Hlásím se v pořadí se třetím cykloreportem, který se od těch ostatních bude lišit tím, že se v něm nikdo nevybourá, ani neožere. Nejeden čtenář by si mohl myslit, že "teprve třetí, to toho moc nenajezdíš debile". To samozřejmě neznamená, že celou dobu sedím doma na prdeli. Ne, cyklovýletů bylo více, ať už ve skupině nebo sám, a minimálně z jednoho by se dalo napsat pár řádků. Bohužel jsem ještě před minulým výletem prohlásil, že žádný report nebude, a tak jsme se vožrali a domů přijeli v půl jedenáctý večer. Před včerejším výletem jsem ale žádné oficiální stanovisko o nepsaní reportu neuvedl, takže jsem se jím vlastně začal zabývat už v noci na noční směně, kde jsem vymyslel krásnou trasu, kterou jsem i s vysvětlivkami zakreslil do mapky.
Bohužel na plánku nic asi nerozluštíte, takže popíšu... Jedná se o to, že já ve 12:30hodin vyrazím na okruh tak, abych byl ve 14:30hodin v obci Chomutice, kde zavolám Lencfeldovi, jak na tom je, protože byl to odpoledne zaměstnán likvidací jeho letitého Opla po setkání s felicií, kterou řídil Pan Klobouk, který přehlédl STOPku. Také mapka naznačuje, že hned potom, jak se domluvím s Lencfeldem, že může vyrazit na místo určení, do obce Smidarská Lhotka za naší milou překladatelkou Evou, zavolám právě Evičce, že za půl hodiny se u ní stavíme. Cestou naberu Čaka Norise a všichni čtyři pojedeme na pivko na Barešův ranč. Tak hlásal můj skvělý plán. Skutečnost byla ovšem úplně jiná. Jednak jsem trochu pozměnil trasu, protože se mi nechtělo šlapat zbytečně moc kopců a taky jsem měl v plánu vyfotit několik přejetých zvířátek a k tomu bylo třeba frekventovanějších komunikací. Pár jsem jich objevil, ale teda žádnej zázrak.
Vlastně kromě kostry dinosaura, jednoho zachovalého zajáčika a jednoho uplně rozsračkovaného minizajáčika jsem objevil už jen dvě slepice v příkopě. Ty smrděly ze všech nejvíc. Každopádně jsem do Chomutic přijel o hodinu dříve než bylo v plánu, takže jsem si prodloužil trasu směrem na Třtěnice. Za Třtěnicemi mi začal hrát telefon. Volal mi náš bývalý skvělý a úžasný, nejchytřejší pan mistr Křemeňák, který se mě tázal, zda bych s ním nechtěl jet na 14 dní na Ukrajinu na služební cestu. Trochu mě to zaskočilo, neboť jsem před lety hrdě odmítl nabídku pana ředitele na služební cestu do Holandska a do Německa a teď bych měl jet na Ukrajinu. No možná pojedu... Při telefonování s panem bývalým mistrem Křemeňákem se najednou několik desítek metrů přede mnou z příkopu vynořili dva psi. Dvě černý zubatý obludy. Nejspíš rotvajleři. Stáli tam uprostřed silnice a koukali na mě. Jeden z nich jakoby po vzoru animáků vytáhl odněkud šlapací brusku a začal brousit nůž, ten druhý prostíral stoleček a připravoval sůl a pepř. Když to měli hotové, lehli si na silnici a čekali na mě. V tu chvíli se mi promítnul před očima celý můj ubohý a nezajímavý život a já věděl že na žádnou Ukrajinu nepojedu, protože za několik okamžiků skončím v útrobách rozzuřených rotvajlerů. V posledním záchvěvu mého otupělého mozku jsem obrátil kolo a zkusil jsem jim ujet. Smířil jsem se s tím, že pokud jim ujedu, tak najedu zbytečně mnoho kilometrů navíc. Když jsem se ale po několika metrech otočil, psiska už tam neležela a nečekala na moje prorostlé masíčko. Tak jsem si dodal kuráže, nastavil velociped do módu SPORT, zařadil jsem čtvrtý rychlostní stupeň a rozjel se vstříc jasné smrti. Když jsem míjel ono místo, kde se ještě povaloval nabroušený nůž a slánka s pepřenkou, v příkopu jsem zahlédl ty dva monstr-rotvajlery a zjistil jsem, že to byli nějací chundelatí, s vyplazenými jazyky usmívající se domácí pejskové, kterým jsem nestál ani za oňufání nohou. Takže tuhle nebezpečnou událost jsem naštěstí přežil a já budu moci nakonec na tu Ukrajinu jet.
Za několik desítek vteřin mi psala Eva, která se ráno dozvěděla, že se chystá ten výlet, ale zpražila mě zprávou, že se ho nezúčastní, neboť má rande v Jičíně. Po několika vteřinách volal Lencfeld, že odtahovka právě do svých pařátů nabrala jeho Opla a že hned jak se vybrečí, tak že jede domů a můžeme vyrazit konečně na pivo. No tak já jsem pokračoval, směr Vysoké Veselí. Tam asi neopáleným lidem mezi většinou opálených co tam žije, moc Vysoce Veselo není. Všude se tam poflakovali cikáni, hulákali na mě "Gadžo vypadni makat!" Černé děti po mě házely kameny, a kdyby kolem neprojížděl zrovna nějaký pán na červené čtyřkolce, před kterou Italové utekli, asi by mě ukamenovali za to, že jsem si dovolil po noční šichtě vyrazit si na kole... Pokračoval jsem směr vesnička s názvem Sběř, kde jsem zahlédl ukazatel na kterém stálo - Lencfeldův dům 7km. Zahnul jsem tedy doprava a vyrazil vstříc kamarádovi. Cestou jsem na tom nejneskutečnějším místě, kde není vůbec nic, jen polorozbitá silnice lemovaná poli, potkal hlídku státní policie, která se třicetikilometrovou rychlostí řítila ani nevim kam, protože tam opravdu nic nebylo. Chtělo by je to poslat na výpomoc do USA před demonstrující. K Lencfeldům jsem dorazil asi pět minut předtím, než se přikodrcal Lencfeld s miniLencfeldem. MiniLencfeld mi nabídl teplého lahváče značky Bruncvík. Příšerná sračka!! Čtvrtku jsem musel vylít, protože se to prostě nedalo. Taky jsem si na jeho zahradě, která by zasloužila několikačlennou úklidovou četu na týden na směny, vyfotil chcíplou myšičku.
Po vylití piva jsme konečně mohli vyrazit směr Barešův ranč, jak hrdě hlásal plánek načrtnutý výše. Tou dobou jsem byl už docela unavený, přeci jenom trpím silnou obezitou, hemeroidy, potím se jak prase a do toho ta záležitost s uplynulými nočními směnami a konfrontace s rozzuřenými rotvajlery... No zkrátka už nejsem ten mladík, co dřív a tak jsme jeli v klidu a míru. U Bareše jsme si dali Kozlíka a byl výtečný. Polemizovali jsme nad nesmrtelností švába a neohrožeností manažerů našeho kapitalistického chlebodárce, když jsme rozhodli, že zajedem ještě do hospody k Oldovi, což představovalo další kilometry navíc. Když jsme dorazili k Oldovi, to už s námi byla i paní Lencfeldová, kterou jsme vyzvedli na rohu jedné křitovatky cestou, měl jsem najeto už 60km a xicht spálenej na sračku od sluníčka, který skoro nesvítilo. Nevim jak je to možný. Asi je to tím, že jsem idiot. U Oldy jsme si dali pivko, taky kozlíka a byla to vodička oproti kozlíkovi u Bareše. Ale jak říká můj táta "nejhorší pivo je žádný pivo" ale věřte mu, když si naposledy koupil basu Bráníka... U Oldy jsme vycucli čtyři pivka, přivolaný Čak Noris dvě a před dvacátou první hodinou jsme se rozešli, neboť jsem měl slíbíno a i když ve středu prcaji jen buzeranti, což samozřejmě každý ví, tak jsem se docela těšil že budu buzerantem. No, moje drahá polovička ale nechtěla abych se buzerantem stal, a tak když jsem přijel v devět domů, tak chrápala až se střecha otřásala. Hodil jsem teda do sebe kus pečené sekané, zkouknul dva díly seriálu Teorie velkého třesku a totálně unaven, avšak naprosto spokojen, ulehl vedle slintající manželky. Byl to dobrý cyklovýlet!!
podivuhodný interiér hospody U Oldy...
Žádné komentáře:
Okomentovat