Všem nám samozřejmě už doma z karantény jebe, ale jinak to nejde. Když jsem tu nedávno psal o tom, že si se mnou přestupný rok vytřel prdel a všechny koncerty a festivaly mi letos vyšly na pracovní dny, netušil jsem, jak se všechno dosere ještě víc. Zákeřný koronavirus, který decimuje seniory a ekonomiku a ze kterého jsme všichni měli ze začátku prdel, s námi, kdo na koncerty jezdí celkem pravidelně, zamával jak Milouš Jakeš mávátkem na prvního máje. Všechno jde do píči. Koncert Dirty Shirts má nový termín na podzim, Orthodox festival se přesunul na termín, kdy se ho nemůžu zúčastnit, CzechDeathFest a Obscene Extreme se nejspíš konat nebudou vůbec. A to není jistý, že se do podzimu koronaviru zbavíme, nebo že se tu neobjeví znova na podzim. To bych přišel i o velkej koncert Helloween a to bych už byl značně nasrán. Naše vláda nás teda šoupla do karantény, která trvá už deset dní a spoustě lidí, včetně mě, z toho začalo jebat. Do toho dvě děti doma, no prostě na hovno. A k tomu povinnost nošení roušek mezi lidma, to je nutný zlo. Už teď mám osypky z pomyšlení, že je v práci budeme muset nosit i v létě... Každopádně dnes jsem s dcerou, která se na moji nabídku jít se projít, nečekaně odlepila z postele, nasadili jsme roušky a vyrazili do přírody. Hned za civilizací (asi 50m před konečnou cedulí naší rodné vísky) jsme roušky sundali a užívali si volnosti. Žádný ty ošklivý slova jako ROUŠKA, KARANTÉNA, KRIZOVÝ ŠTÁB A KORONAVIRUS, který slyšíme dnes a denně. Nic. Jen z kapsy mi do kroku v tu dobu hrál Root a jejich debutní deska. Cestou jsme pak ještě poslouchali Green Jelly, Glittertind a Paara. Myslím, že ve Skřivanském lese ještě Glittertind nikdo neposlouchal. Cestou jsem si vyslechl od mé pubertální dcery, že jsem co se týká muziky uplně, ale uplně mimo a že Džastyn Bíbr by byl lepší. V lese to bylo uplně boží. Nikdo nás nekomandoval, nikdo na nás nekoukal skrz prsty, že nemáme přes tlamy kus hadru. Ta volnost... Ta volnost, který jsme si coby "svobodní" nikdy nedokázali užívat nás přiměla k tomu, že jsme za celou naši procházku vyfotili přes stopadesát fotek, jež jsou hlavní součástí ve videu dole. Takže co ve videu je? Je tam úvodní fotka u nás doma, jak jako vzorní karanténisté máme přes xichty roušky. Potom krátké video jako důkaz, že mi opravdu z kapsy na silnici u rybníka hrála kapela Root. Po příchodu do lesa to už šlo samo. Fotili jsme hovadiny, třeba jak stojím na pařezu, jak jako Arnold Švancingr podpírám rukou spadlý strom, hovno v příkopu, kousek tatranky, která spadla dcerce na zem, telegrafní sloup, okolní les, který chvilkama vypadal jako z pohádky, chvilkama jako z hororu. Vyprávěl jsem jí co jsem kde v lese zažil jako mladý jinoch. Sice ji to nudilo, ale cesta nám krásně ubíhala. V jednom tmavým lese jsem dokonce našel peněženku, ale k mému štěstí asi toliko, že byla prázdná. U starého krmelce proběhl pokus o strašidelné fotky, kdy jsem dcerce doporučil, aby si hodila vlasy přes oči a hrála asijského ducha dospívající dívky, tak jak to známe z našich milovaných, i méně milovaných filmů. Jak se jistě všichni podíváte, zjistíte, že záměr se nezdařil. Asi v polovině naší cesty jsme dorazili do míst, kde jsem ještě v létě byl na houbách. Nic jsem tam nenašel, protože od předminulého léta, do minulého, si kůrovec ten kus lesa dal k obědu a všechny stromy padly za oběť jak Italové koronaviru. Byl to krásný kus jehličnatého lesa. Nyní se tam nachází mýtina, na které chyběla už jen éterická postava nahé víly, která dovádí s lesními zvířátky. Zamáčkl jsem slzu, pořídili jsme několik fotek a pokračovali dál, k mysliveckému posedu. Z posedu jsme zamířili na nejdůležitější část procházky - na pivní louku. Proč pivní louka? Protože jsem si na ní rozdělal plechovku pivka, kterou mi moje milovaná dcera nesla v batůžku na zádech. Heineken mi ale moc nechutnal, jenže jak říkává můj táta: Nejhorší pivo je žádný pivo. Takže jsem ho tam většinu vypil, zase proběhlo focení píčovin, nahrané pití alkoholického nápoje pubescentem (sociálku na mě volat nemusíte, opravdu to nepila). Pak jsme se začali přibližovat domů. Přes lávku, přes louku, přes most a další louku, pak přes další lávku kolem septiku, který z dálky vypadá jako romantické jezírko, ovšem čím víc se přibližujete, tím více cítíte hovna a vidíte černou vodu. Hned u septiku je nějaká čistička, kde fotoaparát mého mobilního telefonu zachytil plovoucí hovna a kousek vedle již uschlé výkaly v kovové vaně. Domů nám zbývalo už jen několik set metrů. Já se potil jako vrata vod chlíva a potřeboval jsem srát, takže jsme přidali do kroku. V ulici jsme na roušky už srali a zapadli domů. Kdyby někoho zajímalo, co jsem udělal s prázdnou plechovkou, nechť si počká do konce videa. Pokud na video koukat nechcete, ale chcete vědět co jsem s prázdnou plechovkou udělal, doporučuji použít funkci posunutí videa dopředu až na úplný závěr. Celá procházka mohla mít tak 5,5km a teď když píšu tyhle sračky mě boleji jako obézního člověka kolena. Ale furt lepší než sedět doma na prdeli s rouškou na xichtě!!
NEZNÁMÉ AKCE 1995 - 2005
Tohle je poslední příspěvek z historických koncertů, kterých jsem se účastnil, respektive na které jsem si vzpomněl. Určitě toho bylo víc... Bohužel mám buď fotky a nevím kde a kdy jsem to fotil, anebo nevím vůbec nic a stejně tak strejda google mlčí a dokonce ani samy kapely už si to nepamatují. Vím ale stoprocentně, že jsem tam byl...
Například na MALIGNANT TUMOUR jsem do Neratovic jel s kámošem (zdravím Barváka) vlakem. Co tam tenkrát s Malignantama hrálo to netuším a netuší to ani Bilos. Pomocnou rukou ke vzpomenutí mu měla být informace, kterou jsem se dozvěděl, že si Bilos cestou na tu akci měl v Praze vyzvednout novou kytaru. Sám mozek kapely si ale na nic takového nevzpomíná.... V hospodě v Neratovicích, kde koncert probíhal, jsem se sešel s kámošema (zdravím Jirku a Lukáše) a po skončení jsme se vydali pěšky z Neratovic do Prahy. Z dnešního pohledu naprosto nepředstavitelné, protože je to nějakých dvacet kilometrů? Když jsme přišli na kraj Prahy, sedli jsme si na zastávce městské hromadné dopravy a vytuhli jsme (nebo aspoň já) a probral jsem se až když přijel ranní bus, který mě odvezl na nádraží, odkud jsem dál pokračoval domů. Když jsme byli na cestě z Neratovic, tak se prý po koncertě strhla nějaká mela v hospodě, protože tam pustili Orlík, což pro spoustu lidí kteří dorazili na akci, bylo nežádoucí. Ale jestli je to pravda, nevím...
V Novém Bydžově v městském klubu kulturních alternativ jsem kdysi započal svoji metalově koncertní pouť kapelou Parricide. Nedlouho potom tam vystupovaly kapely LVMEN a CHIRURGIA. Takhle to mám v paměti já. Informace na netu se ale liší. Na stránkách města se sice píše, že Lvmen v Bydžově hráli, ale ne s Chirurgií, avšak s nějakou cizí grupou. Já mám v paměti, že zpěvák kapely Chirurgia měl na sobě jen černé trenky a jak skákal do rytmu HC, tak mu pomaličku sjížděly ke kolenům, až mu spadly úplně a on tam poskakoval nahý. A byla to vůbec Chirurgia? Možná je smutné, že si z tohoto koncertu pamatuju zrovna jen tohle, ale to je možná tím, že HC v té době byl můj velmi neoblíbený styl. Ještě si pamatuju, že jsem si tam mermomocí chtěl koupit nějaké CD, tak jsem se optal, nějakého týpka, ať mi doporučí nějakej nářez. On mi nevím proč za třistapade doporučil CD CLIKATAT IKATOWI což je samozřejmě naprostá sračka neposlouchatelná, takže jsem ten slavnej doporučenej nářez za pár dní šel dát za pade do obchodu Grip, který byl zaměřený na HC scénu. Měli tam z něj velkou radost....
Jako dítko střední školou povinné jsem se byl podívat i na punkáče. Bylo to ve venkovní hospodě U Puku vedle hokejového stadionu v Novém Bydžově. Byl jsem tam s kámošem (zdravím Martina) a tenkrát tam hrály tři kapely. Jistý jsem si ale jenom jednou. Hráli tam NVÚ. Pokud mě paměť neselhává, měla tam být ještě i kapela s názvem 1992. Ale je taky možné, že si to můj chorý mozek vymyslel. Třetí kapelu nevím, datum konání nevím. Jen vím, že můj bejvalej spolužák ze střední školy (zdravím Davida) se nám chlubil, že v tý kapele s názvem 1992 kdysi hrál na bicí. Do školy chodil s bicími paličkami a bubnoval do školní tašky. Jestli to zkoušel někdy i v nějaké kapele, těžko říct. ale když jsme se ptali členů té možná vymyšlené kapely 1992 na jistého Davida, nechtěli o něm slyšet ani slovo, že je to zmrd, což potvrzuju (nebo aspoň byl).
Jako dítko střední školou povinné jsem se byl podívat i na punkáče. Bylo to ve venkovní hospodě U Puku vedle hokejového stadionu v Novém Bydžově. Byl jsem tam s kámošem (zdravím Martina) a tenkrát tam hrály tři kapely. Jistý jsem si ale jenom jednou. Hráli tam NVÚ. Pokud mě paměť neselhává, měla tam být ještě i kapela s názvem 1992. Ale je taky možné, že si to můj chorý mozek vymyslel. Třetí kapelu nevím, datum konání nevím. Jen vím, že můj bejvalej spolužák ze střední školy (zdravím Davida) se nám chlubil, že v tý kapele s názvem 1992 kdysi hrál na bicí. Do školy chodil s bicími paličkami a bubnoval do školní tašky. Jestli to zkoušel někdy i v nějaké kapele, těžko říct. ale když jsme se ptali členů té možná vymyšlené kapely 1992 na jistého Davida, nechtěli o něm slyšet ani slovo, že je to zmrd, což potvrzuju (nebo aspoň byl).
Je zvláštní, že tak velká kapela jako je DEBUSTROL hrála v tak legendárním klubu jako je Žlutý Pes v Pardubicích a na netu o tom nenajdeme ani půl slova. Odehrálo se to někdy kolem roku 2002 a já tam vyrazil s kámošem (zdravím Ozzyho). On řídil, protože to byl on, kdo mě ukecal abych tam jel. Já na ten thrash moc nejsem. Debustrol měli předkapelu, která byla absolutně uplně totálně mimo. Hrála nějaký neidentifikovatelný styl muziky - nevím, nerozumím takové hudbě. Jen si pamatuju, že když hráli, tak nás tam bylo asi deset lidí, kteří postávali kolem zdi klubu a jen jeden ožralý, patrně velký fanda Debustrolu, jakoby pařil v kotli, neustále narušoval slovně (bučení, nadávky, urážení) i fyzicky (fakáč na kapelu, vrážení do mikrofonu, sedání na odposlechy) průběh koncertu, který nikoho sice nezajímal, ale takové věci se nedělají. Zpěvákovi té moravské dle přízvuku kapely ruply nervy, nechal kapelu hrát, seskočil z pódia, chytnul onoho člověka za límec a vyvedl ho ven z klubu. Uplně normálně se vrátil na pódium kde pořád kapela hrála a začal zase zpívat. Patrně v tom měl už nějakou praxi, protože to bral prostě jako samozřejmost... Poprvé jsem tam viděl Debustrol a slyšel hlášku Tak se všichni userte, je tady Debustrol! Hudba se mi moc nelíbila a co mě vyloženě sralo, že si Kollins jednak sám sobě flusal do pusy (vyflusl do vzduchu a zase to chytl pusou) a později dokonce po sobě flusali i s kytaristou. Když jsme jeli domů, kámoš který řídil měl trochu vypito. Jestli si dal tři piva nebo tak nějak. Než nastartoval auto tak v dobré víře jako čerstvý vlastník řidičského průkazu kontroloval všechny funkce auta, tak jak by se to mělo. Takže situace, kdy mánička sedne do škodovky, pustí stěrače, postupně zkouší světla, dálkový, blinkry a tuším že i klakson, z povzdálí sledovala policejní hlídka, která si usmyslila provést na nás kontrolu dechové zkoušky, protože si mysleli, že řidič je ožralý jak prase, a není ani schopen nastartovat a místo toho troubí a svítí a bliká. Kámoš samozřejmě ožralý nebyl, ale něco nadejchal, načež ho ty kreténi fízlácký odvezli na záchytku a mě nechali do rána klepat kosu v autě. Když se ráno kámoš vrátil, mohli jsme jet domů. Tuším že mu přišla složenka na sedum tisíc.... Ptal jsem se Kollinse, jestli náhodou neví aspoň datum konání, nebo předkapelu, nebo něco, ale neví nic.
Vím jistě, že jsem byl na IMMORTAL TEARS v Hradci Králové v El Diablu. Tenkrát se tam lámaly dřevěné kříže a nadávalo se na Boha, protože kytarista kapely zahynul na motorce. Bohužel z toho nemám žádnou fotku a ani si nepamatuju s kým tam hráli a kdy to bylo. Jen mám utkvělou představu, že to byl křest jejich jediného alba a že jsem tam určitě kecal s Pepou Charvátem, u kterého jsem kdysi na starém náměstí v obchodě Sheer records kupoval vše co se týkalo muziky. Jinak ale nevím ani hovno. Je možné, že se jedná o tuto akci: 23.9.2000 FOB, IMMORTAL TEARS, D.A.D., SABATHORY, POPPY SEED GRINDER, DESMODUS, ICTUS, protože tenhle večer si vybavuju, jak jsme kecali před hlavním nádražím v Hradci Králové se zpěvákem s Desmodus a že jsme byli slušně ožralí a pořád jsme křičeli do noci Paní, přivezli banány, za pět padesát!! A když jsme konečně ráno dorazili do rodné vsi, za našeho halekání o banánech jsme kontejnery zatarasili silnici u fotbalového hřiště. Takoví jsme to byli lumpové :-)
Další akce o které vím hovno, je opět IMMORTAL TEARS, a patrně tam byli ještě TORTHARRY. Usuzuju z toho, že na jedné fotce jde rozpoznat plachta Tortharry za zpěvákem Immortal Tears. Mohlo by to být z 2.12.2000 z hradeckého El Diabla. Psal jsem oboum kapelám jestli neví co by to mohlo být. Tortharry se neobtěžovali odpovědět a bubeník Immortal Tears už si to nepamatuje. Takže pešek.
V Hradci Králové jsem byl také na akci nazvané Dawn Of Spring Tour 2 kde jsem potřetí a naposledy viděl moje polské oblíbence Deformed. Ještě si docela dobře vybavuju slovenské instrumentalisty Abstract ale jinak absolutní window. Dohledal jsem, že akce se konala 25.3.2005 a kromě zmíněných tam vystoupili ještě Adultery, Sabathory, R.T.I.
V Hradci ve stejném klubu, El Diablu, jsem byl také na akci pořádané kapelou Sabathory. Vím jen ale že tam hrála ještě s nimi Utopia. Bohužel dohledat se něčeho, nemožné....
V pardubické Ponorce jsem se také účastnil akce, na které vystupovala kapela Masturbace a možná i Deflorace, Onanizer a další. Z tohodle večera si pamatuju jenom to, že jsem v klubu zapomněl mikinu s logem kapely Wiking Crown.
V pardubické Ponorce jsem se také účastnil akce, na které vystupovala kapela Masturbace a možná i Deflorace, Onanizer a další. Z tohodle večera si pamatuju jenom to, že jsem v klubu zapomněl mikinu s logem kapely Wiking Crown.
Asi v roce 2000 se odehrál můj druhý větší koncert. Ten první větší byl v Třebechovicích, kde doufám právě teď betlém rozežírá červotoč a náramně si na něm pochutnává za to, že třebechovičtí radní nebyli schopni jakkoliv reagovat na mé dotazy ohledně onoho koncertu. Tahle akce ve valech u Přelouče byla o něco menší, ale i tak byla soupiska kapel.... no ať byla jaká chtěla, já a ani nikdo jinej si ji nepamatuje. Podle fotek které jsem tam fotil poznávám kapelu Human Scum a Immortal Tears. Ale víc ani ťuk.
V pardubické Ponorce jsem se také účastnil turné European Pussy Off Road kde 25.3.2004 hráli WACO JESUS, ISACAARUM a nějací předskokani. Pamatuju si, že jsme z akce odjeli před skončením, protože se nám Waco Jesus nelíbili.
A poslední koncert na který si vzpomínám, ale vůbec si nevzpomínám kdy kde jak a proč, tak byl v Neratovicích. Byl jsem tam s kámošem (zdravím Jirku) a vím, že to tam bylo hrozně fajn. Malá hospůdka, pivko dobrý, zvuk dobrej, kapely dobrý. Když jsme u kapel, vím z fotek jen že tam hráli Poppy Seed Grinder a (nebo) Aggressive Tyrants. Je možné, že jedni nebo druzí hráli na již zmíněné akci v té samé hospodě s Malignant Tumour, o který se tu zmiňuji výše. Ale spíš ne, protože fotky nejsou z jednoho filmu... Každopádně si pamatuju, že jsem se hrozně těšil na Aggressive Tyrants a jejich největší hit Kokokodáááák a když ho začali hrát, zrovna jsem byl odpustit močový měchýř a tak jsem ho málem prochcal... Kluci z Aggressive Tyrants mi poslali leták, na kterém ale nefigurují Poppy Seed Grinder. Hlavní kapelník Poppy Seed Grinder mi ale zase potvrdil, že v Neratovicích hráli s kapelou Legion, která je ale na letáku. Tak si vyberte :-)
BURGER 3x JINAK
2. 3. 2020
Uf! V bříšku mám jako v pokojíčku. Proč? Poněvadž jsem poobědval poamerycky. Teda skoro poamerycky. K ameryčtině mi chyběl černý nápoj z koky. Každopádně tento trojreport bude povětšinou voňavý, mastný a chutný. Dnes jsem navštívil nově otevřenou prodejnu rychlého občerstvení "specializující" se na kebab, burgry a saláty. Plán byl takovej: Přijít tam, koupit největšího burgra a odejít. Realita byla taková: Přišel jsem tam, koupil jsem největšího burgra a odešel jsem. Respektive odjel autem, protože prodejna se nachází asi 4 km od mého skromného příbytku. Cestou tam jsem nepotkal ani jednoho kripla v oktávce, žádnýho důchodce za volantem, dalo by se říct, že cesta byla v pohodě. Zaparkoval jsem několik desítek metrů od provozovny a zbytek došel pěšky. Obsluhoval mě vysoký mladý junák, který mi za doubleburger (300g), velký hranolky a plechovku 7UPu namarkoval přijatelnou sumu 210Kč. Když jsem zaplatil, odběhl dozadu do kuchyně a já čekal. Jak dlouho? Nevím, asi 10 minut? Nebylo to moc dlouho. Prostředí prodejny je takové jakoby rychlokvaškové, nedodělané, prostě nic pro náročný zmrdy. Ale pro svoje účely nadstandardní. Burger v krabičce a hranolky v kelímku mi usměvavá zaměstnankyně naskládala do igelitky a já mohl jít k autu a jet domů. Cesta domů nebyla tak idylická jako cesta tam, protože jak už to bývá, mám smůlu na hovada v oktávkách, takže za jedním takovým jsem se bohužel přichomýtnul. Nesnáším, když řidiči nedávají ostatním řidičům najevo záměr, že budou odbočovat. Ještě to chápu, že někdo neblikne při opouštění kruhového objezdu. Sere mě to, ale co nadělám. Lidi jsou prostě kreténi. Ale když kurva čurák v oktávce před zatáčkou skoro zastaví a pak si rozmyslí, že zahne a nepoužije znamení o změně směru jízdy, to je pro mě prostě prachsprostý debilní hovado. Taky jsem ho kokota protroubil debila... Ale rychle domů na burgra. Byl jsem zvědavej, jak se s tím týpek popral. Když jsem to vyndával z igelitky, tak z krabičky něco teklo. Takže jsem to zase vrátil a otevřel krabičku v igelitce. Hm, to nevypadá zle. Když jsem uchopil burgr do rukou, že se zakousnu, prsty se mi zabořily do rozmočené žemle zespoda. Chuťově to bylo v pořádku. Nevím jak jinak by měl chutnat třistagramovejburgr z rychloobčerstvení, když ne takhle. Poručil jsem si do něj hořčičnou omáčku, ale ta nebyla skoro cítit. Zeleniny tam moc nebylo, ale kdo si kurva kupuje burgr kuli zelenině? No právě. Hranolky byly dobré, křupavé, osolené akorát, 7UP z plechovky excelentní. Všechno jsem to do sebe naházel a musím uznat, že mě to docela zasytilo. Myslím, že si k nim pro Burgra nebo kebab ještě někdy zajedu. Moje burgrhodnocení: 7/10
**********
20.5.2019
V Lidlu pořád chodím kolem lahůdek, který nemám sílu zakoupit a otestovat. Jednou jsem se ale přemohl a zakoupil jeden z vystavených nesmyslů. Jednalo se o burgr. Koukal tam na mě tak smutně z toho chlaďáku, že jsem neodolal a za nějakých padesát nebo šedesát korun nebo kolik to vlastně stálo, jsem ho zakoupil. Když jsem doma pečlivě prostudoval návod na přípravu, začal jsem ho rozdělávat. Šlo to dost nemotorně což ale nebyla chyba potraviny. Burgr ve stavu před přípravou vypadal sympaticky. Burgr ve stavu připraveném k požívání vypadal jak hovno. Kuchyní se linul smrad ze sýra a okurek. A to jsou taky hlavní dvě ingredience, které jsem cítil v puse při prvním zakousnutí. Nejvíce byly cítit okurky, respektive po ohřátí burgru jsem měl pocit, že mi moje drahá polovička připravila znojemskou omáčku, za kterou bych ji vykostil, protože ji nemám rád. Tu znojemskou. Nakládané okurky v ohřátém stavu chutnají jak... no jak nakládané okurky v ohřátém stavu. Prostě blbě. Kdyby chutnaly dobře, tak je člověk konzumuje ohřáté žejo. Ale protože to chutná blbě, tak se jedí studené. Žemle burgru byla houbovitého charakteru, trochu vlhká, měkká, umělá, bez chuti. Kus mletého masa velikostí nedosahoval zdaleka velikosti žemle. O další zelenině se nedá mluvit, pálivá omáčka nebyla cítit vůbec. Snědené to bylo za několik vteřin. Jsem rád, že jsem to zkusil, ale tenhle výrobek si už nikdy nekoupím, protože na to, že to nezasytí a nechutná dobře, tak je moc drahý. Radši si koupím za tu cenu vynikající rybí pepřenky, k tomu kus chleba a pivo. Mám co dělat to sežrat, má to skvělou chuť a když si po několika hodinách krknete, tak víte, že jste je měli ke svačině. Což se o tomhle burgru nedá říct. Moje burgrhodnocení: 1/10
*********
13.1.2019
Na mletý maso jsem zajel také do Hradce Králové na Masarykovo náměstí do Brugrárny. Je umístěna ve sklepních prostorech a je to velmi příjemné místo s obsluhou která tam zrovna byla k dispozici, která by potřebovala zhubnout tak třicet kilo. Stejně jako já. Obsluha měla na sobě dobré dvě kila mejkapu, nicméně byla velmi příjemná a měla velmi dívčí hlas. Objednal jsem si nealkoholické pivo Bernard, které bylo výtečné a to i přesto, že nebylo moc vychlazené. Z nabídky burgrů jsem si nechal doporučit od slečny co potřebuje zhubnout třicet kilo, ale nakonec si objednal stejně něco uplně jiného. Když cvalík přidusal s burgrem na talíři, pomyslel jsem si, že to jen vypadá, že je malý a že to budu jíst určitě alespoň deset minut. Chyba!! Třikrát jsem kousnul a bylo po burgru. Byl výborný, to ano. Karboš šťavnatý, zeleniny tak akorát, houska dozlatova opečená. No jo, ale za 269Kč? Hlavou se mi honilo jen to, jak se mi to zdá drahý. Jaké bylo moje překvapení, když mi nakonec stačily při placení 2 zelené bankovky v hodnotě každá 100Kč a v tom bylo i dýško ve výši 23Kč. Úplně jsem si oddechl, protože se mi tam líbilo a byl jsem rád, že nemusím platit přes tři kila za něco, co mi jen tak počechralo žaludek. Myslel jsem si totiž, že mi přinesou automaticky čtyřistapadesátigramový burger, který tam mají právě za 269Kč. Já ale dostal jen stopadesátigramový burger za 146Kč, nejmenší variantu. Což je ale vlastně docela škoda, protože do burgrárny jsem šel s tím, že za burger odpovídající velikosti a gramáži zaplatím právě tu vyšší cenu. Samotné prostředí je velmi příjemné a jakoby rodinné, neboť lokál je malý, obývákově osvětlený, zhruba pro 30 hostů. Stoly nemají chybu a jsou vyrobené z palet na kterých je přidělané sklo. Velmi šikovné. Moje burgrhodnocení: 9/10
Takhle vypadal kluk ušatá...
A takhle měl vypadat...
27.7.2002 - 9.8.2002 FEKÁLNÍ CESTA NA NORDKAPP A ZPĚT
27. 7. 2002
Před léty, ještě když jsem byl mladý a krásný, tak jsem s partou kamarádů vyrazil na road-dovolenou do Skandinávie. Jakožto tvrdému blackmetalistovi, který si podřezává žíly při poslechu severských černých kapel, se tato dovolená stala synonymem čiré dokonalosti. Všude jsem potkával své hudební idoly, ruku jsem si potřásl s Fenrizem, za Vargem jsem zašel do vězení, byl jsem se podívat na zkoušce Mayhem… Kdo může tohle říct? Nikdo. A já taky ne :-) Jediný co je na tomhle úvodu pravda pravdoucí, tak je to, že jsem absolvoval dovču po severských zemích. A nejlepší na tom bylo to, že jsem se vůbec o nic nemusel starat. Všechno zařídili chytřejí a vzdělanější lidé. A byli opravdu tak chytří, když všechno MUSELI zařizovat? Ale jo. Jsou chytřejší než já. To je skoro každej… Takže od nás z vesnice jsme vyrazili do Prahy, kde jsme si dali sraz v hospodě U Pešků, kde v té době byla v určité dny obsluha nahoře bez (bez oblečení, né bez koz!!) a část naší party se pravidelně těchto akcí účastnila. Pro mě jako pro blbého vidláka byla smůla, že jsme se U Pešků sešli v době, kdy obsluha byla zahalena od kotníků po uši. Takže U Pešků jsem měl peška. Naše parta se skládala z následujících členů: Vaculík, Monika, Verča, David, Prdek, Váchal, Fedor, Sluníčko a dívka jménem Tomáš. A moje odporná maličkost samozřejmě. Ve 22:30 hodin jsme se doloudali vyzvednout Vaculíka s Monikou. To už jsme měli dvě hodiny zpoždění. Naházeli jsme všechno do našich aut, který z tý zátěže moc nadšený nebyly a v 00:00 jsme vyrazili vstříc severnímu dobrodružství.
28. 7. 2002
Ještě míň bylo naše auto nadšené (já jel Volkswagenem Transportérem), když se Monice udělalo špatně a houbová omáčka od maminky slavila úspěch podruhé. Blila celou cestu z Prahy až do Berlína. Si to užila holka. Potřebovali jsme v 8 hodin být na trajektu. Hláška: "Davide, je tu třicítka!" "Hovno! Stotřicítka!!!" Pod 130 jsme nejeli, dokud jsme nedorazili na německou dálnici, která směle konkurovala těm českým, co se nesjízdnosti týká. Samá díra, víc než 50 km/h se jet nedalo, pokud jsme nechtěli nechat přední nápravu v příkopě. V Německu na trajektu jsme slušně zachlastali a zjistili jsme, že Němky jsou odporná stvoření s chlupatými podpažními jamkami. Je hnusný vedro a my do sebe lijeme jednu plechovku Gambáče za druhou. Když jsme se vylodili ve Švédsku, zjistili jsme, že je tam všude krásně čisto, perfektní silnice a všechno tak nějak jiný než u nás. Za celou naši road dovolenou jsme neměli ani jedno ubytování, takže jsme každý den hledali vhodné místo na stanování. Projeli jsmě několik dvorků soukromých pozemků, kde obyvatelé vůbec nemají ploty. Vyfotili jsme si švédské krávy, hřbitov, kravín - ty vole!! Bytovky v Čechách jsou v horším stavu než kravíny ve Švédsku! Uvelebili jsme se u jezera. Naskákali jsme do něj a vomyli si kaštany. Ledová voda jako kráva!!!!! Pak většina z nás naběhla do přilehlého lesa za účelem stvoření výkalu obecného. Kromě Vaculíka. Ten to v sobě držel ještě pěkně dlouho. Dali jsme pár pivek a šli na kutě.
29. 7. 2002
Nijak zvlášť jsme se večer neopili, takže vstáváme brzo a opět zaminováváme kout lesa u našich stanů. Po snídani jsme se pomodlili, abychom neměli klíšťata zakousaný v prdelích a pytlích. Tenhle den nás čekalo 1200 km, tak to bude fajn. Jo a Vaculík pořád ještě nesral! Vyrazili jsme po snídani, která se nám chladila několik hodin v jezeře. Já s Fedorem jsme už od Prahy chlastali pivo jak prokopnutý, takže kombinace piva a nevykrkávání přebytečných plynů, rovná se každých 5 minut ztrestání celého vozidla prasečím smradem z prdele. Holky to ze začátku docela bavilo, ale asi po dvaceti usráních nás začaly napomínat a nadávat nám. Celej den jsme vlastně jen jeli, tak se nic moc nedělo. Na odpočívadle jsme si uvařili baštu a šli se zase vyprázdnit. Až na Vaculíka!! Koupili jsme nějaké suvenýry a šli se kouknout na pláž. Cestou jsme krkali, což šíleně pobavilo německou rodinku na pikniku. Na naše GRRRRRG směle odvětili GUTN TÁG. Bohužel jsme se stále ještě pořádně neumyli, a tak trochu smrdíme. Asi v 11 večer to na Vaculíka přišlo. Říkal, že udělal kupíčku, ale zbytek výpravy si stejně myslí svoje. Cestou jsme ještě hráli s holkama slovní fotbal a s hrdostí můžu konstatovat, že mužská rasa prokázala svou lepší mozkovou činnost a po třech hodinách zvítězila. Pak jsme jeli, pak zastavili, postavili stany a asi v půl pátý ráno šli spát. Byla vcelku zima a světlo...
30. 7. 2002
Můj den začal velice úchvatně. Probudil mě kanální smrad z Fedorovýho prdu. Klečel, hlavu a tělo měl venku ze stanu, nohy a prdel uvnitř, a prděl. To byl takovej smrad, to se prostě nedalo. Postupně se budili i ostatní a každý snídal po svém. Tu bábovku, tu sekanou, tu pivo, Johnnyho Wolkera... Tak nějak jsme se dokopali k odjezdu, jakože někde najdeme sprchu. HAHAHAHA furt smrdíme jako pytel hoven. V supermarketu si Fedor u jedné krásné slečny za pokladnou šíleně usral. Co si o nás ty Švédi mysleli ani nechceme vědět. Takticky jsme se conejrychleji vypařili, protože to byl smard! Na dalším odpočívadle se někteří jedinci vysrali, ale Vaculík zase nic. Pojedli jsme a Fedor přitom prděl jak kdyby nejdůležitější činností lidsva bylo vypouštění plynů řitním otvorem. Pak se šel vysrat a zkušebně si prdnul, jakože jestli ještě stále smrdí. Smrděl.
Váchal + Prdek: "Ty vole, seš blbej nebo co? Ta nafta vydrží eště 100 km. Ve Finsku natankujeme za levno."
Já: "Pojedeš 50 km a budeš rád."
Za dvacet minut jsme se vraceli na benzinku, poněvadž Prdkovi docházela nafta. Mě se to docela hodilo. Alespoň jsem mohl investovat posledních 100 švédských korun co mi zbylo, do něčeho praktického. Za 99,-- jsem si pořídil porno časopis s videokazetou. Kdo tohle může říct, hm? O časák byl nemalý zájem u mužské části výpravy. Drsně jsem nechal dýško jednu korunu švédskou a mohli jsme vyrazit. Před následujícím zastavením jsem jen tak prohodil: "Vsadím se, že se sem hned přijdou mrknout na časák." A taky že jo. Prdkovo auto ještě nezastavilo a Sluníčko s Váchalem už byli u nás a slintali na finský kundičky (časák byl kupovanej ve Švédsku ale byl psanej finsky). Za pár chvil přišly hranice s Finskem. Přikryli jsme asi tak roční zásobu piva pro průměrnou norskou rodinu, co se mě a Fedorovi válelo u nohou v autě. Nikdo nás ale nekontroloval, jen nám stará zkouřená babka sedící na školní židli u závory zamávala, a tak jsme mohli vesele, ale hlavně levně, jak David už od Prahy sliboval, nakoupit chlast a něco do žaludku ve finským supermarketu. HAHAHA plechovka piva v přepočtu na český koruny 70 - 90 Kč, kelímek sýra 60 Kč, 5 jablek 60 Kč, syrový ryby pro Sluníčka k nezaplacení... Moc jsme toho nenakoupili, tak jsme jeli směrem na polární kruh, kde jsme fotili co se dalo a kde si nás našlo asi tak hektar mušek. Šly po čuchu ty svině kousavý. Nemohly nás minout, protože furt smrdíme. U obchůdku se suvenýrama byla sobice se sobátkem. Stará sobice krkala, ale nechtěla vylízt. Pak si párkrát krknul fedor a sobátko albín nám přišlo zapózovat. Po silnici jich tu všude běhá tři prdele... a jsou to fakt skvělý zvířata. Klidně si choději po silnici, krkaji a na všechno serou. Jak asi chutnaji? V tu chvíli si každej chodí čuchnout k nám do auta, jak Fedor smrdí když si usere a je to síla. Sluníčko nahodilo zajímavou teorii, jestli se dá změřit nějak smrad. Nevíme. Ale víme, že máme schopného reprezentanta. Jedeme dál a hledáme vhodné místo na hygienu, neboť stále smrdíme.... Po pár kilometrech jsme narazili na jedno z tisíců finských jezer a já společně s Fedorem, Sluníčkem a Vaculíkem do něj naskákal a už nesmrdíme. No i když o Fedorovi by se dalo polemizovat. Teplota vzduchu byla taková, že zbytek naší delegace klepal kosu na břehu v zimích bunách a voda byla ještě studenější. Ale protože jsme byli permanentně pod vlivem alkoholu, tak nám to bylo jedno. Vaculík ale pod vlivem alkoholu nebyl. On je prostě už takovej od přírody, že vleze do všeho. Mysleli jsme si, že Fedorovi došel plyn, a že už konečně nebude smrdět, ale to byl omyl. I když se podruhý vysral, tak furt smrděl jak hovno. ...tááák, Monika už má čistou vaginu. A vůbec všichni teď hezky voníme, neboť po najetých 2689ti kilometrech, kousek od norských hranic, jsme si konečně pořádně vomyli kaštany. První hygiena na cestě z Prahy. Děkujeme Alláhovi!! Je středa 0:20 hodin finskonorskýho času.
31. 7. 2002
A jedeme dál. Asi 5 minut od našeho tábořiště se Sluníčko solidně poblilo. Měl toho chudák dost. Taky jsme v jednu ráno viděli hrát Nory fotbálek. Jakoby nic. Prostě v noci se tam běžně hraje fotbal. Aby taky ne, když tam mají pořád světlo i v noci. Zakotvili jsme stany. Já, David a Prdek, jsme si dali jedno zdravotní před spaním. Vaculík taky, ale ten byl stejně už vožralej, protože načnul flašku vizoura a s chutí se do ní pustil. Vlastně než jsme šly spát tak jsme se pěkně ztřískali. Před spaním jsem poslal Davida čuchnout k nám do stanu, kde už spal Fedor, aby věděl v jaký žumpě musím spát. Za nějaký čtyři hodiny jsem se probudil výjimečně ne smradem z Fedora ale proto, že mě tlačila střeva. Během dvaceti vteřin po procitnutí už jsem seděl na bobku a funěl a zesral jsem se. Anální teror! Všichni ještě chrápali. Probrali se v devět. Posnídali jsme. Já klasicky pivo a zbytek co se dalo. Sluníčko drsně vylezl ze stanu ještě se zaschlou blitkou ve xichtě, loklo si skotský a pak si vohřálo ty syrový ryby, který smrděli tak, že si Tomáš málem odplivnul. Počasí bylo OK. Chtěl jsem si koupit něco k pití na benzince, ale měli tam jen třetinku jednoprocentního piva za směšnou sumu 200Kč. třetinka CocaColy za 60 taky ušla. Možná že je už blbé psát o tom, jak Fedor pořád smrdí, ale to je něco tak hroznýho, že se o tom musí zbytek populace dozvědět!! Ve městě s hnusným názvem Alta jsme se zeptali, kde je bankomat na výměnu peněz. Ti dobří lidé si museli myslet, že jsme retardi, neboť bankomat byl 2 metry od nás. Při placení průjezdů tunelem se nám pěkně protočily panenky, neboť za tunel ty zmrdi chtěli 622 norských korun. Za to by byly dva sudy!! Na parkovišti za tunelem bylo několik jedinců srát, ale Fedor zase vedl. Ty hajzly jsou po něm zesraný, plný, ucpaný...no prostě nepoužitelný. Oblíkáme se, protože je už přece jen znát, že nejsme někde v posraným Chorvatsku. David řídí jako když neřídí. Občas když mrkne, zapomene otevřít oči. Je totálně v piči. Vysvobozuje ho až několik doušků hnusného švédského piva. Cílem naší cesty byl Nordkapp. Před ním po nás ty kurvy zase chtěli další prachy. 185 norských korun na osobu. Ale nahoře to bylo super. Počasí stálo za hovno, ale furt lepší než to co měla po nás banda skopčáků co tam dorazila, když jsme se vraceli dolů. S Fedorem jsem si tam dal čtvrtinku piva za v přepočtu 208Kč, ostatní kafe za 68Kč. Holky tam byly docela hezký, ale pořád jsme zatím neviděli žádnou opravdu krásnou Norku. Párkrát jsme si tam prdli, aby Noři věděli s kým mají tu čest. Zpátky jsme platili dalších 622 norských korun za zpáteční projetí tunelama. Fedor si sundal boty. A to bylo jako noční můra. To se prostě NEDALO!! Fekal párty jak vyšitá. Celej den akorát chrápe, žere a smrdí. Je 23:30 a počasí je dost špatné. Zjistili jsme, že jsem od Prahy kromě decky Pepsicoly neměl žádný nealko. Furt jen pivo. Fedorovy nohy snad ještě nabíraji na síle! Řídí Vaculík a doufáme že nevykydne za volantem. Konečně i Fedor uznal že smrdí, a bere si čistý ponožky. Jakoby to něčemu pomohlo... V silnici u skály je díra. Teda vlastně kus silnice chybí. Asi Rolling Stones. Jen pro dopolnění, kurz byl v té době 4,19Kč/1NOK
1. 8. 2002
Poprvé jsme se trochu vyspali. Probuzení se obešlo bez smradu, protože Fedor před spaním znesvětil místní kadibudku. Po chutné snídani jsme se tak nějak posbírali do aut a vyrazili na cestu. Sice nám docházela nafta a Prdkovi snad už i výpary z nádrže, protože nejdou a nejedou... Tak naftu mají, ale Tomáš snědla nějaký zelený párky a tak si musela odplivnout do příkopu. Párky asi ještě nebyly dost zralé. Po chvíli můžeme pokračovat. Máme naftu, máme pivo (obojí asi tak na 3 hodiny) a začínáme se drbat a lepit. Asi by to chtělo zase sprchu. Taky jsme byli nakupovat. Moc toho nemáme, protože je draho. Sluníčko zase koupilo nějaký červený ryby. Asi mu to první blití nestačilo. Fedor sice prdí, ale asi nemá plyn, takže moc nesmrdí. Zato já ho celkem slušně zaskakoval, takže hustota vzduchu v našem tranďáku byla furt stejná. Hledáme sprchy. Fedor si koupil nějaký smradlavý pivo nebo co to bylo. Příroda kolem je k posrání!
Váchal: "Né, první kemp se sprchou musíme obsadit. Zaplatím klidně 50 jejich korun za vysprchování!"
Hm, váchale, asi budeš smrdět dál jako ostatní, páč vstup do kempu je 65NOK a sprcha 10NOK na minutu. Jedeme tedy dál a vesele si smrdíme. Ještě ale furt nejsme v takovém stádiu pachu jako do naší první sprchy před norskejma hranicema. Na odpočívadle jsme si uvařili, a vysrali na luxusních hajzlech.
Já: "Vaculíku, máš tady pivko."
Vaculík: "Jo já vím, hned jsem tam."
Monika: "Já jsem ti to nedovolila!!"
Všichni chlapi hromadně: "Hahahahahahahaha…"
Ach ty ženy. Jak jsou naivní.
David nás ztrapnil před dvojicí Němců, když jim řekl, že máme problémy najít sprchy, což je pravda, protože tu nikde nejsou, jak sliboval David už čtrnáct dní před odjezdem. Jedeme dál. Je 22:55 a je světlo. Jedinou tmu jsme tady zažili v tunelech. Taky jsme si za ni slušně zaplatili.
2. 8. 2002
To že tam bylo pořád světlo mělo za následek to, že jsme si nebyli jistí, jestli je noc, nebo den. Ale na tom nezáleželo. Chlastat se dá v kteroukoliv denní i noční hodinu. Na chlast jsme ale pomyšlení v ten den (nebo noc) neměli, protože jsme s norskejma židama pěkně vyjebali. V jednu ráno (nebo ve 13 po obědě? Ale asi byla noc, protože by nám jen tak asi neprošlo to co následuje) jsme za recepcí přes minigolfový hřiště naběhli do kempových sprch a omyli si svoje smradlavý prdele. 3x hurá!!! Jedeme dál a hledáme místo, kde bychom se utábořili. Po čtyřista metrech by podle mapy mělo být víceúčelové parkoviště. Vyklubalo se z toho čerstvě posekaný fotbalový hřiště. Jedeme dál. Další zastávka kde by se dalo kempovat je zavežená skládka. Jedeme dál. Další zastávka by byla OK, ale z jedný strany 15 metrů silnice, kde si to haseji kamiony a z druhý strany 15 metrů řeka - peřeje. Niagára možná hučí teskně, ale tohle na spaní fakt nebylo. Jedeme dál. Nakonec jsme to rozbalili na nějaký neposekaný louce. Probudili jsme se do deštivého počasí. Přístí zastávka město Narvik. Já, Fedor a Váchal jsme si dali pivko za dvě kila. Všude kolem se procházela krásná děvčata. Norky jsou opravdu nádherná stvoření. Usoudili jsme, že malý, mladý Norky mají už krásňoučký kulaťoučký prsíčka. Moc hezké! Klára neví, proč jí říkáme Tomáš a evidentně jí to sere. Jedem dál. Nejdražší tekutina v Norsku, totiž pivo, nám rapidně dochází. A to je průser. I když některým jedincům by se klidně mohly narazit břicha. Další noc jsme strávili na kempovišti, kde smrděly septiky. A to tam ani Fedor nebyl srát. Každopádně francouzská rodinka s mladou pučící dceruškou z nás radost neměla.
3. 8. 2002
Radost neměli, protože Veronika, Monika a Prdek se ztřískali. Jako správní Češi, se na veřejnosti v zemi, kde se chlastání zakazuje pod hrozbou šibenice, se sice ožrali, ale stačila jim k tomu jedna flaška vína. Takhle to dopadne, když člověk vynechá trénink. Francouzi se nám svěřili, že s námi jako se spolukempujícíma nebyli spokojeni a že si nesmíme dovolovat dělat takovej bordel a že si budou stěžovat. Na oplátku, jako aby věděli, že si z toho něco děláme, jsem si dvakrát vyfotil jejich pučící dcerušku. Po snídani takticky rychle mizíme z místa činu. Aby se neřeklo, že jen chlastáme, tak jsme se v městečku s hovadským názvem Bo, stavili v muzeu spisovatelky Reginy Normanové. Byla to ale šílená nuda. Když jsme se vrátili do auta, konstatovali jsme, že Darwin asi někde udělal chybu. Opice takhle přeci nesmrdí. V autech to smrdělo jak v septiku.
Tomáš: "Já už smrdím skoro jako Fedor."
Na jednom z dalších multiparkovišť jsme se já, Fedor a Váchal suprově vysrali. Obsadili jsme hajzly a umývadla asi tak na dvě hodiny. Nor, kterej několikrát marně bušil na dveře a kroutil se se skříženejma nohama a hajzlpapírem v ruce, to po nějakým čase vzdal a odjel. Podle Vaculíka a mapy jsme měli jet tři kilometry a stanovat. Jedeme už asi hodinu a furt nic.
4. 8. 2002
Přesně o půlnoci jsme dorazili na skvělý místo vedle německýho hřbitova nebo co to bylo. Fedor si už zabral nejlepší plac, když jsme zjistili že se tu stanovat nesmí. Jedeme dál. V jednu hodinu jsme zakotvili v rybářský osadě a stany rozbalili za řvaní mořského ptactva pár metrů od vody. Ráno jsme vyrazili na polární kruh. Byla tam ale dost nuda. Nikdo si neprdnul. Akorát nějaká Italka v autě blila jak šakal. Jedem dál. Stavili jsme se u vodopádů. Tam to bylo super. Fedor potřebuje zase srát, ale nemá kde, takže má smůlu. Asi v půl jedenáctý jsme zakotvili u kamenné pláže s křišťálově hnědou špinavou vodou, ve které se většina z nás vykoupala ale nepomohlo to. Ráno Fedor, já, David a Vaculík potřebujeme srát, takže honem rychle najít první kadiboudu. David se při couvání, jak čuměl z okna, spálil o kopřivu do držky. Nový den tedy začíná spěchem na hajzl.
5. 8. 2002
Návštěva kostela, který jsme měli vyhlídnutý trvala jen chvíli, protože byl zavřený. Navíc Milan potřebuje brutálně srát, takže rychle najít nějakou benzinku. Na benzince se někteří vysrali a když sral Prdek, tak jsem poslouchal za dveřmi a udělalo to žbluňk. Po příjezdu do Trondheimu, jsme si zaplatili dvě hodiny parkování za 35NOK. Všude tam bylo plno krásných slečen. Zato Norové jsou banda kokotou. Počasí nám přeje a svádí Norky aby ze sebe slíkly conejvíc hadrů a ukázaly nám svoje bříška a stehýnka. Radost pohledět. Koupili jsme si tam pivko za 3NOK. Má neuvěřitelné 2,5 procenta alkoholu, ale cena je bezkonkurenční. I když smrdělo jak chcanky. Chutnalo docela dobře. Ve městě jsme navštívili krásnou katedrálu, ale Vaculíka stejně víc než katedrála zaujala průvodkyně. Vyjíždíme z města a stejně jako při vjezdu, tak i teď platíme. Tentokrát 15NOK. Noři jsou prostě židi. Bodla by nám koupel. Třeba se do večera něco naskytne... Hm, nenaskytlo. Když jsme večer zakotvili na neposekané louce, která měla klesání asi 10 procent, zjistil Váchal nemilou věc. Rozjebalo se mu máslo do celýho batou a všechno má teď mastný. Dobře mu tak. Kdyby vozil v batohu jen pivo, nemuselo se mu tam rozjebat máslo.
6. 8. 2002
Pán, co mu patří louka na které jsme postavili stany, nebude mít čím nakrmit zajace, jelikož pod stany již tráva neroste... Jedeme na trajektek a já potřebuju brutálně srát. Na lodi jsem 9/10 z plavby proseděl na hajzlu. Vysral jsem toho fakt hodně. Po vylodění jsme se na skvělém odpočívadle posilnili a někteří si omyly svoje řepy. Fedor v autě věčně chrápe. Už od Švédska. Vždycky se probudí na deset minut, nažere se, prdne si, vyžebrá něco k jídlu od ostatních a usne. Dneska usnul s dřívkem od nanuku v hubě a vypadal jak debil. Sluníčko taky usnul. Měl zalomenou hlavu dozadu a hubu dokořán. Na Trollí stezce měli stažené prdele hlavně řidiči, protože po takových silnicích asi ještě nejeli. Klikatilo se to jak klikatice a všechno z kopce do kopce, podle toho kdo kam jel. Na parkovišti pod Trollí stezkou za plotem měli nasranýho kozla, kterej trkal do plotu jak postiženej. Taky tam bylo tlustý, černý, kulhající pasátko, které blilo a mělo rypáček od šrotu. Krávy se tam pasou v lese jak v nějaké pohádce. Usral jsem si v autě a David se z toho začal za volantem dávit. Po krásné trollí přírodě jsme měli namířeno do kempu u fjordu Geiranger, což je údajně nejhezčí fjord jaký kdy byl vynalezen. Na to, že nás děděk uprostřed Norska chtěl nechat vysprchovat za 75NOK tak tady kemp na noc vyšel na 43NOK na osobu a to se vyplatí. Naskákali jsme do ledový vody plný chaluh, což se líbilo turistům a fotili si nás jak po sobě ty hnusné slizké rostliny házíme. Pak teprve, když jsme ze sebe oloupali tu největší špínu, jsme naběhli do sprch za 10NOK na pět minut. Po sprše byla večeře a první oficiální nocleh.
7. 8. 2002
Rackové řvali jak o závod, tak jsme se probudili bez větších problémů. Fedor si usral na uvítanou do stanu, ve kterým spal Váchal Prdek a Monika a moc se jim to nelíbilo. Také jsme si dali výstup k vodopádům. Moc pěkné. Cesta zpět měla hlavní tři body:
1. Potkali jsme bečící ovce. Náš peleton se rázem změnil v mečící, bečící, chrčící, syčící, huhlající, krkající bandu dementů. Naštěstí nebyl nikdo na blízku.
2. Já: "Ty vole, Váchale, my si myslíme, že máme pevnou půdu pod nohama, ale my nemáme."
Během několika vteřin mi zajela noha do sraček a už jsem se válel. Fedor se smál
3. Smál se, ale ne moc dlouho. Po několika metrech hodil tlamu i Fedor. Uklouznul, udělal kotrmelec, vyválel se ve sračkách a jakoby nic pokračoval dál. Já jsem se smál...
Při další cestě jsme zahlídli jezero, kam tekla voda z nedalekého ledovce. No tak jsme tam naskákali a ty vole ta voda byla tak ledová, uplně jako kdyby tam tekla z nedalekého ledovce, což taky tekla. Bylo to tak ledový, že tam tu a tam chcípaly ryby zimou a plavaly bříškama nahoru. Ale parádní čistá vodička. Když jsme se řádně vyřáchali ve vodě, byl v plánu výstup na ledovec. A ten byl fakt super. Potkali jsme plno Čechů. Monika uklouzla na ledu a Vaculík ji šel zachraňovat. Já jsem naschvál nahlas, aby to slyšeli přítomní Češi, prohlásil: "Nebojte se lidi, von ji Vaculík zachrání." V tu chvíli se otočilo několik krajanů a zkoumali Milana, našeho Vaculíka a divili se, že by slavný český herec trávil dovolenou s takovými individui. Jenže on Milan fakt vypadal jak Vaculík... Po ledovci a sestupu zpět na parkoviště, jsme se dali na další cestu. Jeli jsme kolem kraviček. Jedna z nich měla zvedlej ocas, vyšpulenou otevřenou oranžovou prdel, ze který jí napadal asi kýbl hoven. Evidentně na nás srala. Cesta nás zavedla na totální měsíční krajinu. Skály, silnice metr a půl široká, kameny, sníh... A před námi černošedivá obloha s bleskama. Začalo brutálně pršet. Nikde se nedá stanovat. O půlnoci zastavujeme na parkovišti a za totálního chcance nepokračujeme dál. Spíme v seďoleže v autech. Kromě Fedora, kterej šel ven.
8. 8. 2002
Fedor chrápal ve spacáku na matračce pod stříškou s informacema. Bylo to totiž posledních asi dvacet centimetrů čtverečních sucha v okolí devadesáti kilometrů. Navštívili jsme krásnej dřevěnej kostel. Vstup stál 40NOKů na jednoho. To se nám nechtělo platit, tak jsme počkali, až se dovnitř bude belhat banda důchodců z německa a vomrkli jsme to uvnitř pěkně zveční. Bylo to moc pěkný. Ale sereme na to. Některým německým důchodcům bylo též líto platit, tak dali přednost prohlídce místa, kde již brzy spočinou ostatky jejich tělesných schránek. Očumovali hřbitov... Došlo i na kontrolu stavu alkoholu v dechu našich řidičů. Norští policisté jsou fajn chlapci. Dali řidičům dejchnout a můžeme tedy pokračovat dál, konkrétně do města, které nese název Oslo. Oslo nás přivítalo vstupným 15 NOKů a parádní zácpou, která výjimečně nebyla z Vaculíkovy prdele. Oslo ale zklamalo. Všude špína a smrad, plno Arabů, norských cikánů, socek a buzerantů. Když jsme po prohlídce města přišli k autům, které jsme zaparkovali v černošské čtvrti, kde se neplatilo parkovné, všimli jsme si že asi o 15 metrů dál dvojce Arabů nebo cikánů nebo co to bylo, jako by nic za bílýho dne měli hevery pod autama a mistrnými chvaty sunádavali pneumatiky ze zaparkovaných aut. Přijít o pár minut dýl, tak máme auta na špalkách. Norové jsou pošahanej národ. Navštívili jsme jedny z norských potravin, jakože si koupíme to smradlavý tříkorunový pivo, nebo i jiný normální, za poslední prachy. Trojkorunový pivo tam měli, ale za 5NOK, ale co byla stupidita všech stupidit, že po osmý hodině večerní nám pivo neprodali. Prodavač nám to vysvětloval lámanou Angličtinou a vyndával naše pivka z nákupních vozíků. Pěkně se u toho zapotil. Když jsme konečně pochopili, že nám pivo neprodají, poznamenal jsem: "Ábr vir trinkn imrvére" načež nám prodavač začal nabízet různý bezalkoholní xindly. Oplatil jsem mu to mateřským jazykem: "Tyhle sračky si strč do prdle vole!" S nepořízenou jsme vyrazili směr Švédsko. Verču bolí břicho. Dala si totiž hambáče v Burgerkingu a šla se později vysrat do Mekáče. Pan Mc´Donald ji potrestal... Sprchy jsme tedy za celou dobu v Norsku nenašli. Ale všem budeme říkat, že jsou tady na každým kroku, jak nám sliboval David před odjezdem.
9. 8. 2002
Našli jsme si šikovný stanoviště, takže jsme se příjemně vychrupali. Váchalovi a Sluníčkovejm posral nějakej pták jejich stany. Jejich blbost... Most ze Švédska do Dánska byl fajn. Za fajnovejch 30 EUR jsme nic neviděli, protože byla mlha jak cyp. V Dánsku to bylo pěkný a to i když to tam hnusně smrdělo. Jediná nevýhoda byla, že tam bylo moc lidí. Sluníčko v kodaňským Mekáči málem dostalo do držky od muslimů, kterejm se nelíbil pentagram na Sluníčkově krku. Do hajzlu s takovou pakáží negramotnou!! Čekal nás poslední trajekt, z Dánska do Německa. Váchal, Fedor a já jsme čekali jako první, až otevřou sámošku v neutrálních vodách, abychom mohli koupit nějaký pivko. Každej si koupil karton 24 kousků, z čehož měli prdel návštěvníci lodi, když jsme jako největší machři s kartonama na rameni hledali místo, kde bychom to mohli načnout. Když jsme začali chlastat jednu plechovku za druhou, obdivně na nás hleděla mladá sympatická rodinka. Po naplnění odpadkového koše plechovkama jsme sklidili úspěch u všech. Jsme opilí. S Fedorem jsme byli dvakrát zesrat lodní záchod, já potom ještě asi dvacetkrát vychcat. Na souši jsme se jali hledat nonstop mekáče. V půl třetí ráno jsme dorazili do jednoho, kde byla fakt ošklivá obsluha. Seděli tam dva teplouši. Podle mě. Podle Váchala to byli dva vojáci. Sluníčko nás rozseknul: "Proč by nemohli bejt vojáci teplí?" Poslední část naší cesty do povodněmi zatopených Čech vedla přes německou dálnici. Museli jsme na ní zastavit a jít se vymočit. Když jsme otevřeli dveře, vysypaly se z auta prázdné plechovky, pak jsme se vymotali my a začali chcát do příkopu. Když jsem chcal, všiml jsem si, že za námi zastavuje další auto.
Já: "Jé, hele, další co chlastal a teď musí jít chcát."
Když ale auto zastavilo a na střeše se rozbřeskl modrý maják, který osvítil zelený nápis na boku POLIZEI v tu ránu jsme vystřízlivěli. Vylezl typicky zasranej skopčák. Chtěli jsme to hodit na Sluníčka, jakože je mu blbě, jenže ten pacoš vylítnul z auta a začal se tlemit a vůbec nevypadal, že by se měl každou chvíli zhroutit a válet se v křečích. Monika se snažila domluvit s tím ubohým blbečkem v uniformě anglicky, leč fašoun řval, že když jsme v Německu, tak se bude mluvit německy. Málem u toho v agónii hajloval. No nakonec se to obešlo bez pokuty a podobných věcí, což ho v našich očích trochu vyzdvihuje nad české pohlavní orgány spravedlnosti. V Čechách nás uvítalo něco, co jsme nespatřili za celou naši dovolenou (snad kromě Osla) - všudypřítomný smrad, špína, bordel humus, nasraný Češi. Všechno vyvrcholilo svojí hnusotou v naší stověžaté matičce Praze. Obzvláště okolí bydliště Tomáše bylo vskutku úchvatné. Místo křištálově modré vody ve fjordu nás přes ksicht fláklo totálně zasviněný kunratický jezírko nebo stoka nebo co to bylo. Je pravda, že chaluhy který nám příjemný moc nebyly, jsme v pražských vodách hledali marně, ale takový polystirén a jiné svinstvo plovoucí si klidně po hladině, to taky není moc dobrej balzám na oči. Ve Vltavě jsme marně hledali onu azurově tyrkysovou modř, která byla v Norsku na každým kroku. Místo toho jsme spatřili, ale spíš ucítili močí a výkaly zaneřáděnou vodu, která by se mohla prodávat jako Luxol. Barva i mastnota tomu odpovídala. Po ujetí nějakých 7820 km jsme konečně našli to, co jsme hledali marně po celé Skandinávii. Byly to sprchy!! Ty u norských hranic se nemůžou počítat protože tam jsme na ně udělali ilegální zátah v noci. Kdo by čekal, že v zapráskaných Čechách se něco takovýho najde? Bohužel část výpravy, kdterá tak moc toužila po hygieně byla již ve svých domovech. Ne že my bysme si sprchu nedali, to ne, ale 70km od domova už to bylo zbytečný. Prdek neměl na autě dálniční známku. Domluili jsme se, že naše auto pojede napřed a kdyby někde stáli fízlové, že se to Prdkovi zavolá a on sjede z dálnice. Na 25. kilometru stáli naši oblíbení příslušníci s dalekohledem a kontrolovali přední skla aut. Fedor rychle zavolal Prdkovi: "No hele, sou tady vízlové. Sjeď na sadskou. Voni stojeji až za odbočkou tak je to v pohodě." Prdek: "Ty vole tak to je v hajzlu. Sou to ty s tím bílým tranďákem? Právě jsem kolem nich projel." Totální tlemenc… Na výjezdu z dálnice David prohodil: "Ty vole Prdek se tady bojí jet bez známky a přitom z Teplic jel po dálnici 70km..."
Tuná několik roztřesených záběrů pořízené Váchalem, zrychlené na 1,5 normální rychlosti aby to netrvalo věčnost. Naše ohavné xichty a komentáře vystřihány. Text oproti originálu krácen.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)