotlivé desky.
Písně jsou seřazeny (téměř) chronologicky, takže je logické, že první disk bude obsahovat pravěk kapely. Což taky není úplně pravda. Může mi prosimvás někdo doprdele říct, proč tak geniální skladba, jedna z prvních, píseň "Oernest Of Life", se neneachází na této kompilaci? Můžete namítnout, že byla na kolekci výběru tvorby vydané pod firmou Noise rec. Můj názor je, že tahle píseň do čtyřicetiletého výběru patří, už jen kvůli tomu, že touhle písničkou vlastně kapela otevřela svoji knihu existence. Může mi prosimvás někdo doprdele vysvětlit, proč na této kompilaci není ani jeden bonus pro fanoušky v podobě nějaké raritky? Třeba píseň "Sea Of Fears", kteráž je demoverzí pozdější pecky největší "How Many Tears"? Proč kurva? Na první straně prvního disku bych vyhodil "Metal Invaders" a nahradil ji buď některou ze zmíněných dvou písní, nebo z prvního EP písní "Cry For Freedom", která narozdíl od drtivé většiny nikdy na žádné kompilaci nevyšla, nepočítám-li zmíněnou kolekci prvních alb pod Noise rec. Asi největší faux pas ale přichází na druhé straně, když jako první je v drážkách desky vylisovaná píseň "Eagly Fly Free" z druhého dílu, a poté "Halloween" z prvního dílu megaděl "Keeper Of The Seven Keys". Proč mi to vadí? Protože první díl měl stále ještě syrový zvuk s basou málo zřetelnou, kytary ostré. Ovšem druhý díl byl zvukově spíše do popu, basy a vyměklosti. Absolutně nechápu proč druhá strana nezačíná chronologicky. Nehledě na to, že všechny tři písně z druhé strany jsou tak profláklé, že je z toho uším do breku. Nechápejte mě špatně. Všechny písně mám fakt rád, ale prostě bych tam z mého pohledu dal něco jiného. Taková "Twilight Of The Gods" by tam seděla jako hrnec na prdeli. A uvedený oplodňovák "A Tale That Wasnt Right" hráli snad i všechna česká rádia ve své době.
Dostáváme se k druhé desce, která (dle mě) opět obsahuje čtyři skladby, které bych z fleku vyměnil za jiné. Sterilní "Future World" (odjakživa jsem tuhle píseň považoval za úlet), uplně naprosto nejprofláklejší hity "Dr. Stein" a "I Want Out" (radši mám doktora) a samozřejmě zbytečně překombinovanou hymnu "Keeper Of The Seven Keys". Hlasoval bych rozhodně pro skvělou "Save Us", "We God The Right" a "You Alway Walk Alone". Dále se pokračuje albem "Pink Bubbles Go Ape", které je zastoupeno "Kids Of The Century", což je skvělá skladba ale místo ní bych tam pro fanoušky jebnul "Mankind" a "Someones Crying". Jenže to by se zakládající jemnostpáni museli usmířit s autorem písní Rolandem Grapowem, na kterého se při reunionu jaksi pozapomnělo (stejně jako na Uliho Kushe), což ale fanatičtí HansenoKiskeovští helovínomaniaci nepovažují za důležité. A přitom oba dva ve službách kapely složili vynikající písně.
Následuje třetí disk a ten bych nejradši vynechal, respektive povymněňoval všechny písně. Teď otázka. Všeobecně. Dopiče proč z tak vynikající desky, jakou je nedoceněný "Chameleon" (já vim, nezní to jako Helloween, je to pop, rock, bla bla bla), je na výběru jen jedna píseň a ještě k tomu ta jedna ze dvou "obyčejných"? Už tenkrát jsem nepochopil, proč to vyšlo i jako singl. Pak jsem to nepochopil, když se objevila i na jiné kompilaci. A teď nechápu, proč se objevila na výročním pětivýběru. "Chameleon" je úžasný album s perfektním zvukem a propracovanými písněmi (kdo to neslyší, měl by si uši propláchnout panenskou močí jedenáctileté dívky) a snad ještě kromě písně "In The Night", by se na výběru mohla nacházet kterákoliv. Ne, oni tam jebnou "Windmill". Když už tam chtěli něco pomalýho a epickýho, proč ne "Longing"? Tahle píseň má geniální aranže, melodii a tolik emocí, že by to rozbrečelo Hitlera. Stejně tak "I Believe". Kolikrát já u těchhle dvou písniček jako čtrnáctiletý klučík byl dojat... Ne, oni tam jebnou ty vole "Windmill". COKOLIV jinýho tam mohlo bejt. Praskající, bluesrockovými sóly protkaná "Revolution Now", do posledního detailu vymakaná klipovka "When The Sinner", nebo helloweenská vypalovačka "First Time". Ne. Oni tam jebnou "Windmill" vole. Patrně si pan autor, zakládající člen kapely Michael Weikath myslí, že složil opus magnum na tomto albu a tím opusem magnumem je podle něj právě "Windmill", jediná skladba z alba "Chameleon", kterou se prezentovali v pozdější době na výběrovkách. Jak všichni vědí, desku nemá nikdo rád, ani snad samotná kapela. Byla to divná doba, choré devadesátky, dva egomaniaci v kapele, problémy s drogama, problémy s veganstvím, problémy spolu vůbec být v jedné místnosti, ale TO DOPRDELE NEDÁVÁ NIKOMU ŽÁDNÝ PRÁVO DÁT NA ČTYŘICETILETÝ VÝROČÍ NA BESTOFKU "WINDMILL"!! Kurva... A proč bych vyměnil další písně? Protože na prvních třech albech s v té době novým zpěvákem, se nachází mému uchu lahodnější písně. Všechny, které jsou součástí tohoto boxu pro mě hráli vždycky až druhé housle.
Čtvrtý disk je na tom o poznání lépe. Sice první dva songy z temného alba "The Dark Ride", které kapelu zase rozhádalo a poslalo do hajzlu bubeníka Uliho Kushe a kytaráka Rolanda Grapowa, jako kdyby oni mohli za to, že nahráli špatnou desku (dle zbytku kapely), vynikající desku (dle fanoušků kapely), bych vyměnil, protože písně "If I Could Fly" a "Mr. Torture" nepovažuju za pilíře alba. Spíš za takové rádiové vodrhovačky. Samozřejmě to nejsou vůbec špatné písně, ale prostě mému srdíčku víc vyhovují jiné. Zbytek je už ale v pořádku, co se týká výběru. Hlavně písně "Kill it" a "Are You Metal", které jsou jedny z nejtvrdších v historii kapely, do čtyřicelitého výběru zapadají.
A dostáváme se k poslednímu disku kompilace, který nám přináší skladby z novodobé historie. Z tohoto kotouče bych rozhodně vypustil dva dlouhé opusy "Pumpkins United" a "Skyfall", byť se jedná o velmi zdařilé kompozice. Jsou ale zbytečné dlouhé a na dlouhé písně tu máme přeci první dvě desky. Nehledě na to, že i kdyby Helloween ještě někdy udělali čtvrthodinovou skladbu, nikdy už nepřekoná ty z prvních dvou "Keeprů". Na třetím "Keeprovi" (jen tak mimochodem pro mě nejhorší deska kapely) byla taky dlouhá skladba a kde je, hm? V prdeli. Dle toho co jsem napsal, se nabízí otázka: "Tak proč sis to do psí píče kupoval??" Na to existuje samozřejmě jednoduchá odpověď. Ještě v době, kdy jsem měl všehovšudy pět desek od Helloween, za mnou jednou přišla manželka a řekla mi že "Měl bys v tom pokračovat." No a já pokračoval. A pokračuju. Manželkám se nemá odporovat. To vám řekne každý manžel. Ze stejného důvodu jsem si pořídil i nedávno vydaný trojdiskový živák, který mě nebaví. Ale mám ho doma ve sbírce a to se počítá. Když k recenzovanému výročnímu počinu připočítám krásné balení, rozložím cenu do jednotlivých disků, které jsou vyvedeny v jasně červené barvě, plus náklady na výrobu, omezený počet výlisků, tak ta cena není zase až tak zdrcující, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tuhle parádu si totiž koupí jen podobnej debil jako jsem já, rozuměj fanoušek kapely - sběratel, bez ohledu na to, jestli bezmezně uctívá vykleštěný zpěv Michaela Kiskeho, nebo falešný chraplák Andyho Derise. Já osobně bych tuhle parádu doporučil na úplně první seznámení s kapelou. Kdo nikdy Helloween neslyšel a vyslechne všechny tyhle písně, a budou se mu líbit, bude stoprocentně chtít slyšet všechny jejich alba. A bude nadmíru překvapen, že má kapela v repertoáru i zábavnější a kvalitnější songy, než na této kompilaci. Ač to nevypadá dle těch několika řádků výše, hodnotím tenhle výběr kladně. Z toho důvodu, že Helloween na svá alba vždy dokážou dát to nejlepší z dané doby a to horší putuje na B-strany singlů (neplatí pro 80tá léta, kde se na singlech nacházely skvosty), takže pokud by vybrali ze svých alb cokoliv, vždycky to bude trefa do červeného. Osobně bych ale radši uvítal pokračování "The Singles Box", se kterým kapela zamrzla v roce 1992, popřípadě písně z období Michaela Kiskeho přezpívané Andym Derisem a písně z období Andyho Derise přezpívané Michaelem Kiskem. To by mohlo být zajímavé.
