Asi před půl rokem jsem vedl rozsáhlou diskuzi na téma Slayer, konkrétně na album "Divine Intervention". Navzájem jsme se posílali do prdele s kamarády, protože každý na tuto desku nahlíží ze svého úhlu pohledu. Po nějakých dvou dnech bouřlivé diskuze se situace uklidnila. Asi po čtrnácti dnech mi přišel e-mail, ve kterém mi kámoš napsal aktuální dodatek k diskuzi a tento dodatek se stává další recenzí na tomhle blogu.
Mám neustále v palici, jak jsem nedávno dosti příkře odsoudil Slayer, vlastně všechna alba po fenomenálním "Seasons In The Abyss" a ejhle dnes v 18:30 (22.1.2024) jsem dostal najednou chuť na album z roku 1994 uvedené v předmětu e-mailu (Krátké pojednání o albu Divine Intervention, Kerry Kingovi a proč to všechno šlo do prdele). První dojem byl úplně stejný jako před mnoha a mnoha lety "Kurva co je to za zvuk a doprdele kde jsou songy..." První čtyři písně a působí to na mě dodnes stejně, prostě jako kdyby nahráli šestiminutové písně a vytrhli z nich ty nejzběsilejší pasáže bez ladu a skladu. Písně dost často končí jakoby náhle (i když tohle je poznávací znamení celého alba), nemá to žádný smysl, sóla na hovno, riffy z prdele o ničem. Už už jsem lámal opět hůl, když s pátou titulní písní konečně přišlo aspoň něco, a to smysl. Konečně song kterej má výstavbu, slayerovské melodie a docela koule. Řikám si že to není možný, proč to najednou i tady jde, tak jdu na wiki a ejhle, v tu ránu je vše nad slunce jasné a všechno zapadlo na své místo. Songy 1-4 a 6 psal Kerry King. Písně 5,7,8,9, a 10 psal Jeff Hanneman a přesně takhle jednoduché to s tímhle albem je. Těch 5 od Kinga je prostě punk a ani mě nepřekvapuje, že poté vydali "Undisputed Attitude" (což chtěl beztak King), v okamžiku, kdy se ke slovu dostává Jeff, songy mají výstavbu, výborný sóla i riffy (většinou jsou i pomalejší) a hlavně to co mi na Slayer pak už vždycky chybělo - parádní atmosféru. Myslím, že Jeff měl v sobě kus epické duše (a proto taky napsal nejepičtější song všech dob "Season In The Abyss" a i když co jsem pak koukal začal psát hovna i on (nakukal mu to určitě King), na těch starších albech jsou ty nejlepší songy jeho. Celá druhá půlka alba je díky Hannemanovi ucházející a někdy dokonce nadprůměrná, což jsem si o tomhle albu nemyslel, že napíšu. R.I.P. Satan Laughs As You Eternally Rot.
Žádné komentáře:
Okomentovat