Jako správný otec jsem svému synovi dopřál nějaký čas strávený na místě, které bytostně nesnáším pro sortu lidí, která se tam pohybuje, tedy na novobydžovské pouti. Rovnou jsem zamítl, že s ním jako člověk který má strach z výšek, polezu na nějaké šílené atrakce. Klukovi bylo 8 roků, tak by ho tam stejně asi nepustili... Měli jsme dohodu, že půjde na čtyři atrakce, který si vybere. Přijeli jsme teda do Nového Bydžova a zaparkovali poměrně daleko, protože tam kde parkuju normálně, bylo zakázáno vjet a všude kolem parkovali jiní, takže jsem rovnou jel tam, kde jsem věděl, že bude místo. Na náměstí jsme dorazili asi po pěti minutách chůze a kluk mě rovnou táhnul na horskou dráhu. No i když, nazývat tu zvonkohru horskou drahou, je docela přehnané. Zapomeňte na takový ty velký a rychlý co znáte z amerických filmů. Nic takového do Bydžova naštěstí nedorazilo, takže jsem byl vlastně nakonec rád, že místo horský dráhy jsem vlezl do malého vozíku na zvonkohře. Vozíky navrhoval patrně nějaký inženýr z Prahé. Nejspíš si neuvědomil, že do vozíku se svými malými ratolestmi budou chtít nastoupit i jejich rodiče. Takže prdelej jsem se tam vešel jen tak na půlku. Kolena úplně u sebe tak aby mě co nejméně dřela bakelitová ostrá hrana pestrobarevné oprýskané jakoby palubní desky. S bezpečností si pan inženýr moc hlavu nelámal. Prostě jsme přes sebe přehodili ohnutou kulatinu a mohli jsme vyrazit na zvonkocestu. Když se to rozjelo, měl jsem docela vítr z toho, že každou chvíli musí naše sedačka zákonitě odlítnout ven. Hlavně pak v zatáčce v rohu u drogerie. Tam to bylo na hraně. Všechno se klepalo, bylo vachrlatý, celá atrakce byla vypodložena několika vrstvami dřevěných prkýnek. Pokaždé když jsme projeli po rovince u české spořitelny, z koruny stromů mě do obličeje švihla větvička. Obeznámil jsem s tím i zavalitého mastného špinavého provozovatele atrakce, který mi slušně poděkoval za zprávu a slíbil, že se na to podívá. Pochybuju ale že by se mu v tom vedru chtělo zvednout jeho tlustou prdel a tu větvičku ulomit. Utíkalo by mu rito. Horská dráha tedy absolutně o hovně. Pro mě. Pro děti ale asi ideální.
Hned jak jsem si popovídal s panem provozovatelem, šli jsme na autodrom. To je taková ta klasika, která prostě musí být na každé pouti. A kdyby se dalo jezdit jen o chvíli déle, bylo by to super. Těch několik desítek vteřin uteče příliš rychle. Dali jsme si tedy dvě jízdy a hned potom mě synáček táhnul ke střelnici, že si chce vystřelit ze vzduchovky. Ptám se za pultem stojící seschlé cikánky se dvouma zubama v puse, kolik chce za střílení na válečky. Odpověděla že 120Kč. Aniž bych to chtěl (ale jo chtěl jsem to) jsem na ni vyhrknul To si děláš kozy, ne? Ona teda že za stovku. A já že je to pořád moc. A ona prej kolik bysme dali. Tak jí říkám, že maximálně 30Kč a ona teda že jo. Takže si za třísetprocentní slevu kluk vystřílel na válečkách nějakou umělohmotnou píčovinu a byl spokojenej. Pak mě zavedl k nafukovacímu skákacímu hradu, kde mohl za 50Kč dovádět celých pět minut. U vstupu do skákacího zařízení seděla na dřevěné židli a vybírala vstupné, z dálky vypadající sexi nadržená holčička s pevnými ňadry. Z blízka to byla odporná namejkapovaná navoněná špína s nemocnou pokožkou v obličeji. Kluk se tam v tom vedru celkem slušně vyřádil. Já se pět minut nudil. Když zpocenej na výzvu namejkapované špíny přilítnul, hlaholil na mě, že má žízeň. Nechtěl jsem mu kupovat ledovou tříšť, protože to bylo v jeho uříceném stavu o angínu, tak jsem zašel do večerky pro zelený, nechlazený ledový čaj. Hošíček ho do sebe otočil a táhnul mě na nevinně vypadající houpačku. Houpačka, ve které bylo vedle sebe naskládaných 18 lidí, zabezpečených pouze řetízkem s pochybnou karabinkou zaháknutou za pochybně navařené pochybné očko. Ale co. Však se to jen houpe. Sice trochu výš než obyčejná houpačka, ale pořád je to jen houpačka. Jenže to jsem neviděl tu atrakci předtím v provozu. Kluk mi řekl, že na tom byl den předtím s dědou a že to bylo super. Tak jsem na to s ním šel a samozřejmě to super vůbec nebylo. V tu dobu jsem trpěl dost velkými bolestmi ramene (tady), takže jsem se nemohl pořádně držet, zvlášť když se to začalo nebezpečně houpat až se to přehupovalo kolem dokola (my jsme byli ale pořád nohami směrem k zemi). Držel jsem se jako klíště a v duchu zaháněl myšlenky na to, jak to asi bude bolet, až vyletím z té špatně zajištěné sedačky ven a dopadnu dolů na beton, zatímco synátor se královsky bavil. Byl jsem rád, když nás odporné smradlavé individuum přišlo odemknout. Jako bychom nedokázali ty ubohé chatrné karabinky otevřít sami.
Ještě jsem ani neslezl z toho pekelného stroje, když mě kluk začal ukecávat na atrakci s názvem Break Dance. Rozmlouval jsem mu to chvíli, ale byl neoblomný. Nakonec, nedopřejte svému milovanému potomkovi povozit se na kolotoči, žejo… Zeptal jsem se u prodavače žetonů, jestli tam můžou malé děti, a on odpověděl že v mým doprovodu na moji odpovědnost tam můžeme. Tak jsme si sedli a čekali. Když se kolotoč dal do pohybu, kluk se opět královsky bavil. Až do chvíle, než samostatné sedačky nečekaně udělaly pohyb do protisměru. Kluk se nečekaně jebnul hlavou o sedačku, která nebyla uzpůsobená pro malé děti a ve výšce jeho týlu nebylo polstrování. A za chvíli znova. Dal jsem tedy za jeho hlavu svoji ruku, aby narážel do mojí tukové zásoby. Atrakce nabírala na obrátkách a klukovi už tak do smíchu nebylo. Naopak mě to dost bavilo. Hlavama jsme házeli tak jak si to stroj a fyzikální zákony žádaly, každou chvíli jsme nevěděli kterým směrem vlastně jsme, ale bylo to dobrý.
Když to skončilo, nicnechápající synáček na mě kouká a ptá se kde to jsme a že chce domů a kudy se jde ven. Byl úplně mimo. Vyndal jsem ho tedy ze sedačky a odvedl na pevnou zem. Tam jsem se dozvěděl, že je mu hrozně špatně. Že by ten půllitr zeleného čaje? Tak jsme šli rychle směrem k veřejným záchodům, které ale byly zavřené. Takže nezbývalo než do auta a honem domů. Každou chvíli jsem byl upozorněn, že je mému synovi špatně. Měl barvu vyblité brokolice, takže jsem na nic nečekal a doma jsem ho poslal rovnou na záchod. Za chvíli slyším pláč ze záchodu, tak se tam jdu podívat a vidím synka jak s blitkou visící mu od rtu brečí a neví co má dělat, protože se mu podařilo nablít všude, jen ne do záchodové mísy. Poblil prkénko, poblil podlahu a zeď, poblil podložku pod nohy a časopis Maxim. A taky sebe poblil. Nevím jak to dokázal, ale měl nablito i ve vlasech. Když se vykoupal, tak mu bylo už dobře. Každopádně na letošní novobydžovské pouti na Break Dance už jít nechtěl.
Žádné komentáře:
Okomentovat