28.12.2024 PSORA / BLOOD AND DISASTER / KARDROZ


Farář je mrtev, ať žije Farář!! Sláva Farářovi, nikoli Ukrajině, jak to vyvolávají slabomyslní politici, jimž jejich dny u moci naštěstí už brzy skončí.... S ukončením legendárního klubu Farářova Sluj v Mladé Boleslavi letos v únoru, bylo několika desítkám fanoušků blackmetalu prachmizerně. Například já to nesl jen velmi těžce, protože ať si kdo chce řiká co chce, blackmetal v mojí dojezdové vzdálenosti nemá na růžích ustláno a do Farářovy sluje jsem jezdil dá se říci, výhradně na blackmetal. Takže velkou radost jsem měl, když se objevil designově povědomý plakát na jednu akci v Mladé Boleslavi, kde sídlil i nuceně uzavřený klub Farářova Sluj. Sice jsem na tu akci nejel, protože byla deathmetalového charakteru a já byl stejně pracovně vytížen u mého kapitalistického chlebodárce, ale i tak jsem měl z toho radost. A Farář na sebe nenechal dlouho čekat a vyflusnul do éteru další leták, tentokrát na black/deathovou akci. Navíc v době, kdy jsem do práce nemusel, takže když jsem se rozhodoval, co budu dělat 28.12. s načatým večerem, volba byla jasná. Žádná pekařina ani zasraná Jihlavanka, jak hlásá reklama na kafe, ale Dům kultury Mladá Boleslav!! Nakazil jsem ještě i Amorfise a Medvěda. Amorfis se chopil řidičského umu, takže po všech stránkách všechno cajk!! Ehm, teda až do doby zaparkování a následného hledání místa konání koncertu. Jelikož mladoboleslavská sokolovna, nebo chcete-li Dům Kultury, je docela velký objekt, vešli jsme, ač se nám to moc nezdálo, po schodech do prosklených dveří velkého vchodu, za kterým si hrála dvě vietnamská děcka s tamagoči, po chodbě pobíhali nervozně Vietnamci a ve velkém sálu byly nazdobené stoly prohýbající se pod hromadami jídla kuchyně vietnamského typu. Naštěstí žádný z Asiatů nevytáhl katanu za účelem rozčtvrcení našich těl do polévky a vůbec neřešili, že na jejich svatbu přišli tři vagabundi v černém oblečení a dál ševelili po okolí a zařizovali si svoje věci. S úsměvem na tvářích opouštíme hlavní část budovy a hledáme dál. Po chvilce narazíme na další vchod po straně, kde už podobně pozičně postižení řeší, kde vlastně je ta sokolovna, chcete-li Dům kultury. Chlapík před námi byl odkázán na stejné místo, odkud jsme přišli. Povidám že Tam jsme teď byli a je tam nějaká vietnamská svatba. Všichni propukneme v huronský smích a pokračujeme dál. Až z druhé strany pod zaplivaným betonovým podloubím, které vlastně vůbec nemělo "louby" takže to asi byla spíš terasa v patře, se nacházelo několik černě oděných postav. Hurá! Našli jsme to! Cestou ke vchodu si málem namlátím tlamu, neboť tam bylo na zemi zmrzlé cosi, co bylo velmi kluzké. 


Hned si jdu koupit tričko k distru Blood And Disaster, ale zjišťuju, že kolumbijská verze XL je mi těsná a XXL neměli, takže jsem si tričko nekoupil. Vystojíme si malou frontu na pivko. Na čepu byla Plzeň za 55 korun českých. Jak blízko Prahy (50 km) a zároveň tak daleko od Prahy (Plzeň na koncertě za 55 Kč po Praze si asi nedáš žejo. To máte proto, že jste volili Fialu vy kreténi!!). Nakouknem do sálu a napadne mě jen jedno prodloužené slovo: "Božííííííí..." Sál, ve kterém se konal (v době nakouknutí do sálu teprve bude konat) koncert, byla příjemná místnost svažující se směrem k vyvýšenému pódiu, a hlavně: Byly tam sedačky!! A to je věc nedocenitelná, hlavně pak pro nás s měkkými kostmi a znavenými těly. Ať ses posadil nebo postavil kam jsi chtěl, odevšad jsi perfektně viděl na vystupující umělce. Zdravím se s panem Farářem Pořádajícím a jeho paní, popíjíme Plzničku, která by snesla trochu víc vychladit. Kdo Plzeň nepije, měl smůlu. Bylo nám oznámeno, že k dispozici je pouze Plzeň. Tak jen tak z prdele, když si jdu pro druhý pivko, řeknu, že chci Staropramen. Paní Farářová se na mě podívá a spustí její mateřskou počeštěnou Slovenštinou Ty musíš furt něco ty veveryčak jeden! Vehnalo mi to úsměv do uší. Znělo to v jejím podání strašně roztomile. Když se ladila první kapela, vzal si slovo pan Farář. Předstoupil před nás se spojenými prsty svých dlaní u pasu, pozvedl pohled vzhůru k Nebi a s citem sobě vlastním prohlásil: "Přátele, upozorňuju, že tu máme nové židle." Z obecenstva se ozvalo "Neboj vole my na nich nebudeme stát." Pan Farář šibalsky doplnil "No aby nebyly vod krve a tak...". Naštěsti jsem si později nevšiml, že by někdo využil krásné nové židle k tomu, aby na nich prováděl obětní rituál, byť už aby se někde obětovala koza, ňadratá blondýna, nebo třeba jen slepice. Máme sice malý zpoždění, ale i tak Šéf celé akce - pro nechápavé, blbé, a voliče Petra Fialy, Šéfem celé akce je samozřejmě Farář - směrem ke kapele pronese "Kluci, tak za deset minut jo?" Pak se otočí k nám, do velmi pěkně zaplněného sálu "Nebo chcete hned? Aby vám neujel vlak..." Kapela ale trvá na svých deseti minutách přípravy. Po deseti minutách se opět objevuje velký šéf a Hujersky zvolává z davu "Pane profesore, už je čas!!" Na scéně se objevuje první kapela večera PSORA.

 


Po chvilce produkce za mnou přijde Šéf a ptá se mě, jestli je ta kytara dost slyšet. Řikám mu že Kytara je v pohodě, ale ta basa je nějaká na piču. Odpovědí mi je, že s tím nic dělat nemůže, že si to basák zvučí sám. Nicméně třeba zmíněná kytara se velmi líbila Medvědovi. Pro mě osobně celý ten jejich deathmetal nebyl nic moc. Není to prostě moje parketa. Kapela mi to promine. Není to její chyba. Pro mě to nebylo ničím zajímavé. Navíc to snad bylo i trochu mixnutý hardcorem nebo já nevim, možná se mi to zdálo. Komorní atmosféru malého kinotheátr-sálu umocňoval zvuk, který nebyl nahlas, ale ani potichu. Bylo to prostě tak akorát, že když jste odlepili prdel ze židle a šli k podiu, reprák vám neustřelil palici. V polovině Psořího vystoupení si jdu pro třetí Plzeň a zjišťju, že na akci přišlo opravdu docela dost lidí. U vstupu nedisponují informací kolik se prodalo lístků. Odhadem tak 60+? Opravdu nevim, ale rozhodně bych si předem tipnul, že přijde méně lidí. Také zjišťuji, že z dámských WC se do foayer line smrad a na pánských WC nebylo cítit vůbec nic. Ne nadarmo se říká, že ženský jsou větší prasata než chlapi a že jen dvě věci smrdí jako ryba a jedna z nich je ryba... Vracím se s pivkem na koncert, kde kapela stále drtí ten svůj kolovrátek, basák tam furt šoustá tu jednu strunu, prská mu to zvukově a prostě to dost ruší. Z davu mezi písněmi zaslechnu zvolání směrem ke kapele "Ještě kdybyste tak měli basáka!" Já sám můžu držet maximálně tak pysk, protože na jakoukoliv kytaru nezahraju ani hovno, takže nebudu pomlouvat basáka z fungující kapely, že hraje na piču, i když hraje na jednu strunu, což jen tak mimochodem v tomto hudebním stylu není nic neobvyklého. Medvěd například podotkl, že nejslabším článkem kapely je bicmen, ale to je řekl bych relevantní, i když nevim pořádně co to slovo znamená. Zkrátka třeba jen v hudbě Psory nedostává šanci prokázat svůj um na plný vejce. Zpěv se nesl od kvičícího mrouskání přes prasečí ryk až po trhání hlasivek řevem. Ono to vlastně nakonec vůbec nebylo marný, ale koupit si to nepoběžím. Můj plán byl koupit si tričko Blood And Disaster, bohužel jsem hnusný tlustý růžový veveryčak a kolumbijská verze XL mi byla takzvaně jitrnicovatá. Blížíme se do finále vystoupení první kapely a to bylo to, co mě bavilo nejvíc. Ne to, že bych si říkal No konečně pudou do piče, to to trvalo... To vůbec ne, ale proto, že mě jejich poslední píseň zaujala ze všech nejvíc, neboť mi svojí strukturou připomínala trochu zapomenuté bohy CBT. Kturopýrsky těžkotonážní song!! A kapelní výser na závěr bylo, když minutu před koncem se posrala kytaristovi kytara a on na tu poslední minutu ještě zapojil do hry náhradní, kterou měl za sebou připravenou ve stojanu.

   

Dáváme další Plzeň a čekáme na mé osobní headlinery BLOOD AND DISASTER. Na pódiu se pohybují tři Kolumbijci. Oproti loňskému roku, kdy se Blood And Disaster stali poslední kapelou, kterou jsem viděl (silvestrovská akce) přibyl do živého hraní basák. A můžu potvrdit, že s basou je to lepší, neboť je to právě basová kytara, která tvrdí muziku. Navíc Kolumbijec s basovým aparátem basově nekolumbijcuje jen na jednu strunu, ale basově kolumbijcuje pěkně na všech pět strun. Kolumbijština z chřtánu zpěvákova zní hodně sexy a kolumbijský bicmen do toho bije jako správný Kolumbijec. Fabian (zpěvákokytarista) během představení burcuje lidi v sále, aby neseděli, ale šli tancovat před kapelu. Velký Šéf z davu lidí mu odpovídá "Fabijáne musíš slušně (česky)" a Fabiján reaguje "Hehe Farar Satanu blueaaarrgh!" a opět spustí ten jejich kolumbijský black speed thrash. A já jim to prostě baštím se vším všudy. Poslední song, který byl přídavkem, jež dostal pracovní název pro ten den "Nemám čas" snad ani nebyl přídavkem, protože kapela vůbec nepočkala až si ho vyškemráme ale asi po minutové pauze nám  ho prostě zahráli. A byla to píseň pár ekzalánc. Byla mi dost povědomá, a je možné, že šlo o nějaký cover, neboť to znělo až moc evropsky. Snad tu nepíšu moc předsudkově a rasisticky. To by mě mrzelo. Na tomto blogu nemá rasismus místo! Jako třeba v tom hnusným vtipu. Znáte  ho ne?

V pondělí v deset hodin dopoledne se zřítí panelák, ve kterém bydlí 12 rodin cikánů a jedna rodina bílých. Všichni cikáni zahynou pod troskami, jenom bílí přežijí. Pozůstalí cikání z okolních paneláků jsou tímto jevem natolik rozrušeni, že uspořádají před budovou Městského úřadu demonstraci a požadují šéfa záchranného sboru: 
"Jak je možné, že všichni cikáni v baráku zařvali a bílý kurvy přežily?" 
Šéf záchranného sboru jim to vysvětlil:
"Kdybyste všichni chodili do práce jako ty bílý kurvy, tak se vám taky nic nestalo..."

Prostě odporně nechutný tohleto...

A nyní je čas na srovnání bývalého Farářového působiště (klub Farářova Sluj) a mladoboleslavského kulturního domu. Předně je třeba říci, že jsem rád, že se vůbec něco děje. Ale! V kulturáku není žádný genius loci. Do Sluje jste se protáhli škvírou mezi těžkými dřevěnými dveřmi a ošuntělou zdí a nebylo pochyb, kde jste. Do kulturáku jste prošli dvěma prosklenými dveřmi a není poznat, kde se to kurva nacházíte. V kině? Divadle? V roce 1983? Nikde žádný satanský obrazy a odkazy na metal a špína nebo cokoliv co by vás hodilo do smrduté tmavé sluje k páchnoucímu tříhlavému drakovi. Všude svítí lustry z doby, kdy Československu pevně vládla Komunistická strana Československa, imitace mramoru, židličky, šatna, světla na stěnách... Ve Sluji když jste se chtěli kouknout kolik je hodin, potřebovali jste baterku abyste viděli na ručičky na hodinkách (pokud teda neholdujete různým chytrým nesmyslům na zápěstích). V kulturáku je potřeba vzít si sluneční brýle, aby se vám do sítnice nevypálily ručičky z hodinek. Samozřejmě přeháním, jen jsem tím chtěl naznačit, že Farářova Sluj byla jedinečná a svojí podstatou naprosto přesně splňovala to, co člověk čeká od místa, kde by se měly konat metalové koncerty. No nic. Zamáčkneme slzu a těšíme se na poslední kapelu KARDROZ

.

Při přípravě bicích došlo k nějakým neshodám a nervozitě, nevim proč co se dělo, ale vše vyřešil Angelo, toho času KolumBijec předchozí kapely, který zapůjčil nějaký aparátek Kardrozu a vše dál pokračovalo s úsměvem na triku. Tedy ehm, na tílku. Image kapely byla tragická. Bílá tílka na nevzhledných hubených nebo sádelnatých mužských tělech vidět nechceš. A hnědou pruhovanou hipísáckou košili zpěvákovu už vůbec ne. Trochu divně to vypadalo, když spustili black/death s přesahem do všeho možnýho, dokonce i down death core jsem v tom zaslechl. Je toto možné? Hrajou bez basáka, vypadaji jak grungeová kapela z poloviny devadesátých let, ale naštěstí hráli velice příjemnou muziku. Bylo to velmi poslouchatelné a návykové. Děvčata se kroutila do rytmu a vůbec jejich muzika rozpohybovala největší počet fanoušků. Mezi třetí a čtvrtou písní jsem zaznamenal, že kytarista krátce zariffoval Píseň pro Satana od ROOT, ale celé písně jsme se nedočkali. Možná se mi to jen zdálo a prostě jen rukou zavadil o struny. Celé vystoupení Kardroz kazila jen jedna jediná věc, a sice, že nebyly slyšet kopáky. Jako kdyby upadl mikrofon a ven do lidí nic nešlo. Byly slyšet tak jakoby z povzdálí ale například mě to vůbec nevadilo. Bůhví jak by mě to s nazvučenýma kopákama sralo. A třeba to tak mělo být. Nevim... Když Kardroz dohrál, opět předstoupil velký Šéf Farář, poděkoval, že jsme přišli a pozval nás na akci, která se bude konat 31.1.2025. My přijedem Jirko!! Díky za povedenou akci!



Pro pár nekvalitních fotek klikni na "Další informace". Pokud ti někdo poslal odkaz přímo na tento report, nikam klikat nemusíš a fotky vidíš.

METAL HAMMER 10/1995

 



PS: Pokud vám nepůjde stáhnout, nezoufejte a vraťte se sem jindy. Nastal nějaký problém se zabezpečením stránky a někdy to stahovat jde, někdy ne. Nejsem ajťák, takže s tím nehodlám nic dělat. Sorry, chyba není na mé straně...

EP LIBIDO AIRBAG - Miss Melanoma


Kníkavé intro nás připravuje na střednětempý úvod projektu, který se prezentuje elektro cyber gore grind píčovinou. Dalo by se říct, že Libido Airbag je legenda. Samozřejmě ve svém ranku. Poslouchal jsem tuhle sračku už jako dítě střední školou povinné, dokonce i debutní CD jsem si za mrzký peníz koupil. A pak mě přestali bavit a znovu jsem je objevil až s geniálním kraťasem Bagman (video dole), kde je použita hudba z EP Miss Melanoma, které je předmětem tohoto blábolu. Samozřejmě jsem hned běžel koupit si CDčko. Tohle prostě musíš mít. No a později se naskytla příležitost za pár korun pořídit toto elektrozvěrstvo i na vinylu. Hudba samotná není pro každého. Ale to asi žádná z tady recenzovaných nahrávek. Ono ne každý chce poslouchat umělé dunění basů, automatické bicí, houpavé taneční vyhulené tempo, navazující na blastbeatový ryk, kytaru, která nezní jako kytara a zpěv, který je vytažený z prdele, tak jako u každého správného goru. Prasata ve chlévě nechrochtají tak procítěně, jako zpěvák na tomto minipočinu. Kurva tohle by byla kapela na Obscene Extreme festival!! A né pořád dokola Gutalax. Nic proti hovnům, ale kapel, které hrají jako Libido Airbag opravdu není mnoho a naživo to musí být švanda. Když k tomu připočítáte opravdu vymazlený zvuk, který je ideální do paneláku na nasírání sousedů, zjistíte, že se vám ta dunivá uštěkaná chrochtající sračka plná tanečních beatů kurevsky líbí. Na druhou stranu poslouchat tohle dýl než dvacet minut, tak mi praskne palice.  Další nahrávky od téhle kapely už mi nepřišly tak sexy. Myslím, že tohle EP je nejlepším počinem kapely lomeno projektu a že už nikdy nebude překonané. 



METAL HAMMER 11/1995

 


STÁHNOUT OZZYHO MŮŽETE TADY


PS: Pokud vám nepůjde stáhnout, nezoufejte a vraťte se sem jindy. Nastal nějaký problém se zabezpečením stránky a někdy to stahovat jde, někdy ne. Nejsem ajťák, takže s tím nehodlám nic dělat. Sorry, chyba není na mé straně...

7.12.2024 BLEAK DECEMBER ( ABSENT GOD / TRIGONUM MORTIS / WOLFGRIEF )


Práce, hospoda, šipky. Práce hospoda šipky. Prácehospodašipky... Pořád dokola. Už mě ten stereotyp začal srát, takže jsem se rozhodl zajet na jednu malou akci, kde vystoupily kapely, které bych vůbec nepotřeboval vidět a slyšet. Furt lepší, než vysát v přetopené hospodě deset dvanáctek a zúčastnit se šipkového turnaje, nebo sedět doma s lahváčem u televize. Ne že by mě šipky a chlast nebavily, to ne, ale jak se můžu prosadit proti borcům, kteří každý den trénují umění hodu šipkou, a já v podstatě jen házím při turnajích. To že jsem dvakrát skončil třetí a jednou druhý svědčí o tom, že štěstí lítá tak dlouho kolem, až sedne na vola. Takže jsem takhle v neděli v práci hledal, jestli se třeba v sobotu, kdy byly v plánu právě šipky a Radegast, něco neděje v pardubických a hradeckých klubech. Hradec zklamal, ale Pardubice na mě troubily letákem na akci nazvanou Bleak December a tím mě tak zachránily od dalšího práce, hospoda, šipky. Třikrát hurá! Ostatní z party nad tímhle koncertem ohrnuli čenichy, což se není co divit. Ono co se také dalo očekávat od večera, na kterém se představily tři kapely, z nichž jedna hrála naživo poprvé a nemá venku žádnou nahrávku a nedalo se v podstatě vůbec předem poslechnout co hrají, druhá se mi posledně moc nelíbila a třetí je mimo můj obvyklý hudební záběr. Jenže zvědavost na kapely a neochota jít si propláchnout játra pivem zapříčinila, že jsem v sobotu usedl za volant mého automobilu značky Ford Fusion a vydal se do města Perníku s hlenovou polevou. Po příchodu do objektu valím bulvy na narvanou hospodu. Jaký to rozdíl oproti minulé akci, kde se nás sešlo dvanáct. Zcela evidentně některá z kapel si tam přivezla značnou část fanouškovské základny. Jdu zaplatit vstupné, které činilo dvě sta korun českých a řikám výběrčímu: "Moc mi to neutahuj", načež on pásku na ruce dotáhne, zvedne hlavu a se psíma očima se mě ptá "Prosím?" Ach jo... Jdu si pro Birella, sedám si ke stolu v klubu v očekávání dalších chvil. 


Na pódiu už se pohybují mladíci z kapely ABSENT GOD, kteří se nalíčili ve stylu strýčka Festera. Ne všichni tedy. Bubeník byl bez šminků a nápadně mi připomínal Mlčenlivého Boba z filmů s Jayem a Mlčenlivým Bobem. Po klubu se porůznu potulují individua a vagabundi různých velikostí a pohlaví, oblečených do všemožných outfitů od vycházkových tenisek a širokých kalhot, přes blackmetalová trička, tvídové sako, a bundy s kožíškem, až po punk a gothic oblečky. Asi nějaká inkluze bo co... Pořádající kapela se pilně připravuje na svoje první vystoupení a je vidět, že nemají ještě zkušenosti, protože zvukař v jedné chvíli použil větu No tohle neříkám často... to když kytarista jaksi pozapomněl nebo nevěděl něco zapnout. A ten druhej to měl zase na plný pecky, že když se dotknul struny, všichni kolem obranně zabořili hlavu před hlukem mezi ramena. Dali to ale dohromady velmi dobře, protože když začali hrát, nebylo pochyb o dobrém zvuku. Jak je mým zvykem, aby tady v těch reportech bylo něco, co by přiblížilo koncert, a né jen snůška slovního průjmu, natáčím si pár minut videa, které ale stejně nikdy nedokáže díky své nekvalitě věrně demonstrovat, jaké to tam bylo. Jedna ze zmíněných inkluzí, obrýlený blonďatý mladíček s půllitrem v ruce, se klátil z nohy na nohu a nebezpečně se ke mě přibližoval. Než se ale stačil přiblížit, jiná inkluze s profi foťákem se postaví přede mě a začne si pořizovat snímky kvalitativně na mnohonásobně vyšší úrovni, než jsem schopen pořídit já, na úkor mého videa. Připadal si hrozně důležitě, že fotí kapelu na jejich prvním koncertě a mě neskutečně sral. A když jsem se přesunul na druhou stranu, našel si cestu i tam. Ty vole zlatejch dvanáct lidí minule!! Ne, hele dobrý. Kluci hráli něco na pomezí blackmetalu, HC, sludge, doommetalu a fakt jim to šlo. Na první jejich vystoupení, kde zpočátku byla trochu cítit tréma, zahráli výborně. Jen škoda, že zpěvák, který příležitostně hrál i na kytaru, svůj nástroj na některé písně odkládal, protože hned to šlo se zvukem o level níže. Do budoucna bych na jejich místě druhou kytaru používal po celou dobu. Jak jsem zmínil, image kapely byla všeljaká, a když stáli na pódiu, už nevypadali moc jako strýček Fester, ale spíš jako nějací gotici, odění do koženého kabátku, volného trika nebo já fakt nevim co to měli na sobě. Mlčenlivý Bob vzadu u bicích vypadal stále jako Mlčenlivý Bob. Dalším takovým nešvarem po nepoužívání druhé kytary na sto procent, mi přišlo, že zpěvák se chvílemi hubou netrefoval před mikrofon, protože měl potřebu dívat se na kytaru, jestli hraje správně, a tím pádem pak nebyl slyšet. To by chtělo dopilovat. Jinak ale kluci zvedám palec. Ani na chvíli mě vaše songy nenudily. Jsem zvědav, jak budete znít skrze digitální vlny.

 

Když si jdu pro druhého Birella, ptám se chlapce u vstupu, který mi způsobil odumření pravého zápěstí koncertní vstupenkovou páskou, kolik se prodalo vstupenek. Odpovědí mi bylo, že to nemá spočítané. Ale odhadem bych odhadoval čirý odhad nějakých 50 lidí? Očekával jsem zkoušecí martýrium, jak jsme na to dříve z Ponorky byli zvyklí, ale nebylo to zas tak strašný. Vysokomýtští TRIGONUM MORTIS po nějaké půlhodince naběhli v tričkách Unleashed, Carpathian Forest a Dakrthrone, aby do nás nahustili jejich verzi death/blacku. A musím říct, že mě velmi mile překvapili. Minule, také v tomto klubu, se mi nijak zvlášť nelíbili, ale na této akci, nevím proč, byli prostě dobrý. Zahráli bez basáka, který je zdravotně indisponován a vůbec to na zvuku nebylo znát. Kytaristka, drobounká dívčina, ne o moc větší než kytara, nešetřila úsměvy na všech stranách, aby je hned vystřídala nasranou grimasou, hmatala po svém hudebním nástroji, pařila, hopkala, jebala struny. Pecka! Druhou kytaru obsluhoval zkušeně a v poklidu sympaťák s Unleashedem na hrudi. Vzadu bicí rachot (chtělo to malinko ubrat na rytmičáku pane zvukař) a ve předu vévodil svojí obří postavou a drtícím hlasem zpěvák, který mistrně střídal blackmetalový ryk s deathmetalovým murmurem (chtělo to malinko ubrat i zde pane zvukař). Jejich muzika dokázala rozpohybovat slušnou dávku chlapců a děvčat na parketu. Apropos, děvčata... Bylo jich tam ten večer množství požehnané v kráse neutuchající! V jednu chvíli těsně přede mnou tančily 3 krásky a další 4 se kroutily kousek vedle. Další v poklidu stály vzadu, jedna s kytarou na pódiu, další dvě v příští kapele... Co se děvčat týká, byl večírek nazvaný Bleak December, zastoupen v množství dostatečném. Kapela nám naservírovala staré písně, i ty nové, které vyšly jako singly letos, a musím uznat, že některé pasáže byly vskutku skvostné (ty ultrarychlé, kdy se obě kytary doplňovaly). Takže za mě opět palec nahoru!

 

Po skončení Trigonum Mortis se to tam úplně vylidnilo. Patrně si všichni, stejně jako já, mysleli, že poslední kapela bude nějaká ucajdaná popová sračka, která nemá místo v metalových duších. No jejich blbost. Já si počkal a sledoval, jak se na pódiu pohybují tři osoby kapely WOLFGRIEF, kteří si připravují svoje serepetičky, odlišné od těch, které si připravují normální, rozuměj metalové bandy. Blonďatý chlapík, vypadající jako panáček Ken, co vozí panenku Barbie v růžovém kabrioletu, se motá kolem pultu s monitorem a takovým jakoby klávesovým aparátem, s kytarou pověšenou na rameni. Slečna zpěvačka má na stojanu mikrofonu krabičku, která jí umožňovala minimálně dva efekty, jestli  jsem to dobře pochopil. První efekt byl na zdrsnění jejího hlasu a druhý efekt na "hall". Třetím členem do party byla opět slečna, v tomto případě slečna DJka, která se starala o svůj pultík. "Hm, zajímavý. Tady to bude buď průser, nebo pecka. Nic mezi tím..." honilo se mi v mém lobotomií poznamenaném mozku. Když vyzval pan zvukař, ať Ken vyzkouší tu svou mašinku, moje uši se zachvěly radostí. Když vyzval slečnu zpěvačku, mimochodem velmi krásnou dívku, aby vyzkoušela svůj zpěv, moje celé já bylo totálně v prdeli. Seskočil jsem z barové židličky a všiml si, že se v klubu nacházím jako návštěvník téměř sám. Koukám na tu éterickou bytost za mikrofonem a bylo jasné, kdo bude ten večer nejlepší. Když pak zkusili kousek písně všichni dohromady, v duchu jsem se nezmohl na nic jiného než na nadšené No do píči ty vole...


 Nikdy jsem naživo nic takového neviděl. Zvukově mi to připomínalo dnes již zaniklé industrial metalisty Gorgonea Prima (díky samplům) a trochu i jako stále více industriální metalisty Anaal Nathrakh (díky podladěné deathcoreové kytaře) a trochu The Gathering (díky zpěvačce, která měla hlásek jak peříčko), ale všechno to bylo zabalené do moderního popu a hiphopu a jánevimčehovšehoještě. Všemu vévodily husté elektrobeaty, na které většina metalistů není zvědavá. Ne tak já. První dvě písně jsem strávil vepředu abych věrohodně (ne)zachytil atmosféru koncertu na filmový pás a zbytek jsem si šel do středu prořídlého sálu vychutnávat. Celou tu hudební nálož umocňovala pěkná světelná show, pokud to tak můžu nazvat, která dodávala vystoupení parádní šťávu. Hýkám nadšením. Jeden oplodňovák střídá druhý, hutná kytara rifuje, DJka kroutí temné beaty, zpěvačka pěje, kňourá, rapuje, a pak je najednou ze všeho na chviličku regulerní hiphop, nebo aspoň to, co si pod pojmem hiphop představuju já, a já byl uplně v prdeli. Přesně tohle jsem potřeboval slyšet. Jen převeliká škoda, že po necelé půlhodině skončili. Asi toho víc nemaji, protože kdyby jo, tak by určitě přidali ještě aspoň jednu skladbu. Ještě chvíli čekám, jestli třeba nezahrají nějakou písničku znovu, ale nic se už nestalo. Vedle mě stojící mladík to shrnul takto: "Tohle by se hodilo na nějakou gotik párty, kde maji všichni rypáky vod koksu, sou vožralý a lezou po sobě..."  Pro mě osobně to byl ke konci roku jedinečný zážitek, kapelu tímto začínám sledovat a budu doufat, že někdy něco vydají na fyzickém nosiči. Určitě si to koupím...

METAL HAMMER 4/1996

 



PS: Pokud vám nepůjde stáhnout, nezoufejte a vraťte se sem jindy. Nastal nějaký problém se zabezpečením stránky a někdy to stahovat jde, někdy ne. Nejsem ajťák, takže s tím nehodlám nic dělat. Sorry, chyba není na mé straně...

18. 11. 2024 VÝLET DO XXXLUTZ

 Tuhle jsem se díval na televizi. Nedělám to zas tak často, protože je v ní docela hovno. A i když mám k dispozici Netflix a T-mobile TV, většinou skončím u nějakého donekonečna opakovaného sitcomu, nebo čumím na relaci, kde stárnoucí obchodník se starožitnostmi prolejzá haraburdí za účelem přeprodání se ziskem. No a při jednom takovém sledování podobného pořadu na mě vyskočila reklama na nově otevřenou prodejnu XXXLutz v Hradci Králové. To jsou ti kreténi s tou velkou židlí, jak se zpívá v reklamě. No a mě napadlo, že bych vyvezl rodinu na výlet, podívat se do toho zázraku, a pak třeba ještě něco nakoupit, když se blíží ten Děda Mráz a když už tam budem, že se stavíme na baštu v Mekáči. Samozřejmě se to ujalo s nadšením. Děti měly slíbeno každý patnáct stovek z mojí karty, tak coby ne žejo... Kolem budovy XXXLutz, těch čuráků s tou velkou židlí, jsem jel dva dny předtím na koncert a docela mě udivila monstróznost celého objektu a jeho megalomanské nasvícení. Velká čínská zeď z vesmíru není tak vidět, jako XXXLutz v Hradci Králové. Na druhou stranu, já su blbý vidlák z vesnice, kde podobné XXXLutzy, hovada s velkou židlí co svítí až na Pluto, nemáme, takže mi to přišlo jako zjevení. Škoda, že můj krásný piditelefon nefotí tak hezky jako Epl děvky Pekarový... 



První foto je foceno mým malým telefonním aparátem a druhá fotka je z dceřiného Ajfounu. Ani jedna fotka věrně nedemonstruje monstróznost a absolutní zbytečnost celého objektu. Však počítejte se mnou. Pár metrů před touhle budovou se nachází relativně nedávno otevřená obří pobočka Skonto nábytek. Ještě kousek před ní se nachází Hornbach, ve kterém se dá pořídit spousta věcí, které jsou i v prodejnách nábytku. No a teď tam vyrostl mega XXXLutz, to jsou ti zmrdi s tou velkou židlí, které se dělí o budovu s nábytkem Möbelix, na kterou bude v brzké budoucnosti navazovat propojení do nákupní zóny, která jen tak mimochodem obsahuje i velkou prodejnu Asko. Já vím, do Aska chodí jen tupec. Také jsem tam dvakrát byl a dvakrát jsem nepořídil. A jednou mě vyhodili, protože přijít do Aska čtyřicet minut před zavíračkou považovali za trestný čin. Tak kurva to si jako mysleji, že se tam všechny ty nábytkový centra uživěji? Leda hovno. Kdykoliv jsem přijel do Skonta, na parkovišti stály tři auta. Na to jsem ale moc malý mocipán a cílem našeho výletu nebylo Skonto, ale XXXLutz, dementi s tou velkou židlí. To že je hned vedle nich i Möbelix, jsem se dozvěděl až na místě. Zaparkoval jsem před Möbelixem a šli jsme dovnitř. Slušně vychovaný stevard za vchodem nás pozdravil a dál si nás nevšímal. Slušnej džob tohleto!! Hele, prodejna je to hezká, nábytek pěknej, všechno voní novotou, ale pořád si řákám PROČ? Však je to uplně zbytečný. Nejvíc mě zaujalo malý otočný křesílko, který by se mi fakt hodilo. Děti se zase nemohly nabažit masážních kožených křesel. Ani cenově to nebylo nic mimo realitu, ale jsou to věci, které nejsou potřeba. Já potřebuju nový nábytek do koupelny v dohledné době...


Podobný nápad jako já, jet se podívat do nově otevřené prodejny XXXLutz, těch dementů s tou velkou židlí, jsem neměl sám. Po prodejně Möbelixu podle na zemi nasvícených šipek bloudilo více návštěvníků, kteří se jen dívali, sedali na židle a křesla, lehali do postelí, koukali na ceny a šli dál. Podle šipek. Sem tam si někdo koupil nějakou blbost za stovku, aby si nepřipadal blbě. Stejně jako my. Když jde člověk do prodejny nábytku, měl by mít seriozní zájem koupit kuchyňský stůl, nebo sedací soupravu. A ne že si domů poveze šest kávových lžiček, deštník, polštářek, povlak na polštářek a růžový plechový hrneček, tak jako my. U pokladny jsme si založili zákaznickou kartičku se slevou 750Kč při příštích nákupech, nevím přesně jak to funguje, tyhlety věci jdou mimo mě a kromě slevové kartičky do lékárny odmítám veškeré jiné blbosti. Naházeli jsme ty cetky za pár stovek do auta a směřujem si to konečně do XXXLutz, k těm hovadům s tou velkou židlí. Můj syn je v hovězích letech a všude musí být první a všechno musí komentovat a vůbec prostě puberťák, takže šel napřed, a zatímco já si fotím dceru na velké židli před prodejnou, vrací se syn s výrazem ukřivděného zpráskaného poníka, že prý je zavřeno, že prý ho vyhodili. "Vyhodili?" Ptám se ho. "Jo. Nějakej týpek tam na mě řval ať vypadnu že maji zavřeno." Tak hele, nechtěl jsem si kazit výlet do XXXLutzu, k těm zasranejm kokotům s tou rozvrzanou velkou židlí, takže jsem polknul žluč a nechal to plavat, ale ten týpek, co na kluka řval ať vypadne má velký štěstí, že jsem do tý zasraný nově zkurveně otevřený zavřený prodejny XXXLutz, k těm debilním mrdkám s tou na sračku rozštípanou velkou židlí, nevlezl první já. Dopiče tak když mám zavřeno, tak proč mám otevřeno? To nepochopíš. Reklama samozřejmě hlásala, že nemají otevřeno, ale že brzy otevírají, což ze mě tady tak trochu (víc) dělá teď debila, ale mě je to jedno. Já su vidlák a my vidláci prostě debilové jsme. Takže jsme naskákali do auta, protože děcka už se viděla u Mekáče, ale ještě jsme zajeli do Decathlonu, New Yorkeru a Sportissima maličko utrhat drápky mojí platební kartě. Když jsme nakoupili nějaký hadry, tak jsme konečně mohli jít do toho všemi milovaného Mekáče. Cestou přes velké parkoviště jsme potkali dva buzeranty v luxusním BMW, kterak tůrují silný motor, nebezpečně se rozjíždějí a zase zastavují, z otevřených okýnek za zvuků dunivé hudby výskají do prázdnoty večera a spolujezdec si to natáčí na svůj buzerantský telefon aby se mohl pochlubit na síti, že má kámoše s nabušenou károu. Byli divný. Snad se později večer někde vybourali... Já jsem v Mekáči byl naposledy před dvaadvaceti lety v Německu, když jsme se vraceli z Norska. Od té doby jsem se mu úspěšně vyhýbal. Od různých recenzentů a jůtůberů všude slyším, jaká je to sračka a hnus předraženej a kdesi cosi, ale chtěl jsem to prostě vyzkoušet, tak jsem to navrhnul. Objednávku jsme udělali na velkých interaktivních obrazovkách a šli si sednout a čekat, než nám to připraví. V provozovně to smrdělo přepáleným tukem a bylo tam docela dost lidí. Jako kdyby nikde poblíž nebyla jiná možnost, než dát si toho zkurvenýho Mekdonalda. Všechno co jsme si objednali se vešlo na dva tácy a stálo to tisícčtyřicet korun českých. První fotka focená čínským malým sráčem Unihertz Jelly 2. Druhá fotka, focená z druhé strany, v Číně vyrobeným Iphonem 13.




Když na to člověk koukne, tisíc korun za tohle se mu zdá  hodně. Já pro sebe si objednal čedarové hranolky se slaninou, wrap a big tasty. Zbytek byl zbytku stolu. Co považuju za velký průser je, že do Mekdonaldu ještě nedošla zmínka o bezedném kelímku, takže půllitr kokakoly za 52 v dnešním předraženém, duševně narušeným panem premiérem Fialou vyřešenou drahotou, Česku, sice není uplně největší skandál, ale myslím že by to klidně mohlo být v bezedném automatu ke každé objednávce. S chutí jsem se pustil do čedarových hranolek a po prvním soustu jsem si pomyslel: "Ty vole proč na to každej nadává? Vždyť je do kurva dobrý!!" 


Pak jsem se pustil do double burgru a já jak to neumím jíst, tak jsem samozřejmě byl po chvíli upatlanej až za ušima, v ruce se mi to rozpadalo, omáčka mi tekla po prstech, no zkrátka jako vidlák. A nestydím se za to!! Ubrousků na poutírání papuly jsme dostali dost, i když kdyby se zaprasili i ostatní, bylo by jich málo. Burger mi chutnal. Nebyl tak dobrej jako z burgrárny, nebo z nějaké lepší restaurace, ale taky nebyl tak drahej jako v burgrárně nebo lepší restauraci. Opět na to nemůžu říct půl slova. 


Když jsem ho dojídal, říkal jsem si že bych klidně už nic dalšího nemusel, protože jsem byl už zasycen. No ale abych ze sebe nedělal zaměstnance XXXLutz, toho monstrčuráka s velkou židlí, tak jsem se pustil ještě i do wrapu a celej jsem ho vyžral a náležitě si na něm pochutnal. Postupně úplně všechno zmizelo z našich táců v našich žaludcích a já možná budu fakt za uplnýho kreténa, jestli to ještě více jde, ale já byl prostě spokojenej. V porovnání s KFC bych to okomentoval takto: Proti hovnu, jako med.


Samozřejmě mám teď zase na nějakej čas vybráno. Asi to nebude dalších 22 roků, ale myslím, že příští rok se tam zase zajedu juknout. WC tam mají maličké a když si myjete ruce (já doufám, že všichni kdo chodí na tento blog, jsou čistotní slušní lidé, kteří si po vykonání i jen malé potřeby myjí ruce), musíte se uhnout nově příchozímu, WC chtivému pánovi, aby vás nesmetl dveřmi, které jsou hned u umyvadla. Když se dožvejkala poslední hranolka a strips, odnesl jsem tácy na místo k tomu určené a vyšli jsme ven na čerstvý vzduch, který po půlhodině strávené v nevětraných prostorech uvítá asi každý. Nechtěl bych tam pracovat. Cestou k našemu automobilu potkáváme na parkovišti dalšího umělce, respektive jeho vůz. Otočím hlavou na druhou stranu a tam druhý vůz slabomyslnce. Na tohle je člověk prostý slov...



Celý nákupně gastronomický výlet mě vyšel na krásných pět a půl tisíce a víte co? Vůbec mi to nevadilo. Po dlouhý době mi nevadila všudypřítomná nevkusná muzika v obchodech a v restauraci a na záchodě v restauraci, nevadilo mi lesklé nehezké, rozuměj moderní oblečení v regálech, nevadily mi vysoké ceny značkových výrobků vyráběných v zemích třetího světa za pomoci dětí. Asi stárnu. Prostě úplně na pohodu. A pak že se máme za Fialy špatně. Vůbec ne!! No tak se uklidníme žejo....





22.11.2024 KULT OHNĚ: CULT OF FIRE - BOHEMIAN SYMPHONY ORCHESTRA PRAGUE vs. 23.11. 2024 POD HLADINOU ( Necnon Mortuss / Aggressive Tyrants )



"Oh, mein Gott!!" Já byl v Prahé. A dobrovolně prosím pěkně. Samozřejmě za normálních okolností bych se tomuto místu plného neřesti a debilních politiků vyhnul velkým obloukem. Lidi jak já se těším až půjde pan premiér Fiala se svými souzmrdníky do prdele a já zase budu mít Prahu rád. No i když to je silný slovo, ale přestane mě srát na 110%. Každopádně naposledy jsem byl v Praze na koncertě Helloween před více jak dvěma léty. Od té doby nepřijela žádná kapela, která by mě do těchto končin nalákala. A to jsem tam dřív jezdil i na malé bezvýznamné koncerty, jak je možno se tu na blogu dočíst. Jenže věc se má tak, že když jsem se letos po letech podíval na jeden den na festival Brutal Assault a tam shlédl naprosto odzbrojující vystoupení české kapely Cult Of Fire, pro ten den Kult Ohně, kdy se na pódiu hrálo s pražským symfonickým orchestrem, tak jsem z toho byl tak okouzlen, že po krátké dohodě s Amorfisem jsem zakoupil vstupenky i na druhé, a jak hlásal pořadatel, i poslední vystoupení tohoto druhu této kapely. Pro velký zájem byl dodatečně přidán ještě odpolední koncert. Amorfis nakazil ještě i Medvěda, já s sebou vzal dceru a mohli jsme vyrazit do té naší stověžaté matičky.


Když jsme odjížděli z našeho rodného východočeského kraje, poletoval snížek, ale silnice byly sjízdné. Na dálnici samozřejmě debilní kamijóni předjíždějící své kamarády v kamijónech na deseti kilometrech, zatímco předjížděný kamion jede v pravém pruhu svých 120km/h, je předjížděný kamionem, který blokuje levý pruh rychlostí 121km/h. V plánu bylo zaparkovat v garážích na kraji Prahy na Černém mostě a i za těch párset metrů po Praze jsme potkali několik idiotů s pražskou poznávací značkou, kteří se cítili být těmi pravými "machy" , přeloženo do vidláčtiny, rozuměj uplně normálními "buzeranty" . Z parkoviště jsme přeběhli přes nadchod zakoupiti jízdenky na metro. Fííha, třicet korun za půl hodiny, krát dvě (byl jsem s dcerou), krát dvě (ještě zpáteční) a najednou jsem za metro vysolil 120Kč. Ale zase víš jak. My tady na vesnici nemáme ani blbou šalinu, natož metro, takže štěstí se v mém těle nakumulovalo dostatek a vybouchlo po nástupu do vagonu dopravního podniku hlavního města Prahy jako mrtvá kráva tejden na sluníčku. Vole štěstí jak když hodíš toulavýmu psovi voschlou kost!! Já jel  metrem!! Dcera okomenovala svoje štěstí slovy: "Ty lidi sou tady fakt divný." Já ji jen doplním, že v metru, i když to bylo relativně čisté, bylo cítit na dotek všeljakou ulepenou šlemotou, vzduch uvnitř vozu jako pod zkaženým zubem a navíc mi přišlo, že sedačky byly cítit vyšším počtem nemytých těl. Možná by to chtělo pravidelně desinfikovat když už v létě planeta hořela a byla ta vedra. Lidi se prostě potěji a smrději a když se takové mastné vlasy několika lidí opřou o sedačku, co z toho  na konci letní sezony asi může vzniknout žejo. Možná je to jen můj pitomej pocit čistotného člověka, ale mě to tam prostě smrdělo. Ale stejně štěstí vole, vidlák v metru! A rovnou deset stanic!! Huráá!! To mi už nikdo nesebere... Na zastávce Náměstí republiky jsme vystoupili, popošli pár kroků a byli jsme u divadla. Po chvilce se z davu lidí vynořil i SODík a zavelel, že se půjde na hlavní nádraží na pívo. Ze dvou důvodů. Radegast tam mají za 55Kč a protože v Národním domě nebo jak se to jmenovalo, luxusní restauraci u divadla, na nás nebyl nikdo zvědavý. Z padesátipěti korun českých za Radegast se vyklubalo 65, neboť SODík popletl obsah sklenic. Za padesát pět byla třetinka a tu pijí pouze děti a divní lidé. Dáváme tedy pivka, dcera kapučíno za kilo a Medvěd jako řidič grepomelového birella. Poté nastala pro okolní svět srážka s meteoritem díky naší krátké dráždivé konverzaci:

Medvěd: "Ptáku, za kolik maji dvanáctku Radegast v tý hospodě jak chodíš." 

Já: "No teď zdražovali, takže je za 44Kč."

Několik hlav čumících do půllitrů kolem, se zvedlo a dívalo mým směrem.

Já: "No a v Žiželicích dávám za dvanáctku Radegastu 38Kč."

V tu chvíli všichni městští pivaři chlastající kolem vyzvraceli žlučové kameny do svých nedopitých piv a nasraně opustili lokál.... Dceruška si skočila na Václavák do Mekáče pro nějaké housky, my dali ještě po jednom žejdlíku a pak si skočili na WC za dvacku a vyrazili jsme k divadlu, kde se ve foajé sešla slušná hromada těl. Aby taky ne, když bylo vyprodáno a na programu byla exkluzivita sama.


Na šatnu kašleme, neboť nikdo nemá zájem po představení čekat hodinu ve frontě, než se dostane ke svým svrškům. Když se otevřou schody a my můžeme jít usadit naše tučné prdele do sedaček, zjišťujeme, že naše řada je první nad zvukařem, uprostřed sálu, tedy vlastně královská místa. Dobře jsem to koupil. Později se dočtete, že královská místa měli nakonec jen Medvěd, SODík a Amorfis. Na pořadu večera byl jistý mladík, kterému na matrice napsali do rodného listu jméno Vojtěch Libich Klavírista. Nikdy jsem o tomto člověku neslyšel, stejně jako o devadesátidevíti procentech ostatních klavíristů. V divadelním sále se to plnilo jen velmi pomalu, ale většina lidí se nahrnula včas, aby si mohla poslechnout tři skladby zahrané na malý bílý elektrický klavír šikovnými pazourami Vojtěchovými. Uznale kývu hlavou při poslechu složitých melodií, které se linou z reproduktorů. Tohle se člověk nenaučí za dva dny. Na tohle musí mít člověk talent a pilně cvičit, což ovšem nedocenila skupinka kreténů, kteří se hlasitě smáli a jinak projevovali přímo při klavírních etudách. Prostě debilové. To i my vidláci zasraný máme vychování a respekt k umělcům!! Takový respekt, že mám jen jednu fakt hodně nepovedenou fotku...


Smekám před klavírním umem předkožku, ale ruce na koule pražských gayů: My přijeli na KULT OHNĚ. Ten byl v plánu hned jak se dotleská Vojtěchovi Libichovi za jeho parádní klavírní přednes. Většina lidí se okamžitě po jeho vystoupení vytratila nevím kam. Možná na pivo, možná uspokojit prostatu. Každopádně se vraceli na svá místa až v době, kdy už začalo očekávané představení pražského symfonického orchestru a kapely Cult Of Fire. 



Ještě než se pustíme do neodborného krátkého rozboru následující hodiny, dlužím vysvětlení, proč já a moje dcera jsme neměli takzvaná královská místa. Tak třeba, že protože hned vedle mě se usadil distingovaný okvádrovaný pán, který mohl mít bratru dobrých dvěstěčtyřicet kilogramů. Ale musím uznat, že si byl patrně vědom své rozměrné postavy, protože mě absolutně v ničem neomezoval, co se týká prostoru. Ruce měl založené na velkém břichu a nohy se snažil držet u sebe, aby nezasahoval do mého prostoru. O to samé jsem se snažil i já. Nicméně ta polská zvěř co si sedla přede mě a před dceru, by zasloužila vykastrovat!! Né, dělám si prdel... Ale! Před dceru si sedl nějaký plešoun, který si následující hodinku a půl užíval jako kdyby byl na koncertě. Neposedně sebou házel do rytmu tu hlavou, tu trupem, a já ho naprosto chápu. Hudba která se k nám linula z jevištních reprobeden je krutě návyková. Ovšem ten vlasatý mládenec, který hrcl celou svojí vychrtlou vahou do sedačky předemnou, která se opěradlem okamžitě posunula o nějakých deset čísel do míst, kde ještě před chvílí spokojeně odpočívala moje kolena, to vážně přesral. Nehledě na to, že i on se zařadil do zástupu těch, které Smetanova hudba nenechala chladným, takže při každém jeho pařícím pohybu dostala moje kolena na prdel. A když zrovna nepařil, tak se v nepohodlné sedačce neustále přeusazoval a každý jeho pohyb znamenal kontakt nechutné, zatuchlé, stejně jako v metru zapáchající sedačky, s mými bolavými koleny. V pětiminutové pauze mezi Vojtěchem Libichem a Kultem Ohně jsem o svém problému naschvál nahlas povyprávěl vedle sedící dceři, že Ten debil co se přisral přede mě mi oddělá kolena jestli se bude pořád vrtět. Ten debil co se přisral předemě se několikrát na mě otočil a zkoumal mě pohledem a pak něco polsky povídal vedle sedícímu plešounovi. Možná to bylo něco v tomto smyslu: "Hej, Jacek, Kretyn za mną przeklina, że ​​nie ma dość miejsca. Za chwilę pokażę mu, jak mało jest tam miejsca. Taki wieśniak nie będzie mi mówił, jak mam siedzieć w teatrze."  Né hele, dělám si prdel. Kluci si jakože fakt užívali muziku, a byli pohybově nadanější než ostatní a měl jsem kolena na sračku, respektive měl bych, kdybych si pravou nohu nezkroutil doleva a levou nešoupnul našikmo do míst kam patří pravá. Takhle se to celkem dalo... 


A nyní přichází na řadu konečně to očekávané, a já pevně doufám, že POSLEDNÍ vystoupení Kult Ohně tohoto druhu. Celkem vysokou cenu, 990Kč, jsem byl ochoten obětovat také z důvodu, že se jednalo o exkluzivní koncert, který se už nebude nikdy opakovat. Kdyby se teď měla přidávat ještě další vystoupení z komerčního hlediska, byl bych nepříjemně rozladěn. Dalším důvodem proč jsem se rozhodl jet na tenhle výlet (kromě obsahu samotného) bylo, že se dal očekávat vymazlený, k dokonalosti dotažený zvuk, který prý na Brutal Assaultu stál za hovno, jak jsme se mohli dočíst. Poznámka pod čarou - tam kde jsem na Brutal Assaultu stál při Kultu Ohně já, byl zvuk jak víno - konec poznámky pod čarou. A jak to dopadlo? No co vám mám povídat. Nevim jestli to byl záměr po stížnostech, že na festivalu všechno přehlušily kopáky (nepřehlušily) ale právě bicí dostaly v divadelním představení krutě na prdel. Při první písni v podstatě nebyly slyšet. Asi si toho byl vědom i sympatický zvukař, který byl na dosah Medvědovy ruky a našich nechápajících pohledů, a tak postupně bicí vytahoval ze dna sraček až na jakous takous, úplně tu nejminimálnější přijatelnou úroveň. Nevím jestli to slyšeli i ostatní tak jako já, ale já bych řekl, že ani kytary nedostaly tolik prostoru jako na prvním vystoupení na Brutal Assaultu. Zkrátka a jednoduše všemu dominovaly smyčce orchestru. Kdybych měl shrnout zvuk celého smetaního setu, byla by to tato slova: "Zatímco na Brutal Assaultu to bylo o kapele, tady to bylo o orchestru." A o světlech, které byly řekl bych zbytečně předimenzované, a svojí aktivitou potlačovaly promítanou projekci za bubeníkem.


Nevím jestli ten nedokonalý zvuk byl ve všeobecném názoru, mě to přišlo docela líto. Snad až si to koupím na vinylu, a já věřím že se to na vinyl dostane, bude ten zvuk nějak dodělanej ve studiu, aby to neznělo tak plaše. Hodinka se Smetanou v ohni utekla jak voda ve Vltavě. Zaznělo to samé co v srpnu na festivalu. Některé skladby byly dechberoucí (hlavně ty známé melodie, které nosí v hlavě úplně každý, protože je někde už slyšel třeba v reklamě a vryla se mu do palice), některé písně byly trošku chaotické a místy obyčejné, ale takových okamžiků nebylo mnoho. Při dvou nebo třech skladbách z podlahy před kapelou tryskaly ohně (fanouškům v prvních řadách muselo být pořádně horko). 


Když asi ve třech čtvrtinách celého koncertu zazněly smyčce a známou melodií uváděly největší Smetanův hit, Vltava, všichni v sále byly jako na trní. Tohle je prostě monstrózní dílo geniálního skladatele. Tahle písnička by byla skvělá snad v jakémkoliv hudebním stylu. Dovedu si ji představit v hiphopu, ambientu, popu... prostě ve všem. Skvost mezi skvosty! Poslední písní, která zazněla, byla autorská kapelní píseň Váh, to aby aj naši bratia z toho Smetany slízli trošku smetany. A taky že slízli. Po nekonečném aplausu ve stoje a všeobecném jásotu a nadšení z představení, se pomaličku suneme směr ulička k východu a o řadu sedadel nad námi sedí opřená hlavou o opěradlo sedačky v naší řadě nějaká dívka a nehybně se nehýbe. Patrně to byla právě ta z našich bratrů (panečku to je výraz - BYLA TO TA Z NAŠICH BRATRŮ - woke aktivisti LGBTQ+ ze mě musí mít orgasmus), která si slízla více smetany než musela, neboť vedle stojící chalan ji utěšoval "...však hééj, to sa möže stať každému..." . No nevím zežrat se jak pračka ponožku v divadle, na to musíš mít národní hrdost získanou ze skautského oddílu Vysoké Tatry. Nejprve jsem si myslel, že tam normálně blije a říkal jsem si Ty vole co je normálního na tom přijet se pětset kilometrů vyblejt do Prahy do divadla, ale nikde jsem neviděl žádný zvratkový potůček, takže dívka asi jen trochu přebrala. A to se vyplatí!! 




Když se dostaneme na čerstvý vzduch, SODík nám oznamuje, že za jedenáct minut mu jede vlak, tak mu dávám velkou pusu a hned jak odbíhá, mávám mu na rozloučenou zmuchlaným kapesníkem. Posádka našeho automobilu se ztrácí v davu a jde na metro. Jednak proto, že potřebujeme chcát a v divadle bychom se spíš dřív pochcali, než že bychom se dočkali volného WC a druhak taky proč dále setrvávat v tomto městě když nemusíme, žejo. No bohužel demence dementů si vybrala svoji dementní chvilku, to když WC v metru nekompromisně uzavřelo své odtokové kanálky ve 21 hodin. Ve chvíli, kdy má člověk opravdu plný močák si prostě jen řekne Čuráci debilní... Vychcali jsme se tedy až v garážovém parkovišti na Černém mostě, kde byla WC otevřená, čistá, zdarma. Tak jak by to mělo být. Další pražská demence (lidi nemějte mi to za zlé, já vás mám fakt všechny rád a to co tu píšu nesmíte brát vážně) na výjezdu z Prahy směr dálnice na Hradec Králové. Tohle značení při opravě komunikace musel vymýšlet nějaký inženýr a schvalovat Pražák. Jiní debilové by to takhle bravurně debilně nezvládli. Cestou si vypravujeme své dojmy. Já bych to shrnul slovy: Divadelní Kult Ohně byl oproti tomu festivalovému díky zvuku poloviční, ale i tak to byl jedinečný zážitek, kterému, kdyby se nezatáhla opona, vestoje plácáme dlaněmi o sebe ještě teď... Na konec přidávám hodnocení mé dcery, která poslouchá takový ty sračky co frčeji mezi sedumnáctiletejma... "Bylo to zajímavý propojení metalu a orchestru. Pro člověka, kterej nemá o metalu ani ponětí jako já, to bylo pěkný."

   

Pan režisér mého třetího listopadového víkendu mi narežíroval ještě jeden koncert na nepracovní dny, a tím byl, jak briskně prozrazuje titulek dnešního reportu, ponorková akce POD HLADINOU.

No to to trvalo. KONEČNĚ zase někdo v perníkový díře uspořádal koncert, kde není zastoupení jen jednoho hudebního stylu. Však všude kolem je deathmetalu plná prdel a přitom je to tak jednoduchý. Přizvat k deathu 2 žánrově odlišné kapely. I když původně to tak být nemělo, neboť měli vystoupit deathmetaloví Let Them Burn, kteří ale onemocněli. Na plakátu k této akci tedy deathmetalové pořadatele doplnil perverzní grindcore Aggressive Tyrants a "náhradníci" něžněpohlavní doomblackmetaloví Tisíc Let Od Ráje. Tam jsem samozřejmě nemohl chybět. Dokonce i turnaj v šipkách jsem kvůli této akci oželel. Beztak bych házel piču jako vždy. Sice se v Hradci Králové ve stejný čas konala sešlost s kapelami Prolapsed, Bestial Therapy, Belly Error a Milligan, ale mě pardubická akce přišla zajímavější, takže jsem nějak kolem dvacáté hodiny sedl do automobilu a vyrazil do města perníku s beďarovou polevou. Začít se mělo zhruba ve 21 hodin a proto jsem ve 20 hodin zaflokoval své zimní pneu před Medvědovou haciendou s meruňkovou fasádou, kde na mě už čekal na okraji silnice jako šlapka na E55 a mohli jsme vyrazit vstříc pardubickému dobrodružství. Cestou jsem prorokoval, že tam bude tak dvacet lidí. Jééééj, kdybyste jen věděli jak moc jsem se mýlil. V Pardubicích za dobu, co jsem tam nebyl, vyrostl nový kruhový objezd a všude kolem se mohutně buduje. Úplně to změnilo výraz města a i když jsem v oněch místech nikdy nebloudil, protože tam prostě byla hlavní silnice, kterou se přijíždělo směr centrum, díky tomu okruhu, který vznikl a do budoucna bude sloužit jestli jsem to správně pochopil jako výpadovka do nové nákupní zóny a na dálnici, jsem úplně ztratil orientaci. Naštěstí vedle mě seděl Medvěd brtník a ten, ač také trochu zmaten, zavelel: "Tady vyjeď!" (upřímně, ono to ani jinam nešlo). Uposlechl jsem ho a najednou bylo zase všechno v pořádku, zase ty starý dobrý Pardubice. Jak jsem psal, mýlil jsem se v počtu odhadovaných návštěvníků a o tom svědčilo i plné parkoviště před klubem, kdy jsem hned na začátku vychytal poslední volné místečko. Jak jsem psal, mýlil jsem se v počtu odhadovaných návštěvníků a o tom, že bylo plné parkoviště, vůbec nesvědčil počet lidí pohybujících se v hospodě a přidruženém klubu Ponorka. Moji milí, v objektu se totiž pohyboval výčepní, dvě kapely, 8 fanoušků a 4 lidi, které akce dle jejich vizáže vůbec nezajímala a v klidu si popíjeli pivko v hospodě. A ano, nepřepsal jsem se když jsem napsal, že se tam pohybovaly dvě kapely. Hned jak jsme se s pivem lomeno Birellem usadili (nebylo jednoduché si ze všech těch volných míst vybrat to správné) zkoušející kapela Necnon Mortuss nám ústy svého zpěváka prozradila, že kapela Tisíc Let Od Ráje nevystoupí, neboť někteří její členové onemocněli, což jim zavolali den před koncertem a pořádající Necnon Mortuss už nestačili najít náhradu. Inu co se dá dělat... Nic. Tisíc Let Od Ráje jsem ještě nikdy neviděl, takže za mě je to určitě škoda že nepřijeli. Co naplat, musíme se spokojit se dvouma nabušenejma bandama. Chvíli před devátou hodinou si nás všech vosum nebo deset návštěvníků obešel výběrčí vstupného, kterému platíme 200Kč a za odměnu dostáváme čtvrtinkový kelímek a parádní nášivku Necnon Mortuss, která funguje jako vrácenka, neboť na pásky na ruku se jaksi pozapomnělo. 

I když na co vrácenku, když si nás museji všechny pamatovat, když jsme se dostavili v tak nehojném počtu. Zajímalo by mě, jestli se na to Pardubičáci vysrali, protože jim někdo dal echo, že budou jen dvě kapely, nebo že Aggressive Tyrants a Necnon Mortuss nejsou dost velkými lákadly, nebo že se prostě jen chtěli doma u lahváče a pizzy z rozvozu dívat na dementní Clash Of The Stars, nebo lidi odradil pozdější začátek akce, nedovedu odhadnout. Každopádně fakt, že nás tam nakonec bylo 12, prostě zamrzí a mám neblahé tušení že si to Necnon Mortuss příště rozmyslí v Ponorce něco pořádat. V devět večer tedy začíná deathmetalová jízda v podání NECNON MORTUSS. Medvědovi jsem v autě říkal, že tohle se mu bude líbit. A líbilo. I mě. Po zvukové stránce nebylo co vytknout. Po hudební stránce také ne, a to jak všichni vědí, nepatřím mezi milovníky deathmetalu. Kapela celý klub pěkně prokouřila množstvím kouře z kouřovodů, červené efekty byly efektní, světla pěkná. Kurva co víc chtít?? Většina, ne-li všechny písně, pojednávaly o druhé světové válce. Tohle téma je rozbuškou pro levičáky. Jakmile někdo řekne Hitler, Heidrich, nebo něco podobnýho, hned se objeví několik veganských aktivistů a začnou poučovat o tom, že být nácek není správné. Žádný vegan aktivista se naštěstí neobjevil. Asi měli něco lepšího na práci. Necnon Mortuss, ač mají v názvu SS, což by některým kreténům mohlo také evokovat náckovství, samozřejmě žádnými těmihle nejsou. Necnon Mortuss hráli poctivý hutný deathmetal, který se dle "nadšeného aplausu" pár lidí musel líbit celému osazenstvu parketu, kdy každý měl svoji dlaždici a další 4 kolem. Vždycky je mi těch kapel strašně líto když nepřijdou lidi. Neznám finanční podmínky, za kterých se dá pořádat takový koncert v takovém klubu, ale ty dva tisíce vybrané na vstupném to nemohly zalepit. Škoda.

         

S Medvědem si kupujeme poslední CDčka Aggressive Tyrants a já ještě tričko, jdu si pro druhého Birella, Medvěd asi pro devátý pivo a čekáme na headlinera. AGGRESSIVE TYRANTS poslouchám už krutě dlouho. Poprvé jsem je zaregistroval už na střední škole s kazetovým demo počinem "A miminko je na světě". Nikdy nezapomenu na mastné kníraté držky spolužaček, když jsem jim pouštěl co poslouchám. Hele chtěly to vědět samy. Já jim nic nevtíral. Zajímalo je, proč mám na sobě furt jen černé oblečení a jeden kus toho oblečení je zrovna to, co je (Cannibal Corpse a jejich Butchered At Birth). S tímto kouskem šatníku mám i historku, také ze střední, kdy mě paní profesorka Hrdličková, každým coulem elegantní dáma, která dnes už asi hnije dva metry pod zemí, protože jsem ji už dlouho nepotkal, mě chtěla vyzkoušet v hodině literatury. Naběhnul jsem si to k tabuli, ona se na mě znechuceně podívá a praví: "Dane, prosím Vás, sundejte si tu mikinu. Nechci se na to dívat." Inu, co jsem měl dělat, chtěla to, dostala to. Mikina šla dolů a na mém těle se objevilo tričko s tímtéž motivem. Tenkrát, jindy absolutně vážná paní profesorka, se usmála a poslala mě smrdět zpátky do lavice. Bez zkoušení. Ale to jsem odbočil. Jen jsem chtěl dát světu najevo, že Aggressive Tyrants znám už prostě dlouho. Sedáme si k jinému stolu, protože tam kde jsme seděli prvně, se pohyboval opilý vagabund nebezpečně naklánějící se s půllitrem piva a opravdu by vyznělo dost blbě, kdybych tu psal že se mi podařilo z koncertu kde bylo 12 lidí odjet domů politý pivem. A taky ty židle, které tam byly, jaksi nebyly zkonstruovány na lidi s normální postavou, rozuměj na sto a víc kilové muskulatury. První židle se tam pode mnou ve svých plechových nožkách rozjela. Na druhou jsem sedal s velkým respektem a radši se vůbec nehýbal. Kterej pražskej inženýr tohle vymejšlí... No nic, čekáme na Aggressive Tyrants a já Medvědovi pokládám řečnickou otázku: "Jaký to je pro kapelu, která je na scéně přes 30 roků asi pocit, stavět bicí a zvučit, a přitom vědět, že budou hrát pro dvanáct lidí?" Aggressive Tyrants jsou ale profíci, nebo to třeba pro ně byla nová zkušenost a vyzkoušet se má všechno (však o tom hlavně jsou jejich písně hehe), nebo vyhráli na sportku a nic je nerozházelo, protože na sobě absolutně nedali znát rozčarování z nastalé situace. 

Ke koncertu přistupovali jako vždy precizně, hráli docela dlouhý set ALE HLAVNĚ!! - snad poprvé měli fakt parádní zvuk! Děkujeme pane zvukař! Kytarista a zpěvák v jedné osobě se nám svěřil, že je nachlazený, ale vůbec to nebylo poznat na jeho výkonu, který byl stejně jako basistův zpěv excelentní. Takhle s přehledem hrát jsem kapelu ještě neviděl a kdyby si mezi písněmi kytarák nechrchlal a nesmrkal pod masku, tak bych vůbec nepoznal že má nejhorší chlapskou nemoc na světě, rýmičku. Chlape, klobouk dolů. Pozadu nezůstal ani vzadu pan bubeník, který s takovým přehledem mlátil paličkama o blány a činely, až jsem si řikal, že on zraje jak víno. A v jedný písničce, kapela promine, ale název neznám, je taková pěkná bicí vyhrávka, a s takovou lehkostí, s jakou to zahrál, bylo vidět že ho to baví hrát. Jo, anebo jsou to zasraní pozéři všichni a přetvařovali se. Ovšem to, že jsou to pozéři, je asi tak stejně možné, jako že já dnes vyhraju první ve sportce. (pokud ano, Aggressive Tyrants věnuju každému členovi po jednom milionu korun, ale pod podmínkou, že všechny své písně vydají na krásných barevných vinylech. Zamrzí už teď vědět, že se to nestane díky mému gamblerskému štěstí, které na mě za posledních 25 let co sázím, ještě nesedlo.) Aggressive Tyrants zahráli to co bylo potřeba zahrát. Nové písničky, staré písničky, dva covery, KOKOtí píčovinu, mezi písněmi probíhaly veselé hlášky na téma sexuálních úchylek a podobných libůstek. Já nemohu hodnotit jinak než kladně. A budu dokonce ještě smělejší: Toto byl můj nejlepší Aggressive Tyrants co jsem viděl. Ano, přesně tak. A přeju všem, kteří tam nebyli, že to neviděli a neslyšeli. Hned jak Agresivní Tyrani dohráli, odcházíme s Medvěděm pryč z klubu. Nejsem moc na pokoncertní dvoření s kapelama, protože za klávesnicí, to jsem machr, ale když mám s někým vést rozhovor, tak jsem maličkej jak růžová veverka. ...Bože to jsou zase kydy co tu píšu... 😀 

To nejdůležitější v tomto videu je řečeno někdy v čase 09:33

         

Ty vole, pěkně nás sledujou... Zmínil jsem tu při psaní demo "A miminko je na světě" a teď než se nahraje video, tak kouknu na Seznam a tam zpráva týkající se Otýlie Vranské. Otázka za bludišťáka: 

"Na kterém demu Aggressive Tyrants se nachází píseň s názvem "Otýlie Vranská?" 
  • A: A miminko je na světě
  • B: A miminko je na světě
  • C: A miminko je na světě  
Své odpovědi můžete posílat na korespondenčních lístcích na známou adresu Jindřišská 16, Praha 1, 111 50, ale bude to mít stejný efekt jako vysvětlovat panu premiérovi Fialovi, že je kokot.