22.11.2024 KULT OHNĚ: CULT OF FIRE - BOHEMIAN SYMPHONY ORCHESTRA PRAGUE vs. 23.11. 2024 POD HLADINOU ( Necnon Mortuss / Aggressive Tyrants )

"Oh, mein Gott!!" Já byl v Prahé. A dobrovolně prosím pěkně. Samozřejmě za normálních okolností bych se tomuto místu plného neřesti a debilních politiků vyhnul velkým obloukem. Lidi jak já se těším až půjde pan premiér Fiala se svými souzmrdníky do prdele a já zase budu mít Prahu rád. No i když to je silný slovo, ale přestane mě srát na 110%. Každopádně naposledy jsem byl v Praze na koncertě Helloween před více jak dvěma léty. Od té doby nepřijela žádná kapela, která by mě do těchto končin nalákala. A to jsem tam dřív jezdil i na malé bezvýznamné koncerty, jak je možno se tu na blogu dočíst. Jenže věc se má tak, že když jsem se letos po letech podíval na jeden den na festival Brutal Assault a tam shlédl naprosto odzbrojující vystoupení české kapely Cult Of Fire, pro ten den Kult Ohně, kdy se na pódiu hrálo s pražským symfonickým orchestrem, tak jsem z toho byl tak okouzlen, že po krátké dohodě s Amorfisem jsem zakoupil vstupenky i na druhé, a jak hlásal pořadatel, i poslední vystoupení tohoto druhu této kapely. Pro velký zájem byl dodatečně přidán ještě odpolední koncert. Amorfis nakazil ještě i Medvěda, já s sebou vzal dceru a mohli jsme vyrazit do té naší stověžaté matičky.

Když jsme odjížděli z našeho rodného východočeského kraje, poletoval snížek, ale silnice byly sjízdné. Na dálnici samozřejmě debilní kamijóni předjíždějící své kamarády v kamijónech na deseti kilometrech, zatímco předjížděný kamion jede v pravém pruhu svých 120km/h, je předjížděný kamionem, který blokuje levý pruh rychlostí 121km/h. V plánu bylo zaparkovat v garážích na kraji Prahy na Černém mostě a i za těch párset metrů po Praze jsme potkali několik idiotů s pražskou poznávací značkou, kteří se cítili být těmi pravými "machy" , přeloženo do vidláčtiny, rozuměj uplně normálními "buzeranty" . Z parkoviště jsme přeběhli přes nadchod zakoupiti jízdenky na metro. Fííha, třicet korun za půl hodiny, krát dvě (byl jsem s dcerou), krát dvě (ještě zpáteční) a najednou jsem za metro vysolil 120Kč. Ale zase víš jak. My tady na vesnici nemáme ani blbou šalinu, natož metro, takže štěstí se v mém těle nakumulovalo dostatek a vybouchlo po nástupu do vagonu dopravního podniku hlavního města Prahy jako mrtvá kráva tejden na sluníčku. Vole štěstí jak když hodíš toulavýmu psovi voschlou kost!! Já jel  metrem!! Dcera okomenovala svoje štěstí slovy: "Ty lidi sou tady fakt divný." Já ji jen doplním, že v metru, i když to bylo relativně čisté, bylo cítit na dotek všeljakou ulepenou šlemotou, vzduch uvnitř vozu jako pod zkaženým zubem a navíc mi přišlo, že sedačky byly cítit vyšším počtem nemytých těl. Možná by to chtělo pravidelně desinfikovat když už v létě planeta hořela a byla ta vedra. Lidi se prostě potěji a smrději a když se takové mastné vlasy několika lidí opřou o sedačku, co z toho  na konci letní sezony asi může vzniknout žejo. Možná je to jen můj pitomej pocit čistotného člověka, ale mě to tam prostě smrdělo. Ale stejně štěstí vole, vidlák v metru! A rovnou deset stanic!! Huráá!! To mi už nikdo nesebere... Na zastávce Náměstí republiky jsme vystoupili, popošli pár kroků a byli jsme u divadla. Po chvilce se z davu lidí vynořil i SODík a zavelel, že se půjde na hlavní nádraží na pívo. Ze dvou důvodů. Radegast tam mají za 55Kč a protože v Národním domě nebo jak se to jmenovalo, luxusní restauraci u divadla, na nás nebyl nikdo zvědavý. Z padesátipěti korun českých za Radegast se vyklubalo 65, neboť SODík popletl obsah sklenic. Za padesát pět byla třetinka a tu pijí pouze děti a divní lidé. Dáváme tedy pivka, dcera kapučíno za kilo a Medvěd jako řidič grepomelového birella. Poté nastala pro okolní svět srážka s meteoritem díky naší krátké dráždivé konverzaci:

Medvěd: "Ptáku, za kolik maji dvanáctku Radegast v tý hospodě jak chodíš." 

Já: "No teď zdražovali, takže je za 44Kč."

Několik hlav čumících do půllitrů kolem, se zvedlo a dívalo mým směrem.

Já: "No a v Žiželicích dávám za dvanáctku Radegastu 38Kč."

V tu chvíli všichni městští pivaři chlastající kolem vyzvraceli žlučové kameny do svých nedopitých piv a nasraně opustili lokál.... Dceruška si skočila na Václavák do Mekáče pro nějaké housky, my dali ještě po jednom žejdlíku a pak si skočili na WC za dvacku a vyrazili jsme k divadlu, kde se ve foajé sešla slušná hromada těl. Aby taky ne, když bylo vyprodáno a na programu byla exkluzivita sama.

Na šatnu kašleme, neboť nikdo nemá zájem po představení čekat hodinu ve frontě, než se dostane ke svým svrškům. Když se otevřou schody a my můžeme jít usadit naše tučné prdele do sedaček, zjišťujeme, že naše řada je první nad zvukařem, uprostřed sálu, tedy vlastně královská místa. Dobře jsem to koupil. Později se dočtete, že královská místa měli nakonec jen Medvěd, SODík a Amorfis. Na pořadu večera byl jistý mladík, kterému na matrice napsali do rodného listu jméno Vojtěch Libich Klavírista. Nikdy jsem o tomto člověku neslyšel, stejně jako o devadesátidevíti procentech ostatních klavíristů. V divadelním sále se to plnilo jen velmi pomalu, ale většina lidí se nahrnula včas, aby si mohla poslechnout tři skladby zahrané na malý bílý elektrický klavír šikovnými pazourami Vojtěchovými. Uznale kývu hlavou při poslechu složitých melodií, které se linou z reproduktorů. Tohle se člověk nenaučí za dva dny. Na tohle musí mít člověk talent a pilně cvičit, což ovšem nedocenila skupinka kreténů, kteří se hlasitě smáli a jinak projevovali přímo při klavírních etudách. Prostě debilové. To i my vidláci zasraný máme vychování a respekt k umělcům!! Takový respekt, že mám jen jednu fakt hodně nepovedenou fotku...

Smekám před klavírním umem předkožku, ale ruce na koule pražských gayů: My přijeli na KULT OHNĚ. Ten byl v plánu hned jak se dotleská Vojtěchovi Libichovi za jeho parádní klavírní přednes. Většina lidí se okamžitě po jeho vystoupení vytratila nevím kam. Možná na pivo, možná uspokojit prostatu. Každopádně se vraceli na svá místa až v době, kdy už začalo očekávané představení pražského symfonického orchestru a kapely Cult Of Fire. 

Ještě než se pustíme do neodborného krátkého rozboru následující hodiny, dlužím vysvětlení, proč já a moje dcera jsme neměli takzvaná královská místa. Tak třeba, že protože hned vedle mě se usadil distingovaný okvádrovaný pán, který mohl mít bratru dobrých dvěstěčtyřicet kilogramů. Ale musím uznat, že si byl patrně vědom své rozměrné postavy, protože mě absolutně v ničem neomezoval, co se týká prostoru. Ruce měl založené na velkém břichu a nohy se snažil držet u sebe, aby nezasahoval do mého prostoru. O to samé jsem se snažil i já. Nicméně ta polská zvěř co si sedla přede mě a před dceru, by zasloužila vykastrovat!! Né, dělám si prdel... Ale! Před dceru si sedl nějaký plešoun, který si následující hodinku a půl užíval jako kdyby byl na koncertě. Neposedně sebou házel do rytmu tu hlavou, tu trupem, a já ho naprosto chápu. Hudba která se k nám linula z jevištních reprobeden je krutě návyková. Ovšem ten vlasatý mládenec, který hrcl celou svojí vychrtlou vahou do sedačky předemnou, která se opěradlem okamžitě posunula o nějakých deset čísel do míst, kde ještě před chvílí spokojeně odpočívala moje kolena, to vážně přesral. Nehledě na to, že i on se zařadil do zástupu těch, které Smetanova hudba nenechala chladným, takže při každém jeho pařícím pohybu dostala moje kolena na prdel. A když zrovna nepařil, tak se v nepohodlné sedačce neustále přeusazoval a každý jeho pohyb znamenal kontakt nechutné, zatuchlé, stejně jako v metru zapáchající sedačky, s mými bolavými koleny. V pětiminutové pauze mezi Vojtěchem Libichem a Kultem Ohně jsem o svém problému naschvál nahlas povyprávěl vedle sedící dceři, že Ten debil co se přisral přede mě mi oddělá kolena jestli se bude pořád vrtět. Ten debil co se přisral předemě se několikrát na mě otočil a zkoumal mě pohledem a pak něco polsky povídal vedle sedícímu plešounovi. Možná to bylo něco v tomto smyslu: "Hej, Jacek, Kretyn za mną przeklina, że ​​nie ma dość miejsca. Za chwilę pokażę mu, jak mało jest tam miejsca. Taki wieśniak nie będzie mi mówił, jak mam siedzieć w teatrze."  Né hele, dělám si prdel. Kluci si jakože fakt užívali muziku, a byli pohybově nadanější než ostatní a měl jsem kolena na sračku, respektive měl bych, kdybych si pravou nohu nezkroutil doleva a levou nešoupnul našikmo do míst kam patří pravá. Takhle se to celkem dalo... 

A nyní přichází na řadu konečně to očekávané, a já pevně doufám, že POSLEDNÍ vystoupení Kult Ohně tohoto druhu. Celkem vysokou cenu, 990Kč, jsem byl ochoten obětovat také z důvodu, že se jednalo o exkluzivní koncert, který se už nebude nikdy opakovat. Kdyby se teď měla přidávat ještě další vystoupení z komerčního hlediska, byl bych nepříjemně rozladěn. Dalším důvodem proč jsem se rozhodl jet na tenhle výlet (kromě obsahu samotného) bylo, že se dal očekávat vymazlený, k dokonalosti dotažený zvuk, který prý na Brutal Assaultu stál za hovno, jak jsme se mohli dočíst. Poznámka pod čarou - tam kde jsem na Brutal Assaultu stál při Kultu Ohně já, byl zvuk jak víno - konec poznámky pod čarou. A jak to dopadlo? No co vám mám povídat. Nevim jestli to byl záměr po stížnostech, že na festivalu všechno přehlušily kopáky (nepřehlušily) ale právě bicí dostaly v divadelním představení krutě na prdel. Při první písni v podstatě nebyly slyšet. Asi si toho byl vědom i sympatický zvukař, který byl na dosah Medvědovy ruky a našich nechápajících pohledů, a tak postupně bicí vytahoval ze dna sraček až na jakous takous, úplně tu nejminimálnější přijatelnou úroveň. Nevím jestli to slyšeli i ostatní tak jako já, ale já bych řekl, že ani kytary nedostaly tolik prostoru jako na prvním vystoupení na Brutal Assaultu. Zkrátka a jednoduše všemu dominovaly smyčce orchestru. Kdybych měl shrnout zvuk celého smetaního setu, byla by to tato slova: "Zatímco na Brutal Assaultu to bylo o kapele, tady to bylo o orchestru." A o světlech, které byly řekl bych zbytečně předimenzované, a svojí aktivitou potlačovaly promítanou projekci za bubeníkem.

Nevím jestli ten nedokonalý zvuk byl ve všeobecném názoru, mě to přišlo docela líto. Snad až si to koupím na vinylu, a já věřím že se to na vinyl dostane, bude ten zvuk nějak dodělanej ve studiu, aby to neznělo tak plaše. Hodinka se Smetanou v ohni utekla jak voda ve Vltavě. Zaznělo to samé co v srpnu na festivalu. Některé skladby byly dechberoucí (hlavně ty známé melodie, které nosí v hlavě úplně každý, protože je někde už slyšel třeba v reklamě a vryla se mu do palice), některé písně byly trošku chaotické a místy obyčejné, ale takových okamžiků nebylo mnoho. Při dvou nebo třech skladbách z podlahy před kapelou tryskaly ohně (fanouškům v prvních řadách muselo být pořádně horko). 

Když asi ve třech čtvrtinách celého koncertu zazněly smyčce a známou melodií uváděly největší Smetanův hit, Vltava, všichni v sále byly jako na trní. Tohle je prostě monstrózní dílo geniálního skladatele. Tahle písnička by byla skvělá snad v jakémkoliv hudebním stylu. Dovedu si ji představit v hiphopu, ambientu, popu... prostě ve všem. Skvost mezi skvosty! Poslední písní, která zazněla, byla autorská kapelní píseň Váh, to aby aj naši bratia z toho Smetany slízli trošku smetany. A taky že slízli. Po nekonečném aplausu ve stoje a všeobecném jásotu a nadšení z představení, se pomaličku suneme směr ulička k východu a o řadu sedadel nad námi sedí opřená hlavou o opěradlo sedačky v naší řadě nějaká dívka a nehybně se nehýbe. Patrně to byla právě ta z našich bratrů (panečku to je výraz - BYLA TO TA Z NAŠICH BRATRŮ - woke aktivisti LGBTQ+ ze mě musí mít orgasmus), která si slízla více smetany než musela, neboť vedle stojící chalan ji utěšoval "...však hééj, to sa möže stať každému..." . No nevím zežrat se jak pračka ponožku v divadle, na to musíš mít národní hrdost získanou ze skautského oddílu Vysoké Tatry. Nejprve jsem si myslel, že tam normálně blije a říkal jsem si Ty vole co je normálního na tom přijet se pětset kilometrů vyblejt do Prahy do divadla, ale nikde jsem neviděl žádný zvratkový potůček, takže dívka asi jen trochu přebrala. A to se vyplatí!! 

Když se dostaneme na čerstvý vzduch, SODík nám oznamuje, že za jedenáct minut mu jede vlak, tak mu dávám velkou pusu a hned jak odbíhá, mávám mu na rozloučenou zmuchlaným kapesníkem. Posádka našeho automobilu se ztrácí v davu a jde na metro. Jednak proto, že potřebujeme chcát a v divadle bychom se spíš dřív pochcali, než že bychom se dočkali volného WC a druhak taky proč dále setrvávat v tomto městě když nemusíme, žejo. No bohužel demence dementů si vybrala svoji dementní chvilku, to když WC v metru nekompromisně uzavřelo své odtokové kanálky ve 21 hodin. Ve chvíli, kdy má člověk opravdu plný močák si prostě jen řekne Čuráci debilní... Vychcali jsme se tedy až v garážovém parkovišti na Černém mostě, kde byla WC otevřená, čistá, zdarma. Tak jak by to mělo být. Další pražská demence (lidi nemějte mi to za zlé, já vás mám fakt všechny rád a to co tu píšu nesmíte brát vážně) na výjezdu z Prahy směr dálnice na Hradec Králové. Tohle značení při opravě komunikace musel vymýšlet nějaký inženýr a schvalovat Pražák. Jiní debilové by to takhle bravurně debilně nezvládli. Cestou si vypravujeme své dojmy. Já bych to shrnul slovy: Divadelní Kult Ohně byl oproti tomu festivalovému díky zvuku poloviční, ale i tak to byl jedinečný zážitek, kterému, kdyby se nezatáhla opona, vestoje plácáme dlaněmi o sebe ještě teď... Na konec přidávám hodnocení mé dcery, která poslouchá takový ty sračky co frčeji mezi sedumnáctiletejma... "Bylo to zajímavý propojení metalu a orchestru. Pro člověka, kterej nemá o metalu ani ponětí jako já, to bylo pěkný."

   

Pan režisér mého třetího listopadového víkendu mi narežíroval ještě jeden koncert na nepracovní dny, a tím byl, jak briskně prozrazuje titulek dnešního reportu, ponorková akce POD HLADINOU.

No to to trvalo. KONEČNĚ zase někdo v perníkový díře uspořádal koncert, kde není zastoupení jen jednoho hudebního stylu. Však všude kolem je deathmetalu plná prdel a přitom je to tak jednoduchý. Přizvat k deathu 2 žánrově odlišné kapely. I když původně to tak být nemělo, neboť měli vystoupit deathmetaloví Let Them Burn, kteří ale onemocněli. Na plakátu k této akci tedy deathmetalové pořadatele doplnil perverzní grindcore Aggressive Tyrants a "náhradníci" něžněpohlavní doomblackmetaloví Tisíc Let Od Ráje. Tam jsem samozřejmě nemohl chybět. Dokonce i turnaj v šipkách jsem kvůli této akci oželel. Beztak bych házel piču jako vždy. Sice se v Hradci Králové ve stejný čas konala sešlost s kapelami Prolapsed, Bestial Therapy, Belly Error a Milligan, ale mě pardubická akce přišla zajímavější, takže jsem nějak kolem dvacáté hodiny sedl do automobilu a vyrazil do města perníku s beďarovou polevou. Začít se mělo zhruba ve 21 hodin a proto jsem ve 20 hodin zaflokoval své zimní pneu před Medvědovou haciendou s meruňkovou fasádou, kde na mě už čekal na okraji silnice jako šlapka na E55 a mohli jsme vyrazit vstříc pardubickému dobrodružství. Cestou jsem prorokoval, že tam bude tak dvacet lidí. Jééééj, kdybyste jen věděli jak moc jsem se mýlil. V Pardubicích za dobu, co jsem tam nebyl, vyrostl nový kruhový objezd a všude kolem se mohutně buduje. Úplně to změnilo výraz města a i když jsem v oněch místech nikdy nebloudil, protože tam prostě byla hlavní silnice, kterou se přijíždělo směr centrum, díky tomu okruhu, který vznikl a do budoucna bude sloužit jestli jsem to správně pochopil jako výpadovka do nové nákupní zóny a na dálnici, jsem úplně ztratil orientaci. Naštěstí vedle mě seděl Medvěd brtník a ten, ač také trochu zmaten, zavelel: "Tady vyjeď!" (upřímně, ono to ani jinam nešlo). Uposlechl jsem ho a najednou bylo zase všechno v pořádku, zase ty starý dobrý Pardubice. Jak jsem psal, mýlil jsem se v počtu odhadovaných návštěvníků a o tom svědčilo i plné parkoviště před klubem, kdy jsem hned na začátku vychytal poslední volné místečko. Jak jsem psal, mýlil jsem se v počtu odhadovaných návštěvníků a o tom, že bylo plné parkoviště, vůbec nesvědčil počet lidí pohybujících se v hospodě a přidruženém klubu Ponorka. Moji milí, v objektu se totiž pohyboval výčepní, dvě kapely, 8 fanoušků a 4 lidi, které akce dle jejich vizáže vůbec nezajímala a v klidu si popíjeli pivko v hospodě. A ano, nepřepsal jsem se když jsem napsal, že se tam pohybovaly dvě kapely. Hned jak jsme se s pivem lomeno Birellem usadili (nebylo jednoduché si ze všech těch volných míst vybrat to správné) zkoušející kapela Necnon Mortuss nám ústy svého zpěváka prozradila, že kapela Tisíc Let Od Ráje nevystoupí, neboť někteří její členové onemocněli, což jim zavolali den před koncertem a pořádající Necnon Mortuss už nestačili najít náhradu. Inu co se dá dělat... Nic. Tisíc Let Od Ráje jsem ještě nikdy neviděl, takže za mě je to určitě škoda že nepřijeli. Co naplat, musíme se spokojit se dvouma nabušenejma bandama. Chvíli před devátou hodinou si nás všech vosum nebo deset návštěvníků obešel výběrčí vstupného, kterému platíme 200Kč a za odměnu dostáváme čtvrtinkový kelímek a parádní nášivku Necnon Mortuss, která funguje jako vrácenka, neboť na pásky na ruku se jaksi pozapomnělo. 

I když na co vrácenku, když si nás museji všechny pamatovat, když jsme se dostavili v tak nehojném počtu. Zajímalo by mě, jestli se na to Pardubičáci vysrali, protože jim někdo dal echo, že budou jen dvě kapely, nebo že Aggressive Tyrants a Necnon Mortuss nejsou dost velkými lákadly, nebo že se prostě jen chtěli doma u lahváče a pizzy z rozvozu dívat na dementní Clash Of The Stars, nebo lidi odradil pozdější začátek akce, nedovedu odhadnout. Každopádně fakt, že nás tam nakonec bylo 12, prostě zamrzí a mám neblahé tušení že si to Necnon Mortuss příště rozmyslí v Ponorce něco pořádat. V devět večer tedy začíná deathmetalová jízda v podání NECNON MORTUSS. Medvědovi jsem v autě říkal, že tohle se mu bude líbit. A líbilo. I mě. Po zvukové stránce nebylo co vytknout. Po hudební stránce také ne, a to jak všichni vědí, nepatřím mezi milovníky deathmetalu. Kapela celý klub pěkně prokouřila množstvím kouře z kouřovodů, červené efekty byly efektní, světla pěkná. Kurva co víc chtít?? Většina, ne-li všechny písně, pojednávaly o druhé světové válce. Tohle téma je rozbuškou pro levičáky. Jakmile někdo řekne Hitler, Heidrich, nebo něco podobnýho, hned se objeví několik veganských aktivistů a začnou poučovat o tom, že být nácek není správné. Žádný vegan aktivista se naštěstí neobjevil. Asi měli něco lepšího na práci. Necnon Mortuss, ač mají v názvu SS, což by některým kreténům mohlo také evokovat náckovství, samozřejmě žádnými těmihle nejsou. Necnon Mortuss hráli poctivý hutný deathmetal, který se dle "nadšeného aplausu" pár lidí musel líbit celému osazenstvu parketu, kdy každý měl svoji dlaždici a další 4 kolem. Vždycky je mi těch kapel strašně líto když nepřijdou lidi. Neznám finanční podmínky, za kterých se dá pořádat takový koncert v takovém klubu, ale ty dva tisíce vybrané na vstupném to nemohly zalepit. Škoda.

         

S Medvědem si kupujeme poslední CDčka Aggressive Tyrants a já ještě tričko, jdu si pro druhého Birella, Medvěd asi pro devátý pivo a čekáme na headlinera. AGGRESSIVE TYRANTS poslouchám už krutě dlouho. Poprvé jsem je zaregistroval už na střední škole s kazetovým demo počinem "A miminko je na světě". Nikdy nezapomenu na mastné kníraté držky spolužaček, když jsem jim pouštěl co poslouchám. Hele chtěly to vědět samy. Já jim nic nevtíral. Zajímalo je, proč mám na sobě furt jen černé oblečení a jeden kus toho oblečení je zrovna to, co je (Cannibal Corpse a jejich Butchered At Birth). S tímto kouskem šatníku mám i historku, také ze střední, kdy mě paní profesorka Hrdličková, každým coulem elegantní dáma, která dnes už asi hnije dva metry pod zemí, protože jsem ji už dlouho nepotkal, mě chtěla vyzkoušet v hodině literatury. Naběhnul jsem si to k tabuli, ona se na mě znechuceně podívá a praví: "Dane, prosím Vás, sundejte si tu mikinu. Nechci se na to dívat." Inu, co jsem měl dělat, chtěla to, dostala to. Mikina šla dolů a na mém těle se objevilo tričko s tímtéž motivem. Tenkrát, jindy absolutně vážná paní profesorka, se usmála a poslala mě smrdět zpátky do lavice. Bez zkoušení. Ale to jsem odbočil. Jen jsem chtěl dát světu najevo, že Aggressive Tyrants znám už prostě dlouho. Sedáme si k jinému stolu, protože tam kde jsme seděli prvně, se pohyboval opilý vagabund nebezpečně naklánějící se s půllitrem piva a opravdu by vyznělo dost blbě, kdybych tu psal že se mi podařilo z koncertu kde bylo 12 lidí odjet domů politý pivem. A taky ty židle, které tam byly, jaksi nebyly zkonstruovány na lidi s normální postavou, rozuměj na sto a víc kilové muskulatury. První židle se tam pode mnou ve svých plechových nožkách rozjela. Na druhou jsem sedal s velkým respektem a radši se vůbec nehýbal. Kterej pražskej inženýr tohle vymejšlí... No nic, čekáme na Aggressive Tyrants a já Medvědovi pokládám řečnickou otázku: "Jaký to je pro kapelu, která je na scéně přes 30 roků asi pocit, stavět bicí a zvučit, a přitom vědět, že budou hrát pro dvanáct lidí?" Aggressive Tyrants jsou ale profíci, nebo to třeba pro ně byla nová zkušenost a vyzkoušet se má všechno (však o tom hlavně jsou jejich písně hehe), nebo vyhráli na sportku a nic je nerozházelo, protože na sobě absolutně nedali znát rozčarování z nastalé situace. 

Ke koncertu přistupovali jako vždy precizně, hráli docela dlouhý set ALE HLAVNĚ!! - snad poprvé měli fakt parádní zvuk! Děkujeme pane zvukař! Kytarista a zpěvák v jedné osobě se nám svěřil, že je nachlazený, ale vůbec to nebylo poznat na jeho výkonu, který byl stejně jako basistův zpěv excelentní. Takhle s přehledem hrát jsem kapelu ještě neviděl a kdyby si mezi písněmi kytarák nechrchlal a nesmrkal pod masku, tak bych vůbec nepoznal že má nejhorší chlapskou nemoc na světě, rýmičku. Chlape, klobouk dolů. Pozadu nezůstal ani vzadu pan bubeník, který s takovým přehledem mlátil paličkama o blány a činely, až jsem si řikal, že on zraje jak víno. A v jedný písničce, kapela promine, ale název neznám, je taková pěkná bicí vyhrávka, a s takovou lehkostí, s jakou to zahrál, bylo vidět že ho to baví hrát. Jo, anebo jsou to zasraní pozéři všichni a přetvařovali se. Ovšem to, že jsou to pozéři, je asi tak stejně možné, jako že já dnes vyhraju první ve sportce. (pokud ano, Aggressive Tyrants věnuju každému členovi po jednom milionu korun, ale pod podmínkou, že všechny své písně vydají na krásných barevných vinylech. Zamrzí už teď vědět, že se to nestane díky mému gamblerskému štěstí, které na mě za posledních 25 let co sázím, ještě nesedlo.) Aggressive Tyrants zahráli to co bylo potřeba zahrát. Nové písničky, staré písničky, dva covery, KOKOtí píčovinu, mezi písněmi probíhaly veselé hlášky na téma sexuálních úchylek a podobných libůstek. Já nemohu hodnotit jinak než kladně. A budu dokonce ještě smělejší: Toto byl můj nejlepší Aggressive Tyrants co jsem viděl. Ano, přesně tak. A přeju všem, kteří tam nebyli, že to neviděli a neslyšeli. Hned jak Agresivní Tyrani dohráli, odcházíme s Medvěděm pryč z klubu. Nejsem moc na pokoncertní dvoření s kapelama, protože za klávesnicí, to jsem machr, ale když mám s někým vést rozhovor, tak jsem maličkej jak růžová veverka. ...Bože to jsou zase kydy co tu píšu... 😀 

To nejdůležitější v tomto videu je řečeno někdy v čase 09:33

         

Ty vole, pěkně nás sledujou... Zmínil jsem tu při psaní demo "A miminko je na světě" a teď než se nahraje video, tak kouknu na Seznam a tam zpráva týkající se Otýlie Vranské. Otázka za bludišťáka: 

"Na kterém demu Aggressive Tyrants se nachází píseň s názvem "Otýlie Vranská?" 

• A: A miminko je na světě
• B: A miminko je na světě
• C: A miminko je na světě  

Své odpovědi můžete posílat na korespondenčních lístcích na známou adresu Jindřišská 16, Praha 1, 111 50, ale bude to mít stejný efekt jako vysvětlovat panu premiérovi Fialovi, že je kokot.