Milé děti, budu vám vyprávět pohádku o jednom zkurveném prosincovém čtvrtku zkurveného roku 2020, jednoho chrabrého rytíře jménem Dannik. Sedněte si pohodlně, zapalte si cíga, ale hlavně držte tlamy.... To se takhle jednou zednáři nudili a vypustili do světa vir, aby se trochu přibrzdila ekonomika, protože není na pořadu dne, aby i střední třída žila v blahobytu. K prohloubení mezinárodních vztahů vir vysadili v Číně, odkud se poté přenesl po celém světě, ba dokonce i do zaprděné republiky české, odkud pochází i náš chrabrý rytíř jež jméno Dannik nese. Geniální myšlenka zednářů, která nic nestojí, ale následky se budou hojit ještě příští generace, měla za následek to, že banda kokotou z královského dvora české republiky začala blbnout a zmatkovat a nesmyslnými nařízeními terorizovat obyvatele. Ale nejen v království českém. Zednáři to dohnali k dokonalosti a tak se blázní po celém světě hlavně s rouškami. A tak se stalo, že bez uslintanýho hadru přes tlamu ani chrabří rytíři nesmí opustiti své komnaty. Rytíř Dannik povinné nošení roušek považuje za největší zásah do základních lidských práv a svobod, kterými se ohání kdejaký Ital, roušky na veřejnosti odmítá nosit, ale pokud si chce zajít do obchodu, nasadit si ji stejně musí. Jednoho dne vypravil své děti do školy, respektive ony se vypravily samy, zatím co rytíř Dannik seděl u bedny jak El Bunda a koukal na Spančboba. Hned jak smradi vypadli z domu, zajel autem do místních potravin a udělal tam nákup za nějakých čtyřistapadesát korun. Hlavně se jednalo o potraviny kazícího se charakteru, které měl on a jeho milejdy o víkendu na 6+6 svačin do práce. Nyní milé děti následuje doslovný přepis z rytířova deníčku... Když jsem stál u uzeniny, pod nosem se mi díky zkurvený roušce začalo tvořit Máchovo jezezro a ta píča přede mnou, na sto procent přiblblá Pražačka, usuzuji tak dle pohybu a přiteplený mluvy, si nechávala krájet dvacet deka vysočiny! A ta prodavačka přibržděná ty vole jak píča misionářky hlásající slovo boží. Dočkal jsem se, ale rouška propocená na maděru. Když jsem se konečně vykulil z obchodu, sedl jsem na koně a zajel jsem do Lííííídlu na jejichž základnu jsem nedávno psal, zda by nebyli tak ochotni a tomu kreténovi co pro ně dabuje reklamy v televizi nemohli říct, že ve slově Lidl je nad -i- tečka a proto se to nečte Líííídl, ale Lidl, neboť Lídl zní stejně přirozeně asi jako brokolicová bábovka. Zatím jsem bez odpovědi, ale moje stížnost byla postoupena k projednání na příslušné oddělení. V Lidlu na mě zbyly poslední 4 nákupní vozíky, neboť dalších asi 100 jich bylo řetězem zamčeno kvůli té hrozné pandemii. Uvnitř obchodu se pohybovali lidé, kteří byli výhradně na ránu krumpáčem mezi oči, ty vole postávali v uličkách, motali se jak zombie, nevěděli co mají kupovat. Prostě demence. To já jsem věděl co nakupovat a proto jsem relativně rychle zajel k pokladně číslo 5, kde stála jen jedna paní, ale ta teda byla! Paní pokladní můj nákup už dávno dala do mé přihrádky v odkládacím stole, já jsem paní pokladní už dávno zaplatil, ale ta píča předemnou ještě neměla naskládaný nákup do vozíku. A ne aby uhnula píča zasraná ty vole, takže jsem čekal a lidi za mnou čekali než si to milostivě naloží a teprve pak jsem mohl jít já a naložit si svůj nákup, který tam na mě už čekal. Zpocenej pod rouškou jak vagina staré indické ženy ty vole fuj hnus. Když jsem vyšel ven, fronta na vozíky byla až na hlavní silnici, která je vzdálená asi 100 metrů. Jako za bolševika. Poté kroky mého oře směřovaly do obchodu Pepco, kde jsem potřeboval koupit rámeček na fotku. V obchodě byli naštěstí jen tři lidé. A všichni, ale opravdu všichni by zasloužili vyrvat střeva nosem za to, jaký to byli zmrdi. Jedna paní zablokovala celou uličku svojí monstrózní postavou, v ruce držela nějakej kus dětskýho oblečení a telefonem popisovala někomu, co za vzor je na tom oblečení. Musel jsem kvůli ní obejít blok a to znamená námahu navíc a to znamená víc potu pod mojí rouškou. Našel jsem vhodný rámeček na fotku a zamířil k pokladně. U pokladny smrděla - to jakože fakt smrděla i přes roušku - potem a hovnama hnusná ženská. Začal jsem se opravdu hodně potit. Pan prodavač, v tričku, v pohodě, pomaličku pípal kódy a já už měl na jazyku pod rouškou větu TY DEBILE MYSLÍŠ ŽE NÁM JE TU V ZIMNÍCH BUNDÁCH PŘÍJEMNĚ KRETÉNE? Neřekl jsem ale nic a dál trpěl smrad z kundy té ženy dva metry předemnou. A ten debil za ochranným sklem u pokladny prej BUDETE SI TY HRNÍČKY PŘÁT ZABALIT DO PAPÍRU? A ta kunda JÉ TO BYSTE BYL MOC HODNEJ. A prodavač se ptá. A TY MISTIČKY TAKY ZABALÍME DO PAPÍRU? A paní, která byla prototypem smradu JÉ TO BYSTE BYL HODNEJ. Patrně pro dnešní den měla ve slovní zásobě jenom větu JÉ TO BYSTE BYL HODNEJ. Tak pán za pokladnou, od pohledu čtyřprocentní, začal každý hrníček a mističku a vibrátorek a já nevim co všechno ještě tam ta potem skrz péřovou zminí bundu smrdící kráva měla, balit do papíru. Každou věc zvlášť. Mě z pod roušky začaly tryskat Niagarské vodopády. Byl jsem jen malý krůček o prasknutí čuráka podélně od Kopidlna po Floridu. Když paní odsmrděla někam do hoven a dostal jsem se před kasu, čtyřprocentník si všiml mé nervozity a tak mě projistotu žádným NECHCETE TEN RÁMEČEK ZABALIT DO PAPÍRU neotravoval. Hodil jsem mu na stůl padesátikorunu a on mi vrátil umaštěných 8 korun a já mohl konečně pryč z tý sračky zkurvený jménem Pepco. Hrála tam hudba k zblití ty vole to bylo snad ještě horší než v Penný (když můžete říkat Lídl, proč bych nemohl já říkat Penný?) a v Tescu. Pamatuješ milý deníčku, jak jsem kdysi psal do Tesca? Pro připomenutí, abys věděl o čem je řeč...
... Domů jsem na svém bílém vraníkovi jel už zcela klidný, i když řidiči a lidi na náměstí, kde se konaly trhy, to byla kapitola sama pro sebe. Všiml jsem si, že před každým obchodem stáli lidé ve frontách, jako kdyby se předháněli, kdo v jaké frontě bude stát déle. Zvládl jsem to a domů jsem přijel bez kamenu na srdci, který mi spadnul právě proto, že už jsem doma pryč od roušek a nakažených lidí a debilních smradlavých krav a dlouhých front a...Vyndával jsem doma nákupy a protože jsem měl jmeniny, měl jsem v nákupu i tři bonboniéry připravené pro kluky do práce, aby si osladili chuťové pohárky. Koupil jsem bonboniéry s názvem TATIANA, neboť oni ji mají rádi, protože moje žena se také jmenuje Tatiana a oni si pak mysleji, že ji lížou. Moji ženu. No a pak najednou zvoní telefon, na displeji svítí jméno mého zaměstnavatele a z reproduktoru se ozve Martin a prej jestli si nechci vzít dovolenou protože jí mám ještě 10,5 dne a já teda jakože si ji vezmu, protože moje výrobní linka stejně už do konce roku nemá v plánu nic vyrobit, takže jsem vlastně udělal nákup na tři noční (a tři denní - mojí ženě také odpadl pracovní víkend) zbytečně, ale klukům jsem bonboniéry donesl a vytlemil jsem se jim do xichtu, aby jako věděli, že na ně myslím doma od bedny. Budou mě mít zase o něco radši... ...Tady milé děti zápis v deníčku rytíře Dannika končí, a tím končí i naše pohádka O jednom zkurveném prosincovém čtvrtku zkurveného roku 2020, jednoho chrabrého rytíře jménem Dannik. Doufám že se vám pohádka líbila, protože není jisté kdy si díky rouškokriplům budete moci přečíst nějaký zajímavý a hodnotný report z koncertu. Zazvonil konec a rouškozmrdům je konec. Kéž by....
Žádné komentáře:
Okomentovat