Bylo nebylo, jednoho březnového dne jsem se vypravil s přítelem číslo jedna, k příteli číslo dvě, kde jsme se sešli s přítelem číslo tři, čtyři a přítelkyní číslo jedna. Tam jsme popíjeli a hodovali. Na čepu bylo dvanáctistupňové pivo a do nohou alkohol zelené barvy, lahodné chuti. Paní domu k zakousnutí upekla vynikající bůček a přítel číslo čtyři přinesl pečené koleno, které bylo exkluzívní. Ovšem on k tomu také přinesl čerstvý křen. Naše silácké řeči, jak křen žereme po hrstech opadly ve chvíli, kdy ho začal strouhat. Jen z těch výparů nám teklo z očí. A když jsme ho opatrně na vidličce dali do úst, vytrysklo nám všem něco i z nosů. Kurva ten protáhnul jak výtěr nosu, který je teď velmi populární. O zábavu jsme měli postaráno na příštích třicet minut. Pořádaly se závody v tom, kdo toho sežere víc. Že se to ale nedalo pomalu pozřít ani v malém množství, nám v našem dvanáctkou a fefrminckou požehnaném stavu, bylo putna. Prochlastali jsme se až k odchodu, a měli jsme toho plné kecky. Ráno psal přítel číslo dvě, že má kocovinu a jestli se nepůjdeme projít ke srubu abychom si vyčistili hlavy. Neměl jsem sice v plánu jít dneska někde trajdat, ale co bych neudělal pro přítele, když je po opici, no ne? Takže jsem naladil bluetooth reprák a vyrazili jsme. Venku krásný jarní den, ale jen co se vymetený oblohy týká. Jinak byla pořád ještě kosa. Šli jsme kolem zámku, který je ve vlastnictví kraje a který srdečně mrdá na to, něco s ním udělat.
Pokračovali jsme kolem zámeckého parku přes všechny možné mosty až k pískové cestě, vedle které nebyla cedule hlásající jaká zvířena se nachází ve zdejších, těžbou dřeva unavených lesích. Cedule se totiž nacházela v opravě. Po výšlapu do kopce - on ten kopec není velkej, ale v kocovinovatém stavu představuje velký kopec i retardér na silnici - špacírovali jsme si pěkně dál. Ptáčkové nám k tomu čviřikali, z repráčku, který jsem měl v kapse, nám k tomu čviřikala Anekke a bylo to všechno tak nějak pozitivní. Stejně pozitivní jako všichni ti covidem onemocnění lidé, kterých včera přibylo 9066, což je třetí nejvyšší víkendové číslo, jak srdnatě hlásal titulek na novinky.cz. Na křižovatce jsme zahnuli vlevo a dali se směr srub. Museli jsme zahučet do lesa na listí, protože cesta byla jedna velká blátivá sračka. I když nazývat lesem to, co tam po dřevorubcích zbylo, to může jen kokot. Ale protože mě kokotem nazývají docela často, tak je to vlastně v pořádku. Když se přichází ke srubu, je to moc pěkný pohled, což samozřejmě na fotografiích, pořízených mým sračkoidním telefonem nevynikne. Cestu kolem lemují růžné dřeviny a v zimním čase vytvářejí atmosféru blížícího se tepla, srubu.
Když se ale ke srubu přijde blíž, atmosféra je pryč. Tam kde byl dříve krásný smrkový les, není po zásahu vyšší moci, rozuměj těžařů, nic. A samotný srub taky není v nejlepší kondici. Lépe řečeno, je ve špatném stavu. Okolí též neodpovídá místu, ke kterému by měl někdo moc důvodů jít. Odpadky, ohniště, lavičky a to je tak nějak všechno. Srub prolezlý červotočem na sračku, v každé skulince schovaný pavouk, stromy, i když v lese, jaksi kolem skoro nejsou, člověk má až pocit, že tam ten srub je navíc. Ale až ho obec opraví, budou se na něj jezdit dívat až z Prahé!! 300 metrů od srubu se nachází Vojtěchův dub.
Hned vedle hájovny, ve které Dr. Václav Vojtěch žil. Bohužel Hájovna je v ještě víc dezolátním stavu, než srub. Člověk, který ji od obce koupil je patrně nějaký dobrodruh když tam žije. Jediný hezký co tam je, tak je majestátní strom, konkrétně dub. U dubu bylo nedávno vybudováno odpočinkové centrum, které nabízí dřevěná lehátka na kterých jsou namalované berušky. Z větve, která v minulosti upadla, se narodil dubosaurus. Samotný dub je pak krásný majestátní strom. Člověk, když na něj ze země kouká, si musí uvědomit, jaké malinkaté a bezcenné hovínko vlastně na tom světě představuje. Lavičky se stoly přímo vybízejí k zasednutí, otevření lahváče a jen tak sezení a čumění do blba a kochání se okolím. Jenže nám je nějaký sezení tak nějak u prdele, protože je kosa a my po opici, takže jsme po pár minutách vyskočili na silnici a naše kroky nasměrovaly směr domů. Cestou jsem v dutině stromu objevil něčí trenky. Při letmém očichání je zřejmé, že nebyly použité....
Žádné komentáře:
Okomentovat