Časopis ROCK REPORT mi nepřipadá až tak sexy jako první dva ročníky Sparku a proto nebude mít každé číslo svůj příspěvek zvlášť, ale všechny, co mám k dispozici, budou na jednom místě. Stejně jako v ostatních, dávno vydaných hudebních časopisech, i v tomto se to hemží nesmysly, jako třeba že španělská grindcoreová kapela HAEMORRHAGE vlastně vůbec není ze Španělska, ale z Portugalska a nehrají grindcore, ale blackmetal. Stahovat ve formě PDFka můžete z mediafire kliknutím na odkazy pod fotkami titulních stránek.
Asi před půl rokem jsem vedl rozsáhlou diskuzi na téma Slayer, konkrétně na album "Divine Intervention". Navzájem jsme se posílali do prdele s kamarády, protože každý na tuto desku nahlíží ze svého úhlu pohledu. Po nějakých dvou dnech bouřlivé diskuze se situace uklidnila. Asi po čtrnácti dnech mi přišel e-mail, ve kterém mi kámoš napsal aktuální dodatek k diskuzi a tento dodatek se stává další recenzí na tomhle blogu.
Mám neustále v palici, jak jsem nedávno dosti příkře odsoudil Slayer, vlastně všechna alba po fenomenálním "Seasons In The Abyss" a ejhle dnes v 18:30 (22.1.2024) jsem dostal najednou chuť na album z roku 1994 uvedené v předmětu e-mailu (Krátké pojednání o albu Divine Intervention, Kerry Kingovi a proč to všechno šlo do prdele). První dojem byl úplně stejný jako před mnoha a mnoha lety "Kurva co je to za zvuk a doprdele kde jsou songy..."První čtyři písně a působí to na mě dodnes stejně, prostě jako kdyby nahráli šestiminutové písně a vytrhli z nich ty nejzběsilejší pasáže bez ladu a skladu. Písně dost často končí jakoby náhle (i když tohle je poznávací znamení celého alba), nemá to žádný smysl, sóla na hovno, riffy z prdele o ničem. Už už jsem lámal opět hůl, když s pátou titulní písní konečně přišlo aspoň něco, a to smysl. Konečně song kterej má výstavbu, slayerovské melodie a docela koule. Řikám si že to není možný, proč to najednou i tady jde, tak jdu na wiki a ejhle, v tu ránu je vše nad slunce jasné a všechno zapadlo na své místo. Songy 1-4 a 6 psal Kerry King. Písně 5,7,8,9, a 10 psal Jeff Hanneman a přesně takhle jednoduché to s tímhle albem je. Těch 5 od Kinga je prostě punk a ani mě nepřekvapuje, že poté vydali "Undisputed Attitude" (což chtěl beztak King), v okamžiku, kdy se ke slovu dostává Jeff, songy mají výstavbu, výborný sóla i riffy (většinou jsou i pomalejší) a hlavně to co mi na Slayer pak už vždycky chybělo - parádní atmosféru. Myslím, že Jeff měl v sobě kus epické duše (a proto taky napsal nejepičtější song všech dob "Season In The Abyss" a i když co jsem pak koukal začal psát hovna i on (nakukal mu to určitě King), na těch starších albech jsou ty nejlepší songy jeho. Celá druhá půlka alba je díky Hannemanovi ucházející a někdy dokonce nadprůměrná, což jsem si o tomhle albu nemyslel, že napíšu. R.I.P. SatanLaughsAsYouEternally Rot.
PS: pokud se vám zobrazí nesprávná videa, chyba není na mé straně. Obvykle stačí aktualizovat stránku a je to v pořádku.
Není to zas až tak dávno, co jsem poslouchal rozhovor s organizátorem tohohle festivalu a na otázku, zda není čas už vykašlat se na Obscene Extreme Festival, odpověděl organnizátor docela nejistě. Nic proti, já tenhle festival mám fakt rád, a tenhle ročník je můj dvacátej pátej (počítám do toho i covidový miniročník pro 300 lidí, který se nepočítá do pětadvacítky, čili jsem nebyl akorát na prvním ročníku), ale myslím si, že letos to prostě mělo být naposledy. Sešlo se několik výročí a v nejlepším se má přestat. Dokonce jsem nahlodával myšlenku, že to bude můj poslední ročník a že prostě už příště nepojedu ze tří důvodů. Pět dnů festivalu s mojí fyzičkou už nedávám, pět dnů festivalu vyjde už na docela slušný peníze a pět dnů festivalu mi do budoucna v podstatě už nemá co nabídnout, protože všechno, co bylo možné do Trutnova přivézt, už přivezeno bylo. Na druhou stranu, když člověk někam jezdí 25 roků od doby, kdy se hrálo na valníku za traktor, začínalo se v pátek po práci a vstupenka stála čtyři stovky až do dnešních dní, kdy vstupenka stojí čtyři a půl litru a vedle profesionální aparatury a pódia svítí obří led obrazovka, zkrátka by mi asi bylo líto příští rok nikam nejet. Nějaký čas se to ve mě docela slušně pralo, ale nakonec zvítězilo fanouškovství a když veganský Bůh a mé zdraví dá, příští rok pojedu zase. Jako už několik let, tak i letos jsme měli k dispozici chajdu, letos poprvé s bazénem, asi půlhodinky chůze od areálu. Dříve nás bylo pět, ale poté, co SODík předloni dospěl k názoru, že nechce již nadále být součástí pětidenního levicově zaměřeného festivalu, zůstali jsme čtyři. Medvěd, Amorfis, Magi a já. Letos jsme vyrazili dvěmami autamami (pro hnidopichy, takhle jsem to chtěl napsat). Já nabral Magiho, Amorfis nabral Medvěda a kolem půl desáté jsme vyjeli směr Trautenberk a já si v duchu přál, aby se nikomu nic nestalo, protože v noci na středu se mi zdálo, že jsem vykrvácel. Jak stylové k festivalu tohoto druhu, že? Budíček tedy nastal o několik hodin dříve než jsem měl v plánu. Topil jsem se v potu přilepený k polštáři a rozdejchával to. Nejšpíš bych moc lidem nechyběl kdybych vykrvácel ale já sám sobě bych si chyběl hodně.
Samotná cesta byla tak trochu peklíčko, neboť páni inženýři, nejspíš to byli ti z Prahy, nebo ti, kteří sedí ve vedení společnosti mého chlebodárce, naplánovali silničářské práce tak na hovno, že abychom se dostali konkrétně z našeho kraje, tedy novobydžovska, směrem na Dvůr Králové, trasou přes Hořice, čekaly nás 4 uzavírky s objízdnou trasou horem prdelí. Hele cajk, i když to neznáš, je světlo viditelnost dobrá, všechno v pohodě. Cesta zpět už uplně v pohodě nebyla, jak se můžete dočíst před koncem snůšek těchto obscénně extremních hoven. Po příjezdu na parkoviště u čerpací stanice Shell jsem zaparkoval na poslední volné místo. Ukázalo se, že vyrazit několik hodin před začátkem celé akce, se vyplatilo stran právě možnosti parkovat poblíž festivalu. Skočili jsme si pro festivalový náramek a dobít kredit, pak jsme přeházeli naše věci do Amorfisového auta a vyrazili na chatu, kde se začalo popíjet. Teda kluci začali. Já pivo v plechovkách a lahvích považuji za konzervy a když není jiná možnost, vyhýbám se jim. Takže kluci lejou pivko, já si debužíruju nealko. Najednou vidím, že Medvěd doluje z Magiho cígo. Přišlo mi to divný, protože většinou ho stahujem o cíga až po několikátém pivu. Vysvětlení bylo nasnadě: "Nó víš, já se šel vysrat a ono mi to nešlo, tak snad to po cigáru půjde." Radím mu "Měl bys to rozpohybovat, třeba přeházet fůru písku z bodu A do bodu B." Na toto Medvěd nenašel slov, jen zakroutil hlavou jakej jsem čurák, a mávnul rukou aby potvrdil své zakroucení hlavou, tak jak to umí jenom on. Na to si Amorfis usral tak, že jsem si mysleli že se posral. Čvachtavej mokrej bubel. Tak dlouho jsem do něj korenil, že si nadělil do trenek obálku s hnědým pruhem, až se radši šel na kadiboudu zkontrolovat, jestli mu střevní pošťák opravdu nedoručil hnědý balíček. O několik plechovek piv a nealko rádlerů později zvedáme kotvy a jdeme na festival. Cestou potkáváme typy, které pro nás znamenají Obscene Extreme festival, pro obyčejné lidi bandu špinavých vagabundů. Potkáváme holky krásné a dívky ještě krásnější, ale po chvíli Medvěd, jakožto náš táta praví, že "Tohle nechceš prcat, něco si přineseš domů." Okamžitě mi v mém chorobném mozku naskočil známý hit od známé kapely Orlík, kde se zpívá "Stálo ti to vůbec za to vrazit jehlu do ruky, zradit sebe, zradit matku, vykašlat se na kluky...." v mojí verzi to bylo Stálo ti to vůbec za to, vrazit péro do buchty, hladit kozy hladit píču, vystříkat se do kundy. A právě teď bořím jeden milník a sice budu zcela jistě první a taky asi i poslední, který kdy do reportu na Obscene Extreme festival přihodí video té zlé nenáviděné kapely Orlík.
I nadále vedeme naprosto inteligentní diskuze plné toho nejsuššího humoru. Náš benjamínek, kazící nám věkový průměr, tedy Magi, toho moc nenamluví. On je hluchej na jedno ucho protože dostal facku a ani operace mu nepomohla. Nemá palec u nohy, protože mu na něj spadla cihla, ještě když byl malinká sojová omáčka. Když ale něco řekne, tak to většinou stojí za to. Jeho asi nejznámější hláška je, že "Už nejsme nejmladší", která samozřejmě také zazněla, načež Medvěd kontroval "Magi, já ve tvejch letech už měl dva sviště." No a já abych nebyl pozadu, jsem to zabil "Magi, mě ve tvejch letech bylo stejně jako tobě." Sám jsem se tomu smál, jaký jsem to debil, pak se začal smát i Magi když mu došla blbost, kterou jsem právě řekl. Medvěd se nesmál, protože opět nastalo jeho mávnutí ruky a zakroucení hlavou. Amorfis se věnoval plechovce piva. V družném hovoru jsme se dosrali až do areálu a naše první kroky samozřejmě zamířily do pivního stanu, kde už konečně i já mohl požít. Konkrétně to byl Ratar za krásných 65 korun naší krásné české měny. S pivkem v ruce mířím na první kapelu, protože potřebuju vidět zahájení festivalu dvorním konferenciérem Ádou, bez kterého by festival snad už ani nebyl tím, čím je. Na první kapelu tedy mažu do první lajny k pódiu a hned při první písničce pankáči pařeji v kotli a já po chvíli mám na zádech vylité pivo od afroamerického dredaře. Nejsem si jistý, jestli se v dnešní době smí říkat "afroameričan". Pokud ne, omlouvám se tomu člověku, který mě pokřtil zlatavým mokem. Snad ho jeho původ neuráží. Kapela nemá přímo u pódia ideální zvuk, protože oba zpěvy, holčicí a klučičí, nejsou moc slyšet. Nikomu to ale nevadí a lidi šílí od první minuty. Nasranej crust/punk nebo co to SOLITÄR hráli je prostě muzika na kterou se musíš vyválet ve chcankách, a z kotle vrátit se zlomenou nohou a vypíchnutým okem.
Jdu omrknout distra i když vím, že mě nejspíš nic moc neuspokojí, neboť jsem osoba komplikovaná, která poslouchá sračky, které nikdo jiný neposlouchá, nekupuje, neprodává. Když jdu kolem jednoho distra, zaslechnu "Škoda že tu nemáme letáky, dali bysme veverkovi." Když slyším jakýkoliv tvar slova veverka, tak zbystřím, protože je vysoce pravděpodobné, že je řeč o mě. Kouknu do stánku, vidím Ottu z Needful Things a když já vidím Ottu z Needful Things, okamžitě mi naskočí Pardubice. Za poslední týden v souvislosti s Pardubicemi mi naskočila jen jedna myšlenka, a sice, že bych se zúčastnil v Ponorce koncertu několika rychlých kapel. Odpovídám tedy, že "Leták nepotřebuju. O akci vím a už jsem si dal na sociální síti, že mám zájem." Malinké promo zmíněné akce budiž právě teď. Neseďte doma na prdeli a přijeďte mrknout na muziku rychlejší než rychlost průjmu.
Spěchám na další kapelu, kterou jsou TRUCIDO, jež se presentýrují prasáckým grindcorem ameryckym. Brutálni prasopalba od konce do začátku. Tak jak to mám rád. Tohohle by mělo na tomto festivalu být více. Třetí kapela k nám zavítala z Nového Zélandu a zahrála pěkně cypovitě. Jmenovala se UTILIZE THE REMAINS a jejich deathmetal bavil. Zahlédnul jsem izraelskou persónu, v době minulé známou jako Selfie The Clown. Tady by mělo být krátké video. Ale proč ho zmiňuju. Když jsem ho zahlédl na minulém ročníku, hopkal vesele v dlouhých šatech, nalíčený, zkrátka se převlékl za ženu, jak to dělá spousta lidí. Letos jeho transformace z ošklivého klauna na ošklivou izraelskou ženu doznala dalšího pokroku, to když na jeho chlapském hrudníku trčely dvě malé kozičky, nejspíš velikosti jedna. Možná menší. Jsem docela žádostiv jak bude vypadat příští rok. Taky jsem v tu dobu potkal Magiho, který se mi pochlubil tím, že hned při první kapele, kterou si natáčel na svůj jablkový ajfoun, mu do ruky vrazilo nějaké hovado, jablko mu spadlo na zem a světe div se, jablko umřelo. A to tak že úplně.
Samozřejmě jsem mu to musel říct: "Kdyby sis koupil pořádnej telefon, tak se ti tohle nestalo" a demonstrativně vytahuju z kapes můj telefon. Z mých úst samozřejmě tato rada vyzní tak trochu dementně vzhledem k tomu, jakým telefonem disponuji . Dále pak rozvíjím teorie, o kompenzování velikosti. Když má chlap malý péro, koupí si velký auto. Nebo conejvětští telefon. No a já si prostě koupil malý auto a kupuju malý telefony. Ono přeci jen takový dvouatřičtvrtěpalcový hovado když spadne na zem tak je to jako kdyby padal list papíru. Hovořím z vlastní zkušenosti. Každopádně jsem se snažil tímhle mým malým sráčem fotit děvčata, i když vím, že fotí na hovno, a narazil jsem jako každý jiný na tomto festivalu i na obscénně extrémní jeptišky, které samozřejmě nemohly být ušetřeny mým telefonkem. Když jsem si je fotil, jedna z nich prej "To fotíš na kalkulačku?" Stále se najdou lidé, kteří jsou paf z mého felefonního aparátu. No a my byli zase paf z férových cen jídel. Například za belgické hranolky se nestyděli účtovat 190 Kč a za veganský guláš krásných 230 korun českých, prosím pěkně.
Další kapelou, kterou jsem shlédl, tou dobou již trochu opiven, byli mexičtí C.A.R.N.E. Vole to byla taková píčovina ale lidi šíleji. I ti, kteří sedí na lavičkách hází hlavou a občas vstanou a zatančí do rytmu Gore. Žádná jiná jakomuzika tohle nedokáže. A přitom taková blbost, žejo. Na slovenskou kapelu SEDEM MINUT STRACHU se myslím těšil úplně každý a já je už před začátkem festivalu pasoval do jednoho z favoritů mezi nejlepšími kapelami. A mé teze se naplnily. Na jejich vystoupení jsem si opět vlezl hned k pódiu a čekal na oznámení konferenciéra, který nervózně postával na straně s mikrofonem v ruce, aby nám oznámil kdo právě bude dělat rámus. Jenže kapela čtyř slovenských šílenců ze zvukové zkoušky plynule přešla do samotného koncertního šílenství, aniž by si to vůbec někdo uvědomil. Najednou prostě hráli a byla to neskutečná nálož noisecore, který kdo nemá rád, tak je prostě, no člověk, který nemá rád noisecore. Já ho rád mám. Všichni kdo se na ně přišli podívat, měli ve svých obličejích výraz štěstí, oči jim zářily a ústa se smála. Nejlepších 7 minut našich životů!! A nejlepší bylo, že lidi pochopili, že kapela už nezkouší ale hraje, až asi tři minuty před koncem setu. Trochu zamrzí, že nehráli sedum minut, ale něco přes vosum, jak jest dokázáno ve videozáznamu. A jak ne-jest dokázáno ve videozáznamu, Sedem Minut Strachu měli jako jediná kapela ve středu fakt dobrej zvuk. Aby taky ne, když jedním z hudebních nástrojů byla pila, na kterou se hrálo šmitcem...
Kapelu ACIDEZ prokecávám se svým letitým přítelem z Prahy, Cyberkopfem. Na ANGELUS APATRIDA jsem zašel, ale nelíbili se mi. Byl to takovej slabší Anthrax. Znovu se jdu podívat na distra, kde se prodejci předhání, co kdo neprodá za vyšší cenu. Naštěstí je tu Kino. Líbí se mi co tenhle kluk dělá. Všestranně nadaný umělec. Kupuju si od něj CD Carnal Diafragma a v jednom výprodeji kupuju LP Blood Duster. Sice to mám na CD, ale deska je vždycky tak nějak víc sexy. A pak honem rychle na DEVOURMENT, na kapelu, která se stala tím nejtvrdším co jsem kdy viděl před léty. Svoji brutalitu potvrdili i tentokrát. Dobrá práce!! DROPDEAD nás nebaví, tak jdeme chlastat do pivního stanu. Pavoučisko, takřečený Spajdrmen se nám svěřil, že byl na benzince srát, ale došel tam hajzlpapír, tak s posranou prdelí musel přelézt do druhé kabinky a tam si vytřel žida. Z toho jsem usoudil, že má nasráno v gatích. Kluci zmizeli na GRUESOME a já s Magim se nějak nechceme odlepit od stolu z pivního stanu. Najednou se stala věc nevídaná. Sedla si k nám krásná, sympatická dívka. Stahuju ji o cígo a svěřuju se jí, že krvácím z prdele. Je to neskutečné, ale v dnešní době stále ještě existují dívky, které oberete o cigaretu, řeknete jí, že krvácíte z prdele a ona neodeje. Gruesome tedy prominou, ale jejich hrací čas jsme prokecali s onou dívkou. Když se kluci vrátili, byli nadšení, ale pro klid na duši jsem řekl, že jsme na Gruesome byli a že byli fakt dobří! Uvěřili mi to. Kolikrát mi uvěří i větší píčoviny, jako třeba loni, když jsem jim pustil písničku z alba Ugra-Karma od Impaled Nazarene a řekl jim, že je to nový Polymetal. Poslední kapela ve středu byli japonští SABBAT, ale ti mě nijak nezajímali. Navíc bylo hodně piv a sedělo se nám tam tak dobře, tak jsme je prodebatili. Náhodně jsem se otočil na televizi, co se děje na pódiu a viděl, jak si Sultán propíchává péro jehlama a plácá nahé dívky po prdeli, vše zabalné do avantgardní jakoby show. Sorry, ale mě tohle už vůbec nepřijde obscénní ani extrémní. Mnohem víc obscénní a extrémní mi přijde, že je bráno za normální, když burleska na slavnostech růžového vína vystrkuje kundu na sedmileté děti. Nebo ta učitelka kráva tlustá co se nahá válí na chodbě školy nebo jak po sobě házela hlínou píča. Že prý umění. No ale když se najde čurák, co si dokáže za několik milionů koupit banán přilepený izolačkou, není se co divit, že tu máme nesmyslný počet pohlaví. Sorry, ale TOHLE je zvrácený až do díry v prdeli. Všem těmhle aktivistům posranejm bych dal do ruky krumpáč a nahnal je do dolů. Ono by je přešlo vymejšlet píčoviny. No tak jsme se zase akorát vytočili, takže bych středu ukončil, že do postelí uléháme značně znaveni...
Do druhého festivalového dne jsme se vyspinkali jako jezulátka. Aby taky ne, když jsme měli pod čepicí každej minimálně 15 piv. Když vylezeme z pelechů, zjišťujeme škody po včerejší smršti. Máme tu jeden pochroumaný kotník, odřená kolena, sedřené lokty až na kost. Nutno započítat také jablečný telefonní aparát, který jak se dalo očekávat, je stále K.O. Čtvrteční program nabídl od jedenácté hodiny dopolední zajímavý projekt grindívky, který se jmenoval BEAVER FEVER. Jednalo se o holčinu asijského typu, která měla nasamplované bicí a basu a sama pak na pódiu obsluhovala kytaru a skřehot. Těšil jsem se na něco extra, ale zklamalo mě to. Nemělo to žádnej tah na branku, zvukově to byla dost koule díky špatným bicím, což jsem si potrvrdil jak v první lajně, tak z hlediště. Takže jediné co mě zaujalo na tomto projektu, byl vykousnutý (a již dávno zahojený) kus předloktí na ruce hrající dívky. Ovšem následní SANGRE DE IDIOTAS ze Slovenska to byla jiná třída.
Asi osmiminutový set bordelu, který měl hlavu a patu a hlavně dobrý zvuk donutil i Amorfise, aby se na ně šel podívat do druhé řady pod pódium. Tyhlety noisecory jsou prostě boží a čím víc jich je, tím líp. A přitom taková blbost, žejo? Po Slovácích, kteří skončili 5 minut po tom, co měli začít hrát, jdeme s Amorfisem na chatu za ostatními. A nyní je čas na Amorfisovo okénko: Ráno nám povídá Dneska budu lejt maximálně do tří. V poledne nám povídá: Dneska budu lejt maximálně do čtyř. Hodinu po poledni nám povídá: Dneska budu lejt maximálně do pěti. Šlo o to, že čtvrtek pro něj byl trýznivý z toho důvodu, že si nemohl pořádně vykropit volátko, neboť ho čekal ráno volant. Ovšem to by nebyl Amorfis, aby nechytil šanci za pačesy a leje do sebe jedno pivko za druhým dokud může. Najednou se na grilu objevily 100%ně neveganské klobásky. Průměrný vegan by nás za to vykostil. My ale na průměrné vegany házíme hovězí a všechno to sežereme. Pak odfukujeme až do doby odchodu na kapelu NECRO BART INFERNO, což měl být noisecore. Z noisecore se nakonec vyklubal punkbordel s jedním špatným zpěvem (nebyl slyšet). Druhý zpěv slyšet byl. Přidaná hodnota byly nafukovací lahváče a různé diskopíčovinky na pódiu i pod ním. Z vystoupení je cítit špína a hnus a v některých písních takový ten noisecore, co produkovali Anal Cunt. Velká škoda, že jsem si natáčel zrovna ten kousek, kde se neděje nic moc zajímavého. Ke konci setu se jednalo už o solidní bordel. Skrz kotel klidně projel vozíčkář...
SEE YOU IN HELL jsou na mě moc preciziní ale i tak jsem na ně zůstal a fotil si holky. Tou dobou si Amorfis telefonicky vyjednal, že nemusí zítra za volant a začala jeho stíhací jízda. Jinými slovy červenou malinovku vyměnil za hnědou chmelovku a nasadil tempo vskutku vražedné. Určitě jednou z nejočekávanějších kapel letošního ročníku byli Brutal Truth tribute, neboli WALKING CORPSES, což byla kapela, která byla primárně založena za účelem narozeninového přání pro pana pořadatele, kdy původní Brutal Truth již nehrají, ale Walking Corpses s původním členem Brutal Truth přehráli celou první desku od Brutal Truth. A bylo to boožžžíííí. Až na blbce, co zaberou lavičky a pak se postavěji a blbce, co maji neustále nutkavou potřebu lézt na pódium. Ti kreténi tam hopsaji jak jednorožci a není přes ně vidět na kapelu. A přitom ani třeba vůbec tu kapelu neznají. Prostě exhibicionističtí magoři. Každý návštěvník festivalu by měl mít ve svém festivalovém náramku uložené nějaké elektrické zařízení, které by dávalo po pěti vteřinách strávených na pódiu elektrický šok jeho majiteli. Divim se, že s tím ještě nepřišel nějaký inženýr z Bruselu. Nemám nic proti, když dodržují pravidla a do deseti vteřin skočeji po hlavě dolů do lidí. Ale to jejich otravné vtírání se mě prostě sere. Další kapela SIEGE je přesně to, co mě nebaví a tak ji prochlastáváme v pivním stanu a najednou přijde nějakej ožralej ošklivej Slovák z Nitry za Amorfisem a že prej mu Amorfis ukradl kšiltofku Gorefest. A prej to bylo v Nitře. Představte si, že ten debil chtěl po našem Amorfisovi, aby mu ukázal papír, že tu kšiltofku koupil. To vám byl takovej dement dotěrnej, pořád máchal rukou, že mu ji chce sebrat z hlavy, až to nevydržel Pavouk a zvýšil na něj hlas, což u něj není obvyklé. Pak se postavil medvěd, protože viděl, že se skrz strkanici mezi demencí ze Slovenska a Amorfisem schyluje ke rvačce, a rázně utnul další následné kočkování. Debilního Slováka odvedl pryč a ten si po chvíli vyhlédl jinou oběť a otravoval u vedlejšího stolu. Hele takový věci se nám prostě dějou. My za to nemůžem. Těšíme se na RATOS DE PORAO, ale najednou se zatáhlo a začalo brutálně pršet, takže Ratos De Porao sledujeme od pivního stanu skrz televizní projekci.
Je až směšné, že takoví Gutalax měli absolutně úplně plno a to hrajou a zpívají o hovnech. A takový veterání legendy Ratos De Porao díky dešti hrajou pro pár lidí. Déšť naštěstí netrval moc dlouho a tak se můžeme jít podívat na NAPALM DEATH. I když, možná mělo radši pršet, protože tohle byl jednoznačně nejhorší Napalm Death co jsem kdy viděl. A není to jen názor mého chorobného mozku. Tahle domněnka létala nad Trutnovem v množství větším než malém. Zvukově to bylo ze začátku dost špatný jako u většiny kapel co hráli před nima. A bylo to potichu. Škoda. Odcházím tedy z Napalm Death do chill out zóny, procházím se s pivkem v ruce a zjišťuju, že je tam paradoxně lepší zvuk než v hledišti. Zdravím se se Šakalem a shodujem se na tom, že zvuk je letos opravdu špatný. Porovnáváme ho se zvukem, který byl před měsícem na Czech Death Festu a dojdeme ke zjištění, že je to neporovnatelné. Pak potkám Bertíka a shoduji se s ním, že je to mrdka. Potkávám Medvěda a oznamuji mu, že jsem otrávený a že odcházím na chatu s tím, že Dying Fetus vidět nepotřebuju. Trochu se diví "Teď když to začalo bejt dobrý?" (5 minut před koncem). Dopiče kapela tohoto jména nemá bejt dobrá když končí, ale od prvních tónů. Samozřejmě kapela nejspíš jela na 110% procent ale ten zvuk na piču to poslal do hajzlu. Odcházím tedy na chatu a jen odemknu dveře tak letím srát. Festivalový vzduch mým střevům moc dobře neslouží takže gejzír sraček ze mě vylítnul na jeden zátlač. Pak si dám sprchu, umeju nádobí a sežeru Amorfisovi utopence. Jsem patrně jediný člověk na světě, který na festivalu při koncertu legendy Dying Fetus meje nádobí.
Páteční den nás čeká tradiční sobotní pizza. V sobotu totiž chci vidět jednu kapelu co hraje v poledne a nestihli bychom se vrátit z pizzerie, tak jsme sobotní pizzu přesunuli na pátek. A Amorfis zase perlil. Vybíráme si v seznamu pic, já si dal nějaký toskáno, Magi feferončíno a Medvěd ňákou žapiňóno a Amorfis pizzu s vepřovou panenkou když už jsme na tom veganským festu. Když nám to výborná obsluha přinesla, před Medvěda, Magiho a mě položila koláč přezdívaný pizza. Jen před Amorfise položila avantgardní hluboký talíř a v něm nasázené ňoky, jak my Češi rádi říkáváme. Amorfis na to koukne, pak koukne na nás, znovu koukne na talíř a prohlásí památnou větu: "Já si myslel, že sem si dal pizzu." Když jsme to sežrali až nám knoflíky u kalhot upadaly a Magi se vysral, vyrazili jsme zpět do areálu abychom stihli kapelu Distaste. Cestou potkáváme Barušku a její partu. Všechny nás olízne a pozraví Ahoooj, jak se máš, jen na Amorfise spustí "Kde máš zub?" Amorfisův přední zub se nedávno poroučel do věčných lovišť... Přicházíme na část ABRADED, které mi přišli takoví hluší, neboť měli jen jednu kytaru a prostě vznikala hluchá místa, jak já s oblibou říkávám. Jinak to ale byl příjemný goredeathtík. Následní DISTASTE na které jsme přišli hlavně, by byli super, kdyby všechny dvě kytary byly slyšet. Ten zvuk letos prostě dostal na prdel. Na REBAELIUN se to zvukově vylepšilo ale stejně všemu vévodí kopáky, které všechno přebijí. A samotná jejich hudba se mi taky nelíbila. Na můj vkus v tom bylo moc sól a pidlikání. To MEAT SPREADER byla jiná třída. brutální jatka mrdník vole prasečinec. Nedivil bych se, kdyby náhodný kolemjdoucí zavolal fízly, že se tu vraždí. Takovej to byl chlív. A i zvuk nebyl marnej. Zpěvák ohlásil poslední dva songy: "Two more and we fuck off." a opravdu dali two more a fakoffovali se do piče. Skvělý!! THE ARSON PROJECT vidět nepotřebuju a tak si procházím distra nahoře v parku a pak i to nejdůležitější, distro mých japonských hrdinů Final Exit. Kupuju si velkou desku, malou desku, cédéčko, to všechno za litr a jdu nadšen do piče. Chtěl jsem ještě zelené výroční tričko, ale neměli velikost XXL. Oni neměli ani XL a černé jsem nechtěl. Věci házím do auta a jdu mrknout na LAHAR, které sleduju jen proto, že si chci sednout.
Pak je na řadě INHUME, jejichž basa, co vytvořil zvukař by zasloužila vsunout do řitě páně zvukaře. Nebo jestli to takhle mělo bejt, tak nechápu pozici kytaristy, kterého basa kompletně zakopala. Následné BELUSHI SPEED BALL si užíváme z bezpečné vzdálenosti. Kapela s sebou totiž měla nějakýho bedňáka, který neúnavně do lidí vyléval a házel z petek a plechovek desítky litrů Pepsi, vody, tonicu a Redbulu. Lidi pod pódiem celí ulepení a mokří a omotaní hajzlpapírama, které byly také házeny. Hudebně je to takový ten zábavný thrashmetal. Všichni se baví. Jestli i Amorfis, to nevím, protože byl ve velmi podroušeném pivním stavu. Pak naběhli FLESHLESS a najednou to šlo udělat perfektní zvuk. Jako kdyby nějaká kurva víla mávla kouzelným proutkem, od Fleshlessu byl zvuk na všechny kapely takový, jaký jsme byli zvyklí z minulých ročníků. Prostě tam měli něco posranýho zvukaři. Možná se zvukař chytnul za koule a zmáčkl je louskáčkem na varlata, najednou prostě zvukově všechno v pořádku. Fleshless přehrávali více jak 30 let staré songy a naopak jeden úplně nejnovější a bylo to výborné! Při jejich setu pořádal dětský koutek stgedaving a děti si to náramně užívaly. A pak nastal každoroční výser. Došlo nejpitější pivo, Ratar. Sakra. V pátek v sedum večer. No nic, dávám si desítku od Radegastu, ale je to močůvka, tak od té doby už pivo nepiju. Následní pardálové, jihoafričtí GROINCHURN, kteří jsou v mém grindovém srdíčku zaryti hodně hluboko z dob (ne)studií na střední škole. Uvedli se slušnou Češtinou "My sme grojnčern s jivoavriský republiky." A pak spustili trochu komplikovanější jihoafrickej náser, kterej byl prostě skvostnej. Stejně tak zvuk. Další speciální vystoupení které letos bylo, neslo jméno ROMPEPROP. Kapela, která na tomhle festivalu ukončovala kariéru před nekolika lety, a vrátila se jen aby panu pořadateli zahrála k padesátinám. Velmi milé. Moc milé už nebylo, že díky volům co se postavili na lavičky a dalším volům co furt bláznili na pódiu, nebyla kapela většinu času vidět. Členové kapely byli hnusně umazaní a zkrvavení a upocení a v jednu chvíli zpěvák vykopnul jednu botu do lidí v hledišti, a pak druhou botu do druhé strany hlediště a že prý ti co chytili tu nechutnou smradlavou věc, mají po koncertě přijít za nima a že obdrží "fakinsurprajs". Nevím co obdrželi ale snad to stálo za to. Rompeprop rozpohybovali snad úplně každého. V zaplněném hledišti se tvořily malé circlepity, skupinky tančících maniaků, nesměly chybět převleky, naháči, a hlavně spousta smíchu a dobré nálady. Nikde jinde na světě neuvidíte na jednom místě pařit Spančboba, banány, mimozemšťana, hovna a různá zvířata. Už to zní za ty roky docela otřepaně ale pokaždé mě to rozesměje. A jestli se nemýlím, všechny tyhle kostýmy a převleky začaly právě s Rompeprop před hromadou roků... Dole v pivním stanu se fandí fotbalu. Vcházím do něj zrovna když hraje portugalská hymna.
WOLFBRIGADE předvedli parádní rokenrol. Od IMMOLATION jsem nic nečekal, protože tento druh muziky je mi mými ušisky zapovězen, ale nakonec mě to bavilo. Jelikož Ratar už není a desítka je hnus, jdu si pro zázvorové pivo, a pak se to stalo... Naběhlo italské komando s pekelně soustředěným čertíkem kapelníkem pekelníkem Giuliem a jeho komandem CRIPPLE BASTARDS a nasekali nás na malý kousíčky s mozarellou, naházeli nás na pizzu a šoupli do pece. Svým setem, potažmo setlistem museli odrovnat každého. Hymny jako Italia Di Merda, Polizia Una Raza, Misantropo A Senso Unico nebo moje vůbec nejoblíbenější skladba S.L.U.T.S. musely dojebat každého pořádného fanouška rychlé muziky. Skladby staré jak Vatikán a fungují stále skvěle. Krása střídá nádheru. Díky Cripple Bastards za nejlepší koncert co jsem od nich kdy viděl!! Po Cripplech se jdeme uložit do pelíšků abychom nabrali síly na poslední festivalový den.
Zatímco já, Magi a Amorfis jdeme na Mortify, Medvěd zůstal na chatě. Dal jsem mu za úkol uklidit, umýt nádoby, vyprat záclony a uvařit. Na Mortify jdeme radši o hodinu dřív, protože nikdy si nemůžeš bejt jistej, v kolik a jak dlouho bude hrát kapela, která vydává desetiminutové desky. Takže stíháme ještě i švédskou brusku CROWN a treš jak cyp HOLYCIDE. Obojí by se Medvědovi líbilo. Holycide přijeli s bicím automatem, neboť bubeníkovi onemocněla maminka, tak kapela narychlo ušmodrchala samply a bylo to dobrý. Stejně tak dobrá byla jejich zvukovka mikrofonu, která zněla: "Prdel. Prdel. Prdel." Přítulný zpěvák co chvíli tančí a paří před odposlechy s fanoušky, jezdí na zádech zeleného mimozemšťana a užívá si prkna co znamenají thrashdeathgrindpunkcrustcorenoise. Před koncem pronese obligátní "Last song for tunajt (bylo poledne)...ah, last song for tunajt...in Japan." Na poslední písničku vyběhne s mikrofonem hluboko daleko do hlediště nahoru do areálu a furt zpívá a bylo to všechno hrozně roztomilé... A pak to přišlo: MORTIFY. Vážení, pokud máte v plánu někdy ohluchnout nějakým správným způsobem, doporučuju strávit celý set v první lajně vedle repráku. I když mi ucho krvácelo až z prdele, nešlo odejít. Prostě to nešlo. To byla taková šleha!! Dvacet minut štěstí na japonský způsob. Kytara řezala tak že mi málem ucho rozřezala na chcanku. Nádhera! Krása!!
Po Mortify opět opouštím areál a když přijdu na chatu ty vole Medvěd uklidil, nádobí umyl, gril připravil, trochu pobalil... přesně jak jsem ho zaúkoloval. Jen ty záclony nevypral. Při grilování se zaobíráme myšlenkou, od kolika oklepání/stáhnutí po vychcání je definováno už jako honění. Ani nevim jestli jsme se dopátrali k nějakému výsledku. Asi ne. Na ANALEPSY mě nejvíc zaujal fixou načmáraný transparent v hledišti ANAL PEPSI. Ovšem FINAL EXIT, to byla jiná třída. Bylo to zábavné, bylo to hlučné a bylo strašně příjemné tyhle dva kašpary zase po letech vidět v akci. Když skončili, sklidili ovace napříč celými Krkonošemi, tak jim nechávám pár minut na vydechnutí a zajdu je pozdravit. Ryohei (bubeník) když mě uviděl, nechá všeho a vřele mě přivítal. Přeskočil zábranu, za ním to udělal i Hisao (kytarista a zpěvák) a hned se dožadují fotky se mnou. Stydím se, že nemám na sobě tričko s jejich logem ale vůbec jim to nevadí. Buďto byli dobří herci nebo byli fakt rádi, že mě vidí (s Ryoheiem jsem v kontaktu už dlouho). Potěšení na mé straně!! CONVULSE je pro mě hrozná nuda a to i když hráli prý legendární 30 let starou desku, kterou jsem nikdy neslyšel. BIRDFLESH jsou šašci produkující rázný humor skrze rázný grindcore. BLOOD jsem viděl poněkolikáté a tak trochu mě to nudilo. Možná mohli míň kecat. Ale odpusťme jim to, nejsou to žádní mladíci. PROTECTOR zahráli fajnovej thrash, kterej jsem si myslel, že mě unudí k smrti, ale fakt se mi to líbilo. A následuje poslední kapela (pro mě) letošního ročníku Obscene Extreme festivalu, HAEMORRHAGE. Na pódiu se objeví kytaristka Anna, toho času o dobrých 25 kg širší než si ji pamatuji z dřívějška. Stejně s kapelou nastoupí i sekuriťáci, stylově oblečeni v chirurgických pláštích, rouškách, čepicích a gumových rukavicích. Jak jsem se dozvěděl později, kapela neměla tušení, že budou securitas takto navlíknuti do hábitů a dle reakcí z toho prý měli velkou radost. Zpěvák se mi zdál lehce indisponovaný na hlasivkách, dost chrčel a nevyzpíval to. Jako kdyby měl chrapot při nachlazení. No a lidé pod pódiem byli indisponovaní na mozku, neboť měli opět nutkavou potřebu ukázat světu, že umí vylézt na vyvýšené pódium a tam klepat pérem, skákat jak čurák, hopkat sem a tam ale už moc jich nemělo koule skočit po tlamě dolů a pořádně si rozbít držku, což by zasloužili. Aspoň by příště neopruzovali a my bychom viděli na kapelu. Program samozřejmě pokračuje dál, ale já a Magi se ho už účastnit nechceme, takže sedáme do automobilu značky Ford (pro hnidopichy - zatím pokaždé Fordem tam a Fordem zpět) a za dalekého blýskání opouštíme bojiště. Kousek u Dvora Králové se z blýskání vyklubala dešťová smršť, která vydržela až do mé rodné vísky. Místy na silnicích byly hluboké louže, na cestu vidět nebylo, objížďky vedly horem prdelema, nic moc no... Takový byl tedy letošní ročník. Můžete s mým hodnocením souhlasit, můžete nad tím nadávat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete udělat.
Ovšem nebyl bych to já, abych se neúčastnil i afterparty, zvlášť když nabízela kapely vskutku jedinečné!! K vystižení atmosféry by možná postačilo tohle několikavteřinové video a nemusel bych se tu rozepisovat o jednotlivých kapelách.
Jenže dokud mám co psát, tak psát budu... Po příjezdu zjišťuju, že lidí je tak akorát, takže hezky zaplněno. Dávám si pivko za 65 vočí. Bylo teplý a protože neměli pětikorunu nazpátek, tak mě stálo 70 vočí. Pětikorunu už asi nepovažují za minci hodnoty číslice na ní. První kapelou byli MORTIFY a to je přesně to co mám rád, jak jsem psal výše. Na afterparty narozdíl od hlavního festivalového pódia byl excelentní zvuk od začátku do konce. Všechno čisté, hutné a brutální. Muzika Mortify je prostě geniální. Medvěd by to nejspíš poslal do sraček ale to je proto, že této muzice nerozumí a proto poslouchá uplně jinou, v porovnání s touto, tak trochu gay muziku. Až si tohle přečte, tak mu vypadaji všechny chlupy z kožichu ale je to tak jak to píšu. Nikdo nehraje tak jako Japonci a jihoameričani. A může to být vynikající Vader a skvělý Belphegor nad kterými jsem se rozplýval nedávno, tohle je prostě jiný. A ve stejném, ne-li lepším duchu probíhala celá afterparty. Ještě poznamenám, že Mortify byla jediná kapela toho večera, při jejíž produkci ze stropu odpadávaly kousky nějakého bordelu. Vstupné bylo 400 Kč, což mi přijde za takové kapely jako pakatel. Porovnejte si to třeba s akcí v Praze, kde v září vystoupí Beherit + 4 supporty, za kterou si pořadatelé nestydí naúčtovat 12 stovek. Budiž jim to přáno, třičtvrtě lístků už mají vyprodaných... Druhá kapela byli C.A.R.N.E. kteří zabrutalili jako kráva, chvílemi jsem měl nad hlavou prdel cizího člověka, který připlul odněkud zepředu. A pak se to stalo. Na scéně se objevují nějaké domorodé bubny a ošikmení lidé (to jako že maji šikmé oči, což je podle dnešní hyperkorektní zvrácené doby těžce rasistické označení). Přátelé, TOHLE se nedá slovy popsat. TOHLE se musí vidět. Japonští KANDARIVAS, to byli ninja šipmanzi utržení ze řetězu hrající jakýsi tradiční japonský folk namíchaný do brutálního, rychlého a skvěle zahraného noisegrindu. Tohle nemělo absolutně žádnou chybu. Hudební a pohybový výkon doprovodného bubeníka byl prostě skvělý! Muzika rychlá a ultra rychlá a ještě rychlejší. Lidi kolem šíleli pod pódiem, kapela šílela na pódiu, zvukař šílel za svými přístroji, energie z muziky odnesla celý Trutnov o několikset metrů dál, tak až příští rok pojedete na Bojiště, počítejte s tím. Hudba Kandarivas měla takovou nasranou zdivočelou atmoféru, že pohla kusem Krkonoš! Kdyby to bylo ve známém večerníčku Krkonošské pohádky, přilítla by sojka práskačka a kdyby viděla Kandarivas, tak by se z toho zhulila a až pak by to letěla napráskat Krkononškému Pánovi. Ten by vzal svoji berlu, zjistil by která bije a radši by zdrhnul do Alp. Takovou sílu měli Kandarivas. Jak jsem psal, tohle se musí vidět. Další kapela byli ANARCHUS a ti byli taky odněkud z tamtěch děr jihoamerickejch. A to je taky krutě rasistický tvrzení ale já na to seru. Anarchus se prezentovali špinavým grindcorem na starý způsob. Po předchozích Kandarivas se mohli snažit jak chtěli, bylo jim to co? Hovno platný. Další nastoupili ACAO DIRETA, což byl chvíli punk, chvíli deathmetal, chvíli střední houpavé tempo. Kousek od kotle se začínalo přiostřovat, tak jsem se radši uklidil dozadu. Jedno pivo na mě přistálo už při Mortify, tak jsem nechtěl být zase zmáčený. No a pak se to zase stalo. Po kolikátý už tenhle ročník? Připravuje se bicí souprava, netypicky po straně, takže nemůže hrát nikdo jiný, než moji hrdinové vycházejícího slunce. Lejdýz end džentlmen, přivítejte FINAL EXIT!! Ryohei za bicími na mě s úsměvem mámá a možná si říká, že jsem divnej, že je poslouchám a kupuju už třicet let, ale mě je to jedno. Final Exit zahráli skvostný set. Úplně odlišný od toho, který zazněl na hlavním pódiu den předtím. S naprosto diametrálně odlišným zvukem. Zvuk na afterparty byl takový, že byl cítit. Nebyl jenom slyšet, ale byl cítit. Bordel prostupoval skrze nás a my si vychutnávali všechny kapely celým tělem. Final Exit zakomponovali do setlistu i cover jedné z nejdůležitějších písní od jedné z nejdůležitěší kapely pro metalový svět. Ne, nebyli to Iron Maiden, protože ti jsou totiž přesně tak důležití, jako plíseň mezi prstama na mých nohách. Byli to samozřejmě Slayer a jejich song Raining Blood. Absolutně skvělé vystoupení a velké štěstí ve tvářích všech kolem. Troufnu si tvrdit, že Kandarivas a tento Final Exit bylo to nejlepší, co jsem kdy ve svém životě z muziky viděl. A že jsem už ledasco zahlédl. Další kapelou byli INFERNAL SUFFERING. Nečekal jsem, že by se mi to mohlo líbit, ale nakonec jsem s jejich brutal deathmetalem s přesahem do salámu byl nadmíru spokojený. A opět špičkový zvuk, ať jsem se postavil kam jsem chtěl, respektive ať mě dav odsunul kam on chtěl. A pak se to stalo... Už zase... Následovalo překvapení, o kterém jsem několik hodin dopředu už věděl, že to budou GROINCHURN. Huuustýýý!! Když jsem se na toto téma bavil s Medvěděm, svěřil se mi, že tohle není jeho šálek Radegastu, což naprosto chápu. Groinchurn hrajou docela komplikovaně, ale stará láska nerezaví. Na střední škole a několik let po ní, jsem je hltal a to se muselo nějak podepsat. Na Afterparty bych řekl, že zněli mnohem tvrději a lépe než na hlavním pódiu. Grindcore jaký oni rozpoutali nečekal asi nikdo. Přišlo mi, že hrajou dvakrát tak rychlejc než by to mělo být. Fanoušci šíleli. Všichni tančili, kroutili se, pařili, pogovali, plavali, kopaly, circlepitovali, zpívali,... Groinchurn rozseknul skleník, ve kterém se afterparty konala, na střepy štěstí. Opět jsem si všiml výrazů ve tvářích lidí kolem. Byli prostě šťastní, usměvaví, dojatí. Stejně tak já. Deset minut před desátou hodinou večerní byl ohlášen poslední song a jestli při něm neshořel celej vesmír, tak už se to nikdy nestane. Byl to totiž cover od Cripple Bastards. Všichni kolem jako by se zbláznili a jakoby záleželo jen a pouze na tom, aby jihoafričani bílé pleti z Grojnčernu, nikdy nepřestali hrát. Bohužel přestali. Přidali sice ještě jednu píseň ale já bych byl radši, kdyby zakončení celého skvělého letošního festivalu zůstalo stylově právě coverem od Cripple Bastards. Bylo by to lepší. Je minuta po desáté a ploužím se k autu. Potkávám Hisaa z Final Exit, loučím se s ním. Když čekám na řidiče, přiběhne i Ryohei, objímá mě jako svého dávného přítele na rozloučenou. Kousek od nás se dva cizinci líbaji penisy...prostě vytáhli čuráky z trenek a ve stoje proti sobě se oťukávali žaludama. Fotila je u toho nějaká cizí dívka... Prostě Obscene Extreme. Díky Čurby!!
Pro pár dalších fotek klikni na "Další informace". Pokud ti někdo poslal odkaz přímo na tohle hovno, nikam klikat nemusíš.
