Jednou takhle na noční mi přijde zpráva od dcery, ve které byl odkaz na větnamskou restauraci. Otevřel jsem si odkaz a okamžitě jsem odepsal, že "Tam chci jet." A hned v první možný volný termín jsem tam taky jel. A proč taky ne žejo. Stejně bylo v plánu zajet do stejného města (Jičín) na pizzu. Přibalil jsem si k sobě do auta moji ženu drahou a vyjeli jsme. Bez dětí. Proč? Protože jsou to šmejdi, co nežerou zeleninu a omáčky takže co by dělaly ve větnamský restauraci... Sluníčko svítilo, můj automobil značky Ford vrněl jak kočičák, pak jsem chytnul ve stínu lesa malý smyk na mokré vozovce, která zůstala asi od rána trochu přimrzlá. Projedeme Chomuticema, sluníčko svítí a ty vole před náma najednou nic. Mlha jako kráva. Tam kde jsem tušil hlavní silnici, Jičín - Hradec, nepropustná bílá tma. Jeden by si řekl "WTF?". Když jsem své zraky obrátil k Jičínu, to byla teprve mela. Jak svítilo sluníčko na tu mlhu a do toho ještě asi někdo zatopil tuhými palivy, vznikl z toho nepropustný žlutobílý mlžný opar. A v Jičíně? Ty vole zase sluníčko a teplo. Už by ty hice mohly skončit. Fakt. Parkování bylo v plánu u supermarketu Kaufland, kde se ještě nenachází závora. Jenže bez šance. Uplně plno. Tak jsem přejel kousek zpátky před supermarket Lidl, kde se pár míst nacházelo. Hurá! Pak asi pět, deset minut pěšky a před námi se rozprostírá hotel, jehož součástí je i MÔC. Móc pěkná větnamská restaurace. Očekával jsem že nás uvítá patnáctiletá dokonalá Větnamečka v černé minisukni a žlutém tílku a o obsluhu se budou starat její o rok a o dva roky starší sestry, toho času vysoké, dlouhonohé, dlouhovlasé šikmooké dívky. Ovšem pozor!! Nic takového se nestalo. Ke stolu nás "usadil" velmi příjemný mladý muž evropského typu. Po lokále se pohybovalo několik větnamských zaměstnanců. Všichni byli hrozně milí a úslužní. Prostředí restaurace bylo na první pohled nově zařízené, designérsky vymazlené, čisté, vzdušné. Míst k sezení hodně. Kdybych si měl tipnout, tak dobrých 70 míst. Ale i tak doporučuju, pokud se tam někdo na základě tohohle vyprávění vypraví, zařídit si rezervaci. My jsme se usadili chvíli po otvíračce a během půl hodinky se to tam slušně zaplnilo. Minimálně teď, když je to čerstvě otevřené, ta rezervace je dobrý plán. To, čeho jsem se bál asi nejvíc, byly hůlky. Ano ty hůlky, se kterými každý Asiat umí od malička nabrat i polévku. A přesně ty hůlky, které já ve svých čtyřicetišesti letech držel v ruce poprvé. K tomu se dostanu. Nejprve se nás ujal "usazovací" servír evropského typu, předal nám restaurační menu doplněné o sushi menu. To jsem ponechal jiným, neboť si nejsem jistý, jestli bylo sushi to, co jsem chtěl.
Menu mají zhotovené pěkně bytelné, obrázkové, takže pro hloupé debily jako jsem já a moje drahá choť, aby si mohli v klidu prohlédnout, co jim přistane na stole. Pak jsme si objednali tekutiny. Já točeného grepomelového Birella, drahá žena maracujový džus a větnamskou kávu, která překapávala z nějakého mosazného překapávače.
Pak jsme se chvíli hrabali v tom Menu a i když bylo obrázkové právě pro takové debily jako jsem já, i tak jsem si přesně nedokázal představit co dostanu. Například plněné pečené knedlíčky, které vypadaly jako hlavní jídlo, jsem se obsluhy zeptal, jestli je to hlavní jídlo, a obsluha že není, že je to předkrm. A přitom na obrázku to vypadalo, jako kdyby to byly pořádný knedle. Ne nebyly. Ale i tak jsem si je objednal. Protože jak furt čumím na korejský filmy a seriály a vidím jak se tam podobnýma knedlíčkama ládujou s orgasmem v obličeji, musel jsem to ochutnat. Jako hlavní chod jsem si pak objednal sprosté slovo (rýži) s hovězím masem a zeleninou na kari. Moje drahá choť něco nevim co. Můj předkrm po chvíli přistál na stole v krásném servíru.
Větnamská žena mi to přinesla v jakémsi dřevěném kulatém něčem s poklopem a vedle položila kalíšek nějaké omáčky. Že bych konečně poprvé ochutnal pátou chuť, které se říká umami, která se právě v takových omáčkách vyskytuje? Zvednul jsem zvědavě poklop a tam na mě smutně koukaly čtyři malé knedlíčky. Tolik tedy k obrázkovému menu, ze kterého jsem vytušil, že knedlíčky jsou vzrůstu většího. A nyní se dostáváme k dřevěným hůlkám, které byly zastrčeny v pouzdře společně s vidličkou a lžící. Vzal jsem hůlky do ruky a když jsem byl připraven je použít, zjistil jsem, že jejich špičky vůbec nedokážu přiblížit k sobě. Úhledně jsem tedy ty hůlky zase zasunul do pouzdérka ke lžíci a noži. A nebohé knedlíčky sežral rukou. Nevím jak velké faux pas to bylo, ale bylo mi to jedno. Prostě vidlák no. S tím nic nenaděláš. Knedlíček jsem si namočil do přiložené omáčky a zakřupnul se (to jako že se do něj zakousl a ono to křuplo). Héééj! Počkééj vole! Tohle je dobrý! To není jako to zkurvený dojebaný větnamský bistro v Novým Bydžově, kde si můžeš dát buď obyčejný nudle nebo šlichtu. Tohle bylo teplý, křupavý, voňavý, hovězí, mletý, pečený, namočený, umami-ový, dobrý. Škoda že to nevedou taky jako hlavní chod. Třeba jo, jen jsem si toho nevšiml, protože jsem si vybral něco jiného. Knedlíčky ve mě zakřupaly jak zlomené vazy ve filmech se Stevenem Seagalem a já byl fakt spokojený. Jasně, žádná velká gastronomie to asi nebyla, ale převeďme si to do muziky. Třeba takový "Transilvanian Hunger" od DARKTHRONE. Jednodušší a obyčejnější to snad už nemůže být, a přeci je to skvělá záležitost. Za mě tedy knedlíčky super. Mohl tam být za tu cenu ještě jeden navíc, ale tak zase většina lidí není tak nenažraná jako já. Větnamka uctivě odnesla prázdný dřevěný košosoudek po knedlíčkách a poloprázdnou mističku s omáčkou. I když jsem si namáčel poctivě, bylo jí v tom prostě zbytečně hodně. Chvilku si povídám se ženou o píčovinách ohledně vánoc a najednou vidím jinou Větnamku, kterak se k nám blíží se dvěma obrovskýma talířema.
Co se nacházelo v ženiným talíři nemám šajnu, ovšem co se nacházelo v tom mém, byla slast. Ne ani tak pro oči, protože se prostě jednalo o hovězí maso, které bylo nakrájené, plavalo společně se zeleninou v dožluta zbarvené omáčce a po straně byl jeden velký kopeček sprostého slova, tedy rýže. Na kterou jsem jen tak mimochodem alergický v tom smyslu, že se po ní dusím. Hůlky jsem protentokrát vynechal, i když jsem se nenápadně mezitím podíval na jůtůb, jak se mají používat a je to opravdu jednoduché. Vzal jsem lžíci a ochutnal sprosté slovo. Bylo úplně jiné než sprostá slova v jiných hospodách, jídelnách, doma. A pak to hlavní. Mé milované kari. V menu se psalo, že je to pikantní. Ale piču, jak by řekl rodilý Ostravak, muž s kratkym zobakem. Vůbec pikantní to nebylo, ale ta chuť!! No do píčy chlupatý voňavý! Skvělá chuť! Výborný, šťavnatý, hovězí měkký, nebylo toho málo, zelenina dobrá, nicméně všemu vévodila kari chuť. A proč taky ne, když má v sobě název toho jídla slovo kari. Bylo to prostě vynikající a tak obyčejné jídlo, že by ho zvládli určitě všude jinde. V tu chvíli na tom místě mi to přišlo ale krutě asijské. Opravdu vynikající. Všechno jsem to vyžral a kdybych byl doma, tak bych i talíř vylízal. Moje drahá choť, která už dvacet let drží dietu aby se vešla do plavek a pořád se do nich nevejde, tak má pidižaludek, takže půlku jejího jídla nesnědla. Nastalo tedy jako vždy obligátní prohození talířů a ze mě se stala popelnice. Nasypal jsem do sebe i její jídlo, které nebylo tak dobré. Byla v něm cítit ve větší míře ta pátá asijská chuť, která mi přišla trochu jako chuť polévkového tekutého dochucovadla, lidově řečeného magi. Myslim ale že kdybych předtím nezbouchnul talíř toho vynikajícího kari jídla, tak bych nadšeně hýkal i nad jídlem mé drahé polovičky. Po chvilce opět odpluje prázdný talíř ladnými pohyby do kuchyně, obsluha se nás zeptá, bylo-li vše v pořádku, na což se nedalo odpovědět jinak než tak jak jsem odpověděl. Když jsme dopili své grepomela, maracujy a kávy, odešel jsem k baru zaplatit. Větnamka, která by si za to mohla sama, jak s oblibou říkáme šukézním dívkám, mi sdělila, že moje útrata pro tento den je 681Kč. Je to málo? Hodně? Co já vim... Podávám jí tisícovku a hlásím, že to nebylo 681Kč, ale 700Kč.
Větnamka oběma rukama s pokorou a úklonem ode mě přebírá modrou bankovu a byla to ta úplně nejvíc sexy věc jakou jsem kdy viděl. Vždycky jsem to chtěl zažít, protože samozřejmě z asijské kinematografie na kterou koukám a která poslední dobou díky absenci woke nesmyslů převáhla pomyslné misky vah na svoji stranu, co se týká poměru shlédnutých filmů a seriálů, vím, že v Japonsku, Korei a podobných destinacích, to takhle prostě je slušnost. Jako kdyby mi řikala "Ty seš můj pán a ty mi ukazuješ kde má kozel píču. Já sem tu vod toho abych ti sloužila." Já nejsem zmrd, takže od ní oběma rukama převezmu zpět tři stovky s účtenkou, poděkuju a trošičku se jí ukloním. Myslím, že se na mě usmála, nebo se smála mě nebo nic, nevím. KAŽDOPÁDNĚ!! Mám tušení, že jsem v této Jičínské pobočce nebyl naposledy. Moje nadšení je nejspíš dost ovlivněné tím, že zatím veškeré moje zkušenosti s asijskými pokrmy byly vyhotoveny v různých pochybných špinavých zavšivených bistrech, které běžná většina Čechů považuje za tu jedinou pravou větnamskou kuchyni. Ne. Tohle nebylo obyčejné bistro, nebo hladový vokno, tohle byla příjemná restaurace se skvělou obsluhou, krásným moderním prostředím a chutnými pokrmy. Jediné co mi zkazilo celý zážitek, byla zkurvená ukrajinská a evropskounijní vlajka na protější budově, které jsem si bohužel všiml až při odchodu. Kdybych si jí všiml při příchodu, mohl jsem ty sračky zajíst... Většinu fotek v dnešním blábolu obstaral přívěšek z Temu. Malinkatej foťáček, kterej v dobrých podmínkách, rozuměj slunečno, fotí fakt pěkně. V interiéru to není už taková hitparáda, ale copak jsem nějakej profesionální anální fotič? Nejsem. Bohužel jsem zatím nepřišel na to, jak srovnat, nebo odstranit nesprávný datum a čas z fotek...
