Poněvadž už nevím pořádně jak vokecávat ty moje reporty, aby v nich bylo aspoň něco, tak tenhle, předsilvestrovský a silvestrovský report, musím začít už dvacátého páteho dvanáctý, tedy na pojebanýho Štěpána. To jsem byl totiž zachvácen nějakým moribundusem. Jako poslední z rodiny jsem odolával angíně, kterou si děti a drahá choť prodělaly v listopadu a prosinci. Mě zachvátila jen taková slabá rýmička, takže na toho Štěpána se mi udělal knedlík v krku a bublina u nosu a já musel malinkato přehodnotit další můj program. Na 27.12. jsme měli nachystanou besídku, kde jsme se měli nezřízeně opíjet a brutálně přežírat, ale musel jsem svoji účast zrušit. Marně mě po telefonu přemlouvali někteří členové naší vesnické party, kteří na besídku šli, abych šel také. Byl jsem neoblomný. Nehodlal jsem tam svými hleny a nudlemi nikoho nakazit. Bylo mi to líto, neboť tyto akce a besídky bývají vždycky velké!! Druhý takový záchytný bod čtrnáctidenního volna měl být pátek, kdy jsem měl jít do mé oblíbené hospody na pivko. Ze stejných důvodů jsem ani tam nešel, i když už po rýmičce nebylo ni vidu, ni slechu. Škoda no, neboť servírka Zuzka je božííí...
Dostáváme se tedy k předsilvestří sobotě a tu jsem si už ujít nenechal. Aby taky jo, když program ve Farářově sluji, která se pro normální veřejnost, rozuměj pro vyznavače undergroundové metalové muziky, v roce dva tisíce dvacet čtyři uzavírá. Škoda. A škoda by bylo nevyužít poslední možné chvíle být součástí tohoto jedinečného místa. Stejného názoru byli i někteří z naší festivalové kavalerie, takže jsme se tam sešli opět v plné síle a jako minule, Bylo nás pět. Tmavo-oranžový leták nás lákal na zajímavá jména. Naurrakar jsem poprvé viděl až letos na jaře, taky v tomto klubu, podruhé pak na podzim a teď potřetí. Dobrá bilance. Infernal Cult hráli společně s Naurrakar na jaře, takže také žádná neznámá. Neznámou se pro mě stali pouze švýcarští Heathen Heretic. A ti se také stali jedinou kapelou, kterou jsem kdy viděl dva dny po sobě na dvou různých akcích. Ale o tom až později.
Po zaplacení vstupného, které bylo mimořádně 400Kč jsme dostali (já už podruhé, kluci poprvé) kartičku se zajacem, kterou jsme si u baru vyměnili za plzeňskou hladinku. Pro mě na piču, že jsem řídil a bylo to tedy pro mě pivo poslední. Někdo se možná pozastaví nad tím, že za tři kapely jsou čtyři stovky hodně. Odečtětě od ceny vstupného 60Kč za zajace vyměněného za pivo, cesťák a nějakou tu korunu pro pražské kapely a z těch platících 50ti lidí, nebo kolik jich tam bylo, vám pro švýcarskou kapelu moc nezbyde. Neviděl bych tedy výši vstupného jako nějakou hrozbu. Když jsem u baru čekal na své vytoužené první a poslední pivo, všiml jsem si, že klub je zaplněn po čárku a že o místo před kapelou budou probíhat pěstní a loketní boje. Maličko mě orosilo, protože ani jednomu ze dvou zmíněných soubojů neholduji díky své netrénované ochablé muskulatuře svalstva, ale zase nepřijel jsem za kapelama, abych stál někde v piče stranou. Také jsem si všiml, že se v klubu nachází spousta krásných dívek a já opět musím smeknout před jejich metalovým půvabem a přirozeností. Žádné zkurvené diskotékové typy, ale opravdu hezké holky. Že nekecám svědčí i to, že jeden čtenář tohoto blogu, kterého zmiňuju jako "sympatického barda v mikině Absurd" v jednom z minulých reportů, za mnou přišel a zmínil se mi, že jak píšu někdy o tom, že tam jsou holky v množství větším než malém, tak že to se právě děje. Děvčata, jestli to některá čtete, děkuji vám za to že jste! Když jsem psal, že nás tam bylo pět jako minule, tím jsem samozřejmě nemyslel, že nás tam bylo šest, nebo čtyři, ale pět. A sice ve stejném složení jako minule, tedy Medvěd, Jirka Karel takřečený Pavouk takřečený Spajdr, Amorfis, já a SODík. A právě SODík, neznalý poměru obrázku se zajáčikem, se mi stydlivě svěřil, že když si šel na bar pro pivo, rázný pan Farář na něj spustil: "Máš králíka?" A SODík, který nevěděl která bije, se Farářovi svěřil, že "Měl jsem králíka k obědu." Nakonec si to vysvětlili a kdyby SODík četl pozorně moje reporty, mohl se této trapné situaci vyhnout. Tolik tedy k zajacům, dívkám a pivu. Na řadě je první kapela, INFERNAL CULT, v jejíchž řadách nově působí dívka barvy vlasů té nejkrásnější, tedy zrzavé. Já miluju zrzavé vlasy. Na holkách. Důkazem budiž zrzavý blog, jehož jsem autorem.
Zrzavá vampýrka obšťastňovala hru na strunu basové kytary svými důkladně obřezanými předloktími. Kdysi jsem jednu takovou pingloval. Málem vykrvácela při jejich podřezávacích stavech... Je ale pravda, že taky měla tak pětkrát větší řezy, než zrzavá basistka. Všichni členové kapely měli koronavirus a protože jak všichni víme, Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě, jak trapně a neprofesionálně tvrdili takzvaní odborníci při pandemii Covid-19, když si celý národ jak banda píč a pičusů vyráběli ze starých prochcaných prostěradel roušky. No zkrátka všichni z kapely měli nasazené roušky s logem kapely a docela jsem je litoval, protože i když venku docela zima, v klubu se to vydýchalo a třeba já, ač bez roušky, byl jsem po skončení Infernal Cult propocen. Kapela nám představila krásný pražský blackmetal plný hezkých melodií, různých temp a kvalitních skřeků. Pravdou ovšem je, že kytary byly trochu utopené a zpěv také. Kytara se po stížnostech z řad obecenstva po prvním songu trochu zesilovala, ale stále to nebylo ono. Takže zvukově to ideální nebylo. Ale kdo chtěl v Infernal Cult najít si tam to svoje, ten si to tam našel. Stejně jako já. Našel jsem si tam zrzatou vampýřici, blackmetal a parádní atmosféru.
Po koncertě jsem přihopkal ke zpěvákovi, který si odnášel kytaru do auta, a vedl s ním tuto konverzaci:
"Chlapče, zastav se prosím."
"Ano mládenče? S čím ti mohu být nápomocen?"
"Rád bych se tě optal, zda-li zde nemáte nějaké CD s vaší jedinečnou hudbou."
"Musím tě bohužel zklamat, ale nic zde nemáme."
"To si děláš prdel vole? Tak vy jedete na koncert a nevezmete s sebou žádný cédéčka? Ty vole běž do piče, teda nemyslim abys šel do piče ale víš jak to myslím..."
"Ano vím a chápu tvé rozpoložení, avšak v tuto chvíli ti nemohu být nápomocen. Jsme aktivní na sociálních sítích a CD se dá objednat."
"Ok, ozvu se ti..."
Jo, takhle nějak probíhal náš rozhovor ze kterého vyplývá, že CD jsem nepořídil. Nevadí. Objednáme... A najednou se začalo blýskat. Nebylo to rozhodně na lepší časy, protože ten kdo vidí jak to doopravdy je, že naše vláda zoufalců posírá všechno na co sáhne, musí mu být jasné, že na lepší časy se blýskat nemohlo. Zrovna probíhal shluk účastníků koncertu před zdí. A to byl právě ten důvod blýskání se. Za chvíli jsme i my stáli na pobídku jedné slečny u zdi a fotili se na hromadné foto. Když jsme před fotografem paroháčovali, všiml jsem si, že u paní sousedky, která je dle všeho zřejmě svině nepřející metalové muzice, vlastně by si mohla podat ruku s televizemi a rádii, že má na balkoně otevřené balkonové dveře asi na dvacet centimetrů. Když nás pan fotograf pobídl slovy "Dívejte se sem na toho čůráka" (myslel tím sebe) z útrob balkonu se najednou zjevila popelavá tvář vrásčité postavy paní sousedky, která za sebou nechutně zabouchla její nasrané balkonové dveře a zmizela ve svém čarodějnickém doupěti. Až mi přešel mráz po zádech. Nedovedu si představit, jak by tahle dáma v letech vypadala, kdybychom tam začali obcovat s kozly, vyvolávat Belzebuba a řezat hlavy kolemjdoucím dětem. To přeci metalisti dělají, nebo ne? Po focení se většina lidí odebrala zpět do vyhřátého klubu, ale já se trochu zdržel psaním poznámky pro tento report a do klubu jsem dorazil o chvíli později. A už jsem se před kapelu nedostal. Stál jsem tedy v první lajně uplně u repráků. Zkouška zvuku druhé kapely, NAURRAKAR, mohla začít.
Byl jsem asi jediný, kdo při zkoušce zvuku poznal, že kytarista hraje melodii písničky "Bílá Liga" od nejnebezpečnější kapely na světě hned po Burzum a Absurd, tedy od Orlíku. Jak jsem to poznal, že to nikdo nepoznal? No jednoduše. Nikdo nereagoval. Nikdo nebyl pohoršen, a nikdo neprotestoval. A mě to bylo u prdele. Poněvadž jsem přišel později, nedostal jsem se do kotle, ale nevadilo mi to. Aspoň jsem měl kapelu hned u sebe a mohl jsem si vychutnávat její toxickou vizáž. Nemohly chybět plynové masky a kabáty, přesně tak jak to má být, když bouchne jaderná elektrárna. Na piču ale bylo, že zvuk přímo u repráků stál za hovno. Respektive kytary a basa byly potlačeny zpěvem. Ten všechno přehlušil. No aspoň jsem mohl zahájit studium zpěvu pana zpěváka. Výsledek studia: Prospěl s vyznamenáním. Vřískal, řval, zpíval, hulákal, chrčel, sípal.
Bylo to zajímavé to takhle slyšet a dokonce, ač to nebývá u mých videí zvykem, je z videa poznat, co zde popisuji. Kluci nadšeně říkali, že zvuk byl uplně výborný v hledišti a že se jim Naurrakar líbil jak sviň. Však jsem jim o nich taky básnil že jsou výborní. Hned jak skončili, šel jsem se juknout, zda nemají s sebou CDčka, kterými bych doplnil svoji skrovnou sbírku, ale nic tam neměli. Kurva do piče co je to za novou pražskou módu nevzít s sebou na prodej krabičku s pár cédéčkama? Nějaký statný jinoch mi chválí mikinu Evil Regiment a já se trošku uklidnil z toho zklamání absence CDček na prodej. Před hlavní hvězdou ze Švýcarska mě upozorňuje Spajdr, že mají také v sestavě dívku. Takže rychle vyvětrat venku a šup zpátky na značky, abych něco zase neprosral.
Postavil jsem se ke sloupu, odkud se dobře natáčí, je tam dobrý zvuk a ještě i malý stoleček. Slečna zpěvačka byla krásná, i když ne zrzavá, ale měla v sobě takovou přirozenou krásu, kterou měla jedna moje bývalá spolužačka, která vyšukala půl školy a hrozně ji šukat bavilo. Přesně tohle na mě sálalo ze zpěvačky. Zdravá živočišnost. A když začala zpívat, tak jsem se ten večer podruhé zamiloval. Poprvé samozřejmě do basistky Infernal Cult. Společně s druhým zpěvákem, který obsluhoval i kytarový aparát tvořili vypečenou pěveckou dvojici, která chvíli jela ve stylu kráska a zvíře, chvíli black a death. Oba zpívali fakt dobře, i když třeba čisté zpěvy zpěvaččiny nebyly úplně čisté. Vše vynahradila nasazením při growlingu a screamingu. Bylo vidět že si zpěv užívá a když zrovna nějakou delší chvíli nezpívala, tak provětrávala poctivým pařením své havraní kadeře. Já oba zpěvy slyšel od začátku dobře, ale kousek ode mě stojící Amorfis si stěžoval, že neslyšel skoro nic. A tím se dostáváme k obrovskému výseru, a tím byl zvuk kapely HEATHEN HERETIC. Od začátku byl divnej a špatnej.
První písnička byla uplně v prdeli. Jestli jsem si dobře všiml, dvorní fotograf z kotle mával směrem k baru, patrně na pana faráře, ať s tím zvukem jde něco udělat. Ale než se k tomu farář dostal, uběhly tři songy, které zněly jako hovno v tabatěrce. Úplně to odrovnalo požitek z kapely a jejich muziky. Když to farář konečně začal ladit, ozvaly se obrovské zpětné vazby a pak hřímání hromů a dštění blesků Páně Farářova směrem do hlediště "No vidíš to ty čuráku, teď sem to kuli tobě rozmrdal..." Když to farář jakž takž vyladil, stejně to nebylo ono, ale nějak se to postupně furt zlepšovalo, nebo jsme si zvykli na to jak blbě to zní, nevim. Každopádně poslední čtyři songy mě přesvědčily o kvalitě hudby, kterou Heathen Heretic předvedli a já okamžitě po skončení koncertu zašel koupit vytoužené CDčko. Opravdu se mi jejich melodická muzika, naladěná směrem k blacku a trošku deathu, se spoustou různorodých vokálů, líbila, i když třeba Medvěd z ní moc nadšený nebyl. Ale jak píšu, mohlo to všechno být tím zkurveným zvukem. Navíc, CDčko v digipackové verzi za dvě stě korun českých, to by nekoupil jen.... jen ten, kdo by to nekoupil. Z naší party Bylo nás pět, si CDčko koupili 4 členové. Za zmínku snad ještě stojí, že zvuk byl tak v prdeli ze začátku, že při páté písničce se z něj najednou skácel šedovlasý kudrnáč a povalil stoleček s pivama přede mnou a vyválel se na zemi. Bouchl se do hlavy, tak snad bude chlápek v pořádku. Držíme palce! Spajdr tradičně lovil setlist a na lov šel, když už to vypadalo, že bude kapela končit. Jenže nakonec dali ještě tři songy a náš milý Spajdr musel počkat, než si pro něj mohl natáhnout jednu z jeho osmi končetin. Před desátou hodinou, právě když začal být zvuk dobrý a vystoupení gradovalo, se najednou koncertní sál vylidnil. Jako kdyby mladoboleslavští pospíchali na poslední šalinu. Mezi vylidněnými byl i dvoumetrový, alkoholem podroušený junák, který mi celou dobu překážel ve výhledu. Blbec přišel o to nejlepší. Ale díky ti chlape, já konečně mohl to nejlepší dobře vidět. Předsilvestří tedy dopadlo tak jak dopadlo. Kapely dopadly na absolutní jedničku. Děvčata dopadla na jedničku s hvězdičkou. Šedovlasý kudrnáč dopadl hubou na podlahu...
Tam kde jsme v předsilvestří noci skončili, tam jsme na silvestra začali, s tím, že zvuk první předkapely, včerejšího headlinera, švýcarských HEATHEN HERETIC, šlapal jak švýcarské hodinky. O tom, že měli zvuk velmi dobrý svědčí i to, že ještě než začali hrát, tak jsem Amorfisovi řekl, že když budou mít dobrej zvuk, tak že si pak půjdu k nim koupit tílko. A vzhledem k tomu, že tílko je již zařazeno v mojí garderóbě, znamená to, že měli dobrý zvuk. Ale nebylo to jednoduché se k tomu dobrat. Pan farář, patrně vědom si, že večer předtím stál zvuk za vyližprdel, lítal a snažil se všechno mít ťyp ťop. O čemž svědčí i jeho láteření "Čí je to hlava?" (možná to pojmenoval jinak, nevím, ale jednalo se o nějaký hranatý přístroj). Ozve se člen kapely Moorah "Moje vole." "Dej si to kurva do piči to překáží a zvuk nejde ven hoď to přes plot do prdele. Do piči to je problém bo co.." Celý klub se bavil tím, jak Jirka zase nadává, ale mám takové tušení, že tentokrát to bylo trochu divadlo.
Každopádně zvuk Heathen Heretic byl perfektní. Zpěvačka byla krásná a perfektní a v čistých zpěvech byla jistější než předešlý večer. Výhled jsem měl na kapelu také skvělý, neboť oproti předchozímu večeru, kdy se přede mě postavil dvoumetrový habán v požehnaném stavu, tento večer se přede mě postavila tak malinkatá holčina, že by mohla sát mé sémě ve stoje. Ihned po skončení jsem si zašel koupit zmíněné tílko. Chtěl jsem klasicky na sebe velikost XL. Když jsem na to ale kouknul, zkonstatoval jsem, že tohle by bylo malý snad i Amorfisovi, který má postavu alá Rambo v prášku. Mojí chabou ingliš si tedy vyžaduji 2XL a omlouvám se Švýcarovi, že jsem "too much fat boy" načež on reaguje s úsměvem od Curychu po Košice, že "Oh no, its O.K. This is Switzerland size..." Tílko jsem si odnesl do auta a od té doby jsme Švýcary viděli už jen přisáté k půllitrům a flaškám. K jejich vystoupení ještě toliko, že to v porovnání s předešlým večerem byla úplně jiná kapela. Kvalitní zvuk dokáže divy... ovšem ne na přiložených videích...
Přítomno bylo podstatně méně lidí než předešlý večer. Odhadl bych to tak o třetinu méně. A myslím, že to večeru pouze prospělo. Nemuseli jsme se tak mačkat. Na řadě je druhá kapela MOORAH, ale co to vidí oči mé. Na pódiu se instalují tympány a objevuje se tam obrýlená šedivá hlava vrchního tympánisty ze slovutných Masters Hammer. Že by nejdříve hráli Sukkhu, ve kterých jsou také tympány? Ale kde kurva jsou divoženky ze Sukkhu? Moorah jsem si zběžně poslechl doma a nelíbilo se mi to, takže jsem si nezjišťoval sestavu ani nic jiného podobného a právě proto mi uteklo, že nejspíš tedy Silenthell účinkuje i v této kapele. Zvuková zkouška proběhla následovně: "Doporučuju kytary stáhnout vejšky, včera ty švýcaři to neudělali a měli zpíči zvuk..." Načež kytarista udělá co mu náš Pán doporučil. "Vole to je domluva, když nemusíš švýcarsky..." Všichni kdo to slyšeli propukli v hurónský smích.
Jdu si pro pivko k baru a slyším faráře jak spokojeně od zvukové zkoušky křičí na Věrku za barem "Věru, pusť tam něco." Věrka to pustí. "Hraje to?" "Hraje, ale není to slyšet." Začnu se tlemit... Farář se ke mě otočí a povidá mi: "Toho si nevšímej, to je moje paní." Poté jsme obeznámeni s tím, že nastává historický okamžik, neboť v sestavě MOORAH se představí dva bývalí členové kultovních Masters Hammer. Silenthella jsem už zmiňoval a tím druhým nebyl nikdo jiný než Ferenc Feco, paličkobijec. Sympatický zpěvák lomeno kytarista dal pokyn k začátku akce a Moorah spustili svůj, na mě až moc technický black/death. Zvuk měli hutný a hlasitý. Ekvivalentem k člověku, bych jejich zvuk přirovnal ke Škopkový ze známé série letních komedií Slunce Seno.... Bohužel hudebně je mi to vzdáleno, tak se věnuju pivku. Klub se trochu zaplnil, ale stále to nebylo jako předešlý večer.
Naštěstí z mého pohledu nehráli moc dlouho a najednou byl konec a na scéně se začaly objevovat zlověstně nalíčení členové kapely SUKKHU. Kolem se začínaji motat Švýcaři a Švýcarka ve značně zubožených stavech... Zvuková zkouška probíhala následovně: "To je v píííííči ty vole... Nejsou tympány. Já vim, protože ste mi neřekli že budou tympány a kabely sou v piči." Všechno s úsměvem na rtech, protože kabel se nacházel ve vedlejší místnosti. "Ňáký intro? Gore mrdací? Nic? Bubnuj!" Tympánista začne tympánovat známou melodii a do toho začne vřískat zpěvačka... "To je Honza málem králem vole, ježibabu ztlumíme..." Pak dostávají pokyn k hraní, načež se basistka, kudrnatá to ženština ptá "My nedáme tajnej nástup?" Odpovědí jí bylo "Jedem vy kurvy! Hobluj!!" "Nemáme bubeníka". "To nevadí!" Takhle když to píšu, neshledávám na tom ani já nic komického, ale věřte, že každá přítomná nasraná blackmetalová tvář se vždycky při zvukovce rozjasnila úsměvem. Když se našel bubeník, mohlo se začít.
Zvuk byl opravdu silný. Člověk se musí podivit nad tím, kde se to z těch bedýnek vůbec bere. Farář od baru huláká "Satanská nevěsta zpívá! Kurva to je hlas!" A má pravdu. Takovejhle ječák neměl ani Dani Filth v dobách největší slávy. Tohle bych si rozmyslel mít ji doma a poslat ji do piče jako moji ženu, kdyby na mě zařvala "Utři prach a umej nádobí zmrdeeee blueeeaaaarghh!" Sklopil bych uši a bez keců utřel prach a umyl nádobí blueargh. Takhle nějak zpívala. Zvuk opět krásně čitelný, nahlas a narozdíl od předchozí kapely byly i tympáni slyšet. Shrnout by se jednou větou dali takhle: Absolutně démonická show se skvělým zvukem, dvěma dívkami a členem Masters Hammer s šikovným kytaristou v popředí a bicmenem v pozadí. Sakra potřebuje někdo na poslední večer roku něco víc? Já teda ne. Jednoznačně nejlepší Sukkhu co jsem za svoji chabou existenci viděl. Proběhly i jakés takés serepetičky v podobě krásného nového nerezového řetězu z železářství, bronzový korbel z kovošrotu, trnová koruna bez trnů z květinářství. Krásné rituální vystoupení. Paní sousedka vůbec neví, o co přichází, když do klubu nezavítá a podporuje jeho zavření.
Sukkhu skončili o trochu dříve než chtěli, jestli jsem dobře zaslechl, měli problémy se šlapkou. A tou samozřejmě není myšlena ani jedna členka uskupení, ale ta píčovina, na kterou šlape bubeník a tluče s ní na buben.... Švýcaři neustále běhají k baru s prázdným sklem a zpět s plným. A proč ne? Poslední kapela, kterou jsem minulý rok shlédl, byla kolumbijská smečka BLOOD AND DISASTER. I když smečka... Oni to byli dva šoumeni a smečka by asi měla mít víc členů. Zvuková zkouška tentokrát byla krutě jednoduchá. Pan farář zařval do mikrofonu "Uaaaaaaaa! Je to venku slyšet?" Koukal přitom na mě, tak jsem zařval "Uaaaaaaa jo je." A bylo připraveno. Tohle mi bude chybět... Takže Kolumbijci nastoupili ve dvou a byl to masakr. Zvukově to nemohlo být dobré, protože chyběla basa a jak jsem si všiml v jedné instrumentální skladbě, vůbec nebyly slyšet kopáky. Šíleným satanským blackmetalem se prezentovali tihle dva sympaťáci, kteří hráli jak o život. Přesně jako Japonci když hrajou grindcore. Jako kdyby po nich měl nastat konec světa a okamžitě po seskočení z pódia měli chcípnout. Po třetím songu zpěvák pozvedl láhev s ohnivou vodou a zavřískal "Nastrafi!" Kluci hrajou, jak kdyby jim hořela koudel u prdele, klub se citelně vyprázdnil, ale ti, kteří zůstali, museli být nadšeni. Takovou kapelu jen tak někde neuvidíte. To nasazení s vědomím, že hrajou pro dvacet lidí. Na to musí mít člověk kolumbijský koule. Farář co chvíli přicválá do kotle podpořit tyhle kluky kokainový, jednou dokonce se sekyrkou v ruce, a když zrovna nemůže, řve od baru "Fabiano, máj sejtn san kurva tady je ticho...." Dvěma slovy bych charakterizoval jejich muziku jako černej bordel. Máme tu šíleného vřískajícího kolumbijce v kolumbijštině, bicí bez kopáků a kytaru, která jede hlavně vejšky a středy. A tak to má být. Totální underground!! Chvílemi to bylo opravdu skvostné ale chvílemi, právě díky absenci basy tak trochu uplně hluché.
Ve čtvrt na půlnoc je konec. Jdu se rozloučit s farářem a opouštíme toto ikonické místo. O pět stovek za vstupné a tři stovky za tílko chudší, o šest Plzní plnější. Když se přehoupnul rok 2023 do roku 2024, právě jsme projížděli kolem Jičína a měli jsme tak možnost sledovat z auta v bezpečí sucha a tepla ohňostroje všemožných měst a vesnic cestou. Ten nejlepší bych řekl měli v Úlibicích. Na druhou stranu, kdo by kurva chtěl trávit začátek roku v autě s ošklivým vousatým klukem? Asi nikdo žejo... Velký dík patří Amorfisovi, že na sebe vztáhl řidičské břímě a samozřejmě panu farářovi za dva úžasné večery plné skvělé muziky. Díky kluci!
