Tajemným intrem odněkud z hlubin oceánu podpořené jemnou klávesovou linkou a mužským přednesem začíná toto monstrdílo. Hlas odpočítává "four, three, two, one lets go" a může se začít. Hned první velká skladba (skoro 14 minut) se vám vryje do střev svojí vtíravou melodií a nebudete ji moct po celý zbytek dne pustit z hlavy. A přitom taková blbost ty vole!! Zpěv se po chvilce přidá v plné síle, zní trochu histericky, trochu zoufale, ale rozhodně. Slyšel jsem toto album snad tisíckrát a stále mě nepřestává ani na okamžik překvapovat. Je neuvěřitelné, že může tak jednoduchá hudba se skladbami od stopáží 8 až 14 minut, vůbec nenudit. Asi v polovině skladby nastoupí jakýsi monolog, který se projevem a i hlasem podobá Adolfu Hitlerovi. Dokonce pamatuju na rozhovor, který s kapelou prováděl webzin Mortemzine, kde se právě ptají, proč použili do písně Hitlerův projev. Odpovědí kapely bylo, že to není Hitler. Po nějakém čase jsem zjistil, že se jedná o jakýsi monolog Klause Kinského, který se dal dohledat na youtube. Co se Švédům honilo hlavou, když dokáží použít zdánlivě nepoužitelné a nudné do písně tak, aby to vyznělo skvostně a vytěžili z toho vrchol písně, když se po monologu opět ozve nářez, je mi záhadou. První skladba je prostě vražedná od začátku do konce. Přínáší nám zvraty v aranžmá, rychlosti,.. jak na houpačce. Všemu ale vévodí počáteční melodická linka, která je tak geniální, že si vystačí na celých skoro čtrnáct minut, aniž byste si vyrvali slezinu skrz močovou trubici. Dokonce i na krátké jednoduché heavymetalové kytarové sólo dojde. Jsem nadšen, hýkám nadšením. Jenže hned v závěsu je skladba číslo dvě, která je dlouhá jen jedenáct minut a jedná se možná o ještě tvrdší kalibr. Když jsem ji slyšel poprvé, myslel jsem si, že Bloodline udělali coververzi skvělé písně "Quintessence" od Darkthrone. Začíná totiž podobnou melodií. Nutno podotknout, že jednoduchou. Po chvilce ale zjišťuju, že se o žádný cover nejedná. Zpěv opět na blackmetal netypický, ale je Bloodline vůbec blackmetal? Na prvním albu a singlu snad ano. Na tomto albu už ne. Každopádně opět nasraný, hrubý, syrový a znechucený zpěv, který vás nutí zamyslet se nad tím, co se vám na tom vlastně sakra tak líbí? Pomalá písnička, která je opět "narušena" jakýmsi monologem, který nezní ani jako pan Hitler ani jako pan Kinski. Jedenáct minut uteče jak voda a vy zjišťujete, že ještě jednu takovou skladbu a vyškrábete si oči. Druhá strana vinylu jednoho z nejgeniálnějších hudebních děl metalové historie nás naladí tajemným intrem, zaznamenaného jakoby odněkud z vesmíru a podpořeného jednoduchou melodií. Jakmile skončí intro, jsme svědky pomalu valící se hradby kytar a bicích, aby se k nim po chvíli připojil i zpěv. Na první poslech máme pocit, že se bude jednat o blackmetalový výplach, ale ten se nekoná, protože po několika okamžicích skladba sklouzne do středních až pomalých vod, kde se drží po většinu písně, aby v závěru nastolila opět tempo jako na začátku s tím, že kytary s hradbou bicích se nepřibližují, ale vzdalují. Druhá píseň na straně B začíná nasraným vyprávěním, aby po slově "pornographic" muzika valivého rychlého metalu smetla ze stolu všechny zaschlé zvratky. Dokonce i ty perfektní píšťalové klávesy nebo co to je k tomu sedí jak hrnec na prdel. Rytmika bicích je v této písni geniální a po dobu rychlé pasáže nepřipouští sebemenší kompromis mezi čímkoliv. Stejně jako předešlá píseň, i tato se zmrdne do tahavého houpavého tempa, kde vydrží až do konce. Zpěv je takový obyčejný, melodie jednoduchá jak předsedkyně poslanecké sněmovny parlamentu České republiky, madam Markéta Adamová Pekarová. Ono celkově je toto dílo vystaveno na ultrajednoduchých melodiích. Písničky jsou minimalistické, dlouhé a prostě z prdele vytažené, jenže je to všechno tak skvěle promyšlené. Však kdyby nebylo, nepořídil bych si to jak na LP, které nám label Blut and Eisen Productions vyplivl ve verzi gatefold, s vnitřním papírovým obalem s texty, tak v době vydání na CD. Rozhodně to není hudba pro každého, ale kdo není ortodoxní maniak do klasicky podaného metalu, je šance, že by si mohl Bloodline oblíbit. U vinylové verze jsem se dokonce dočkal bonusu, který jsem na CD neslyšel, nebo spíš jsem nikdy nevydržel čekat na hidden track, který se na CD vžycky nachází po několika minutách ticha. Možná, že je i na CD...
