Většina náhodných internetových cestujících narazivších na tento reportový blog teď asi kroutí hlavou, když vidí tenhle blábol. Moji věrní dobře vědí co od mé klávesnice očekávat, takže je vůbec nemůže překvapit, že se tu objeví takovej hnůj, jako společný report z turecké dovolené s koncertem lokálních heavymetalových kapel v novobydžovské hospodě. To prostě nenajdeš ani v legendárním rockovém maganízu Spark. Je pravda, že dnešní povídání bude oproti ostatním nepříliš rozsáhlé, chaotické a zmatené, ale to je jen dobře. Jen se v tom porochněte. Takže! Jak už název tohoto dvojreportu napovídá, jako první si na paškál vezmeme Pegasus Royal hotel v Turecku, kde jsem se svou milovanou rodinou strávil 7 dní v luxusu a ani to moc nestálo. Všem řikám, že to koštovalo 80 tisíc, ale samotná dovolená stála usmolených 73 tisíc. Připočteme-li k tomu ovšem nějaké kapesné tak se na oněch 80 dostaneme. Kdyby bylo po mém, na nějakou dovolenou v Turecku bych se vysral a vosumdesát klacků škudlil na účtu nebo je prohnal játry. Jenže když ona moje žena má dokonalou přesvědčovací metodu. Prostě řekne, že se letí na dovču, že to zaplatím a absolutně nepřipouští jakékoliv negativní reakce. No tak jsme tedy letěli. Cestovní kanceláře by měly vždycky k týdnu přidat ještě první a poslední den na cestu, protože to je prostě martýrium i pro takového masochistu jako jsem já. Do Prahy na letiště jsme vyrazili v pátečním provozu pro jistotu už v půl druhé odpoledne, i když nám to letělo až večer. Po dálnici do hlavního města debilů to bylo až na předjíždějící se kamiony s polskými espézetkami v pohodě. Od začátku Prahy na letiště to trvalo slabou hodinu a půl. Z toho by nejeden blil. V dopravní špičce v hnusným městě. Ještěže jsem nemusel řídit a že jsem měl na uších sluchátka ve kterých mi halekali zpěváci Daniel a Ota a Vlasta. Na letiště jsme samozřejmě přijeli zbytečně brzo, ale radši dřív než pozdě. Zašel jsem teda na pivko.
Ani mi nepřišlo moc drahý. Co to je dneska 99 kaček za výbornou Plzeň do skla? Na festivalu chlemstáme za sedum pětek horší piva z kelímku a nevadí nám to. Na letišti bylo živo, všude fronty, a moje dětičky, protože jsou v hovězím věku a navzájem je pojí vrozená nenávist k tomu druhému, a vůbec všechno, tohleto prostě nechceš. A do toho zpožděný letadlo, nejeden by to už vzdal po těch hodinách projebaných cestováním a být pořád nějakých 100km od domova... Po příletu do Turecka nás maličko zaskočila teplota, která byla stejná jako v Čechách. Za pár minut jsme měli svá zavazadla a mohli hledat stoleček naší cestovní kanceláře. Bylo tam snad 70 různých cestovek a snad 200 různých transferních autobusů. A teď si čecháčku, i když máš nějakou slovní zásobu anglického typu, vyber, když tam anglicky nemluví skoro nikdo a když už, tak se silným přízvukem. Řídili jsme se tedy podle lidí, kteří s námi letěli a kteří vypadali, že jsou v podobných situacích zběhlí. Čekalo nás dalších 95 km autobusem na hotel. Cestou byla jedna zastávka u nějakého fastfoodu. A můj hošíček, protože má rád kebab od nás z Bydžova, že by chtěl ochutnat ten pravý turecký. Za deset éček se mu dostalo kousku hnusné syrové tortyly ve které bylo trochu něčeho co vzdáleně připomínalo čerstvost. V jeho očích bylo vidět jasné zklamání a znechucení Tureckem.
Po příjezdu na hotel nás na recepci uvítal týpek, který uměl perfektně anglicky. Bohužel mu nebylo rozumět ani slovo. Abych ze sebe nedělal ještě většího debila než jsem, tak jsem mu všechno odkejval, on se na mě usmál a já se na něj usmál a všichni byli spokojení. Měl jsem vítr z toho, že budeme muset čekat až se uvolní pokoj ve 14 hodin, což v půl čtvrté ráno prostě nechceš ani pomyslet. Takhle se nám to stalo na minulé dovolené v Egyptě. Naštěstí pětihvězdičkové dovolenkové resorty na tyto noční příjezdy jsou asi permanentně připraveny, protože neuplynulo ani 10 minut našeho pobytu v hotelu a už jsme byli na pokoji s výhledem na tenisový kurt a vrcholky palem. Pokojík to nebyl vůbec prostorný, ale co potřebuje nenáročný našinec za vosumdesát klacků na dovolený v pokoji? Jenom přespat, vysrat se a vysprchovat. A k tomu svůj účel plnil pokoj dokonale. Hotel je obrovský a museji se tam točit neskutečný prachy. Člověku až dochází slova z rozlehlosti celého komplexu, který čítá tři obrovské hotely. Rychle na kutě, aspoň na chvíli a hned od rána využívat all inclusive náramku. Jak by řekl Amorfis, nepřijeli jsme sem na borůvky, no ni? Takže já za svoje prachy rozhodně nestrádal a každá následující snídaně, oběd i večeře byly ve stylu čtyř talířů žrádla. Po snídani měla proběhnout informační schůzka s delegátkou. Bohužel tyhlety delegáti a všeobecně cestovní kanceláře si myslí, že všichni lidé umí perfektně minimálně čtyři světové jazyky, že vědí jak to chodí v hotelích, protože v nich bydlí několikrát měsíčně, takže jen čirou náhodou, když jsme marně čekali na delegátku jsem si z nudy pročítal nástěnky a narazil na propiskou načmáraný nápis, že schůzka s delegátkou se koná ve vedlejším hotelu. Dobře, už maličko nervozní jsme spěchali do vedlejšího hotelu. Jenže kurva kudy? Ty vole bludiště, takže jsme bloudili a po několika minutách jsme dorazili do druhého hotelu, kde se zmateně jako my, pohybovalo několik neopálených, česky a slovensky hovořících lidí. Ti byli pro změnu ze třetího hotelu, a patrně ve stejné situaci jako my. Po chvilce zoufalého hledání čehokoliv, čeho bychom se mohli chytit, nějaké nápovědy, prostě něčeho, se nás zželelo jedné ošátkované postarší turecké dámě v letech, která nás nasměrovala do patra, kde již probíhala informační schůzka s klienty. Dorazili jsme o 20 minut dýl a já, protože NIKDY a NIKAM nechodím pozdě, jsem se cítil naprosto frustrovaně, zneužitě, trapně, neohleduplně, podvedeně. Opět musím použít výraz Tohle prostě nechceš. Informační schůzka byla víceméně o hovně, takže po chvíli již bloudíme zpět na náš hotel a honem k moři.
Sice venku šedivá obloha a nějakých 22 stupňů ale kurva sme u moře tak do něj vlítnem i kdyby hovna padaly!! Ale to až po dalším nasrání, což byla výměna karet za plážové ručníky. A jak jinak, nemohli jsme najít kde probíhá ta výměna. Že má hotel i sklepní prostory, ve kterých se nachází rozlehlé zábavní centrum, fitko, hotelový lékař, lázně, krytý bazén, zázemí pro personál a právě i pult určený k ručníkování, to našinec prostě neodhadne. Teď už jen najít cestu na pláž a jsme volní! Opět bloudíme. Samozřejmě když si po hotelu pobloudíme, tak se pak musíme jen smát, jaký jsme to paka, protože na pláž a k venkovním bazénům vede několik cest, všechno je tam logické, ale ten první dojem strašného složitého bludiště dokonale zkazí celý první den z dovolené. Jenže potom je už všechno v naprostém pořádku. Je o vás dokonale postaráno, můžete si dělat co chcete, rozbíjet co chcete, používat spoustu hajzlů, barů, odpočinkových míst, prostorů, prostě všechno je perfektně organizované a skvěle zařízené. Hotel působí pompézně, obrovsky, luxusně, všude se pohybuje spousta zaměstnanců, kteří nemají problém když vás uvidí jak serete na koženou sedačku na recepci jít a s úsměvem na tváři to po vás uklidit. Neustále tam leští nábytek a podlahu, luxují koberce, uklízí, připravují, rovnají. Uklizečky většinou staršího data narození, mají čisté bílé uniformy. Zaměstnanci starající se o naše žaludky a játra chodí ve žlutém tričku a bílých kalhotách a lidé z recepce mají krásné modré uniformy. Policisté mají ale uplně boží uniformy červenočerné. Co se týká dresscode, naši fízlové vypadají oproti těm tureckým jak shnilý jabka.
Už jsme se teda probloudili na pláž a skáčeme do celkem studeného moře a s klukem se rácháme ve vlnách. Moje milovaná žena Filoména se válí na lehátku a moje milovaná dcera si dělá miliony selfíček. Nevim proč to obě dělaly. Blíží se oběd a od této chvíle nastává týdenní rutina. Snídaně, pláž, oběd, pláž, večeře, spánek. Pořád dokola s jednou procházkou mimo hotel do nákupního centra (rozuměj tržnice), jednou procházkou večer na molo, které bohužel ač krásně osvětleno, po padnutí soumraku hlídá policista a nepustí na něj nikoho. Takový molo si vy kreténi strčte do vašich tureckých prdelí, áno?
Večery samozřejmě trávíme na různých drincích, a někteří pak na několika animačních programech, které jsem já provodkodžusoval. Druhý den koukám, že na pláži u plavčíka visí červená vlajka, která den předtím nevisela. Kouknu na ceduli a vidím, že červená znamená, že se zakazuje koupati v moři. To si děláš prdel ne?? Kouknu do moře a vidím několik lidí jak skotačí ve vlnách. Serem na zákaz a užíváme si ve vlnách, které oproti včerejšku zmohutněly. Další den už to byly takový malý tsunami. Poněvadž jsme hloupí vidláci a nic takovýho u nás na vesnickým rybníku nemáme, tak se v tom rácháme jak středoškolák v kundě. Každou chvíli plavčíci pískaji na píšťalky a snaží se udržovat pořádek. Ale on ani nikdo nemá potřebu plavat někam dál, protože ty největší vlny, které by porazily i vola, se kumulovaly spíš u kraje. No a další den už červená vlajka nevisela, vlny nebyly, sluníčko pálilo jako kráva, vedro bylo a tak byl čas pořádně prostudovat plážový výčep, který v sobě ukrýval pivo značky EFES.
Jak medvěd poznamenal, To můžeš pít celej den a pak řídit auto. No nevim, jednou jsem vynechal oběd a místo toho chlemstal tu břečku co chutnala divně jako náš Staropramen, jen se po ní neposerete, a když jsem pak vstal a šel na večeři, nešlo se mi moc rovně. Další dny pak ubíhaly prostě jeden jako druhej. Spáleniny od sluníčka, žrádlo, chlast, slast, atd. Snažili jsme se projít celý komplex, ale po čtyřech dnech člověk tak zleniví, že mu rutina za vosumdesát kolíků přiroste k srdci a jediný co chce je, válet se v písku jak čuník v blátě. Počasí nám teda nakonec vyšlo a my se prodovolenkovali k odjezdovému dni. Odjezd byl naplánovaný na 19:40 hodin tureckého času, ale pokoje se musely opustit už ve 12 hodin. Čekalo nás teda několik hodin bezdomovectví, ale ty jsme mohli provyužívat kompletně včetně všech hotelových služeb. Uteklo to rychle a i když ten tejden bohatě stačí, při posledním pohledu na moře je vám smutno.
Transfer na letiště opět dvě hodiny autobusem. Letiště v Antalyi není vůbec připravené na tak velké množství lidí, takže i my, stejně jako spousta ostatních, posedáváme jen tak na podlaze kde se dá. Hlavně že tam jsou všude šopy s voňavkama a cigárama a posraný mekdonaldy... Aby udělali víc místa na sezení, ani hovno. Letadlo opět zpoždění, tentokrát třičtvrtě hodiny. Celá posádka letounu mluví česky (konečně!!), dokonce i piloti jsou čeští narozdíl od letu do Turecka, kdy jsme naše životy svěřili Kanaďanovi. Letušky jsou krásné, voňavé, je jim rozumět zřetelně i když mluví do mikrofonu, dokonce i anglicky bych to od nich všechno pochopil. Slíbily, že až letadlo vystoupá, že budou nabízet občerstvení, ale nakonec nechaly zhasnuto po celou dobu letu. Buď zjistily, že jim došly zásoby, nebo počítaly s tím, že kdo bude mít o něco zájem, tak si letušku přivolá, každopádně v letadle byl klid, většina lidí usnula a já za to byl vděčný. Do uší mi hulákali zpěváci Alan, Jiří a Kärsty a najednou se rozsvítilo, pilot řekl, že začínáme přistávat, děcka co byla na palubě se rozvřeštěla a najednou jsme byli na zemi. Ve zkurvený Praze vole. Autobusy nás odvezly do letištní haly a my jak trubky čekali půl hodiny, než nám po pásech přijela zavazadla. Asi měli v půl třetí ráno zaměstnanci frmol. To víte světový letiště ve světovým městě. No a pak další výser. Nějaká hnusná nesympatická pinda huláká, že děti pod patnáct let musí projít speciálním odbavením. Tak se postavím se synáčkem do fronty, která vůbec neutiká, abych zjistil, že nějakej plešatej blbeček v uniformě za oknem poctivě kontroluje pasy, skenuje jejich náležitosti, prohlíží si podobu s fotkou u dětí. Demence. Ty vole tak když na lodi připluje nějakej kozomrd z Afriky bez dokladů se syflem na ptákovi, tak ho vítaji s otevřenou náručí a našim českým dětem v půl čtvrtý ráno skenujou xicht jak nějakýmu teroristovi? Tak kurva kde to jsme? Jo aha. V Praze. Tak to jo... Jak si všichni vozí od moře mušličky a písek a jiné píčoviny, můj synátorek povýšil tuto činnost na vyšší level, to když z moře vytáhnul kus bambusu a dotáhnul ho do rodné hroudy...
No a poslední dovolenkový výser byl na parkovišti, když po nás automat chce zaplatit parkovné za 4 minuty. To se mi samozřejmě nelíbí a tak hledám nějaké telefonní číslo, na kterém bych někomu vynadal, což se mi taky daří. Z mého rozhovoru s nějakým pánem zjišťuju, že chyba byla na naší straně, protože náš řidič ten den už jednou parkovištěm projel a pán na druhé straně aparátu ze mě dělal debila a neustále dokola mi říkal, ať si přečtu, co je napsané na informační ceduli, že PRVNÍCH PATNÁCT MINUT ZDARMA, 1x za 24 hodin. Nemohl mi čurák prostě říct, že to auto už tam jednou projelo a i projetí se u nich bere jako parkování. No aspoň jsem ho zmrdečka vzbudil v půl čtvrtý ráno. A že jsem ho vzbudil je jasný, protože než můj hovor přijal, tak to trvalo déle než muselo. No takže takhle to bylo a kdo to dočetl až sem, je stejný masochista jako já. Jo a ještě jeden výser na konec... Mojí drahé ženě se v tašce rozjebal sprchový gel a natekl mi do nabíječky na telefon. Když jsem si myslel, že jsem ji doma dobře vysušil a otřel, strčil jsem ji do elektrické sítě, v nabíječce to bouchlo, zakouřilo se z ní a nabíječka kaput...
Onen zmíněný kebab zakoupený cestou z letiště na hotel nedal mému synátorkovi spát a celou dovolenou se těšil na kebab v Čechách, pro který jsem mu zajel hned v den příjezdu a když takhle čekám než to Turek v českých barvách připraví, vidím přes silnici plakát na akci nazvanou Novobydžovský rockový fesťáček.
Z plakátu se na mě zubila loga tří kapel: Fénix, Titus, Atlantis. No a protože jsem celej tejden poslouchal na dovolený všeljaký turecký vodrhovačky a různý tanenční remixy, rozhodl jsem se, že zajdu zkontrolovat, jestli je ten hevymetál v pořádku. Hodil jsem na sebe v pozdním odpoledni letité tričko Obscene Extreme s obrázkem jeptišky v plynové masce a vydal se pěšky do maloměsta sbírat informace. Můj audit hevíku jsem ale započal v mé oblíbené nádražní hospodě, kde jsem si vyfotil novou servírku. Snad poprvé v životě jsem to nečinil mým maličkým telefonkem na tajňačku, ale normálně jsem se jí zeptal, jestli si ji můžu vyfotit a ona se souhlasem od ucha k uchu přikývla. Tak snad jí nebude vadit, když ji tu na blogu zveřejním.
Cestou do hospody jsem se telefonicky domlouval s Amorfisem, že přijede za mnou na kole a pak společně půjdeme na koncert. Když jsem dopil třetí dvanáctku a Amorfis nikde, tak odcházím na místo konání do hostince U Stolinů sám. Samozřejmě Amorfis už tam rozjuchaný jak medvídek Pů když vidí vaginu politou medem. Vstupné bylo dvěstě korun českých, nabídka piv víc než dostačující, prostředí skvělé, lidi usměvaví, pohodoví, v množství větším než malém. Při druhé kapele, když jsem si šel pro pivko jsem se ptal Monči u vstupu kolik je prodaných lístků, a odpovědí mi bylo že zatím 95. Dobrá práce. Na to, že veškerá propagace akce byla vložena do pár plakátů po městě a reklamy na rádiu Beat, lidi přišli. Třeba na internetu o akci nebylo nikde ani slovo. Dokonce ani na všemocné sociální síti s písmenkem F v logu. Po příchodu si jdu pro pivko, vybral jsem si můj milovaný Radegast dvanáctku a zdravím se se spoustou lidí, a spousta lidí zdraví mě a všem přijde divný, že já, krutopýr, který ukusuje malým dětem hlavy a jednorožcema si vytírá prdel, nacházím se na heavymetalové zábavě. Takže ještě jednou: Jedna z mých nejoblíbenějších kapel je Helloween a nedám dopustit na stará alba Manowar, Gamma Ray, Polymetal... To aby už konečně jednou bylo jasno v této otázce. Protože se akce konala venku, uprostřed města, nehrozilo, že by se začalo pozdě a tak pobývám v areálu zahrady hospody sotva deset minut a přesně ve stanovený čas začíná hrát kapela TITUS.
Zvuk po celou dobu akce nebyl vůbec dobrý. Na můj vkus to bylo strašně potichu. Možná to tak bylo schválně vzhledem k tomu v jaké lokalitě jsme se nacházeli, ale spíš bych to tipoval na neschopnost dotáhnout zvuk do konce. Kytary se ztrácely ve sterilním hukotu bicích, prostě jsem zvyklý na trošku jinou energii na koncertech. Všichni do sebe lejou pivo horem prdelí, Amorfis samozřejmě taky není na borůvkách, ale asi začali chlemstat pozdě, protože se zatím neodvážil téměř nikdo na taneční trávu. A to tam zrovna kapela asi natáčela záběry do videoklipu nebo tak něco. A přitom oni nehráli vůbec špatně. Vsadím se že se lidem muzika líbila. Jen prostě ta banda línejch zmrdů nedokázala zvednout prdel z laviček a židlí a jít kapelu podpořit. Velká škoda, že hráli jako první. Jako druzí naběhli do návěsu za palety co znamenají heavymetal, FÉNIX.
Zvuk stejně potichu jako u první kapely a to i na bum čvacht zábavovku. Byl jsem už trochu přichmelenej, takže si vůbec nevybavuju jak hráli, jenom vím, že se mi to moc nelíbilo. Amorfis tou dobou byl už nezvěstný a odnezvěstnil se až když píšu tuhle sračku. Když jsem se byl vychcat, byl jsem konfrontován za to, že jsem nebyl na Slipknot. To né ty vole. Já sračky neposlouchám. Radši dám přednost okresnímu přeboru v podobě Fénixu než posranýmu Real Madrid v podobě Slipknot. Ve fotbale dám taky přednost okresnímu přeboru který je zábavný, plný zlámaných kostí, než lize mistrů kde hopkaji buzíci v podprsenkách a každou chvíli se nějakej válí na trávě protože do něj narazila včela. Ty vole jako kdyby dnešní mladí metalisté neznali nic jinýho než zasraný Dymitry a vrcholem kulturního vyžití pro ně je Slipknot. No aspoň že se lidi trochu odvázali a utvořili před kapelou slušnou tančící atmosféru. No a po Fényksu naběhli ATLANTIS a najednou plná tráva před pódiem.
Kurva chápete to někdo? Všichni zvedli svoje posraný prdele a šli zapařit na místní legendu, která několikrát dala najevo svoji náklonnost ke Skřivanům a jejím obyvatelům, neboť se jim od nich dlouhodobě dostává velká podpora. Zazněly všechny známé cover hity z produkce všemožných kapel a samozřejmě i megahit Kocovina, ke kterému se natáčel videoklip, jak jinak ve Skřivanech. Musím uznat, že to všechno znělo moc dobře a atmosféra byla výborná. Akce byla za podpory města Nový Bydžov a město se laskavě uvolilo posunout večerku z deseti hodin na jedenáctou. A v tu dobu taky Atlantis přestal hrát a byl klid. Někteří opilci se začali rozcházet, jiní opilci zůstávali. Já zašel s kámoškou na panáka a pak s jinejma kámoškama na nádraží ještě na jedno pivko a doma jsem byl po druhé hodině ranní jako na koni. Mojí pozdní večeří se stal gothajský salám s octem a cibulí. Cajk!
Kdo by měl snad zájem kouknout na krátká nekvalitní videa z pěnové párty na pláži, nebo na nekvalitní fotky z Turecka a i z koncertu, nechť klikne sem.
