STŘEVNÍ HAZARD 8.

STŘEVNÍ HAZARD 7.

 

OBSCENE SOCIETY 2026

Ježiš ty vole to zase bylo. Kdybych měl teď sednout za volant, tak sjedu do příkopu hned za rodnou hroudou, jak se ještě motám. Za normálních okolností bych se tohoto večírku neúčastnil, protože normální okolností je u mě to, že si pořadatelé ve vybírání termínů vybíraji termíny na hovno, že musím do práce. Pan pořadatel na to šel tentokrát oklikou a můj oblíbený jednodenní festival udělal v den mého volna, což jsem kvitoval s vřelým nadšením, neboť sestava, jak už to u Čurbyho akcí bývá, byla našlapaná. Navíc se Amorfis dobrovolně nabídl, že se chopí volantu, což jsem kvitoval ještě víc, protože součástí malého Obscenu, jak se přezdívá pardubickému Obscene Society, je i minifestival pivovarů. Mňam ty vole. Nejsem žádnej znalec chmelomoku, piju to co mi chutná a když jsem tu byl předloni, tak mi kurevsky zachunal Clock. Co na tom, že stojí 70Kč. A jak je nenápadně zmíněno v úvodu dnešního krátkého povídání, nebylo těch sedumdesátikorun málo, co jsem věnoval barmanům výměnou za lahodný mok. Je třeba též nutné sdělit mým národům, že tak jak jste byli zvyklí na příhody naší party s Medvědem, Amorfisem, Járama a dalšíma skvělejma lidma, tak s tím je konec. Reporty už nebudou takové jako byly. Přeci jenom si taky chci užít všechny ty parádní kapely a ne furt psát poznámky a sledovat co se děje mimo koncertní běsnění, kde jaká krásná dívka popíjí, nebo kde se jaký sympatický mladík ožírá do němoty. Fakt už ne hele. Stejně to tu čte asi tak deset lidí takže naseru maximálně právě tak těch deset hlav. 

Když přijedu s Amorfisem a chrchlajícím smrkajícím slzícím medvědem do poslední zatáčky před Hradcem Králové, rozuměj do Pardubic, kde se Obscene Society konal, zjišťujeme, že se opravdu za parkování při sobotě platí pouze do poledne, z čehož vyplývá, že jsme ušetřili asi tak dvě piva za parkovné. Potkáváme Velkýho Járu, Malýho Járu, kteří jak jinak kouří své polské dýmky míru, s nimiž jsem jim pomohl bojovat celý večer. Díky za to kluci, že jsem se mohl zúčastnit nelehkého boje s vašimi hnusnými cigaretami a zajebat si tělo hnědými hleny. Byly tak hnusný, že vůbec netáhly a jednu jsem si musel čtyřikrát zapalovat. Ale jak se to říká: Darovanému oři na chrup nehleď. Jdem to omrknout dovnitř a světe div se, od posledně se tam nic nezměnilo. Necháváme se opáskovat, a já nevim proč, ale už při páskování jsem dokázal svojí existencí rozesmát dvě dívky. A vyjímečně to nebylo mým nechutným vzhledem, ale mojí praktickou vynalézavostí, to když mi Monika, toho času dlouholetá přítelkyně a matka posledních čtyř dětí pana pořadatele dávala pásku na ruku a já si dal na zápěstí ukazovák druhé ruky, aby tu pásku přetáhla přes něj: "Hele já si tam dám prst, až se opiju tak budu oteklý, tak aby mě to neškrtilo." Jak málo stačí k dívčímu štěstí. Tato nevinná hláška rozzářila úsměv zmíněných dvou holek a já si pomyslel, že Mise splněna. Přijeli jsme načas, takže rychle pro první pivo a začíná hrát první kapela. 

Mlaďáci ty vole, učit by se od nich mohli staří bardi, zahráli parádni thrashmetal. Líbilo se mi to. Proběhl tam i křest jejich desky. Křtil jim to kdo jiný než sám velky El Churby. Pivem. Bylo hezké vidět tohoto léta abstinujícího alkoholika s pivem v ruce. Kluci měli jen jednu desku, prototyp, vyrobený v počtu již zmíněném, tedy v jednom kuse. Politou pivem ji pak hodili do prořídlého davu, kde sebou plácla na parkety, než ji zvedl skalní fanoušek, který poctivě pařil od prvního tónu. Myslím že velmi krásný sběratelský artikl. 

Po první kapele jdu na druhé pivo, kde se ve frontě dozvídám, že to první pivo, byl to Ventill, je bezlepkové. No tak to zase ne, já mám lepek rád, takže druhé pivo si dávám Ipu a u té zůstanu až do konce. Ipa byla velmi lahodná. A jak je naznačeno v úvodu, byla velmi velmi!! lahodná. Druhou kapelou měli být tito pánové, ale nebyli. Dle progamového prohlášení druhou kapelou byli tito pánové. Chlapíci předváděli velmi sympatický death/grind a co víc, pan kytarista měl kraťasy s logem kapely Darkthrone, což jest jasný důkaz, že to byli slušní milí lidé. Hudba se mi fakt líbila hlavně díky krásně chaotickým bicím, ve kterých můj chorý mozek slyšel ranné Kataklysm. Poslední písnička s názvem Štědrý den, tam jsem snad slyšel i náznak blackmetalu. Ale víte jak to je s mým miniaturním deformovaný mozkem žejo. 

Zvukově byly první dvě kapely na jedničku. Světelně to bylo na jedničku s hvězdičkou. No a pak se to stalo. Naběhla totiž třetí kapela. A ta hrála grindcore. A já mám grindcore rád. Hlavně naživo teda. V průběhu setu jsem se dozvěděl, že za bicími v jeptiškovském řeholním hábitu sedí můj známý Dominik. A narovinu, Ty vole!! On bubnuje mnohem líp než zpívá a že zpívat umí, pokud se to chrčení a chroptění v tomto druhu muziky dá nazvývat zpěvem. Hned po koncertě jdu za ním a smekám pomyslný klobouček, protože ať si kdo chce co chce říká, třetí kapela se pro mě stala nejlepší z celého malého obscínu. Opravdu perfektní vynikající grindcore nářez se vším všudy tak jak ho máme všichni rádi. Myslím, že jsem nebyl sám, kdo z nich byl nadšený, protože se na ně velmi pěkně kotlilo pod pódiem a na tvářích přítomných fanoušků byly vidět úsměvy od ucha levého, k uchu pravému.

Jediným mínusem celého festivalu kromě toho že jsem se ožral, i když to vlastně taky nebyl mínus, bylo, že se tvořily fronty na pivo. Barmanům to moc neodsejpalo. Nebyli sehraní a když třeba zrovna při výrobě mého piva došlo pivo v sudu, dokázali z prázdného sudu přerazit na jiný prázdný sud a strašně se divili, že z ústí pípy žádné pivo nevytéká. Hned na to došlo pivo i v druhé pípě a to teprve nastal chaos, který měl za následek to, že najednou byla fronta na pivo delší než by měla být. Ale nebylo to jen díky tomuto zádrhelu. Fronta tam byla prostě furt. Řešil jsem to tak, že jsem před koncem každý kapely utekl z hlediště a honem pro pivo, než se tam nahrnou ostatní. Dostáváme se ke čtvrté kapele, která hrála deathmetal a já v tom slyšel i náznaky grindu. Jejich set byl cypovitý jako cyp, avšak cypovitosti předešlé, tedy třetí kapely, jejich cypovitost nedosahovala.  Zvukově to bylo opravdu vymazlené, stejně tak světelně. Do toho to vynikající voňavý pivíčko, jééé mě se tam líbilo vážení...

Mezi každou kapelou jsem stáhnul Malýho Járu, nebo Velkýho Járu o jednu, popřípadě dvě cíga a jelikož opakování jest matkou moudrosti, a navíc jsem to Malýmu Járovi slíbil, je třeba si připomenout legendu tohoto blogu, a sice žvýkačky. Pravidelný čtenář těchto snůšek hoven ví, ti co nevědí, dozví se to v případě, že kliknou na slovo "tady". Nesmrtelná story pokračuje a chudák Malej Jára bude za svoji prozíravost pykat ještě několik let. Jen mě mrzí, že jsem uplně zapomněl koupit balení žvýkaček, které bych mu věnoval a zakončil tak největší objev lidstva za poslechnich tisíc pětset let. Pokud snad náhodný čtenář nemá šajnu o čem píšu, je nutností kliknout právě na "tady" a tam se vše dozví. Na pátou kapelu se těšili všichni chirurgové-patologové, neboť se jednalo o covidovou bandu. Pamatuju si, jak se dali v období koronavirového temna dohromady a zaplnili svojí muzikou díru na trhu. Já je okamžitě prokouknul a prorokoval, že budou dobří, ba co víc, že budou výborní. Kluci moje nadšení pro goregrind nesdíleli do takové úrovně jako já, ale to byla jen jejich mladická nerozvážnost. Uběhlo pár let a i oni dospěli do stavu, že se jim tato kapela líbí. Nicméně musím trochu kritizírovat, a sice to, že mikrofon s efektem zombie chrčení byl velmi utopený a nebyl slyšitelný. Narozdíl od druhého vokálu, který tomu zombiemu nedal sebemenší šanci vyniknout. 

Následuje další pivo a další cígo (kolikátý a kolikátý už??) a pak se vrhám na šestou kapelu. Ač již značně opiven, přiznám se bez mučení, nelíbilo se mi to. A dokonce ani poslední píseň, jež byla cover, nejsem si jistý od koho, tak plácnu, že to byli Napalm Death. Sorry Slovačiska od Trenčína, ale stali jste se pro mě nejslabší kapelou festu. 

A následuje sedmá kapela, kterou fakt nemám rád, protože jsou ultrapolitičtí a já na politiku co? Já na politiku seru soudruzi. Tohle svinstvo do muziky nepatří. Navíc ještě když hlásáš tu nesprávnou politiku. Nicméně musím uznat, že ten jejich Anthraxovsko Slayerovský trešmetal byl nakonec docela příjemný překvapení pro mě a rozhodně to pro mě bylo jejich nejlepší vystoupení co jsem od nich viděl. Možná za to mohl fakt excelentní zvuk, možná za to mohlo fakt excelentní pivo, těžko říct. Před festivalem jsem je pasoval do role zbytečný kapely, jak by řekl Pavouk, ale všichni kdo čtete tyto řádky a nemáte vzadu v lebce centimetrovou díru, tak jste si mohli přečíst, že nejhorší pro mě byla šestá kapela. 

Ovšem osmá kapela, to bylo zase něco pro mě. Po kolikátý jsem měl tu čest? Potřetí? Počtvrtý? Kdo si to má pamatovat. Ale pamatuju si, že se mi ani jednou naživo nelíbili. To se změnilo v Pardubicích, kdy zahráli skvostně. Ne tak skvostně jako třetí kapela, ale líbilo se mi to.

Devátou kapelou se stali staří známí toxičtí bardi, kteří měli naprosto excelentní zvuk. Pokud předešlé kapely byly zvukově na velmi vysoké úrovni, pak tato kapela jim zvukově vévodila. Ale rozhodně to nebylo pro mě jejich nejlepší vystoupení v mém mrzkém životě.

No a pak už to bylo tak nějak spíš o udržení rovnováhy, protože hladina piva se převalila přes pomyslný okraj a valila se mi do nohou, hlavy a vůbec všude. Vím že jsem na desáté kapele byl, samozřejmě vím co to bylo za bandu a vím, že se mi to líbilo, jako minule když jsem je viděl. Myslím, že Malej Jára si z nich regulerně ucvrkl. Já jsem to zas až tak neprožíval, neboť můj úsudek byl ovlivněn jinými požitky. 

Blížíme se k finále. Jedenáctá kapela byl tribute band. 

A poslední dvanáctá kapela byla duo hrající goregrind a na závěr celýho večera to bylo víc než ideální. Mohli jste totiž po třech písničkách odejít a o nic zásadního jste nepřišli, protože vše již bylo řečeno právě v předchozích třech písních. Stejně jsme to udělali i my s Amorfisem a po třech čtyřech písních opustili taneční parket. Jednak jsem toho měl už fakt dost, druhak jsem ten den vstával v půl čtvrtý ráno a prostě v nejlepším se má skončit. Ale to zase ne, protože to bych skončil u třetí kapely. Sedáme do Amorfisového automobilu. Sami. Bez medvěda. Ten to nedal a během večera nás opustil. Naštěstí ne nadobro, ale jen s rýmičkou. Hele a jak tyhle blitky zakončit? Samozřejmě pochvalou. Celý festival byl výborný. Počínaje skvělými prostory, které ABC klub nabízí, přes pivo, kapely, sympatické lidi, krásné dívky, pár mých známých, pokec s T.O.O.H. až po zvuk a světla. 

STŘEVNÍ HAZARD 6.

 

STŘEVNÍ HAZARD 5.

 

STŘEVNÍ HAZARD 4.

 

4.4.2026 AXE AGAINST THE CROSS ( Dark Seal, 1000 Bombs, Identity, Dark Methodism)

No konečně. To to trvalo kurva! Konečně zase nějaká akce, kde není samej deathmetal. A stačilo málo k tomu, abych se mohl zúčastnit. A sice mým kapitalistickým chlebodárcem nařízená povinná dovolená, anžto logistika nebyla schopna pracovat s nedostatkem EKOlaků a materiálu, což mělo ve výsledku ten výsledek, že nebyla zajištěna práce. Nejeden by se mohl domnívat, že je to překážka v práci zaměstnavatele z čehož vyplývá, že né povinná dovolená, ale že volno bez dovolený za 70% platu, což byl dotaz, který jsem položil vedoucímu našeho oddělení. Odpovědí mi bylo: "Přečtěte si zákoník práce."  No comment. Ale co se divit, když ten samý vedoucí si stěžuje, že nevykonáváme práci s nadšením a že se ve svém volném času neúčastníme firemních akcí a nestmelujeme kolektiv. Pojeď se mnou na koncert vole, se tam stmelíme, že ti prasknou uši pičo. Chvíli jsem byl nasranej, protože dva dny dovolený vyplácaný na víkend, když už takhle mám dovolenou téměř celou rozplánovanou, není zrovna malý zásah do plánů. Ale pak jsem juknul jaké jsou možnosti a spojil příjemný s užitečným. Ve čtvrtek turnaj v šipkách, v pátek ráno burza, pak food festival v Dětenicích, večer turnaj v šipkách a v sobotu hááálelůůůja, koncert výtečných kapel. Do Pardubic, města lidí, kteří si myslí, že vyhrají hokejový titul, a já jim to přeju, protože kdo je má furt poslouchat žejo, jsem vyrazil sám. Opět. Medvěd se omluvil, neboť v tento termín se nacházel na renovaci kožichu, Marján s Kocourama vyrazili do posraný Prahy na jejich srdcovku LIK, Amorfis vedl patrně bitvu s lahváčema poněvadž se mi vůbec neozval jestli by třeba nejel, a všichni ostatní, kteří přicházeli v úvahu, dali přednost nedaleké velikonoční veselici za účasti Debustrolu a několika nezajímavých kapel. Teď popíšu, jak probíhal čtvrteční turnaj v šipkách v Novém Bydžově. Byla to katastrofa. Byl to první turnaj, který se započítával do nové sezóny a skončil jsem předposlední. Dobrá zpráva je, že je mi to jedno, poněvadž v uplynulé sezoně jsem se umístil na parádním pátém místě. Teď se podíváme, jaká byla sváteční burza v Tuhani. Byla to bída. Lidi si myslí, že jejich desky v žalostném stavu jsou zlatý důl a nestydí se i na vesnické burze požadovat za zničené kusy komoušských zpěváků horentní sumy. Jeden pán mi dokonce vykládal, jak jsou jeho desky v TOP stavu (nebyly, ani jedna z mých desek ve sbírce není ani z deseti procent v tak mizerným stavu, co nabízel  on) a že ta japonská verze Yoko Ono je obrovská rarita. Našel jsem jeho raritu na discogs za 3 Eura a bylo po vychloubání. Jinak mě tam nezaujalo vůbec nic. Nyní se podíváme na zub pátečnímu food festivalu v Dětenicích, kam jsem se zajel mrknout s ženskou částí mé rodiny. Nabídka vypadala lákavě. Dětenický resort znám dobře, ale na food festivalu jsem nikdy nebyl. Když jsme se začali blížit k Dětenicím, po pravé straně jsem uviděl asi 500 zaparkovaných aut tam, kde je obvykle louka. "No do píči vole", zaklel jsem za volantem a polilo mě horko. Nemám rád davy a všechna ta krásná auta naznačovala, že se davům nevyhnu. Parkovné stálo 50Kč (vynásobte si to počtem aut), vstupné stálo 185Kč (vynásobte si to počtem lidí, kterých bylo určitě víc než tisíc, děti do 15 let zdarma). Nevím proč, ale nešlo zaplatit benefit kartou, na který mi smrdí patnáct tisíc. Škoda že nejsem hádavý, protože jinak bych se tam s nima hádal ještě teď, že Dětenice jsou na seznamu Benefit plus a nechápu tedy, proč nejdou benefity použít. Místo toho jsme to zaplatili normální kartou. Fronta u vstupu odsejpala plynule.

Areál naflákanej lidma, pobíhaly a vřískaly tam děti, dementní lidi si tam brali svoje psy. A nebylo jich málo. To pro pejsky muselo bejt peklo všechny ty vůně jídel, kterých na jednu stranu nebylo málo, ale zase nazývat to festivalem, to taky asi ne. Největší fronta, která v podstatě ani na chvíli neustoupila, byla na obyčejné palačinky s marmeládou. Dále bylo v nabídce na rožních rožnící se prase, kýta, krocan, beran. Podle čuchu menstruační vůně jste spolehlivě našli nabídku mořských plodů. Ty vole kdo na českém venkově ve středověku žral olihně a chobotnice? Jako první se ovšem vyprodaly koláče. Dále pak byly k dispozici bramboráky, se zelím, uzeným, guláš, hovězí jazyk, a to bylo vlastně tak nějak všechno. Člověk by čekal nějakou středověkou pochoutku, nějakou placku potřenou česnekem, něco co se dřív fakt jedlo, když se Dětenický resort pyšní středověctvím. Po celou dobu byl pro děti i dospělé připravený program ve formě bojujících rytířů, divadla, akrobati, bla bla bla, všechno zajímavý asi jako beďar na prdeli. Byl tam k dispozici drezér dravých ptáků, se kterými jste se za sto korun českých mohli vyfotit. Nabídka nápojů byla uspokojující. Od točené kofoly, přes vomrd alá domácí limonáda, pivo, tvrdý alkohol, vína a míchané nápoje. Platilo se tam žetonama. Jeden žeton byl za 35Kč a za jeden žeton se tam dalo koupit toto: koláč (proto byly vyprodané jako první), grilovaná kukuřice, pecínek chleba, později půl pecínku chleba. Takže když jsem si po příjezdu zašel na uzený hovězí jazyk s křenem a okurkem a chlebem, v přepočtu za 280Kč, byl k tomu chléb celý, rozuměj malý kulatý pecínek. Celkově jsem nabyl dojmu, že celý ten festival je jeden velký předražený ojeb na lidi. Tak třeba ten můj uzený hovězí jazyk. Slečna ho z umělohmotné misky nakrájený na plátky jebla na gril, kde se škvařily jitrnice a jelita a všechen ten jazyk mi vyráchala v jitrnocovojelitovým tuku. Pak mi to bouchla na papírový tácek, přidala křen z pixly (to vážně na takový akci za takový prachy nemohli mít čerstvě nastrouhaný křen??), šoupla na to dvě čtvrtky nakládané nedobré okurky, celý pecínek chleba a táhni hajzle. A nyní se dostáváme k jednomu z největších výserů. Absolutně poddimenzovaná místa k sezení. Tolik lidí si prostě ten svůj kus předraženýho masa nemělo kde sežrat. Mě jako stolek na stojáka posloužil sloup od plotu. Lidi se váleli všude, po trávě, na lavičkách, křesílkách, na stojáka, prostě všude bylo plno. Když jsem ochutnal obsah svého papírového tácku, litoval jsem že jsem si to koupil. Hnusný to bylo jak komouš na Hradě. Nechutný. Představ si omastek z jitrnice na používaným nečištěným grilu, vytřený kouskem uzeného jazyka. Prostě hnus. Ale stálo to jako oběd v dobré restauraci, tak jsem to do sebe naházel. Hnusnou chuť jsem přebíjel křenem, kterého mi dala slečna dostatek. Vyhodil jsem papírový tácek do jednoho z přeplněných košů a šel na kofolu do papírového kelímku za sedumdesát. Pak jsem našel dceru se ženou, které čekaly půlhodinovou frontu na palačinku. Na obyčejnou, normální, palačinku. S marmeládou za sedumdesát. 

Snědenou na bobku na trávě pod stromem. Pak moje žena čekala dvacet minut na pečeného krocana za 250 (krocan) plus 35 (miniaturní pecínek chleba rozkrojený na dvě půlky). Krocan byl vynikající, ale zase, co je to kurva za umění naložit ptáka do marinády, napíchnout na vidlici a zatopit pod ním? Zašel jsem si pro další kofolu a žena si dala pivo. Celou akci holky zakončily úplně absolutně největším výserem celého festivalu a tím se staly fronty na chcaní a sraní. Jako sorry pane pořadateli majiteli, toho času o jedno mega denně bohatší, ale tři TOIky a jedny WC pro takové množství lidí je opravdu málo. Poté jsme se chvíli procházeli po zámeckém parku a sledovali trochu program, který ale dost nudil. Blížil se čas odjezdu, takže jsem zašel koupit náš čtvrtý chod a tím se stala grilovaná kýta s chlebem. 

Mělo to být za 7+1, v přepočtu tedy za 280, ale slečna chtěla 8+1, tedy 315Kč. A to ještě toho chleba byla jen půlka. Asi jim docházel, protože jsem je pak viděl jak ty pecínky krájeli na čtvrtky. A samozřejmě vždy byl brán jeden kus chleba za jeden žeton, tedy 35Kč. Takže já na začátku celý krásný kulatý vynikající chlebík za 35Kč, ke konci čtvrtka toho samého za téže cenu. Tácek s kýtou jsem musel dalších dvacet minut držet v ruce, poněvadž se ženský rozhodly jít si opět vyždímat svoje krocany na WC a na WC byla po palačinkách druhá nejdelší fronta, která nikdy neubejvala. Takže si to shrňme. Co se mi tam líbilo? Několik hezkých děvčat v davu. Co mě tam sralo? Všechno ostatní. No neber to, za 17 stovek plus benzin (60km). Aspoň jsem si mohl odškrtnout další akci, které se už nikdy nikde nemusím účastnit, a sice food festivalu. A nyní bych se krátce zmínil o pátečním turnaji v šipkách ve Pšánkách. Díky šipkařům, kterých se tam sešlo 27, byla hospoda plná. Na čepu byl Mustang jedenáct nebo Mustang dvanáct. Dvanáctka byla výborná. Chutnala mi tak, že jsem se začal nekontrolovatelně potit jak prase a být červený jako sovětská vlajka, až se mě hezká servírka ptala, jestli nechci led nebo něco. 

Mezi návštěvníky hospody se nacházelo 8 kusů fakt krásných mladých holek. Kde se to kurva vzalo v takový díře jako jsou Pšánky, kde ani není mobilní signál? Na turnaj jsme přijeli s tím, že si zahrajeme taky s někým jiným než s lidmi, se kterými běžně hrajeme na turnajích u nás. Jeli jsme tam s tím, že nám tam ukážou kde má kozel píču. Nakonec to nedopadlo tak strašně. Posádka našeho auta skončila na těchto místech: 7-8 řidič, 9-12 já, 13-16 spolujezdec. A to mezi těmi blázny, kteří zavírají šestá kola, bylo dobrý. Ono se nedalo moc soustředit, protože nejdříve tam buráceli pardubiční hokejoví fanoušci, pak tam burácel Dalibor Janda z repráku, se kterým zpívala celá hospoda "Hrááááli sme kličkovanou dyť to znáš...." a to člověka, kterej na pardubickej hokej sere a Dalibora jandu neposlouchá, trošku rozesere. A do toho ta krásná děvčata vyzívavě oblečená, hlavně ta v zelených legínách pod kterými se rýsovala tanga, anebo zrzavá pořadatelka, ze které její zrz sálal na desítky metrů. Radost pohledět. Byl jsem velmi překvapený, kde se to tam všechno vzalo. A ještě jedno překvapení mě čekalo při placení, kdy po mě pan hostinský za 5 dvanáctek, chtěl 175 korun českých. Děláš si prdel? Za tak dobrou dvanáctku třicetpět kaček? To je o dvanáct korun míň než platím v mojí domovské hospodě za dvanáctku od Radegastu. Je pravda ale, že Mustanga tam měli pouze na velikonoční víkend. Jak píšou na svém facebooku: Někdo má zelený pivo, my máme Mustanga...

 A nyní se již vrhněme na sobotní koncert v Pardubicích. Po příjezdu před klub si jdu ověřit parkovací automat. Píše se tam že v sobotu je poplatek za parkování vybírán jen do dvanácti hodin. Mám tušení, že dřív vyžadovali parkovné do deseti do večera i v sobotu. Ale jistý si tím nejsem. Stačilo by dohledat zde v nějakém reportu. Na zahrádce mě přivítala typická vůně zapálených travních palic. Po otevření dveří do hospody na mě jukne klasický hukot plné místnosti. Vypadá to, že by na parketu nemuselo být prázdno. Zaplatím přijatelných 250Kč vstupné, sednu si na bar a popíjím Birella za 40. Z reproduktorů nám pan zvukař pouští Insanii. Na pódiu panuje mumraj, ve kterém se míhají členové kapely DARK METHODISM a zvukař. Všechno jim ale trvá trochu déle než by bylo potřeba a tak nervózní typický metalový fanoušek vyššího věku v kožené bundě od baru poznamená "Ježíš už hrajte, jste jak děcka." To bylo v době, kdy se mělo už 22 minut hrát. Konečně si pan zvukař stoupne za svůj pultík a začíná zvuková zkouška. Když je tak nějak hotovo, tak vyzve kapelu, aby něco zkusili společně. Kytara se zpěvem a s bicíma spustí ale basák nepřítomně brnká a na ně kouká a smutně prohlásí "Já nevim co hrajem." Přišlo mi to docela komické. A taky mi přišlo že byl basák malinko v jiném stavu. No a když už tu zmiňuju basáka, byl to právě jeho nástroj, který vévodil výslednému zvuku. Nebo mě to aspoň tak přišlo. Možná je to tím, že jsem v poslední době doma poslouchal samý opravdupíčoviny s šíleně plesnivým zvukem a teď najednou slyším dunění. Samotná hudba Dark Methodism mi přišla jako blackmetalový ekvivalent k Iron Maiden v tom smyslu, že je to jednoduché bum čvacht s občasnými zajímavými momenty. Ale jsou to kolíci bych řekl. Kytarista představil kapelu "My jsme Dark Methodism z Prahy a Hradce ale to tady radši řikat nebudeme." A já dodám jen tady na blogu "Obzvlášť když Pardubice půl hodiny předtím prohráli s Pražany." Cestou do klubu jsem jich potkal tisíce. Vypadali jak zmoklé slepice v dresech s velkým Déčkem na hrudích. Dark Methodism hráli půl hodiny a pokud bicmen zrovna použil kopák, což nebylo úplně často, tak to bylo zvukově takový jakoby přijatelnější. Po většinu času mě to ale nudilo. Sorry kluci...

Když kapela ukončila produkci a věnovala se balení fidlátek, sedám si na bar a objednávám si dalšího Birella u sympatické barmanky, která zrovna dávala lekci slušného chování již zmíněnému typickému metalovému vagabundovi v kožené bundě, který obtěžoval svojí existencí ostatní návštěvníky koncertu. Uběhne nějakých 40 minut (příprava kapely trvá dýl než samotné hraní, dobře jako...) a začíná zkoušet banda 1000 BOMBS. Už zvukovka dávala tušit lepší a hutnější zvuk. Dvě kytary jsou znát no. Moje předtucha se vyplnila a 1000 Bombs se do nás pustili svým vynikajícím thrashmetalem s parádním zvukem. Nečekal jsem to, protože tomuto druhu muziky neholduji, ale tohle se vážně povedlo. Nevím co víc bych k tomu světu sdělil. Prostě perfektní!! A zase hráli na můj vkus krátce. 35 minut mi jako krátká doba přijde. Přídavek nepřidali, neboť jim bylo řečeno, že není čas. 

U baru je plno, tak se jdu opřít o sloup a popíjím si svého Birella, když zaslechnu od stolu halekat nějakého opilého fanouška: "Teď chceme vidět parádní výkon. Máte laťku nasazenou vysoko." Jeho halekání směřovalo ke kytaristovi následující kapely IDENTITY. Ten s rozhodným klidem flegmatického sebevědomého kytaristy odvětí: "To si jen myslíš." Podle mě ale moc dobře věděl, že má opilý fanoušek pravdu. A na řadu přichází třetí čekání. Jdu se ven vychcat a nadejchat čerstvýho vzduchu a informuju se u vstupu. Na akci dorazilo něco mezi šedesáti a sedmdesáti lidí. A to je dobrá návštěva. Čekání na Identity je nekonečné a ani po třičtvrtěhodině se ještě nezvučí. Hlavně že 1000 Bombs nemohli dát ještě jednu píseň protože není čas žejo. Teprve po hodině příprav začala zvukovka. Všichni členové mají v uších sluchátka. Asi to bude nějaká technická záležitost jejich muzika. Je čtvrt na dvanáct pryč a řeší se problém s bezdrátovým mikrofonem. Je to fakt nekonečný tohle. A jsou kolem toho zmatky. Jeden ze zmatků budiž na přiloženém videu, které znázorňuje úplný začátek Identitího vystoupení. 

Když se konečně po víc jak hodině čekání začíná hrát, zvuk není z nejlepších. A basa má navíc takový ten dominantní zvuk, trochu jako měl Lemmy v Motorhead nebo jako má DeMaio v Manowar. Zpěv je obyčejný deathový a kytara přes rachot bicích a basy není pořádně slyšet. Naopak kytarová sóla trhala uši jak byla nahlas. Možná to bylo jen v místě kde jsem zrovna stál, možná ne. Každopádně to asi slyšel i zvukař, protože později už i kytara dostala svůj prostor. Ale furt ten zvuk třeba oproti předchozí kapele nebyl ideální. No a že by hudba Identity byla nějaká technická onanie, to bych taky neřekl. Podle mě obyčejný deathmetal s přesahem do jiných škatulek. Je možný že jsem v tom slyšel trochu i pokus o Impaled Nazarene? Nevím. Každopádně to nebylo nic pro mě a kdyby hráli jako poslední, tak bych po dvou písních jel domů. Byl to ale asi jen můj problém, protože ze všech kapel měli největší účast pod pódiem. Je také ale pravda, že se fanoušci postupně vytráceli. Poslední písnička Identity byl možná nějaký cover, protože mi přišla dost povědomá. Líbila se mi. Celkově jsem čekal od Identity asi něco jiného... 

Já se jdu připravit na další nekonečné čekání. Naštěstí v případě DARK SEAL je na co se koukat i když nehrajou. Ne, nemají v sestavě žádnou ženu. To, na co se dá koukat, jsou různé serepetičky, které si připravili během večera. Různé stojany a držáky a lebky a svícny a dřevěné runy a dvě velké plachty. Všechno moc hezky vyvedené. Říkal jsem si, že kam to kurva chtějí na to malý pódium všechno dát. Vůbec mě nenapadlo, že by to nastrkali před pódium. Možná si to mohli všechno odpustit, když je to v Ponorce tak malý, ale zase je to jejich xicht všechny ty píčovinky. Opět to trvá hodinu, než se začne hrát. Bohužel jen asi pro 25 lidí. Většina odešla někam do prdele. A přitom Dark Seal byli tak výborní! Tohle je prostě nemoc posledních kapel v klubu Ponorka. Začnou hrát v jednu ráno a lidi prostě nejsou ochotni čekat tak dlouho. Viděl jsem Dark Seal potřetí a byl to pro mě jejich nejlepší koncert. Zvukově to mělo rezervu, ale šlo to. Aspoň to znělo pěkně syrově. Nutno podotknout, že všechny kapely měly velmi vlažnou odezvu od publika a třeba některé písně nebyly fanoušky oceněny téměř vůbec. A přitom zrovna Dark Seal hráli skvělý blackmetal. Nevim co víc by lidi jště chtěli. U poslední písně se v klubu snad někdo posral. Minimálně si musel trochu nasrat do trenek, protože takovej puch jakej se tam objevil, to byl pořádnej kekel. Přesunul jsem se na druhou stranu klubu a Dark Seal skončili. Jen tak naoko. Čekali jestli se někdo ozve na přídavek. Prozradím, že přídavek se nakonec konal a kolik se ozvalo lidí se můžete podívat ve videu dole, které je již tradičně trapné a nekvalitní. Tím oním přídavkem byla skvělá píseň "Beltain". 

Někteří se při ní opilecky motali až jsem se divil, že vůbec své tělo ukočírovali ve vzpřímené poloze. Někteří usnuli s hlavou na stole a ani smrad z něčí prdele je nerozházel. Když před druhou hodinou ranní dozněla "Beltain", politoval jsem v duchu kapelu, která to musí teď všechno zase pouklízet a vydat se na cestu do Brna, protože jak nám jeden ze zpěváků sdělil, oni jsou ti čůráci z Brna, co prohráli s Pardubicema hokej. A můj konečný verdikt? Tahle sympatická akce byla spíš o čekání než o muzice. Škoda. Nejvíc se mi líbili 1000 Bombs a Dark Seal.  Jestli na příští ročník pozvou zase nějaký blackmetal a budu mít volný víkend, tak určitě přijedu. 

   

Několik tradičně nepoužitelných fotek tradičně tady.

STŘEVNÍ HAZARD 3.

 

TAJNÝ VÝLET

Minule na noční jsem učinil rozhodnutí. Tím rozhodnutím bylo naplánování tajného výletu, tedy výletu, na který bude moci jet jen člen rodiny, který projeví zájem. Aby neměli rozhodnutí tak jednoduché, byl to tajný výlet, tedy netušili, kam se pojede. Vhledem k tomu že mě dobře znají, tak vědí, že to mohlo být cokoliv od dovolené v Íránu až po procházku lesem. Vlastně jsem předem věděl, že pojedu pouze s dcerou, protože moje drahá choť měla ten termín denní směnu (to bylo schválně tak naplánované, protože když jsem s ní byl minule na tom místě, chovala se nevhodně a nepředvídatelně), synátorek je po výšlapu na Sněžku z mých výletů už asi navždy vyléčený, takže do ankety, kterou jsem dal k dispozici na náš rodinný chat, vůbec nereagoval. 

Dopadlo to dle očekávání, že jsem na tajný výlet vyrazil jen s dcerou, která je pro každou špatnost. Vyzvedl jsem ji ve třičtvrtě na šestnáct ze školy a vyrazili jsme směr Kosičky. Ano, ty Kosičky, kde se v minulých dnech konalo konečné řešení. Slepic teda. A přesně to jsem jí namluvil, že je cíl našeho výletu, že se jedeme podívat na dvěstě padesát tisíc mrtvých slepic, a že si nějaký posbíráme domů do polívky. Na chvíli tomu i uvěřila protože ví že jsem hovado, než si dala jedna a jedna dohromady, že nejsou tři, jak tvrdí veřejnoprávní média, ale odjakživa to byly dvě. Hlavním důvodem, proč jsem vybral trasu přes Kosičky nebyla samozřejmě slepičí polévka, ale návštěva mého známého v Horní Dolní a převzetí si u něj 12 kusů gramofonových desek s muzikou místy téměř neposlouchatelnou. O jaké desky se jedná, se náhodný čtenář tohoto nudného článku dozví níže. Když bylo jasné, že zplynovaná slepičárna není ten tajný výlet, a pohybovali jsme se pár minut od Hradce Králové, začalo být čimdáljasnější, že tím oným tajným výletem bude něco právě v tomto městě. A tamtadadááá... Tajný výlet vyvrcholil návštěvou MC Donaldu v obchodním centru Aupark. "Ty vole ty seš debil, taková píčovina..." řekla by leckterá dcera svému otci. Ovšem ta moje zářila. Do Mekdonaldu chodí ráda, což samozřejmě jako její milující otec vím. Důkazem její náklonnosti k Mekáči budiž jakási aplikace v jejím telefonu, která nám z každé položky odečetla tuším 23 procent z ceny  objednávky. 

No, na tácku za nějaký třistapáďo toho moc nebylo. Ale já jak do Mekdonalda nechodím vůbec často, tak mi to opět chutnalo, i když vím, že jsou to sračky hnusný. Kolem se navíc pohybovala mladá a krásná děvčata, moje žena mi tam nenadávala, protože byla v práci, synátorek je v hovězích letech, takže má problémy sám se sebou a to opravdu nechceš. Ani na tajném výletě. Byl jsem spokojen.

V poklidu jsme dojedli mletý sračky a já dcerce oznámil, že tím to nekončí, že jdem šmajdat po obchodech. Já, kterej nesnáší nakupování a všechny ty gay prodejny, jsem teď dobrovolně do některých vlezl. Konkrétně do Sportissima, kde si dcera chtěla zakoupit cyklokraťasy s vložkou na bolavou prdel, ale když si to zkusila, tak je zase pověsila na ramínko s tím, že nic takovýho si na prdel nenasadí, že je to divný. Její boj. Mohla je mít zadarmo. 

V rámci tajného výletu měla k dispozici 2000Kč na útratu. Což ovšem nevěděla, protože to bylo také tajné. No a když si nekoupila ty cyklokraťasy, tak jsem se šel podívat na boty a tam se mi zalíbily jedny černý Pumy a dcera mi je schválila, že nejsou buzeranstký, a že jsou pěkný. Když jsem si sednul na lavičku, že si je vyzkouším,  sundal jsem si svoji botu a najednou jsem ucítil neskutečně kyselý smrad, který cítívám v práci po směně od některých mých spolupracovníků z pracovních bot. Čmuchnul jsem k tý nový botě a ta smrděla novotou. Čmuchnul jsem k mojí staré botě a ta voněla sprejem do bot. Otočím se za sebe a tam sedí dlouhovlasý kudrnatý týpek v mikině Linkin Park a zkouší si boty a z jeho zuté nohy se line po prodejně takovej smrad, že by se mohl mazlit i se Surstrommingem. Tááákže rychle obout, rychle dát novou botu do krabice, protože velikost 45,5 pro člověka mých kvalit bylo málo a hlavně pryč od původce zvratkosmradu. Vybral jsem si velikost 46 a rychle na pokladnu, protože pán v mikině Linkin Park se blížil a s ním i celá jeho hlučná rodinka oděna v černých mikinách stejně hloupých kapel, jako měla na sobě jejich hlava rodiny, toho času s nohami páchnoucími. A co z návštěvy Sportissima vyplývá? Že lidem, kteří poslouchají ňuňumetal, smrději nohy jako cyp. Náš tajný výlet pokračuje dál. Nedávno jsem na síti zaregistroval parfém značky D.S. and Druga Grapefruit Generation. Bohužel v Čechách se moc neprodává a když už za něco chci dát přes čtyři tisíce, tak to chci nejdřív vyzkoušet. A jak se dalo předpokládat, ani v jedné parfumerii co tam jsou k dispozici, o ničem takovém neslyšeli, ale nabídli mi něco jiného. A z těch asi osmi oňufaných testerů se mi jeden natolik zalíbil, že jsem vytáhl kartu a dalších dva a půl litru odešlo pryč. Dcera si koupila nějakou píčovinu za stopade, která ale ve výsledku byla zdarma, protože paní u pokladny načetla nějaký kód v katalogu a byla sleva tři stovky. Pak jsme na přání mojí drahé dcery zašli do drogerie DM, kde si zakoupila zase za nějaký tři kila jakési masky na xicht, asi aby nevypadala jak píča ale jako slušná mladá dáma. Celý výlet jsem zakončil melounovou zmrzlinou, která byla extrémně hnusná. Ale i tak jsem ji vyžral celou. Takže toto byl náš tajný výlet, který jsem očekával, že vyjde na jednu stranu dráž, že si toho dcera navymejšlí a bude si chtít kupovat všelijaký píčoviny (jen kdyby věděla, že má k dispozici dva litry...), na druhou stranu že vyjde levněji, neboť boty rozhodně v plánu nebyly a vůně, konkrétně ta, kterou jsem si koupil (Armani), už vůbec ne. Nyní je na řadě výčet muziky, kterou jsem pořídil v minulých dvou dnech na deskách gramofonového typu. Je třeba ještě připočítat pět vyhraných aukcí na pět desek mých  milovaných Darkthrone, které jsou na cestě. A tak hlavně že jsem řikal, že si od desek dám trochu voraz... 😃

Takže v pondělí mi přišly tři desky z Dojčlandu:

ONE OF NINE - Etrenal Sorcery, AINSOPH - Affection and Vengeance, OSSAERT -  Bedehius.

 

V úterý jsem si vyzvednul:

PAČESS - Trapista, PAČESS - Monte Liliorum.

   

 

A na tajném výletě jsem si vyzvedl: MANIAC BUTCHER - Masakr, MANIAC BUTCHER - Lučan Antikrist, MANIAC BUTCHER - Černá Krev, MANIAC BUTCHER - Epitaph, VZÖRBRËZV - Staircase of Hell, SZIVILIZS - Grabsuchtslieder, TEUFEL - Naj Te Vrag Pocitra, GRAUSAMKEIT - Frozen Souls, GJALDUR - Nachtreich, CZARNOBOG - Night Of Uralic Storm, OBSCVRDRVGNESS - Demo 1/ A Tide Of Drug Magic a GRAUSAMKEIT - split and B-sides, ten ale není na youtube k dispozici. Asi proto, že se to nedá poslouchat.

STŘEVNÍ HAZARD 2.

 

STŘEVNÍ HAZARD 1.

Když mám denní směnu v pracovním týdnu, tak chodím do závodní jídelny na obědy, které k nám do firmy dováží Gastrom Libčany. Někdy to maji dobrý, ale někdy je to docela výzva... Párkrát s tim tady budu otravovat a možná přihodím i žrádlo z restaurace. A komu se to nelíbí, ať si prdel políbí... nebo ať se na to nekouká.

STŘEDA

A máme tu poslední středeční doporučení na muziku. Tohle většina z vás nezná a neslyšela. Je v tom Root, SNAP, Alkehol, drum´n´bass, Petra Černocká, Mac of M.A.D., Karel Gott, Orlík, Simpsonovi, dechovka, tekno, digital hardcore...  Mají to na svědomí lidi z již zaniklé grindcore kapely AHUMADO GRANUJO a nikdy to nikde nevyšlo. Kdysi jsem měl tričko heč... Užijte si to :-)

STŘEDA...

 

STŘEDA

 

20. 2. 2026 IN THE NAME OF GOD / NIEPOKOJ / ABSENT GOD

Dneska kdejakej tydýt k práci a zábavě používá AI, tak i já jsem svoji AI použil. A bylo to peklo. Umělá inteligence je totiž uplně blbá a není nad normálně psaný report. Nakonec, stejně jsem ho musel napsat. AI to jen převyprávěla a já k tomu dodělal zbytek...

 

STŘEDA...

STŘEDA...

 

STŘEDA...

 

STŘEDA...

 

SLOVAKIA T(R.I.P.)

Osud tomu chtěl, že jsem se minulý týden na čtyři dny ocitl na Slovensku za účelem, který je naznačený v názvu tohoto blábolu. Chytřejším to dojde, voliči Pirátské strany se zeptají těch chytřejších. Výlet na Slovensko byl neplánovaný, zblindovaný narychlo. Vlastně mi moje drahá polovička oznámila se slzami v očích, že potřebuje jet domů. Na východní Slovensko. No a já teda že ji tam odvezu, protože jsem věděl co je ve věci. Koupil jsem dálniční známky, sbalili jsme si pár věcí a vlastně za nějakou půlhodinu jsme vyjeli. Jaká byla cesta? Hele jo, šlo to. Na české straně určitě. Části dálnic, které se loni stavěly, nebo opravovaly, byly zprůjezdněny a byla radost konečně bez jediného omezení rychlosti nebo objížďky bez bloudění dojet bezpečně na místo určení, kterým se stala benzinová stanice v obci Horní Bečva. Tam proběhla káva, neboť jsem byl po noční a naspal necelé tři hodiny, takže jsem potřeboval trochu nakopnout, neboť mikrospánek, nebo nějaká jiná podobná ošemetnost za volantem, nebyla žádoucí. Česká strana, co se týká komunikací, tedy na jedničku. Ovšem jak překročíš hranice, jakoby ses vrátil do devadesátek. Nejhůř se jelo ve vyjetých kolejích v silnici a nástrahou mi byly každou chvíli nepříjemné výmoly. Taktéž chaotické značení a vůbec jejich dopravní značky, které mají malinko jiný design, což na první pohled nemusí působit špatně, ale pokud jste v neznámé krajině, ve tmě, máte za sebou čtyři hodiny jízdy a před sebou dalších pět, oslňují vás protijedoucí auta svými xenony, jakožto nezkušenému řidiči se mi tam prostě nejelo dobře. A v Žilině? Ty vole, tam by si inženýři, kteří plánovali napojení na dálnici na dálný východ, měli navzájem rozbít držky. Takovej chaos se jen tak nevidí. Co ale musím pochválit a od čeho bychom se mohli, ... né mohli, ale měli!! přiučit, jsou jejich semafory. Hele jsou to úplně normální semafory, které svítí stejnými barvami jako ty naše, ale je tu jedno velký ALE! vlastně ty velký ALE! jsou tu dvě. První velký ALE! je, že když svítí na semaforu červená, vedle běží časomíra směrem k nule, kdy červená končí. Poprvé jsem tohle viděl v Turecku před lety a už tenkrát mě to nadchlo. A druhý velký ALE! je uplně boží. Když se totiž blíží konec zelené a připravuje se oranžová, na kterou když u nás projedete, hrozí vysoká pokuta, tak se jim ta zelená rozbliká a řidič ví, že i když je ještě zelená, že má přibrzdit, že už by to nemusel stihnout. Proč tohle kurva nejde u nás? Nebo jestli to někde u nás je, nevim. Na Slovensku to taky nebylo všude, ale často jsem se s tím cestou setkal. Tyhle dvě věci fakt super. Největším výserem Slovenska jsou ale řidiči. Všem jim pak vévodí namarchrovanej debílek na dálnici, kterej.... ále, nebudu se rozčilovat a převypravovat to, jak jsem díky němu málem skončil v náklaďáku předemnou. Od nového roku jsem si dal předsevzetí, že se rozčilovat nehodlám. Malinko jsem to porušil až cestou zpátky a opět u toho byl slovenský řidič, opět u toho byl kamion a opět šlo o život čtyř milých lidí v malém bílém automobilu značky Ford. To si totiž takhle jedu v hlavním pruhu a zprava z připojovacího pruhu se do toho mého humpolácky začal srát kamion takovým způsobem, že mě uplně normálně vytlačil do protisměru přes dvě plné čáry. Nezbývalo tedy než prudce zabrzdit. A nebylo to tím, že mě neviděl, protože jsem byl na úrovni kabiny. Prostě se zachoval jako čurák. Moje prudké brzdění samozřejmě ohrozilo auto za mnou a pak ty další. Ta frustrace z toho, že mu za to nemůžete rozbít hubu a jediný co můžete je vytroubit ho a zanadávat si, je strašná. A nic na tom nezmění ani fakt, že mě asi za třicet kilometrů ochotně pouštěl předjet ho. Jak tohle může udělat řidič kamionu, hádám že řidič z povolání, jenom proto, aby nemusel zastavit v napojovacím pruhu, to člověk žasne. To bylo cestou zpátky asi padesát kilometrů od Litomyšle. My jsme ale v dnešním povídání teprve dorazili skoro až tam, kde lišky dávají dobrou noc. Nyní se přesuneme do druhého dne, kdy jsem si dal několikakilometrovou procházku ze čtvrtého patra paneláku sídliště, abych zjistil, že na východním Slovensku mají stejně debilní majitele psů, jako u nás, protože v bílém sněhu na chodnících svítí svojí barevnou škálou od žluté, přes hnědou a černou až po bílou s plísňovým kožíškem, psí hovna. Všude. Nejvíc se mi líbila ta psí hovna, do kterých zcela evidentně už někdo šlápl a roztahal ho botou na několika metrech chodníku. Nejdřív byly otisky hovna velmi výrazné, a postupně se s dalšími kroky zmenšovaly a zmenšovaly, až úplně vymizely. Pak jsem potkal dvě maminky s kočárky. Šly proti mě po celé šíři chodníku vedle sebe. Byly to bezohledné arogantní slovenské svině, které mi neuhly a já jak se nerozčiluju od novýho roku, tak jsem je vůbec neposlal do prdele, ale udělal jsem úkrok stranou, vstoupil do nahrnutého sněhu u kraje silnice a uvolnil cestu jejich malým debilním dětem slintající v kočárcích. Zajímavý na mé procházce byl krámek Cannabis Shop, před kterým zevlovala trojice romského kulturního obohacení.

Prošel jsem kolem pivního medvěda na pěší zónu, která v pozdním odpoledni působila dost depresivně. A ne jen pěší zóna. Jako celej ten chudej kraj plnej milých a pohostinných lidí. Jen ty chodníky by mohli opečovávat lépe. Nebylo příjemné jít  přes velmi frekventovaný most pouze ve vyšlapané úzké cestičce, kde led je to nejlepší, co vás může jako chodce potkat.

Obešel jsem co se dalo a vracel se zpět kolem Cannabis Shopu, kde se za rohem lačně a nedočkavě skláněla trojice kulturního obohacení cikánského typu nad cigaretovým papírkem a balili špeka, rozuměj marihuanu. Jen tak na chodníku u silnice. Dobře jako, vy kluci kulturní! Jeden by se mohl zamysliti: "Jaktože ti kluci, mladí, pěkní, plní síly, nejsou v robotě?" Ale to by byl čirý rasismus a to tu podporovat nebudu. Jelikož moje drahá choť měla spoustu zařizování se svým otcem a moje děti trávily čas u mojí švagrové asi 2 kilometry od sídliště, mého dočasného zevloviště, nezbylo mi nic jiného než buď chlastat, nebo se dívat na televizi. Chlastání mě nelákalo, tak jsem zapnul televizi. A myslím, že všichni ti lidé z těch sídlišťových králíkáren celý dny nedělaji nic jinýho než právě že chlastaji, nebo čuměji na bendu, popřípadě dělají obojí zároveň. V televizi bylo samozřejmě hovno a bylo to dané skladbou kanálů, které tam jsou ve free verzi k dispozici. Většina programů byly buď zprávy, nebo východňárská "hudba", nebo cigoši. Ovšem nejvíc kanálů tam bylo náboženských kde od nevidim do posrání probíhaly všeljaké náboženské píčoviny. Takže jsem se po nekonečném přepínání programů přistihl, že koukám na Teletubbies, popřípadě na nějaký křesťanský sbor. A to prostě nechceš. Na moji obhajobu asi tolik, že v křesťanské kapele vyskytovaly se dívky půvabné, po mrdu lačnící.

Nechápu jak takový pěkný mladý holky můžou být posedlé věčně tajtrlikovat v kostelích, s od svých rodičů vymytými mozky. 

A zmíním ještě jeden kanál, který měl název Náš region a ten nabídl pásmo cikánských písní Awer Čawe. 

S jakou úlevou jsem se dopopřepínal i na několik českých filmových kanálů. Je zvláštní, že doma na ně moc nekoukám (Filmbox, CS Film), ale jak to řikal Josef Švejk, když se zakousl do pečené kachny paní baronky? "Když je nouze nejvyšší..." Komická situace nastávala při upoutávkách na filmy nebo při zprávách na stanici Nova International, kde se často objevovala tato hláška. 

Dokonce i na SAT1 a Pro7 jsem se dopřepínal. Kanály, které jsem sledoval naposledy jako dítě školou povinný před více než třiceti léty na satelitu Astra 1A...

Nyní se tu zmíním o jednom podniku (Off Road), který jsme navštívili za účelem napojení a nasycení. Ten podnik se na první pohled tvářil velmi profesionálně a přívětivě, čemuž odpovídalo velmi pěkné prostředí, kdy zdi zdobily nadživotně velké podobizny rockových mohykánů, jako Metallica, Guns n´Roses, Black Sabbath, Aerosmith, Rolling Stones, Queen. I WC byla vyhotovena ve velmi pěkném designu, i když narovinu, chcalo se mi do toho blbě. Ale vypadalo to cool, to musím uznat. 

A tím bych zakončil pozitiva na tomto podniku. Obsluha byla katastrofa. Né katastrofa, ale K A T A S T R O F A. Nejenže popletla objednávku (místo střední pizzy malá, místo druhé střední pizzy velká, místo jedněch kuřecích křídel pečená žebra) ale co je nejhorší, byla abnormálně pomalá. Než se něco začalo dít, vyrostl venku za oknem kedluben. A když mi přinesla dvanáctku od Budvaru, málem jsem vrhl. Hnusný teplý pivo. Jak kdybyste si vzali v samoobsluze toho nejlevnějšího lahváče pochybné značky a v pokojový teplotě ho začali pít. Prostě kentus. Nechápu jak se mohla ta hlučná skupinka hloupých slovenských šamponů u vedlejšího stolu opít do takové nálady, že halekali na celý lokál, když já na druhé pivo čekal 20 minut. A opět bylo teplé a hnusné. Pak za námi dorazila malá neteřinka se svým tátou a učinili jsme objednávku. Pro neteř, která má různé alergie, byla objednána pizza, kde jsme prosili, aby na ní bylo minimum sýra a více rajčatového základu. A co po více než hodinovém čekání přišlo? Pizza, na které sýr plaval a přetékal přes okraje. Jako kdyby to udělali schválně. K jídlu asi tolik, já si objednal tu největší blbost, tedy pizzu Kaťuša, na které bylo snad všechno. Fakt, všechny možný ingredience, který se dávaji na ostatní pizzy. Bylo to celkem dobrý, ale šíleně slaný, protože se sýrem s modrou plísní nešetřili. 

Jako hele zapil bych tu slanost, kdyby bylo čím a když už to přinesly tak aby to mělo aspoň o 15 stupňů menší teplotu. Další jídla u stolu, kuřecí křidýlka, ty prej byly luxusní, burgery vypadaly taky pěkně. Grepový nealkoholický budvarový nápoj byl krásně hořký a lahodný. Po tý pizze ve mě zasyčel jak lejzr, když odpaluje nateklý hemoroid. Holky ještě popíjely nějaké panáky, synátorek pochlastával Svijanského máze, prý byl dobrý. Na omluvu obsluhy asi tolik, že ten podnik je opravdu velký a návštěva ten večer byla nemalá. To už ale neomlouvá pana majitele, že na páteční večer není schopný na čtyři hodiny sehnat a zaplatit dvě brigádnice. Za mě rozhodně veliké zklamání a kdybych byl vysírač, udělil bych na google recenzích velmi negativní hodnocení. Kurva člověk jim tam nechá 200 eur a odchází nasranej, to možná ne, ale rozhodně znepokojenej. O dalších okolnostech mého výletu na Slovensko se tu zmiňovat nebudu, neboť je to ryze soukromá záležitost.