VÁNOČNÍ SEN

To si takhle v práci na kontrolní místnosti sedíme a přes skleněnou výplň pozorujeme Ukrajinky, který se producírujou po hale a jak tak pozorujeme ty kurvy modrožluté, napadl mě námět na romantickou povídku. A když už jsou ty vánoce,  nazval jsem to VÁNOČNÍ SEN... Jelikož je to v pořadí třetí moje povídka na tomhle blogu a je ze všech nejtrapnější, tak nikomu nedoporučuju ji číst.

*

Za oknem jednoho z mála domů, který v Kyjevě ještě stojí, smutně sedí Kolja a kouká skrz prasklé sklo ven, jak sníh zasypává ohořelý vrak luxusního mercedesu. Trochu šibalsky se pousměje nad tím, že auto patřilo sousedovi, který si ho koupil z peněz EU určené na vojenské vybavení. "Так тебе и надо, ублюдок. Не надо было воровать." řekne si a sjede pohledem kousek dál. Ve světle pouliční lampy sleduje poletující sníh a vzpomíná na dobu, kdy si venku hrál s Voloďou odvedle, stavěli spolu sněhuláky a koulovali se. S Voloďou už nikdy stavět sněhuláky ani koulovat se nebude. Voloďovi totiž nášlapná mina utrhla obě nohy. Bohužel ho výbuch odhodil tak nešťastně, že dopadl rukou na další minu, která mu ji také utrhla. Kolja se opět musí pousmát nad myšlenkou, že měl Voloďa vlastně štěstí v neštěstí. Na honění péra mu jedna ruka zůstala. V dálce jsou vidět záblesky výbuchů. Po chodníku se někdo blíží. Kolja zaostří a v klátivé chůzi poznává svého otce Ivana, jehož otec, Koljův dědeček jak se dozvěděl, v šedesátém osmém v tanku jako okupant brázdil pražskými ulicemi. Teď se tatínek vrací z fronty, kde brání svou vlast před okupujícími Rusy, na dva dny domů. Kulhá. Ale i kdyby nekulhal, jeho chůze by stejně byla klátivá. Má totiž jednu nohu od narození delší. Když babička Ivana rodila, jako první se jí ve vagině místo hlavičky objevila jeho noha. Sestra v nemocnici v dobré víře aby ho vytáhla co nejrychleji, ho tahala za jednu nohu a tu má teď o 7 centimetrů delší. V bílé tmě, která venku teď panuje, vypadá Ivanova chůze docela strašidelně. Kolja ale ví, že Ivan je velmi hodný a vlídný člověk. Rusovi by neublížil. On sám mluví rusky a narodil se v Sovětském svazu. Ale teď je hrdý Ukrajinec. Tak hrdý, že neutekl ze země a bojuje za soudruha Zelenského a jeho zkorumpované noshledy. Kolja se na tátu Ivana těší. Jestlipak mu něco přinesl pod stromeček, když jsou ty vánoce? Smutně otočí hlavou dozadu a pohledem změří lipovou větev ozdobenou odpadky, ze kterých vyrobil ozdoby. Maminka Táňa říkala, že takhle ozdobené to v této nelehké době stačí. Za dveřmi se ozývá cinkání klíčů. Pak zámek klapne jednou, klapne podruhé a do chodby vchází Ivan. Kolja mu nadšeně běží naproti, ale jeho nadšení rychle opadne, když vidí, že kromě zakrvácené uniformy v rozkroku a na rukávech nemá Ivan nic. Vůbec nic Koljovi nedonesl. Z kuchyně, kde to vonělo polévkou ze zkažených jablek, vyšla maminka a plačíc pevně objala tátu. "Добро пожаловать, Иван. Ты воняешь, иди прими душ". Ivan s bolestivou grimasou ucukne a instinktivně si rukou zakryje zakrvácený rozkrok. Jemně maminku odstrčí a jde ke smutnému Koljovi. Pohladí ho po jeho mastných vlasech, prosmýkne se kolem něj do koupelny a zavře za sebou dveře.

 

Ivan se došourá před zažloutlé umyvadlo a podívá se v zrcadle na svůj strhaný obličej, který se změní v škleb a skrz špinavé zuby procedí "Ёб твою мать, как же это больно!" a pěstí bouchne vedle zrcadla do zdi. Nebylo to poprvé, co to udělal. Ve zdi je tam už od jeho pěsti za ty roky vybouchaný pěkný dolík. Ale dnes poprvé do zdi bouchl bolestí a beznadějí. Ne beznadějí z předem prohrané války, ale bolestí z jeho rozkroku. Na frontě vlezl na nějakou zavšivenou ruskou kurvu a něco od ní chytil. Zběžně rukou zkontroluje přes maskáče stav jeho nádobíčka, ale při sebemenším dotyku ucukne bolestí. Když se trochu zmátoří, pomalu sundá kalhoty. Trenky má celé černé od zaschlé krve a hnědé od hnisu. Bojí se vůbec podívat co se mu to na péru vlastně udělalo. Ještě ráno tam nebylo nic. A teď? Odtáhne gumu s trenkami od těla a zděšeně kouká na hnisající vředy s popraskaným povrchem, ze kterých vytéká žlutohnědý hnis, který silně zapáchá. Do očí mu vhrknou slzy. A nejsou to slzy štěstí. Pokud Rusko vyhraje válku, nebude to díky jejich velkému množství zbraní a rozsáhlé armádě, ale díky pár nakaženejm kurvám, protože nebylo jediného kluka z ukrajinské jednotky, kterej by si na frontě nezašukal s ruskou štětkou. Ivan opatrně sundá trenky. Koupelnou se začne linout neuvěřitelný žluklý mrtvolný zápach hnisu. Strčí péro pod tekoucí ledovou vodu. Jaká slast mu projela tělem, když se z vředů vyplavil všechen hnis, který odtekl někam do kanalizace. Jako kdyby všechny jeho problémy s hnisem odtekly neznámo kam. Pak si napustil vanu a naložil se do ní. Omyl své vypracované tělo mýdlem z hovězího loje a vlastně mu bylo dobře. Možná to nakonec nic nebylo a jeho žena Táňa nic nepozná. Když vylezl z vany a osušil se, až na fleky s jiným odstínem než zbytek péra, nebylo poznat, že ještě před půl hodinou měl péro zralý na amputaci. Oholil se, napatlal se dezinfekcí, která jim zbyla z dob Covidu a pomalu šel do bytu. Kolja mezitím usnul ve svém pokoji. Musel být hodně zklamaný, že mu nic nepřinesl k vánocům. Táňa na Ivana mlčky kouká a je jí do pláče. Kdy naposledy spolu mohli takhle posedět? Jsou to už dva roky? Ani sama neví. Zamáčkne slzu a naběračkou nandá Ivanovi polévku ze shnilých jablek, do které mu nadrolí starý černý chléb. Je jí líto, že nemůže Ivanovi nabídnout něco víc. Ivan to mlčky chápe a s chutí se pustí do polévky. Než dojedl, Táňa se stačila osprchovat. Přísnou hygienu dodržuje i v těchto nelehkých časech. Sešli se oba v ložnici. Chvíli beze slov leží. Pak se k němu Táňa přitulí, pokrčí nohu a položí ji na jeho stehna. Ivan cítí ze strany na své noze mokré lepkavé chloupky Tániny kundy. Má rád když není ženská vyholená. Pěkně to šimrá. Tánina kunda je absolutně vlhká. Chudák, určitě mu byla věrná a dva roky si nevrzla. Celá blaženě vrní a otírá si rozkrok o jeho stehno. Rukou mu hladí péro. Snad nepozná, že tam ještě před pár hodinami byly bolestivé vředy. Táňa to už nemůže vydržet a vrhne se na Ivana. Nasedne mu na čůráka, až jí z kundy vystříklo. Jezdí po něm jak šílená. Ivan vykulenej, ale drží. A proč taky ne žejo. Táňa se za chvíli udělá. Je to pod ní celý mokrý, tak se přesunou na její polovinu. Ivan je teď aktivní a šoustá ji chvíli zezadu. Pak z ničeho nic přestane. Táňa se klepe nedočkavostí. Moc dobře ví co teď přijde. Ivan jí flusne na prdel a pomalu zasouvá svůj tvrdej klacek do jejího zadního otvoru. Když je uvnitř, povytáhne ho ven a ještě jednou flusne směrem ke spojení. Následuje rodeo, na které Táňa čekala celé dva roky. Ivan ji mrdá brutálně do prdele přesně tak jak to má Táňa ráda. Miluje když cítí jeho čuráka až ve střevech. A stejně tak miluje to co má následovat. Ivan vytáhne péro na kterém jsou kousky hoven, kundího šlemu a trochu krve, asi ji někde uvnitř trochu natrhl, a rychle jí strčí péro do huby podle vzoru KPH, tedy Kunda-Prdel-Huba. Táňa musí poznat, co z ní leze za sračky. Neprotestuje. Má to takhle ráda a v tom nadrženém opojení by vychlemstala snad i misku toho hnisu, co Ivanovi před chvílí vytékal z čuráčích vředů. Ivan cítí šimrající napětí v koulích. Půjde se do finále. Vytáhne péro Táně z úst a znovu jí ho zastrčí do zadku, aby mohutně ejakuloval gejzír nakažené mrdky. Až půjde Táňa srát, nejdřív jí z prdele vyteče mrdka a až pak z ní polezou hovna.

   

Ivan ani Táňa ještě neví, že mrdka, kterou má Táňa nastříkanou v prdeli, je nakažená od ruské kurvy. Ivan leží na zádech, oddychuje, Táňa opět nohu položenou na Ivanovi. Zase ho lechtá chlupama z kundy. Oba jsou tak utahaní, že vyčerpáním usnou. V noci se Táňa probudí. Cítí, že se jí u zadku udělala bublinka od sperma, které chce ven. Rozespalá s očima napůl zavřenýma odejde na záchod. Cestou na toaletu se zastaví před zrcadlem na chodbě, aby se podívala, jestli jí to sluší. Je zvláštní, že mají ženy potřebu koukat neustále do zrcadla. Chvíli tam stojí a z prdele ji pomalu odkapává zkvašená nakažená mrdka. Několik kapek káplo i do připravené krabičky s autíčkem na dálkové ovládání, které Táňa připravila, ale už nestihla večer zabalit Koljovi pod stromeček. "Мне придётся сделать это утром" pomyslí si. Ještě chvíli se prohlíží v zrcadle aniž by si všimla, že i z kundy několik kapek výtoku dopadlo na Koljovo autíčko. Když se na sebe vynadívala, zamířila na záchod. Sedla si a vysrala mrdku a pak hovna. Pak se utřela, umyla a šup zpátky k Ivanovi. Ten chrápe jak zabitej. Lehne si vedle něj a po chvíli usíná.

 

Ráno bytem voní káva. Táňa rychle zabalí Koljovi dárek a položí ho pod odpadky ozdobenou lipovou větev. Bude mít radost? Přeci jen už mu je dvanáct a to je doba kdy by ho měla zajímat děvčata a ne auto na dálkový ovládání. Táňa se přes noční košili podrbe na píče a pomyslí si. "Может, мне всё-таки стоит её побрить. Точно бы так не чесалось." Vůbec netuší, že je její kunda nakažená a že ji nesvědí díky bobrovi, ale protože se jí na ní začínají tvořit hnisavé vředy. Po nějaké chvíli do místnosti vpluje Kolja a nadšeně letí k dárku pod lipovou větví. Vezme opatrně zabalenou krabičku do ruky a obtěžkává ji. Hádá co by tam mohlo tak být? Ale je mu to jedno. Není to měkkejš, takže žádný ponožky ani rukavice. Urááá!! Krabička je tvrdá a tak jakoby napumpovaná. Opatrně ji položí na zem, sedne si nad ní do tureckého sedu a začne rozbalovat. Jakmile rozváže mašli, krabička mu vybouchne do xichtu a vytryskne z ní na něj nějaký plyn s tekutinou. Pro vysvětlení, bylo to takhle: Když se Táňa prohlížela v noci v zrcadle, z prdele jí do krabičky nakapala nakažená mrdka a z kundy nakažený výtok, ze kterého se uvolňoval plyn, který se po zabalení nemohl rozptýlit do prostoru, ale tlakoval dárek zevnitř. Proto byla krabička tak napumpovaná. Kolja se chytne za obličej a křičí: "Мама, папа, это ужасно жжёт". Ivan leknutím na sebe vylil horké kafe, Táňu zase Koljův výkřik přiměl, aby si nedrásala svědivou píču. Chytnou Kolju za ruce a vedou ho k umyvadlu, kde mu omyjí obličej studenou vodou. Jaká úleva. Kolja už jen fňuká, bolest je pryč. Ovšem jeho obličej už není ten nevinný dětský xichtík. Po tvářích Koljovi vyrašily nechutné vředy, které se jeden po druhém mění v praskající bubliny, ze kterých co chvíli vyprskne směrem k zrcadlu žlutohnědý smrdutý žluk. Boláky po prasknutí zůstávají otevřené a neustále z nich vytéká hnis. Jako kdyby byl Kolja naplněný celý pouze hnisem. Nekonečná zásoba žlutohnědého hustého smradlavého hnisavého výtoku. Kde se to v tom drobném chlapci vzalo? Všichni tři jako omámení koukají na zrcadlo po kterém stéká v potůčcích smradlavá hmota, která ještě před chvílí byla Koljovým obličejem. Kolja jako tělo bez duše konečkem ukazováčku nabere hnis a strčí prst do pusy. Se psíma očima se podívá nahoru doleva na maminku a pak nahoru doprava na tatínka a konstatuje: "Это горько-кислое".

 

Ivan s Táňou uložili Kolju do postele a dali mu paralen. Jako kdyby na krabičce od paralenu bylo napsaný: "Jedna až dvě tablety po třech hodinách odstraní hnisavé vředy ve tváři dvanáctiletého dítěte." Ne. Není to tam napsané. Jediné, co paralen způsobil je, že se Kolja začal potit. A kdo se potí, nezaslouží slitování. Když se Kolja za pár hodin vypotí a je mu trochu lépe, postaví se mu jeho mládím svěží čůrák. "Ну опять…", vzechl Kolja a začal náruživě masturbovat. Tahle činnost se poslední dobou stala jeho oblíbenou. Co taky jinýho dělat v týhle zkurvený době v týhle zkurvený zemi, než si honit péro žejo... Chvíli cvičí s pérem a po několika minutách mu z něj na břicho vystříkne mrdka. Jenže pozor! Tady něco nehraje! Něco je špatně! Proč proboha dneska ta mrdka tak strašně pálí do břicha! Jako kdyby na sebe vystříkal žhavé uhlíky. Je to taková bolest, že erekce okamžitě povadla a bolestí se Kolja pochcal. Doslova. Nachcal si na břicho. A jak se říká, že všechno špatné je k něčemu dobré, i v tento okamžik Kolja ve svízelné situaci objevil něco užitečného. Tam, kam dopadly na jeho břicho jeho chcanky, tam palčivost okamžitě ustala. Jako kdyby byla moč zázračná léčivá tekutina. Když mu to došlo, vychcal se na sebe pořádně. Nachcal si do pupíku ve kterém vzniklo malé jezírko moči, na břicho a pro jistotu i trochu na obličej a do pusy. Co kdyby se pálení rozšířilo dál po těle. Hned jak se vzpamatoval z tohohle objevu, celý odhodlaný vstal z mokré postele a běžel za rodiči, kde jim všechno vyprávěl. Maminka Táňa se v tu ránu přestala drbat na chlupech v rozkroku, tatínek Ivan pomalu přestal mnout svědící péro v ruce a jako jeden člověk najednou vstanou a běží do koupelny. Maminka Táňa vystrčí kundu, tatínek Ivan vyndá péro a začnou po sobě chcát. Ooo, jaká úleva jim přinesla jejich moč. Maminka klekne na kolena a pohledem vyzve tatínka. Ten se nenechá dvakrát pobízet a pochčije mamince celou hlavu, ze které jí chcanky stékají po celém těle a i do huby jí nachcal a maminka polykala tatínkovu moč a pak si na zem lehl tatínek a maminka se v podřepu čupla nad tatínka a z její kundy vypustila gejzír chcanek. Zechcala tatínka celého od paty po hlavu a od hlavy k patě. Kolja na to kouká škvírou mezi dveřmi a futry a po chvilce pozorování vejde do koupelny a začne chcát mamince na záda a pak tatínkovi do pusy. No co vám mám povídat, byla to jedna velká urinoorgie. Byly to hotové močové bakchanálie!! Ale víte co? Všichni tři se vyléčili!! Jejich moč naprosto odrovnala všechnu infekci, baktérie a svinstvo, které Ivan přitáhnul od ruské kurvy. A jaké je poselství této šílené, podle skutečné události napsané povídky? Když máš ňákej problém, vyhoň si ho. V našem případě nebýt Koljovy ejakulace a následného pochcání z bolesti, nikdy by se Ivan s Táňou nedozvěděli, jak se zbavit nakažlivých problémů. Jak by řekla Halina Pawlowská:  Nechceš-li žádné bolesti míti, zkus mistrem v honění býti.

STŘEDA...

BLEAK DECEMBER vol. II ( INFERNAL CULT / ABSENT GOD / RAVEN´S AGONY )

 

Poslední, dvacátá první hudební akce letošního roku, které se účastním, obstarala zdá se, do budoucna pravidelná akce BLEAK DECEMBER. A já jsem za to rád. Loni jsem tam poznal vynikající popmetalovou kapelu Wolfgrief. Letos si pořádající pardubičáci mlaďáci ABSENT GOD pozvali z Prahy INFERNAL CULT, které jsem viděl naposledy ve staré sestavě. Bohužel jak už tomu bývá, ostatní moji braši do metalu, se černobílé muziky zalekli a já do Pardubic, města perníku s blackmetalovou polevou, vyrazil sám. Po příjezdu platím směšné vstupné a pozoruju, že v hospodě ani v klubu není plno, ale ani prázdno. To se změnilo v následující půlhodince, kdy se do Ponorky nahrnuli další lidé a vypadalo, že je plno. Dávám si Birella a čekám, jak je mým dobrým zvykem. Zvukař dorazil pozdě, takže se první tóny zvukové zkoušky ozvou někdy v době, kdy se mělo začít hrát. RAVEN´S AGONY mají nazvučeno během deseti minut a protože ještě slezli z pódia, zvukař nám pustil Insanii, která nás provázela celý večer ve chvílích, kdy nehrály žádné kapely. Hned jak se na pódium zpět vyšvihnou Raven´s Agony a spustí svoji muziku, okamžitě jsem si vzpomněl na devadesátkové Crematory. Takovej bum-čvacht s klávesama. První dvě písně odehráli zahaleni do černýh kápí. Naštěstí se potom odmaskovali a odhalili hezkou klávesačku.

Byla by škoda se s ní nepochlubit, protože třeba zrovna mě přišla z celé kapely jako to nejlepší. Asi uprostřed setu byla ohlášena "Naše nejnovější píseň" a když po kratičkém intru začali, přišlo mi, že pokračuje předchozí písnička. Tak jednotvárné mi to připadalo. Naštěstí tam byla ta klávesačka, která měla svůj nástroj nazvučený stejně dobře jako zbytek kapely. Bez těch kláves by to bylo úplně v prdeli. O tom, že nepičuju kraviny ohledně podobnosti s Crematory, budiž fakt, že jedna návštěvnice jim to vmetla přímo do jejich krematořích xichtů.

         

Hned jak skončí, jdu si koupit CDčko Infernal Cult. Jo já vim, že jsem tu psal už v létě, že s CDčkama končím, že to nemám kam dávat, ale víte jak to je. Však nějaký místo pro něj ještě najdu. Také zjišťuju kolik lidí si našlo cestu do pardubické Ponorky a prý tam v tu chvíli bylo nějakých šedesát platících člověků. Kupuju si dalšího Birella a děkuju abstinentnímu bohu za tenhle lahodný nápoj (ne)pivního charakteru. Nedovedu si představit, že bych měl lemtat nějakou posranou limču... Během vystoupení Crematory se u svého merchstolu líčili Infernal Cult. Samotní Crematory měli také nějaké ty stíny a oční linky a Absent God byli též ušmudlaní kolem očí. Spotřeba šminků ten večer v Pardubicích vzrostla o 134%. A tak to má být! Když pak stáli zlověstně zmalovaní Infernal Cult u baru, na kterém svítil vánoční stromeček, působilo to víc kontrastně než hovno ve vanilkovém pudinku... Už před zvukovkou ABSENT GOD se pod pódiem objevuje skupina fanoušků. Asi nějaký fenomén tahle kapela. Všichni čekáme co se bude dít, ale to ještě nevíme, že příští hodinu se z našeho pohledu nebude dít vůbec nic. Ano, hodinu po skončení první kapely jsme poslouchali Insanii a čekali, až se vyřeší nějaký problém technického rázu. Kurva, tady snad nikdy nezažiju žádnou akci, která by byla načas. Infernal Cult využívají "volného času" k pořizování promofotek se svícny. Divím se, že je nenapdalo udělat fotku právě s vánočním stromkem, protože to vypadalo, že jsou to veselé kopy plné úsměvů. Ne na fotkách teda. Na fotkách se tvářili krutopřísně. Když se konečně začne hrát, řikám si v duchu směrem ke zvukařovi "Máš štěstí, že zvuk je dobrej když ses v tom hodinu hrabal vole." Absent God slaví rok od prvního vystoupení, o kterém si můžete přečíst tady. Matlaji svoji hudbu úplně stejně jako pejsek s kočičkou, když pekli dort. Chvíli jedou svižný punk, aby zpomalili do HC a sludge a následně zapluli do blackových vod. Zkrátka hrajou bigbít a světe div se, on ten maglajz dohromady funguje. 

Po druhé skladbě jsme byli obeznámeni, že "Mlčenlivý Bob", který loni bubnoval, se odporoučel do zaměstnaneckého nebe a místo něj za bicí usedl patnáctiletý klučík. A ten to odbubnoval s naprostým přehledem. Velkou devizou této kapely je nejednotvárný zpěv, který se pohybuje od falešného křapláku, přes blackový skřehot až po hácéčkový švitoř a písně, které nenudí, protože se v nich pořád něco děje a nic neopakuje. Různé zvraty a kudrlinky nenechají nikoho v klidu. Při posledním songu došlo dokonce na regulerní kotel. A jako fanynky glammetalu v 80. letech házely po svých idolech na pódium kalhotky co si právě svlíkly, nějaká mamina vedle mě zpod trička vydolovala podprsenku a roztočila jí nad hlavou. Ale neodhodila ji. Asi byla drahá. Absent God sklízí velký aplaus a není se co divit. Byli prostě dobří.

   

Mými čerty v ohni byli ale pro tento večer INFERNAL CULT, se dvěma čerticema v sestavě, kapela hrající poctivý pražský blekmetál. Klub se dost vylidnil hned potom, jak dohrála předchozí kapela a řikám si "Snad ty volové nešli do piče." Jak se později ukázalo, nešli. Příprava na vystoupení opět zabrala víc času než by musela.  Zase se řešil nějakej kabel, pak se ještě zapalovaly svícny, instaloval kouřotvor a když je to všechno cajk, jde se na věc. A hned první song žádný sraní mladá paní. Jsem vepředu a je docela zážitek pozorovat Maaniu s kytarou v akci pěkně zblízka. Její devadesátistupňový záklon je snad už i legendární. 

Po prvním songu odcházím do bezpečí před ohluchnutím. Pohled na celou kapelu ruku v ruce s hudbou, kterou produkují, mi dělal kurva dobře. V předních liniích se mocně paří, že svíčky na svícnech, které byly položeny na zemi na tanečním parketu, již nehoří, neboť byly uhašeny pařícími kšticemi. Divím se, že tam někomu nevzplála hlava. Mikrofon pokaždé, když se šel zpěvák občerstvit letěl k zemi a s velkým bouchnutím dopadl na zem. To mi přišlo možná trochu všivácké od pana zpěváka, ale na druhou stranu, možná se to k té hudbě hodilo. Prostě srát na všechno, jebnout s tou píčovinou vo zem a jít se nachlemstat. Kytarista by možná mohl zapracovat na obličejových svalech, protože po ceolou dobu vystoupení se jeho flegmatický pokrfejs nezměnil. Netvrdím, že se musí zubit od ucha k uchu, ale občas se zamračit, pohrozit, vypadat nasraně, nebo cokoliv, by mohlo být ku prospěchu věci. Když už tedy tak pracně budujou image kapely. No! Všechno dobrý jednou končí a i Infernal Cult ukončili svoji show, která byla plná melodií, líčidel, potu a parádní muziky. Přídavkem opovrhli a když se klubem opět rozezněla Insania, byl definitivní konec. A víš co? Když si příště pořádající Absent God pozvou zase nějaký blackmetal, nebo klidně znovu Wolfgrief, určitě tam budu.

   

Pro pár dalších krutě nekvalitních fotek klikni sem. 

MÔC

Jednou takhle na noční mi přijde zpráva od dcery, ve které byl odkaz na větnamskou restauraci. Otevřel jsem si odkaz a okamžitě jsem odepsal, že "Tam chci jet." A hned v první možný volný termín jsem tam taky jel. A proč taky ne žejo. Stejně bylo v plánu zajet do stejného města (Jičín) na pizzu. Přibalil jsem si k sobě do auta moji ženu drahou a vyjeli jsme. Bez dětí. Proč? Protože jsou to šmejdi, co nežerou zeleninu a omáčky takže co by dělaly ve větnamský restauraci... Sluníčko svítilo, můj automobil značky Ford vrněl jak kočičák,  pak jsem chytnul ve stínu lesa malý smyk na mokré vozovce, která zůstala asi od rána trochu přimrzlá. Projedeme Chomuticema, sluníčko svítí a ty vole před náma najednou nic. Mlha jako kráva. Tam kde jsem tušil hlavní silnici, Jičín - Hradec, nepropustná bílá tma. Jeden by si řekl "WTF?". Když jsem své zraky obrátil k Jičínu, to byla teprve mela. Jak svítilo sluníčko na tu mlhu a do toho ještě asi někdo zatopil tuhými palivy, vznikl z toho nepropustný žlutobílý mlžný opar. A v Jičíně? Ty vole zase sluníčko a teplo. Už by ty hice mohly skončit. Fakt. Parkování bylo v plánu u supermarketu Kaufland, kde se ještě nenachází závora. Jenže bez šance. Uplně plno. Tak jsem přejel kousek zpátky před supermarket Lidl, kde se pár míst nacházelo. Hurá! Pak asi pět, deset minut pěšky a před námi se rozprostírá hotel, jehož součástí je i MÔC. Móc pěkná větnamská restaurace. Očekával jsem že nás uvítá patnáctiletá dokonalá Větnamečka v černé minisukni a žlutém tílku a o obsluhu se budou starat její o rok a o dva roky starší sestry, toho času vysoké, dlouhonohé, dlouhovlasé šikmooké dívky. Ovšem pozor!! Nic takového se nestalo. Ke stolu nás "usadil" velmi příjemný mladý muž evropského typu. Po lokále se pohybovalo několik větnamských zaměstnanců. Všichni byli hrozně milí a úslužní. Prostředí restaurace bylo na první pohled nově zařízené, designérsky vymazlené, čisté, vzdušné. Míst k sezení hodně. Kdybych si měl tipnout, tak dobrých 70 míst. Ale i tak doporučuju, pokud se tam někdo na základě tohohle vyprávění vypraví, zařídit si rezervaci. My jsme se usadili chvíli po otvíračce a během půl hodinky se to tam slušně zaplnilo. Minimálně teď, když je to čerstvě otevřené, ta rezervace je dobrý plán. To, čeho jsem se bál asi nejvíc, byly hůlky. Ano ty hůlky, se kterými každý Asiat umí od malička nabrat i polévku. A přesně ty hůlky, které já ve svých čtyřicetišesti letech držel v ruce poprvé. K tomu se dostanu. Nejprve se nás ujal "usazovací" servír evropského typu, předal nám restaurační menu doplněné o sushi menu. To jsem ponechal jiným, neboť si nejsem jistý, jestli bylo sushi to, co jsem chtěl. 

Menu mají zhotovené pěkně bytelné, obrázkové, takže pro hloupé debily jako jsem já a moje drahá choť, aby si mohli v klidu prohlédnout, co jim přistane na stole. Pak jsme si objednali tekutiny. Já točeného grepomelového Birella, drahá žena maracujový džus a větnamskou kávu, která překapávala z nějakého mosazného překapávače. 

Pak jsme se chvíli hrabali v tom Menu a i když bylo obrázkové právě pro takové debily jako jsem já, i tak jsem si přesně nedokázal představit co dostanu. Například plněné pečené knedlíčky, které vypadaly jako hlavní jídlo, jsem se obsluhy zeptal, jestli je to hlavní jídlo, a obsluha že není, že je to předkrm. A přitom na obrázku to vypadalo, jako kdyby to byly pořádný knedle. Ne nebyly. Ale i tak jsem si je objednal. Protože jak furt čumím na korejský filmy a seriály a vidím jak se tam podobnýma knedlíčkama ládujou s orgasmem v obličeji, musel jsem to ochutnat. Jako hlavní chod jsem si pak objednal sprosté slovo (rýži) s hovězím masem a zeleninou na kari. Moje drahá choť něco nevim co. Můj předkrm po chvíli přistál na stole v krásném servíru.

 

Větnamská žena mi to přinesla v jakémsi dřevěném kulatém něčem s poklopem a vedle položila kalíšek nějaké omáčky. Že bych konečně poprvé ochutnal pátou chuť, které se říká umami, která se právě v takových omáčkách vyskytuje? Zvednul jsem zvědavě poklop a tam na mě smutně koukaly čtyři malé knedlíčky. Tolik tedy k obrázkovému menu, ze kterého jsem vytušil, že knedlíčky jsou vzrůstu většího. A nyní se dostáváme k dřevěným hůlkám, které byly zastrčeny v pouzdře společně s vidličkou a lžící. Vzal jsem hůlky do ruky a když jsem byl připraven je použít, zjistil jsem, že jejich špičky vůbec nedokážu přiblížit k sobě. Úhledně jsem tedy ty hůlky zase zasunul do pouzdérka ke lžíci a noži. A nebohé knedlíčky sežral rukou. Nevím jak velké faux pas to bylo, ale bylo mi to jedno. Prostě vidlák no. S tím nic nenaděláš. Knedlíček jsem si namočil do přiložené omáčky a zakřupnul se (to jako že se do něj zakousl a ono to křuplo). Héééj! Počkééj vole! Tohle je dobrý! To není jako to zkurvený dojebaný větnamský bistro v Novým Bydžově, kde si můžeš dát buď obyčejný nudle nebo šlichtu. Tohle bylo teplý, křupavý, voňavý, hovězí, mletý, pečený, namočený, umami-ový, dobrý. Škoda že to nevedou taky jako hlavní chod. Třeba jo, jen jsem si toho nevšiml, protože jsem si vybral něco jiného. Knedlíčky ve mě zakřupaly jak zlomené vazy ve filmech se Stevenem Seagalem a já byl fakt spokojený. Jasně, žádná velká gastronomie to asi nebyla, ale převeďme si to do muziky. Třeba takový "Transilvanian Hunger" od DARKTHRONE. Jednodušší a obyčejnější to snad už nemůže být, a přeci je to skvělá záležitost. Za mě tedy knedlíčky super. Mohl tam být za tu cenu ještě jeden navíc, ale tak zase většina lidí není tak nenažraná jako já. Větnamka uctivě odnesla prázdný dřevěný košosoudek po knedlíčkách a poloprázdnou mističku s omáčkou. I když jsem si namáčel poctivě, bylo jí v tom prostě zbytečně hodně. Chvilku si povídám se ženou o píčovinách ohledně vánoc a najednou vidím jinou Větnamku, kterak se k nám blíží se dvěma obrovskýma talířema.

Co se nacházelo v ženiným talíři nemám šajnu, ovšem co se nacházelo v tom mém, byla slast. Ne ani tak pro oči, protože se prostě jednalo o hovězí maso, které bylo nakrájené, plavalo společně se zeleninou v dožluta zbarvené omáčce a po straně byl jeden velký kopeček sprostého slova, tedy rýže. Na kterou jsem jen tak mimochodem alergický v tom smyslu, že se po ní dusím. Hůlky jsem protentokrát vynechal, i když jsem se nenápadně mezitím podíval na jůtůb, jak se mají používat a je to opravdu jednoduché. Vzal jsem lžíci a ochutnal sprosté slovo. Bylo úplně jiné než sprostá slova v jiných hospodách, jídelnách, doma. A pak to hlavní. Mé milované kari. V menu se psalo, že je to pikantní. Ale piču, jak by řekl rodilý Ostravak, muž s kratkym zobakem. Vůbec pikantní to nebylo, ale ta chuť!! No do píčy chlupatý voňavý! Skvělá chuť! Výborný, šťavnatý, hovězí měkký, nebylo toho málo, zelenina dobrá, nicméně všemu vévodila kari chuť. A proč taky ne, když má v sobě název toho jídla slovo kari. Bylo to prostě vynikající a tak obyčejné jídlo, že by ho zvládli určitě všude jinde. V tu chvíli na tom místě mi to přišlo ale krutě asijské. Opravdu vynikající. Všechno jsem to vyžral a kdybych byl doma, tak bych i talíř vylízal. Moje drahá choť, která už dvacet let drží dietu aby se vešla do plavek a pořád se do nich nevejde, tak má pidižaludek, takže půlku jejího jídla nesnědla. Nastalo tedy jako vždy obligátní prohození talířů a ze mě se stala popelnice. Nasypal jsem do sebe i její jídlo, které nebylo tak dobré. Byla v něm cítit ve větší míře ta pátá asijská chuť, která mi přišla trochu jako chuť polévkového tekutého dochucovadla, lidově řečeného magi. Myslim ale že kdybych předtím nezbouchnul talíř toho vynikajícího kari jídla, tak bych nadšeně hýkal i nad jídlem mé drahé polovičky. Po chvilce opět odpluje prázdný talíř ladnými pohyby do kuchyně, obsluha se nás zeptá, bylo-li vše v pořádku, na což se nedalo odpovědět jinak než tak jak jsem odpověděl. Když jsme dopili své grepomela, maracujy a kávy, odešel jsem k baru zaplatit. Větnamka, která by si za to mohla sama, jak s oblibou říkáme šukézním dívkám, mi sdělila, že moje útrata pro tento den je 681Kč. Je to málo? Hodně? Co já vim... Podávám jí tisícovku a hlásím, že to nebylo 681Kč, ale 700Kč. 

Větnamka oběma rukama s pokorou a úklonem ode mě přebírá modrou bankovu a byla to ta úplně nejvíc sexy věc jakou jsem kdy viděl. Vždycky jsem to chtěl zažít, protože samozřejmě z asijské kinematografie na kterou koukám a která poslední dobou díky absenci woke nesmyslů převáhla pomyslné misky vah na svoji stranu, co se týká poměru shlédnutých filmů a seriálů, vím, že v Japonsku, Korei a podobných destinacích, to takhle prostě je slušnost. Jako kdyby mi řikala "Ty seš můj pán a ty mi ukazuješ kde má kozel píču. Já sem tu vod toho abych ti sloužila." Já nejsem zmrd, takže od ní oběma rukama převezmu zpět tři stovky s účtenkou, poděkuju a trošičku se jí ukloním. Myslím, že se na mě usmála, nebo se smála mě nebo nic, nevím. KAŽDOPÁDNĚ!! Mám tušení, že jsem v této Jičínské pobočce nebyl naposledy. Moje nadšení je nejspíš dost ovlivněné tím, že zatím veškeré moje zkušenosti s asijskými pokrmy byly vyhotoveny v různých pochybných špinavých zavšivených bistrech, které běžná většina Čechů považuje za tu jedinou pravou větnamskou kuchyni. Ne. Tohle nebylo obyčejné bistro, nebo hladový vokno, tohle byla příjemná restaurace se skvělou obsluhou, krásným moderním prostředím a chutnými pokrmy. Jediné co mi zkazilo celý zážitek, byla zkurvená ukrajinská a evropskounijní vlajka na protější budově, které jsem si bohužel všiml až při odchodu. Kdybych si jí všiml při příchodu, mohl jsem ty sračky zajíst... Většinu fotek v dnešním blábolu obstaral přívěšek z Temu. Malinkatej foťáček, kterej v dobrých podmínkách, rozuměj slunečno, fotí fakt pěkně. V interiéru to není už taková hitparáda, ale copak jsem nějakej profesionální anální fotič? Nejsem. Bohužel jsem zatím nepřišel na to, jak srovnat, nebo odstranit nesprávný datum a čas z fotek...

STŘEDA...

STŘEDA...

STŘEDA...

STŘEDA...

14. 11. 2025 BJES / ETERNAL DAMNATION / NAURRAKAR

Původně jsem řešil dilema, neboť jsem byl pevně rozhodnut zajet se podívat do města perníku na sličnou zpěvačku a zaposlouchat se do jejího školeného hlasu v kapele Emrei´s. Jenže pak jsem si poslechl Eternal Damnation a najednou jsem vůbec rozhodnutý nebyl. Naopak, byl jsem velmi nerozhodnutý. Svěřil jsem se s mým problémem v práci Amorfisovi a ten kluk vousatá povídá: "Nebuď buzík a jeď do Kolína." No a já se rozhodl, že nebudu buzík a do toho Kolína jsem jel.

Kolín je město, kam zas tak často nejezdím, vlastně autem jsem tam byl dvakrát, z toho jednou na nádraží a jednou někde v okrajový části. No a teď mám jet (sám) rovnou do centra, kde to vůbec neznám. A taky to tak dopadlo. I když jsem si doma prohlížel mapu kudy pojedu a ještě jsem měl navigaci, stejně jsem pobloudil. Ale ne mojí vinou. Navigace v tom nejlepším prostě začala stávkovat a naváděla mě furt dokola bez cíle. To jsem zjistil až když jsem podruhé projel po jednom okruhu, shodou okolností asi patnáct metrů od místa konání akce, což jsem ovšem zjistil až později. Takže když jsem už potřetí objížděl celý Kolín, zastavil jsem u nějakýho supermarketu, navigaci vyresetoval a bylo všechno v pořádku. Ale to jsem už ztratil dobrých dvacet minut, takže do Baru pod hodinama přicházím deset minut po začátku. Kdyby navigace fungovala tak, že na druhý straně přenosu dat sedí nějakej zhulenej týpek a radí kudy mám jet, ještě teď se musí smíchy popadat za břicho jak se mnou vyjebal. Když jsem zaparkoval a vylezl z auta, šel jsem směrem ke klubu, šli přede mnou nějací místní domorodci, říkal jsem si  Do piče kam jsem se to dostal? Domorodci totiž strašně smrděli čerstvým kravím průjmem. Naštěstí se mé podezření ukázalo jako liché, neboť když odbočili jiným směrem, čerstvý kraví průjem na rozdíl od nich nezmizel.  Do Baru pod hodinama tedy přicházím deset minut po začátku, kde už drtí BJES svoje bjesy do postblackového pohřebního rituálu. 

Po zaplacení dvousetkorunového vstupného a zběžného okouknutí hospůdky s malým prostorem pro koncerty se nechávám vcucnout do víru bjesů. Na první pohled bylo zaplněno tak napůl. Jako vždy, jsem se ve vydýchaném vzduchu začal nesmyslně potit, takže mikina jde dolů a věnuju se kapele, která byla vynikající. Oni mají svůj design našlapanej a funguje to. Černé kápě, spousta kouře, světla, stroboskopy...perfektní zvuk!! a skvělé písně. Rozhodně nejlepší Bjes co jsem měl možnost shlédnout. Na parketu to rozjela skupinka mladíků, kteří bych řekl nepatřili mezi "naše". Hopkali jak koloušci, drže se za ramena a skandovali "Davide my tě milujeme" a vůbec si z toho dělali prdel. Ale asi se jim to líbilo, protože celkem hlasitě si vyřvali přídavek, kterým se stala písnička Morana. Bjes po každé skladbě sklidili v rámci možností ohlušující aplaus a zaslouženě. Byl to opravdu skvělý koncert.

 

Hned jak dohrají, začínám jednat. Jednak si jdu pro něco k pití (Birella v lahvi za čtyřicetdevět rovnáse padesát, který se třeba tady dá pořídit za sedumnáct) protože mi při tom bloudění řádně vyschlo v hrdle a jednak si jdu koupit svoje předposlední tričko letos, tričko následující kapely NAURRAKAR. Na chvíli si sednu a fakt to netrvalo dlouho, ozve se ohlušující zkouška Naurrakarů. Jdu se podívat, a zvuk který se linul byl uplně šílený. Strašně nahlas to bylo. Napadlo mě jen Ty vole snad to pak trochu stáhnou, ale nestalo se tak. Naurrakar se do nás pustili s takovou brutalitou a brutálním zpěvem, až to zdravý nebylo jak to bylo nahlas. A do toho se ještě něco posralo kytaristovi, nějaká zeleně svítící píčovina, co měl přidělanou na kytaře, takže mu to vynechávalo a pískalo. Na videu to moc poznat není, protože na mých videích není poznat nikdy nic, ale bylo to opravdu nahlas.

Když jsem se po dvou písničkách přesunul dozadu, tedy o dva metry dál, bylo to o trochu lepší. Ale rozdíl nebyl moc velkej. Koloušci co bjesnili na Bjes, po Bjesu odhopkali někam do piče, takže nás Naurrakar sledovalo asi patnáct hlav. Škoda. Dokonce ani přídavek se nijakým zvlášť mocným způsobem nevyvolával, neboť nás tam bylo málo. Jenže kapela škodolibě chtěla, abychom nasralali kytaristu, který bojoval s tou zeleně svítící píčovinou na kytaře a už nechtěl hrát, tak jsme teda jako ten přídavek vyvolali. No když jsem viděl jak kytarista zápasí s nefunkčním zařízením, už jsem myslel, že po vzoru slavnějších kolegů jako jsou Motley Crue, Manowar nebo AC/DC tu kytaru sundá a rozmlátí ji o pódium. Nakonec se tak nestalo a Naurrakar slézají z pódia řekl bych celkem rozpačitě, se všemi kytarami nerozmlácenými. Asi si představovali, že to bude lepší, nebo já si to tak představoval, i když vlastně za přepálený zvuk nevím jestli mohli oni, technické problémy také nebyly asi moc jejich vina a návštěvnost už vůbec ne. A aby toho nebylo málo, zahlédl jsem později bubeníka, jak něco se svítícím mobilem hledá. A nemůže najít... když se daří, tak se daří žejo...

 

Možná by bylo dobré objasnit, jak jsem se vlastně ocitl na tomto koncertě. Věc se má tak. Podruhý v životě jsem byl "za školou". Poprvé to bylo v roce 1998 v mém maturitním ročníku, kdy jsem místo školy šel do hospody sledovat semifinále Nagana. Kdo neví, co znamená pojem Nagano, který se vysloví v Česku, nechť si doplní znalosti. No a podruhý jsem byl "za školou", tedy "za prací", včera na koncertě. Měl jsem jít totiž na noční. Jenže firma s námi tak trochu vyjebala. V létě nám dovolenou nechtěli pořádně dávat, protože nedostatek pracovní síly a takový kecy. V říjnu přišli s tím, že si do konce roku musíme vybrat všechnu dovolenou s tím, že to musí být nahlášené do čtrnácti dnů. No a když už si to teda člověk naplánuje, stráví nad tím třičtvrtě hodiny tak, aby své dny volna co nejlépe rozvrhl, tak přijde befel zvrchu, že je přísný zákaz vybírání dovolených, protože se očekává, že od polovičky prosince nebude práce a budeme doma za 80% procent platu. Samozřejmě ti, kteří už nemají žádnou dovolenou. Já mám ještě 5 dnů a byl jsem tak nasranej, že ti, co dovolenou už nemají, se budou válet doma za pěkný peníze a mě to sežere dovolenou, že jsem vymyslel toto malé zadostiučinění, anžto jsem zavolal administrátorovi, že od rána seru a bliju a že teda nepřijdu na noční směnu a beru si den dovolený. A v klidu jsem jel na koncert. Tak takovejhle lump já jsem... Ještě než začne hrát poslední kapela, jdu si koupit poslední tričko letošního roku, tričko BJES se starým logem, které je jedním slovem GENIÁLNÍ. Kdyby to někoho zajímalo, letos jsem si koupil víc triček než za posledních několik let. Byly to motivy Aggressive Tyratns, Bjes, Tsatthoggua, Polymetal,  Sól, Necromanth, Bloodline, Samael, 2x Grausamkeit, Kraake a včera Naurrakar a zase Bjes.  Když si odnáším trička do auta, opět cítím čerstvý kraví průjem. Vracím se na sál pln očekávání kapely ETERNAL DAMNATION. 

Obvykle to nedělám, ale tyto rarachy jsem si naposlouchal předem. Zjistil jsem totiž, že hrají výbornou muziku. Online jsou k dispozici čtyři písně (jedno demo a jeden singl) a ty jsem za posledních 14 dnů slyšel celkem hodněkrát. Velká škoda, že zatím není k dispozici žádný fyzický nosič, který bych mohl zakoupit a použít k poslechu. Zvuková zkouška dává tušit kvalitní kulturní zážitek. A opravdu mě to mile překvapilo. Jejich hudba mi přišla jako takovej melodickej starej Gorgoroth. Koloušci prohloupili, že po Bjesu odhopkali někam do piče. Bohužel nás tam bylo ještě méně než na Naurrakar. Takže chvílemi před kapelou stálo 8 lidí, chvílemi dokonce i 12. Záleželo na tom, jak zrovna kdo procházel kolem na záchod, nebo jak šel někdo kolem baru a chtěl nakouknout co se tam děje když už se neplatí vstupné. Anebo si občas nějaký opilec vzpomněl, že je vlastně na koncertě, tak by mohl jít na chvíli otravovat před kapelu, aby se po půl písničce zase odsral odkud přišel. Z materiálu, který kapela zahrála bude jednou výborná deska. Blackové smrště střídaly střední a pomalá tempa a vše protkané melodiemi. Opravdu výborné a hned jak to vyjde, jdu do toho. Všechno hezký jednou končí a i Eternal Damnation se nachýlili ke konci. Obšťastnili nás coverem od kapely Mayhem. Nejsem mayhemomaniak ale řekl bych že to byla písnička Freezing Moon, která sklidila největší úspěch. Dokonce se na ni přišlo podívat i víc lidí. Když se skončí, zaslechnu cestou ven z hospody "Ty vole to byla jízda" a "Tak tohle se povedlo" a jo. Byla to jízda a povedlo se to. Fakt. Venku lačně nasávám čerstvý kraví průjmový vzduch a pousměju se nad myšlenkou, že Kolín už budu mít asi nadosmrti spojený právě se zmíněným zápachem čerstvě nasranýho kravskýho hovna.

STŘEDA...

8. 11. 2025 SCHWARZES KÖNIGGRÄTZ VI.

Tenhle den jako kdyby se pořadatelé akcí zbláznili. Však posuďte sami. V mém kraji, tedy královehradeckém, který je na metalové akce všeho druhu často dost skoupý, se na sobotu v mé dojezdové vzdálenosti sešlo několik akcí na kterých bych chtěl být. Že bylo tolik akcí dokazuje i to, že ve dvou řádkách mám tvar slova "akce" pětkrát. Tak například v Kutné hoře se konalo pozdvižení U KOŘENŮ HORY kde mimo jiné zahráli moji oblíbení Mallephyr.

V legendárním pardubickém Žluťáku slavila legendární česká kapela Needful Things své třicáté narozeniny po boku legendárních Rotten Sound. Tahle akce určitě byla legendární.

Jak už název dnešního reportu a minulý čas zmíněných Kutných Hor a Žluťáků napovídá, vybral jsem si to nejčernější co jsem mohl, můj milovaný blackmetal. A nezměnilo na tom nic ani to, že ve stejný den se moje bývalé spolužačky rozhodly pořádat první třídní sraz po třicetidvouch letech od ukončení základní školy. Možná kdyby spolužačkám voněly jejich kundy sírou, plivaly oheň, jezdily na bradatých kozlech s ňadry odhalenými a uctívaly Satana, že bych se k nim přidal. Ale popíjet Sračkopramen v místní hospodě a navzájem předstírat zájem o fotky dětí těch druhých, to fakt ne. A aby byl výčet úplný, nesmím zapomenout na šipkový turnaj, který potěším svojí návštěvou vždy, když se nikde nic neděje. Pomyslný jazýček vah se přehoupl ve prospěch SCHWARZES KÖNIGGRÄTZ.

Jediná pravidelná čistě blackmetalová sešlost v mém kraji. Na piču, že moji kámoši do metalové zbraně se blackmetalu bojí a jezdí jen na uhlazené deathové koncerty a thrashové pidlikání, takže jsem opět musel vyrazit sám. Budiž jim to ale odpuštěné, neboť se vydali do zmíněného Žluťáku na zmíněnou akci, kde bych taky skončil, kdybych si nevybral černou muziku. Ještě než jsem vyrazil do Hradce, stavil jsem se na turnaji v šipkách kde jsem skončil někde uprostřed. A ještě že tak, protože kdybych ještě jednou vyhrál, už bych musel odstoupit z turnaje, abych stihl šestý Švarcesový Kénigrac. No i když... Do Pavijána přijižídím asi deset minut před plánovaným začátkem blackmetalového večírku. Platím vstupné 300Kč (podle mě to bylo málo a myslím, že pan pořadatel na tom zase prodělal bačkory). Pak podporuju kapelu Sukkhu a kupuju si jejich LP. Chtěl jsem i tričko, ale to se mi nelíbilo. A to že se mi nelíbilo, se zase nelíbilo jejich basačce. Upřímně, bylo jí to uplně jedno, jestli se zrovna mě líbí nebo nelíbí jejich tričko, ale i tak promiň že se mi nelíbí. Cestou s deskou do auta podporuju kapelu Kraake a kupuju si jejich tričko. Protože se mi líbí. Pak se konečně porozhlídnu po klubu, jestli tam není někdo známej. Kromě několika členů kapel a pana pořadatele nikdo. Ale jinak bylo zaplněno pěkně na první pohled. Téměř všechna místa k sezení byla obsazena povětšinou černě oděnými xichty, jak doporučuje etika na slušný blackmetalový koncert. Zajdu si pro pomelovýho Birella a víš co? Nebejt toho hnusnýho vedra, který tak nenávidím, tak by mi nechybělo vůbec nic. 

Vlastně jedna věc mi chyběla, a sice začátek podle plánu. Vysvětlím, aby nedošlo k nějaký mejlce. Vždycky tady prskám na to, že se začátek koncertu posune tu o půl hodiny, tu o hodinu. Začínat se podle informací na facebooku mělo v 19:30 hodin. Když se nic nedělo, sednul jsem si ke dvoum takovým postraším sympaťákům, kteří jak jsem pochopil, přišli už v hodin 18, neboť prý "Na plagátu bylo napsaný vod šesti." Nevim, plakát jsem neviděl, řídím se tím, co se objeví na sociální síti. Dědkové pokračují: "Vono by to už začlo, ale vedle hraje nějaká filharmonie, tak se musí počkat až dofidlaji." Ty vole to si děláš prdel!! Proč kurva nepočkaji filharmonisti až skončí Schwarzes Königgrätz? Už od 5. března věděli, že tam budeme mít černou mši. A pak jsme to my, kdo musí pokorně sklopit hlavy, držet hubu a krok? FUCK!! Ovšem pokud filharmonie svoje fidlání ohlásila již před pátým březnem, naše ponížená pozice byla na místě. Je zajímavé, že docela hlučná dětská diskotéka s trdelníkem a skákacím hradem, která probíhala na druhém břehu řeky, jim nevadila... No nic, budem doufat, že houslistům popraskaly smyčce, dirigent dostal uprostřed představení průjem a flétnistky měly akutní záchvat zvracení. Naše černé hodování tedy začalo v půl deváté kapelou DARK METHODISM. Je zajímavé, že tahle banda má z vystupujících kapel co do počtu nejvíc vydaných CD, na scéně je už relativně dlouho a dostali pozici otvíráku. Jak jsem záhy zjistil, pozice to byla asi oprávněná. Musím trochu kritizovat. Né že by se mi to nelíbilo, a možná že můj úsudek je ovlivněn tím, že jsem se začal nekontrolovatelně potit, kdy se moje chabá tělesná schránka patrně rozhodla vyloučit všechny sračky co jsem za poslední měsíc vstřebal ve formě potu, ale nějak mě jejich hudba, kterou bych označil za black´n´roll nebo punk´n´black, navíc s takovým zasviněným zvukem, zkrátka mě to nějak zvlášť na prdel neposadilo. Jenže co já vim o blackmetalu. Vlastně dohromady nic. Třeba právě takhle to má znít. Kapela to určitě takhle chtěla, protože jinak by po čtyřech vydaných CD něco vymyslela. Když ke mě později před třetí kapelou přišel mladý sympatický muž s tím, že ho neznám, ale on že moc rád čte tyhle moje blitky, tak on to vystihnul naprosto přesně, když jsme se chvíli bavili právě o Dark Methodism. Prohlásil totiž "Hele, snažili se, no..." A přesně tohle to vystihuje. Mě samotnýho by tenhle výraz hodnocení nikdy nenapadl, takže jsem mu rovnou vpálil, že jeho hodnocení použiju. Díky kámo, vytrhnul jsi mi trn z prdele!

Hned jak dohrají, jdu se vyvětrat a cestou podporuju kapelu Necromanth a kupuju si jejich tričko. A posílám jedno veliký sorry týpkovi, co tam kvůli mě prohrabal a přeházel celou bednu triček, než našel XL, který se mi ale zdálo malý, takže jsem škemral o 2XL, který se ve výsledku vůbec nemuselo hledat, protože jeden exemplář visel na ramínku jako předváděcí kousek, a které když jsem si zkusil, tak jsem zjistil, že je mi velké (sláva, ještě nejsu takový vypíčený tlustý kokot), takže jsem zase pak vysíral, že chci XL. Tyhlety velikosti, kdy každý výrobce má tričko jinak veliký, je peklo. Chtěl jsem pak ještě podpořit samotný festival koupí festivalového trička, ale měli už jen velikost L, a to by nebylo nic pro mě. V tom bych už vypadal jak vypíčený tlustý kokot. Tak snad příští rok a předobjednávám si bílou verzi. Děkuji. Když se vrátím do víru dění, rozcvičují se KRAAKE  a dle zvukové zkoušky to bude zvukově i hudebně jiná liga. Ale úplně jiná! Pan zpěvák Ježek si vyzul svá bagančata, poté sundal ponožky, načež se objevily jeho trollí ladné nožky, čímž bylo potvrzeno, že je vše připraveno a může se začít hrát, což se po krátkém krákajícím intru také stalo. V porovnání s předchozí kapelou vás při poslechu Kraake MUSELO napadnout Ty vole tohle je blackmetal! Mnohem hlasitější než předchozí kapela, mnohem rychlejší než předchozí kapela. A taky mnohem lepší. Kurva to byla taková smršť! Nevim co se divím, však jsem je před měsícem viděl v Litoměřicích a tuším měli i stejný setlist, ale tam se mi zdáli pomalejší. Možná to bylo pivem, které jsem si v Litoměřicích dopřával oproti hradeckému koncertu, kde jsem si pivo nedopřával. Kraake v mých uších bez debat kraakají vyšší příčky blackmetalové extraligy. A třeba se poserte. A nemyslel jsem si to sám. Odezva od lidí byla velká a dokonce došlo i na pařbu v první lajně, včetně kudrnaté sympaťačky, která své kadeře ani na chvíli nenechala v klidu a celý set poctivě proházela hlavou. Dobře ty!!

Ty vole to je strašný ty moje fotky :-) Už bych asi fakt měl zakoupit nový aparát na pořizování fotek. Hele jednou možná. Ale spíš ne. Jsem srdcař a telefon s třípalcovým displejem kterým to fotím, prostě nic nepřekoná. Vždycky mám velký problém najít nějakou použitelnou fotku. Když si vezmete tu co vidíte výše, že je nejpovedenější a nejostřejší ze všech co jsem s Kraake vyfotil, tak si asi plácnete o čelo jako tihle magoři. To už se ale po lokálu začínají pohybovat zmalované dívčí xichtíky a chlapské xichty z kapely SUKKHU. Vypadají všichni skvěle, nicméně zpěvačka svou vizáž dotáhla k dokonalosti. Nádhera!! A pokud mě zrak nešálil, tak zrzavá!! Teď by tu měl být slintající smajlík ale taková věc se k blackmetalovému koncertu nehodí. (Kdo holduje zrzkám, nechť se podívá na tenhle jinej můj blog.) Vizuálně dokonalá zpěvačka, později za mikrofonem perfektní, pohybově bych to nejlépe ohodnotil udiveným obličejem a zdviženým obočím. Stejně jako všichni z kapely. UFF! SODík mi psal, že jsme Sukkhu s touto zpěvačkou už jednou viděli u Faráře, já si myslím, že neviděli, takže jsem bral tuhle sestavu Sukkhu pro mě jako novou. Začátek koncertu měli vyveden dramatickým nástupem z útrob hospody, kdy svižnou chůzí jeden po druhém neohroženě přišli na pódium. V tu chvíli mě napadlo, jak by podobný nástup provedli třeba na Wackenu, mezi 80ti tisícema lidí... Co se týká designu, měli to fakt vymazlený. A nyní nastává opět kritická chvilka mého telefonu, který si vybral stávkující chvíli v tu nejnevhodnější chvíli, protože si na chvíli vyměnila zpěvačka pozici s kytaristou a já měl chvíli na to, abych si ji vyfotil z blízka. Jenže v tu chvíli na chvíli prostě telefon vypověděl poslušnost. Takže máte peška. Najděte si to na síti od profesionálních fotografů. Stojí to za to!! A při tom si můžete poslechnout velmi pěkný rozhovor se třemi členy Sukkhu. Myslel jsem si, že Kraake ten večer nebudou mít už konkurenci, ale hele je Sukkhu! Jeden neví, co se mu líbilo víc. Šlapalo jim to neskutečně a snad kromě jakéhosi rušivého pískání v začátku setu, byli absolutně boží... tedy čertí... Však i tympány byly KONEČNĚ výborně nazvučené. Více slov netřeba.

Když Sukkhu sklidili svoje fidlátka, naběhnou čerti z planety NECROMANTH. Oni byli jedinou kapelou večera, která měla v sestavě dvě kytary. Hned jak spustí, tak si člověk vybaví devadesátkový ranný Gorgoroth, který všichni tak milujeme. Hudba Necromanth se nese právě v duchu prvních třech gorgorotích alb. Nebo aspoň mě to tak přišlo. Trochu mě nasralo, že se oddělilo zrno od plev a dav asi padesáti lidí na poslední kapelu prořídl zhruba na polovičku. Ti co odešli neměli možnost shlédnout čiré nasrané zlo vložené do rychlých, syrových songů, které byly proložené pomalými epickými pasážemi. Valím uši jak hrajou dobře. Jedna píseň, tuším čtvrtá nebo pátá od konce, to byl vyloženě rituál. Vole to by filharmonici čuměli!! A stejně jako Sukkhu měli nástup na pódium, Necromanth měli obdobný výstup, kdy jeden po druhém opustili prkna co znamenají peklo a nechali tam jen kytaristu, který dorifoval do finále a stylově tak zakončil šestý ročník Schwarzes Königgrätz. Velká škoda, že Necromanth nemají žádné LP a dokonce ani CD. Mají jen MC a to je pro mě KO. Tak snad se brzo dočkám a budu si moct něco koupit do mé skromné sbírky. Velký dík panu pořadatelovi za to, že do toho zase šel a že na tom zase nejspíš prodělal trenky nebo bačkory, nebo něco jinýho. Potlesk ve stoje kámo!!

 

A pro zasmání několik párů fotek pro představu, z čeho jsem vybíral ty výše... Stačí kliknout sem.

STŘEDA...

STŘEDA...

25.10.2025 SADISTIC NIGHT ( V.A.R. / Sadistic Hannibal / La Petite Mort / Wietrator )

Ještě než jsem se vydal na tuhle thrashovou malou akci, zastavil jsem se na turnaji v šipkách, kde jsem si poctivě prohrál dva zápasy, (což znamená vyřazení z turnaje), jelikož moje forma z před pár týdny je tatam, a hned potom jsem mohl vyjet do Hradce Králové do vysokoškolského klubu AC klub. Očekával jsem nehezký klub, málo lidí, zimu a špatný zvuk. A co se mi dostalo? Už podle zaplněného parkoviště, kde jsem uzmul poslední místo, naznačovalo, že to s tou mizernou návštěvností nebude zas až tak hrozný. A nebylo. Když jsem otevřel dveře co znamenají AC klub, docela to tam hučelo. Když jsem byl na tomhle místě naposledy, sešlo se nás tam asi deset na koncert. Nevím, jestli za to mohl headliner V.A.R. kteří v Hradci nehráli snad dvacet let (ale vlastně hráli, jak poznamenal pan zpěvák, každou chvíli hrajou v Pardubicích, ale Pardubice vlastně neexistují, takže je to Hradec Králové, kde každou chvíli hrajou). U hradeckých fanoušků opravdu člověk neví, kdy přijdou na metalovou akci a kdy se na to vyserou. Jednou je plno, podruhé je neplno. Mě přišlo, že tam mohlo být tak 50 lidí. Většina z nich seděla u stolů a popíjela. Zaplatil jsem vstupné a rovnou šel k baru, dokud tam byla fronta jen tří lidí. Přeci jenom po zkušenosti z minula jsem neponechal nic náhodě a čímdřív se dostanu na řadu tímdřív si sednu na prdel. A udělal jsem dobře. Čekáním na drink jsem strávil slabých dvacet minut. Tak dlouho totiž trvalo obsloužit ty tři lidi předemnou mladému pánovi, od pohledu levičákovi generace Z. Řekl bych dle pohybů a mluvy, že patřil i do skupiny těch lidí, kteří používaji zadní vchod i k jiným účelům než k vyprázdnění. To je mi samozřejmě uplně jedno. Co mi ale jedno není, že to byl totální brzda. Takhle pomalou obsluhu jsem snad ještě neviděl. 

Výzdoba klubu byla v halloweenském duchu (abyste se z toho jůesej svátku všichni neposrali), čiliže od stropu visely papíroví duchové, umělé pavučiny s umělými (naštěstí) pavouky, dýňové balonky, různé srandovní ukazatelé jako třeba Ksichtokoutek,  Zombie WC a podobné nesmysly. Jestli to tam mají takhle vysokoškoláci vyzdobené pro sebe, tak potěš prdel, v budoucnu nás nečeká nic dobrého. Tohle není "kdo si hraje, nezlobí", tohle je demence. Ovšem pokud tam předchozí večer měli třeba nějakou dětskou párty, tak OK. To potom není ani "kdo si hraje, nezlobí", ani demence, ale úplně normální lenost po sobě ten bordel uklidit. V klubu hraje Manowar a je tam veselo. Na koberci se válí různé smetí malého typu, spíš asi bordel po dětech, papírky atd..., dlažba je ulepená, ubrusy špinavé, roztrhané, a všechno mi to tam přišlo takové zasmrádlé. Nevim no. Když se konečně dostala řada na člověka předemnou, který si žádal grepomelového birella v plechovce, obsluha ani nevěděla kde ho má hledat, a když ho našla, nadšeně s úsměvem na rtech zazpívala "Tak to vypadá, že máš posledního koloušku, další už není." Ty vole kam jsem se to dostal... Potom nám zazpívala obsluha "tady v tom soudku (teatrálně ukazuje ukazováčkem dolů před sebe) je už míň než polovina Mustanga. Až dojde, tak vám narazím Plzeň." Zamrkal očima, udělal svůdný obličej a pokračoval. "Já už to chápu, teď budete všichni pít abyste si mohli vychutnat Plzničku." Hahaha asi se poseru smíchy vole. Ježííííš to jsou kecy!! Když se dostala řada na mě, stálo za mnou už asi dalších deset lidí, kterým se prášilo od huby. Jelikož nabídka čepovaných nealkoholických nápojů byla nulová, musel jsem si vzít něco v lahvi. A něco v lahvi rovnáse prachy. Takže 250ml lahvová Pepsi mě vyšla na krásných 50Kč. Chce se mi zvracet, jak by řekl klasik... Nebo spíš Jdu blejt velebnosti, jak by řekl jiný klasik. 

Sedám si k jednomu z posledních volných míst a čekám co se bude dít. Hrát se mělo začít ve 20 hodin. Nakonec se začíná o nějakou čtvrthodinku déle. A začíná se kapelou LA PETITE MORT, což je stále ještě nová deathová (??) kapela, která v těchto dnech vydala své první CD. Zvukově to bylo na úrovni a hudebně to mým uším lahodilo. Obyčejně takovou muziku neposlouchám (však víte, blackmetal...), ale v živé produkci mám tyhle bandy rád. Co mě sralo, tak bylo, že nikoho nenapadlo zhasnout světla v sedící zóně nad stoly. Vypadalo by to mnohem lépe. A co mě sralo ještě víc, že většina lidí zůstala sedět, nezvedla prdel a nepřišla se podívat na kapelu před kapelu.

Jdu vrátit prázdnou flašku od Pepsi a koukám, že za barem se objevila hezká černovlasá dívka. Od pohledu také podporovatelka atomové rakety na štítku s Danou Drábovou, která má rozmetat imperialistické Rusko na prach. Ty vole ještěže jsem si nevzal mikinu Sekhmet. By mě hnali vidlema jak doktora Frankensteina. Když se vrátím na plac, zpěvák plácá něco v tom smyslu, že Dlouho jsme se rozhodovali, jestli to udělat nebo ne, ale nakonec to uděláme. Jak víte máme nové, první CD a chtěli bysme ho pokřtít, a když jsou tady VAŘi, tak pojďte sem, nebo aspoň jeden, pojďte nám to pokřtít. Zcela evidentně nikdo z V.A.R. netušil, že budou hrát hlavní úlohu. Této role se ujal bubeník, který hned jak vyskočí na pódium pronese Jsem překvapenej jak hrajete dobře. Zpěvák mu podává CDčko a bubeník-křtitel se ptá Mám to pochcat? Pak se na scéně objeví levný sekt z Billy, jak nám prozradil pan zpěvák, zatřepe flaškou, odkorkuje a gejzír bublin vystříknul do repráku a na křtitele a na basáka Vole teď tím budu smrdět. Doufám že to nezajiskří... Pan bubeník ještě pronese CD poselství o tom, že si myslel, že z prodeje CD budou žít, ale protože hovno kupujem, tak musí chodit do práce a někteří už jsou v důchodu. Za obecného jásotu seskakuje ladným skokem z pódia a La Petite Mort pokračují v hraní a znělo to kurva dobře. Líbilo se mi to víc než minule v Paviánský hospodě. Obzvláště rychlejší skladby byly dle mého gusta.

 

Druhou kapelou, která ten večer zahrála, byli pořádající SADISTIC HANNIBAL. Jsem rád, že je tahle kapela z mého okolí aktivní. Aspoň je občas nedaleko kam zajet za živou muzikou. A sláva hurá, někoho napadlo zhasnout světla nad stoly a hned to bylo všechno víc sexy tam. Míň světla, míň viditelných negativ. Bylo to stejně sexy intimní, jako jsou sexy romantické písně kapely. Kluci se v pěti sotva vešli na pidipódium, které jim znemožňovalo téměř jakýkoliv pohyb, což vypadalo trochu divně. Najednou se tam objevilo "pět samyc" které rozvlnily své boky a rozhodily husté hřívy v rytmu sadistických melodií. A pak se přidala další děvčata a já se vůbec nedivím. 

       

Písně Sadistic Hannibal, ač některé jsou si dost podobné, jsou velmi chytlavé. Děvčat a dívek a žen tam bylo hodně a já jim za jejich krásu a to, že chodí na koncerty upřímně děkuju. Ale abych tady jen nevylizoval sadistické řitě, je třeba zmínit, že zvuk nebyl ideální. Rozhodně horší než u první kapely. Sadistic Hannibal zakončili svá jatka nevyvolaným přídavkem "Krteček a panda". A to je píseň která co? To je píseň, která vždycky potěší vy tupci...

 

Když se Sadistici odkurvili z pódia, na scénu se připravuje domov důchodců. Hahahaha tak jsme se zasmáli. Opak je pravdou. Ač mají členové V.A.R. nejlepší léta už dávno za sebou, jsou v extrémně dobré kondici, až nejednomu přechází zrak. Člověk by si mohl myslet, že po těch letech na scéně a galonech vychlastaných piv, se budou sotva hýbat, ale třeba takový bubeník, ty vole!! On je prostě frajer! To samý zpěvák a jeho tanečky, pohybové kreace a smysl pro kontakt s fanouškama. Prostě úžasný. A teď do toho zvuk, jakej tam ve spolupráci s panem zvukařem vyrobili, mě normálně spadla čelist. Absolutní absolutorium si za ten zvuk zvukař zaslouží. A kapela? Tak si zaslouží absolutně absolutní absolutorim za svůj výkon. Nebylo pochyb, kdo se stal králi večera jak zvukově tak hudebně. Tohle byl tak vymazlenej koncert, až jsem měl husinu nad prdelí. Dalo by se říct, že oni zrajou jako víno. No vzhledem k tomu kolik mají na svých bedrech už křížků bych řekl, že oni jsou už archivní víno. Prostě vynikajicí.

Zazněly písně staré, novější, ale i úplně ty pračlověčí. Děvčata tančila, chlapci pařili, nikdo nebyl v klidu a nějakým způsobem se pohyboval, ať už to bylo jen podupávání nohou, pokyvování hlavou, nebo regulerní pogo, které předváděli dva mladí sympaťáci kousek ode mě. Všechny nás VAŘí rokenrol chytl za srdíčko. Prostě výborné pěkné skvělé. Když propocení V.A.R. končí, jsem rozhodnut opustit místo konání ještě před poslední kapelou. Únava se dostavila, přeci jen den před tímhle koncertem jsem byl na jiném a tam jsem si mohl trochu popít a hovno jsem naspal, takže WIETRATOR prominou, že o nich nic nenapíšu. Hele kluci, třeba byste to posrali a akorát bych vás tu pomlouval. Ale třeba taky ne. To je jedno. Někdy ve čtvrt na půlnoc odjíždím, a ještě o dvacet minut později jsem stále v Hradci. Já bych nemohl žít ve městě... A jen vyjedu z Hradce, srnky všude kolem, snad i po stromech ty kurvy kopytaté lezly. Do silnice se ale žádná neodvážila. Byl to dobrej víkend!