Náhodného i věrného čtenáře jistě bude zajímat, co jsem dělal v pátek 24. 7. 2020. A jestli to náhodného i věrného čtenáře nezajímá, tak je mi to upřímně jedno. V pátek jsem měl v plánu vyrazit se synátorkem na Sněžku. Lanovkou samozřejmě. Všude budu řikat, že by to on nezvládl vyšlapat nahoru, ale pravda je taková, že bych to asi ani já nezvládnul. Klobouk dolů před všema funícíma a potícíma se malýma, starýma, tlustýma, sportovně založenýma, báglama obloženýma lidma, které jsme potkávali cestou dolů. My jsme na vrchol nejvyšší naší hory vyjeli lanovkou protože si nepotřebujeme nic dokazovat. Nejdřív jsme si ale museli vystát hodinovou frontu jak na banány v polovině vosumdesátek. Pak jsem sympatické prodavačce jízdenek zaplatil 230 za mě a 110 za kluka.
přivezli banány
Docela pálka za 10 minut jízdy. Fronta tam postupuje relativně rychle, na plakátech se kasají, že odbaví 250 osob za hodinu. Do lanovky se chodí po čtyřech. Bude to znít blbě, ale výhled a pocit jízdy z lanovky, je na Sněžce asi to nejlepší. Když se nahoře vystoupí, začíná chaos. Všude hromada lidí, na zemi malé, střední a velké kameny. Každou chvíli někde někdo zakopnul, klopýtnul... Na zlámání kotníků ideální. Nahoře byli většinou Poláci. Češtinu jsme tam moc neslyšeli. I když bylo pěkné počasí, oblačno, větrno, ale bez mlhy a bez deště a bylo vidět Krakonošovi až do prdele, celkové panorama mi přišlo nějak chudé a bez nějakého bodu, který by zaujal. A to jsme se nahoře zdrželi ve všech směrech. Pořídit nějakou pěknou fotku nemožno, protože tam prostě nikde nic pěknýho není.
jako ychtyl křenící se synátorek na Sněžce
Cestu dolů jsme absolvovali po svých. Trochu jsem měl strach, že to můj devítiletej, jako vyžle hubenej, línej kluk nezvládne, ale musím uznat, že se docela držel. Zvlášť je potřeba držet se řetězů u cesty (vybrali jsme si cestu Obřím dolem). Ještě že bylo sucho, protože po těch kamenech by se to smekalo jako kráva. Cesta byla chvílemi kameny nějak uspořádaná, chvílemi byly kameny prostě jen tak, jak si je tam Sněžka nasrala sama. A to bylo to nejhorší. Dávat pozor na to, kam se šlape, vyhýbat se tisícům lidí, kteří jdou proti vám nahoru, nebo z nějakého důvodu musí conejrychleji dolů, sledovat okolní scenérii, to prostě není pro malýho sviště.
jako ychtyl křenící se synátorek kousek pod sněžkou
Nejednou jsem měl i já problém udržet rovnováhu, například na velkých plochých kamenech, na kterých bylo několik desítek zrnek písku. Klouzalo to jak po ledě. A můžu vám říct, spadnout tam, tak těch mejch 108 kilo živý váhy najdou až dole v Peci. Potkal jsem tam jednoho týpka v černým tričku Amon Amarth. Hovořil sice anglicky ale aspoň mi pochválil tetování Isengard a Darkthrone. Člověk musí kurva na Sněžku aby slyšel slova chvály na inkoust pod mojí kůží... Hned jak se sejde nepříjemná cesta po příšerných schodech, tak je na polské straně hospoda. Ani slovo česky, tak jsme jim s klukem ukázali fakáče a šli dál směr Obří důl.
jako ychtyl křenící se synátorek na polský straně
Cesta stále nepříjemně z kopce, kolem jsou vidět jen od kůrovce sežrané a od vichřic polámané, na troud suché stromy. A v dálce kameny a kopce a jinak nic. Ale absolutně nic. Pořád se jde blbě s tím, že se do cesty přidalo ještě i nespočet odtoků vody, které jsou širší než by musely být.
raz dva tři - kůrovec je píča
synátorek překračuje odtok
moje debilní maličkost
Proti nám se nahoru se supěním belhají lidé všech ras (pro vymaštěné black live matter - prostě tak to je, potkali jsme černochy, asiaty i cikány - jestli s tím má vaše přiteplené hnutí nějaký problém, tak si nastrkejte hlavy do prdelí a naserte si - lidi jsou prostě bílý, černý, žlutý, hnědý bez ohledu na to, kolik soch ještě zkurvíte vymrdanci). Cesta dolů stále ubíhala pomalu a synátorek začal prskat, že se mu klepou nohy. Mě se taky klepaly. Jako fakt je to fyzicky pro netrénovaného člověka celkem náročný sešlap. Opakuji, nechtěl bych to jít nahoru a myslím, že bych tam asi ani nevyšel a upřímně obdivuji ty, kteří to zvládli. Zvlášť pak jednoho, co to šel bosý. Mě z těch špičatých nepříjemných kamenů bolela chodidla i přes obuv značky Umbro s celkem robustní podrážkou. V poslední třetině sešlapu se objevuje stále více zelených stromů, mezi kterými je sem tam nějaký uschlý vyvrácený. Po pravici zurčela Úpa a celkový ráz krajiny začal být příjemný. I cesta se z hnusných kamenů změnila na lesní cestu a celkový nepříjemný pochod se změnil na příjemnou procházku lesem.
Až do míst, kde se přechází na krásnou asfaltovou silnici vinoucí se pár metrů od nádherné čisté Úpy. Zmrzlina, možnost nakrmit si lamy a kozy, hospoda, dětský hřiště, v trávě se váleli nějaký hipísáci (přesně ti zmrdi, co opěvují Havla, voleji piráty a co by klátily sochy všech zemí) na nějakých spacácích a nafukovacích hovnech, bo co to bylo. Pakáž jedna mizerná!! Lopaty do rukou a do dolů s nima... Po asfaltce už to moc daleko není, ale stehna a lýtka bolí. K chatě Lesovna, která je nástupní stanicí lanovky jsme dorazili jen tak tak, protože jsem potřeboval silně srát a nechtěl jsem se zachovat jako spousta jiných přede mnou, kteří se prostě vysrali kousek u cesty. A vůbec odpadků cestou bylo spousta. Na to, že je to KRNAP tak prostě bordel. A proč? Protože za celou cestu zeshora dolů, jsme nepotkali jediný odpadkový koš. Není se co divit, že se po zemi v chráněné krajinné oblasti válí spousta použitých papírových ubrousků. Ty tam svítí na každém kroku.
jedinej koš (nebo schránka?) kousek od cíle
Ale i nahoře přímo na vrcholu, prostě lidi jsou hovada a mezi kameny zastrkají umělohmotné obaly od různých pochutin a nápojů. Ale co mají dělat? Odpaďáky nikde. Ne každý je takový jako já, že to strčí do kapsy a vyhodí až bude k tomu místo určené. Sešli jsme tedy dolů, já se pohodlně vysral na příjemném WC, v několikatisícovém autodavu jsem si našel toho svýho fordíka, zaplatil jsem 120Kč za parkování na den a naše 4 kola směřovala někam na pozdní oběd. Sestup nám trval skoro tři hodiny takže polední menu už nehrozilo. Jenže všude bylo tak strašně moc lidí, všechny restaurace obsazený, tak jsem rozhodl, že se najíme cestou až kousek od domova, v Hořicích v pivovaru. Já si dal trhaný burger a byl hnusnej. Kluk si dal kuřízek a byl dobrej.
nejlepší na tom byl salát v hranatý misce
Synáček mě informoval, že už nikdy na Sněžku nechce, a že příští vejlet by rád, kdyby se nemuselo tolik chodit. Třeba na bobovou dráhu... Večer byl v plánu koncert v Hradci Králové v klubu AC Klub, kde jsem byl naposledy někdy před třema rokama. Když už jsem vyjel do Hradce, tak jsem se stavil v Tescu koupit melouna, protože sice v Penny ho mají za 8 korun, jenže do Penny chodí jen socky, důchodci a divní lidé, tak proto tam nechodím já a v Lidlu mají zase melouny hnusný a drahý. V Tescu jsem koupil desetikilový hovado za 78Kč a zajel natankovat plnou nádrž a hurá do AC Klubu kousek za fakultní nemocnicí. Zaparkoval jsem před fakultou univerzity Karlovy a pěšky došel. Když jsem přišel před klub, úsměv natěšený na kapely mi zamrznul. Klub zavřený, vystěhovaný, nikde nikdo. Zašel jsem teda na vrátnici tý fakulty za nějakým pánem a nějakou paní. Paní vůbec nevěděla která bije, ale zase mi pochválila tetování Isengard a Darkthrone. Člověk musí jet do Hradce k zavřenýmu klubu, aby mu pochválili inkoust pod kůží... Pán byl informovanější a prozradil mi, že klub je přestěhován někam k tenisovým kurtům a ukázal směr rukou. Tak jsem slušně poděkoval, protože zdravit a děkovat je slušné. Pozdravil jsem i poděkoval v Tescu když jsem platil benzín, ale pán už do pohledu kripl se neobtěžoval říct ani půl slova... Takže jsem se pokusil vyhledat přestěhovaný klub, i když jsem na 99 procent věděl, že ho nenajdu. Našel jsem nějaký tenisový kurty, ale asi to nebyly oni, protože pan správce, kterého jsem se zeptal, jestli neví, kde se nachází AC Klub, nevěděl ani hovno. Takže jsem ještě chvíli bloudil a po dvaceti minutách ježdění po městě jsem nabral směr Praha, tedy domů a poslal celej AC Klub do hoven. Narozdíl od cesty na Sněžku, kde se člověk ani pořádně nerozjede a už musí brzdit do vesnice, cesta z Hradce je v tomhle směru pro řidiče shovívavější. Už méně shovívavý byl ale idiot první kategorie ve stříbrný oktávce. Jak jinak že jo. Nejdřív mi ve Stěžerech z vedlejší silnice vjel do cesty, aby se pak ploužil třicet a když jsem ho začal předjíždět, zrychlil na stodvacet čurák vyjebanej oktávkářskej. Takže jsem mu ve stočtyřiceti ukázal fakáče a pokračoval dál domů. Doma mě moje drahá žena překvapeně uvítala slovy co tu děláš tak brzo?, načež jsem jí odpověděl, však jsem řikal, že jedu pro melouna, ne?
Největší prdel je, že když se dívám teď do mapy, tak zjišťuju, že jsem jel kousek od toho klubu. Bohužel mi nikdo nedokázal ukázat kde přesně to je. Tak snad příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat