ČESKÁ POŠTA

To si takhle po noční umeju vejce, neboť jsem se chystal k paní doktorce pro výsledky krve a doporučení ke specialistovi přes kardio. Paní doktorka ordinovala ten den od půl osmé, tedy v době, kdy bych po noční už normálně spal. Když jsem přišel pět minut po otevíračce do čekárny, sedělo tam už šest lidí. Doprdele to nemají ti lidé nic důležitějšího na práci? Minule jsem byl na odběru krve, který probíhal v podání sestry od 8h. Paní doktorka přichází na devátou, ale stejně tam na ni v těch 8 už čekali tři lidé. Ale to jsem odbočil. Den, o kterém píšu, byl dnem, kdy jsem přišel mezi šest lidí. Tři byly ukrajinského původu. Stejně tak paní doktorka a paní zubařka ve vedlejší ordinaci. Ale to je nepodstatné. Podstatné je, že ty tři Ukrajinky byly normálně nevychovaný svině. Nejenže byly hlučné a neustále žvanily něco tím svým přitroublým přízvukem, na který je už každý normální člověk alergický, ale ještě to byly, jak jsem pochopil později, přebornice v předbíhání. Jedna, když z ordinace odcházel občan české národnosti, ještě nedovřenými dveřmi vtrhla do ordinace a dožadovala se obsloužení. Proč? Protože čeká? Protože pospíchá? Proč nemohla vysedět čas, který ji díky pořadí opravňoval vstupu do ordinace? Další dvě Ukrajinky se hned po ní po jejím vzoru vrhly také do ordinace, aniž by byly na řadě. Proč choději do ordinace po dvou? Asi nějaká ukrajinská specialita, protože to ráno se na prasáka do ordinace za paní doktorkou protlačily tři takové páry. A ty Čecháčku, slušně vychovaný, čekej. My jsme tu už doma... Hlava mi klimbala po noční směně a kdyby to v čekárně nesmrdělo kyselým blitkovým smradem, který okořenil cikán, jenž si ze svého smrdutého prstu sundal obvaz a objevil se zčernalý, od zaschlé krve dojebaný ukazovák, z nejž se linul zápach zapařené desinfekce, asi bych i usnul. Nestalo se tak a i já se po hodině a třičtvrtě sezení dostal k paní doktorce, která mi vytiskla tři papíry, které mě opravňují ke kardioprohlídce. Před desátou hodinou tedy uléhám a kolem poledne se s hrůzou probudím, že jsem něco zaspal a zbytečně spánkem promrdal čas. Jdu se vychcat a koukám, na stole leží dva nežádoucí papíry. Jeden se jmenuje OZNÁMENÍ O PŘÍCHODU ZÁSILKY / POTVRZENÍ O PŘEVZETÍ ZÁSILKY a druhý, menší, poučení o tom, že zásilka je uložena po dobu deseti dnů a když si ji nevyzvednu, tak se to bere jako že byla doručena. 

Trochu jsem zpozorněl, protože takovéto fašistické jednání je i na Českou poštu moc a bylo mi jasné, že to asi není deska z Francie, na kterou čekám. Ten větší kus papíru mě informoval o tom, že se jedná o doporučenou zásilku do vlastních rukou, kterou si můžu vyzvednout DNES anebo v dalších dnech na naší poště. Hele, já proti Český poště nic nemám. Ale ať se mi kurva nesere do života! Já se jí vyhýbám od té doby, co mi ztratili/ukradli telefon, o čemž se můžete dočíst tady na blogu. A úplně jsem Českou poštu začal ignorovat, když mě silně nalíčená slečna ukrajinské národnosti s nehty dlouhými až do prdele na novobydžovské pobočce začala poučovat, jak má vypadat zabalená deska. Tenkrát jí řikám: "Milá slečno, já desky balil v době, kdy Vy jste ještě nebyla na světě. Buďte si jistá, že na poště už mě nikdo neuvidí." A také jsem to zásadově dodržoval a opravdu až do pátku jsem na poště nebyl. Jenže právě ony dva papírky mě poňoukaly k tomu, že bych na tu poštu měl asi zajít, protože doporučené psaní do vlastních rukou může znamenat jen několik věcí. Pozdrav od pánů policistů, kteří mě pomohli a ochránili tím, že mi naměřili vyšší rychlost radarem, nebo že mi moje firma poslala vytýkací dopis za průser, který jsem někdy v dubnu v práci udělal, nebo že mě moje vlast potřebuje a povolává mě do zbraně, abych hrdě bránil ukrajinské hochy, kteří terorizují naši zemi svojí přítomností. Bohužel ze zmíněných dvou papírů nelze vyčíst absolutně nic, natož pak, o jakou barvu pruhu na obálce se jedná. Inu nezbylo mi tedy ničehož jiného, než se na tu poštu vypravit. Musím si pospíšit, je půl jedný a pošta má do jedné. Tak teda na sebe navlíknu tričko a svižnou chůzí se klátím přes celou rodnou ves směrem k budově označené modrou trumpetou. Schválně jestli tam bude za přepážkou ta líná paní neschopná, kterou jsem kdysi učil odesílat doporučenou zásilku. Bingo! Byla tam! A ještě zmatenější a tupější než si ji pamatuju. 

"Dobrý den, něco tu mám a vůbec nevim co by to mohlo bejt." 

"Tak se na to podíváme. Jo no jo, ale to vám přišlo dneska, to tu bude až v pondělí. A nechoďte si pro to ráno, spíš až tak odpoledne." 

"To budu v práci. Jaktože to tu kurva není, když se tu píše (ukazuju jí jeden z těch papírů), že si to můžu vyzvednout dnes." 

"No jo, to my to tam takhle máme předtištěný." 

"Víte o tom, že česká pošta je uplně k hovnu, že jo?" 

S touto větou jsem sbalil své dva papíry a nasraný odešel domů. Na internetu jsem chvíli zkoušel zjistit, co to je, až jsem došel k závěru, že to nejspíš prostě bude pokuta, že mě někde zachytil radar. A víte co? No nebyla to pokuta! Ve středu, kdy jsem měl volno, jsem na poštu zašel znovu. 

"Dobrý den, mám tady dopis do vlastních rukou." 

"No jo, ale já mám problém, nefunguje mi tiskárna." 

"Já už sem nechci chodit potřetí."

Podávám paní občanku a čekám co se bude dít. Chňapla po ní a začala lovit v kartotéce s opruhovanými obálkami. Hrabe se v nich odpředu, pak odzadu, drbe se na hlavě, zkouší to znova a znova až vyloví moji modře opruhovanou obálku a vítězoslavně si ji bere před počítač, na kterou je napojená  předpotopní zažloutlá jehličková tiskárna. Paní pošťačka něco z obálky odtrhne, dá mi to podepsat, pak si tam opíše nacionále z mého občanského průkazu a pak zasune papír do tiskárny, dvakrát stiskne enter. Tiskárna se snaží seč může, vrčí, škube tiskacím zařízením, ale nepohne se víc než o dva milimetry.

"Ta je mrtvá."

"No jo, ale co já teď mám dělat?"

"Že by zavolat servis?"

Naštěstí nebazírovala na tom, že musím podepsat i vytištěnou část jak se to dělá u zásilek, dala mi obálku s modrým pruhem, vrátila občanku a já zase mohl vypadnout z toho zlého místa. Před poštou jsem zkoumal přes tenký papír obálky co to vlastně může být a zahlédl jsem tam jméno našeho souseda. To může znamenat jen jedno, a sice, že někdo na městském úřadě měl potřebu ještě něco řešit skrze sousedem nabourané mé auto. V tu chvíli jsem zjistil, že jsem ušetřil sedum stovek za pokutu, se kterými jsem se už rozloučil. Ale to čekání a ta nevědomost, co to vlastně může být. Že by někdo mohl vytáhnout něco co jsem provedl v minulosti, nebo třeba že jsem napsal něco protiukrocikánofialofilního a někdo mě kvůli tomu chce popotahovat... Akorát jsem z toho za těch pět dnů, kdy jsem musel čekat než se k dopisu dostanu, zešedivěl ještě víc, než už jsem. A za to patří České poště řád smrdutého bobra. České poště posílám hezkou písničku a ať jde už konečně do prdele.