Krásně pomalu se rozjíždí tahle nádhera na čirém asfaltu. Ponurý začátek alba, které obsahuje jednu dlouhou písničku, se zažere do mozku takovým způsobem, že si ho budete pobroukávat ještě hodně dlouho po vaší smrti. Co se týká ponurosti, je toto album stvořené ke chcípnutí. Uplně to vidím... normální chlápek ve středním věku v dluhové pasti. Žena ho opustila, děti ho neznají, přátelé mu dali sbohem. Exekuce na cestě... Jediným řešením je sebevražda. A k tomu právě dobře poslouží počin kapely Manii. Nebohý, zadlužený chlápek s tím jde skoncovat. Venku je chladný podzim. Do uší si na svou poslední cestu pustí album Innerst I Mørket. Jde přes pole do lesa. Studený vítr ho bičuje do tváří, ale jeho hřeje pocit, že všemu bude už brzy konec. V lese si sedne pod strom do jehličí a pomalu umírá na podchlazení. Čeká až pomalu chcípne. Padající mlha na něm tuhne. Začíná sněžit a mrznout. Tělesné funkce pomalu ustávají. Tělo je silně podchlazené. Deska končí... Nádherné podmanivé tóny této písně, která je roztažená do celé desky, působí jako pomalá, studená a hlavně nevyhnutelná smrt. Na nic jiného při poslechu myslet nebudete. Jen na to, jak se vším skoncovat. Skvělá píseň/deska s originálním zvukem, který skřípe a píská a je doplňován mohutnými basy, v krásném provedení na průsvitném vinylu s matným obalem uvnitř s plakátem znázorňujícím hořící budovu. Hudebně se pohybujeme někde na pomezí ponurého suicide blackmetalu a soundtracku ke zdechnutí. Tohle album (a vůbec kapela Manii) dává vzpomenout na legendární debutové album od Manes. Aby taky ne, když dva ze tří aktivních členů plus jeden bývalý hrají, nebo hráli v Manes. Takže pokud máte rádi pomalý blackmetal ze záhrobí, Innerst I Mørket je jasná volba.
K poslechu a chcípnutí Manii níže. Neodporučuju poslouchat jen tak na notebooku, ale švihnout to do uší přes něco kvalitnějšího.
Žádné komentáře:
Okomentovat