Jednoho večera jsem se v práci na noční nudil a napadlo mě, že bych mohl někam vyvézt rodinu a udělat z toho do budoucna tradici. Takže se rozhodně nemohlo jednat o nic náročného a něco extra drahého. Co si budem povídat, já jsem dosáhl svým věkem tzv. předkmetství a dělat třeba nějaké rychlé pohyby nebo náročný výšlap někde do piče, to není nic pro mě. Na druhou stranu mezi mé koníčky patří jídlo a proto jsem učinil rozhodnutí: Každý měsíc vyvezu rodinu někam na oběd/večeři. A to bych nebyl já, aby to moje rodina neměla tak jednoduchý. Když bych jim dal na výběr, že pojedem do středověké restaurace, nebo do KFC, děti by mě ukamenovaly, kdybychom nejeli do KFC. Takže výběr restauračního zařízení probíhal následovně. V práci jsem na jednu stranu víček od konzerv, které vyrábíme, napsal možnosti kam bychom mohli zajet. Potom jsem na druhou stranu víček napsal čísla, zamíchal a vybraný člen rodiny vylosoval kam se pojede, aniž by věděl kam se pojede. A protože dcera ten den přinesla z účetnictví kouli a syn si neslušně nahlas odříhl na ulici, pozbyli tak práva losu. Toho se tedy ujala moje ctěná choť, láska mého života a vynikající kuchařka, manželka Tatiana, jak je vidět ve videu dole, kde je i pár nepovedených fotek z Mexika. V restauraci CASA DE PIEDRA jsme se snažili telefonicky zarezervovat stůl na jediný den, kdy jsme měli volno, ale bylo nám řečeno, že mají už plno. To se jednalo o pátek. Obsluha na druhé straně telefonního aparátu nám řekla, ať přijedem v neděli na oběd, že to rezervaci nepotřebujeme. No tak jsme tedy vyjeli v neděli. Bohužel bez té mojí můry, která si v sobotu odjela do Špindlu na welness. Restaurace otevírala v 11 hodin a když jsem tam s dětmi přišel ve čtvrt na dvanáct, byla plně obsazena. Všude byly rezervačky a slečna servírka nám řekla, že u nich to bez rezervé prostě nejde. Ale usadila nás ke stolu, kde byla rezervace až od 13. hodiny. Když jsme si posedali, vzali jsme do rukou jídelní lístky, které byly zalaminované položené na stole. Já si po kratším výběru objednal Grepomelo Birella, česnekovou polévku a fazolovou směs s vepřovou panenkou. Syn si objednal domácí limonádu příchuť Mango/Maracuja a burger s trhaným masem. Dcera svoje Mexiko odbyla kokakolou a tortilou. Nejprve slečna servírka přinesla nápoje. Na moji poznámku: "Tohle je Pomelo??" se začala omlouvat a že to hned napraví. Popletla to a přinesla nápoj v barvě piva, takže asi obyčejného birella. Já bych s tím problém neměl. Mě šlo spíš o to, aby v tom bylo opravdu nealkoholické pivo, neboť mě čekal volant. A alkohol za volant co? Alkohol za volant nepatří. Kdyby mi řekla, že je v tom obyčejný Birell, tak bych ho vycucnul, ale ona hned odplula a za chvíli přinesla krásně vychlazené Pomelo. Pak předemnou přistála česnečka. A tak kurva ale byla!! Strašně dlouho jsem neměl česnekovou polévku a po těch devití dvanáctkách co jsem včera vdechnul, mi bodla. Polévka byla skvělá, plná chlebových kreténků, se spoustou sýra a na dně byla na malinkaté kostičky nakrájena šunka. Byla příjemně osolená a česneku v ní nebylo ani hodně ani málo. Prostě výtečná, poctivá polévka. Jen ty lžíce by měli mít větší. Mnohem větší. To co tam mají, je tak pro děti předškolního věku. Ke konci, když už jsem měl vyžrané všechny kreténky a sýr, jsem na prasáka polévku pil přímo s krásné keramické misky. Kdybych to měl jíst tou lžící, jednak bych byl pobrindanej až na vejcích a jednak bych to tam lovil ještě teď. A to nebylo na pořadu dne, zvlášť když od třinácté hodiny na náš stůl měl nezpochybnitelné právo někdo jiný. Zatímco já se brindal s polévkou, krev mojí krve, moje krásné děti, nespustily rohovky ze svých našlapaných ajfounů a jiných zařízení. Strašná tahleta generace přiopožděná. Pak jsme nějaký čas čekali na naše hlavní pokrmy. Všechny tři vypadaly načančaně, ten můj vypadal nejvíc autenticky a nejhezčejc. Nejprve bych zhodnotil dceřinu tortilu s kuřecím masem. Na talíři u toho dostala tři mističky s nějakými omáčkami. Ona takové věci nejí. Já si na špičku lžíce namočil první, zelenou. Byla lehce pálivá a hnusná. Pak jsem si namočil do tmavší červené. Byla lehce pálivá, sladká a hnusná. Pak jsem si namočil do světlejší červené a ta byla hnusná. Hádám, že si je tam nedělají sami, ale že to kupujou, protože se něco podobného nacházelo i v lahvičkách na stole. A tím veškeré Mexiko na talíři mojí dcery skončilo. Sorry, ale obyčejná tortila naplněná kuřecím masem a salátem, politá zakysankou, mi vůbec nepřišlo mexicky. Ve výsledku toho polovičku ani nedojedla a nechala na talíři bordel, kterej stačila trochu shrnout než jsem to stačil vyfotit.
Nyní se vrhneme na burgera s trhaným masem a hranolkami, které si objednal můj velectěný syn. Vypadal pěkně, avšak mexika měl na talíři ještě méně než dcera, která tam měla aspoň tortilu. Proč by vlasntě měla mexická restaurace nabízet burgra? Co je to za blbost? Ještě jsem nikdy neviděl Mexikánce s burgrem u rypáku. Na druhou stranu jsem ještě nikdy neviděl Mexikánce. No, hodnoceno slovy mého syna: "Ty hranolky jsou ty nejlepší hranolky co jsem kdy jedl. Ale to trhaný maso mě sere. Blbě se to jí." Tolik k jeho hodnocení. Objednal si to bez rajčete a tatarky. Okurku z toho vyházel. Všechno to nakonec vyžral, takže to asi nebylo špatný. Ale taky ne mexický. Ovšem burger se mi ve skusu zdál poctivý.
Ale nyní pozor!! Dostáváme se k mému pokrmu, kterým byla směs bílých a černých fazolí, zamíchaná s kápií a vepřovou panenkou. Jako přílohu jsem zvolil pečivo, chléb. Ten byl vynikající. Ovšem samotné jídlo mě trochu zklamalo. Jako jo, bylo to dobrý a byla toho hromada, že jsem měl co dělat, abych to dojedl, protože já vždycky dojídám. Jenže já v tom necítil absolutně žádnou neznámou chuť. Co si budem, mexikánskou kuchyni nastudovanou nemám, takže jakákoliv neznámá chuť by v tu chvíli byla považována za mexickou. Ale kdenic, tunic. Měl jsem nutkání si to opepřit, ale jen z úcty ke kuchařovi, který měl na náš stůl z kuchyně výhled, jsem se tvářil, že mi to náramně chutná i bez pepře. Ano chutnalo. Ale bylo to bez přidané hodnoty. Žádný gastronomický zážitek se nekonal. A o kuchařském umění ani u jednoho pokrmu nemůže být řeč. Trochu mě zklamalo, že jsem v kuchyni nezaslechl žádnou mexikánštinu, nezahlédl žádného upoceného kníratého opáleného větrem ošlehaného kuchaře v sombréru a ponču. Místo toho se v kuchyni pohybovali samí bílí lidé (pokud je ten výraz v rozporu s košér vyjádřeními ohledně rasismu, tak se omlouvám všem bílým). Jediná cizokrajná řeč z kuchyně co jsem slyšel, byla ukrajinština, nebo ruština. Člověk nikdy u nich neví jak vlastně mluvěji. Například u nás ve fabrice jich 95% mluví rusky. Ještě bych se zmínil k servírování. Nemastné neslané fazole mi na stole přistály na jakémsi prkénku s vydlabaným korýtkem, do kterého zapadly nohy litinového podstavce nesmyslně ošklivé pánve s nesmyslně dlouhým držadlem, které překáželo a při manipulaci s celým tím ansámblem hrozilo vylitím nápojů na stole. Když už chtějí být kurva IN, tak mi to na stole mělo přistát ve staré, omlácené, od ohně ošlehané, zkřivené pánvičce. Nehledě na to, že jak to bylo na tom podstavci, tak to bylo docela vysoké a kdybych neměřil nějakých 183cm, tak bych si připadal už blbě a celý schovaný za tímto druhem servírování. Méně je někdy holt více. Pečivo bylo přikryté bílým látkovým ubrouskem v proutěném košíku a jak jsem zmínil, chléb byl excelentní. Ještě tam byly rohlíky, ale já jsem chlebový.
Žádné komentáře:
Okomentovat