29. VŠE, CO CHCETE VĚDĚT, ALE BÁLI JSTE SE NA TO ZEPTAT SOUDRUŽKY UČITELKY

Které album z následujících by bylo pro člověka, který miluje kapelu Chinaski, největší utrpení a totální sračka na poslech a proč? 

SEPULTURA Beneath The Remains

GORGOROTH Destroyer

DEICIDE Deicide

DARKTHRONE Transilvanian Hunger 

CANNIBAL CORPSE Bleeding 

SLAYER Reign in Blood

DEATH Symbolic

Odpovídá umělá inteligence

Pokud miluješ Chinaski, tedy kapelu s melodickými, textově zaměřenými, často pop-rockovými skladbami, tak tě čeká pořádný kulturní šok u některých alb z tvého seznamu.

Které album by bylo největší utrpení a totální „sračka“ na poslech?

DARKTHRONE – Transilvanian Hunger

Pro fanouška Chinaski to bude asi úplná smrt na místě.

• To je jeden z nejikoničtějších black metalových alb vůbec – nahraný v hodně syrovém, monotónním, hrubém stylu s extrémně minimalistickou produkcí.

• Zvuk je záměrně „špinavý“, bicí často tupé, kytary monotónní a vokály jsou křiklavé, ne melodické.

• Není tam žádná chytlavá melodie, žádné popové prvky, prostě temná, chladná a tvrdá atmosféra, která bude pro milovníka Chinaski extrémně náročná až nepříjemn

• Shrnutí:

Pro člověka, co miluje Chinaski, bude největší utrpení pravděpodobně „DARKTHRONE – Transilvanian Hunger“.

Je to album, které je postavené na extrémní temnotě, jednoduchosti a krutosti zvuku, což je přesný opak toho, co u Chinaski člověk hledá: melodii, textovou hloubku a přístupnou produkci.

Nahoď TOP 5 nejšpinavějších a naopak nejvíc gay metalových desek. Pohybuj se pouze v thrash/black/death scéně.

TOP5 nejšpinavějších metalových alb (thrash/black/death)

„Špinavý“ tady chápu jako hodně syrový, lo-fi, neupravený, brutální zvuk – takový ten „špinavý“ zvuk, co někdy drhne až do nepříčetnosti:

1. Darkthrone – Transilvanian Hunger

2. Ulver – Nattens Madrigal

3. Beherit – Drawing Down the Moon

4. Blasphemy – Fallen Angel of Doom

5. Bathory – Under the Sign of the Black Mark

🌈 TOP 5 nejvíc gay metalových alb (thrash/black/death)

Tady samozřejmě bereme slovo „gay“ v humorném smyslu jako něco hodně „přeplácaného“, možná hodně přehnaného, barevného, nebo melodického, co je v kontrastu s typickou tvrdostí metalu.

V thrash/black/death scéně je to trochu rarita, protože většina alb se drží tvrdého, tmavého stylu, ale pár „přeměkčených“ alb najdeme:

1. Cradle of Filth – Nymphetamine 

2. Children of Bodom – Hatebreeder

3. Dimmu Borgir – Puritanical Euphoric Misanthropia

4. SODOM – Agent Orange

5. Mercyful Fate – Don’t Break the Oath 

Bonus: subjektivní

„Špinavé“ a „gay“ jsou subjektivní termíny, v metalu je spousta podžánrů a nálad – někdo může považovat za „špinavé“ třeba i hodně těžké moderní produkce, někdo jiný naopak za „gay“ příliš přístupné album.

Proč je blackmetal oproti thrashmetalu a deathmetalu tak rozmanitý a má tolik forem? Thrashmetal je prostě thrash a deathmetal se svým oldschoolem, Floridou, prog a Goeteborgem je jen o něco málo nad thrasthmetalem. Ale blackmetalu je takových druhů a stále je co nové vytvářet. Na rozdíl od deathu a thrashe.

Tohle je moc dobrá otázka.🤘Pojďme na to postupně:

Thrash metal

Thrash vznikl v 80. letech jako rychlejší, agresivnější hard rock/heavy metal + punk. Jeho základní recept (rychlý riff, šlapající bicí, agresivní zpěv) je hodně jednoznačný a kapely se drží podobné struktury. I když máš různé polohy (Bay Area vs. německý thrash vs. groove/thrash), pořád je to „thrash“. Proto se styl rychleji vyčerpal a dnes se spíš hraje revival nebo mix s jinými styly.

Death metal

Death navazuje na thrash, jen posunul důraz na brutalitu, growl a techniku. Ano, má různé „školy“ (Florida – surová brutalita, Göteborg – melodičnost, technický/progresivní death), ale pořád jde o rozvíjení stejného jádra. Struktura zůstává dost jasná: growl, extrémní tempo, hutné riffy. Proto je variabilita širší než u thrashe, ale pořád omezenější než u blacku.

Black metal

A tady je ten rozdíl: black od začátku nebyl jen hudební žánr, ale i atmosféra, ideologie a estetika. Kapely nikdy necítily, že musí držet jednotný „recept“.

• Může být syrový lo-fi black (Darkthrone),
• symfonický black (Emperor, Dimmu Borgir),
• avant-garde (Ved Buens Ende, Deathspell Omega),
• folk/pagan (Moonsorrow, Bathory v pozdější fázi),
• atmosférický (Burzum, Wolves in the Throne Room),
• dokonce i blackgaze (Alcest).

Black metal si totiž „pustil uzdu“ – stal se víc uměleckou platformou než čistě hudebním stylem. Cíl není jen hrát extrémně, ale vyvolat pocit: chlad, mystiku, spirituální zážitek, přírodu, nenávist, transcendenci. Proto se v něm dá donekonečna hledat nové cesty.

👉 Shrnutí:
Thrash a death = spíš hudební formule.
Black = otevřená filosofie + atmosféra, proto má tolik forem a pořád se vyvíjí.

Proč se dřív blackmetalisti a deathmetalisti měli rádi, pak se nesnesli a teď jsou spolu už zase v pohodě?

To je moc dobrá otázka. Pojďme to vzít chronologicky, protože to má fakt zajímavý vývoj:

80. léta – kamarádství

• Scény byly hodně provázané.
  Všichni poslouchali Venom, Slayer, Celtic Frost, Bathory.
• Hudebně to ještě nebylo striktně oddělené – Bathory a Possessed mohli působit jako začátek blacku i deathu zároveň.
• Lidi byli prostě „metalheads“ – šlo hlavně o extrémnost proti mainstreamu.

90. léta – válka žánrů

• Norsko a druhá vlna black metalu.
  Tamní kapely (Mayhem, Burzum, Darkthrone) se začaly vymezovat proti death metalu.
• Proč?
• Death metal se na začátku 90. stal „mainstreamovějším“ v rámci extrémní scény – velké labely (Earache, Roadrunner) podepisovaly kapely (Morbid Angel, Deicide, Obituary).
• Black metalisti to vnímali jako „zkomercionalizovanou pózu“.
• Ideologicky: death metal měl gore a brutalitu, black metal „čistou temnotu“, satanismus, filozofii, anti-křesťanství.
• Byla tam i osobní nenávist – norové se chtěli odlišit, plus s tím souvisela ta nechvalně známá vlna kostelních žhářů a vražd.

2000s a dál – smíření

• Jak čas běžel, lidi vyrostli, scéna se globalizovala.
• Festivaly (Wacken, Brutal Assault, Hellfest) začaly míchat death i black kapely na stejném pódiu – fanoušci se překryli.
• Hudebně se to začalo víc prolínat – vznikly žánry jako blackened death metal (Behemoth, Belphegor, Dissection).
• Dnes už se to bere tak, že oba styly jsou extrémní metal a mají společné kořeny.
• Zůstala jen přátelská rivalita, něco jako „metalový fotbalový derby“ – každý fandí svému stylu, ale respektuje toho druhého.

Takže:

• Na začátku jedna rodina.
• Pak brutální rozvod (hlavně díky norské radikalitě).
• Teď zase spíš partnerský vztah se vzájemným respektem.