Kdybych na modré sociální síti nesledoval kapelu Samael, patrně bych se o tomhle festivalu s fakt hodně blbým názvem vůbec nedozvěděl. Ale jelikož nýbrž poněvadž Samael sleduju, jak na síti tak všeobecně už přes třicet let, tak jsem se dozvěděl o tomto festivalu a zavčasu jsem zakoupil vstupenku. Stejně tak učinil i Amorfis, se kterým jsme se v inkriminovanou dobu, rozuměj ráno v den konání, sešli na nádraží a já zase po dvaceti dvou letech vyrazil do Ostravy. Autobusem a vlakem. Na otočku prosím pěkně. V mém kmetském věku vykon nevydany, jak by řekli kluci Ostravaci kratke ostre zobaci. Jen tak mimochodem, minule jsem do Ostravy zavítal také vlakem, také na otočku a také v tom měl tenkrát prsty Samael a další. Cestou k nám do vozu českých drah přistoupil ještě Marján. Aby taky ne, když sestava byla naprostá pecka. A cena za vstupenku v předprodeji za třináct stovek? To chceš ty vole.
Ovšem ne vše probíhalo dle mých představ. Například noc před odjezdem jsem toho mnoho nenaspal, neboť venku chcalo jako kráva, mě to vzbudilo a od tří hodin jsem čuměl do stropu nemohoucí zavřít oči natož usnout. Teplo ráno taky žádný nebylo a když jedete na celej den trajdat někam do prdele, tak řekněme si to moji milí, potřebujete nějaké to pohodlí. Na konec i přes nejasnou předpověď počasí, která se měnila ze dne na den z palerma po sychravo a déšť, bylo tak nějak akorát. Cesta byla také bez problémů. Tytam jsou doby, kdy České dráhy byly vážně otřesné, jejich vlaky špinavé, hlučné a nebezpečné. Nyní si našinec vozí prdel v moderních vozech, hezká, sympatická, pronikavě modrooká stewardka roznáší pivo, kávu a jiné pochutiny. Ve vlaku jsme slyšeli vlastního slova a považte, že s námi v kupé v klidu podřimovala, no spíš chrápala jak tele, plnoštíhlá dívka a my slyšeli, jak si pochrupuje. Pan průvodčí nebyl ani ožralý, smradlavý vagabund, jak jsme na to byli zvyklí z dob dávno minulých, ale byl to čistý, střízlivý a upravený mladý muž, jehož kontrola jízdenek nesnesla jakékoliv debaty. Říkali jsme si, že jakou musí mít ten člověk paměť na xichty, aby nezapomněl naskenovat každému přistupujícímu jízdenku. No i když zrovna nás se to netýkalo, protože třeba Amorfisův xicht jen tak někdo nezapomene. Za příjemné debaty jsme se vlakem prodebatili až do te skurvene Ostravy. A teď zhluboka nadechnout, protože tohle město je síla. Jejich vlakové hlavní nádraží musel navrhovat patrně nějaký inženýrský retard, který si právě něco šňupnul. To jdete od vlaku po schodech nahoru, pak po schodech dolů, pak po schodech zase nahoru, křížíte různě trasy jiným, až nakonec vylezete ven před nádraží, kde je to hnusný jak prdel vašeho šéfa. Architektura která pamatuje Husáka, všude bordel, smrad a špína. Jdeme rychle na tramvajovou zastávku s tím, že tam bude automat na jízdenky. Byl.
Ale nějak jsme nepobrali, jak ten jejich dementní systém funguje. Tak jsme zašli do prodejny Relay na nádraží, kde jsme se obsluhy zeptali, jestli mají jízdenky na tramvaj. Nasraná obsluha, které asi vadilo, že musí otevřít hubu, nám arogantně sdělila, že jízdenky se už sedum roků neprodávaji a ať si zajdem do automatu. Tam jsme teď byli ty krávo!! No nic, jdeme tedy ven k automatu, se kterým tam zápasí další dva ogaři. Ani boha pojebanýho nemůže absolutně nikdo normální, kdo nejezdí pravidelně, nebo mu někdo nevysvětlí ten dementní jejich systém, pochopit. A jak to teda funguje? Z automatu každopádně v žádném případě nevyleze žádná fyzická jízdenka. Platit se dá kartou, nebo i bankovkami. Jenže!! Těma prachama si předplatíte virtuální kartu s nabitým kreditem. Nebo aspoň tak jsem to pochopil. Jak tak karta funguje pak, jestli přiložíte telefon v tramvaji, fakt nevim. A není to tím, že bych byl retard. Nechápali jsme to prostě nikdo. Ledaže bychom byli retardi všichni. No nic, jdeme na tramvaj s tím, že v tramvaji bude třeba nějaké jiné zařízení na zaplacení jízdného. Bylo. Ještě méně srozumitelné. Platit se tam samozřejmě dalo už jen bezhotovostně. Marján přikládal kartu a mačkal displej jak zběsilej, ten nám hlásil, že máme jízdné zaplacené, ale... kurva kde? jak? a co? Z účtu mu žádná platba neodešla. Žádný doklad o zaplacení nemáme. Dva ogaři, kteří zápasili s automatem venku, to po chvíli vzdali, stejně jako my. Prostě bylo nad naše síly zaplatit za služby. Když přijde revizor tak ho buď vyhodíme z vozu nebo to nějak uhádáme. Hned na další zastávce s rachotem sobě vlastním nastoupilo několik tmavych ostravskych domorodcu, kdy jejich nejsilnější hlas, patřící ženě, láteřil na celou tramvaj "Héj, móre, choď do piči zkurvysyne abys chcípl!" Na dalších zastávkách vždycky pak nastoupila dvojce mladistvých domorodců stejného druhu, aby obhlídli situaci uvnitř vozu a na té samé zastávce zase vystoupili, když zjistili, že v tramvaji skoro nikdo není a šance na lup by byla mizivá. A tím na dlouhých třináct hodin skončila Ostrava hnusná...
Dostali jsme se totiž do podhradí místa konání festivalu. A tam se mi to líbilo. Udržované trávníky, parčík, asfaltové cesty. Než se pustím do samotného festivalu, musím se ještě zmínit o jedné věci... Asi v polovině srpna se mi ozvala jedna má polská kamarádka, že má možnost zařídit mi volný vstup. Prostě bych byl na seznamu hostů kapely Samael. No to bych byl kurva blbé kdybych do toho nešel. Moji předprodejovou vstupenku jsem pak vetřel Marjánovi. Na ruku jsem dostal žlutou pásku, zatímco většina ostatních, rozuměj obyčejných návštěvníků festivalu, měla bílou. Připadal jsem si hodně důležitě. Honem na první kapelu, která hrála na V podhradí stejdži, což byla stage, která se nacházela v podhradí na travnaté loučce, která byla zprava doleva z kopce. Na Czech Death Festu je to z kopce zleva doprava. "Od novýho roku budem mít nohy srovnaný." pronesl Amorfis. "Ty budeš srovnanej už za dvě hodiny vole." odvětil jsem mu, neboť pivo tam měli chutné a nám v té šalině docela vyprahlo. Já popíjel Ratara za 65, kluci mlsali dvanáctku od Radegastu. Honem omrknout kapelu, která se jmenovala INFESTED ANGEL a která drtila deathmetal. Bohužel to zvukaři nedotáhli do uspokojivého konce a tak se z jejich deathmetalu stala hluková koule. Když Infested Angel dohráli, přesouváme se na asi hlavní stage, která je na nádvoří. Za plotem na nás jako na opičky někde v ZOO zírají turisté zrovna procházející kolem. Divim se že si nás nefotili... K hlavní scéně se jde hezkou podloubní uličkou, za kterou hned v pravo byl prostor vyhrazen pro chcaní, sraní a mytí rukou. Po pravé straně pak vedlo dřevěné molo, po kterém jste se mohli dostat pod střechu, kde byla odpočinková zóna, která čítala několik stolů a lavic. A výčep.
Naproti je hradní věž, také s nějakým prostorem, který jsme ale byli líní prozkoumat. Po pravé straně pódium a ulička s pokrmy, které se stávali z nevim čeho. Já si vystačil s počesnekovanou škvarkovou plackou a kvášákem. Ulička na druhé straně slibovala stánek s kaplením merchem, nealkoholickými nápoji, alkoholickými nápoji a úplně vzadu probíhaly snad nějaké přednášky. Nevim, nezájem. Jelikož na tomhle festivalu jedna kapela skončí, a druhá začne hrát téměř okamžitě, vrháme se před prkna co znamenají thrashmetal na kapelu AWRIZIS. A víte co? Awrizis je patrně jediná thrashmetalová kapela na světě, která hraje melodický death/black. A hraje ho naprosto skvěle! Zvuk páni zvukaři dohnali k dokonalosti a tohle se mi fakt líbilo. Jestli to bylo tím, že měli o jednu kytaru víc, než kapela na vedlejším pódiu, nebo jestli to bylo tím, že jsou to lepší muzikanti, nebo mají lepší vybavení, netuším. Jen vím, že jsem byl okouzlen! Tou dobou poprvé politováváme, že jsme u vstupu nedostali nějaký malý tištěný program. Ano, bylo několik míst, kde byl program přehledně vytištěný, ale každý to řešil tím, že si to vyfotil. Stejně tak i já. Jenže v telefonu už to tak přehledně nevypadalo. Zvlášť ne v tom mém miniaturním. Bylo to tak nepřehledné, že jsem dokonce jednou mystifikoval kluky, že asi musí být nějaká změna, protože hraje něco jiného, než je v programu.
Také zjišťujeme, že od příštího roku tahle akce už nebude jednodenní, ale dvojdenní, proběhne 28 kapel, z nichž čtyři už jsou známé, ovšem mě zajímají jen dvě, a sice Cult Of Fire a Memoriam. Hlavně ta první v prostředí hradu bude dozajista skvěle vypadající. Jedna z mála věcí, která je na Ostravě vývozním artiklem, jsou CARNAL DIAFRAGMA. Parádní grinding cyping gore pičing. Po skotačivém grindu rychle seběhnem do podhradí na GORGATRON. A teprve teď můžeme posoudit, jestli to po našem příjezdu posral zvukař, nebo kapela. Bylo to to první. Gorgatron to do nás valili fajně nadprůměrně. Hned jak skončili tak nohy na ramena a poklusem v trysk na hlavní scénu na dalši kratke zobaky, konkrétně úderku NAHUM. Hele tohle není úplně můj šálek ústřicové omáčky, ale vůbec mi to nevadilo. Absolutně nic mi tam nechybělo. Pivo v ruce, nepřelidněno, krásné prostředí, parádní zvuk, několik známých, prostě pohodička. Po Nahumech jsem se klepal na CIEŃ. Polský to blackmetal ale přes veškerou jejich snahu mě nenadchli tak, abych se z nich posral. Jako image měli fakt přítulnou. Vypadali jako kdyby právě vylezli ze septiku, ale hudebně mi v tom něco chybělo. Nějaký tah na bránu, nebo něco ve zvuku, já nevim. Zvukově to v první lajně nebylo nic moc. Před zvukařem to bylo celkem dobrý, ale jak píšu, něco tomu chybělo. Hráli povětšinou v pomalém a středním tempu a vlastně mě fakt zaujala jen předposlední píseň. A to mám tenhle druh muziky, sucide blackmetal, fakt rád. Možná že i fakt, že hráli za denního světla tomu moc nepřidal. Nevim. Asi jsem čekal něco lepšího.
KAŽDOPÁDNĚ!! Díky tomu, jak jsem byl chvíli v první lajně, jsem zjistil, jednu důležitou věc. Můj žlutý náramek mě opravňoval vstupvat i tam, kam to bylo ostatním zapovězeno. Takže jsem mávl na securiťáka, ten mi otevřel dvířka a šup, už jsem mohl líbat nohy tu kytaristovi, tu zpěvákovi. Víš co, já jak jsem tupej jak majzlik a neumím v takových věcech chodit, tak jsem prostě netušil, že kromě volného vstupu mám i tuhle výhodu. A teď si mě tam představte. Vošklivej, obézní, krátkovlasej prošedivělej idiot s třípalcovým telefonem hrdě pořizuje nekvalitní snímky hned vedle novinářů a profesionálních fotografů, kteří měli k dispozici vybavení za statisíce s objektivy za miliony. No k popukání! Ale jelikož jsem člověk nenáročný, na žádnou kapelu jsem tam neopruzoval déle než pět minut. Ono taky co tam, když zvuk je tam jak z prdele, lidi z hlediště na vás čuměji jak na vraha a vám samotnýmu tam taky není dvakrát příjemně. A nyní je třeba zmínit jednu ošemetnou a rozhodně mínusovou záležitost tohoto festivalu. Nevím kolik tam vlastně mohlo být lidí, ale tři srací ToiToiky a dvě chcací rakety pro chlapy, které byly k dispozici, bylo žalostně málo. Najednou tedy mohly srát pouze tři ogaři a chcát o pět ogarů víc. Nehledě na to, že to byly nějaké miniaturní připrclé rakety, takže nejenže se tvořily dlouhé fronty na chcaní, ale chcanky už za denního světla začaly vytékat pěkně ven a jejich rozklad se čpavkovou vůní nesl po celém hradu.
Jo a taky došel Ratar. Kurva to je snad nějaká nemoc v posledních letech, že dojde na festivalu pivo. Když se to stalo v Modré Opici někdy před dvacetidvouma rokama, tak jsem se zařekl že tam už nikdy nepůjdu. A zatím to dodržuju. Tak bacha milí pořadatelé festivalů, abych se nezařekl i proti vám. Měli byste hned o jednoho platícího blbce míň!! Kurva tohle se nesmí stát aby došlo pivo!! Co naplat, když je zle a koza dojí krev, musí se jednat. Dál jsem pil dvanáctku. Pak fajně zabékali ROTTEN SOUND, ale zdálo se mi že hráli jen krátce. Skončili o deset minut dřív než bylo v programu uvedeno a když se lidi sebrali a odkvačili na vedlejší pódium pod hrad, tak začali znova hrát. Ach jo. Taková amatérská chyba. O tom, že i v podhradí umí zvukaři udělat hlasitý a ostrý zvuk, nás nadobro přesvědčil ORIGIN. Marján sice prskal, že to trhá uši, že jsou tam samé výšky, ale já myslím, že to Marján jen nějak špatně slyšel, protože mě se zvuk líbil hodně. Každý to máme holt nastavené jinak. A jako vždy (dvakrát) tak i tentokrát se mi Origin líbili jak cyp, jak výstižně říkají místní bílí domorodci. Hele co tam vyváděl jejich basák, nad tím zůstával rozum stát. A pak to přišlo. Ještě teď se tomu musím smát, když přemýšlím nad absurditou celé záležitosti. Potkávám se s mojí zmíněnou polskou kamarádkou, která mi zařídila abych se ocitl na quest listu jedné z hlavních kapel. Po uvítacím ceremoniálu, kdy se s ní a dalším polským kamarádem pozdravím, dáváme se do řeči, abych si po nějaké konverzaci, která proběhla před translatory a chat AI, protože jak víte angličtina je gay a polština je směšná, si všímám, že ona, která mi zařídila žlutou pásku, má na ruce jen pásku bílou, tedy pásku normálních smrtelníků. Chvíli o tomto stavu debatujeme, protože ona nevěděla, že je to nějak rozlišené a měla za to, že oni mají tu správnou pásku. Vedli jsme o tom rozhovor plný smichu a překladatelských oříšků, až jsem navrhl, že to půjdu zjistit ke vstupu. A teď pozor, teď přijde rozuzlení celé této veselé příhody z natáčení.... Přijdu ke vstupu a říkám ostrafskemu ogarovi: "Hej, kemo, tady kámoši jsou na stejným questlistu jako já ale já mám žlutou pásku a oni bílou, proč to tak je?" "Jo tohle no, my jsme ti omylem dali žlutou, VIP. Tys měl dostat taky bílou jako oni." Celé moje vnitřnosti se mohly posrat smíchy, ale navenek jsem nedal nic znát, protože jsem položil zásadní otázku: "A ty mi tu žlutou teď sebereš?" Aha?? No? To je ale nervák co? Tak si nejdřív přečtěte tenhle vtip a teprve pak se dozvíte jak to celé dopadlo...
Manželé jsou na večeři v luxusní ostravské restauraci.
Najednou ona během jídla bezděčně olízne nůž.
Manžel jí okamžitě vlepí facku a zařve na ni: "Bonto pičo, bonton!"
No tak jsme se zasmáli, ale protože je tenhle vtip tak trochu suchej a někteří voliči Petra Fialy by ho nemuseli pochopit, tak si dáme ještě jeden.
Přijde Ostravák s manželkou do obchodu v Praze a vybíraji si lednici.
Když si vyberou, přijdou za prodavačem a Ostravák povídá: "Fofrem mi zabal tu Calexku, pičo."
Prodavač balí Calexku a přitom se ptá: "Vy jste z Ostravy, že jo?"
Ostravák: "Jasně, jak jsi to poznal?"
Prodavač: "No podle té piči."
Ostravák se otočí na manželku a říká: "Sem ti řikal, abys zustala doma."
Nooo, tak ten byl hnusnej. Ale mám takový tušení, že bude nad chápání voličů Víta Rakušana, tak přihodím ještě jeden, ten snad už bude pro všechny pochopitelnej.
Indiáni zajmou Pražáka, Brňáka a Ostraváka. Přijde náčelník a povídá: "Máte to špatný, pánové, zabijeme vás a z vašich kůži si naděláme kánoe...ale že jste cizinci, můžete si vybrat jak umřete." Pražák se zamyslí, řekne si o dvě krabičky rohypnolu, všechny ty prášky sní, usne a tiše umře. Brňák se zamyslí, řekne si o pět litrů slivovice, vypije to na ex, upadne do bezvědomí a umře na selhání jater. Ostravák se zamyslí, řekne si o vidličku a začne se s ní bodat všude, po celém těle... Už je samá díra, krev stříká, Ostravák pomalu vypouští duši, ale z posledních sil se ještě vzchopí, koukne na náčelníka a povídá: "A máš po kánoi, pičo."
Hahahahahahaha. No a co mi odpověděl ten výběrčí vstupného u brány? "Ne." Uplně normálně mi tu pásku, která mě opravňovala k volnému pohybu po celé Ostravě, od ministra zdravotnictví až po audienci u Jeho svatosti papeže ve Vatikánu, nechal. Když jsem to pak vytlumočil mým polským přátelům, všichni tři jsme vyprskli smíchy. Kámoška mi řekla, že management Samael zjezdí jak prašivýho psa a asi se tak i stalo, protože když později dorazila kapela Samael, viděl jsem jak jí zpěvák dává backstage pas. Tím skončila moje slavná éra žlutého VIP náramku.
Na pódiu na nádvoří burácí PUNGENT STENCH, chcanky z raket vycucává automobil k tomu určený, počasí je absolutně ideální, zvuk skvělý, hrad krásný, lidi kolem mě pohodoví, muzika vynikající, dvanáctka chlazená. Dopiče no nemáme se dobře? Nezařídil to ten nejlepší světový leader skvěle? Po Pungent Stench ale nabíhá v podhradí můj osobní co-headliner, belgičani ENTHRONED. A přátelé, můžu potvrdit slova našeho milého benjamínka Malýho Járy, který sice v Ostravě s námi nebyl, ale proklamoval dopředu, že se mi to bude líbit, ano, tak poslušně hlásím, že líbilo. A dokonce tak moc, že fanfára TaTaDaDaaaaa!! Enthroned se stali v mých uších nejlepší kapelou celého tohoto sympatického festivalu. Jejich projev byla čistokrevná jízda černé belgické mrdky stékající po rohách kozlí hlavy. Naprosto vynikající a odzbrojující show, na kterou jsem čuměl s otevřenou hubou nejen já, ale i ostatní. Opět jsem využil výdobytku žluté barvy náramku na jednu písničku a vrátil se před zvukaře obdivovat skvělý výkon kapely. Jedinou kaňkou na celém jejich setu bylo, že se mi naplnil močák na 110% a hrozilo protržení. Na čele mi blikala červená kontrolka s nápisem FULL PISS takže Enthroned a jejich černá mše, neEnthroned a jejich černá mše, musel jsem jít odpustit. Naštěstí nebyla žádná fronta, takže jsem mohl jít hned nachcat půl rakety. Chčiju si a najednou koukám přiřítil se Amorfis, který ale už byl asi třetí v pořadí. Chčiju a koukám, Amorfis u druhé rakety taky chčije. Já chčiju dál a najednou koukám, Amorfis už odešel. A já furt chčiju a chčiju, a furt to ze mě stříká a teče proudem. Tohle asi nebylo moc zdraví prospěšné nechávat to na poslední chvíli. Jenže když ono si to tam všechno tak pekelně sedlo, to dobrý pivo a hudba a prostředí, myslel jsem, že vydržím až do konce. Nevydržel. Hned jak jsem dokončil vypuštění močového měchýře, pospíchal jsem honem zpět na Enthroned a vychutnával si jejich skvělý set až do konce.
Co naplat, dávám si poslední pivo, protože mě za pár hodin čekal volant. Koukám na ASSASSIN, kteří mě zaujali hlavně písničkou "Kurva", kterou si z plna hrdla všichni zazpívali a byla to švanda. ATHEIST vynechávám a jdu si pro podpis. Kapele Carcass světla totiž obsluhuje bývalý člen Samael, Masmiseim, takže si od něj nechávám podepsat dvousetkorunovou bankovku. Ne, nejsu blbý. Bankovka je neplatná, má úzký proužek a do banky s ní nepoběžím... Zbytek Samaelu jsem ani nesháněl. Pokud by chtěli mezi lidi, tak by přišli. Jenže hráli až jako poslední, takže pokud po koncertě přišli pozdravit fanoušky, my už tam nebyli. Každopádně nás čekal hlavní headliner, slovutný CARCASS, legenda, na kterou přísahá nejeden fanoušek tvrdé hudby. A můžete si být jisti, že Carcass neponechali nic náhodě a jejich zvuk, světla a hudba byly vynikající. Hele doma bych si to nepustil. Ale na koncertě to oni dokážou vždycky rozbalit, že je z toho nejednomu chvějno po těle. Zvukově to v prostoru přímo u kapely ze strany bylo uplně na hovno. Vlastně vůbec nevim, co z toho ti lidé mají, že odtamtud koukají na kapely. Tam bych si nevychutnal ani pouličního harmonikáře, natož Carcass. Když dohráli, jdu si koupit tričko Samael a honem do podhradí, kde už kvičí, vříská, ryčí a sýpá pan Lutinen se svojí družinou IMPALED NAZARENE.
Opět se na ně jdu podívat do zapovězeného prostoru ale je tam tak špatnej zvuk, že tam vydržím opět jen jednu písničku a mizim před zvukaře. A víte co? Ono to nebylo ideální ani v hledišti. Navíc po Carcassu někteří odešli, takže dav před kapelou velmi prořídl a neprojevoval tolik emocí, kolik by si Finové přáli. Jenže ono to nebylo jenom fanoušky. Podle mě za to mohl výběr písní. Když jsem viděl Impaled Nazarene naposledy, jejich set jsem znal téměř nazpaměť, protože hráli hlavně ze starých desek. V Ostravě jsem nerozpoznal ani hovno. Buď to bylo tak zprasený zvukem, nebo prostě jen setlist byl z novějších pecek, které nemám naposlouchané. Takže pro většinu z nás když zazněla píseň z alb Ugra-Karma nebo Suomi Finland Perkele, odezva nějaká byla. Ale jinak musím říct, že kapela byla přijata vlažně. Stejně tak tomu bylo i u mě... Když jsem chodil na nádvoří do VIP, používal jsem k tomu jakousi jídelnu nebo co to bylo, kterou se dalo projít ke kapele. V té jídelně se podávala nějaká rýže nebo co já vim a byl tam kávovar, asi všechno zdarma, hele, já z toho nic nevyužil. Nemám na takový věci prostě vlohy, někde se napchávat zadarmo. A to ani když jsem zjistil kolem půl jedenácté, že kavárna je už zavřená a já měl takovou chuť na kafe. Chodil jsem tam kolem toho kávovaru s papírovými kelímky, ale myslíš že jsem tam zmáčkl ten čudl? Ani píču vole. Nebo že jsem se tam nažral? Ne. Takhle mě to nebaví. Jsem prostě zvyklý za věci a služby platit. Tak takový ogar su ja. A jde se do finále lejdýzendžentlmen. Na řadě byla moje srdcová záležitost, kapela ze Šwajcu, SAMAEL. A navíc si pro nás připravili jejich legendární album "Ceremony Of Opposites", což je album někdy z roku 1994 a byla to první věc, kterou jsem od nich slyšel. Okamžitě jsem v tom objevil lásku na celý život. To už je 31 let. A stále mě to drží. I když dnes je kapela někde úplně jinde. K jejich setu asi tolik, že pokud bych to album neznal nazpaměť, z větší části i slova, i když angličtina je gay a anglicky neumím, slova znám, hudbu znám do posledního detailu, tak bych to naživo snad ani nepoznal. Jednak byl zprasenej zvuk, kdy nebyly téměř žádné výšky, což u alba, které má ostrý řezavý zvuk, je problém a jednak živá část bicích, která byť byla používána jen sporadicky, nebyla nazvučená vůbec. O zvuku za bariérou, kam jsem mohl díky žluté omylové pásce, nemá vůbec cenu se bavit. Ono to ve výsledku bylo jedno, protože to co se hraje na ty živé bicí, je i naprogramované v automatu, ale z minulých koncertů Samael vím, že to má znít úplně jinak. Mohutněji, dynamičtěji, hlasitěji.
Nebo třeba industriální vložka v písni "Son Of Earth", ta jakoby jela jen z odposlechů. Ta část skladby je uplně vynikající, dunivá, house techno část, která musí svým zvukem rozhrnout celý náměstí a ne ty vole že bude slyšet jen takové mělké -puc-puc-puc... Škoda. Když zazněla poslední píseň přehrávaného alba, následovaly přídavky. Zazněly písně z alb "Passage", "Eternal", "Lux Mundi", "Hegemony" a "Solar Soul". A tam si to všechno sedlo. Zvuk byl najednou takovej jakej má bejt, přeci jenom se jedná o novější písně, které mají na albech jiný zvuk než deska z roku 1994. Takže nakonec jsem vlastně byl spokojený, tak vůbec nevim co tu pičuju. Ale jak se nenápadně zmiňuju výše. Kdybych to neměl naposlouchané, asi by mě to sralo, takže chápu, když někdo, kdo Samael zná jen z rychlíku, bude říkat že to byla sračka. Pro něj ano. Pro mě ne. Ale i tak kdybych měl vyhodnotit pořadí nejlepších kapel v mých uších, nebude to Samael kdo bude na špici. Nejlepší byl jednoznačně ENTRHONED, jako druhé bych umístil CARCASS, a třetí místo by si rozdělili AWRIZIS, SAMAEL a ORIGIN. Ano prosím, a tady končí krásná ostravská pohádka. Skvělé místo, skvělé kapely, výborné pivo.
Teď nás čeká porod, tedy pochod noční Ostravou a tím se dostáváme k hnusu ty vole jakej našinec u nás nezažije. Pěšky jsme šli na hlavní nádraží. Nejenže tam v Ostravě navigace nějakým zvláštním způsobem byly něčím rušeny, nebo opožďovány, takže orientovat se podle nich dalo jen fakt s největším úsilím a přemýšlením, ale ono je to tam tak hnusný ty vole. Když se projdeš v Hradci Králové, nebo v Pardubicích u Hradce (zdravím fanoušky pardubického hokeje), nebo kdekoliv jinde, v Jičíně, Hořicích, Kolíně, Poděbradech, Městci Králové, Chlumci nad Cidlinou, prostě tady "u nás", tak vidíš upravené trávníky, nepotkáš pořádně žádné odpadky, silnice jsou nové, chodníky opravené, budovy zateplené, fasády neposprejované. Ne tak v Ostravě. To byl jeden velkej hnus, co jsme za tu hodinovou procházku viděli. A to byla ještě tma! Nechci ani vidět, jak to vypadá za denního světla. Hele to že tam cikáni dělaji bordel, to je asi normální. Dělají ho ve všech městech, OK, zvykli jsme si. Ale to že v chodníku je najednou díra, místo dlažby hlína nebo drn, vyvyklanej kanál, baráky vypadaji neutěšeně, šedivě, SMRDÍ TO TAM!!, silnice samá záplata v lepším případě, všude prach a špína, feťáci se plazeji po zemi, vožralí cikáni hulákaji po sobě přes silnici, most pod kterým jsme prošli a na kterém jezdí vlaky, vypadal, že každou chvíli spadne, koukaly z něj roxory, osvětlení často nefunguje, prostředí neupravené neutěšené, budova radnice města Ostrava jako kdyby vypadla ze sci-fi románu napsaném na začátku dvacátých let minulého století, budovy s komunistickým designem, a do toho všeho ty pokurvený automaty na jízdné, kterým rozumí asi jen Ostraváci, nádraží na kterým, než najdeš svoje nástupiště, tak zabloudíš a v automatu s bagetama jsou tam světe div se, bagety od firmy Frencl. A všichni víme, jak hnusný tyhle bagety jsou. Uf! Tak aspoň kafe z vedlejšího automatu, ve kterém se dalo platit hotovostí, jsem si dal. Ne, fakt, Ostravu nebrat. Můžete si o mě myslet co chcete, možná to tam místní takhle mají rádi, ale já jsem zvyklý na trochu jiný standard. Když jsme se vykulili v Hradci Králové před nádražím, řikám Amorfisovi a ukazuju rukou do prostoru: "Ty vole podivej se na to, no není to krásný? A to tu straší ještě ten hnusnej Černigov, kterej měl jít k zemi už před deseti lety." Přátelé, nechápejte mě špatně. Ostraváci jsou určitě milí lidé, kteří jsou na svůj kraj hrdí, ale my to tu u nás ve východních Čechách prostě máme nastavený trochu jinak. Domů jsem dorazil 24 hodin a 10 minut od odjezdu z předešlého dne. Na můj věk, fyzičku a vkus dost dlouhej den. Každopádně si nejsem jistej, jestli to takhle ještě někdy chci. A nejsem si jistej, jestli ještě někdy chci jet do Ostravy. Bejt tam o pár hodin dýl, tak mám deprese. Původně jsme byli nadšeni pro příští ročník, ale fakt nevim, jestli to dáme. Mám takový tušení, že spíš asi ne.
Pro nějaké další krutě nekvalitní fotky klikni sem.
Celé prázdniny na mě útočí ze všech stran (teď mám na mysli všechny dvě strany, tedy moji známí a modrá sociální síť) zvěst, že nově otevřené občerstvení v Nevráticích je na výjimečné úrovni, velmi pohostinné a útulné. Snažil jsem se dokopat moji drahou choť na kolo, že bychom tam zajeli na kontrolu, ale buď bylo počasí na piču, nebo bylo počasí ještě víc na piču, nebo se nám nechtělo a nebo jsme byli pracovně vytíženi. Takže nakonec jsem tam zavítal s mojí za chvíli vosumnáctiletou dcerkou a až jsem se divil, že se dokázala v poslední prázdninovou sobotu v deset hodin dopoledne vykokotit z postele a za hodinu a čtvrt byla připravena vstříc jedenáctikilometrovému velocypédickému výšlapu. Venku v noci pršelo jako kráva a když jsme vyjeli, tak bylo zase dusno jak v želví kundě, takže jsem byl zpocenej jen jsem se podíval na kolo. Ale vidina dobrého požrání mě jaksi ukonejšila, takže jsme nakonec plni odhodlání vyrazili směr NEVRÁTICKÁ POHODINDA. Ty vole to je název jak pro nějakej levičáckej gay festival. Ale co už. Cestou nás čekaly tři kopce. Jeden hned z naší vísky, který jsme trochu ojebali objetím přes novou čtvrť horních deseti tisíc. Druhý kopec nás pak čekal za obcí Chotělice, kde se jasně ukázalo, že hláška "Mládí vpřed!" nemá jen budovatelský význam, ale také krutě vystihuje moji fyzičku, která je, řekněme si to narovinu přátelé, žalostná. Dcera dvakrát šlápla do pedálů a byla v prdeli. Já se svým srdcem, které se ještě nerozhodlo, zda se identifikovat jako srdce nebo jako porouchaný hodinový strojek, neměl absolutně žádnou šanci. Dohnal jsem ji až na kopci. Ovšem další kopec do Starých Smrkovic, tam už jsem dominoval já. Takže nakonec ono poselství v podobě "Mládí vpřed!" zas až tak ikonické není. No a pak jsme sjeli z kopce a vjeli do Nevrátic, kde již ze vzdálené dálky bylo vidět, že se po levé straně něco rýsuje. A tím něčím byla právě Nevrátická pohodinda. Slyšel jsem pět chválu hlavně na zmrzlinu, vafle, burgry a langoše. A to byl také můj cíl. Objednat a ochutnat tyto dobroty. Podnik je to maličký, vlastně jen taková dřevěná boudička, která by pro většího psa byla malá. A v té dřevěné boudičce operovaly tři, (číslicí 3), ano tři, asi čtrnáctileté čerstvě ochmýřené žabky. Samozřejmě v té boudičce nebyla děvčata sama. Ještě tam měla veškeré potřebné vybavení a nástroje a přístroje a zařízení a prostě vše potřebné pro chod pohodové Pohodindy. Děvčata, nevím jestli brigádnice, nebo dcery majitele, nebo majitelky samy, byla velmi milá, usměvavá a ve své podstatě hezká, ale to se nesmí nezletilým říkat, poněvadž by to mohlo být v rozporu s literou zákona. Na výběr bylo asi z pěti trhaných burgerů (škoda, že tam negrilujou normální burgry), vafle byla na programu jak ve sladké verzi, tak pokud se nemýlím ve slané a ta sladká ještě ve verzi Oreo. Langoš byl prostě jen normální langoš. Objednal jsem si teda klasik burger v meňýčku (s hranolkami a cocacolou), pak langoš se vším (kečup, sýr, česnek), Oreo vafli, jednu kokaolu. K mému překvapení se tam dalo zaplatit kartou, z čehož narozdíl ode mě, neměla radost moje karta, neboť výsledná suma se vyšplhala na 501Kč. V době, kdy v nejvytíženější maloměstské hospodě kam docházím s nepravidelnou pravidelností, se kartou zaplatit nedá, si tři čubky, pardon, žabky, kasírujou lidi platebním terminálem. Paráda! A proč z toho mám takovou radost? Protože když platim kartou, tak to tolik nebolí. To je přeci jasný. Děvčata se nás ještě zeptala, zda chceme kelímek s ledem k té cocacole. Já jsem nechtěl, dcera chtěla. A brčko samozřejmě, poněvadž dnešní generace nejenže neumí mluvit, nezná svoji identitu a sexuální orientaci, oni ale navíc ještě neumějí ani pořádně číst, psát, a pít. Takže brčko (umělohmotné - hááááálelůůůja nasrat mrdky z EU!!) přistálo i s ledovým kelímkem na stole. Jo abych neopomněl připomenout, žádné točené nápoje se nekonaly. Cocacoly byly malé cocacoly v plechovce, které se dají koupit v Lidlu v akci asi za 18Kč. Ani pivo tam nemají točené. Ono kdyby jo, tak by asi moc dlouho ty tři šlapky, pardon, žabky, neobsluhovaly. Daly by si pár škopků a bylo by po Pohodindě. V nabídce byly ještě takzvané domácí limonády, což je novodobý civilizační ojeb. Jedná se totiž o obyčejnou šťávu ze sirupu s ovocem za vysokohorskou cenu. Holky měly k dispozici dračí ovoce, angrešt, maracuju, mango, rakytník a další. Abych ale nezamluvil tu cocacolu. Já kelímkem s ledem pohrdl, poněvadž jsem chtěl vědět, jak jim chladí lednička. Moc ne. Doufám, že maso mají schované v jiné ledničce, protože tohle nemělo 7 stupňů ani kdyby se děvčata všechna tři navzájem postříkala. Mělo to asi takovou teplotu, jako když si vzpomenete půl hodiny před koncem směny, že nemáte v ledničce pivo, tak zavoláte domů manželce, ať vám pivo dá do ledničky. Ona si v klidu dolakuje nehty a za dvacet minut, když nezapomene, vám to pivo do ledničky dá. Vy za dalších dvacet minut přijdete domů, vytáhnete pivo a vaše žena se vám diví, že nadáváte, že máte pivo teplé, "Vždyť bylo v ledničce." No a možná tak to bylo i v Pohodindě a proto mi dívky nabízely kelímek s ledem. Nejdřív nám na stole přistála vafle, kelímek s ledem a cocacola. No přistála... My si vybrali jediné místo ve stínu, které se nacházelo asi půl metru od okýnka, za kterým seděla jedna žabka, která tomu tam asi šéfovala. Takže aniž bych musel vstávat, stačilo natáhnout ruku a převzít od ní umělohmotný tácek s vaflí a příbor. Později, ale jen o malou chviličku, papírový tácek s burgerem a hranolkami a umělohmotný tácek s miminkem langoše.
Žabička za okýnkem mi ještě podala příbor, popřála dobrou chuť a nevím jestli nás sledovala, ale její pohled jsem cítil na zádech. Přeci jenom kdybych se trochu natočil a natáhnul rukou, mohl jsem jí holuba z nosu vyndat, jak byla blízko. Zatímco jsme se s dcerou ládovali, děvčata v boudě se nerušeně, možná dost zbytečně nahlas chichotala pubertálním smíchem a debatovala. Každou chvíli bylo slyšet Píčo, kámo, kundo, vole, kecáš... Jooo, to mám rád. Nejvíc sexy je přirozeně sprostě mluvící holka s pivem. Děvčata sice pivo neměla, jen jsem tím chtěl naznačit, že mě jejich debatování nevadilo, ovšem někomu jinému by mohlo. A teď to, proč jsme se vypravili na tenhle mini gastrocyklovýlet. Vezmeme to po pořádku. Vafle prej vypadala pěkně. Mě se nelíbila. Prej chutnala dobře. Já nevim. Nejsem milovník vaflí a ani nevím, jak to má chutnat. Mě to chutnalo, jako oplatka s rozteklou zmrzlinou, politá čokoládou a kolem nadrobené sušenky Oreo. Fakt nevim. Rozhodně si myslím, že to tam holky nepřipravujou čerstvé, ale že je to polotovar. Jenže to bylo sladké a dcera když je to sladké, tak to sní. Kdyby můj burger byl sladký, tak ho taky sní. Jenže můj burger sladký nebyl. Velikost byla akorát tak velká pro cyklistu, který má před sebou ještě nějakou tu cestu. Když jsem ho rozbalil, bylo v něm dostatek trhaného masa, nějaké vařené sladké zelí, které mi ale nechutnalo. Cítil jsem z něj jakoby takový zkažený ocas. Nebo jestli to bylo bárbekjů omáčkou, nedovedu posoudit. Ještě v něm byl list zelného salátu a dvě kolečka rajčete. A nějaká majonéza. K tomu v meňýčku byly hranolky, které rozhodně nebyly vyřezávané z brambor na místě. Abych ten burger nějak shrnul, tak asi jo hele, žádná gastronomie se samozřejmě nekonala. Srala mě tam ta pachuť zkaženosti v zelí nebo bárbekjů. Měl-li bych to hodnotit na stupnici od jedné do deseti, kdy jedna znamená zvratky a deset znamená šťavnatá kundička, dal bych tomu poctivou pětku. A následuje minilangoš. Na jednu stranu jsem byl rád že je malej, protože po burgeru, který také nebyl velký, by se do mě standardní velikost langoše už nevešla. Na druhou stranu kdybych si dal jen langoše a očekával poctivou velikost, byl bych nasranej, že jsem dostal takovýho malýho zmrda. Trochu mi vadilo, že byl vykřupanej. Nejsem langošomaniak, ale řekl bych, že těsto by mělo být úzké, vláčné, měkké. Tento langoš byl křupavý, těsto neúzké a neměkké. Z avizovaného kečup - sýr - česnek se stal kečup - sýr. A ten byl nastrouhaný na hrubo, takže neměl šanci se roztéct. Nějaký česnek tam byl asi taky, ale teď když píšu tyhle pomluvy a krknu si, žádný česnek necítím. A to je jasný důkaz, že se na česneku v Pohodindě šetří, což ale na druhou stranu může být dobře pro již zmíněné bicyklisty, kteří před sebou mají ještě kus cesty a nechtějí aby se jim česnek vracel ještě pozítří. My drsní kluci z páté vesnice od Nevrátic, máme česnek rádi ve větším množství. Na mé zvratkovo šťavnatě kundičkové stupnici bych langoš ohodnotil čtyřmi body. Na zaplácnutí žaludku to asi stačí, ale gastrovyšetření, kdy máte v hubě strčenou hadičku, vám přinese víc gastronomie, než tento langoš. A blížíme se do finále chlapci a děvčata. Když jsme to všechno požrali a s hejnem vos jsme se podělili o jednu plechovku cocacoly, vrátil jsem jedné z žabek příbory, která je vzala do rukou, na nichž měla natažené gumové rukavice, jak je teď v módě při přípravě pokrmů. No snad ta paní, pro kterou připravovala langoše neucítí čokoládu z naší vafle, která se dostala na její gumovou rukavici z našeho příboru. Tácky a ubrousky jsem odnesl do košů, vytříděných na papír, plasty a ostatní. A šel si koupit zmrzlinu. Zmrzlinu mají v Pohodindě každý den jinou a k mé radosti jsme zrovna vychytali grepovou. Já mám grepy opravdu rád. Nedopřávám si je často, protože mě po nich bolí zuby, ale mám rád tu hořkokyselou chuť šťavnatých měsíčků. A teď nemám vůbec na mysli měsíčky těch tří žabek co obsluhovaly. Pořád se bavíme o grepu, respektive o grepové zmrzlině, chápeme? Dal jsem si za 35 korun českých malou míchanou, která ale vůbec nebyla malá a kdekoliv jinde by ji prodávali dráž a jako velkou. Dal jsem ochutnat dceři grepovou a samozřejmě se ušklíbla. Však jasný, nebyla sladká... Mým chuťovým pohárkům ale zmrzlina přinášela rozkoš a je to přesně ta věc, na kterou se tam stavím, když pojedu příště kolem. Žádnej pojebanej trhanej burger, žádnej pidi gay langoš ani vafle ani nic jinýho co tam holky nabízely, ale zmrzlina. To je to, čím mě Nevrátická pohodinda očarovala. Cílem tohohle povídání není jakkoliv poškodit tenhle vesnicky dřevěně boudový podnik u chodníku, ani nějak obtěžovat dívky, které se své práce ujaly poctivě a s přehledem, ale ochutnat to, o čem ostatní básní, že je skvělé. Sto lidí sto chutí. Klidně se tam vypravte a ochutnejte to sami. Já už jen na zmrzku.
Napiš povídku o tom, jak zkurvený přivandrovalci z Afriky a podobných prdelí přestali terorizovat a ničit Evropu.
Odpovídá umělá inteligence.