Psal se patnáctý květen roku dvoutisícého dvacátého druhého, když jsem s kámošema vyrazil na krátkou projížďku na kole. Krátká byla proto, že jeden ze spolupracovníků, budeme mu říkat třeba Čak Noris, protože vypadá jako Chuck Norris, ovšem malinko opuchlý v břišní oblasti, není zdatný cyklista a navíc po zimním lenošení, no prostě na delší projížďku se necítil. A ruku na bicykl, mě se taky moc nechtělo trajdat někde sedumdesát kilometrů. Vzhledem k tomu, že jsem měl echo, že u Křemílka bude obsluhovat Zuzka, což jak jsem zmínil v jiném reportu tady na blogu, je tak trochu vlhký sen nás všech, nebylo třeba dlouze debatovat o trase. Takže ve čtvrt na dvě jsem vyrazil směr Smidary, kde jsem v půl druhé měl sraz s Čakem a vyjeli jsme směr Janovice. Cestou na nás na jedné křižovatce čekal Lencfeld, jehož jeho žena důrazně upozornila, že pokud se vrátí pod parou, nebude sex. Do Janovic z kopce, z Janovic do kopce do Starého Bydžova. Čaka jsme nechali kilometr za sebou, ale ze Starého Bydžova z kopce, Čak využil své váhy a přitažlivosti zemské, z kopce to mašíroval tak, že jsme ho dojeli až ve Staré Skřeněři, což je jen tak mimochodem strašná díra. Zahýbáme směr Nová Skřeněř, jenom proto, abychom se vyhnuli hlavní silnici, kde pro řidiče devadesátka rozhodně neplatí. Naším prvním cílem nebylo nic jiného, než Barešův ranč. Kde kdo na Bareše a jeho ranč nadává a plive špínu kde může, ale to je prostě bledá závist. Absolutně TOP prostředí se skvělým pivem a jídlem je vyhledávanou destinací. Když jsme přijížděli k ranči, všimli jsme si, že za plotem na pláni se ve stínu jednoho stromu mačká tělo na tělo asi 30 daňků, zatímco v boudě se neohroženě válelo několik bizonů. Až když jsem si sednul ke stolu a čekal než kluci objednají pivo, mi to došlo. Kouknul jsem totiž na jídelní lístek, který byl složen výhradně z bizoního masa. Ať už šlo o flákoty v hodnotě šesti stovek, nebo o guláš za stopade. On totiž zbytek těch bizonů v té boudě držel smutek. Proto tam do stínu nepustili daňky a ti se chudáci mačkali pod korunou jednoho stromu. U Bareše byla restaurace narvaná, zahrádka plná, kryté molo obsazené, tak jsme si vzali svá pivka, byli to Kozlíci a Čak si vzal svůj čepovaný Birel pomelo grep, do několik metrů vzdálené roubenky na zahrádku a tam jsme si vychutnávali své nápoje, za lačných pohledů na kolem se hemžící vyletněné maminky, ať už s křečovými žílami na bílých nohách, nebo na docela hezkých nohách mladších ročníků. Jo, když je člověk nadrženej, vojel by i starou bábu...
Pivko jsme do sebe loupli a vydali se na cestu k hlavnímu cíli, což byla bydžovská Nádražka, neboli hospoda U Křemílka, jak chcete, ale hlavně na tam perfektní dvanáctistupňový radegast a servírku Zuzku, která je prostě skvělá. Cestu jsem vybral já, protože jsme se chtěli vyhnout frekventované hlavní silnici, kde devadesátka pro řidiče... ale to jsem už psal. Jenže plášť na jednom z kol Lencfelda si řekl, že na to sere a tak udělal bouli. No a Lencfeld si řekl, že tak to teda ne, žádnej plášť mi nebude řikat co mám dělat. Odpustil mu, jako se to dělá u terénních aut v terénu a vyjeli jsme mojí nábližkou, kde to byl samý ostrý šutr a díra, že nejednou Lencfeld radši sjel na pole a jel po poli, protože od loňska kdy jsem tam jel naposledy, tam nějaký debilní aktivista navezl zavážku a ze značené cyklostezky se stal nebezpečný tankodrom. U mostu se Čak vychcal a my dál pokračovali mezi poli, po louce a vyjeli jsme u vily, kde se venku vedla pro nás velmi živá a hlasitá diskuze, pro diskutující etnické obohacení normální rozhovor. Radši šlápneme do pedálů, protože po nás blbě čuměli. Najíždíme na jezdník, to jako na půlku chodníku určeného pro cyklisty a blížíme se k cíli naší dnešní cesty. První co vidíme, respektive co hledáme, je Zuzka. Je tam!! A taky spousta lidí, lačných po jejím hrudníku a pivu, které roznáší. Parkujeme kola pod stromem, někteří šikovněji, Lencfeld trochu méně šikovněji. O tom později... Sedáme si ke stolu a přisedá k nám náš bývalý spolupracovník Jiřík, který mě počastoval pozdravem Nazdar ty debile potetovanej a jež mě ukecal, abych napsal report, což jsem zpočátku odmítal.
Tuhle fotku jsem poslal mojí milované ženě Filoméně, která komentovala, že Čak má velký břicho, načež Čak kontroval tím, že to je speciální triko s takovým střihem. Usměvavá Zuzka nám přinesla pivka a nám bylo při pohledu na ni tak strašně dobře, že jsme ani nemuseli diskutovat. No ale i tak jsme diskutovali. Témata byla různá. Od populárního upřednostňování Ukrajinců před domácími, přes ochutnávku vlastního semene až po zapařené kalhotky paní Bílé, jedné romské kozaté Slovenky. Zkrátka fantazii se v našich hovorech rozhodně meze nekladly. Dali jsme si další pivko a nějaký zobání a pak že bychom si dali kafe. Jenže jak mě Zuzka v pátek upozornila, ona kafe dělá strašně nerada, protože pak musí umývat nádobí. Jenže my jsme nic nedbali jejích stížností a na kafi trvali. Přinesla nám ho na oko nasraná, jebla s ním na stůl a z tohoto okamžiku jsem pořídil fotku.
Káva byla dokonalá. I kdyby to byl ten nejhnusnější trus, od Zuzky bude vždycky dokonalá! Se zájmem jsme sledovali naprosto nehybného holuba, který si vegetil na větvi nad Lencfeldovým kolem. Naše tipy, že je holub mrtvý a že prachsprostě přilítnul na větev a tam chcípnul, se ukázaly jako liché ve chvíli, kdy holub zvednul nohu, pohnul ocasem, oklepal se a vypadlo z něho hovno obřích rozměrů, které se rozpláclo na Lencfeldův plášť a pomalu vlivem gravitace stékalo na výplet zadního kola, kde pokračovalo stále níže a zasvinilo několik drátů výpletu zadního kola. Všichni jsme se mohli potrhat smíchy, dokonce i sám poškozený Lencfeld. Zpozoroval jsem, že se holub posunul o pár centimetrů na větvi vlevo. Kdyby se teď vysral, bylo by to mnohem zábavnější. Popíjíme si pivko, nedbáme nic holubů, Zuzce prozradím, že jí prosvítají čudlíky, Jiřík jí řekne, že to nemá srovnaný, načež si Zuzka kozy urovná do roviny, načež jí Jiřík řekne, že neměl na mysli její ňadra, ale zástěru, čímž opět propukneme v nekontrolovatelný smích a zase čumíme po kolemjdoucích ženách. Jednu dvojici jdoucí za plotem okomentoval Jiřík že jestli náhodou není jedna z nich těhotná. Ta, jež ho slyšela poznala, že je řeč o ní (strašně zvláštní situace - holka, která tuší nebo ví, že má pár - v tomto případě asi třicet - kilo navíc, se sere kvůli tomu, že jí někdo nařkne z těhotenství) a podívala se naším směrem. Já celkem s klidem dodal, že těhotná není, ale že je vyžraná. S jejím sebevědomím to ale nic neudělalo. Kdyby jo, tak by nebyla oblečena v outfitu pro štíhlé. Taky mi Jiřík ochotně vyrthne chlup ze špičky nosu, který ho tam vyloženě iritoval...
No a jak tak pijeme, juknu na holuba, který se už zase přestěhoval kousek na větvi. A to znamená jen jedno. Že zase sral. Málem jsme se pochcali smíchy, když jsme zjistili, že zesral Lencfeldovi sedlo jeho kola. Smáli se všichni až na Lencfelda, ale věřím že v duchu se tlemil víc než my, protože on je prostě takovej. A jelikož dostal u své ženy podmínku, poněvadž věděla že jede na kole se mnou a zatím pokaždý když jel se mnou na kole tak z toho měl tichou domácnost, neboť jsem jí ho vrátil zchlastanýho v deset večer, tak padla půl šestá a s Čakem se odebrali směr domů. Lencfeld ale nejdřív stíral ubrouskem hovno ze sedla a to byl právě okamžik, který byl podnětem a přáním Jiříka, abych o tom napsal report.
No tak tedy Jiříku, tady ho máš. To hovno jsem si i vyfotil, ale z dálky a rozklepanou rukou již brzo třiačtyřicátníka. Takže kvalita fotky na piču. Každopádně kluci odjeli, já dopil svoje čtvrtý pivko a taky jsem vyrazil domů. Čekaly na mě totiž v ledničce dva utopenci, které jsem prozíravě zakoupil ráno. Sám sobě se divím, že jsem je nesežral už dopoledne. A udělal jsem dobře. Po těch pěti pivech a posraným Lencfeldově kole to bylo totiž přesně to, co jsem potřeboval...
Žádné komentáře:
Okomentovat