STŘEDA: MLADÁ BOLESLAV
Další zastávkou u pana faráře v Mladé Boleslavi byla akce se čtyřmi zajímavými kapelami. Tentokrát se koncert konal ve středu v předvečer festivalu Nice To Eat You a otevřel svým konáním můj kulturně nabitý týden, kdy jsem stihnul koncert v Mladé Boleslavi, festival v Chřibské a párty v Sekeřicích.
ČTVRTEK, PÁTEK: CHŘIBSKÁ
Letošní Nice To Eat You Deathfest se neobešel bez nějakých změn v sestavě už před festivalem, ale to mi bylo putna, protože moji koně, Tsatthoggua, na plakátech byli stále uvedeni. A vědomí, že máme chatku se sociálním zařízením přímo v areálu a že tedy budeme mít kde omýt naše umolousané vejce a kde složit zpráchnivělé kosti na noc, dodával tomuto festivalu punc spokojenosti ještě před začátkem. Tentokrát jsem nevyužil služeb medvědových a koňských sil jeho automobilu, nýbrž jsem se dopravil na NTEY po vlastní ose, neboť jsem měl v plánu v sobotu ráno festival nadobro opustit a zajet se podívat na jinou akci do jiného kraje s jinou muzikou. Což je ostatně již řečeno výše.
Už cestou jsem si vzpomněl, že jsem si doma zapomněl pantofle. KURVA!! Budu si muset nějaký vyrobit!! Hned po příjezdu jsem se ale na nějaký pantofle vysral a běžel si koupit nějaký desky. Konkrétně jich bylo nakonec 6ks. Hurá! A hned pak s Pavoukem a SODíkem na pivo vyzkoušet, jestli dám aspoň malýho bobra, když už ne velkýho. Malej bobr, jak jsme se od Pavoučiska dozvěděli, spočívá v tom, vypít alespoň šest piv bez vychcání. Velký bobr je pak jen pro profesionály, protože je to dvanáct piv bez vychcání. Prozradím, že jsem neulovil ani malýho bobra a u pátýho pivka se běžel protrhnout. Jako poslední do naší chaty dorazil Marján a hned jak vylezl z automobilu, skandoval jsem SPARTA!!! SPARTA!! Jo chtěl jsem ho nasrat, protože on je velký fanda tohoto fotbalového týmu a jak jistě všichni vědí, tuhle sezonu Sparta posrala co mohla. Stane se... Než začne festival, vedeme rozhovor o všemožném. Od kopců do Šumperka až po věřící politické pirátky...já si vyrábím pantofle, které sklidily salvu smíchu hlavně u Barušky, která se na nás přišla podívat. Je hezké, že potkáváme stále ty stejné xichty.
A když jsem tu zmínil Spartu, tak ještě jednou takový malý příběh našeho Marjána, který je do chatky sedmý, avšak v chatě je postelí jen šest. Bylo dohodnuté, že si půjčíme postel z jiné chatky, kde ji nepotřebují. Tak to jde Pavouk dohodnout a když pak přijde k Marjánovi, povídá mu:
- "Hele, budeš mít postel, ALE!!"
- "Co, bude bez matrace?"
- "Ne, bude komplet matrace a všechno, ale bude od slávistů."
Ty vole my se mohli potrhat smíchy.
Pokud by se stále ještě našel někdo, komu nevoní to, jak hodnotím kapely, nechť to prostě nečte. Je mi to jedno. Hodnotím si je podle sebe tak jak se líbí mě, a ne jak se líbí profesionálním recenzentům. Píšu to proto, že třeba hned první kapela pro mě prostě nebyla dobrá. Byl to nějaký deathcore a ještě špatný. Jestli můžu věřit programu, jmenovali se SWEPT INTO DECAY a jak by řekl pavouk, zbytečnost. Druhou kapelou byli TRAUMATOMY. To bylo oproti první kapele jiné kafe. Ale stejně to nebyl můj šálek Březňáka.
Už od druhé kapely je celkem slušná návštěva v hracím stanu, ale to dělalo možná to počasí, které nebylo ideální. Foukal vítr, byla zima, chvíli pršelo, chvíli ne, pak průtrž, pak sluníčko... Ve stanu, kde hrály kapely, sychravo nebylo a proto se v něm schovávalo hodně lidí. Koukáme na Traumatomy a najednou si uvědomuju, že hraje už asi třetí písnička a že mezi nimi vůbec nebyl poznat rozdíl. Tou dobou nějak přijížději Malej Jára a Velkej Jára, tedy naši Jáři. Malej Jára měl ode mě slíbenou tištěnou podobu mé povídky, kterou jsem sesmolil nedávno a protože on jako první projevil zájem o mé mistrovské dílo, vytiskl jsem ji, svázal a vlastní krví potřísnil, když jsem si prsty rozpíchal při sešívání. A aby měl výhodu toho, že ji bude číst jako první když už teda projevil zájem, a ostatní aby utřeli dočasně nos, připravil jsem mu takovou malou zapeklitost. Knížečku jsem zabalil do plechu a zamkl zámkem na kód, který mu pošlu až po skončení festivalu. No nejsem já to přeci ale debil? :-)
Tak snad se nepořeže až se do toho bude dostávat... Další kapelou, kterou jsem shlédl, byli PIKODEATH a ti byli tradičně výborní. Zpěvák jako vždy totální nezmar s xichtem tak temným, že doba temna je proti tomu šedesátka žárovka. Naživo je tahle kapela parádní. Ale půjdu si to koupit a poslouchat doma? Ne. A po nich se děly věci. Na pódium se vyšvihlo pět krásek. Pět samyc, napadlo mě okamžitě. Dívky, toho času na pódiu si říkaly EMASCULATOR a ukázaly nám zač je toho deathmetal.
Uplně výborný death, kotel, vylitá piva... Ale opět, chci to slyšet i doma? Nechci. Pavouk samozřejmě neohroženě čeká na setlist a pokud se nepletu i CDčka si od slečen nakoupil. Další kapela neměla jedinou šanci po předešlých buchtách zaujmout takže je ani nebudu jmenovat. Ovšem ten den pro mě nejlepší kapelou byli STABBING. A opět v tom měla prsty dívka. Konkrétně za mikrofonem. Vizáží mi připoměla trochu Amy Winehouse, projevem mi připomněla fekál na vozidle Tatra V3S. Naprosto odzbrojující vokální projev. George Corpsegrinder Fischer se svým dva a půl metru širokým krkem v průměru, si může jít vyhonit. Tohle bych si i doma pustil. Po koncertě se k nám nachomýtnou dvě holky a prej: "Nazdar chalani, kolik vám je? Zapni se..." a ukazují na tuším že to byl Medvědův rozepnutý poklopec. Medvěd nebo možná to byl někdo jiný, už si to nepamatuju, neboť bylo pokokot piv, s úsměvem odpoví: "Vždy připraven!" A pak nastala velká změna v programu, neboť nevystoupila pořadatelská kapela, která měla i křtít nové EP. Stala se taková ošementá věc, že bubeník se ocitl v psychiatrické léčebně, kapelu nechal ve štychu a FLESHLESS o kterých je řeč, dočasně ukončili svoji činnost. Místo nich tedy zahráli námi oblíbení JIG-AI a opět to byl parádní námrd jako vždycky. Při jejich setu se ke mě přitočí Malej Jára a povidá mi: "Ty vole je neskutečný, jak tři lidi dokážou udělat takovej bordel." Odpovím mu dvouma slovama: "Final Exit." Malej Jára kapituluje: "Teďs mě dostal."
Poslední kapela je po Jig-Ai pro mě bezpředmětná, takže se odebírám na kutě, neboť jsem předešlé dny hovno naspal. Ovšem někteří členové naší chatové posádky popíjeli až do kuropění. I když popíjení není ten správný výraz. Chlastali jako divá zvěř!! Zaplať pánu bohu za špunty do uší... A najednou je druhý den festivalu a hraje první kapela, BELLY ERROR, což byl klasický tupatupa gore průměrného typu. Víc než muzika mě zaujaly příběhy jednotlivých písní, které nám zpěvák vždycky před písní osvětlil. Zpívalo se tedy o panu Hojerovi, o žížale Jůlince, ovšem za nejlepší příběh považuji příběh dvou Slováků, kteří chtěli vidět mozek, tak si vyhlídli nějakýho kořena, rozbili mu hlavu a... viděli mozek. Muzika byla skočná, veselé texty poutavé. Nejvíce se mi líbila píseň, kdy vypomohl na druhém vokálu i spolupořadatel festivalu pan Haboš. Pak zahráli VANGUARD, kteří mě srali už při zkoušce. Furt si něco vymejšleli. Pak mě srala i jejich muzika. A tak jsem se šel vysrat já na chatu a člověče z dálky tlumeně na tý chatě to znělo docela dobře. Takže pokud se vám někdy nebude líbit Vanguard, stačí si sednout na hajzl a bude to cajk. Po nich jsme byli upozorněni vousatým blondýnem, že další kapela je prča, že její členové jsou převlečení za ptáky a tak dále a víte co? Ta kapela byla fakt prča a její členové fakt byli převlečení za ptáky. Jmenovali se příhodně VOLIÉRE a byla to banda pošahaných Belgičanů - pelikánů, kuřat, plameňáků a já nevim ani co za ptáky vlastně představovali. Ale bylo to všechno strašně milé. Bicí měli automatické, zvuk dobrý, písně chytlavé. K dokonalosti chyblělo už jen na pódiu vystavět drátěnou voliéru a aby hráli v ní. Když už tak už žejo...
Hele když může být kapela ve světě proslavena hovny, proč ne ptačím sborem žejo. Jen se mi nelíbí taková ta tématická diskriminace. Zpíváš o hovnech? Ok. To je v pořádku. Stejně jako když zpíváš o prcání mrtvol, čtvrcení lidí, všechno je v pohodě. Ale jakmile zapěješ o strýčku Adolfovi a ukážeš zdviženou pravicí, kolik napadlo minulou zimu sněhu, hned je oheň na střeše. Prostě dyskrymýnace móre. Pak hráli ABRASIVE a že prý to bylo dobré, ale já s tímto tvrzením nemohu souhlasit. Dle mě se jednalo o obyčejný deathmetal. Tou dobou opět začalo pršet a protože jsme nechtěli být na Abrasive, šli jsme si sednout ven pod stan. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, sympatická dívka přišla se schovat, ale postavila se na rozhraní dvou stanů, ze kterých jí kapala voda do kelímku s pivem. Já na ni koukám, ona kouká na mě, oba se smějeme a povídá mi: "Aspoň budu mít víc piva." a jak mluví, tak jí trochu uteče slina a prej "Ježiš, já tady slintám." Načež ji s naprosto vážnou tváří odpovím: "To holky obvykle dělávají, když mě vidí." Všichni jsme propukli v hromadný smích načež ona dodá: "Já možná začnu i téct." Sympatická dívka... Další kapela co jsem viděl, byli SPHERE a ti nebyli v mých uších uplně marní, ale to by museli hrát jen krátce aby mě nezačali nudit, což začali, protože nehráli krátce. No a taky tam byl náš kamarád Liberečák, který přestal před několika měsíci pít alkohol. Jo, jsou i tací lidé. Komu není radno, tomu není pomoci. Kdybys chlastal dál, nepřestaly by se ti líbit moje reporty. Ty jsou psané buď pro inteligentní lidi, nebo pro alkoholiky... Né, kecám. Taky mám pocit že reporty jsou furt dokola, že to stagnuje...
Tohle z mladého, pohledného muže udělala abstinence. Zmuchlané ošklivé individuum vagabundského typu. Zdravím tě vole!!
SOBOTA: SEKEŘICE
Původně měli v Sekeřicích vystoupit ještě i Sabaton, jenže Sabaton v Čechách nikdo rozumný nechce, tak se pan pořadatel rozhodl, že je vyškrtne ze soupisky. A to bylo něco pro mě, protože já Sabaton taky nijak dvakrát nemusím, vlastně jsem nikdy neslyšel celou písničku, ale i tak ten leták bez jejich loga vypadá líp a prostě... zkrátka jsem opustil třídenní festival Nice To Eat You už po dvou dnech, abych si vychutnal pořádnou muziku. Jak jsme se dočetli, pořádná muzika byla na NTEY zastoupena mimojiné kapelou TSATTHOGGUA, tedy blackmetalovou bandou, tak proč si neprodloužit hudební nálož o další černěkovové bandy žejo.
Živá hudební produkce je na tomto komorním festiválku plánována vždycky až na sobotu podvečer, takže nějak v půlsedumnácté přijíždím do sekeřického areálu, zdravím se s panem pořadatelem a dávám si pivko značky Divočák. Desetistupňové za 46Kč = 50Kč. Pivo je dobré, lidé kolem jsou příjemní. No musel jsem držet hubu, byl to tam samej Pražák :-) Po chvilce přijel ještě bratranec, taky z Prahy, dali jsme řeč a další pivko a najednou se začalo hrát. Nastoupili plzeňští SÓL, kteří byli jedna z kapel, která mě přiměla k tomu, abych oželel sobotní program na Nice To Eat You festivalu a přijel kousek za kopec od nás do Sekeřic. Bylo přesně 17hodin sekeřického času, když Sól spustili jejich variaci na teskný sebevražedný blackmetal. Jak já říkám, oni jsou česká odpověď na legendu Silencer. Sól se za poslední měsíc stali mojí nejposlouchanější kapelou. Velká škoda, že mají jen jedno CD a koncertují jednou za uherský rok (mám štěstí, viděl jsem je už dvakrát), s čímž si kapela vůbec hlavu neláme. Když jsem si po skončení jejich koncertu šel koupit CD, o kterých jsem den předtím klukům básnil, že je nemám už kam dávat a že si cédéčka už kupovat nebudu, tak říkám zpěvákovi kapely: "Já čekám, že to vydáte na LP, ale vy se k tomu nějak moc nemáte." Načež mi s úsměvem odpověděl tuším kytarista to byl "My se nemáme k ničemu." Řikám, že "Je škoda že koncertujete jen dvakrát do roka." Odpovědí mi bylo že "No spíš tak jednou." čemuž jsme se všichni zasmáli. I to byl důvod, proč jsem se vrátil do svého rodného kraje na tuhle akci. U podobné kapely nikdy nevíte, jestli ještě někdy bude možnost ji vidět naživo. Koupil jsem si ještě tričko a protože já jsem na rozhraní velikosti prasečí, tedy XL a hovadské, tedy XXL, a den předtím jsem si koupil tričko Tsatthoggua hovadské velikosti a je mi větší, tak od SÓL si beru jen prasečí velikost a až si ho někdy oblíknu, tak budu doufat že v tom nebudu jak jitrnice. Muzika Sól je jak jsem již naznačil typu sebevražedně blackmetalového, procítěného, emocemi předymenzovaného. Díky zpěvu, který je takový jaký je, nutno podotknout, že v tomto stylu muziky není nijak překvapivý, budete tuhle kapelu buď milovat, nebo nenávidět. Já patřím do první sorty. A i pražští účastníci s ní byli spokojeni, protože se z pohodlí chlastací terasy přemístili před kapelu a to i přesto, že semtam pršelo, poryvy větru honily šedé mraky sem a tam a bylo prostě hnusně na polovičku května. Je vidět jak se planeta otepluje. U Hradce Králové už hoří! Měl jsem trochu obavy o to, jaký bude zvuk. Přeci jen se v podstatě nacházíme na oslavě narozenin nadšeného fanouška muziky a to vybavení nemusí být nutně profesionální. A víte co? Zvukově to bylo v pořádku. A to i když kapela přijela o mínus jednu kytaru. I tak jsem si je užil a jsem rád, že jsem se rozhodl vyměnit poslední den Nice To Eat You za LMB párty. Když jsem tu zmínil jejich CD a tričko, je třeba ještě napsat, že kapela má k dispozici i limitovanou verzi dřevěného boxu, ve kterém se nachází tričko, CDčko a snad ještě něco málo, nevím. O tomhle boxu jsem samozřejmě věděl. Věděl jsem hlavně to, že jich mají jen 7 kusů. Bylo to vyrobené už před časem a myslel jsem, že se okamžitě vyprodá. Ale prej to nikdo nechce. Nehoráznost!! Já kdybych to měl kam dávat, tak si ho koupím... Na festiválku v sekeřickém areálu, který je krásně upravený a vypadá to, že se obec asi i snaží trochu zvelebovat ho, byla k dispozici ještě i Plzeň, kořalka a samozřejmě i nějaké to nealko. Já z nealka využil Tonic a CocaColu, neboť mě čekal volant večer. Také se tam vařily pochutiny. Já neměl potřebu jíst, ale bratranec povídal, že to mají strašně dobrý. Tuším jsem na ceduli viděl Čili kon karné, burgr, nějakou polévku a ještě několik jídel. Jenže co naděláš, když si bereš před odjezdem přípravek na zklidnění žaludku. Rozhodně se nebudeš ládovat dobrými věcmi. Na pódiu se vyhoupli známé naurrakaří xichty z kapely NAURRAKAR, tentokrát dle toho co se děje při zkoušce, na dva vokály. Jeden vokál je vousatý a jeden půvabný ňadratý. Ten ňadratý vokál jsem tuším už viděl v minulosti u kapely Sukkhu. Ale možná se mýlím. Ale spíš ne. Pan zpěvák nám oznámil, že "Kdo neposlouchá metal, volí komunisty!", zašli se do backstage napudrovat a za chvíli začala naurrakařež. Pokud jsem se u přechozích Sól zmiňoval, že měli dobrý zvuk, Naurrakar ho měli o level hutnější, křišťálovější, čistší. Patrně způsobeno plus jedna kytara oproti Sól, kteří měli mínus jedna kytara. Naurrakar byli jedním slovem perfektní! Třeba Pavouk říká, že jsou nejzbytečnější. Ale to je tím, že on je expert na deathmetal. Nedávno jsem viděl na youtubu recenzi na koncert Naurrakar někde z Prahy a i pan youtuber se nad Naurrakarem rozplýval. Nad jejich pódiovou show, nad image, která například u zpěváka koketuje s Atillou Csiharem, nad jejich muzikou. On to v tom videu vykládal tak erudovaně a distingovaně. Já vůbec nevím co ty slova znamenají, ale mám dojem, že se to k tomu jak recenzoval, tak nějak hodí. Copak já, já to tu napíšu jak mi prsty narostly, stylem prosťáčka ze vsi, ale oba dva se shodujeme na tom, že Naurrakar jsou prostě TOP. Alespoň tedy koncertně. Studiové nahrávky řekl bych maličko trpí jako u spousty dalších kapel, absencí dynamiky, která na koncertě je. Za mě rozhodně nejlepší Naurrakar co jsem viděl a když ještě vypomohla krásně nalíčená černokněžnice ve třech písních, bylo to zase o kus vejš. Duet v písni Uranfaust neměl absolutně slabé místo, stejně tak píseň, kterou zpívala ona sama. Také se mi líbilo, že když kytaristovi prdla struna a on ji šel vyměnit, a když pak skončila písnička, že se kapela neomezila jen na bezduché tlachání o tom, jak je hnusný počasí (bylo), jak je sekeřický areál krásný místo (je), ale že začali jakoby jamovat, nebo jestli to byla třeba část nějaké nové písně, kde obě zpěváci (jak to kurva v dnešní korektní době napsat, když dva zpěvy je jeden s pindíkem a druhej s kačenkou?) vřískají až jim z prdele lezou mláďata havrana obecného. Výměna struny se pro mě stala silným zážitkem, stejně jako celé vystoupení komanda ze země Naurrakar.... Jo už zase píšu kraviny já vim, takže se přesunu ke třetí kapele, která vyžrala nejhorší počasí. Při jejich zkoušce dost nepříjemně pršelo. Uklidnilo se to když začali hrát, ale stejně. Tohle je máj? Lásky čas? Ten Mácha byl asi slušně sjetej, když psal o tomhle měsíci v superlativech. Chtěl bych ho vidět co by psal teď. "Je první máj, debilů na Hradě a ve vládě čas..." No takže třetími do party byli thrashoví kucíí ARAWN, což byla muzika z jiného soudku. Medvěd mě upozorňoval, že Arawn jsou dobří. A i u mě, který podobnou muziku nijak nevyhledává, to bylo v pohodě. Hráli příjemný trešík. Jen ta zima by nemusela tak zimit. Kapela přijela z Mostu a když odjížděli, tak u nich prý svítilo slunce a bylo teplo, takže dorazili jen tak v kraťasech, aby se ztuhlými prsty hráli pro dvacet pět nadšenců oblíklých v bundách, mikinách, svetrech. Jejich thrash mě bavil, bavil i ostatní, děvčata točila svými kšticemi ostopéro. Všechno bylo v pořádku. Byla taková zima a takové vlhko, že hned jak dohráli, přisral jsem se k ohni který hořel nahoře u chlastání a tam to bylo jiný kafe. Slyšitelně bylo slyšet jak všem, kdo stojí okolo, praskají zvlhlé prokřehlé kosti pod kalhotama a jak syčí vysoušející se boty a oblečení. Pamatuju, že když bývala tahle akce už v dubnu, že to počasí nebylo nic moc a proto se přesunula na květen. Z bláta do louže... Na řadě je pražská bestie SARCOM. A pokud jsem psal u Naurrakar, že měli perfektní zvuk, tak Sarcom ho měli ještě perfektnější. Absolutně bezchybný. Hudba byla deathmetalová prasečina tak chytlavá, že jsem si řikal jen "Dopiče, však oni by strčili většinu deathmetalových kapel do kapsy." Hutná muzika, brutální, zpěv chlíváckej, chvílemi mi připomínal šílence z francouzských Inhumate. Chybělo už jen začít si mlátit mikrofonem do čela dokud nevytejká mozek. Skvělý! Skvělý! Skvělý! Ovšem mám takový dojem, že sekeřičtí, kteří bydlí kolem, z toho asi tak nadšení jako já nebyli. Po Sarcom opět rychle ohřát se k ohni, a čekat na mé oblíbené MALLEPHYR, kteří slibovali, že přehrají celou svoji aktuální desku. Nečekaně se jede načas, takže minutu před 22:15 končí zvukovka a přesně ve čtvrt začíná Mallephyr hrát. No a jestliže jsem u Sarcom psal, že měli perfektnější zvuk, tak Mallephyr ho měli ze všech vystupujících umělců nejperfektnější. Například oproti vystoupení na loňském Brutal Assaultu, kde se mi zvukově nelíbili, bylo tohle jak z říše snů. Kapela ve svém prohlášení nekecala a opravdu přehrála celé své výborné album "Ruins Of Inner Somposure". Chrochtám blahem, klepu se zimou, nad hlavou mi svítí velký růžový neonový nápis LOVE. Oni byli vrcholem mého trojdenního hudebního putování. Jsou prostě vynikajicí. Netřeba dalších slov. Jakmile dohráli, přídavek nedali i když se o něj žádalo, bylo kousek před třiadvacátou hodinou, loučím se s Vláďou Pořádajícím s velkými díky za parádní kapely a jedu domů. Kdybych měl sestavit můj TOP 5 od středy do soboty, bylo by to asi následovně:
1. MALLEPHYR
2. TSATTHOGGUA
3. NAURRAKAR + SÓL + SARCOM
4. STABBING + EMASCULATOR
5. AMALEKIM
Takže né že Tsatthoggua ukázala všem kde má kozel píču, ale byli to Mallephyr, kteří nám to ukázali. Teda ne nám, ale mě. Já jsem jinej. Každýmu se líbí něco jinýho...
A kdyby dnešní košík hoven u někoho ještě nepřetékal, přihazuju jako bonus zmíněnou povídku, kterou jsem vymyslel na jedné noční směně. V té povídce je všechno. Humor, gore, sex, gastronomie, muzika. Myslím, že se povedla. Povídku jsem pojmenoval DOVOLENÁ, a to z jednoho jediného důvodu. Je to o dovolené.
DOVOLENÁ
...TĚŠ
SE!
Po několikáté bořím moji malou
pěst do polámaného nosu ze kterého crčí krev. Cítím uspokojení. Uspokojení
s bolestí. Žádná bolest se ale nevyrovná té, kterou cítím ve svých
střevech. Nic nemůže napravit to slunné odpoledne, kdy se to stalo. Trocha
uspokojení přináší brutalita, se kterou lámu nosní přepážku na malé kousíčky.
Maličko se zachvěju vzrušením při pomyšlení na to, co se chystám udělat tomu
sráčovi. Nos zaražený hluboko do lebky bude to poslední, na co bude myslet… Pro
dnešek už toho bylo dost. Z posledních sil se zaklepal na řetězech, kterými
je přikován ke zdi za zápěstí a pak omdlel. Konečně. Už mě začaly bolet klouby
na ruce. Příště se budu muset vybavit nějakými nástroji. Kladivo bude na drcení
chrupavek přece jenom asi lepší. Budeš prosit abych tě podřízla ty hajzle.
Příště si rozmyslíš mi TO říkat. Pomalá smrt bude vysvobozením z tvého
utrpení. - „Zmrde!“ - zařvu mu z pěti centimetrů do obličeje, který
musím držet za vlasy na hlavě. Hned jak je pustím, spadne hlava dolů bradou
mezi klíční kosti. Pro dnešek stačilo. Beru hadici do rukou a oplachuju z něj
krev a moč. Se mi tu pochcal kurva! Ale
protože moje plány s ním jsou na delší dobu, je třeba udržovat čistotu.
Nikdo nemá rád pach zaschlé krve, zkvašené moči a čerstvých výkalů. Zběžně
zkontroluju malou tmavou místnost s malým zamřížovaným oknem. - „Nemáš
to tu moc útulný hajzle, ale zvykej si. Pár dní si tu pobudeš.“ – pomyslím
si. Nasadím mu plínku, zhasínám, zamykám, odcházím. Ne na dlouho. Těš se!
...UCHO
Poslouchám s uchem
přilepeným na dveřích. Je vzhůru? Neumřel? Snad ne. To by mě nasral. Pomalu
odemykám a pootevírám dveře do sklepní místnosti své chatky, kterou jsem
zdědila po dědovi. Jak se mi teď hodila malá chajda uprostřed hlubokých lesů.
Opatrně strčím hlavu do škvíry dveří. Opatrnosti není nikdy dost. Kolik jsem už
viděla hororů, kde se dokázal vězeň v podobných podmínkách dostat
z řetězů a pak i utéct. Jenže tohle není film. A navíc jsem mu přeřízla
achilovy šlachy. S tímhle vědomím jsem rozrazila dveře a zahalekala - „Nazdar
čuráku!“ Žádná odezva. To se nedělá. Na pozdrav by se mělo odpovídat všem.
Starým lidem, dětem, nadřízeným, kamarádům, lidem v hospodě. Prostě všem.
Patrně mu nedošlo, že není v pozici, kdy by si mohl vyskakovat. Jak
fyzicky, tak psychicky. Přiskočím k němu a vší silou ho kopnu do koulí. - „Nazdar
čuráku!“ - opakuju. Z jeho úst se ozvalo zachrčení. - „Nejdou ti slova. To nevadí. Napijeme se,
pohladíme nakopnutá varlata a popovídáme si, ju?“ - Nastavuju mu před
obličej sklenici s pomerančovým džusem. Odvrátil hlavu, ale jakmile viděl,
že se znovu napřahuju, zase něco zachrčel a v očích měl vyděšený výraz.
Chňapnul rty po brčku a trochu se napil. Jemně jsem mu čistým kapesníkem osušila
pusu a pak ho vší silou nakopla do koulí. Opět vykulil oči, do úst se mu
nahrnuly zvratky a celou mě poblil. - „To si děláš prdel!!“ - Beru do
ruky vydesinfikovaný skalpel, který jsem si přivezla na nerezovém vozíku a
jedním řezem mu uříznu ucho a nacpu mu ho do pusy a řvu na něj - „Já tě
naučím slušným mravům sráči!“ - Ucho má v puse a snaží se ho
vyplivnout. Marně. Moje dlaň opisuje křivky jeho úst tak, aby nemohl ucho
vyplivnout. - „Žer ty svině!“ - Kroutil se ale nežral. Povoluju sevření
mé dlaně a nechávám ho vyplivnout jeho uřízlé ucho. V očích jsem mu
zahlédla záblesk naděje, že mě dostal. Že svojí revoltou a pevným
odhodláním a tím, že nesnědl své ucho mi
ublížil na duši. No tak to pro tebe mám holenku blbou zprávu. Můj plán totiž
spočívá v… … Zamykám dveře a vyhazju
krvavé tampony a šití, kterým jsem mu profesionálně ošetřila díru po uříznutém
uchu. Přimář Sova z Nemocnice na kraji města by ze mě měl radost.
...PRSTY
- „Ťuky Ťuk“ - …. - „Ťuky Ťuk
ty zmrde!“… „No nevadí, odpovím si sama. - Ťuky Ťuk! Kdo tam? -Uštípnu. -
Uštípnu? - Uštípnu ti prsty hajzle!“ - Otevírám dveře, přistupuju
k němu a se škodolibostí koukám do jeho očí. Ten bezmocný pohled je
k nezaplacení. - „Zeptám se jen jednou. Chceš uštípnout prsty na rukách
nebo na nohách?“ - Bez odpovědi. - „Ahá, pán si hraje na drsňáka. No jak
chceš.“ - Z kabelky od Armaniho vytahuju zahradnické štípací kleště a
přiblížím se s nimi k malíčku jeho levé ruky. Vyděšeně to pozoruje a
pak se rozeštká: - „Ne počkej, přestaň. Proč mi to děláš?“ -ŠMIK-
„ÁAAAAAAAAAA..“ - A druhý ŠMIK.
Prsteníček i se snubákem dopadl na zem hned vedle malíčku. Řve jak Tarzan ale
je mu to hovno platný. - „Já ti říkala, že se zeptám jenom jednou. Měl jsi
šanci, prosrals ji, tak teď drž hubu.“ - Postupně na zem popadaly zbývající
prsty. Vyčerpaně mu klesla hlava na bradu, ze které se řinul pot. Z prstů
crčela krev. - „Musím ti to rychle zašít a ošetřit. Nechci abys mi tu umřel.
Ne dneska.“ - Rány mu vydezinfikuju, zašiju a ovážu. Všude po zemi je krev.
Vyměním mu plínku. - „Jaktože jsi nekakal? To se dělá? Onemocní ti bříško a
budu se do něj muset podívat.“ - Vytřu podlahu a odcházím. - „Dobrou
noc.“ - „vghrrrrr…“
...NOHY
Obíkám na sebe průsvitné šaty.
Kalhotky si neberu. Chci aby mi byla vidět moje zrzavá pička. Potichu se
připlížím ke dveřím a poslouchám. Ticho.
Opatrně otevřu. Nakouknu škvírou dovnitř. Nehýbe se. - „Hej! Vstávej.
Mám pro tebe dárek“ - a podávám mu úhledně zabalenou krabici. - „Jo vlastně ty ji nemůžeš otevřít. Máš ruce,
ale máš je v okovech přidělaný ke zdi. A jo vlastně, ty nemáš prsty, takže
bys to stejně asi nerozbalil. Víš co? Abys věděl, že nejsem zase taková jakou
si myslíš že jsem, tak ti to rozbalím. Ale nejdřív mi řekni, jestli se ti
líbím.“ - „Jo. Líbíš.“ - „Chceš vidět mou kundu?“ - „Jo.“ - Vykasám si šaty, sednu si na židli a roztáhnu
nohy jako Sharone Stone v Základním instinktu, ale nechávám je
v pozici rozkročmo. - „Mám hezkou kundu?“ - „Jo“. - „Chceš si čuchnout? Ale ale co to vidím? Tobě
se chce postavit!“ - Koukám se mu do rozkroku, kde se pod plínkou utvořila
tvrdá boule. Jdu k němu a hladím ho po bouli. Je stále větší a tvrdší.
Sundám mu plínku a zmáčknu mu koule až mu vytrysknou slzy. - „To by se ti
líbilo viď? Nasrat. Teď rozbalím dárek, co jsem ti přinesla. Bude se ti líbit.“
- Vracím se zpátky na židli, a rozvážu růžovou stuhu. Pomalu pěkně, ať se těší.
Pak zvedám víko od krabice. Je napnutej a se strachem v očích sleduje, co
tam bude. - „Tadááá! No vida, máš tady pilku. Na co ti Ježíšek poslal pilku?
Vždyť nemáš prsty abys s ní mohl řezat.“ - Koketně dám prsty před ústa a pohihňávám se.
- „Jak tak na tebe koukám, ty prsty nemáš, ale když kouknu na moje ruce, tak
já prsty mám. Víš co? Zahrajeme si hru. Já ti dám hádanku a ty na ni správně
odpovíš. Když ne, tak ti tou pilkou uříznu nohy v kyčlích. Hádanka: Je to
chlupatý, je to mezi nohama a má to přezku. Co je to?“ - „???“ - „Nevíš? Máš ještě pět vteřin. PĚT “ - „Sakra jak mám takovou blbost vědět?“ -
„ČTYŘI“ - „Tak mi napověz“ - „TŘI“ - Už zase brečí. - „DVA“ - Propukl
v hysterický záchvat. - „JENDA. Tududum dum…“ - „Néééé…“ - Sundávám
si šaty abych si ji je nepotřísnila krví, beru do ruky pilku, přiložím mu ji
z boku tam, kde stehno ústí v prdel a začnu řezat. Nejdřív udělám dva
tahy jen tak najemno, ale pak přitlačím a řežu do živého jak pominutá, dokud
nenarazím na kost. Ani nevnímám jak křičí v agónii a škube s sebou
v okovech. Přepižlám mu kost a noha s bouchnutím dopadne na zem. - „No
vidíš, ani to nebolelo, viď? Koukám že už ti nestojí. Už nejseš takovej frajer
co? Copak se ti nelíbí moje pihatý tělo? Podívej jak mám pěkně chlupatou píču.
A pevný kozy. To bys chtěl co?“ - Křičím na něj, odhodím uříznutou nohu,
přešoupnu se ke druhý noze a conejrychleji mu ji uříznu. Nechci aby mi
vykrvácel, takže opět probíhá profesionální lékařská pomoc. Když jsem hotová,
pohladím ho po jeho tváři a říkám: - „A zítra tě zvu na oběd!“ - To ale už neslyšel. Upadl do bezvědomí.
Celého ho omyju, a osuším. Odnáším nohy s sebou a sama jdu celá zkrvavená do
sprchy.
...OBĚD
Musím mu navařit. Když už mi nevykrvácí, nechci aby mi umřel hlady. Mám ho tu už tejden a ještě jsem mu nedala najíst. Hledám ve všemožných kuchařkách na internetu, ale nikde není recept na pokrm z lidského masa. - „To jako do piče je co tohleto? To by je zabilo dát sem recept na nějaké medailonky ze stehenního lidského svalu? Tak hlavně že se bojuje za to, aby se kdejakej sráč mohl identifikovat jako plachetnice, ale něco pro labužníky abys pohledal.“ - Někde jsem slyšela, že lidské maso je sladké. No tak ho trochu osolím, opepřím, přihodím chilli a to by bylo, aby mu nechutnalo. Vytáhnu nohy, které jsem mu uřízla z ledničky, stáhnu je z kůže, vykostím je, odblaním a naporcuju. Udělám mu řízky. Tím nic nezkazím. Musím se smát, když si představím, že si bude žrát svoji nohu. Když mám hotovo, naservíruju na sváteční porcelánový podnos po babičce dva krásné řízky smažené na sádle, které jsem oškrábala z druhé strany kůže jeho nohou a vedle plácnu trochu bramborové kaše. Přidám sklenici stoprocentního grepového džusu, vázu s rozkvetlou růží, připravím si to na nerezový pojízdný stolek. Shodím ze sebe zástěru, pod kterou jsem nahá. Představa, že za chvíli bude žrát sám sebe, mě vzrušila. Mimoděk si prsty prohrábnu stydké pysky. Jsou mokré. Omyju si prsty v džusu a jdu za ním. Opatrně otevírám dveře a vidím, jak poklidně visí na okovech. Trochu se houpe. Buď se hýbal sám, nebo snad poryvem průvanu z otevřených dveří, nevím. Jdu před něj. Je vzhůru. V očích mu vidím strach. Když ale mrkne na vozík, začne polykat sliny. Slyším, jak mu kručí v břichu. Upřeně zírá střídavě na řízek, moje prsa a krátké zrzavé chloupky sestříhané do proužku, mezi nohama. Sundávám mu plínku a pozoruju jeho erekci. Péro mu pulzuje. To snad není pravda. On ví že brzo chcípne v šílených bolestech a stejně mu stojí čurák. Chvíli mu ho honím. Pak si ho strčím do kundy a pár vteřin se o něj šoustám. Když začne zrychleně dýchat, přestanu. V jeho očích vidím zděšení, zklamání, nasrání, opovržení. Ani když jsem mu uřízla ucho tak takhle smutně nekoukal. - „Jó, kamaráde, to sis měl rozmyslet předtím, než jsi mi TO na ulici řekl. Teď už stříkat nebudeš. Ne dneska. Dneska se najíš. Nakrmím tě. Protože nemáš nohy a prsty, tak bys to asi nezvládnul. Dnes se podává telecí řízek s bramborovou kaší. Doufám že máš rád telecí.“ - Přitlačím vozík s jídlem až k němu. Dávám mu trochu napít a pak zakrojím nožem do šťavnatého měkkého řízku z jeho nohy a na vidličce mu podávám velké sousto před jeho pusu. Otevírá ji a já mu vkládám kus jeho opečené nohy obalené ve strouhance do úst. Pomalu žvýká. - „Chutná ti?“ - „Mhm…“ - „To jsem ráda. Zítra ti uvařím něco lepšího.“ - Ukrajuji další kus řízku a jako malému děcku kroužím vidličkou před obličejem - „Okolo pece, šup do pece.“ - Mám pocit, že se snad i usmál. Takhle to pokračuje, až dojí celou porci. Napije se džusu a vypadá spokojeně. V rámci možností. Otočím se a na odchodu přes rameno prohodím: - „Když nebudeš zlobit, zahrajeme si zítra hru. Tak ahoj.“
...SKALP
Rozhodla jsem se, že na dnešním menu bude polévka. Bude to vývar. Do velkého hrnce jsem nakrájela zeleninu, přihodila část stehenní kosti se zbytky masa, sůl, pepř a nechala jsem to bublat. Určitě mu bude chutnat. Když je vše připravené, položím velkou mísu s polévkou na vozík hned vedle hlubokého talíře, naběračky, lžíce a vibrátoru. Shodím ze sebe kuchařskou zástěru. Ani nemusím zkoumat, jestli jsem vlhká. Cítím, jak mi vzrušením stéká čůrek kundího šlemu dolů po stehně. Otevírám dveře a koukám, on mě snad rád vidí. Nebo spíš moje kozy a pičku. Chlapovi stačí málo ke štěstí. Stačí na něj vystrčit kozy, nebo kundu a je váš. Takhle jsem ho taky sbalila a později omámila a přikovala. Neměl mi TO říkat. Prostě neměl! To se nedělá! Tlačím před sebou vozík s polévkou, ze které se kouří. Sundávám mu plínku. - „Teda to je ale hodnej hošíček. Udělal kaký…“ - Vytřu mu prdel, důkladně ho celého umyji a pak ho krmím stehenním vývarem z jeho kosti. Chutnalo mu, protože vyžral všechny těstoviny, maso a dokonce si i řekl o nášup. Když se najedl, odtlačím vozík do rohu, sedám si rozkročmo na židli, beru do ruky vibrátor a začnu si před ním rejdit v kundě. Jsem uplně mokrá, takže tam zaplul na první dobrou. Když jsem v nejlepším, koukám, že mu stojí jak petřínská rozhledna. Za chvíli jsem se s mírným výstřikem udělala. - „Líbilo se ti to?“ - „Mhm.“ - „Slíbila jsem ti hru, tak si zahrajeme. Ale protože ty nemáš ruce ani nohy, tak se o to postarám já.“ - Smyslně slezu ze židle a přijdu před jeho péro, který mu trčí ze zbytku těla. Chvíli mu po něm přejíždím mokrým vibrátorem. Pak mu ho pomalu jemně začnu honit a střídavě kouřit. Za chvili se udělal. - „To nebyla žádná hra. Udělal ses moc rychle. Nevadí, chvíli počkáme a dáme si tu hru znovu.“ - Je na něm vidět, že se těší, takže už za tři minuty se mu zase začíná topořit čurák. Začínám mu ho kouřit, pěkně hluboce. Když ho má tvrdýho jak kámen, zařvu - „Změna hry hajzle!“ - Beru do ruky skalpel a uřežu mu kůži i s chlupama nad čurákem. Řve u toho jako tur, škube s sebou, jak mu to zbytek těla dovoluje, ale má to marný. Řez potom vedu podélně po kůži penisu až k předkožce a pěkně ho celýho skalpuju, stáhnu z péra a zkrvavenou chlupatou kůží si jako žínkou ve vaně vytírám kundu chlupatou stranou. Hulákám na něj - „Už takovej chlap nejseš co, když máš místo péra houbovitou tkáň a místo podbřišku díru?“ - Pak mu nacpu skalp jeho péra do pusy i s chlupama a prstem mu to natlačím až dozadu. Z očí mu tečou slzy.
Jeho péro vypadá divně bez kůže. Je červený, lesklý, lepkavý a jsou na něm vidět modrý a fialový žíly. Beru mu ho do ruky a začínám mu ho honit. V tu ránu vydal prosebný zoufalý vzlyk, ale mě je to jedno a nepřestávám dělat honicí pohyby. Jenže když mu už nestojí, tak to není tak zábavný. Poleju mu zbytek péra dezinfekcí, načež se ozve nelidský řev. Tohle asi trochu štíplo. Je mi to jedno. Neměl mi TO říkat. Prostě neměl!! Namažu mu ho tygří mastí, zabalím do obvazu a odcházím pryč.
...TETOVÁNÍ
Hned brzy ráno se svým přítelem skalpelem napochoduju před něj. Spí. Připravím mu pěknej budíček. Z obvazu na péru mu prosakuje krev. Z pusy mu tečou husté sliny. Jedna mu ze rtu visí až na zem. Potichu k němu přistoupím zezadu a z prdele mu vyříznu tetování loga Obituary. Jakmile zabořím skalpel hluboko do prdele, zděšeně otevírá oči a křičí. - „No jo prosimtě. Ty naděláš pro kus prdele…“ -Vykrojím mu celý to tetování z lévé půlky a z pravé půlky mu vyříznu stejně velkej kus prdele. Odcházím pryč a nechávám ho tam bez ošetření. Z prdele ještě nikdo nevykrvácel. Přes den vařím. Namelu zbytek masa z jeho nohou, pěkně ho okořením solí a pepřem. Z kůže z prdelních půlek odříznu tuk tak, aby mi zbyla jen krásná tenoučká kůže, do které zabalím mleté maso s cibulí a kůží z jeho péra. Tu skalpovanou část s chlupama tam nedávám. Udělám dva plněné knedlíčky. Nemůžu si pomoct, ale ono to voní. Po světě chodí tolik jídla, že by se i vegani mohli pořádně nažrat. Všichni víme, že tmavé maso je zdravější, takže vegani hurá lovit do Afriky. Nebo do Německa. Francie. Anglie. - „Sakra“ - pomyslím si. - „To by muselo bejt hodně nenažranejch veganů aby požrali všechny inženýry co se do Evropy přisrali z Afriky.“ - A vlastně můžou ti vegani, kterým jde o blaho zvířat jíst lidské maso? Pokud by se vymlouvali, že člověk pochází z opice, a opice že je zvíře, tak ať to zkusí říct nějakému Afroameričanovi, nebo bojovníkovi za lidská práva. Musím se nad tou myšlenkou pousmát. No nic, dovolená končí, není času nazbyt. Na vrchní patro vozíku dávám na talíř dva knedlíčky zalité omáčkou z červeného vína.
Knedlíček s tetováním
pokládám tetováním směrem dolů. Do spodního patra vozíku, které je zakryto
převislým ubrusem, dávám sekeru, malý kanystr s benzinem a sirky. Oblékám
si růžová tanga a tílko. Když přijdu k němu, vidím že už to vzdal. - „Copak
copak, panáček už není takovej chlapák? Dneska jsem ti uvařila knedlíčky plněné
mletým masem. Cítíš jak to voní?“ - Přijedu před něj. Kouká na vozík a
možná si trochu oddechl, že nikde nevidí skalpel ani nic jiného. Napichuju „no
tattoo“ knedlíček, vymáchám ho v o máčce a dělám Okolo pece šup do pece.
Už mu to tak směšné nepřišlo. Vkládám mu knedlíček do úst. Nechce kousat, takže
mu rukou chvíli pohybuju dolní čelistí a pak jako to dělávala moje babička
husám, zakloním mu hlavu a masíruju mu trubici v krku, kterou knedlíček
putuje dál jeho trakčníkem. Pak napichuju potetovaný knedlíček a ukazuju mu Obituary
tak dlouho, dokud mu to nedojde. Nebyl zrovna nejostřejší tužka v penálu,
protože mu trvalo docela dlouho než mu došlo, že celou dobu žral sám sebe. Ten
pocit, když začal zvracet a v jeho očích nebylo vidět nic než opovržení
sebou samým, bezmoc, lítost, hněv. Nacpala jsem mu Obituary do huby a postarala
se, aby knedlíček putoval do žaludku. Pak jsem odhrnula ubrus ze stolku a do
ruky vzala sekyru. Novou. Pěkně ostrou. Dvěma dobře mířenýma švihama jsem mu
usekla obě ruce v ramenech. Torzo jeho těla dopadlo v agónii na zem. Sednu
si na něj a palci mu vydloubnu oči, které putují za knedlíčekm Obituary. Pak si
odhrnu kalhotky z kudny a nachčiju mu do děr po očích. Vychčiju se na něj
celá, takže je uplně mokrej. Beru kanystr s benzinem a poleju ho a všechno
kolem. Z pusy mu jde pěna s růžovými bublinami. - „Kdybys měl oči,
věděl bys, že asi brzy umřeš. Ale tos tušil nejspíš už na začátku. A přitom jen
stačilo, abys TO neřikal.“ - Poodstoupím od něj, škrtnu sirku a hodím ji na
něj. Okamžitě vzplane. Vyjdu ze dveří a dívám se, jak ho plameny pohlcují a
s ním i celou místnost a šíří se dál. Vycházím ven před chatu a sleduju
jak chajda pěkně plápolá. Oheň praská, okna už dávno popraskala. Ještě chvíli
se dívám do plamenů. - „Ne. Neměls mi TO říkat. Neměls mi kurva říkat, že
deathmetal je lepší než blackmetal!“ - Hodím na sebe kalhoty a odcházím
domů. Dovolená skončila. Ráno musím do práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat