CZECH DEATH FEST 2021

 

ČTVRTEK

Zasraný fašisti z ministerstva zdravotnictví ve spolupráci s dalšíma zkurvenejma zmrdama se dohodli, že když je ta pandemie, rozuměj 130 nakažených denně na 10 milionů obyvatel, že by nám mohli povolit nějakej ten festival, a tak se stalo to, v co jsem na začátku jara vůbec nevěřil a sice, mohli jsme vyrazit na živou muziku. Tentokrát jenom s mým severským přítelem SODíkem, protože ostatním z party nebyla soupiska dost dobrá. V plánu bylo rozložit v kempu stan a strávit tři dny pod stanem. Naštěstí se ozvala paní domácí, která pro nás měla připravené ubytování, takže stan na poslední chvíli odpadl. A zaplať Pánu Bohu za to! Nedovedu si představit, že bychom měli tři dny vegetit v tom šíleným vedru, které panovalo, ve stanu. V kempu jsou sice k dispozici krásné zrekonstruované záchody a také sprchy se tam nachází, ale není nad to, po propařeným dnu se v klidu sprchnout, najíst se u stolu a zalehnout do postele. Po příjezdu na hotel nás neuvítal vypelichaný kocour, jak tomu bylo zvykem v minulých letech, neboť se odebral do věčných lovišť. Budiž mu země lehká. Byl to dobrej kocour! Po krátké rozpravě s paní domácí, vybalení nejnutnějšího, jsme na sebe hodili festivalový outfit, tedy tílko, kraťasy a sandále a vyrazili na autobus, který nás dovezl před areál autokempu Brodský, kde se festival konal. Hned u vstupu jsme dostali lahvičku s gelem na potírání covidového zločinu, klíčenku, knížku s programem, náramek na ruku a kompenzaci za "menší" kapely na soupisce v hodnotě 8 piv. Na výběr byla ještě kompenzace ve formě slevy na vstupenku na příští rok, ale tou jsme pohrdli. Hned jak jsme to všechno nastrkali do kapes a nakoupili žetony za 18Kč/1ks, jsme vyrazili na pivo, protože vedro bylo vysušující od začátku do konce. K čepu se hrdě hlásil pivovar Primátor.

Už teď můžu říct, že jsem neměl žádné střevní problémy po tomto pivu a to normálně mám s většinou piv problémy průjmovitého rázu. Vyzkoušeli jsme speciál APA, který byl vysokovoltážní, konkrétně to byla čtrnáctka, jak nám bylo řečeno od výčepního. APA byla velice dobrá, ale chlastejte čtrnáctku tři dny na přímým slunci v šíleným vedru. Sebevražda. Ale když jsme ochutnali desítku ANTONÍNA, naše pohledy po prvním doušku jasně křičely do světa - A kurva!! Fuj hnus. Tak jsme zkusili jedenáctku ležák, který byl jen tak tak mezi blitím a pitím. Takže jsme nakonec stejně zůstali u čtrnáctkový Apy. První kapelou kterou jsme po dlouhoměsíčním půstu shlédly, byli deathmetaloví PROLAPSED. Bohužel i po tak dlouhé koncertní abstinenci se nadšení z živého vystoupení nedostavilo. Na přímým slunci ve vedru jako kráva jsme dali tři songy a šli do stínu. Kapela náš úprk určitě pochopila. Ostatně nebyli jsme sami, kdo se před sluncem skrýval. To se prostě nedalo. Když jsme šli z WC, kde jsem opět srdnatě, ovšem marně, bojoval se svým chcacím blokem, zaslechli jsme pankáče, kterak prohlásil "ty vole tosem eště neviděl mejt si ruce po chcaní" - inu každý jsme nějaký. Zkusili jsme také pšeničné pivo, které mi smrdělo jako mýdlo a které mi chutnalo podobně. Ne, na tomto festivalu už jiné pivo než APU nevezmu do jater. Další kapelou kterou jsme chtěli vidět byli ANIME TORMENT. Tihle sympatičtí kluci ze severu mám čimdálvíc radši. Zpěvák nás informoval o změně kytaristy, který se prý dá pomuchlat. Jak ženami, tak muži. Zahlédl jsem několik šibalsky zdvihlých obočí kolem, ale dále tomu nevěnoval pozornost. Soustředil jsem se na to, abych se na slunci neroztekl a taky trochu na dění na pódiu. Obojí dohromady na sto procent mi to nějak nešlo. Taky jsem zase potřeboval chcát. Aspoň jsem cestou zpět využil výdobytků kapitalismu v podobě zakoupení výtečného nápoje Kingswood, který se podával s ledem a brčkem, to vše za tři žetony. Osvěžující, chutné. Začínají nás pálit ramena a krky, které nám začínají chytat kolem tílek červenou barvu. Další na pořadu dne byli DYSANGELIUM. Nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že zvukově to už od první kapely není ono. Jako kdyby zvukař naschvál potlačil kytary a vytáhl rachot bicích, basu a zpěv. Škoda. Tohle se změnilo až s nástupem větších kapel. Jestli to byl záměr, nebo levorukost zvukaře si netroufnu odhadnout. Následuje NÁV, na které jsem se těšil a první co mě napadlo, když jsem viděl program, bylo HRACÍ ČAS NA HOVNO. Ale tak už to na festivalech chodí, že blackmetal, když už tam nějaký je, musí prostě hrát ve tři odpoledne. Navíc to vedro... Náv se mi líbili a vydržel jsem jejich celý set. Odchytl jsem si potom kytaristu a trochu poklábosil. Byl to strašně příjemný člověk a tak to má být. 

Kupujeme si další Apu a je nám jasné, že s naší spotřebou, bychom se čtrnáctkama měli trochu brzdit. Zašel jsem si koupit desku, kterou jsem měl v plánu SICK SINUS SYNDROME. Chtěl jsem si ji koupit u známého, ale on ji neměl, tak mě poslal k panu Olivovi do vedlejšího stánku, který ji měl. A jak zrovna burácela kapela, tak jsem mu pořádně nerozuměl, když mi patrně říkal, že sice má SICK SINUS SYNDROME na LP, ale jedná se o nějakou limitovanou edici, za 33 žetonů. Krát osmnáct a jste na šesti stovkách. No a schválně si zkuste přemejšlet a přepočítávat žetony na prachy, prostě cokoliv, když vám po zádech stýká čůrek potu, máte v sobě několik piv a těšíte se až budete mít v ruce desku kterou nemusíte shánět po eshopech a platit poštovné. No takže jsem si koupil limitovanou edici na krásném hnědém žíhaném vinylu. Ale co, žetony budou, my nebudem. Z toho vedra nám začalo bublat v žaludcích, tak jsme zašli ven do hospody na večeři. V hospodě bylo ještě větší vedro než venku, takže moje koule se po dosednutí začaly vařit ve vlastní šťávě. Po večeři, jsme se vrátili na festival a rovnou šli sednout si na molo a plácnout nohy do vody rybníku Broďák. Poslouchali jsme kapelu IN PAIN a pozorovali lidi kolem. Člověk si kolikrát musel v duchu říct, "za co se kurva stydím se svojí postavou?". MEAN MESSIAH zvučili jako Metallica. Snažili se o jakous takous ohnivou šou, v tom vedru skvělý nápad. Píšu ohnivou šou, ale veškerá ta šou byla, že z plynových bomb pyrotechnik vypouštěl plameny. Tečka. Finýto. Šlus. Konec. V této šou později pak pokračovali i Tortharry. V polovině setu Mean Messiah jsme konečně přišli na to, tedy přišel jsem na to já, protože v přicházení na takové věci jsem expert, no zkrátka jsme přišli na to, koho nám připomíná hudební projev Mean Messiah. Stačilo zavřít oči a spatřili jsme plešatého čertíka z Kanady. Ano, Mean Messiah nám připomínali Devina Townsenda. Bylo to docela milé, ale na můj vkus v tom bylo příliš mnoho produkce z playbacku. Při posledním songu jsem zaznamenal pokus o kotel, kdy v hledišti křepčil Robin Hood s hovnem na zádech, týpek ve slamáku a plavkách a Rambo s nábojnicovým pásem s kšiltovkou s vrtulkou... Ale proč ne? K hudbě Mean Messiah ideální sestava. Poté naběhli MALIGNANT TUMOUR, a zase dobrý. Já nevim jak to dělaji. Doma si jejich motormetal neposlechnu co je rok dlouhej, ale koncertně mě to pořád baví. A navíc konečně skvělej zvuk. Ale opravdu skvělej. Házíme do sebe několik dalších čtrnáctek a když jdu chcát, upozorňuju jednoho opilce, že do umyvadla se čůrat nemá. Pořadatelé TORTHARRY to parádně rozbalili, ale zde snesu trochu kritiky na jejich hlavy. Chlapi, bylo to moc dlouhý. Příště když bude tak hnusně vedro, třičtvrtěhodinka i s křestem bude bohatě stačit. Tortharry zahráli jako vždycky parádně. Zazněly čtyři nové songy, úplně nejstarší songy, songy mezi těmi nejstaršími a nejnovějšími, pokřtilo se cédéčko, zvuk z počátku nemastnej neslanej ale od čtvrté písničky parádní, všechno cajk. Jen ta stopáž měla být kratší. Zmíním ještě že CD křtil Leoš "dobjej" Noha, kterého zná každý profesionální fotbalista okresního přeboru. Opět mě přemohlo chcaní, ale když jsem přišel před vchod WC, dveře byly zamčené, klíč nikde a zevnitř se někdo snažil dobývat ven. Asi zkurvenej zámek... Vychcal jsem se tedy cestou na hotel, který máme vzdálený půlhodinku chůze. 

PÁTEK

Ráno mě probudila plná střeva. Využil jsem proto hotelového WC. Poté proběhla sprcha a snídaně a pak zase WC, popíjeli jsme chlazené ovocné pivko, směle využívali výdobytků sociálního zařízení. Lenošili jsme, koukali na jůtůb, poslouchali nový Helloween, pak dali dálší gáblík, a zase WC a sprchu. Kurva tohle by v kempu pod stanem  možný prostě nebylo. Na autobus jsme šli tak, abychom byli 10 minut před první kapelou připraveni na značkách s Apou v ruce. Byl jsem totiž zvědavý na gorovinu MURDER RAPE AMPUTATE. A rozhodně jsem nebyl zklamaný. Řezníci do nás bušili klasické tupatupatupagore melodie a kdo chtěl, tomu se to líbilo. Kdo nechtěl, tomu se to nelíbilo. Velmi sympatičtí pánové. Vedro k posrání a to i přes to, že od rybníka sem tam zavanul svěží vánek, který ofoukl naše potem zmáčená těla. SILENT GENERATION pro mě byla úplná neznáma. Ve zpěvákovi jsme poznali borce ze Soul Decoder, kteří mě rozsekali vloni na DeathCoffeeParty, takže se dalo očekávat, že půjde o směsku coru a deathu. Ty vole to bylo boží!! Sory jako, legendy jako Tortharry, Malignant Tumour mi musí prominout, ale Silent Generation všechny roznesli na pomyslných kopytech svým slambrutalchvílirapem. Opravdu jsem si je užil. Paráda!! Po nich nastoupili zmínění SOUL DECODER, kteří z brutality neupustili ani kousek a opět to bylo super. Hlavně pak zpěvák, který má hlasový rozsah jako Texas. Nicméně bych řekl, že loni v zahradě Čech byli trochu lepší. Jdeme pro pivo a zalejzáme do stínu, kde propíjíme MADE BY ZERO. Metalcore, kterému neholdujeme. Pak jdeme zase sednout si na molo a smočit dolní končetiny a posloucháme ARCH OF HELL, kteří v našich uších byla strašná mrdka. Z mola nás zvedlo jenom to, že jsme dle promomateriálu zjistili, že v sestavě mají dvě děvčata. Bohužel ani děvčata nezachránila mizérii, kterou kapela předváděla. Odcházíme do hospody na brzkou večeři. Bohužel večeře se podává až od 18ti hodin, takže si dáváme tlačenku s utopencem. Mňam. A pivo samozřejmě. SODík i přes mé varování si dává Bernarda, já si dávám Krakonoše. Naštěstí tlačenka s utopencem vykonaly svoji povinnost na jedničku. Povinnost takovou, že po jídle tohoto typu chutná jakžtakž i desítka Starobrno.

Na Broďák se vracíme na MATER MONSTIFERA a opět je to přesně to co mě nebaví. Jdeme tedy do stínu na lavičku pozorovat lidi, fotit holky a popíjet čtrnáctku. Nějakej chlápek se vychcal na břízu. Chcal dlouho. Oklepal si šulína a odešel. Za půl minuty přišel jinej týpek se dvouma papírovýma talířema se žrádlem. Položil talíře do míst, kde ještě před minutou chcal první chlápek. Týpek začal telefonovat, zatímco papírové talíře absorbovaly chcanky z trávy u břízy. Po chvilce k němu přišla partnerka s malým děckem, sedli si všichni do trávy a jali se ládovat šťavnatými pokrmy... Jediná zahraniční kapela, byli letos Slováci DOOMAS, které jsem také nikdy neslyšel a musím říct, že to bylo dobré. Ovšem únava mých starých údů mě dohnala, abych si šel sednout na volnou lavičku ke stolu za zvukaře a jen tak poslouchal jejich velmi poctivý doomdeath. Přišel ke mě nějaký pár a zeptal se mě, jestli mám u stolu místo. Slovo dalo slovo a dali jsme se do řeči. Zrovna jsem si psal poznámky o tom, že Slováci DOOMAS, které jsem nikdy neslyšel hráli poctivý doomdeath, když se mě zcela evidentně alkoholem podroušený cyp optal, co to píšu. Prozradil jsem mu, že si dělám poznámky pro report, načež neméně alkoholem podroušená jeho přítelkyně, která si v minisukni sedla naproti mě chtěla být také v reportu. Slíbil jsem jí, že o ní něco napíšu. Takže neznámá metalistko píšu o tobě, že když sis sedala na lavičku, všiml jsem si, že máš růžové kalhotky :-) Poznamenal jsem si to, a holčině napsal na papír adresu na tento blog, tak snad bude spokojená až si o sobě přečte... Alkoholem podroušená dvojice se mi svěřila, že se jim nelíbí, že když se festival jmenuje Czech Death Fest, že na něm není žádnej deathmetal. Řikám jim, že za chvíli jeden budou mít. Bude v něm zpívat holka a kapela se jmenuje POPPY SEED GRINDER. Je zajímavé, že vůbec nevěděli o jakou kapelu se jedná. Každopádně jsem je zahlédl v hledišti jak nadšeně absorbují PSG tóny. Sluníčko s fekálem v hrdle za mikrofonem do kapely vneslo něžnost a krásu, kterou Jarda a spol. v kapele jaksi postrádají. Poppy Seed Grinder všem nakopali řitě a pokud jim potetovaný poklad od mikrofonu nezdrhne, bude pohádka pokračovat. Vynikající!! A evidentně jsem nebyl sám, komu se to líbilo, protože jsem zaznamenal povícero fanoušků třímajících v rukách zakoupené CD Poppy Seed Grinder. To bude panečku překvapení, až zjistí že na tom CD nezpívá zpěvačka, kterou ještě před pár minutami obdivovali.... Po deathmetalu naběhli DAERRWIN, kteří se presentýrovali post blackem. Hodně lidí asi nepochopilo jejich muziku ale já se nebráním ničemu. Líbilo se mi to. Bohužel skončili dřív než brzo. Kolik hráli songů? Čtyři? Pět?? Tak snad někdy příště...

A pak vystoupila persóna nejvyššího kalibru BIG BOSS. Píšu a říkám to pokaždý a všem. Jirka Valter alias Big Boss je majitelem nejkrásnějšího zpěvu u nás. Bohužel na pódium ho přišla jen půlka. Respektive ho tam skoro přinesli. Posadili na židličku a všechno to vypadalo tak smutně. Jenže pak Jirka promluvil a všechno bylo zase úsměvné. Při písničkách mu basák Paramba radil co a kdy má zpívat ale jen asi v prvních třech. Postupně jakoby Jirka ožíval a obdaroval nás svým krásným zpěvem a krásnými písněmi, které byly také na smutné vlně, melancholické, chvílemi s náznaky blackmetalu. Až má člověk pocit, jakoby to Big Boss vzdával a připravoval se na odchod. Kontrastem k tomu byly kecy mezi písničkami, kdy si s ostatními členy kapely dělal prdel ze všeho. Například Jirka chtěl aby mu jeho bodyguard, kterému říká mistr světa (vyhrál nějaký mistrovství ve vzpírání bo co) přinesl vinný střik. Mistr světa na pár vteřin zmizel aby se opět objevil na scéně s kelímkem, ve kterém na dně bylo trochu žluté břečky. V hledišti výbuch smíchu. Jirka ho naoko vyprcal a svaloušovi pohrozil že mu dá přes tlamu ze židličky... Nebo ohlášení přídavku. To byla taky komedie... Jak Jirka nemůže chodit pořádně, tak se jen otočil na židličce a nechal se vyvolat davem. Pak se otočil zpět jakože přišel ze šatny zpět na pódium a kapela přidala jeden song. Pak Big Boss přivolal dva bodyguardy, kteří ho téměř odnesli pryč a byl konec. Big Boss se svěřil, že se mu špatně dýchá a že si myslel, že už to nedá a že se nevyhrabe ze sraček... No a pak jsme si všichni usrali protože naběhnul DEBUSTROL a ten byl taky skvělej. Zvuk to mělo výbornej a došlo i na motorovou pilu. Opravdu skvělé!! Po Debustrolu jsme to zabalili a vydali se na hotel, kde na patro přibyli další alkoholici do ostatních pokojů.

SOBOTA

Ráno noví spolubydlící alkoholici od Jihlavy rovnou narazili bečku piva BRTNÍK a chlastali a chlastali achlastaliachlastaliachl... Přivezli si s sebou několik sudů. Ochutnáváme od nich Brtníka a člověče dobrý. Jak jsme se dozvěděli, nejenže Primátor oni nazývají jako Projímátor, ale Krakonoše mají za Kašonoše. 

Necháváme se odvézt paní domácí před hospodu, kde si dávám dobrou polévku, a svíčkovou s pěti. Také pivem nepohrdneme. Tentokrát oba Krakonoše, protože den předtím Bernard byl prý extrémně hnusný. SODík mi nevěřil, i když jsem ho upozorňoval, že Bernard je strašná sračka. Ovšem tento den byl špatný i Krakonoš. Po obědě honem rychle na NUUMMITE. Dáváme dva songy a musíme pryč ze slunce. Sedíme na dřevěných paletách ve stínu pivního stanu a najednou za sebou z lavičky slyším ženský hlas "CHINASKI MÁM RÁDA OD ZAČÁTKU. NO A KRYŠTOFA, TOHO MÁM RÁDA TAKY OD  ZAČÁTKU" A najednou já ve své hlavě slyším: "DRŽ HUBU PÍČO ZKURVENÁ".  Nablít do kelímku se mi chtělo, když jsem ji slyšel krávu. Nejodpornější člověk na festivalu!! Potom přišli na řadu ELBE, jejichž hudba, která by se hodila do temného malého klubu kontrastovala s tím, kde hráli - festival, 35 stupňů ve stínu, přímé slunce, hodina po poledni. Na slunci vydrželi stát jen ti nejchrabřejší. Při INNERSPHERE si vychutnávám chlazenou malinovku a koukám po holkách, kterých se tentokrát urodilo velké množství. Některé štíhlé, některé méně štíhlé, ale všechny do jedné by zasloužily poňufat po ochmířených vagínách... Pak konečně zase něco co se více hodí na festival tohoto jména, DEAD CARNAGE, kteří provozovali fajny oldsdkůl detmetal z Ostravy. Dali jsme čtyři songy ve výhni a museli utéct do stínu. Naštěstí areál je tak malý, že ať jste kdekoliv, kapela která zrovna hraje, je slyšet i tam, kde se zrovna nacházíte. Není tedy potřeba za každou cenu stád pod pódiem a nechat se spálit tím zmrdem co za celou dobu festivalu nepřestal pražit. Ovšem HNUS UMÍRAJÍCÍ je zrovna něco, co jsem vidět chtěl, takže jsem na nich vypotil dva litry potu. Už jsem se nedivil, že jsem ten den ještě nebyl chcát. Chcal jsem totiž póry své kůže. Minule jim při jejich vystoupení vypadla elektrika, protože se přihnala vichřice a bouřka, tentokrát basák s dokonalým blackovým malováním řešil jiné problémy. Po vystoupení z něj zbyla jen louže černého barviva. Kapela se prezentovala mírumilovným blackmetalem, kdy například hráli písničku o pejskovi jménem Marie, který již není mezi námi... Jeden song pro ně napsal i Alexandre Dumas. Bylo to tak mírumilovné, až jeden z fanoušků zahýkal na zpěváka POSLOUCHEJ SE JAK ZPÍVÁŠ! JÁ CHCI SLYŠET ŇÁKÝ ZLO!! Až tak byli mírumilovní. 

Vedro bylo úmorné, ale vydržel jsem a honem běžel pro další Apu abychom měli co požívati ve stínu pod stromy při vystoupení kapely TENGRI, která se ale vůbec nehodila na akci tohoto typu. Dokonce jsem při jejich setu na chvíli usnul a probudilo mě až moje vlastní chrápání. Abych se probral, dáváme se SODíkem další pivo abychom přežili DROM. Ti hráli snad půl dne. Dramaturgicky všechny post rockově laděné kapely tam vůbec nesedly. Pro příště by to chtělo nějaký punk, crust, více blackmetalu a všichni by byli spokojeni. BRUTALLY DECEASED jsme si ujít nenechali. Už se dalo postávat kousek u zvukaře ve stínu. Zpěvák poděkoval kapele Drom za krásné melancholické intro a kapela do nás začala cpát švédský deathmetal, který zakončila výtečným coverem od Marduk. Dobrá práce! Areálek byl zaplněn docela pěkně, ale je nutno podotknout, že kdyby se nejednalo o první větší akci po době covidové, tolik lidí by asi na "okleštěnou" soupisku kapel nedorazilo. FLESHLESS jsme si dali na molu s nohami v zeleně kalné teplé vodě brodského rybňýku s malinovkou u tlamy. V tu chvíli mě napadla myšlenka, která ať vyzní jak chce sobecky a nepravdivě, že letošní CzechDeathFest byla výborná preparty pro další festivaly které nás ještě čekají... A pak zasejc jedna legenda. V.A.R. Ano, přesně takhle V.A.Ří trešmetal staří kmeti. Křtilo se tributní CD vydané Pařátem a bylo to fakt dobré. Klobouk dolů. Já ve svých čtyřicetidvouch letech mám problém ráno vstát z postele a dávám si sám pro sebe tipy, která část mého těla mě bude ten den bolet tentokrát a oni, o hromadu let starší chlápci, plní energie předvedou pokaždý kvalitní vystoupení. Respekt! Po Varech, nikoli Karlových, jsme si dali už jenom ROOT. Jdem do davu, podívat se zblízka, neboť každý jejich koncert může být posledním. Jura alias Big Boss na postu zpěváka totiž opravdu nepřekypuje vitalitou. Ale hlas má báječnej. Nejvíc zafungovaly songy z prvních dvou desek a taková 666 byla jedinečná!! Samozřejmě i novější songy vyzněly super, ale klasika je klasika. A do toho šoumenské hlášky Big Bossovy. Nejednou v hledišti zazněl smích jak v kině při nějaké trapné emerykánské komedii. Na poslední písničku s vypětím mnoha sil Big Boss vstal ze židličky a nechal všechno odzpívat kytaristy. Pak si zavolal osobního sluhu, mistra světa, který ho odbelhal z pódia a bylo po Růtu. Krásný koncert s krásnými songy... Na GUTALAX jsme se stylově vysrali a šli na hotel. Mám takový tušení, že pokud nepřijdou s nějakými novými hovny, nebudu mít do budoucna potřebu vidět je na každém druhém koncertu, zvlášť když hrajou na konci festivalu. Samozřejmě kdyby hráli před Rootem, tak na ně zajdu, pobavím se, pohoupu se do rytmu. Ale náš plán byl conejdříve se dostat na hotel, vyházet ze sebe obsah střev, povečeřet, provést očistu těla a zahučet do postele abysme ráno conejdřív vyrazili domů... Věrný čtenář patrně kroutí hlavou, kde je nějaká zmínka o tom, že jsme se ožrali, že jsme někde něco vyváděli nebo tak něco. Ne. Nic takovýho. Ano pili jsme čtrnáctku, ale s rozumem. V tom vedru by byla jasná sebevražda pít jedno za druhým, jak to děláváme na jiných festivalech v jiných klimatických podmínkách. Takže asi tak. 

VELKÉ PUTOVÁNÍ S MALÝMI TELEFONY

Začalo to v době, kdy si můj šedý přítel (zdravím medvěda Zbyňka) začal stěžovat na to, že mě při sexu po telefonu špatně slyší. Že by prý nebylo od věci upgradovat telefonní aparát. Byl sice jediný kdo si stěžoval, ale protože je to můj dlouholetý přítel, který mi v začátcích našeho přátelství nechtěně zlomil nos (jak to zní stupidně - nechtěně zlomil nos), tak proto jsem do toho upgrade v rámci zachování nosní přepážky raději šel. Stávající tlačítkový Samsung stál stejně za hovno a jednou jsem ho už lovil z hoven ze záchodu, to když mi vypadl po vytírání prdele z kapsy. Výměna se tedy nabízela i bez ponoukání jiných. Všichni kolem měli dotykové telefony chytrého typu a neustále s nimi machrovali a mě to lezlo  na nervy a měl jsem je za teplouše. Jenže sehnat v té době něco normálního tlačítkového bylo nemožné. Dnes v retrománii která panuje, seženete kde co. Ale před lety v době o které je řeč, ne. Uvolil jsem se tedy, že se stanu taky teploušem. Ale jen malým. Nechtěl jsem být velký teplouš s velkým telefonem, který trhá kapsu. Mým přáním bylo být malým teplouškem s malým teplofonem. A to byl kámen úrazu. Od doby, kdy se lidi začali na telefonech dívat na porno, rostou obrazovky telefonů do šílených rozměrů. Marně jsem sháněl všude možně malý dotykový telefon. Ulízaní, slizcí prodavači v O2, Vodafonu a T-mobile mi nabízeli jejich verze malých telefonů - rozuměj šestipalcový hovada. Čuměli na mě jak na debila co to po nich chci a nechápali, že se někdo nechce vláčet na zádech s batohem určeným pro přepravu mobilu. Nic jsem nesehnal ani v normálních neoperátorských prodejnách. Nezbývalo nic jiného než zkusit využít kouzlo internetové sítě. Ať jsem brouzdal po českém internetu jak jsem chtěl, nic  jsem nenašel. "Zachránila" mě až Heureka, která vyhledala obchod, kde nabízeli poslední kus čtyřpalcového Samsungu. Neváhal jsem ani minutu a aniž bych se zajímal o technické parametry telefonu, objednal jsem si ho. Ze Slovenska. Když přišel, byl jsem nadšen. Velikostí, designem, barvama... Jen ta jeho střeva byla nějaká na hovno. Telefon se sekal, nic na něm pořádně nefungovalo a když z něj nešlo nakonec ani pořádně zavolat, přišel na řadu tovární reset. Pak telefon fungoval ještě hůř. Napsal jsem tedy bratům Slovákům, jak se věci mají a oni arogantně odepsali, že když to nechodilo od začátku, že jsem jim to měl okamžitě poslat a nedávat tovární nastavení a ať jim ho teda pošlu zpátky. Čuráci. Vysral jsem se na ně. Já to řikám pořád, že Slováci jsou banda kokotou. Ne všichni samozřejmě. Já sám mám za ženu Slovenku a je to dobrá holka. Začal jsem se tedy poohlížet po novém aparátu. A jak je Google chytrej, zmerčil, že jsem vyhledával malej telefon, začaly na mě pořád bafat reklamy na minitelefony. Ale jen z ciziny. Na Ebay jich pár bylo, ale přečetl jsem si technická data a usoudil, že nechci zpět z deště pod okap. Až jednoho dne na mě vykouknul článek Nejmenší smartphone světa a já se okamžitě zamiloval. Hurá! Zázrak, o kterém píšu se jmenuje JELLY UNIHERTZ a má displej 2,45 palců!! Nepředstavitelný pro úchyly s obříma telefonama. Blbý bylo, že telefon měl být k dispozici až za tři měsíce. Vrátil jsem se tedy k tlačítkovému a netrpělivě čekal, kdy půjde do prodeje vyspělejší verze od Unihertz, která měla 2GB RAM a 16 ROM. Naivně jsem si myslel, že by ho snad šlo koupit v ČR. Ani zmínka o jeho prodeji v naší krásné zemi české. A na Ebay se to vždycky vydražilo tak strašně draho. Nakonec se na mě štěstěna usmála, to když nějaký pán tento telefon zakoupil, nelíbil se mu a dal ho do bazaru za 2500Kč. Okamžitě jsem mu psal, že ho koupím a za tejden jsem měl svého miláááššška v dlani. Byl jsem u vytržení z velikosti a z představy, jak na něj budou všichni čumět. A nejlepší bylo, že fungoval bezchybně. Byl svižný, dobře fotil a kupodivu videa z koncertů místo obligátního chrchlání měla překvapivě dobrý zvuk. Takhle krásně fotí na automat bez jakéhokoliv nastavení...

A takhle filmuje v kotli deathmetalové kapely.

Odolnosti přidal i gumový kryt. Spokojenost pak náhradní baterka a ochranné sklo, které se mi ale nepodařilo dobře přilepit tak jsem ho sundal. Jak se později ukázalo, telefon je tak malý a lehký, že rozbít displej se nepodařilo ani pogujícím pankáčům v kotli na Dayglo Abortion, kdy mi po uklouznutí vyletěl z ruky pod nohy pařících punx. 

Co bylo dál, si v nudném povídání můžete přečíst po kliknutí tady.

26. 5. 2021 OČKOVÁNÍ COVID-19

Měl jsem to krásně naplánované a nebýt zasrané byrokracie, tak mi to všechno i vyšlo. Předem ale už napíšu, že naočkovaný jsem. To aby si náhodný čtenář nemyslel, že jsem se ke své dávce nedostal. Dostal, ale všechno to ve výsledku působí tak nějak nepřirozeně a komicky. A proč jsem se nechal naočkovat? Ze strachu před Covidem to není. Jen se chci vyhnout fašistickým praktikám české vlády a v klidu si zajít do hospody když budu chtít a ne zrovna když bude po cestě nějaký testovací zařízení...

Pozorný nebo pravidelný návštěvník tohohle blogu zaregistroval, že jsem měl pracovní úraz. Zlomil jsem si v práci loket. Jo já vim. Jsem kokot, když se mi stane tohle. Navíc zlomit si loket klopýtnutím o bezpečnostní zařízení, to chce kuráž. Bezpečáci v práci z toho maji hlavu jak Zeppelin. Samozřejmě proběhla dlaha, sádra, rehabilitace. A právě na rehabilitaci začíná moje strastiplná cesta k první dávce očkovacího séra. Plán byl takový, že po poslední rehabilitaci skočím za doktorem aby mi dal výstupní kontrolu, pak skočím na chirurgii, kde mi daji razítko a ukončí pracovní neschopnost, já to všechno vybliju v práci na personálním, ve středu se nechám dopoledne oočkovat, byl jsem objednán na 10:20h a pak půjdu na noční. Jenže jak jsem psal, plány nám nezhatili vepři boubelatí, nýbrž zasraná státní byrokracie. Představte si, že na mě vedoucí personalistka naší firmy vyhrkla, že potřebuju vstupní prohlídku. Já. Po dvaceti letech strávených ve firmě. Vstupní prohlídku. To je ještě víc k smíchu, než když si zaměstnanec přivodí pracovní úraz o bezpečností prvek. Řikám jí teda "OK, zajdu si k obvoďačce na tu blbou prohlídku, ale ona je tam od devíti a já potřebuju v půl desátý vyjet do Jičína na očkování." Personalistka Janička přislíbila, že všechno zařídí, aby mě paní doktorka vzala přednostně a všechno stihnu. No tak jdu do ordinace naší paní doktorky radši už ve třičtvrtě na devět. Už se tam rozvalovali čtyři důchodci. Jeden, ten nejakčnější, každou chvíli koukal do dveří, jestli paní doktorka už jde, neustále komentoval, že proč ještě nejde, a že minule přišla za deset devět. Nikdo ho neposlouchal. Paní doktorka přišla v devět hodin a dvě minuty. Bylo asi devět deset, když vylezla sestra a zeptala se kdo jde na krev. K mému štěstí vyskočilo pět lidí jako kdyby je na vidle napíchnul a hlásili se. První paní co šla na odběr krve tam byla docela dlouho, na to že šla jen na odběr. V devět dvacet sestra vyzvala prvního pacienta který jde k paní doktorce. Ještě to ani nedořekla a ten akční důchodce, co furt něco mrmlal už byl ve dveřích. Takhle rychle jsem snad ještě nikdy nikoho neviděl vstát. A to se asi patnáct minut předtím sotva došoural na záchod, jako kdyby to bylo to poslední co v jeho bídném životě udělá. Vychcal se. Bylo slyšet že prostatu má v pořádku. No a když bylo půl desátý, tak jsem se zvednul a šel domů. Zavolal jsem Janičce na personální, že to nevyšlo a že teda ať si to zařídí a ona že teda budu muset jít na tu prohlídku zítra do Vysokého Veselí, a že to zařídí. Ona to ostatně zařídila už i na dnešek. Volala paní doktorce, aby mě vzala přednostně, a taky jí tam prý nechala vzkaz. No buďto je paní doktorka slepá, nebo blbá, nebo obojí, každopádně mě nikdo přednostně nezval a hádat se s čekárnou plnou důchodců, to zavání krveprolitím, které nemám rád. Takže snad to vyjde zítra, abych mohl už zítra v 18 hodin po dvou a půl měsících zahájit pracovní proces na noční směně. Když jsem přišel domů, moje drahá polovička mi říká, jestli bych nehodil do Bydžova její dvě spolupracovnice, které čekají na autobus a jede jim to až za dvě hodiny. Kouknul jsem na hodinky a usoudil, že mám ještě trochu času. Když jsem ženský vysadil v Bydžově, zjistil jsem, že je třičtvrtě na deset, tedy 35 minut do času očkování. Hm, to nevim jestli to dám. 

Je to třicet kilometrů, což je cesta na 33 minut, ale je třeba ještě připočítat rozkopané silnice, různé šneky v kloboucích za volanty, v městě provoz a hlavně hledání místa na parkování a pak cestu pěšky do nemocnice od auta, pak hledání správné budovy. S bolavým kolenem to nevypadalo na příjemnou procházku. Navíc jsem z Bydžova chytnul kamion a silničáře, kteří malovali čáry na silnici, takže jen pět minut jsem jel do Skřivan. Tam jsem potkal vysmátého akčního důchodce na kole. Pomyslel jsem si něco o zmrdech. Ve Skřivanech kamion odbočil a já podřadil, zařadil a vypálil směr Jičín. V Červeněvsi rozkopaná silnice. A navíc další kamion. Ten se ploužil jak na smrt, tak jsem ho ojebal ve Smidarech, když jsem podjel jeden blok a vyjel na silnici asi 50 metrů před ním. Před Chotělicemi silničáři, kamínkama zadělávali díry. V Chotělicích rozkopaná silnice. Ale pak to kupodivu šlo. Žádný pan klobouk. Žádná oktávka s pražskou poznávací značkou, žádný fízlové, žádnej náklaďák. Tam kde se to technicky dalo s ohledem na stav vozovky, jsem ho pálil stodvacet, ve vesnicích sedumdesátkou. Do Jičína jsem přijel 9 minut před časem očkování. Průmyslovou zónou v provozu padesátkou, na okruhu do prava, po hlavní třicítkou v zóně k dalšímu okruhu a už jsem u nemocnice. Přejíždím hlavní vjezd a zahýbám doprava A KURVA. Auta tam parkujou všude možně, parkoviště plný... Vyjedu teda kousek nahoru a tam jsem našel v protisměru jedno volné místo. Rychle otočit, samozřejmě všude najednou ze všech stran auta, křižovatka bez značek, řidiči nevědí kdo má přednost, ten kdo to ví, tak si myslí, že to neví ti další a proto radši stojí... Když se dohodli a postupně odjeli, otočil jsem se, ale v tu chvíli maminka se dvouma dětma na odrážedlech přes křižovatku. Konečně ta kráva zmizela. Zaparkoval jsem a koukám na hodinky. Mám dvě a půl minuty do času očkování. Strašně nerad přijdu někam byť jen o chvíli později, než slíbím. A myslím, že oficiální registrace je dost velký slib na to, abych dorazil včas, tedy v 10:20h. Oblíkám si mikinu cestou. V puse papír pro doktora. Běžet nemůžu, protože by mi odpadlo koleno od stehenní kosti, tak rychlou chůzí co to jde, mažu k hlavnímu vchodu. Všude tam naštěstí jsou ukazatele, kde se očkuje. Jak pro blbý. Já si zjistil na stránkách registrace, ve které je to budově (Budova G), tam kam jsem dvakrát vezl ženu k porodu. Zbývá půlminuta. Vlítnu do Budovy G, jdu podle šipek a najednou vidím ČEKÁRNA OČKOVÁNÍ. Vykukuje z ní sympatická sestřička. Myslel jsem že mě hledá nebo tak něco, tak jí říkám, že se jdu očkovat a že je to přesně teď, kdy bych měl být očkován. Stihl jsem to... Myslel jsem, že to tam je jak na německém bežícím pásu, všechno tam funguje s minutovou přesností. V čekárně seděla hromada lidí, ale dovnitř jsem šel já. To mě jen utvrdilo, že jsem správně porušoval dopravní předpisy jen pro to, abych tam byl přesně a nikdo mi nemohl vynadat. Jednomu panu doktorovi jsem dal do ruky vyplněné lejstro, ten zkonstatoval, že jsem zdravý a poslal mě dál k hodné, hezké, sympatické sestře nebo doktorce, co já vím, která mě vopíchala. Vůbec to nebolelo. Upozornila mě, že se nemám namáhat dva dny, že si mám ještě na patnáct dvacet minut sednout v čekárně. Odkýval jsem to a vyšel zpět do čekárny a pak rovnou ven. Volám ženě, že to byl hukot a celá akce netrvala ani dvě minuty. Nasednul jsem do auta a vyrazil domů. Cestou jsem se stavil na nejskvělejší, nejbáječnější a nejúžasnější zmrzlině v Konecchlumí. Před hospodou, kde čepujou zmrzlinu stálo auto a mělo nasazenou botičku, což mě jako škodolibého člověka tak nějak vnitřně povzbudilo na duchu.

Domů jsem přijel již v poklidném tempu. Trochu jsem zapřemýšlel, proč tam byla plná čekárna lidí a vzali zrovna mě hned jak jsem přišel. A v tu chvíli mi to došlo. Oni tam čekali těch 15-20 minut po očkování. Já na to úplně zapomněl. Je vůbec normální zapomenout na něco deset vteřin po tom, co mi to někdo řekne? Co za sračky se mi v tu chvíli honily hlavou, těžko říct... No, žádná reakce na injekci se neprojevila, takže jsem vlastně ušetřil 15-20 minut života....

11. 5. 2021 CHÁROVNA

Dnes jsem vyrazil na první delší vyjížďku na kole. Lencfeld a Eva mi dali košem. Měli jen samý výmluvy, jakože můžou až od 18ti hodin, i když vědí, že já mám vycházky v rámci pracovní neschopnosti jen do devatenácti hodin, nebo že musí se synem k zubařovi, i když vědí, že slušní lidé jezdí k zubaři zásadně v pondělí, tak jako já včera. Včera jsem přijel do fakultní nemocnice Hradec Králové, a bylo to přesně tak jak pravili v reportáži asi o dva dny dříve, že parkováním pacienti stráví více času, než u doktora. V povodí Labe totiž sedí asi samí vymrdanci, kteří si totiž usmyslili, že tam kde se dříve, asi 50 metrů od řeky parkovalo, tak se prostě už parkovat nebude. Jenže jen samotná nemocnice má přes 4 tisíce zaměstnanců a v areálu nemocnice je místo ani nevim pro kolik, ale hádal bych to jen pro pár set vozidel. Takže tam kde se dříve vesele parkovalo, tak tam byla natažená páska a u vjezdu do zadních míst, kde se parkovalo ještě nedávno na louce a všude možně, stálo služební vozidlo městské policie se dvouma příslušníkama, kteří dohlíželi na pořádek. Jen pro jistotu, abych je aspoň na chvíli zaměstnal aby tam jen neseděli, vystoupil jsem z auta, poslušně jsem dle fašistických nařízení nasadil respirátor předepsaných kvalit a zašel se jich zeptat, zda se tam dá někde zaparkovat. Klučina v uniformě, mohl to být můj syn, mi slušně avšak stroze odpověděl, že nelze. Vrátil jsem se tedy zpět a měl jsem zprdelekliku, protože zrovna někdo jel do píči, tak jsem parknul na jeho místě. Do fakultky jsem jak jsem zmínil výše jel za účelem zubního zákroku, který mi tentokrát prováděl praktikant, snědý Ind, za asistence české absolventky, pod dohledem paní doktorky. Když mi zub rozvrtali, zjistili, že ho mám prasklý až někam do prdele a že je třeba ho v budoucnu sledovat. Zaplácli mi ho tedy kompozitem. Bohužel se mě nezeptali, jestli mě tam něco netlačí bo co a rovnou zákrok ukončili, já zaplatil devět stovek za výplň a od té doby  když sevřu čelist, zuby mi doléhají k sobě pouze v tom jednom, který mi opravovali. Čiliže rozkousat něco tvrdšího nebo tužšího je pro mě teď velká neznámá. Aspoň nepřiberu... Nakonec někdy v říjnu nebo listopadu jedu na kontrolu, tak si to můžu nechat zbrousit... Dobře opravený zub, avšak nedokonale upravený dle mojí potřeby, mi ale nemohl zabránit v letošní první delší vyjížďce na mém oři značky Wheeler. Jak jsem psal výše, Lencfeld s Evou se na mě vykašlali, tak jsem zkusil ještě Jiříka, který mě přivítal s otevřenou náručí. Na pozdim zakoupil od kámoše kolo, takový to do terénu, co má pneumatiky, jak moto GP, takže byl moc rád, že může se mnou vyrazit. Naším hlavním cílem byla letní hospoda Chárovna, o které již několik dní kolují fámy, že mají výdejní okénko - v případě Chárovny je to výdejní pult terasy - a že tam točí pivo. Měl jsem po dobu covidu nejedno točené pivíčko, ať už to byl Krakonoš12, nebo Kounice12 nebo Svijany tuším že 11, ale točený pivko na zahrádce nebo v hospodě, prostě v našem regionu to nebylo k dispozici a mě to fakt chybělo. Pražáci toho tam měli na tři prdele, ale zase, co je lepší: Mít v lockdownu otevřenou hospodu a být Pražák, nebo si točit v lockdownu svoje pivko a být normální? (já vím, hloupý vtip. I mezi Pražáky se najdou dobří lidé...) No prostě jsem se na pivo těšil. Pan ministr zdravotnictví Árenbergr se projevil jako smrdutý skunk ještě před nastoupením do svého úřadu, to když veřejně prohlašoval, že obejde zákony a ústavu, jen aby nás zmrd udržel conejdéle od pípy a normálního života. Je to čurák, sere mě víc než všichni nýmandi co dělali ministra zdravotnictví před ním, a doufám v to, že mu někdo zlomí nos tak jako mě před lety můj kámoš Medvěd. Ale abych nezamluvil krátký reportík z kola, který ani nebyl v plánu psát, protože mě představa, že budu něco psát vůbec netěšila. Teď mě to taky netěší, ale mám hovno co na práci, tak co... Vyjel jsem tedy ze Skřivan do Sloupna, kde se ke mě přidal Jiřík, se kterým jsme poté po vedlejších cestách kolem Huryšáků, což jsou smradlavé rybníky, kde jsem se jako malý koupal, pokračovali směrem do Vysočan  a pak polní cestou do Mlékosrb, před kterými se Jiřík za mostem vymočil.

Slunce pražilo jako kráva, vítr foukal jako mnohem větší kráva, my dva, obézní kozatí chlápci, funíme na kolách jak uplně největší kráva, ale zvládali jsme i ty největší kopce s grácií ladné funící baletky. Z Mlékosrb potom po krásné nové silnici, no spíš po stezce pro cyklisty, protože ta silnice je sotva pro jedno auto jak je úzká, přes most kolem zavřené bažantnice Luhy, směr Písek. Před Pískem jsme zahnuli ke hřebčínu, kde jedna hezká kundička venčila koníčka. Koníků tam bylo všude tři prdele. Potom podle Cidliny, kde jsme si udělali zastávku na jednom krásným místě několik metrů nad řekou. 

Když jsme se nafotili jak modelky a Jiřík to nejlepší postnul na Instagram, mohli jsme pokračovat k vytouženému cíli, tedy do letní hospody Chárovna. Po prašné silnici do Chlumce nad Cidlinou, kolem smradlavýho Penny, pak po stezce do Lučic přes most nad dálnicí a hurá, už vidím v dálce budovu, která se v příštích několika desítkách minut stala naším útočištěm. Na zahrádce Chárovny byl jen jeden stůl a pak u plůtku dvě lavičky. Všechno na sluníčku. Terasa na zahrádce byla zavřená a opravdu jak se v pivních kuolárech brabčilo, okéno bylo pultík u terasy zahrádky, kam nám asi usměvavá slečna v respirátoru nosila pivko. Točilo se do obyčejných měkkých kelímků, ale já jsem si pro nás dva vzal do kolové brašny dva festivalové kelímky z pevnějšího plastu, ze kterých se pije jedna báseň. První pivo ve mě vzbuzovalo trochu nejistotu, neboť mi nevonělo. Nevím proč, nebo jak to nazvat, prostě mi nevonělo. Ale hned po prvním doušku jsem byl ohromen plnou chutí jedenáctistupňového Kozla, který byl moc dobrý. 

Takhle jsme tam proseděli pět točených jedenáctek a vyrazili tak nějak domů, abych stihl konec vycházek. Projeli jsme krásnou vesnici Pamětník, abychom za druhým mostem zabočili do nikam, a tam zaparkovali naše kola. V plánu byla první letošní koupačka v řece Cidlině. Voda nebyla tak studená jak jsem plánoval, ale zase bylo jí tam jen trochu. V proudu na slizských kamenech porostlých hovnami a řasami jsme se v silném proudu smekali, ale bez fotek se to prostě neobešlo. Taková je prostě doba...

V plánu byl ještě penzion Alvin, přezdívaný Amerika, jenže tam maji nějakou divnou otvíračku jen o víkendech... a navíc Staropramen. Kdo by kurva pil Staropramen. Zjišťovali jsme tedy, kde by mohlo být ještě otevřeno. Zjistili jsme, že Starou bránu, kam jsem jezdil na Géčko, zavřela hygiena, a jediný co je cestou otevřený, je bývalý Konibar, jenže tam zase čepují Bernarda, a normální člověk Bernarda prostě nepije. To je totiž pivo přesně pro Pražáky! Tak jsem zavolal mému bývalému panu mistrovi, že se u něj stavíme na lahváči. U pana mistra jsme vycucli Budvara a vyrazili zkratkou domů. Při zkratce jsme v polích trochu zabloudili, ale můj smysl pro orientaci se po Jiříkovým zabloudění ukázal jako vcelku použitelný, a vyvedl jsem nás z bažinatého kraje zpět na cestu, po které jsme vyjeli do Nepolis, bydliště Medvěda. Pak jsme najeli na hlavní silnici směr domů, tedy Nový Bydžov a dál. Vítr nám konečně trochu foukal do zad, takže jsme se rozjeli jak blázni, že jsem málem zdechl. Bylo ještě v plánu stavit se u Jiříka na chlazenýho Ratara, ale když jsem se ve Sloupně před bydlištěm Jiříka zeptal, kolik je hodin, tak mi odpověděl, že ať už radši jedu, že je už třičtvrtě na sedum, abych to domů stihl. Samozřejmě přijedu po třech minutách domů a ono bylo třičtvrtě na šest. Jiřík je prostě střevo. Snažil se to napravit tím, že napsal ať prej přijedu, když mám ještě hodinu... Ale já už na sobě měl navlíknutý koupací kraťasy a těšil se do bazénu. Byl jsem celej zpařenej, takže jsem se potřeboval pořádně zchladit. Voda v bazénu měla 23 stupňů a byl jsem v ní asi půl hodiny a.... vůbec mě nezchladila. Pořád jsem cítil, že jsem přehřátý. Když jsem vylezl ven na vítr, naskočila mi husina a já byl rázem ochlazen. Nic to nemění na tom, že jsem spálený na pana Palacha podle tílka a brýlí. Je zajímavé, že nohy mi zůstaly bílé. Bílá je dobrá. No já jsem teď ale jak nějakej pojančenej slávista. Červenobílej...

TY VOLE JÁ SI ZLOMIL RUKU

Stalo se to v pátek 12.3.2021.  A přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco podobného stát mohlo. Normálně jsem šel na noční a na výtěr nosu sadistickými mladíky ve skafandrech. Tentokrát probíhal výtěr z obou nosních dírek. Na papír jsem napsal, že souhlasím s výtěrem pouze z jedné nosní dírky. Mladík se tvářil zmateně a kdybych do něj ještě chvíli vandroval, tak se snad i nechal ukecat. Oproti minulému vytírání nosu, tento bolel jako svině a já později litoval, že jsem netrval pouze na jedné nosní dírce. Při rozdělování práce jsem se od mistra dozvěděl, že mě a mého spolupracovníka čeká takzvaná buňka. I když je za to příplatek 500Kč za směnu, nemáme tento druh náhrady pracovní síly rádi. Jedná se totiž o to, že dva lidi lítají kolem tří výrobních linek. Takže dvě pracovní síly obsluhují dohromady pět lisů, troje nůžky, pět gumovaček (stroj na pogumování), dvě baličky (stroj na baleni) a tři paletizátory (stroj na rovnání hotové výroby), to vše na rozloze menšího fotbalového hřiště. My máme rádi svůj klid a ne stres. Každopádně si to takhle v rámci buňky štráduju k lince, která není moje primární, klopýtnu a padám. Po dopadu, kdy i přes hukot výrobní haly plné lisů bylo zřetelně slyšet jak mi praskla ruka, nahlas pronesu: "Ty vole, já si zlomil ruku." Zkouším zápěstí. Nejde pohnout. Zkouším loket. Bolest jako kráva a nejde pohnout. Po chvíli ke mě přišel spolupracovník a zkonstatoval moji stiuaci slovy: "Co se tu válíš vole?" Odpovídám, že jsem si nejspíš zlomil ruku, která mezi tím začala otékat. Pan mistr mě tedy odvezl na pohotovost, kde se potvrdila má slova, a sice, ty vole zlomil sis ruku. Paradoxně ne v zápěstí, ale v lokti. Ulomil jsem si takový to srdíčko co je na konci kosti. Naštěstí se to nepohlo a nemuseli mi to rovnat a následně šroubovat. Za půl hodiny odjíždíme s mistrem z nemocnice. Já smířený se dvouma měsícema pracovního úrazu, on s tím, že ho budou nadřízení jebat, co to má na směně za hovada, když klopejtnou a zlámou si hnátu. Není se co divit. Moje váha v tu dobu byla 105,7kg a už tehdy jsem se bál zjištění, kolik budu mít až mi po měsíčním nicnedělání a válení se sádru sundaji. Bylo mi jasné, že 4 kg, které jsem při asi covidu shodil, budou zpět... Když jsme se vrátili před vjezd na parkoviště našeho slavného podniku, vidíme, že vrata jsou zamčená a vrátný odchází. Byl asi 30 kroků od vrat. Když na něj mistr zavolal, ať nám otevře, byl nevrlý a nasraný, že musí udělat pár kroků zpátky a ať si tohleto nezvykáme. Jako kdyby se fraktura hlavičky radia vlevo bez posunu dala naplánovat. Čurák vrátnej. Stejně jako jeho šéf... Po příchodu na halu žádám, abych byl otestován na přítomnost alkoholu v dechu, ale mistr to odmítá s tím, že je to zbytečné, že je vidět, že jsem střízlivej. Byl jsem. Zásadně nepožívám žádných omamných ani alkoholických látek když vím, že mám jít do práce. Prostě to nedělám, i když si všichni myslí bůhvíjakej jsem alkoholik. Nejsem. O půlnoci opouštím pozemek mého kapitalistického chlebodárce a jdu domů. Otevírám lahváče, koukám na televizi. Pak si lehnu a chci spát. Nejde to. Bolí to....

Pokud chcete vědět, co jsem dělal den po dni, klikněte sem.

18. 3. 2021 SRUB A DUB

Bylo nebylo, jednoho březnového dne jsem se vypravil s přítelem číslo jedna, k příteli číslo dvě, kde jsme se sešli s přítelem číslo tři, čtyři a přítelkyní číslo jedna. Tam jsme popíjeli a hodovali. Na čepu bylo dvanáctistupňové pivo a do nohou alkohol zelené barvy, lahodné chuti. Paní domu k zakousnutí upekla vynikající bůček a přítel číslo čtyři přinesl pečené koleno, které bylo exkluzívní. Ovšem on k tomu také přinesl čerstvý křen. Naše silácké řeči, jak křen žereme po hrstech opadly ve chvíli, kdy ho začal strouhat. Jen z těch výparů nám teklo z očí. A když jsme ho opatrně na vidličce dali do úst, vytrysklo nám všem něco i z nosů. Kurva ten protáhnul jak výtěr nosu, který je teď velmi populární. O zábavu jsme měli postaráno na příštích třicet minut. Pořádaly se závody v tom, kdo toho sežere víc. Že se to ale nedalo pomalu pozřít ani v malém množství, nám v našem dvanáctkou a fefrminckou požehnaném stavu, bylo putna. Prochlastali jsme se až k odchodu, a měli jsme toho plné kecky. Ráno psal přítel číslo dvě, že má kocovinu a jestli se nepůjdeme projít ke srubu abychom si vyčistili hlavy. Neměl jsem sice v plánu jít dneska někde trajdat, ale co bych neudělal pro přítele, když je po opici, no ne? Takže jsem naladil bluetooth reprák a vyrazili jsme. Venku krásný jarní den, ale jen co se vymetený oblohy týká. Jinak byla pořád ještě kosa. Šli jsme kolem zámku, který je ve vlastnictví kraje a který srdečně mrdá na to, něco s ním udělat. 

Pokračovali jsme kolem zámeckého parku přes všechny možné mosty až k pískové cestě, vedle které nebyla cedule hlásající jaká zvířena se nachází ve zdejších, těžbou dřeva unavených lesích. Cedule se totiž nacházela v opravě. Po výšlapu do kopce - on ten kopec není velkej, ale v kocovinovatém stavu představuje velký kopec i retardér na silnici - špacírovali jsme si pěkně dál. Ptáčkové nám k tomu čviřikali, z repráčku, který jsem měl v kapse, nám k tomu čviřikala Anekke a bylo to všechno tak nějak pozitivní. Stejně pozitivní jako všichni ti covidem onemocnění lidé, kterých včera přibylo 9066, což je třetí nejvyšší víkendové číslo, jak srdnatě hlásal titulek na novinky.cz. Na křižovatce jsme zahnuli vlevo a dali se směr srub. Museli jsme zahučet do lesa na listí, protože cesta byla jedna velká blátivá sračka. I když nazývat lesem to, co tam po dřevorubcích zbylo, to může jen kokot. Ale protože mě kokotem nazývají docela často, tak je to vlastně v pořádku. Když se přichází ke srubu, je to moc pěkný pohled, což samozřejmě na fotografiích, pořízených mým sračkoidním telefonem nevynikne. Cestu kolem lemují růžné dřeviny a v zimním čase vytvářejí atmosféru blížícího se tepla, srubu.

Když se ale ke srubu přijde blíž, atmosféra je pryč. Tam kde byl dříve krásný smrkový les, není po zásahu vyšší moci, rozuměj těžařů, nic. A samotný srub taky není v nejlepší kondici. Lépe řečeno, je ve špatném stavu. Okolí též neodpovídá místu, ke kterému by měl někdo moc důvodů jít. Odpadky, ohniště, lavičky a to je tak nějak všechno. Srub prolezlý červotočem na sračku, v každé skulince schovaný pavouk, stromy, i když v lese, jaksi kolem skoro nejsou, člověk má až pocit, že tam ten srub je navíc. Ale až ho obec opraví, budou se na něj jezdit dívat až z Prahé!! 300 metrů od srubu se nachází Vojtěchův dub. 

Hned vedle hájovny, ve které Dr. Václav Vojtěch žil. Bohužel Hájovna je v ještě víc dezolátním stavu, než srub. Člověk, který ji od obce koupil je patrně nějaký dobrodruh když tam žije. Jediný hezký co tam je, tak je majestátní strom, konkrétně dub. U dubu bylo nedávno vybudováno odpočinkové centrum, které nabízí dřevěná lehátka na kterých jsou namalované berušky. Z větve, která v minulosti upadla, se narodil dubosaurus. Samotný dub je pak krásný majestátní strom. Člověk, když na něj ze země kouká, si musí uvědomit, jaké malinkaté a bezcenné hovínko vlastně na tom světě představuje. Lavičky se stoly přímo vybízejí k zasednutí, otevření lahváče a jen tak sezení a čumění do blba a kochání se okolím. Jenže nám je nějaký sezení tak nějak u prdele, protože je kosa a my po opici, takže jsme po pár minutách vyskočili na silnici a naše kroky nasměrovaly směr domů. Cestou jsem v dutině stromu objevil něčí trenky. Při letmém očichání je zřejmé, že nebyly použité....

13. 3. 2021 PRACHÁRNA SKŘIVANY

Přebíhat mezi katastry obce je nám minimálně na tři týdny zapovězeno a stejně nevím kam bych provokativně vyrazil, takže jsem okruh svých procházek musel maličko omezit. Není toho mnoho neprozkoumaného v mém okolí, ale nakonec jsem učinil rozhodnutí a vyrazil na vzpomínkovou trasu, tedy tam, kde jsem již dlouho nebyl. Toto rozhodnutí jsem ale učinil až cestou, když jsem původně šel podívat se k Vojtěchovu dubu a ke srubu. V zatáčce u kostela jsem si ale vzpomněl, kde jsem jako desetiletý hodný hošík chytal ryby. Rybníček naproti fabrice, kde teď hákuju dvacátým rokem u lisu, se jmenuje Svatá Anna a voda v něm je již dávno mrtvá. Snad by měla proběhnout nějaká rekultivace a obnova, ale zatím se nic neděje. Já jen vím, že jsem tam chytl svoji první rybu a pamatuju si, že místní sígr Pepa B. mi vyprávěl, jak líže kundu a že jednou, až vyrostu, že to budu taky dělat. Cestička dál pokračuje kolem jam, do kterých v dobách, kdy můj kapitalistický chlebodárce ještě nebyl mým kapitalistickým chlebodárcem, ale byl to cukrovar, a do těch jam tam cukrovar vypouštěl nějaký sračky. Jestli se tam vypouštěji nějaký sračky i teď, mi není známo. Každopádně já jako dítě základní školou povinné jsem si na těch jámách hrál se spolužáky na honičku. Když na to koukám teď, byli jsme docela frajeři, že jsme tam nikdy nikdo do toho nezahučeli. Cesta vede až k bývalému mostu, ze kterého zbyly už jenom betonové podstavce. 

Vracím se tedy ke Svaté Anně a zahýbám na hráz, na které mi právě Pepa prozradil že budu jednou lízat kundu. Prozrazoval mi toto tajemství zrovna když chytil nějakou bělici a do její, v agónii rozveřené rybí huby jí spoustěl mohutný provaz slin ze své pusy. Na té hrázi jsem byl dnes podruhé v mém bezcenném životě. A jaký to byl pocit? Jako když kolem něčeho celý život chodíte, víte o tom, že to tam je, ale nevěnujete tomu pozornost. Prostě hráz. Dělám pár fotek. Dnes jsem zvolil sépiové zbarvení, to aby nebylo tak okaté, jak můj telefon na piču fotí. V sépiovém zbarvení a s mlhou, která byla k dispozici, vypadají fotky ponuře a tak nějak romanticky. Fotím fabriku, Svatou Annu, jámy, staré stavidlo, zámek a dostávám se na silnici, kde po levé ruce mám plot zámeckého parku.

Když jsem byl před dvaadvaceti léty na civilní službě místo vojenské služby, zaměstnán coby údržbář na zámku, starali jsme se i o zámecký park, jehož plot chátral. S ostatními jsme tedy opravovali plot. Až půjdete někdy kolem, tak ty dřevěné výplně jsem natíral a upevňoval já. Pokračuji dál a dostáváme se ke vchodu do parku, do kterého jsem vrata též lakoval a přidělával já se spolucivilníky. V parku se pak nachází ještě jedno místo, které jsem opravoval, a sice zábradlí na mostě u turbíny, ale tam si zub času vybral svou největší daň. Chtělo by to upgrade celého mostu. Přecházím tedy most a lezu pod jiný most, kde jsem našel "angličáka". A bordel. Omladina tam nejspíš chodí chlastat. Když není zrovna povodeň, tak je tam docela útulno. 

Vylejzám tedy z pod mostu a po úzké pěšině kolem řeky se přibližuju k cíli dnešní procházky, k prachárně. To je místo, kde jsme jako pubertální dorostenci pálili co se dalo, rozbíjeli co se dalo, prostě jsme lajdačili. Jestli jsem tam někdy kouřil? Ne. Ani nikdo jinej. Ani jsme tam nechlastali. Věděl jsem že je to místo v dezolátním stavu. Jako malý jsem se tam bál chodit. V létě je to tam pěkně zarostlý a za každým stromem může někdo nebo něco číhat. Možná proto jsem tam vyrazil v době, kdy jsou stromy a keře holé. Moc se toho tam nezměnilo. Čekal jsem teda, že tam budou nějaké grafity, na ohni budou spálené petlahve, kolem poházené šprcky a třeba i nějaké zázemí, k sezení, chlastání, prcání a tak. Ale nic. Vůbec nic. Jen vyvrácený něco co zdánlivě připomínalo dveře, polorozpadlá veranda, vyvrácené stromy a nic. Malé zklamání, ale lhal bych, kdyby mi to tam pořád nepřišlo trochu sexy.

Jestli tam dřív za války byla prachárna, nebo za komančů, nebo se tomu jen tak říkalo, nemám tušení. Opouštím toto místo na příštích dvacet let a vracím se kolem řeky pěšinou až k železnému přelezu přes řeku. Když přejdu a podívám se doprava, nevidím tam už hřiště z betonových panelů, kam jsme jako žáci osmých tříd chodili hrát tenis a nohejbal. Kolem rostly obrovské lopuchy, některé panely byly vyvrácené a mezi nimi byly velké mezery, takže tenis se tam moc dobře nehrál. Vlastně to místo bylo hnusný, vlhký, strašidelný a sralo mě to tam. Jdu tedy vlevo přes stavidlo k rybníku. Když jsem byl ještě vychrtlé děcko, tam kde je teď rybník, chodil jsem na louku na žampiony. Pak tam ale vjely bagry a místo louky je tam rybník. Dvakrát jsme se jako děti tam koupali, do tý doby, než jsem si tam nohu poškrábal o rezatý hřebík. Od té doby se tam už chodilo jen na ryby. Od rybníku vede po můstku přes sádky cesta do zámeckého parku, kde jsem jako mladý muž civilní službou povinný zasadil jehličnatý strom, který je tam dodnes. Cestou domů pomůžu známému do kufru auta naložit špinavý pískovec a kolem kostela a zvoničky si to štráduju do naší ulice. Trochu pospíchám, protože o svá práva se srdnatě začala hlásit střeva....

1. 3. 2021 KUŘECÍ BURGERY NOWACO

Slovenský kokot s ušatým kokotem a s kokotem v červeným svetru s námi po roce na další měsíc vyjebali a tak pokud se budu držet litery zákona, nemám moc šancí někam jít a napsat o tom. O koncertu samozřejmě nemůže být řeč. Takže využiju právo provozovatele tohoto blogu a místo reportů se tu může sem tam objevit i nějaká ta recenze. Ale čekat, že napíšu recenzi jako nějaký fundovaný odborník, to může fakt jen asi idiot. Dnes se budeme zabývat našimi pajšly. Ostatně už jednou jsem zde prováděl rozbor tří různých druhů burgrů. Dočíst se to může náhodný i pravidelný návštěvník této ubohé stránky tady. Dnes bude řeč o předsmažených kuřecích hamburgerech od firmy Nowaco. Nejtěžší na tomto burgru je, odhodlat se jít do toho a koupit ho. Všechno ostatní pak už je pohoda. Já si totiž nemyslím, že bych musel tuhle hluboce zmraženou pochoutku poslat do sraček a ohodnotit ji deseti procenty, jak to udělalo (momentálně) pět pitomců v recenzích na heurece. Co jste jako čekali vy kreténi za čtyřicet korun? Stopadesátigramový hovězí hovado? Jste se asi posrali ne? A co ty kosti co se vám zapíchávaly do dásní? Já v tom nic takovýho neměl. To se neumíte nažrat nebo co? Dát špatnou známku tomuto pokrmu může fakt jen debil nebo Pražák, kterej má rypák nahoru a odsoudil burgery od Nowaco ještě předtím, než to vyzkoušel. Stejným způsobem bych mohl já ohodnotit pokusy o sýr s plísní na povrchu od Tesco a porovnávat ho s hermelínem. Blbost. Je třeba zohlednit cenu a za jakým účelem jdete do obchodu, abyste si Nowacoburgery koupili. Ten kdo chce od Nowaconamletýhokuřete burger, jakej dostane v burgrárně, tak musí být opravdu vyšinutý magor. Ale my normální kupujeme takovýhle blbosti za účelem rychlého naplnění žaludku něčím, co sice není zdravé, ale neuškodí to když se tím nebudete cpát denně. A navíc ta směšná cena v dnešní době! 40Kč za 4 burgry. Ano, neměl bych to asi nazývat burgrem, protože vím jak vypadá burger a když můžu tak si ho rád dám. Když se ale probudíte po noční a žaludek vám kňučí jak japonská pornoherečka, ještě rádi zajdete do mrazáku vytáhnout hezkou krabičku s obsahem něčeho mletého mraženého. 4 kusy najednou nesníte. Znamenalo by to sežrat 4 housky najednou a to je prasárna. Ale dva takový ne moc šťavnatý kousky namletých pilin a umělé hmoty nebo co v tom je, už se sní bez obtíží. Je tedy třeba do obyčejné housky, kterou rozkrojíte vložit správné množství rajčat a cibule, abyste se nedusili suchostí. Poté na rozpálenou pánvičku s olejem samozřejmě, vložíte dva plátky Nowacoburgerů, doporučuju použít pokličku, protože to prská jako vaše stará když se vrátíte nadrátovanej z hospody. Chvilku na jedný straně, chvilku na druhý straně a je hotovo. Zkušení šéfkuchaři můžou před vyndáním z oleje na již do zlatova opečenou hmotu položit sýr pro zvýraznění chuti. Když se sýr začne roztékat, vložíme burgery do připravených obložených housek, zalijeme kečupem, položíme na něj plátek čínského zelí, vršek housky potřeme hořčicí a voilá, dobrota je na světě. K zapití doporučuji Pepsicolu bo nějakou jinou nebílou perlivou tekutinu, řádně vychlazenou. A jaký je rozdíl mezi pětikilovým dokonalým burgrem z restaurace a plátky jakoburgeru od Nowaca? Samozřejmě v chuti. Nowaco burgery nejsou nijak výrazné, nechutnají jako burgery. Spíš taková průmyslová sekaná. Ale co bychom kurva chtěli za čtyřicet Káčé? A dál? Tak nejenom že vám po obrovským hovadu z restaurace, který bude doplněn ještě o hranolky a jiný píčoviny, bude špatně, protože toho je prostě hodně a už do vás pak nepoleze pivo což je průser, ale taky to bude o dvě kila dražší a hlavně na vás budou všichni kolem, co si dali guláš, čumět, jak to žerete jak prase, že máte slaninu až za ušima a hubu upatlanou jak malý retardovaný děcko. Taky nijak zvlášť neovlivníte obsah toho, co v něm budete chtít mít. Ne každý má rád okurku nebo ten který druh dresingu, který je v nabídce. Tohle s Nowacem řešit nemusíte. Za dvě stovky si koupíte pět takových balení po čtyřech. Do housky si můžete klidně nasrat když to tak máte rádi a až vám hovna potečou skrz zuby koutky úst ven, nikdo, ale opravdu nikdo na vás nebude čumět jak na kripla. A to se počítá!!  

Dobře jsme k obědu pojedli a v krabičce nám zůstaly ještě dva. Housky už ale nejsou. Ničemu nevadí, v chlebu chutnají mletý kuřata od Nowaca stejně přiměřeně jako v housce. A navíc si můžete říct, že k obědu jste měli burgry (v housce) a k večeři máte tousty (v chlebu). 

Je mi jasný, že opravdový gurmán by tohle nevzal do huby a pan Pohlreich by vrhnul už u pokladny při placení. Jenže je tu jedna taková malá záležitost: Já na opravdový gurmány seru! Chci se nažrat a k tomu jsou Burgery od Nowaca víc než dostačující. 

 

27. 1. 2021 PŘÍRODNÍ MUZEUM HISTORICKÉ ZEMĚDĚLSKÉ TECHNIKY

Pokud právě čtete tento report, znamená to, že je minimálně 27. února a to znamená, že je to minimálně měsíc potom, co jsem ho psal. Jak je zmíněno v několika posledních reportech, pan ministr Blatný a jeho ušatý slovenský milenec, mají patrně něco proti koncertům a tak je pro jistotu zakázali. Mám takové tušení, že letos snad ani žádný nebude. A proto tu píšu slátaniny z mých procházek po mém krásném okolí. Blbé je, že už mi docházejí místa, na které bych chodil a ze kterých bych psal reporty. Snad proto je tento report psán dvacátého sedmého ledna, ale mí věrní čtenáři, a že jich není málo, si ho můžou přečíst až dvacátého sedmého února. Kdyby to tak nebylo, byly by dva reporty v krátkém časovém sledu a pak dlouuuuho nic. Dneska jsem se vypravil k naší krásné paní doktorce zeptat se na výsledky z odběrů krve. Očekával jsem čekárnu plnou chrchlajících zakoronovatělých simulantů v respirátorech třídy FTTTTFFFPTTTTFT69 ale když jsem tam přišel, seděla tam jen jedna kočka. Doslova. Na lavici tam chrupal černej kocůr. U paní doktorky jsem zjistil, že jsem krví stále relativně mlád. Měl jsem vítr z cholesterolu, ale mám nižší hodnoty než bych měl mít, což je ale lepší než kdyby hodnoty byly vyšší. 

Když jsem se vracel od naší krásné paní doktorky, řekl jsem si, že jsem krevně zdráv hlavně díky mým dlouhým procházkám, na které chodím velmi často a že bych měl dnes také někam jít. A tím někam, bylo dnes PŘÍRODNÍ MUZEUM HISTORICKÉ ZEMĚDĚLSKÉ TECHNIKY. Mohl jsem jít rovnou do muzea, ale vzal jsem to oklikou. Šel jsem kolem nedodělaného hřiště s umělým povrchem, přeběhl jsem hlavní silnici naší malé, ale o to hezčí vesničky a moje kroky směřovaly ke zrekonstruovanému železničnímu přejezdu, abych se dostal na cestu do Vrší, což představuje cestu lemovanou poli, která vede nahoru, tam se stáčí a vrací se zpět k jinému zrekonstruovanému železničnímu přejezdu. Vůkol cesty jsou stromy ovocného typu, které v létě a na podzim nabízí našemu etnickému obohacení třešně, švestky, hrušky, špendlíky a jablka v množství větším než malém. Bohužel etnické obohacení, jak už to bývá, je rozumu mdlého a než aby to nechali dozrát, tak to vždycky sežerou nezralý. To je věc, která je mi volná, co mě ale sere, že stromy po jejich nájezdu mají co dělat, aby to do další sezony rozdýchaly. Cestou míjím místo, kde se každoročně koná drakiáda. Nahoře je plácek, kam místní omladina jezdí ve svých smrdutých oktávkách šoustat voňavé vaginy svých přítelkyň, chlastat nápoje plněné v plechovkách a také si tam mafie jezdí vyřizovat své účty. Nahoře se nachází posed a hned za ním několik stromů vlašských ořechů.

Dříve tam místo nich byly třešně, na které jsme jako malí kluci jezdili, až když byly červené, a hlavně za účelem sežrání, a ne lámání větví a ničení dřevin. Také tam kdysi býval stoh, na který jsme lezli a skákali z něj. Tohle dneska už není pravda. Dnešní zmrdi jen seději u telefonu a jen by prcali a chlastali. Podle pověsti se nahoře ve Vrší střídal u staré hrušně starý rok s novým. Na Silvestra si to tam prostě a jednoduše starý rok, představující stařečka, rozdával s novým rokem, který představoval steroidy nabušený metrosexuální nebinární bezpohlavní mladík nebílé pleti. Jak tento souboj každý rok o půlnoci dopadne, všichni vědí. Asfaltka končí a mění se v polní cestu, která vede zpět dolů k našemu cíli, což jak je zmíněno výše, dnes bylo Přírodní muzeum historické zemědělské techniky. Cestou je ještě jedna malá zastávka, kde se zastavím úplně pokaždé. Je to strom, jabloň, ve kterém je díra. Vždycky když jdu kolem tak si vyfotím vnitřek díry, abych věděl, jestli se v ní neskrývá třeba nějaký poklad. 

Jednou tam bylo něčí oko, a tím něčím je samozřejmě myšleno nějaké zvíře. Jinak ale nic. Žádná gramofonová deska s metalovou muzikou, žádný zlato a dokonce ani žádné drahé kamení. Jenom samý bordel. Ještě několik set metrů a jsem na místě. Před muzeem je u krajnice umístěna atrapa jednoho ze zemědělských strojů. Krásná práce. Vstup do muzea lemovala čerstvě zoraná půda. A tady končím. Ač místní, nikdy předtím jsem se na tomto místě nebyl podívat. Strávil jsem tam snad třičtvrtě hodiny, což je delší doba, než obvykle trávím v normálním muzeu. Nelze popsat nepopsatelné. A to ani v případě, že bych se toho měl ujmout já, kterej vokecá kdejakou píčovinu. Proto jsem to tam všechno nafotil a opravdu jsem si těch několik set metrů čtverečních užíval. Nádherný místo!! Dole ve videu je všechno. Jen škoda krutě nekvalitních fotek. Ale komu se to nelíbí, ať si prdel políbí a počká si na normální report z koncertu. Rok 2026 vypadá už docela slibně...