Velmi zajímavá sestava na mě vyjukla na facebooku z letáku a ani nevim proč mě to tak zaujalo, když Forgotten Silence jsem nikdy neposlouchal, Hypnos se mi nelíbí a Depresy jsem nikdy neslyšel. Podvědomě jsem si ale furt řikal, že bych se tam měl jet podívat. Nejdříve jsem měl jet s Amorfisem a inženýrem, ale oba vyměkli. Já dal přednost před sezením u piva v hospodě, sednul jsem do auta a vyjel směr město, ve kterém neumějí hrát hokej, tedy směr Pardubice tak, abych stihl začátek v avizovaných 19:15hod.
Jak by řekl můj kámoš Cica No tak se uklidníme... Jo no já zapomněl. Pardubická Ponorka. Tam se nikdy nezačíná včas... Když přijíždím na místo konání, zdravím se s kámošem, u baru žádám točenou bezinku, kterou se chlubí na všemožných tabulích, že ji mají, ale extrémně sympatická barmanka mi říká, že nemá, ale že mi může natočit malinovku. No jo, dal jsem si ji za čtyřicet vočí, i když nemám červenou limču v lásce a už za komančů jsem si vždycky kupoval žlutou. Lidí vypadá, že je jich tam dost, ale zdání klame. Platíme vstupné 300Kč a zjišťujeme, že jako mistr zvuku byl opět vybrán neskutečně pomalý zvukař. Ten než udělá krok, tak vyroste kedlub. Je zmatenej jak lesní včela, chodí s kabelem v ruce sem a tam a je mu u prdele, že se má už půl hodiny hrát. Já bejt pořadatelem, tak mu řeknu: Tak hele frajere. Jsou tu tři kapely. Jestli nebude do jedenácti konec, tak jsi tu zvučil naposled. Tohleto je ponorková nemoc. A přitom je to tak jednoduchý, stačilo by pohrozit, že o každou minutu, o kterou se zpozdí živá produkce půjde stovka z jeho honoráře na účet podniku. Takže začínáme se třičtvrtěhodinovým zpožděním. Na pódiu to rozbalili slovenští DEPRESY a světe div se, zvuk měli jak víno. Aby taky ne, když se jim v tom zvukař hrabal pomalu tejden. První kapela jak se později ukázalo, se mi z celého večera líbila nejvíc. Depresy se prezentovali jakýmsi hybridem deathmetalu, blackmetalu, asi trochu doommetalu a i na regulerní rap v jedné písni došlo. A po nezískání hokejového titulu v Pardubicích, městě perníku se zkvašenou polevou, po zvukařovi co to má rád pěkně pomalu, tu máme třetí výser a tím jsou samozřejmě Pardubičáci. Do piče kurva kde jste byli? To si jako myslíte, že třicet nebo čtyřicet lidí na takové kapely je adekvátní? Kde jste byli vy kreténi? Asi bulet v Enterii aréně, co? Až vám Ponorku zase zavřou a klubová scéna se přesune jinam, budete kňučet jak po semifinále. Toliko k účasti na této akci. Ne, Depresy si opravdu nezasloužili hrát pro 25 až 30 lidí. Je to ostuda. A přitom byli tak skvělí! Dokonce tak skvělí, že jsem nelenil a zakoupil jejich nové CD na parádně vyvedeném digipacku.
Po Depresy víme, že nás čeká hodinové martýrium v podobě ponorkové nemoci pana zvukaře, takže odcházíme na birella ve skle, za 45 korun českých. Platím padesátikorunou. Paní barmanka chvíli štrachá v pokladně a vyloví dle jejich slov Tak tohle je poslední pětikoruna co mám, podává mi ji, ale rukou štrejchne o bar a pětikoruna padá někam do prdele. Říkám jí, že je to znamení že ke mě nechce, a ať si ji nechá. Ona se mi omlouvala několikrát a byla fakt strašně milá. Jako druhá kapela večera byli stanoveni slovutní FORGOTTEN SILENCE, které jsem nikdy neposlouchal, protože jejich muzika je na mě moc kudrnatá a složitá. Zvučí se o to déle, že je na pódiu 6 muzikantů, včetně Chymuse, který se postavil za jeden z mikrofonů a jak se ukázalo později, spíš než nějaký zpěvák, hrál tam třetí housle obrazně řečeno. Moc partů neodzpíval a tuším od čtvrté písničky už nezpíval vůbec, jen se tam vzadu jaksi kroutil a měl na sobě zvláštní brýle, které vrhaly dva ostré červené lejzrové paprsky všude tam, kterým směrem se podíval. Hezké bylo, když se zvučil jeho mikrofon. Zvukař prej: Tak něco řikej. A Chymus odpovídá: Tak já něco řikám... Jak jsem zmínil, tak složitá muzika, plná záseků, vybrnkávaček, různých kudrlinek, houpavé tempo, semtam i jazz, to je něco z čeho mi jde hlava kolem a na co musí mít člověk vysokou školu. A to já nemám, takže mi jejich hudba, kromě naprosto famózního songu zpívaného v ruštině, moc do uší nelezla. Když tu zmiňuju zpěv, je třeba poznamenat, že zpěváci byli hned tři. Basák lomeno growl zpěvák Krusty, zpěvačka Andrea, která zpívala jak anděl a chvílemi jak ďábel a samozřejmě ještě Chymus, který krákoral a šeptal. Na pódiu samozřejmě nechyběl kytarista, který se staral o jakýsi metalový feeling, pak klávesák, který se staral o to, aby hudba nebyla moc syrová a vzadu nechyběla bicí souprava s bubeníkem, který se staral aby to všechno pěkně šlapalo. Tak jak hrají Forgotten Silence moc kapel asi nebude hrát. Možná proto mají status kultu. Nevím. Nerozumím. Ale ten rusky zpívaný song, to byl absolutní vrchol večera!
Forgotten Silence končí v době, kdy měla končit celá akce a to před námi byla ještě třetí kapela plus masochismus zvukaře. Že by Pardubičáci nepřišli, protože je sere tak dlouhé zvučení? Těžko říct. Nebo se ještě nezbavili pocitu méněcennosti z Třinecké nadvlády, nebo která díra to vlastně ten hokej vyhrála... Zdravím mého věrného přítele SODíka, akutního fanouška pardubického hokeje a slibuju, že v tomto reportu se o tom, že Pardubice u Hradce letos titul nezískaly, už nezmíním ani slůvkem. Když máme před sebou další skoro hodinu čekání, jdu na plechovkového ochuceného birella za 40 korun českých. Ano přesně na toho, kterého jsem si před týdnem v akci kupoval za 16 korun českých. Poslední kapelou, která vyběhla na parket, co znamená hrát pro třicet lidí po hodinovém zvučení, byli HYPNOS. Kapela, která hraje deathmetal, který já nevyhledávám. Kapela, kterou jsem viděl v podroušeném stavu jen dvakrát, poprvé hned po jejich vzniku a podruhé jako předkapelu Napalm Death. Kapela, která se mi nikdy nelíbila ani ze studiových nahrávek. A i tak jsem od ní očekával hodně. Ani nevim proč. Možná proto, že je znovu uvidím v červenci a v srpnu, tak abych si na ně udělal názor. Svoji zamindrákovanost na deathmetal jsem tedy hodil do hajzlu a věnoval se Hypnos jako kapele, která pro mě byla nepopsaný list. A asi jsem udělal dobře, protože od prvních tónů jejich hutného zvuku, valivého tempa a dunící muziky a kouřovými efekty, si mě docela získali na svoji stranu. Řekl bych, že Bruno zpívá trochu jinak, než ostatní deathoví zpěváci. Možná se mi to jen zdálo, protože jeho zpěv byl vytažen nad ostatní nástroje. Prostě to znělo jinak. Všichni tři muzikanti, kteří stáli před bubeníkem, měli před sebou ventilátory. Mám ale takové podezření, že v provozu ho měl jenom Bruno a kytarista z našeho pohledu na pravé straně, protože tito dva pánové měli vlasy neposedně rozevláté do všech směrů, zatímco kytarista vlevo nevypadal díky nefunkčnímu ventilátoru jak natupírovaný fanoušek osumdesátkového hairmetalu. Kapela představovala svoje nové album, které vzniklo před třemi léty, ale díky demenci jménem Covid ho nestihla prezentovat živě na koncertech. Ty písničky z toho alba se mi líbily více než ty staré, které také zazněly. Ovšem nejvíc se mi líbila vypalovačka In Blood We Trust, která byla věnována Lumírovi, zesnulému provozovateli Ponorky, se kterým byl dohodnutý právě před třemi roky koncert na podporu "nového" alba, ale díky vládním restrikcím k tomu už nedošlo. Opravdu výborná písnička! Nutno podotknout, že poslední písnička. Ani jedna kapela, i když jsme o přídavek škemrali, nepřidala ani hovno. Škoda. Celá akce tedy končí deset minut po půlnoci. Ty vole tři kapely a končí se tak pozdě. Prostě nemoc tohleto. Do budoucna bych byl rád, kdyby si Pardubičáci vyndali hlavy ze svých prdelí a přišli podpořit klubovou akci, protože až nám to zase zakážou, nebo z nějakého jiného důvodu nebude nikde nic, budete první, kdo bude brečet.
Kdo by rád pár fotek, stačí, když klikne na DALŠÍ INFORMACE a ony se zobrazí. Pokud ti někdo poslal odkaz přímo na tento trapný report, nikam klikat nemusíš, fotky vidíš.
Žádné komentáře:
Okomentovat