Jelikož patřím mezi ty, kteří facebook používají převážně k získávání informací, nemohl jsem se nedozvědět o velké burze vinylů v Praze v Letňanech, která navíc byla zaměřená tentokráte na ROCK/METAL. A ještě se to krásně trefilo do mého volného víkendu, takže nebylo o čem přemýšlet a já si udělal zase jednou výlet do té posrané stověžaté díry, která se zove prdel Evropy, neboli Praha. A protože se ten den konaly i bleší trhy u Elektry, tak jsem snoval plány, jak si domů přivezu plno krásných vinylů z blešáku a z burzy. Do Prahy jsem se vydal autovlakem, tedy do Chlumce autem, z Chlumce vlakem. Cesta vlakem byla kupodivu příjemná.
Vystoupil jsem ve Vysočanech a štrádoval si na metro, jednu stanici do Hloubětína, kde mi před nosem frnknul kyvadlový autobus zdarma. Zašel jsem tedy do abnormálně hnusného Penny (ještě víc abnormálně hnusnějšího než ostatní prodejny) a koupil si anglickou housku a minerálku. Anglická houska byla extrémně hnusná, tvrdá, suchá. Patrně pozůstatek z doby minulé. Poslal jsem do prdele somráka co po mě před prodejnou chtěl prachy - běž makat vole!! - a šel zpět na kyvadlový autobus, který mě odvezl k Elektře na blešák. Na bleším trhu to bylo více méně trapné. Ale spíš více než méně. Tolik smradlavých lidí pohromadě těžko pohledat. Aby taky ne, když většina prodávajících i nakupujících byli cikáni a Rusáci, kteří jak známo většinou o existenci mýdla slyšeli jen v televizi. Apropó, když už zmiňuju televizi... Obdivoval jsem docela lidi, kteří si je tam kupovali od pochybných existencí a nosili si je do aut. Já vím, cena je lákavá, ale do tohodle bych nešel. Obloha nevěstila nic dobrého a to se odrazilo i na počtu prodejců. Bylo toho málo a vinyly téměř žádné. U stánku s občerstvením jsem si koupil klobásu, která ze všech nabízených pokrmů vypadala co nejméně jako hovno a nepáchla jak septik. Klobása ty vole velká jako vrata od garáže, že se to na tácek nemohlo vejít, tak jsem si s jejími okraji pěkně vytíral starý umorousaný ulemtaný smrdutý stůl. K tomu jeden krajíček chleba, téměř průsvitný a menší než malé množství hořčice, asi tak na jedno sousto. Běžte do prdele s takovou gastronomií! Těch pár prodejců se svými poškrábanými plesnivými vinyly Zagorek a Gottů mi mohly prdel vylízat, navíc se přibližoval čas začátku burzy v Letňanech, takže jsem s čistým svědomím ponechal Elektru a její bleší trhy čórkařům a sociálům a vyrazil směr zdarmabus na metro, tentokráte přes celou hnusnou Prahu až do Letňan, kde jsem nikdy předtím nebyl. Když jsem v Letňanech vylezl z metra, šel jsem s davem směrem k výstavišti hledat budovu č. 6. Prošel jsem kolem jedničky, dvojky, trojky, čtyřky, pětky, sedmičky, ale šestka nikde. Ptám se teda securitymana, od pohledu IQ tykve, kde se nachází budova číslo šest a v duchu vyzýval mocného Odina, aby zařídil, že security umí počítat aspoň do těch šesti. Možná že i uměl, ale promluvil na mě nějakou nesrozumitelnou řečí a ukazoval na hodinky. Ne ty debile, nepotřebuju vědět kolik je hodin. Hledám budovu číslo šest!! Ponechal jsem tedy sekuriťáka napospas svým hodinkám a vešel branou do areálu, kde jsem objevil osmičku. Usměvavá milá děvčata ve stánku před sedmičkou na můj dotaz odvětila, že nejsem první kdo se na to dneska ptá, ale že také nevědí, kde se ona budova momentálně nachází. Nezbývalo než zkusit štěstí na začátku výstavního komplexu, kam jsem si to začal šinout, ale cestu mi zastoupila příjemná ochranka v dokonale padnoucím obleku, se sluchátkem v uchu a sdělila mi, že sice neví kde se šestka nachází, ale že tudy pokračovat nesmím. Popřál mi hodně štěstí a poslal mě ven za plot, aby mohl odpovědět na dotaz páru oděného v gotických šatech, o nichž jsem si myslel, že také hledají šestku. Byly to ale nějací pomatenci. Hledali výstavu šperků nebo co... V tu dobu spustil nepříjemně příjemný deštík, který mě smáčel moje řídnoucí šedivé kadeře po celou dobu cesty zpět na začátek, kde jak se ukázalo, ve dvoře za budovou číslo jedna, byla neoznačená budova číslo šest. Hááálelůůůja… Prostě Praha. Banda kokotou. Ale co, je přeci logické, že šestka je u jedničky, ne? Nevadí, konečně jsem se dostal na místo, které je předmětem tohoto monologu a kde každý vinylový fanoušek zaplesá blahem. Hned u vchodu mě welcomedrinkem přivítal Karel Balčirák (šéfredaktor časopisu Spark). Kecám. Jen tam seděl u svého skromného stánku a něco si četl. Chtěl jsem ho jít pozdravit, ale rozmyslel jsem si to, neboť bych ho musel vyplísnit za v tu dobu aktuální číslo jeho Sparku, které jsem prolistoval v práci v kantýně a zase vrátil s čistým svědomím do regálu. A já ho vyplísnit nechtěl, neboť si Karlovy práce pro rockovou a metalovou scénu vážím. Sundal jsem si mikinu, poněvadž tam bylo vydýcháno a vedro a šel prozkoumat do mumraje lidí nějaké ty desky. První stůl jsem přeskočil, protože byl obsypán lidmi, jak plesnivý banán octomilkami. U druhého stolu nakouknu a vidím.... IRON MAIDEN. Jak jinak. Tahle sračka je prostě všude. Jenže co to? Po Ironech country, jazz, rock´n´roll. KDE JE KURVA METAL?? Až u třetího stolu jsem narazil na nějaký ten metal, konkrétně na desku Rockmapa. Ze zvědavosti jsem ji vytáhl z krabice, abych se podíval v jaké cenové relaci se to pohybujeme. Polil mě pot od předkožky přes Bratislavu až na Kamčatku. Ty vole, to co se na aukru běžně prodává za 29Kč, tady bylo napálený na 6 stováků! To si dělá prdel! Kam jsem se to dostal?
A do toho poslouchat ty hemzy okolo od audiofilů, kteří mají doma 7 gramofonů a hroty Ortofon a gramo za 90 litrů BĚŽTE DO PRDELE VY KRETÉNI AUDIOFILNÍ! Myslíte že na poslech Genital Gore potřebuju gramec za 100 tisíc s přenoskou za třicet? Chtělo se mi z těch kokotů zvracet. Snad jen u jednoho stolu s vinylama jsem se zdržel a poklábosil se sobě rovným. Chlápek v nejlepších letech, též tvrdící, že je to tu předražené, měl dokonce i pár kousků zajímavých. Bohužel pro něj jako pro prodejce, vše co mě zajímalo, již mám ve sbírce. Smutně jsem prošel zbytek prodejců, vyslechl si nekonečné kecy od dříve narozených, že vinyl je nostalgie a přešel jsem k prvnímu stolu, kde na začátku bylo mnoho lidí. Dva mastní puberťáci se přehrabovali v japonských vydáních Iron Maiden. Budiž jim to odpuštěno. Lepší než kdyby se přehrabovali v nějakých opravdu sračkách. Jeden vždycky vytáhnul desku, podíval se na cenu (u japonských vinylů nezřídka v řádech několika tisíců) a zase ji zasunul smutně zpět. Ten druhý byl na ránu mezi oči. Neuástále pouštěl z telefonu nějakou nepovedenou uječenou heavy kapelu (název si nevzpomenu) a pořád dokola tomu druhému opakoval - to je maso to si seženu, hele to je maso to si seženu... SEŽEŇ KRYPLE ALE UŽ DRŽ HUBU!! Ani mezi Japoncema jsem nenašel nic co bych už neměl ve sbírce, takže jsem v rychlosti prolítnul CDčka abych mohl s klidem konstatovat, že tohle se nepovedlo a do budoucna vím, že na akci tohoto typu jet nemusím. Zklamanej jsem tedy opustil burzu a šel na metro směr hlavní nádraží. Tam v prodejně knih Luxor jsem v patře objevil i vinyly, které pro mě byly zajímavější jak cenově tak stylově než celá burza v Letňanech. Nic jsem si ale nekoupil. Kromě v obchodě Relay (kde mě minule hanebně okradli o 50Kč) fakt hnusný bagety, která patrně nebyla z nejčerstvějších. České dráhy pro nás připravily překvapení v podobě uzamčených vagonů, takže jsme se nepohodlně mačkali ve dvouch odemčených. Cesta domů se tak zdála díky tomuto fópá nepřiměřeně dlouhá. Takhle tedy dopadla moje první a poslední burza vinylů v Praze. Trapas, co?
Žádné komentáře:
Okomentovat