26. 5. 2021 OČKOVÁNÍ COVID-19

Měl jsem to krásně naplánované a nebýt zasrané byrokracie, tak mi to všechno i vyšlo. Předem ale už napíšu, že naočkovaný jsem. To aby si náhodný čtenář nemyslel, že jsem se ke své dávce nedostal. Dostal, ale všechno to ve výsledku působí tak nějak nepřirozeně a komicky. A proč jsem se nechal naočkovat? Ze strachu před Covidem to není. Jen se chci vyhnout fašistickým praktikám české vlády a v klidu si zajít do hospody když budu chtít a ne zrovna když bude po cestě nějaký testovací zařízení...

Pozorný nebo pravidelný návštěvník tohohle blogu zaregistroval, že jsem měl pracovní úraz. Zlomil jsem si v práci loket. Jo já vim. Jsem kokot, když se mi stane tohle. Navíc zlomit si loket klopýtnutím o bezpečnostní zařízení, to chce kuráž. Bezpečáci v práci z toho maji hlavu jak Zeppelin. Samozřejmě proběhla dlaha, sádra, rehabilitace. A právě na rehabilitaci začíná moje strastiplná cesta k první dávce očkovacího séra. Plán byl takový, že po poslední rehabilitaci skočím za doktorem aby mi dal výstupní kontrolu, pak skočím na chirurgii, kde mi daji razítko a ukončí pracovní neschopnost, já to všechno vybliju v práci na personálním, ve středu se nechám dopoledne oočkovat, byl jsem objednán na 10:20h a pak půjdu na noční. Jenže jak jsem psal, plány nám nezhatili vepři boubelatí, nýbrž zasraná státní byrokracie. Představte si, že na mě vedoucí personalistka naší firmy vyhrkla, že potřebuju vstupní prohlídku. Já. Po dvaceti letech strávených ve firmě. Vstupní prohlídku. To je ještě víc k smíchu, než když si zaměstnanec přivodí pracovní úraz o bezpečností prvek. Řikám jí teda "OK, zajdu si k obvoďačce na tu blbou prohlídku, ale ona je tam od devíti a já potřebuju v půl desátý vyjet do Jičína na očkování." Personalistka Janička přislíbila, že všechno zařídí, aby mě paní doktorka vzala přednostně a všechno stihnu. No tak jdu do ordinace naší paní doktorky radši už ve třičtvrtě na devět. Už se tam rozvalovali čtyři důchodci. Jeden, ten nejakčnější, každou chvíli koukal do dveří, jestli paní doktorka už jde, neustále komentoval, že proč ještě nejde, a že minule přišla za deset devět. Nikdo ho neposlouchal. Paní doktorka přišla v devět hodin a dvě minuty. Bylo asi devět deset, když vylezla sestra a zeptala se kdo jde na krev. K mému štěstí vyskočilo pět lidí jako kdyby je na vidle napíchnul a hlásili se. První paní co šla na odběr krve tam byla docela dlouho, na to že šla jen na odběr. V devět dvacet sestra vyzvala prvního pacienta který jde k paní doktorce. Ještě to ani nedořekla a ten akční důchodce, co furt něco mrmlal už byl ve dveřích. Takhle rychle jsem snad ještě nikdy nikoho neviděl vstát. A to se asi patnáct minut předtím sotva došoural na záchod, jako kdyby to bylo to poslední co v jeho bídném životě udělá. Vychcal se. Bylo slyšet že prostatu má v pořádku. No a když bylo půl desátý, tak jsem se zvednul a šel domů. Zavolal jsem Janičce na personální, že to nevyšlo a že teda ať si to zařídí a ona že teda budu muset jít na tu prohlídku zítra do Vysokého Veselí, a že to zařídí. Ona to ostatně zařídila už i na dnešek. Volala paní doktorce, aby mě vzala přednostně, a taky jí tam prý nechala vzkaz. No buďto je paní doktorka slepá, nebo blbá, nebo obojí, každopádně mě nikdo přednostně nezval a hádat se s čekárnou plnou důchodců, to zavání krveprolitím, které nemám rád. Takže snad to vyjde zítra, abych mohl už zítra v 18 hodin po dvou a půl měsících zahájit pracovní proces na noční směně. Když jsem přišel domů, moje drahá polovička mi říká, jestli bych nehodil do Bydžova její dvě spolupracovnice, které čekají na autobus a jede jim to až za dvě hodiny. Kouknul jsem na hodinky a usoudil, že mám ještě trochu času. Když jsem ženský vysadil v Bydžově, zjistil jsem, že je třičtvrtě na deset, tedy 35 minut do času očkování. Hm, to nevim jestli to dám. 

Je to třicet kilometrů, což je cesta na 33 minut, ale je třeba ještě připočítat rozkopané silnice, různé šneky v kloboucích za volanty, v městě provoz a hlavně hledání místa na parkování a pak cestu pěšky do nemocnice od auta, pak hledání správné budovy. S bolavým kolenem to nevypadalo na příjemnou procházku. Navíc jsem z Bydžova chytnul kamion a silničáře, kteří malovali čáry na silnici, takže jen pět minut jsem jel do Skřivan. Tam jsem potkal vysmátého akčního důchodce na kole. Pomyslel jsem si něco o zmrdech. Ve Skřivanech kamion odbočil a já podřadil, zařadil a vypálil směr Jičín. V Červeněvsi rozkopaná silnice. A navíc další kamion. Ten se ploužil jak na smrt, tak jsem ho ojebal ve Smidarech, když jsem podjel jeden blok a vyjel na silnici asi 50 metrů před ním. Před Chotělicemi silničáři, kamínkama zadělávali díry. V Chotělicích rozkopaná silnice. Ale pak to kupodivu šlo. Žádný pan klobouk. Žádná oktávka s pražskou poznávací značkou, žádný fízlové, žádnej náklaďák. Tam kde se to technicky dalo s ohledem na stav vozovky, jsem ho pálil stodvacet, ve vesnicích sedumdesátkou. Do Jičína jsem přijel 9 minut před časem očkování. Průmyslovou zónou v provozu padesátkou, na okruhu do prava, po hlavní třicítkou v zóně k dalšímu okruhu a už jsem u nemocnice. Přejíždím hlavní vjezd a zahýbám doprava A KURVA. Auta tam parkujou všude možně, parkoviště plný... Vyjedu teda kousek nahoru a tam jsem našel v protisměru jedno volné místo. Rychle otočit, samozřejmě všude najednou ze všech stran auta, křižovatka bez značek, řidiči nevědí kdo má přednost, ten kdo to ví, tak si myslí, že to neví ti další a proto radši stojí... Když se dohodli a postupně odjeli, otočil jsem se, ale v tu chvíli maminka se dvouma dětma na odrážedlech přes křižovatku. Konečně ta kráva zmizela. Zaparkoval jsem a koukám na hodinky. Mám dvě a půl minuty do času očkování. Strašně nerad přijdu někam byť jen o chvíli později, než slíbím. A myslím, že oficiální registrace je dost velký slib na to, abych dorazil včas, tedy v 10:20h. Oblíkám si mikinu cestou. V puse papír pro doktora. Běžet nemůžu, protože by mi odpadlo koleno od stehenní kosti, tak rychlou chůzí co to jde, mažu k hlavnímu vchodu. Všude tam naštěstí jsou ukazatele, kde se očkuje. Jak pro blbý. Já si zjistil na stránkách registrace, ve které je to budově (Budova G), tam kam jsem dvakrát vezl ženu k porodu. Zbývá půlminuta. Vlítnu do Budovy G, jdu podle šipek a najednou vidím ČEKÁRNA OČKOVÁNÍ. Vykukuje z ní sympatická sestřička. Myslel jsem že mě hledá nebo tak něco, tak jí říkám, že se jdu očkovat a že je to přesně teď, kdy bych měl být očkován. Stihl jsem to... Myslel jsem, že to tam je jak na německém bežícím pásu, všechno tam funguje s minutovou přesností. V čekárně seděla hromada lidí, ale dovnitř jsem šel já. To mě jen utvrdilo, že jsem správně porušoval dopravní předpisy jen pro to, abych tam byl přesně a nikdo mi nemohl vynadat. Jednomu panu doktorovi jsem dal do ruky vyplněné lejstro, ten zkonstatoval, že jsem zdravý a poslal mě dál k hodné, hezké, sympatické sestře nebo doktorce, co já vím, která mě vopíchala. Vůbec to nebolelo. Upozornila mě, že se nemám namáhat dva dny, že si mám ještě na patnáct dvacet minut sednout v čekárně. Odkýval jsem to a vyšel zpět do čekárny a pak rovnou ven. Volám ženě, že to byl hukot a celá akce netrvala ani dvě minuty. Nasednul jsem do auta a vyrazil domů. Cestou jsem se stavil na nejskvělejší, nejbáječnější a nejúžasnější zmrzlině v Konecchlumí. Před hospodou, kde čepujou zmrzlinu stálo auto a mělo nasazenou botičku, což mě jako škodolibého člověka tak nějak vnitřně povzbudilo na duchu.

Domů jsem přijel již v poklidném tempu. Trochu jsem zapřemýšlel, proč tam byla plná čekárna lidí a vzali zrovna mě hned jak jsem přišel. A v tu chvíli mi to došlo. Oni tam čekali těch 15-20 minut po očkování. Já na to úplně zapomněl. Je vůbec normální zapomenout na něco deset vteřin po tom, co mi to někdo řekne? Co za sračky se mi v tu chvíli honily hlavou, těžko říct... No, žádná reakce na injekci se neprojevila, takže jsem vlastně ušetřil 15-20 minut života....