79% vysoldovanejch vstupenek, hlásala oficiální facebooková stránka festivalu Brutal Assault tejden před festivalem. Da dny před festivalem bylo ohlášeno Vyprodáno. Mě to bylo u prdele, neboť v tu dobu jsem nevěděl, jestli se zúčastním jen středečního programu na který jsem si vstupenku již zakoupil, nebo jestli se náhodou neobjevím na guest listu kapely Samael. A víš co? Já se tam náhodou objevil. Ze všech těch pro mě zbytečných kapel, kterých letos na Brutalu vystoupilo víc než dost, jsem si vypsal, co potřebuju nutně vidět a mohl jsem vyrazit. Jen tak mimochodem, z celý festivalový soupisky bych si dokázal představit parádní jednodenní festival s kapelama, který bych vybral. No ale takhle to nefunguje. Takže po noční směně jsem na tři hodiny zavřel oči a když jsem je otevřel, vyrazil jsem směr Josefov pln očekávání, co se tam od předloni, kdy jsem tam byl naposledy, změnilo.
Ještě jsem ani nedorazil do místa konání a už mě čekal výser od silničářů. Uzavírka silnice s objížďkou na Černožice. Objížďka samozřejmě vedla přes dálnici, která v tu dobu není zpoplatněná, jenže to jsem já nevěděl, takže jsem se zajel jako kráva. No ale dorazil jsem. U vstupu jsem se nahlásil jako ten týpek se zkomoleným jménem na guest listu. Holky u vstupu byly příjemné a chápavé a na základě seznamu hostů, mě dali celofestivalovou vstupenku. Hurá! Já jsem tu svoji jednodenní středeční tak mohl věnovat Amorfisově dcerce. Jen tak mimochodem, to že jsem byl hostem si pořadatelé ocenili na 250Kč, které jsem musel zaplatit. Co to dneska je dvěstěpáďo? Tři pivka v areálu... Nabíjím si náramek za tisíc korun českých a dávám si grepomelového Birella, za nějž bych položil život. Je to nejskvělejší věc od vynálezu žárovky. Birell byl za sedumdesát. Ovšem pitná voda, které jsem si pozdějji dopřával po litrech, byla zdarma. Obrovský dík pořadatelům za tohle. Protože v tom vedru k doplňování tekutin nestačí jen tak sem tam se napít, ale pít furt. A to by při dnešních cenách čehokoliv na festivalu bylo finančně devastační. V areálu bylo několik pítek, kde se dalo občerstvit. Za vše ostatní se už platilo. Než začala hudební produkce, zašel jsem se podívat na výstavu obrazů. U jednoho obrázku nějaká paní řekla své kámošce: "Tohle vypadá jak kdyby to kreslila moje malá dcera." A měla pravdu. Byla to čmáranice. Mě ale zaujal jeden malý zelený démon.
Po výstavě jsem se šel juknout, co nám Brutal Assault letos nabízí ke kulinářským zážitkům. A musím uznat, bylo toho opravdu hodně. Vše od chleba s pomazánkou, přes korejskou, japonskou, vietnamskou, malajskou, řeckou, italskou, mongolskou a další světové kuchyně až po burgery, kebab a veganské dobroty. Zajímavá věc, v žrádelní uličce jsem u jednoho stánku viděl bramborák za 42 korun českých a o dva stánky dál ten samý, stejně velký, avšak pojmenovaný jako "pravý staročeský bramborák", měli za 119 korun českých. Tak teď nevim jestli jsem blbej já že mám oči šejdrem, nebo ten první, že ho měl tak levně, nebo ten druhej, že ho měl tak draze. Obyčejné pivo, které se pohybovalo v rozmezí od 70ti do sta korun českých jsem si nedal, ale zázvorovým jsem nepohrdl. Jako vždy, bylo excelentní. Všude chodí krásné dívky v krásných outfitech. Nevim kam kouknout dřív a snažit se nezírat, tak jsem to vyřešil tím, že jsem šel na kapelu. První bandou co zahlédnu je BELZEBONG, kteří drtí to svoje psyche sedumdesátkový, který mě vůbec nebaví, tak utikám pryč. Chčije ze mě pot. Jdu se schladit dozadu na odpočinkovou louku, která se změnila v odpočinkové prachoviště. Brouzdám po distrech a zjišťuju, že jak furt nadávám na ceny vinylů některých prodejců, že se pomaličku stává standardem, že se deska prodává za devět stovek. Až se jednou lidi naserou a přestanou to kupovat, tak budete čumět. Nic si nekoupím. Ne že bych neměl prachy nebo nechtěl něco do sbírky. To ne. Ale teď si představ, že bych si koupil tři desky a musel bych v tom vedru přes celej areál plnej lidí zpátky do města a ve městě další asi dva kilometry k autu, tam bych je dal do rozpálenýho auta, kde by se mi mohly zkurvit a pak absolvovat celou cestu zpátky zase. Furt v tom vedru hnusným. To jsem si radši nechal zajít chuť a pravidelně proplachuju ledviny chutnou studenou vodou. Ceny jídel mi narozdíl od cen desek přišly celkem v pohodě. Za 230 korun byste se dokázali najíst uplně v pohodě. Když půjdete do restaurace, bude vás večeře stát stejně.
Když hraje kapela ONSLAUGHT, která koketuje s heavy a thrash metalem, schovávám se propocený ve stínu. V tom vedru tuhle kapelu prostě jen přijímám a čekám až skončí. Beztak jsem ze svého úkrytu viděl jen kytaristu a ještě jen jedním okem. Před druhým okem mi překážela bouda s občerstvením. Zmíněné dvě kapely, jsem neměl v plánu sledovat. Až teprve 200 STAB VOUNDS. Kurva. Žádnej stín k dispozici. Škvařím se ve vlastním tuku, kterého mám po těle dostatek. Ovšem rozhodně déle jsem na ně čekal, než jsem je dokázal poslouchat. Malej Jára nebude souhlasit, protože od prvních tónů hází hlavou jak pominutej, ale já se po nekonečném instrudementálním intru přistihl, že sleduji krásnou exotickou dívku za kamerou na pravé straně pódia, a to by asi člověk, který jde na kapelu, neměl. Zvuk vepředu byl o hovně. Jen basa a bicí. Nechápu co z toho ty lidi mají, že chodí dopředu, když i oni ví, že je tam zvuk jak z prdelní díry. Zašel jsem si pro vodu a chvíli sleduju kapelu zezadu. Ne, nevyplatí se mi na takovejhle agro bum čvacht death v té výhni stát. Asi jsem nebyl při smyslech, když jsem si vypisoval kapely, co bych chtěl vidět a zařadil jsem tam i tuhle. Takže rychle do stínu pevnosti, kde je asi o pět stupňů míň. I tak mi pot chčije všude. Kdybych začal chcát do trenek, nikdo si toho nevšimne jak jsem mokrej. Ale nejsem sám. Polovička lidí trpí jak já. Ta druhá si to užívá. A někteří fajnšmekři aby neporušili svůj image styl, chodí nastrojení třeba jak ve středověku, nebo celí v černém dlouhém. V té době si to ke mě přivalil silně zapáchající zpocený špinavý chlápek a sednul si vedle mě na zem do prachu. Mizim pryč od něj. Kdo smrdí, nezaslouží slitování.... Stejně tak jako ten, kdo se potí... Přecházím na hlavní pódium, kde akorát končí UNEARTH a z toho co jsem viděl, měli parádní zvuk. Hudba samotná by se mi asi taky líbila, ale třeba se šetřit na moji hlavní kapelu, kvůli které jsem vlastně na Brutal Assault přijel. Záchranky mají napilno. Lidi kolabují jak na běžícím pásu. Ty se nejspíš podařilo všechny zachránit, ale ten co skočil z mostu ve městě do řeky, už nevyplaval. RIP...
Hasiči kropí vodou přehřáté fanouškovstvo a stylově na to navazuje kapela s názvem H2O, hned jak přestali kropiti. H2O hráli jakýsi hybrid punku a hardcore. Maličko mi to připomnělo Insanity Allert s tím, že H2O neměli vůbec žádnou show a kouzlo. Prostě jen shluk tónů poskládaných do písně. Jako deathmetal bez krve, punk bez politiky a blackmetal bez pekla. Ovšem cover od Black Sabbath byl zábavnej. Zajdu si teda na kafe, protože na mě padala únava, anžto jsem spal jen ty tři hodiny a dva dny předtím byl na nočních dvanáctkách ve fabrice, která vyrábí víčka na konzervy, abyste si vy šmejdi mohli koupit Trenčianské párky s fazuľou. Když jsem v kavárně vyvoslil, že nechci žádný jejich expresní píčoviny, ale uplně obyčejnýho turka s logrem, kterej budu plivat ještě před půlnocí, zeptala se mě slečna, jestli do toho chci led, aby se to dalo pít. Směju se naoko až se za břicho popadám a myslim si "Vyliž si prdel krávo, potřebuju kafe a ne led." Sednu si s ním do pivního stanu, kde je frmol. Lidi do sebe ládujou všeljaké pochutiny a uličkou mezi stoly proudí davy lidí. A spousta krásných dívek. Je naprosto úžasné, kolik děvčat si přijelo poslechnout ten metál. A většina z nich byly fakt kočky. Obzvláště ty, co na sobě skoro nic nemají a skrz to nic jim prosvítají opearcingované bradavky. To je jedna z nejvíc sexy věcí co existuje. Propíchaný ženský kozy. Yeah! Cucám svý kafe, potím se u toho víc než u práce a zajdu se podívat na NOVEMBERS DOOM. Hráli moc příjemný doomdeath. A naštěstí už je tam trochu stín. Bohužel těch pár desítek minut co jsem strávil na slunci mi z xichtu a krku udělaly jeden velkej spálenej škvarek. Další kapelu kterou vidím, jsou GUILT TRIP a ty vole! už při intru začínají nabušení mladíci cripplepit kotlit jako kráva, karate a pogo zároveň a takový jakoby hopsání co předvádí zfetovaní hausáci na svých akcích. Takže se hned utvořil velký cripple platz a ze stínu nás vyhnali tito mistři kung-fu svými krabími karatistickými kopy a skoky, smažit se na slunce. Hudba byla ovšem výborná!! Mohutný HC s takzvanými hnědými tóny, které rozdunily každou chvíli celý areál. A mělo to perfektní zvuk. Jak vepředu u cripplů, tak zezadu zestrany, kam jsem utekl před těmi křepčícími blázny. Pro mě osobně velmi příjemné překvapení. A taky hurá, objevil se první mrak, který odjebal tu zpíčenou zkurveninu, které se říká slunce. Bejt na něm ještě chvíli, tak je to moje kremace zaživa. I když za chvíli ten zmrd pálivej zase vylezl, bylo mi to jedno, protože na řadě byla moje druhá nejoblíbenější kapela (tou první vždycky byli, jsou a budou Helloween). Tou druhou nejoblíbenější kapelou jsou:
Na tuhle bandu jezdím od roku 2003 a jejich dvě alba mi naprosto změnila můj hudební život. Těmi alby jsou samozřejmě "Ceremony Of Opposites" a "Passage". A víš, co? Celý setlist sestával právě z těchto dvou alb plus dvě nové písně. Hůůůstýýýý vole! Tohle byl setlist jako ze sna dámy a pánové. Zvukově to nebylo úplně ideální, ale špatně to taky nebylo. Každopádně právě díky setlistu byl tohle jeden z mých nejlepších koncertů Samael, ne-li nejlepší. Nejvíc se mi líbila nová píseň, "Hail to the Sun", opět jak typické, když jsme se pod jedním takovým Sun odšťavňovali. Vzhledem k tomu, že i další dvě písně, které v nedávnu vyšly jako singly jsou výtečné, myslím, že se máme s novou deskou na co těšit. Poctivě jsem si se zpěvákem Vorphem odzpíval většinu textů. A nebyl jsem sám. Skupinka španělsky hovořících fans vedle mě si rvala hlasivky Samaelíma textama. Měl jsem z toho všeho husí kůži na rukách. Když jsem se po skončení setu dozvěděl, že pár metrů ode mě si Samael užívali i tihle dva političtí čuráci, naskočila mi husí kůže i na žaludku 🤮.
Hned po skončení jdu dozadu na "malou" stage a cestou si kupuju jediné jídlo toho dne a tím je vynikající škvarková placka s česnekem za 75 korun (velká asi jako klasická velikost langoše) a kvášák za 30 korun. Jen malá poznámka ke kvášáku, což je kvašená okurka, pokud to někdo neví, kvášáky se obvykle dělají z velkých okurek a ne z těch malých, co se cpou do zavařovacích sklenic. Za třicet korun by se to někomu (mě) mohlo zdát předražené... Kvášák polknu téměř bez kousání, žužlám placku a jdu na kapelu COVEN, kterou jsem měl také napsanou, že ji potřebuju nutně vidět. Ovšem to co jsem viděl, to jsem fakt vidět nepotřeboval. To bylo tak strašný. TO BYLA TAKOVÁ MRDKA!! Největší mrdkou v COVENu byla paní zpěvačka. Celej ten jejich ansámbl vypadal jako nějaká zhulená hipísácká sekta. Ty vole strašný. Zpěvačce bych utrhnul koule za její falešný nezvládnutý zpěv. Tak hnusně halekala, divně odhulákávala. Ne, tohle nebyl zpěv a nechápu nadšení lidí. Velký špatný. Tady malá ukázka. Zrovna jí tam ale pomáhá zpěvák, takže její hnusozpěv není moc slyšet.
Zašel jsem se podívat na malou stage pojmenovanou Octagon. Mezi námi, tuhle hovadinu bych zrušil. Je to až příliš malý prostor pro tolik lidí na to aby tam něco hrálo. Člověk by tam musel čekat dlouho před začátkem, aby měl nějaký výhled a trochu ucházející zvuk. Chtěl jsem se tam podívat na CRIPPLING ALCOHOLISM. No, vůbec jsem se před ně nedostal a měl jsem problém vůbec davem projít pryč. Co jsem tak zaslechl, Crippling Alcoholism plně korespondovali se svým jménem. Zněli jako vožralí kriplové. Rychle pryč na KYLESU. Potkávám další blilkající záchranku. Kolikátou už ten den? Sedmou? Osmou? Na Kylesu koukám z dálky. Opět strašná hromada lidí na menším prostoru. Je to peklo a pokud tam nestojíte už při zvukovce, není šance bez bezohledného prodírání se mezi lidma, dostat se blíž. Škoda. Hudba se mi líbila. Věřím, že mé druhy v metalu by Kylesa srala, ale já na mé druhy v metalu seru, bo oni chtějí slyšet převážně jen deathmetal, který já převážně slyšet nechci. Konečně přestalo svítit to pojebané slunce. Teď svítím hlavně já a můj spálený xicht.
Jdu se mrknout na SÓLSTAFIR, na které naštěstí nebylo úplně narváno a já mohl stát s kámošem Lukášem, kterého jsem neviděl snad 25 let, kousek od zvukaře. Hned jak hrábli do strun, věděl jsem že se mi to bude líbit. No do pííííči to byla krása!! Tady se zpívalo a ne jak zmíněná blonďatá čarodějnice z Coven. Zpěvák měl krásný čistý zpěv, do toho absolutně naprosto precizní zvuk, mocné tklivé melodie, prostě nádhera. Jedna z nejlepších kapel celýho festu. Dokonce i ovečky pasoucí se vysoko nahoře nad hlavami fanoušků se přišly podívat na Sólstafir.
Po Sólstafir zůstávám, protože má naběhnout jakýsi KIM DRACULA, kterého jsem měl také napsaného že bych ho potřeboval vidět. Bohužel se to krylo s další kapelou která hrála na zmíněném Octagonu mix diskotéky a blackmetalu, tak jsem dal přednost většímu prostoru. A jaký byl Kim Dracula? Tak tohle jsem ještě nezažil. Takovej maglajz těžko pohledat. V prvním songu byl numetal, blackmetal, blastbeaty, slam... Druhá píseň zněla zase jako Devin Townsend stříklej Kornem a metalcorem... Vole a najednou saxofon, jazz, do toho blackcore, deathcore, psycho rock... mě poser a vřískající Japonka za basou, a najednou čistej rap, kterej přechází do numetalu, kterej sjede do deathcoru a najednou hiphop vole a pak zase saxík a disko a pak to zní jako Ghostemane a pak jako Ulver a horrorcore... Uff!! Totální bramboračka. Zpěváci bez problémů dávali všechny polohy. Pro mě obrovské překvapení. Z tohohle by deathmetalistům nejspíš praskl čurák od Prahy až po Karlovy Vary. Další bandou, kterou jsem nutně potřeboval vidět, byli AMENRA, na kterou jsem zašel, ale zklamalo mě to. Hráli jakýsi post doom, ale byla to nuda. Sympatická byla jejich minimalistická image v černobílé barvě bez světel. V jejich písničkách než se začne něco dít, tak člověk usne. Obzvlášť člověk jako já, který má úpal, úžeh a ještě po noční spal tři hodiny. Jdu se osvěžit zázvorovou limonádou. Za 90Kč. Slovy DEVADESÁT KORUN ČESKÝCH. Dobře jako ty vole. To už je maličko přesraná cena asi ne? Další kapelou na paškál jsou BATUSHKA. A ještě než začnou jsem rozhodnut, že po nich pojedu domů. Nebudu čekat na krvavý blackmetalový holky (což mě teď mrzí víc než Evropskou unii migrace frau Merkel). Sice se jedná jen o půl hodiny čekání ale zase hrajou vzadu a už toho chození mám plný trenky. Tyhle multistage jsou peklo. Batushka mě trochu zklamala. Na můj vkus to bylo moc potichu, moc přebasovaný a čekal jsem větší nářez. Ale to už si asi vymejšlím píčoviny protože od třetí písně mi to zase přišlo v pohodě. Nevím, možná blouznění z únavy a celodenního slunce. Takže beru nohy na ramena a asi deset minut před koncem setu jdu k autu a šup domů dospat deficit.
Samozřejmě jak je u mě zvykem, spal jsem sotva čtyři hodiny a víc to nešlo. Ráno jsem vysmrkal skleničku josefovského prachu. A jelikož jsem měl celofestivalovou vstupenku jak jsem zmínil v úvodu, odtrhl jsem ve třináct hodin pneumatiky od asfaltu a vyrazil zpátky brutalit. Čtvrtečním hlavním cílem bylo exkluzivní vystoupení Waltari s albem "Yeah Yeah Die Die" a pražským symfonickým orchestrem. Tohle album jsem poprvé slyšel v rádiu. Tuším to bylo pardubické rádio Panag, kde byl metalový pořad, a teď už fakt nevim jestli nekecám, Metaliště s panem Hanzlíkem a on tam celé to album pustil bez přerušení. Ale možná to byl Jaroslav Špulák v Pařníku... Na tom nezáleží. Důležitý je, že jsem si to album tenkrát nahrával na kazetu a byl jsem jím tak nadšený, že ještě ten týden jsem jel do Hradce Králové, kde na nádraží za výlohou knihkupectví to CDčko měli. Ani jsem nemusel do Sheer Records, metalového obchodu na Velké náměstí. Koupil jsem si ho na nádraží ty vole. No a příštích třicet let jsem měl sen, že to někdy uvidím naživo. A ten sen se mi měl splnit za pár hodin. Když přijedu do Josefova, tak poprchává. A je tam jak ve skleníku. Takže co? Takže se okamžitě začínám potit. Doplňuju tekutinu zázvorovým pivem levnějším než limonádou a z dálky v klidu stínu sleduju ILLDISPOSED. Fajný deathmetal. Všude tři prdele lidí a možná ještě o jednu prdel víc. A krásný holky. Jééééjej... Ovšem zrzeček nespravedlivě málo. Potkávám se tam se zpěvákem z kapely Infernal Cult. Teda on potkává mě, protože já bych ho v civilu vůbec nepoznal. Mluvíme spolu jen chvíli, protože já jsem prostě už takovej. Jsem stydlivé dítko z vesnice, které má rádo samotu, klid, a stydí se oslovit kohokoliv cizího. A když mě osloví někdo cizí, tak mám problém udržet konverzaci smysluplnou, hodnou mé inteligence a plácám nesmysly. Každopádně jsem potěšen, neboť mi bylo řečeno, že prý moje recenze na koncerty jsou legendární. Dík vole a zdravím!! Pospíchám koupit dcerce tílko Brutal Assault a pak honem na BLACKBRAID, indiánský blackmetal. Bohužel pro ně, za denního světla ztratilo jejich vystoupení to pravý blackmetalově indiánský kouzlo. Škoda. Jinak muzika byla fakt dobrá. Slyšel jsem v tom starý Gorgoroth, novější Immortal, Bahtory kolem alba "Black Fire Death". A zdálo se mi to, nebo pravá kytara naskočila až při poslední písni? Nikdo kolem si nestěžoval, takže asi se mi to zdálo. Po Blackbraid Amorfis zavelí, že se jdem nažrat. Do města. No tak jsme šli. Jen taková masna to byla, kde nevyvařujou, ale měli tam dobroty. Já jsem si dal pečené koleno takových rozměrů, že nejsem schopen to sníst. Se dvěma chleby, hořcicí a okurkem. Za 160Kč. Kolik by taková bašta stála na festivalu? Neodhaduju. Pivo Rampušák jedenáctka za pade se stalo jediným normálním pivem, které jsem během festivalu vsáknul.
A pak honem na deathcore. Týpkovi co mě prohledává řikám jestli náhodou není píča. Jen tak jsem mu to samozřejmě neřekl. Až poté, co mi přitáhnul náramek. Vůbec mu nevadilo, že mu vysvětluju, že jdu ráno do práce a tam že nesmíme nic mít a že si ho chci sundat a po práci zase nandat a jít na festival a proto jsem si ho nechal na ruku nasadit na volno. Všichni předním to chápali, jen tenhle exot ne. V hlavě mi běží scéna, jak mě v práci chytne nějaká rolna za náramek a utrhne mi to ruku a sešrotuje, jak mu ji přinesu tu utrženou ruku a nacpu mu ji do prdele debilovi. Víš jak... aktivní blbec je horší než třídní nepřítel... Když se dostatečně vynadávám do všeljakých píč a kreténů, jdeme se podívat na THY ARTS MURDER, což je klasický deathcore pro mladý. Takže Malej Jára v první lajně, poněvadž on je mladej. My staří kokoti to sledujeme z povzdálí. Ale to už se připravují na vedlejším pódiu WALTARI s orchestrem, aby nám přehráli, exkluzivně prosím pěkně, naprosto zásadní desku. A jak to dopadlo? Na výbornou. Je mi ale jasný, že pokud šel kolem někdo zrovna na začátku setu, kde je pouze vážná hudba, nebo uprostřed setu, kde se rapuje, nebo na konci setu kde se tancuje, tak si musel myslet, že co je to za píčovinu. Pak je tady skupina lidí, která na to zašla a zklamaně nebo neutrálně hodnotila. To jsou ti, co se narodili později a nechápou tu desku a nemají ji naposlouchanou. No a pak jsou tu nadšenci jako já, kteří ještě před festivalem objednali za nemalý peníz limitovanou červenou verzi dvoj LP této lahůdky, a kteří po skončení měli v očích vlhkost štěstí a na zádech vlhkost potu, protože ke konci setu zase vysvitlo slunko. Ale koncert to byl boží a kdo chtěl tak si to užil. Znám to album od prvního do posledního tónu a byla to láska na první poslech. U mě nebylo co řešit. Ano zvuk maličko kolísal mezi výborným a dobrým, ano zpěvačka to zpočátku nedávala a zpívala jakoby o tón níž a ano Koivusaari vypadal až příliš flematicky. Ale byl tam taky úžasnej Kärsty a neméně skvělý orchestr. Hudba, která je zaznamenána na albu, a která v polovině devadesátých let minulého století ukázala všem deathmetalovým kapelám kde má kozel píču, v živém provedení dostala ještě větší šmrnc. Bylo to tak živočisné a skvělé, chtělo se mi brečet. Fakt. A to se mi stalo tuším jen jednou, taky na Brutalu, když jsem poprvé viděl ruskou Arkonu. Společně se Samael se Waltari stali mými TOP festivalu.
Hned po Waltari začínají SEPTIC FLESH, ale znějí mi až příliš jako Crematory, tak jdu koupit synátorovi tričko Brutal Assault a pak hned na DRACONIAN na zadním pódiu. Draconian hráli klasický doommetal ve stylu kráska a zvíře a bylo na nich poměrně málo lidí. A na můj vkus mohl zvukař dát volume víc doprava. Pokud tam teda nemá levotočivej závit. Boleji mě nohy a záda. Jasný důkaz že vícedenní festival rozměru Brutal Assault už není nic pro starýho debila s nevalnou fyzickou kondicí, jako jsem já. Draconianní doommetal byl na můj vkus až moc utahaný a jednotvárný. Jediný co to drželo nad vodou a mě před nima, byl ženský zpěv, který byl výborný. Jinak si myslím, že tahle hudba nemá v dnešní době na růžích ustláno. To by možná vysvětlovalo slabší návštěvnost. I přes krásný zpěv po pár písních odcházím. Stavím se na speciální kryté scéně, která zove se KAL, kde hrají OVO, a kdyby tam bylo o 15 stupňů míň, asi bych tam i vydržel. On je to totiž parádní prostor, leč fungující jako pec. Totální vedro.
Pak pokračuju kolem hlavní scény, kde hraje BODYCOUNT a kde mi na botu vyleje neznámá dívka neznámý obsah kelímku. U Bodycountu je lidí jak najebáno. V tu chvíli mě napadne, "kolik asi kusů hoven a hektolitrů chcanek odsud odpluje?" Bodycount není nic co bych si pouštěl před spaním. A že bych na to musel koukat ze sta metrů, to taky ne. A protože tu furt nadávám na deathmetal, tak prcám do ucha i DEICIDE a nečekám na ně. Beztak je Benton (zpěvák Deicide) prolhaný deathmetalista, neboť slíbil že se zasebevraždí ale vyměknul a nezasebevraždil se. Lhát se nemá. Kdo lže, ten krade a kdo krade, ten může i zabít a proto raději beru čáru, aby mě pan Benton neokradl, popřípadě nezavraždil. Hlavním důvodem samozřejmě byl budíček ráno před pátou a dvanáct hodin hnusu v práci. Nakonec, co jsem vidět potřeboval, tedy Waltari a Blackbraid, to jsem viděl. Cestou domů jsem potkal srnku. Co srnku ty vole to bylo hovado!! Rozhodlo se, že mi z auta udělá hromadu šrotu, ale naštěstí to byla asi příbuzná zmíněného Glena Bentona, protože si to rozmyslela a když jsem se jí z půl metru díval do očí, kterými jsem pomáhal brzdit, tak se srnec otočil a odhopkal zpátky na pole. Ale kdybych ho sejmul, nejenže bych měl auto na sračku, protože to byl opravdu výstavní kus ze kterýho by se najedla průměrná vesnice v Ugandě, ale hlavně bych neměl čím vrátit se na páteční program Brutal Assaultu. A to by byla škoda.
Po příjezdu do Josefova, jelikož jsem ten den přijel až po práci v půl osmý večer, se nedá nikde nic moc zaparkovat. Takže po chvíli hledání místa v centru, nakonec parkuju až na konci u lesního kempu, který ústí do zadního vchodu areálu. A honem na vynikající zázvorové pivo. Právě hrají CLAWFINGER. Kouknu na dvě písničky a z nudy mrknu do programu. Zjišťuju že na KAL hraje jakýsi DRAUGVEIL. Má to blackmetalový jméno, ale neznám to, tak mrknu na internet a zjišťuju, že je to blackmetal z Prahy. Pospíchám teda na Draugveil. Je tam neuvěřitelný vedro. A úplně narváno. Ne tak velký vedro a hnus jako v práci, ale dobrých 35 stupňů pana Celsia tam určitě bylo. Pomaličku postupuju jak se hejbe dav směrem dopředu, až se dostanu asi na deset metrů od kapely. Předemnou stojí nějaká maličká holka. Zleva je otevřené okno, ze kterého vane příjemně chladný vzduch. Zprava mě ovívá vějířem nějaká dívka exotického vzhledu, která samozřejmě ovívá sebe, ale část jejího ovívání končí na mě, takže jsem to vedro docela nakonec snášel. Ale co mě tam drželo nejvíc, byla hudba Draugveil. Skvělá kapela a muzika. Parádní dřevní postblack? Nevim, jako kdyby ranný Mayhem s Deadem za mikrofonem hráli post blackmetal (teď mi to hraje ve sluchátkách a zní to úplně jinak). Vynikající! A skvělej zvuk!! A asi 500 lidí. A půllitr potu za minutu ze mě, protože jsem se dostal z dosahu svěžího vánku z venku a vějíře. Atmosféra byla díky vedru vskutku pekelná. Jediná škoda, že hráli jen třicet minut. Anebo začali dřív a já viděl jen půl hodiny. Každopádně podle programu měli hrát do 20:50h a končili ve 20:30. Když skončí, tak těch třicet metrů ven z "klubu" postupujeme několik minut, jak tam bylo narváno. A venku? No ty vole, měl tam byla zima! Naskočila mi husí kůže. Ne taková jako ze Samael nebo Waltari, ale ze zimy. To to trvalo.... Rychle pro vodu doplnit tekutiny a šup na GRAVE, legendární deathmetal. No i když to je hodně silný a zavádějící spojení slov. Ne "na Grave" ale "hooooodně před Grave." Éto mnógo lidí... Grave mě moc nebaví, tak pozoruju děvčata než se setmí. Byla to pastva pro oči. Díky holky za to, že jste tam byly 😍. Ještě než půjdu na to, na co jsem hlavně přijel, vracím se na KAL scénu a vidím, že na pódiu je nějaký pultík s efektama a kytary. Že by se konal nějaký noise? Podle programu bude NADJA z Kanady. Že to bude totální nihilismus napovídalo tričko kytaristy s motivem filmu Begotten. Pokud jste neviděli, tak rozhodně (ne)doporučuju. Když už tam jsem, tak se jdu mrknout blíž a ty dva metry co jsem byl od pódia, byly ideální na ohluchnutí. Kolem mě si všichni instalovali šputny do uší. Já jedu na přírodno. Nadja byl zvukovej masakr kytar, samplů bicích, hluku, hučení, praskání.... Když jsem se po chvíli přestěhoval dozadu, tak to zas tak chaoticky neznělo. Takový jakoby ambient dron. Nic moc co bych vyhledával. Mám takový tušení, že by se u toho dobře hulilo. Kdybych holdoval marihuaně, určitě bych poslouchal Nadju. Ovšem teď už honem na třetího mého headlinera a tím byli MYSTHYRMING, kteří s Nergalem za mikrofonem přehrávali první album Behemoth. A víš co? Bylo to uplně skvělý! Ono samo o sobě je to album vynikající a ještě když ho slyšíš celý naživo, prostě paráda. Jen zvuk mohl být čitelnější. Tohle kdyby hráli Behemoth, tak je klidně zase začnu poslouchat. Po skončení je v plánu jet domů conejdřív. Jdu se ještě podívat na KAL, kde tam dle programu právě vystupuje DJ JADRAN, který mixuje ambient, techno a digital hardcore. Hustýýý vole!! Mám rád takovýhle nelogický píčoviny. Škoda že musím ráno do práce. Zajdu utratit poslední prachy z náramku a když jdu kolem vietnamského občerstvení, vidím, že se tam něco děje. Ve stánku tam vietnamec brnká na kytaru a zpívá české písničky Rosa na kolejích, Bednu od Whiskey, Stánky a podobné a sklízí obrovský aplaus asi 80ti lidí, kteří ho tam sledují. Já jen chvíli a zajdu ještě mrknout kousek na MARDUK, ale pořadatelský přešlap v podobě umístění Marduk do zadních, menších prostor, byl prostě přešlap. Ne to nebyl přešlap, to bylo šlápnutí do hovna. A nebylo jediné. Tohle se prostě takovým kapelám nedělá. Takhle jsem viděl Marduk z dálky. Zvuk to tam mělo jak z plechovky Luxolu, vidět nebylo nic. Všude tisíce lidí.
Jdu teda do hajzlu zpátky tím lesním kempem a cestou vidím a slyším Marduk ještě jednou. Paradoxně mimo areál jsem byl blíž kapele a měl lepší zvuk, než jsem mohl mít v areálu.
Poslední festivalový den vynechávám (náramek za pomocí mýdla sundám a věnuju jedné holčině z ulice, která se jela podívat na sobotní večerní program), protože po třech hodinách spánku a sobotních dvanácti hodinách v práci, bych další kapely až do rána a nedělní budíček před pátou do práce už fakt nedal. Nic mě nepřesvědčí o tom, že mít na festivalu 5 pódií, kde se může klidně stát, že ve stejnou dobu na třech z nich bude hrát něco, co nutně potřebujete vidět, je dobrej tah. Není. Je to zkurvenej totální ojeb na fanoušky. Pořadatelé by měli zvážit dvě věci. Buď změnu místa konání, což bych rozhodně nedoporučoval. Nebo snížit počet prodaných vstupenek tak o pět tisíc. Jenže to asi zase nebudou chtít oni. Každopádně nejsem si jistej, jestli je v silách pořadatelů ještě přivézt kapelu, která by mě natolik navnadila, že bych na Brutal Assault ještě někdy jel. Ano, je tu několik věcí, jako například Darkthrone (nereálné), Samael s projektem WAR, kdy hrajou písně z prvních dvou alb (téměř nereálné), Ulver s metalovou tvorbou (nereálné), a možná by se ještě něco našlo. Uvidíme s čím přijdou a vůbec nevylučuju jednodenní návštěvu příští rok.
Na festival jsem si s sebou nebral záznamové zařízení, takže kromě první ukázky z KALu, pochází všechno z telefonu páně Amorfisa.
