Včera se uskutečnil výlet, na který bude vzpomínat Čak Noris, můj spolupracovník, ještě aspoň tejden. Čak už není ve formě a nezvládl by kop z otočky ani kdyby se přidržoval buldozeru. Ale pár kilometrů na kole by snad zvládnout mohl ne? V práci jsem tedy zavelel, že by to chtělo jet někam na kole a tím někam bylo myšleno samozřejmě do míst, kde se čepuje pivo, protože ruku na játra, lahváče chlastávané doma po dobu minulých dvou měsíců není to pravé ořechové. Takže se dohodlo, že Lencfeld a já pojedeme do Hořic do pivovaru, kde, jak jsme se dozvěděli od spolupracovníka Skořičáka, probíhá pivní okénko. Uslyšel to Čak a patrně v jeho stařecké pomatené mysli došlo k chemické reakci, která způsobila to, že se k nám přidal, i když na kole nejezdí, pivo nepije a se zdravím na tom taky není nejlíp. Ve 13 hodin jsme měli sraz na křižovatce ve Smidarech. Čak přijel ve 12:54, vybaven novým cyklistickým trikem ve kterém vypadal jak jitrnice, a které zakoupil týž den za účelem provětrání svého kola, na kterém má za posledních dvacet roků naježděných patnáct kilometrů. Lencfeld dorazil na vteřinu přesně ve 13 hodin, ve slušivém kostýmu piráta. Po kratičkém shrnutí toho, že jsme to kokoti, že jedeme na pivo až do Hořic, když jsme mohli jet někam blíž, jsme vyrazili. Hned za Smidarama je úsek kočičích hlav, které nám naklepaly naše vykrmované pajšly. Nevím co naklepaly Lencfeldovi, protože on vykrmený pajšl nemá. Tady je krásně vidět kdo se má dobře a kdo ne. Po pěti minutách na kole nás čekal krpál ty vole jako kráva do Loučné Hory. A zde se rozdaly karty. Čak Noris zůstal hodně vzadu a nebylo to tím, že by si procvičoval jeho legendární kop z otočky. Bylo to tím, že jeho ochablé svalstvo si netykalo s náhlým pomatením mysli a jízda na kole do kopce byla nad jeho síly. Počkali jsme na něj teda nahoře a když se dokodrcal, sjeli jsme z kopce. Tam to jelo dokonce i Čakovi, ale jen do chvíle, než se před námi ukázal další kurvakopec do Šaplavy, kde byla plánovaná první odpočinková zastávka u hřbitova. Než kluci dorazili, stačil jsem tam přeházet fůru hnoje. Když se Čakovi podařilo se supěním přehodit ladně nohu přes sedlo, čvachtnul na lavičku a chytl se za srdce s tím, že dál už nejede.
Po napití a našem optimistickém povzbuzování, že to dá, že náš cíl je už támhle vidět a že už je cítit skořice, se přeci jen odlepil a vyskočil na kolo jak sovětský gymnasta. Aby taky ne, když to bylo zase z kopečka... Cesta nám ubíhala pomalu ale moc příjemně. Před Sukoradama u hřbitova byla další odpočinková zastávka u nějakého tureckého pomníku bo co je to tam za nesmysl.
Čak dorazil k pomníku jako poslední, když jsem s Lencfeldem měl už posekanou trávu kolem. Čak nám prozdradil, že není ve stavu který se slučuje s pokračováním v jízdě a že to asi zalomí na místním hřbitově. Opět jsme ho povzbudili kecama, že to nejhorší má už za sebou a že teď to už bude jen z kopce. Samozřejmě to byly holé nesmysly, ale muselo to tak být. Jinak by Čak seděl před tureckou plastikou ještě teď. V Sukoradech jsem si fotil sochu historického kytaristy hrajícího na kříž. Zaujalo mě to stylem držení kytary. Leckterý dnešní muzikant by mohl závidět styl neznámému vysochanému.
Zatímco mě zaujal styl držení kytary, můj krk zaujal nějaké zkurvené hovado a při focení mě zákeřně bodlo do krku. A vůbec, všude bylo dost hmyzí havěti a moje, díky zkurvené vládě která zavřela kadeřnictví, dlouhé šedivé kadeře na rozličný hmyz působily jak podrážka na psí hovno na chodníku. Všude místa tři prdele, ale stejně to hovno rozšlápnete. Další kopec nás čekal kousek před Dobrou Vodou, kde jsem vymyslel třetí odpočinkové místo na malém vjezdu na louku, kde nějaký dobrák vysypal hromádku jablíček. Všude to smrdělo žlutým svinstvem, který se na polích vyskytuje kam oko dohlédne.
Hořice byly v tu dobu pro nás tak blízko, pro Čaka pořád tak neskutečně daleko. Skořicí to tam všude vonělo jako kunda prodavačky trdelníků na pouti a to nám všem vehnalo tolik sil do našich ochablých svalů, že jsme se směle rozjeli za naším cílem. Sice nás před Dobrou Vodou předjela vetchá stařenka na prastarém kole, za kterou si to šlapalo malé dítě a ne moc pěkná čtyřicátnice ale na to jsme káleli. Za normálních okolností by mě nepředjeli, ale čekal jsem na kluky, protože nejsem žádná kurva. Někdy teda. V Hořicích excelovalo jedno hovado s pražskou poznávací značkou, jak jinak žejo, který zablokoval úzkou jednosměrnou silnici a o něco se tam pokoušel. Po nějaký chvíli jsme ho objeli a pokračovali dál a ponechali ho jeho pražské debilitě, protože skořice a pivo bylo v tu chvíli jediné, co jsme měli v našich upocených, zarostlých hlavách. Už jen vyšlapat náměstí, zahnout vpravo a cíl naší cesty stanul před námi. U cíle na nás čekal náš spolupracovník Skořičák, který si volátko proléval patnáctkou z pivovarského kelímku. Nasadili jsme si smradlavý hadry přes xicht, ne proto, že bychom se báli chřipečky kterou nás média a politici straší dnes a denně už dva měsíce, ale proto, že je to dané zákonem a zákony my striktně dodržujeme. Těším se až se ze dne na den roušky nosit přestanou a koronavir ze dne na den opustí naše území :-) Vytáhl jsem jako správný, na všechno připravený pivař, tři festivalové kelímky a šel k okýnku pro dvě dvanáctky a jednu desítku. Pán si za okýnkem s úsměvem od ucha po Bratislavu řekl o krásných 105 korun českých, což mi ale bylo uplně u prdele, PROTOŽE JÁ MĚL KURVA ČEPOVANÝ CHLAZENÝ PIVO V RUCE!! Po padesátipěti dnech do piči! Zabořil jsem rypák do pěny a napil se. Bylo to jak můj první sex na dámském WC na fotbalovém hřišti. Bylo to jako Obscene Extreme. Bylo to jako když vidíte jednoho debila z výrobní haly pana Ugrunta, jak visí v průvanu za koule a z prdele mu lezou ježci. Bylo to nepopsatelné a prostě božské!! Nikdy bych si nemyslel, že by mě mohlo pivo takhle nadchnout. Ta dvanáctka byla tak skvělá, že za půl hodiny jsme s Lencfeldem do sebe koply tři kusy. Dokonce jsem i zapomněl na mého hemeroida Tomáše, který mě poslední týden trápil. Čak si poté koupil borůvkovou zmrzlinu, Skořičák si vychutnával všechny možný voltáže piva značky JungBerg. Já s Lencfeldem jsme zůstali věrni dvanáctce, která byla prostě vynikající.
Poslal jsem jich tam pět a čekala nás cesta domů. Sympatický výčepní se nám divil, proč jezdíme takovou dálku na JungBerga do Hořic, když u kostela v Bydžově ho mají taky. To jsme samozřejmě nevěděli, ale stejně, není lepší chlastat v krásným areálu pivovaru, než na chodníku u kostela? Jasně že je. Ale každá sranda jednou končí, tak jsme osedlali naše přibližovadla a vydali se na cestu domů. Ale hlavně rychle někam odpustit močové měchýře. Cesta domů probíhala ve stejném duchu jako cesta tam. Čak Noris už prostě není ten Čak Noris, kterým býval ve vosumdesátkách. K jeho cti budiž, že to dal. Když jsem kousek za Dobrou Vodou spatřil v příkopu mrtvýho zajace, musel jsem se s ním vyfotit.
V tu dobu nás Čak předjel a to bylo poprvé za celou dobu, co byl ve vedení našeho pelotonu. Pan Hamáček s panem Prymulou, by z Čaka měli radost. Zatímco oni dodržují ubohé dvojmetrové odstupy, náš Čak dodržoval dvojkilometrové odstupy. Buď byl dva kilometry za námi, nebo jako v případě fotosession se chcíplým zajícem, dva kilometry před námi. U rybíka u Sylvářova Újezdu jsem si vyfotil chcíplou rybu, polochcíplýho Čaka a živý nutrie. Mezi Sylvářovým újezdem a Chomuticemi uprostřed silnice tancovaly dvě holky a natáčely si to na mobily. Po pravé straně se do okolní krajiny tyčilo silo, které jakoby vypadlo z druhé světové války. Hitler by měl radost pod knírem.
Povinné focení vodníka ve Smrkovicích a hlavně na konci Smrkovic telefonát spolupracovníkovi bambusovi, ať hodí do mražáku pivo, že jedeme k němu. A taky hrátky s voslintaným plyšákem kterého jsem objevil v příkopu.
Když jsme dojeli k Bambusovi, naházel před nás lahváče, olízala nás jeho Máša, pak na stole přistála flaška hruškovice a bylo jasný, že to do sedmi domů nestihnu. Omluvil jsem se tedy telefonem manželce, že dnes si bude muset poradit sama a dál jsme s Lencfeldem, Čakem, Bambusem, Mášou a paní Bambusovou která nám přinesla kafe, debatovali o nesmrtelnosti švába. Prokecali jsme se až do setmění tak jsme se rozloučili a jeli si každý po svém. Do rodné vísky jsem přijížděl již za umělého osvětlení. Byl to výborný výlet (až na zkurvený Chinaski) s vynikajícím pivem, a pokud snad někdo, nějaký pivní znalec tvrdí, že JungBerg je hrozný pivo, tak BĚŽ DO PRDELE KOKOTE!
Velebnosti, jdu blejt...
Video zachycuje výbornou atmosféru krásného pivního výletu...
