26. 5. 2021 OČKOVÁNÍ COVID-19

Měl jsem to krásně naplánované a nebýt zasrané byrokracie, tak mi to všechno i vyšlo. Předem ale už napíšu, že naočkovaný jsem. To aby si náhodný čtenář nemyslel, že jsem se ke své dávce nedostal. Dostal, ale všechno to ve výsledku působí tak nějak nepřirozeně a komicky. A proč jsem se nechal naočkovat? Ze strachu před Covidem to není. Jen se chci vyhnout fašistickým praktikám české vlády a v klidu si zajít do hospody když budu chtít a ne zrovna když bude po cestě nějaký testovací zařízení...

Pozorný nebo pravidelný návštěvník tohohle blogu zaregistroval, že jsem měl pracovní úraz. Zlomil jsem si v práci loket. Jo já vim. Jsem kokot, když se mi stane tohle. Navíc zlomit si loket klopýtnutím o bezpečnostní zařízení, to chce kuráž. Bezpečáci v práci z toho maji hlavu jak Zeppelin. Samozřejmě proběhla dlaha, sádra, rehabilitace. A právě na rehabilitaci začíná moje strastiplná cesta k první dávce očkovacího séra. Plán byl takový, že po poslední rehabilitaci skočím za doktorem aby mi dal výstupní kontrolu, pak skočím na chirurgii, kde mi daji razítko a ukončí pracovní neschopnost, já to všechno vybliju v práci na personálním, ve středu se nechám dopoledne oočkovat, byl jsem objednán na 10:20h a pak půjdu na noční. Jenže jak jsem psal, plány nám nezhatili vepři boubelatí, nýbrž zasraná státní byrokracie. Představte si, že na mě vedoucí personalistka naší firmy vyhrkla, že potřebuju vstupní prohlídku. Já. Po dvaceti letech strávených ve firmě. Vstupní prohlídku. To je ještě víc k smíchu, než když si zaměstnanec přivodí pracovní úraz o bezpečností prvek. Řikám jí teda "OK, zajdu si k obvoďačce na tu blbou prohlídku, ale ona je tam od devíti a já potřebuju v půl desátý vyjet do Jičína na očkování." Personalistka Janička přislíbila, že všechno zařídí, aby mě paní doktorka vzala přednostně a všechno stihnu. No tak jdu do ordinace naší paní doktorky radši už ve třičtvrtě na devět. Už se tam rozvalovali čtyři důchodci. Jeden, ten nejakčnější, každou chvíli koukal do dveří, jestli paní doktorka už jde, neustále komentoval, že proč ještě nejde, a že minule přišla za deset devět. Nikdo ho neposlouchal. Paní doktorka přišla v devět hodin a dvě minuty. Bylo asi devět deset, když vylezla sestra a zeptala se kdo jde na krev. K mému štěstí vyskočilo pět lidí jako kdyby je na vidle napíchnul a hlásili se. První paní co šla na odběr krve tam byla docela dlouho, na to že šla jen na odběr. V devět dvacet sestra vyzvala prvního pacienta který jde k paní doktorce. Ještě to ani nedořekla a ten akční důchodce, co furt něco mrmlal už byl ve dveřích. Takhle rychle jsem snad ještě nikdy nikoho neviděl vstát. A to se asi patnáct minut předtím sotva došoural na záchod, jako kdyby to bylo to poslední co v jeho bídném životě udělá. Vychcal se. Bylo slyšet že prostatu má v pořádku. No a když bylo půl desátý, tak jsem se zvednul a šel domů. Zavolal jsem Janičce na personální, že to nevyšlo a že teda ať si to zařídí a ona že teda budu muset jít na tu prohlídku zítra do Vysokého Veselí, a že to zařídí. Ona to ostatně zařídila už i na dnešek. Volala paní doktorce, aby mě vzala přednostně, a taky jí tam prý nechala vzkaz. No buďto je paní doktorka slepá, nebo blbá, nebo obojí, každopádně mě nikdo přednostně nezval a hádat se s čekárnou plnou důchodců, to zavání krveprolitím, které nemám rád. Takže snad to vyjde zítra, abych mohl už zítra v 18 hodin po dvou a půl měsících zahájit pracovní proces na noční směně. Když jsem přišel domů, moje drahá polovička mi říká, jestli bych nehodil do Bydžova její dvě spolupracovnice, které čekají na autobus a jede jim to až za dvě hodiny. Kouknul jsem na hodinky a usoudil, že mám ještě trochu času. Když jsem ženský vysadil v Bydžově, zjistil jsem, že je třičtvrtě na deset, tedy 35 minut do času očkování. Hm, to nevim jestli to dám. 

Je to třicet kilometrů, což je cesta na 33 minut, ale je třeba ještě připočítat rozkopané silnice, různé šneky v kloboucích za volanty, v městě provoz a hlavně hledání místa na parkování a pak cestu pěšky do nemocnice od auta, pak hledání správné budovy. S bolavým kolenem to nevypadalo na příjemnou procházku. Navíc jsem z Bydžova chytnul kamion a silničáře, kteří malovali čáry na silnici, takže jen pět minut jsem jel do Skřivan. Tam jsem potkal vysmátého akčního důchodce na kole. Pomyslel jsem si něco o zmrdech. Ve Skřivanech kamion odbočil a já podřadil, zařadil a vypálil směr Jičín. V Červeněvsi rozkopaná silnice. A navíc další kamion. Ten se ploužil jak na smrt, tak jsem ho ojebal ve Smidarech, když jsem podjel jeden blok a vyjel na silnici asi 50 metrů před ním. Před Chotělicemi silničáři, kamínkama zadělávali díry. V Chotělicích rozkopaná silnice. Ale pak to kupodivu šlo. Žádný pan klobouk. Žádná oktávka s pražskou poznávací značkou, žádný fízlové, žádnej náklaďák. Tam kde se to technicky dalo s ohledem na stav vozovky, jsem ho pálil stodvacet, ve vesnicích sedumdesátkou. Do Jičína jsem přijel 9 minut před časem očkování. Průmyslovou zónou v provozu padesátkou, na okruhu do prava, po hlavní třicítkou v zóně k dalšímu okruhu a už jsem u nemocnice. Přejíždím hlavní vjezd a zahýbám doprava A KURVA. Auta tam parkujou všude možně, parkoviště plný... Vyjedu teda kousek nahoru a tam jsem našel v protisměru jedno volné místo. Rychle otočit, samozřejmě všude najednou ze všech stran auta, křižovatka bez značek, řidiči nevědí kdo má přednost, ten kdo to ví, tak si myslí, že to neví ti další a proto radši stojí... Když se dohodli a postupně odjeli, otočil jsem se, ale v tu chvíli maminka se dvouma dětma na odrážedlech přes křižovatku. Konečně ta kráva zmizela. Zaparkoval jsem a koukám na hodinky. Mám dvě a půl minuty do času očkování. Strašně nerad přijdu někam byť jen o chvíli později, než slíbím. A myslím, že oficiální registrace je dost velký slib na to, abych dorazil včas, tedy v 10:20h. Oblíkám si mikinu cestou. V puse papír pro doktora. Běžet nemůžu, protože by mi odpadlo koleno od stehenní kosti, tak rychlou chůzí co to jde, mažu k hlavnímu vchodu. Všude tam naštěstí jsou ukazatele, kde se očkuje. Jak pro blbý. Já si zjistil na stránkách registrace, ve které je to budově (Budova G), tam kam jsem dvakrát vezl ženu k porodu. Zbývá půlminuta. Vlítnu do Budovy G, jdu podle šipek a najednou vidím ČEKÁRNA OČKOVÁNÍ. Vykukuje z ní sympatická sestřička. Myslel jsem že mě hledá nebo tak něco, tak jí říkám, že se jdu očkovat a že je to přesně teď, kdy bych měl být očkován. Stihl jsem to... Myslel jsem, že to tam je jak na německém bežícím pásu, všechno tam funguje s minutovou přesností. V čekárně seděla hromada lidí, ale dovnitř jsem šel já. To mě jen utvrdilo, že jsem správně porušoval dopravní předpisy jen pro to, abych tam byl přesně a nikdo mi nemohl vynadat. Jednomu panu doktorovi jsem dal do ruky vyplněné lejstro, ten zkonstatoval, že jsem zdravý a poslal mě dál k hodné, hezké, sympatické sestře nebo doktorce, co já vím, která mě vopíchala. Vůbec to nebolelo. Upozornila mě, že se nemám namáhat dva dny, že si mám ještě na patnáct dvacet minut sednout v čekárně. Odkýval jsem to a vyšel zpět do čekárny a pak rovnou ven. Volám ženě, že to byl hukot a celá akce netrvala ani dvě minuty. Nasednul jsem do auta a vyrazil domů. Cestou jsem se stavil na nejskvělejší, nejbáječnější a nejúžasnější zmrzlině v Konecchlumí. Před hospodou, kde čepujou zmrzlinu stálo auto a mělo nasazenou botičku, což mě jako škodolibého člověka tak nějak vnitřně povzbudilo na duchu.

Domů jsem přijel již v poklidném tempu. Trochu jsem zapřemýšlel, proč tam byla plná čekárna lidí a vzali zrovna mě hned jak jsem přišel. A v tu chvíli mi to došlo. Oni tam čekali těch 15-20 minut po očkování. Já na to úplně zapomněl. Je vůbec normální zapomenout na něco deset vteřin po tom, co mi to někdo řekne? Co za sračky se mi v tu chvíli honily hlavou, těžko říct... No, žádná reakce na injekci se neprojevila, takže jsem vlastně ušetřil 15-20 minut života....

11. 5. 2021 CHÁROVNA

Dnes jsem vyrazil na první delší vyjížďku na kole. Lencfeld a Eva mi dali košem. Měli jen samý výmluvy, jakože můžou až od 18ti hodin, i když vědí, že já mám vycházky v rámci pracovní neschopnosti jen do devatenácti hodin, nebo že musí se synem k zubařovi, i když vědí, že slušní lidé jezdí k zubaři zásadně v pondělí, tak jako já včera. Včera jsem přijel do fakultní nemocnice Hradec Králové, a bylo to přesně tak jak pravili v reportáži asi o dva dny dříve, že parkováním pacienti stráví více času, než u doktora. V povodí Labe totiž sedí asi samí vymrdanci, kteří si totiž usmyslili, že tam kde se dříve, asi 50 metrů od řeky parkovalo, tak se prostě už parkovat nebude. Jenže jen samotná nemocnice má přes 4 tisíce zaměstnanců a v areálu nemocnice je místo ani nevim pro kolik, ale hádal bych to jen pro pár set vozidel. Takže tam kde se dříve vesele parkovalo, tak tam byla natažená páska a u vjezdu do zadních míst, kde se parkovalo ještě nedávno na louce a všude možně, stálo služební vozidlo městské policie se dvouma příslušníkama, kteří dohlíželi na pořádek. Jen pro jistotu, abych je aspoň na chvíli zaměstnal aby tam jen neseděli, vystoupil jsem z auta, poslušně jsem dle fašistických nařízení nasadil respirátor předepsaných kvalit a zašel se jich zeptat, zda se tam dá někde zaparkovat. Klučina v uniformě, mohl to být můj syn, mi slušně avšak stroze odpověděl, že nelze. Vrátil jsem se tedy zpět a měl jsem zprdelekliku, protože zrovna někdo jel do píči, tak jsem parknul na jeho místě. Do fakultky jsem jak jsem zmínil výše jel za účelem zubního zákroku, který mi tentokrát prováděl praktikant, snědý Ind, za asistence české absolventky, pod dohledem paní doktorky. Když mi zub rozvrtali, zjistili, že ho mám prasklý až někam do prdele a že je třeba ho v budoucnu sledovat. Zaplácli mi ho tedy kompozitem. Bohužel se mě nezeptali, jestli mě tam něco netlačí bo co a rovnou zákrok ukončili, já zaplatil devět stovek za výplň a od té doby  když sevřu čelist, zuby mi doléhají k sobě pouze v tom jednom, který mi opravovali. Čiliže rozkousat něco tvrdšího nebo tužšího je pro mě teď velká neznámá. Aspoň nepřiberu... Nakonec někdy v říjnu nebo listopadu jedu na kontrolu, tak si to můžu nechat zbrousit... Dobře opravený zub, avšak nedokonale upravený dle mojí potřeby, mi ale nemohl zabránit v letošní první delší vyjížďce na mém oři značky Wheeler. Jak jsem psal výše, Lencfeld s Evou se na mě vykašlali, tak jsem zkusil ještě Jiříka, který mě přivítal s otevřenou náručí. Na pozdim zakoupil od kámoše kolo, takový to do terénu, co má pneumatiky, jak moto GP, takže byl moc rád, že může se mnou vyrazit. Naším hlavním cílem byla letní hospoda Chárovna, o které již několik dní kolují fámy, že mají výdejní okénko - v případě Chárovny je to výdejní pult terasy - a že tam točí pivo. Měl jsem po dobu covidu nejedno točené pivíčko, ať už to byl Krakonoš12, nebo Kounice12 nebo Svijany tuším že 11, ale točený pivko na zahrádce nebo v hospodě, prostě v našem regionu to nebylo k dispozici a mě to fakt chybělo. Pražáci toho tam měli na tři prdele, ale zase, co je lepší: Mít v lockdownu otevřenou hospodu a být Pražák, nebo si točit v lockdownu svoje pivko a být normální? (já vím, hloupý vtip. I mezi Pražáky se najdou dobří lidé...) No prostě jsem se na pivo těšil. Pan ministr zdravotnictví Árenbergr se projevil jako smrdutý skunk ještě před nastoupením do svého úřadu, to když veřejně prohlašoval, že obejde zákony a ústavu, jen aby nás zmrd udržel conejdéle od pípy a normálního života. Je to čurák, sere mě víc než všichni nýmandi co dělali ministra zdravotnictví před ním, a doufám v to, že mu někdo zlomí nos tak jako mě před lety můj kámoš Medvěd. Ale abych nezamluvil krátký reportík z kola, který ani nebyl v plánu psát, protože mě představa, že budu něco psát vůbec netěšila. Teď mě to taky netěší, ale mám hovno co na práci, tak co... Vyjel jsem tedy ze Skřivan do Sloupna, kde se ke mě přidal Jiřík, se kterým jsme poté po vedlejších cestách kolem Huryšáků, což jsou smradlavé rybníky, kde jsem se jako malý koupal, pokračovali směrem do Vysočan  a pak polní cestou do Mlékosrb, před kterými se Jiřík za mostem vymočil.

Slunce pražilo jako kráva, vítr foukal jako mnohem větší kráva, my dva, obézní kozatí chlápci, funíme na kolách jak uplně největší kráva, ale zvládali jsme i ty největší kopce s grácií ladné funící baletky. Z Mlékosrb potom po krásné nové silnici, no spíš po stezce pro cyklisty, protože ta silnice je sotva pro jedno auto jak je úzká, přes most kolem zavřené bažantnice Luhy, směr Písek. Před Pískem jsme zahnuli ke hřebčínu, kde jedna hezká kundička venčila koníčka. Koníků tam bylo všude tři prdele. Potom podle Cidliny, kde jsme si udělali zastávku na jednom krásným místě několik metrů nad řekou. 

Když jsme se nafotili jak modelky a Jiřík to nejlepší postnul na Instagram, mohli jsme pokračovat k vytouženému cíli, tedy do letní hospody Chárovna. Po prašné silnici do Chlumce nad Cidlinou, kolem smradlavýho Penny, pak po stezce do Lučic přes most nad dálnicí a hurá, už vidím v dálce budovu, která se v příštích několika desítkách minut stala naším útočištěm. Na zahrádce Chárovny byl jen jeden stůl a pak u plůtku dvě lavičky. Všechno na sluníčku. Terasa na zahrádce byla zavřená a opravdu jak se v pivních kuolárech brabčilo, okéno bylo pultík u terasy zahrádky, kam nám asi usměvavá slečna v respirátoru nosila pivko. Točilo se do obyčejných měkkých kelímků, ale já jsem si pro nás dva vzal do kolové brašny dva festivalové kelímky z pevnějšího plastu, ze kterých se pije jedna báseň. První pivo ve mě vzbuzovalo trochu nejistotu, neboť mi nevonělo. Nevím proč, nebo jak to nazvat, prostě mi nevonělo. Ale hned po prvním doušku jsem byl ohromen plnou chutí jedenáctistupňového Kozla, který byl moc dobrý. 

Takhle jsme tam proseděli pět točených jedenáctek a vyrazili tak nějak domů, abych stihl konec vycházek. Projeli jsme krásnou vesnici Pamětník, abychom za druhým mostem zabočili do nikam, a tam zaparkovali naše kola. V plánu byla první letošní koupačka v řece Cidlině. Voda nebyla tak studená jak jsem plánoval, ale zase bylo jí tam jen trochu. V proudu na slizských kamenech porostlých hovnami a řasami jsme se v silném proudu smekali, ale bez fotek se to prostě neobešlo. Taková je prostě doba...

V plánu byl ještě penzion Alvin, přezdívaný Amerika, jenže tam maji nějakou divnou otvíračku jen o víkendech... a navíc Staropramen. Kdo by kurva pil Staropramen. Zjišťovali jsme tedy, kde by mohlo být ještě otevřeno. Zjistili jsme, že Starou bránu, kam jsem jezdil na Géčko, zavřela hygiena, a jediný co je cestou otevřený, je bývalý Konibar, jenže tam zase čepují Bernarda, a normální člověk Bernarda prostě nepije. To je totiž pivo přesně pro Pražáky! Tak jsem zavolal mému bývalému panu mistrovi, že se u něj stavíme na lahváči. U pana mistra jsme vycucli Budvara a vyrazili zkratkou domů. Při zkratce jsme v polích trochu zabloudili, ale můj smysl pro orientaci se po Jiříkovým zabloudění ukázal jako vcelku použitelný, a vyvedl jsem nás z bažinatého kraje zpět na cestu, po které jsme vyjeli do Nepolis, bydliště Medvěda. Pak jsme najeli na hlavní silnici směr domů, tedy Nový Bydžov a dál. Vítr nám konečně trochu foukal do zad, takže jsme se rozjeli jak blázni, že jsem málem zdechl. Bylo ještě v plánu stavit se u Jiříka na chlazenýho Ratara, ale když jsem se ve Sloupně před bydlištěm Jiříka zeptal, kolik je hodin, tak mi odpověděl, že ať už radši jedu, že je už třičtvrtě na sedum, abych to domů stihl. Samozřejmě přijedu po třech minutách domů a ono bylo třičtvrtě na šest. Jiřík je prostě střevo. Snažil se to napravit tím, že napsal ať prej přijedu, když mám ještě hodinu... Ale já už na sobě měl navlíknutý koupací kraťasy a těšil se do bazénu. Byl jsem celej zpařenej, takže jsem se potřeboval pořádně zchladit. Voda v bazénu měla 23 stupňů a byl jsem v ní asi půl hodiny a.... vůbec mě nezchladila. Pořád jsem cítil, že jsem přehřátý. Když jsem vylezl ven na vítr, naskočila mi husina a já byl rázem ochlazen. Nic to nemění na tom, že jsem spálený na pana Palacha podle tílka a brýlí. Je zajímavé, že nohy mi zůstaly bílé. Bílá je dobrá. No já jsem teď ale jak nějakej pojančenej slávista. Červenobílej...

TY VOLE JÁ SI ZLOMIL RUKU

Stalo se to v pátek 12.3.2021.  A přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco podobného stát mohlo. Normálně jsem šel na noční a na výtěr nosu sadistickými mladíky ve skafandrech. Tentokrát probíhal výtěr z obou nosních dírek. Na papír jsem napsal, že souhlasím s výtěrem pouze z jedné nosní dírky. Mladík se tvářil zmateně a kdybych do něj ještě chvíli vandroval, tak se snad i nechal ukecat. Oproti minulému vytírání nosu, tento bolel jako svině a já později litoval, že jsem netrval pouze na jedné nosní dírce. Při rozdělování práce jsem se od mistra dozvěděl, že mě a mého spolupracovníka čeká takzvaná buňka. I když je za to příplatek 500Kč za směnu, nemáme tento druh náhrady pracovní síly rádi. Jedná se totiž o to, že dva lidi lítají kolem tří výrobních linek. Takže dvě pracovní síly obsluhují dohromady pět lisů, troje nůžky, pět gumovaček (stroj na pogumování), dvě baličky (stroj na baleni) a tři paletizátory (stroj na rovnání hotové výroby), to vše na rozloze menšího fotbalového hřiště. My máme rádi svůj klid a ne stres. Každopádně si to takhle v rámci buňky štráduju k lince, která není moje primární, klopýtnu a padám. Po dopadu, kdy i přes hukot výrobní haly plné lisů bylo zřetelně slyšet jak mi praskla ruka, nahlas pronesu: "Ty vole, já si zlomil ruku." Zkouším zápěstí. Nejde pohnout. Zkouším loket. Bolest jako kráva a nejde pohnout. Po chvíli ke mě přišel spolupracovník a zkonstatoval moji stiuaci slovy: "Co se tu válíš vole?" Odpovídám, že jsem si nejspíš zlomil ruku, která mezi tím začala otékat. Pan mistr mě tedy odvezl na pohotovost, kde se potvrdila má slova, a sice, ty vole zlomil sis ruku. Paradoxně ne v zápěstí, ale v lokti. Ulomil jsem si takový to srdíčko co je na konci kosti. Naštěstí se to nepohlo a nemuseli mi to rovnat a následně šroubovat. Za půl hodiny odjíždíme s mistrem z nemocnice. Já smířený se dvouma měsícema pracovního úrazu, on s tím, že ho budou nadřízení jebat, co to má na směně za hovada, když klopejtnou a zlámou si hnátu. Není se co divit. Moje váha v tu dobu byla 105,7kg a už tehdy jsem se bál zjištění, kolik budu mít až mi po měsíčním nicnedělání a válení se sádru sundaji. Bylo mi jasné, že 4 kg, které jsem při asi covidu shodil, budou zpět... Když jsme se vrátili před vjezd na parkoviště našeho slavného podniku, vidíme, že vrata jsou zamčená a vrátný odchází. Byl asi 30 kroků od vrat. Když na něj mistr zavolal, ať nám otevře, byl nevrlý a nasraný, že musí udělat pár kroků zpátky a ať si tohleto nezvykáme. Jako kdyby se fraktura hlavičky radia vlevo bez posunu dala naplánovat. Čurák vrátnej. Stejně jako jeho šéf... Po příchodu na halu žádám, abych byl otestován na přítomnost alkoholu v dechu, ale mistr to odmítá s tím, že je to zbytečné, že je vidět, že jsem střízlivej. Byl jsem. Zásadně nepožívám žádných omamných ani alkoholických látek když vím, že mám jít do práce. Prostě to nedělám, i když si všichni myslí bůhvíjakej jsem alkoholik. Nejsem. O půlnoci opouštím pozemek mého kapitalistického chlebodárce a jdu domů. Otevírám lahváče, koukám na televizi. Pak si lehnu a chci spát. Nejde to. Bolí to....

Pokud chcete vědět, co jsem dělal den po dni, klikněte sem.

18. 3. 2021 SRUB A DUB

Bylo nebylo, jednoho březnového dne jsem se vypravil s přítelem číslo jedna, k příteli číslo dvě, kde jsme se sešli s přítelem číslo tři, čtyři a přítelkyní číslo jedna. Tam jsme popíjeli a hodovali. Na čepu bylo dvanáctistupňové pivo a do nohou alkohol zelené barvy, lahodné chuti. Paní domu k zakousnutí upekla vynikající bůček a přítel číslo čtyři přinesl pečené koleno, které bylo exkluzívní. Ovšem on k tomu také přinesl čerstvý křen. Naše silácké řeči, jak křen žereme po hrstech opadly ve chvíli, kdy ho začal strouhat. Jen z těch výparů nám teklo z očí. A když jsme ho opatrně na vidličce dali do úst, vytrysklo nám všem něco i z nosů. Kurva ten protáhnul jak výtěr nosu, který je teď velmi populární. O zábavu jsme měli postaráno na příštích třicet minut. Pořádaly se závody v tom, kdo toho sežere víc. Že se to ale nedalo pomalu pozřít ani v malém množství, nám v našem dvanáctkou a fefrminckou požehnaném stavu, bylo putna. Prochlastali jsme se až k odchodu, a měli jsme toho plné kecky. Ráno psal přítel číslo dvě, že má kocovinu a jestli se nepůjdeme projít ke srubu abychom si vyčistili hlavy. Neměl jsem sice v plánu jít dneska někde trajdat, ale co bych neudělal pro přítele, když je po opici, no ne? Takže jsem naladil bluetooth reprák a vyrazili jsme. Venku krásný jarní den, ale jen co se vymetený oblohy týká. Jinak byla pořád ještě kosa. Šli jsme kolem zámku, který je ve vlastnictví kraje a který srdečně mrdá na to, něco s ním udělat. 

Pokračovali jsme kolem zámeckého parku přes všechny možné mosty až k pískové cestě, vedle které nebyla cedule hlásající jaká zvířena se nachází ve zdejších, těžbou dřeva unavených lesích. Cedule se totiž nacházela v opravě. Po výšlapu do kopce - on ten kopec není velkej, ale v kocovinovatém stavu představuje velký kopec i retardér na silnici - špacírovali jsme si pěkně dál. Ptáčkové nám k tomu čviřikali, z repráčku, který jsem měl v kapse, nám k tomu čviřikala Anekke a bylo to všechno tak nějak pozitivní. Stejně pozitivní jako všichni ti covidem onemocnění lidé, kterých včera přibylo 9066, což je třetí nejvyšší víkendové číslo, jak srdnatě hlásal titulek na novinky.cz. Na křižovatce jsme zahnuli vlevo a dali se směr srub. Museli jsme zahučet do lesa na listí, protože cesta byla jedna velká blátivá sračka. I když nazývat lesem to, co tam po dřevorubcích zbylo, to může jen kokot. Ale protože mě kokotem nazývají docela často, tak je to vlastně v pořádku. Když se přichází ke srubu, je to moc pěkný pohled, což samozřejmě na fotografiích, pořízených mým sračkoidním telefonem nevynikne. Cestu kolem lemují růžné dřeviny a v zimním čase vytvářejí atmosféru blížícího se tepla, srubu.

Když se ale ke srubu přijde blíž, atmosféra je pryč. Tam kde byl dříve krásný smrkový les, není po zásahu vyšší moci, rozuměj těžařů, nic. A samotný srub taky není v nejlepší kondici. Lépe řečeno, je ve špatném stavu. Okolí též neodpovídá místu, ke kterému by měl někdo moc důvodů jít. Odpadky, ohniště, lavičky a to je tak nějak všechno. Srub prolezlý červotočem na sračku, v každé skulince schovaný pavouk, stromy, i když v lese, jaksi kolem skoro nejsou, člověk má až pocit, že tam ten srub je navíc. Ale až ho obec opraví, budou se na něj jezdit dívat až z Prahé!! 300 metrů od srubu se nachází Vojtěchův dub. 

Hned vedle hájovny, ve které Dr. Václav Vojtěch žil. Bohužel Hájovna je v ještě víc dezolátním stavu, než srub. Člověk, který ji od obce koupil je patrně nějaký dobrodruh když tam žije. Jediný hezký co tam je, tak je majestátní strom, konkrétně dub. U dubu bylo nedávno vybudováno odpočinkové centrum, které nabízí dřevěná lehátka na kterých jsou namalované berušky. Z větve, která v minulosti upadla, se narodil dubosaurus. Samotný dub je pak krásný majestátní strom. Člověk, když na něj ze země kouká, si musí uvědomit, jaké malinkaté a bezcenné hovínko vlastně na tom světě představuje. Lavičky se stoly přímo vybízejí k zasednutí, otevření lahváče a jen tak sezení a čumění do blba a kochání se okolím. Jenže nám je nějaký sezení tak nějak u prdele, protože je kosa a my po opici, takže jsme po pár minutách vyskočili na silnici a naše kroky nasměrovaly směr domů. Cestou jsem v dutině stromu objevil něčí trenky. Při letmém očichání je zřejmé, že nebyly použité....

13. 3. 2021 PRACHÁRNA SKŘIVANY

Přebíhat mezi katastry obce je nám minimálně na tři týdny zapovězeno a stejně nevím kam bych provokativně vyrazil, takže jsem okruh svých procházek musel maličko omezit. Není toho mnoho neprozkoumaného v mém okolí, ale nakonec jsem učinil rozhodnutí a vyrazil na vzpomínkovou trasu, tedy tam, kde jsem již dlouho nebyl. Toto rozhodnutí jsem ale učinil až cestou, když jsem původně šel podívat se k Vojtěchovu dubu a ke srubu. V zatáčce u kostela jsem si ale vzpomněl, kde jsem jako desetiletý hodný hošík chytal ryby. Rybníček naproti fabrice, kde teď hákuju dvacátým rokem u lisu, se jmenuje Svatá Anna a voda v něm je již dávno mrtvá. Snad by měla proběhnout nějaká rekultivace a obnova, ale zatím se nic neděje. Já jen vím, že jsem tam chytl svoji první rybu a pamatuju si, že místní sígr Pepa B. mi vyprávěl, jak líže kundu a že jednou, až vyrostu, že to budu taky dělat. Cestička dál pokračuje kolem jam, do kterých v dobách, kdy můj kapitalistický chlebodárce ještě nebyl mým kapitalistickým chlebodárcem, ale byl to cukrovar, a do těch jam tam cukrovar vypouštěl nějaký sračky. Jestli se tam vypouštěji nějaký sračky i teď, mi není známo. Každopádně já jako dítě základní školou povinné jsem si na těch jámách hrál se spolužáky na honičku. Když na to koukám teď, byli jsme docela frajeři, že jsme tam nikdy nikdo do toho nezahučeli. Cesta vede až k bývalému mostu, ze kterého zbyly už jenom betonové podstavce. 

Vracím se tedy ke Svaté Anně a zahýbám na hráz, na které mi právě Pepa prozradil že budu jednou lízat kundu. Prozrazoval mi toto tajemství zrovna když chytil nějakou bělici a do její, v agónii rozveřené rybí huby jí spoustěl mohutný provaz slin ze své pusy. Na té hrázi jsem byl dnes podruhé v mém bezcenném životě. A jaký to byl pocit? Jako když kolem něčeho celý život chodíte, víte o tom, že to tam je, ale nevěnujete tomu pozornost. Prostě hráz. Dělám pár fotek. Dnes jsem zvolil sépiové zbarvení, to aby nebylo tak okaté, jak můj telefon na piču fotí. V sépiovém zbarvení a s mlhou, která byla k dispozici, vypadají fotky ponuře a tak nějak romanticky. Fotím fabriku, Svatou Annu, jámy, staré stavidlo, zámek a dostávám se na silnici, kde po levé ruce mám plot zámeckého parku.

Když jsem byl před dvaadvaceti léty na civilní službě místo vojenské služby, zaměstnán coby údržbář na zámku, starali jsme se i o zámecký park, jehož plot chátral. S ostatními jsme tedy opravovali plot. Až půjdete někdy kolem, tak ty dřevěné výplně jsem natíral a upevňoval já. Pokračuji dál a dostáváme se ke vchodu do parku, do kterého jsem vrata též lakoval a přidělával já se spolucivilníky. V parku se pak nachází ještě jedno místo, které jsem opravoval, a sice zábradlí na mostě u turbíny, ale tam si zub času vybral svou největší daň. Chtělo by to upgrade celého mostu. Přecházím tedy most a lezu pod jiný most, kde jsem našel "angličáka". A bordel. Omladina tam nejspíš chodí chlastat. Když není zrovna povodeň, tak je tam docela útulno. 

Vylejzám tedy z pod mostu a po úzké pěšině kolem řeky se přibližuju k cíli dnešní procházky, k prachárně. To je místo, kde jsme jako pubertální dorostenci pálili co se dalo, rozbíjeli co se dalo, prostě jsme lajdačili. Jestli jsem tam někdy kouřil? Ne. Ani nikdo jinej. Ani jsme tam nechlastali. Věděl jsem že je to místo v dezolátním stavu. Jako malý jsem se tam bál chodit. V létě je to tam pěkně zarostlý a za každým stromem může někdo nebo něco číhat. Možná proto jsem tam vyrazil v době, kdy jsou stromy a keře holé. Moc se toho tam nezměnilo. Čekal jsem teda, že tam budou nějaké grafity, na ohni budou spálené petlahve, kolem poházené šprcky a třeba i nějaké zázemí, k sezení, chlastání, prcání a tak. Ale nic. Vůbec nic. Jen vyvrácený něco co zdánlivě připomínalo dveře, polorozpadlá veranda, vyvrácené stromy a nic. Malé zklamání, ale lhal bych, kdyby mi to tam pořád nepřišlo trochu sexy.

Jestli tam dřív za války byla prachárna, nebo za komančů, nebo se tomu jen tak říkalo, nemám tušení. Opouštím toto místo na příštích dvacet let a vracím se kolem řeky pěšinou až k železnému přelezu přes řeku. Když přejdu a podívám se doprava, nevidím tam už hřiště z betonových panelů, kam jsme jako žáci osmých tříd chodili hrát tenis a nohejbal. Kolem rostly obrovské lopuchy, některé panely byly vyvrácené a mezi nimi byly velké mezery, takže tenis se tam moc dobře nehrál. Vlastně to místo bylo hnusný, vlhký, strašidelný a sralo mě to tam. Jdu tedy vlevo přes stavidlo k rybníku. Když jsem byl ještě vychrtlé děcko, tam kde je teď rybník, chodil jsem na louku na žampiony. Pak tam ale vjely bagry a místo louky je tam rybník. Dvakrát jsme se jako děti tam koupali, do tý doby, než jsem si tam nohu poškrábal o rezatý hřebík. Od té doby se tam už chodilo jen na ryby. Od rybníku vede po můstku přes sádky cesta do zámeckého parku, kde jsem jako mladý muž civilní službou povinný zasadil jehličnatý strom, který je tam dodnes. Cestou domů pomůžu známému do kufru auta naložit špinavý pískovec a kolem kostela a zvoničky si to štráduju do naší ulice. Trochu pospíchám, protože o svá práva se srdnatě začala hlásit střeva....

1. 3. 2021 KUŘECÍ BURGERY NOWACO

Slovenský kokot s ušatým kokotem a s kokotem v červeným svetru s námi po roce na další měsíc vyjebali a tak pokud se budu držet litery zákona, nemám moc šancí někam jít a napsat o tom. O koncertu samozřejmě nemůže být řeč. Takže využiju právo provozovatele tohoto blogu a místo reportů se tu může sem tam objevit i nějaká ta recenze. Ale čekat, že napíšu recenzi jako nějaký fundovaný odborník, to může fakt jen asi idiot. Dnes se budeme zabývat našimi pajšly. Ostatně už jednou jsem zde prováděl rozbor tří různých druhů burgrů. Dočíst se to může náhodný i pravidelný návštěvník této ubohé stránky tady. Dnes bude řeč o předsmažených kuřecích hamburgerech od firmy Nowaco. Nejtěžší na tomto burgru je, odhodlat se jít do toho a koupit ho. Všechno ostatní pak už je pohoda. Já si totiž nemyslím, že bych musel tuhle hluboce zmraženou pochoutku poslat do sraček a ohodnotit ji deseti procenty, jak to udělalo (momentálně) pět pitomců v recenzích na heurece. Co jste jako čekali vy kreténi za čtyřicet korun? Stopadesátigramový hovězí hovado? Jste se asi posrali ne? A co ty kosti co se vám zapíchávaly do dásní? Já v tom nic takovýho neměl. To se neumíte nažrat nebo co? Dát špatnou známku tomuto pokrmu může fakt jen debil nebo Pražák, kterej má rypák nahoru a odsoudil burgery od Nowaco ještě předtím, než to vyzkoušel. Stejným způsobem bych mohl já ohodnotit pokusy o sýr s plísní na povrchu od Tesco a porovnávat ho s hermelínem. Blbost. Je třeba zohlednit cenu a za jakým účelem jdete do obchodu, abyste si Nowacoburgery koupili. Ten kdo chce od Nowaconamletýhokuřete burger, jakej dostane v burgrárně, tak musí být opravdu vyšinutý magor. Ale my normální kupujeme takovýhle blbosti za účelem rychlého naplnění žaludku něčím, co sice není zdravé, ale neuškodí to když se tím nebudete cpát denně. A navíc ta směšná cena v dnešní době! 40Kč za 4 burgry. Ano, neměl bych to asi nazývat burgrem, protože vím jak vypadá burger a když můžu tak si ho rád dám. Když se ale probudíte po noční a žaludek vám kňučí jak japonská pornoherečka, ještě rádi zajdete do mrazáku vytáhnout hezkou krabičku s obsahem něčeho mletého mraženého. 4 kusy najednou nesníte. Znamenalo by to sežrat 4 housky najednou a to je prasárna. Ale dva takový ne moc šťavnatý kousky namletých pilin a umělé hmoty nebo co v tom je, už se sní bez obtíží. Je tedy třeba do obyčejné housky, kterou rozkrojíte vložit správné množství rajčat a cibule, abyste se nedusili suchostí. Poté na rozpálenou pánvičku s olejem samozřejmě, vložíte dva plátky Nowacoburgerů, doporučuju použít pokličku, protože to prská jako vaše stará když se vrátíte nadrátovanej z hospody. Chvilku na jedný straně, chvilku na druhý straně a je hotovo. Zkušení šéfkuchaři můžou před vyndáním z oleje na již do zlatova opečenou hmotu položit sýr pro zvýraznění chuti. Když se sýr začne roztékat, vložíme burgery do připravených obložených housek, zalijeme kečupem, položíme na něj plátek čínského zelí, vršek housky potřeme hořčicí a voilá, dobrota je na světě. K zapití doporučuji Pepsicolu bo nějakou jinou nebílou perlivou tekutinu, řádně vychlazenou. A jaký je rozdíl mezi pětikilovým dokonalým burgrem z restaurace a plátky jakoburgeru od Nowaca? Samozřejmě v chuti. Nowaco burgery nejsou nijak výrazné, nechutnají jako burgery. Spíš taková průmyslová sekaná. Ale co bychom kurva chtěli za čtyřicet Káčé? A dál? Tak nejenom že vám po obrovským hovadu z restaurace, který bude doplněn ještě o hranolky a jiný píčoviny, bude špatně, protože toho je prostě hodně a už do vás pak nepoleze pivo což je průser, ale taky to bude o dvě kila dražší a hlavně na vás budou všichni kolem, co si dali guláš, čumět, jak to žerete jak prase, že máte slaninu až za ušima a hubu upatlanou jak malý retardovaný děcko. Taky nijak zvlášť neovlivníte obsah toho, co v něm budete chtít mít. Ne každý má rád okurku nebo ten který druh dresingu, který je v nabídce. Tohle s Nowacem řešit nemusíte. Za dvě stovky si koupíte pět takových balení po čtyřech. Do housky si můžete klidně nasrat když to tak máte rádi a až vám hovna potečou skrz zuby koutky úst ven, nikdo, ale opravdu nikdo na vás nebude čumět jak na kripla. A to se počítá!!  

Dobře jsme k obědu pojedli a v krabičce nám zůstaly ještě dva. Housky už ale nejsou. Ničemu nevadí, v chlebu chutnají mletý kuřata od Nowaca stejně přiměřeně jako v housce. A navíc si můžete říct, že k obědu jste měli burgry (v housce) a k večeři máte tousty (v chlebu). 

Je mi jasný, že opravdový gurmán by tohle nevzal do huby a pan Pohlreich by vrhnul už u pokladny při placení. Jenže je tu jedna taková malá záležitost: Já na opravdový gurmány seru! Chci se nažrat a k tomu jsou Burgery od Nowaca víc než dostačující. 

 

27. 1. 2021 PŘÍRODNÍ MUZEUM HISTORICKÉ ZEMĚDĚLSKÉ TECHNIKY

Pokud právě čtete tento report, znamená to, že je minimálně 27. února a to znamená, že je to minimálně měsíc potom, co jsem ho psal. Jak je zmíněno v několika posledních reportech, pan ministr Blatný a jeho ušatý slovenský milenec, mají patrně něco proti koncertům a tak je pro jistotu zakázali. Mám takové tušení, že letos snad ani žádný nebude. A proto tu píšu slátaniny z mých procházek po mém krásném okolí. Blbé je, že už mi docházejí místa, na které bych chodil a ze kterých bych psal reporty. Snad proto je tento report psán dvacátého sedmého ledna, ale mí věrní čtenáři, a že jich není málo, si ho můžou přečíst až dvacátého sedmého února. Kdyby to tak nebylo, byly by dva reporty v krátkém časovém sledu a pak dlouuuuho nic. Dneska jsem se vypravil k naší krásné paní doktorce zeptat se na výsledky z odběrů krve. Očekával jsem čekárnu plnou chrchlajících zakoronovatělých simulantů v respirátorech třídy FTTTTFFFPTTTTFT69 ale když jsem tam přišel, seděla tam jen jedna kočka. Doslova. Na lavici tam chrupal černej kocůr. U paní doktorky jsem zjistil, že jsem krví stále relativně mlád. Měl jsem vítr z cholesterolu, ale mám nižší hodnoty než bych měl mít, což je ale lepší než kdyby hodnoty byly vyšší. 

Když jsem se vracel od naší krásné paní doktorky, řekl jsem si, že jsem krevně zdráv hlavně díky mým dlouhým procházkám, na které chodím velmi často a že bych měl dnes také někam jít. A tím někam, bylo dnes PŘÍRODNÍ MUZEUM HISTORICKÉ ZEMĚDĚLSKÉ TECHNIKY. Mohl jsem jít rovnou do muzea, ale vzal jsem to oklikou. Šel jsem kolem nedodělaného hřiště s umělým povrchem, přeběhl jsem hlavní silnici naší malé, ale o to hezčí vesničky a moje kroky směřovaly ke zrekonstruovanému železničnímu přejezdu, abych se dostal na cestu do Vrší, což představuje cestu lemovanou poli, která vede nahoru, tam se stáčí a vrací se zpět k jinému zrekonstruovanému železničnímu přejezdu. Vůkol cesty jsou stromy ovocného typu, které v létě a na podzim nabízí našemu etnickému obohacení třešně, švestky, hrušky, špendlíky a jablka v množství větším než malém. Bohužel etnické obohacení, jak už to bývá, je rozumu mdlého a než aby to nechali dozrát, tak to vždycky sežerou nezralý. To je věc, která je mi volná, co mě ale sere, že stromy po jejich nájezdu mají co dělat, aby to do další sezony rozdýchaly. Cestou míjím místo, kde se každoročně koná drakiáda. Nahoře je plácek, kam místní omladina jezdí ve svých smrdutých oktávkách šoustat voňavé vaginy svých přítelkyň, chlastat nápoje plněné v plechovkách a také si tam mafie jezdí vyřizovat své účty. Nahoře se nachází posed a hned za ním několik stromů vlašských ořechů.

Dříve tam místo nich byly třešně, na které jsme jako malí kluci jezdili, až když byly červené, a hlavně za účelem sežrání, a ne lámání větví a ničení dřevin. Také tam kdysi býval stoh, na který jsme lezli a skákali z něj. Tohle dneska už není pravda. Dnešní zmrdi jen seději u telefonu a jen by prcali a chlastali. Podle pověsti se nahoře ve Vrší střídal u staré hrušně starý rok s novým. Na Silvestra si to tam prostě a jednoduše starý rok, představující stařečka, rozdával s novým rokem, který představoval steroidy nabušený metrosexuální nebinární bezpohlavní mladík nebílé pleti. Jak tento souboj každý rok o půlnoci dopadne, všichni vědí. Asfaltka končí a mění se v polní cestu, která vede zpět dolů k našemu cíli, což jak je zmíněno výše, dnes bylo Přírodní muzeum historické zemědělské techniky. Cestou je ještě jedna malá zastávka, kde se zastavím úplně pokaždé. Je to strom, jabloň, ve kterém je díra. Vždycky když jdu kolem tak si vyfotím vnitřek díry, abych věděl, jestli se v ní neskrývá třeba nějaký poklad. 

Jednou tam bylo něčí oko, a tím něčím je samozřejmě myšleno nějaké zvíře. Jinak ale nic. Žádná gramofonová deska s metalovou muzikou, žádný zlato a dokonce ani žádné drahé kamení. Jenom samý bordel. Ještě několik set metrů a jsem na místě. Před muzeem je u krajnice umístěna atrapa jednoho ze zemědělských strojů. Krásná práce. Vstup do muzea lemovala čerstvě zoraná půda. A tady končím. Ač místní, nikdy předtím jsem se na tomto místě nebyl podívat. Strávil jsem tam snad třičtvrtě hodiny, což je delší doba, než obvykle trávím v normálním muzeu. Nelze popsat nepopsatelné. A to ani v případě, že bych se toho měl ujmout já, kterej vokecá kdejakou píčovinu. Proto jsem to tam všechno nafotil a opravdu jsem si těch několik set metrů čtverečních užíval. Nádherný místo!! Dole ve videu je všechno. Jen škoda krutě nekvalitních fotek. Ale komu se to nelíbí, ať si prdel políbí a počká si na normální report z koncertu. Rok 2026 vypadá už docela slibně...

16. 2. 2021 ŽIVOT JE HOŘKÝ

Dva dny po tom, co si vláda ČR vytřela prdel ústavou, vyrazil jsem se svojí dcerou na další z řady lockdownových procházek. Tuhle samou trasu jsem s ní šel už vloni na jaře když nás zmrdi šoupli do karantény, s tím rozdílem, že dnes jsme se brodili sněhem. A když si může vláda vytírat prdel ústavou, tak já si vytřu prdel se všemi mými reportovými fanoušky, jejichž počet čítá číslo 2, a místo dlouhého nudného reportu to dnes odbydu jen krátkým videem.

24. 1. 2021 STIHNOV, ANEB NEČUM KUNDO

To máte tak... Banda kriplů u koryt nám druhým rokem kurví životy trapnými a nesmyslnými nařízeními, kdy kvůli několika desítkám vážně nemocných posrala život ostatním deseti milionům lidí. Hospody letos asi ani neotevřou, stříhat se budeme zapalovačem a o koncertech si můžeme nechat jen zdát. Není se tedy co divit, že se tu objevují hloupé reporty z mých kovidových procházek. Dnes jsem se byl projít do Stihnova. Včera totiž, když jsem hledal nějaké fotky na můj nový blog (jo já vim, je trapnej), našel jsem několik roků staré fotky ze Stihnova, kdy jsem tam byl naposledy. Takže prozkoumání této pozoruhodné lokality se nabízelo vlastně samo. Místo, kde byl dřív statek a kam se jezdili dívat velcí komunističtí pohlaváři jak to má vypadat, se postupem času změnilo. Jako dítko třetí třídou povinné si pamatuju, když jsme na už zkomírající statek byli se školou na brigádě trhat okurky ve sklenících. Pak se to celé po převratu posralo a Stihnov se začal rozkrádat. Na nějaký čas si ho přivlastnil místní domorodec pan Beneš, který každého kdo se tam chtěl jen podívat, ohrožoval vidlemi. O několik let později se do Stihnova přestěhoval nejšpinavější člověk na světě, Ludva, který tam pálil a třídil bordel. Ludva umřel, statek odkoupila nedaleká obec Králíky pokud se nepletu a dále to tam chátrá a rozpadá se. Ukrást už tam není co, a závora na příjezdové cestě, turistickému ruchu také nepřidá. To ale neznamená, že se tam nemůžu jít podívat, ne? Zvlášť když se včera chlastalo a bylo potřeba si provětrat trochu mozkové závity. Šel jsem tedy s jasným cílem - Stihnov. Nasadil jsem sluchátka a pustil si na cestu Darkspace. Prošel jsem kolem kostela u kterého jsem objevil v trávě vajíčko, dále pak kolem  dřevěné zvonice okolo fabriky mého kapitalistického chlebodárce, na kterou jsem už tak dávno nechcal, že je mi to až líto. Hned jak otevřou hospody, tak na jedno zajdu a zechčiju celej první blok. Od fabriky se táhne dřevěný plot, který končí u železných kovaných vrat, které vedou na pozemek zámku, kde dříve byl ústav sociální péče pro mentálně postižené holky. Co tam je teď nevím, ale nejspíš nic. První kamenný most, druhý kamenný most a třetí most je železný, a proto se mu říká železňák. Nechápu tedy, proč se těm prvním dvoum kamenným neříká kameňák. Je to zcela logické přeci ne? U každého mostu se nachází úplně zbytečná cedule, která nás seznamuje s tím, že most nebo jeho okolí, je významná evropská lokalita. Jestli je tohle u každýho mostu v republice, tak by vůbec nemuselo být špatné být výrobcem cedulí s nápisem Evropsky významná lokalita. Když si vezmete kolik je v Čechách mostů, dělá to docela pěknej ranec. Za železňákem ještě kousek po silnici třetí třídy a pak doleva na příjezdovou silnici ke Stihnovu, která je asi sedmé třídy, dle jejího katastrofálního stavu. V létě se tam prohánějí sršňáci. Dnes se tam neproháněl žádný hmyz, ale zase začalo trochu sněžit. Pořád rovně za nosem až ke zmíněné závoře s cedulí, která hlásá NIC.  Zub času si na ni vybral svoji daň a cedule je tedy NO NAME. Podlézám  závoru a pokračuju dál. Kurva je to pěkná dálka. Ale už na obzoru jsou vidět ruiny toho co zbylo ze Stihnova. Fotím všechno kolem, jak je vidět ve videu dole na nekvalitních fotkách. Procházím kolem osamělého komína a přicházím ke dvoum budovám vypadající jak po náletu luftwaffe. Samá díra, střechy nikde, prostě bouraniště. Nakoukl jsem dovnitř a zkonstatoval, že kromě pár nasprejovaných nápisů na zdi, se od mé minulé návštěvy nic nezměnilo. Vylejzám tedy ven a mířím k náměstí nebo jak to nazvat. Ještě vlezu do jedné budovy s klenutým stropem. To je asi jediné místo na Stihnově, které je pořád sexi i ve stavu v jakém se to tam momentálně nachází. Projdu to tak nějak všechno kolem, chytnu se do pasti na medvědy, fotím a kochám se bordelem, který tam panuje. Pak moje kroky směřují k rybníku, okolo kterého vede cesta na silnici sedmé třídy. Respektive vedla. Místo cesty tam byla oranice podmočené hlíny. Kurva! Nechtělo se mi to celé znova obcházet, a tak jsem zabořil svoje boty značky Umbro do měkké půdy a prostě to prošel. Nakonec to nebylo tak hrozný a boty jsem ani čistit nemusel. Cestou zpět jsem našel psí známku. A to je asi tak všechno co se dá k tomu napsat. Více se toho dá pojmout z videa níže. 

29. 12. 2020 JÍLÁK

Dneska jsem se šel projít za účelem sepsání nějakého toho povídání. Jako cíl jsem si stanovil několik kilometrů vzdálený prostor, kterému se odjakživa říká Jílák, neboť půda je tam velmi jílovitá. Ale pěkně od začátku. Venku bylo krásně takže co jinýho dělat, než se jít projít. Zkusil jsem dceru a ženu, jestli by nechtěly jít se mnou, ale když jsem jim řekl, že trasa má  přes 8 kilometrů, razantně odmítly. Jejich blbost. Vyšel jsem tedy sám. V jedný kapse mi z telefonu skrzevá kabílky proudila parádní muzika do reproduktorků, které jsem měl vsazeny v uších. V druhé kapse mi odpočívala mandarinka. Vyšel jsem z domu a zahnul doprava. Oblaka a slunce vytvářely nad poli a domy krásné scenérie, které samozřejmě na fotkách nejsou ani z daleka krásně zachyceny. Jednak proto, že jsem z počátku fotil s bleskem, takže fotky jsou nehorázně zkreslené a jednak proto, že můj telefon fotí jak píča. Blesk jsem přestal používat kousek před jílákem, ale i tak ty fotky jsou prostě strašný. Prošel jsem kolem jednoho statku, kde na mě štěkal černý obézní pes, který na mě ještě nikdy neštěkal. Asi ze mě cítil chlast, jímž jsem se včera naplnil po čárku a který od rána potím. Bylo točené pivo, byla švestka, byla fefrmincka a hromada žrádla. Prostě to ze mě pejsek cítil a chtěl taky ochutnat. Přidal jsem do kroku, protože svými kly pejsek začal drásat pletivo chatrného plotu za účelem sežrání mě. Po pravé straně jsem šel kolem bývalé veřejné skládky, čímž se rozumí, že dřív se tam vozil bordel jak kdo chtěl. Dřív se nějaká ekologie a podobný sračky neřešily. Jako dítko školou povinné jsem tam chodil trhat přesličku do sběru léčivých bylin. A když se před hromadou roků skládka, která byla takový malý kráter, uprostřed s rybníčkem, zavážela, vyrazila tam celá naše třída s paní učitelkou Novotnou, chytat (rozuměj zachraňovat) čolky. Dál jsem pokračoval v cestě k vytouženému Jíláku. Prošel jsem kolem VKZ, kde jsem jako mladý junák byl v kině na filmu Četník a četnice. Před prvním mostem jsem procházel kolem vybydleného domu, ve kterém žila filcka. To je žena, které se už na základní škole říkalo cholera. Tahle filcka si nabrnkla indiána, se kterým terorizovali mámu filcky, až ji nakonec indián zabil, a momentálně si odpykává svůj trest ve vězení. Filcka pracovala a už zase pracuje u nás ve fabrice a když tam pracovala poprvé, snad údajně šoustala za stravenky. Ale potvrzené to nemám. Nakonec, sakra, kdo by na to vlez? Jednou se byla dát ostříhat zdarma v rámci firemní akce na hřišti a zavšivila tam kadeřnici nůžky a hřeben. Prostě filcka no. Za druhým mostem jsem si nevšiml, že za mnou jdou dvě vyžrané osoby. Ty se asi divily když jsem si fotil mandarinku v ruce před rozpínající se krajinou. Nejspíš si řekly něco ve smyslu no to je ale kretén. Ale mě to nevadilo. Mandarinku jsem si oloupal a s nechutí snědl. Byla kurva kyselá jako xicht prodavačky v Penny. Fakt hnus. Na Jílák jsem dorazil relativně brzy. Aby taky ne, když není moc daleko. Šlo se hezky, díky zmíněné oblačnosti bylo stále na co koukat. Otáčel jsem se za sebe, jestli ty dva vyžraný lidi jsou ještě za mnou, ale nebyli. Štrádovala si to za mnou nějaká žena. A protože se na mě nevrhla a nevymrdala mi mozek z hlavy, tak jsem si ji za trest vyfotil, stejně jako všemožné píčoviny kolem. Z něčeho tenhle trapnej report přece musím sestavit ne? Na Jíláku to bylo úplně stejný jako když jsem tam byl minule. Když si vzpomenu, že jsme se tam jako děti jezdily koupat do těch hoven, plavaly jsme tam ruku v pacce s krysama, zvedá se mi kufr. Voda vypadá čistě, ale zdání klame. Jsou to samý sračky a všude kolem bahno (při mokru) nebo prach (při suchu). Ale místo je to svým způsobem kouzelný a něčím mě pořád přitahuje. Nevím proč. Nikdy jsem se tam neožral, nikdy jsem tam nepíchal, nikdy jsem tam nic nepodniknul, tak nemám tušení proč tam vlastně několikrát do roka chodím. Když jsem se nabažil hoven a smrduté vody, tedy cíle mojí procházky a předmětu tohoto povídání, pokračoval jsem dál směrem do Bydžova s tím, že už nic fotit nebudu, protože Bydžov je neskutečná díra. Vyšel jsem z polní cesty na novou okresku a proti nepříjemnému slunci došel po krajnici, kde kolem mě svištěly kamiony a osobáky rychlostí větší než povolenou, ke křižovatce na Metličanské ulici. Sešel jsem dolů směrem k benzince, přes dva mosty, z nichž jsem udělal krátké videozáznamy ve videu dole, prošel jsem kolem bývalé venkovní hospody U Puku, kde jsem někdy před dvacetitřemi léty byl na koncertu N.V.Ú. a dál kolem zimního stadionu směr domů. Všude se válel neskutečný bordel, roušky, plasty, různé obaly, prostě humusáckej Bydžov, neboli cikánov, jak toto město trefně nazývá moje bývalá spolužačka, kterou jsem chtěl opíchat na koncertě Chinaski. Ono se ale není co divit, když radní města Nový Bydžov budou nejspíš samí zkušení inženýři, protože vyřešili problém s přeplněnými kontejnery šalamounsky. Nelíbilo se jim totiž, že u kontejnerů, které jsou plné, se hromadí plasty a sklo a papír, tak aby se tak nedělo, kontejnery odstranili a je po problému. Lidi prostě odhodí bordel kde je napadne. Skvěle vyřešeno! Kolem muzea hraček a bývalých skláren jsem se podél řeky dostal až do Sloupna, odkud to mám domů coby kamenem dohodil, asi dva kilometry. Domů jsem přišel zpocenej jako vždycky ale vůbec mi to nevadilo. S muzikou v uších se mi šlo moc dobře. Tentokrát jsem vsadil na heavymetal a poslouchal jsem Andi Deris, Manowar a Gamma Ray. Píčusové z vlády nás zase zavřeli, takaže koncerty se nejspíš už nikdy konat nebudou. Ale kdyby jo, hned na nějakej zajedu a zprzním ho v reportu!

16. 1. 2020 ČTVRTEČNÍ PÍČOVINA

Milé děti, budu vám vyprávět pohádku o jednom zkurveném prosincovém čtvrtku zkurveného roku 2020, jednoho chrabrého rytíře jménem Dannik. Sedněte si pohodlně, zapalte si cíga, ale hlavně držte tlamy.... To se takhle jednou zednáři nudili a vypustili do světa vir, aby se trochu přibrzdila ekonomika, protože není na pořadu dne, aby i střední třída žila v blahobytu. K prohloubení mezinárodních vztahů vir vysadili v Číně, odkud se poté přenesl po celém světě, ba dokonce i do zaprděné republiky české, odkud pochází i náš chrabrý rytíř jež jméno Dannik nese. Geniální myšlenka zednářů, která nic nestojí, ale následky se budou hojit ještě příští generace, měla za následek to, že banda kokotou z královského dvora české republiky začala blbnout a zmatkovat a nesmyslnými nařízeními terorizovat obyvatele. Ale nejen v království českém. Zednáři to dohnali k dokonalosti a tak se blázní po celém světě hlavně s rouškami. A tak se stalo, že bez uslintanýho hadru přes tlamu ani chrabří rytíři nesmí opustiti své komnaty. Rytíř Dannik povinné nošení roušek považuje za největší zásah do základních lidských práv a svobod, kterými se ohání kdejaký Ital, roušky na veřejnosti odmítá nosit, ale pokud si chce zajít do obchodu, nasadit si ji stejně musí. Jednoho dne vypravil své děti do školy, respektive ony se vypravily samy, zatím co rytíř Dannik seděl u bedny jak El Bunda a koukal na Spančboba. Hned jak smradi vypadli z domu, zajel autem do místních potravin a udělal tam nákup za nějakých čtyřistapadesát korun. Hlavně se jednalo o potraviny kazícího se charakteru, které měl on a jeho milejdy o víkendu na 6+6 svačin do práce. Nyní milé děti následuje doslovný přepis z rytířova deníčku... Když jsem stál u uzeniny, pod nosem se mi díky zkurvený roušce začalo tvořit Máchovo jezezro a ta píča přede mnou, na sto procent přiblblá Pražačka, usuzuji tak dle pohybu a přiteplený mluvy, si nechávala krájet dvacet deka vysočiny! A ta prodavačka přibržděná ty vole jak píča misionářky hlásající slovo boží. Dočkal jsem se, ale rouška propocená na maděru. Když jsem se konečně vykulil z obchodu, sedl jsem na koně a zajel jsem do Lííííídlu na jejichž základnu jsem nedávno psal, zda by nebyli tak ochotni a tomu kreténovi co pro ně dabuje reklamy v televizi nemohli říct, že ve slově Lidl je nad -i- tečka a proto se to nečte Líííídl, ale Lidl, neboť Lídl zní stejně přirozeně asi jako brokolicová bábovka. Zatím jsem bez odpovědi, ale moje stížnost byla postoupena k projednání na příslušné oddělení. V Lidlu na mě zbyly poslední 4 nákupní vozíky, neboť dalších asi 100 jich bylo řetězem zamčeno kvůli té hrozné pandemii. Uvnitř obchodu se pohybovali lidé, kteří byli výhradně na ránu krumpáčem mezi oči, ty vole postávali v uličkách, motali se jak zombie, nevěděli co mají kupovat. Prostě demence. To já jsem věděl co nakupovat a proto jsem relativně rychle zajel k pokladně číslo 5, kde stála jen jedna paní, ale ta teda byla! Paní pokladní můj nákup už dávno dala do mé přihrádky v odkládacím stole, já jsem paní pokladní už dávno zaplatil, ale ta píča předemnou ještě neměla naskládaný nákup do vozíku. A ne aby uhnula píča zasraná ty vole, takže jsem čekal a lidi za mnou čekali než si to milostivě naloží a teprve pak jsem mohl jít já a naložit si svůj nákup, který tam na mě už čekal. Zpocenej pod rouškou jak vagina staré indické ženy ty vole fuj hnus. Když jsem vyšel ven, fronta na vozíky byla až na hlavní silnici, která je vzdálená asi 100 metrů. Jako za bolševika. Poté kroky mého oře směřovaly do obchodu Pepco, kde jsem potřeboval koupit rámeček na fotku. V obchodě byli naštěstí jen tři lidé. A všichni, ale opravdu všichni by zasloužili vyrvat střeva nosem za to, jaký to byli zmrdi. Jedna paní zablokovala celou uličku svojí monstrózní postavou, v ruce držela nějakej kus dětskýho oblečení a telefonem popisovala někomu, co za vzor je na tom oblečení. Musel jsem kvůli ní obejít blok a to znamená námahu navíc a to znamená víc potu pod mojí rouškou. Našel jsem vhodný rámeček na fotku a zamířil k pokladně. U pokladny smrděla - to jakože fakt smrděla i přes roušku - potem a hovnama hnusná ženská. Začal jsem se opravdu hodně potit. Pan prodavač, v tričku, v pohodě, pomaličku pípal kódy a já už měl na jazyku pod rouškou větu TY DEBILE MYSLÍŠ ŽE NÁM JE TU V ZIMNÍCH BUNDÁCH PŘÍJEMNĚ KRETÉNE? Neřekl jsem ale nic a dál trpěl smrad z kundy té ženy dva metry předemnou. A ten debil za ochranným sklem u pokladny prej BUDETE SI TY HRNÍČKY PŘÁT ZABALIT DO PAPÍRU? A ta kunda JÉ TO BYSTE BYL MOC HODNEJ. A prodavač se ptá. A TY MISTIČKY TAKY ZABALÍME DO PAPÍRU? A paní, která byla prototypem smradu JÉ TO BYSTE BYL HODNEJ. Patrně pro dnešní den měla ve slovní zásobě jenom větu JÉ TO BYSTE BYL HODNEJ. Tak pán za pokladnou, od pohledu čtyřprocentní, začal každý hrníček a mističku a vibrátorek a já nevim co všechno ještě tam ta potem skrz péřovou zminí bundu smrdící kráva měla, balit do papíru. Každou věc zvlášť. Mě z pod roušky začaly tryskat Niagarské vodopády. Byl jsem jen malý krůček o prasknutí čuráka podélně od Kopidlna po Floridu. Když paní odsmrděla někam do hoven a dostal jsem se před kasu, čtyřprocentník si všiml mé nervozity a tak mě projistotu žádným NECHCETE TEN RÁMEČEK ZABALIT DO PAPÍRU neotravoval. Hodil jsem mu na stůl padesátikorunu a on mi vrátil umaštěných 8 korun a já mohl konečně pryč z tý sračky zkurvený jménem Pepco. Hrála tam hudba k zblití ty vole to bylo snad ještě horší než v Penný (když můžete říkat Lídl, proč bych nemohl já říkat Penný?) a v Tescu. Pamatuješ milý deníčku, jak jsem kdysi psal do Tesca? Pro připomenutí, abys věděl o čem je řeč...

... Domů jsem na svém bílém vraníkovi jel už zcela klidný, i když řidiči a lidi na náměstí, kde se konaly trhy, to byla kapitola sama pro sebe. Všiml jsem si, že před každým obchodem stáli lidé ve frontách, jako kdyby se předháněli, kdo v jaké frontě bude stát déle. Zvládl jsem to a domů jsem přijel bez kamenu na srdci, který mi spadnul právě proto, že už jsem doma pryč od roušek a nakažených lidí a debilních smradlavých krav a dlouhých front a...Vyndával jsem doma nákupy a protože jsem měl jmeniny, měl jsem v nákupu i tři bonboniéry připravené pro kluky do práce, aby si osladili chuťové pohárky. Koupil jsem bonboniéry s názvem TATIANA, neboť oni ji mají rádi, protože moje žena se také jmenuje Tatiana a oni si pak mysleji, že ji lížou. Moji ženu. No a pak najednou zvoní telefon, na displeji svítí jméno mého zaměstnavatele a z reproduktoru se ozve Martin a prej jestli si nechci vzít dovolenou protože jí mám ještě 10,5 dne a já teda jakože si ji vezmu, protože moje výrobní linka stejně už do konce roku nemá v plánu nic vyrobit, takže jsem vlastně udělal nákup na tři noční (a tři denní - mojí ženě také odpadl pracovní víkend) zbytečně, ale klukům jsem bonboniéry donesl a vytlemil jsem se jim do xichtu, aby jako věděli, že na ně myslím doma od bedny. Budou mě mít zase o něco radši... ...Tady milé děti zápis v deníčku rytíře Dannika končí, a tím končí i naše pohádka O jednom zkurveném prosincovém čtvrtku zkurveného roku 2020, jednoho chrabrého rytíře jménem Dannik. Doufám že se vám pohádka líbila, protože není jisté kdy si díky rouškokriplům budete moci přečíst nějaký zajímavý a hodnotný report z koncertu. Zazvonil konec a rouškozmrdům je konec. Kéž by....

CHATA INKOGNITO

Tak jo, zmrdi z vlády stále zastrašují a nařizují a zakazují, takže report z koncertu je v nedohlednu. Na chatu se synátorkem jsem ale zajet mohl. I když v absolutním inkognitu, neboť jsem se tam nacházel s osobami, jejichž pobyt byl podmíněn přítomností nebo nepřítomností jiných osob, a i celkový pobyt je lépe utajiti neboť není třeba do světa podrobnosti vytrubovati... protože lidi jsou svině... Vlastně jsem k tomu přišel jako slepý k houslím, ostatně jako ke všemu v mém životě. Dostal jsem od přítele číslo 1 nabídku, zajet si na chatu, prostě jen tak, zachlastat, a vezmeme soudek vole, a vožereme se, prostě na pohodu. A protože já jsem od přírody debil, tak v alkoholovém opojení jsem slíbil, že vezmu kluka a teda pojedem. Na horách jsem v zimě nebyl dobrých 25 roků, takže proč ne žejo. Dostal jsem na férovku instrukce, že chata je zařízena ve velmi jednoduchém stylu a že dostat se k ní, vyžaduje jistého fyzického úsilí, neboť se k ní nedá dojet autem. Že prej k ní vede kopec jako kráva a je celkem daleko od parkoviště. Však to znáte... silácký řeči podpořený deseti pivama lítaji  jak hovna z tlamy ministra zdravotnictví, takže ve chvíli kdy jsem kývnul na moji účast na chatě, jsem si připadal naprosto neohrožený. Ovšem to jsem nevěděl, co mě čeká... Přijeli jsme totiž pod lesní kamennou cestu, která vede k chatě, a že vyzkoušíme, jak jsou naše zimní pneumatiky připraveny na nápor sněhu, který se valil ze všech stran. Kecám. S tím sněhem...

Trochu smutný pohled na sjezdovku v plovině prosince. A to nejen kvůli sněhu, ale i kvůli kvalitám fotek z mého nového telefonu, který okamžitě po příjezdu a vylezení z auta na čerstvý horský vzduch, začal stávkovat a stávkoval celý víkend. Vyzkoušeli jsme tedy naše auta. Já se svým vozidlem značky Ford, jsem se dostal po velice nerovné a trochu namrzlé cestě asi 10 metrů a pak už ani hovno. Můj přítel číslo 1 se se svým vozem značky Škoda vyškrábal trochu víc. Dvojice domorodců, sedících před domem na židlích a pokuřujících cigarety se začala smíchy popadat za břicha když viděli o co se snažíme.  Vidina toho, že bychom snad měli onu cestu absolvovat pěšky se zavazadly, se zdála čímdálvíce pravděpodobnější. Štěstěna se na nás ale usmála, když jsme zjistili, že pán, který běžně pro lidi vyváží věci k chatám právě po této cestě, má své terénní vozidlo již jeden den opravené, takže mohl po jednom telefonátu přijet, naložil tři členy výpravy a náš náklad, který se skládal převážně z toho, po čem se dá ožrat a nažrat. Když jsme na něj čekali, osádka dospělých si přiťukla welcome drinky.

Původně jsme se na chatě měli nacházet snad jen 4 ale nakonec nás tam bylo ježíšmarjá snad 15, včetně odrostlejšího miminka, odrostlého mimina, čtyř větších dětí a nás dospělých, kteří si patrně nikdy nepředstavovali, že by v tomto složení mohli někdy někam vyrazit. Nakonec ale zjistili, že nejsem zas až takovej debil, jak se o mě říká. Anebo si naopak potvrdili, že jsem mnohonásobně větší debil než je o mě známo. Každopádně hned po zatopení v chatě kvůli dětem a kvůli nám, co jsme šli pěšky a byli jsme propoceni a promrholeni, se narazil soudek Svijan, otevřely se rumy a jiné destiláty, na stůl se položilo velké množství pokrmů a začalo se popíjet. Po nějakém tom pivu mě napadla spásná myšlenka zorganizování noční bojové hry. Jenže po chvíli rozumného uvažování mě napadla mnohem spásnější myšlenka, že se na noční bojovou hru vykašleme, protože naše zpráchnivělé kosti prolité tou dobou solidní dávkou alkoholu si netykají s neznámým a nerovným kluzkým terénem, který se tam nacházel na každém kroku. Později dorazil ještě zbytek osazenstva a popíjelo se v klidu, za halekání táborákových písní. A pak se najednou všichni rozešli do svých pokojů a já zůstal sám s přítelkyní číslo 2, tak jsme ještě chvíli seděli a v půl druhý to taky zabalili a taky zalezli. 

Druhý den začíná zasněženou saharou. Saharou to jako že máme po včerejším chlastání žízeň a zasněženou, to jako že přes noc nasněžilo sněhu tři prdele. Na pořadu dne byla procházka (pro některé), dovádění ve sněhu (pro děti), chlastání (pro dospělé), opékání špekáčků (pro všechny) a vskutku vynikající hovězí gulášek (pro ty, kteří pokrmy tohoto druhu požívají). Špekáčky a welcomedrinky byl jen tak mimochodem můj nápad a jsem na sebe hrdý, neboť obojí si myslím slavilo úspěch. Špekáčky na ohni byly skvělé. Děti se olizovaly, já sežral dva, jen tak jsem je okusoval přímo z opékacích drátů, pár metrů od zurčící vody, kde se nám předchozí den chladil soudek, který jsme si ale pak přestěhovali, protože bylo pivo moc studené. Děti se po vydatné snídani venku vyválely v té trošce sněhu, která byla pro zdejší hory přidělena, stavěly blátuláka, no prostě si to tam užívaly. My staří si to užívali s nápoji v ruce taky. A pak se nějak zase začalo chlastat.

Večer hrajeme deskovou hru na způsob "člověče nezlob se" s úkoly, takže co chvíli jsem olizoval podpaží přítelovi číslo 3, sedícímu po levé straně, chvíli jsem kopuloval s přítelkyní číslo 4, sedící po pravé straně. Naštěstí byla hra ke mě milosrdná a nevyšlo to na mě obráceně. Ale jinak hra byla velmi zábavná, dobře se u ní chlastalo a úkoly také ušly. Moje maličkost popíjela pivorumšvestku a vůbec mi po tom nebylo špatně, neblil jsem, nevyváděl jsem žádná alotria, všechno bylo v rámci slušnosti a manželských vztahů. Stůl se neustále prohýbal pod všemožnými nápoji a pokrmy, až to hezké nebylo. To bylo úplně normální obžerství! Děti překvapivě vůbec nezlobily, poslouchaly a vůbec to tam bylo všechno strašně milé, ta parta lidí si překvapivě rozuměla, nebo to uměla kvalitně předstírat. Ať tak nebo tak, prochlastali jsme se druhým soudkem do finálového večera, kdy stejně jako den předtím, se najednou všichni vytratili a zůstal jsem jen já. Stejně jako den předtím jsem si dal sprchu, odpustil střeva a vyčistil tlamu a zalehl. Ráno začíná řevem odrostlejšího miminka, které se dožadovalo svého mlíčka do bříška. A opět sahara, tentokráte dešťová. Venku mrholilo, poděbradka, po zkušenostech z prvního rána byla připravena u postele. Na snídani byla skvělá, vynikající perfektní míchaná vajíčka s chlebem. Dlouho jsem si tak nepochutnal. Ti co neměli v popisu práce v odpoledních hodinách řídit, lili do sebe opět různé drinky a pivo až do zasyčení soudku číslo 2. My řidiči dali přednost kofole a poděbradce. Někteří opět vyrazili potěšit se se sněhovou nadílkou, která byla k dispozici v množství menším, než malém. Do chaty se doploužili úplně promočení, právě včas, aby do sebe naházeli pečená kuřátka, které pro nás připravil přítel číslo 5 a ta kuřátka, ta byla nadpozemsky dobrá. Vegani nevědí o co přichází. Anebo se doma ládujou masem jako každej normální a pak na veřejnosti dělaji hérečky. Po kuřátkách se začalo tak nějak uklízet. Této činnosti jsem se neúčastnil, neboť mě uklízení čehokoliv nebaví, nemám ho rád a proto jsem takticky sledoval přítelkyně č. 6-10 jak kmitají s utěrkami, mycími prostředky a vůbec prostě byla radost to sledovat vleže. Děvčata, děkuji vám. Aby se neřeklo, úplně před odjezdem jsem vybral popel z kamen a přinesl 6 polen dřeva ze dřevníku, kde bylo víc pavouků než dříví, což pro polovičního arachnofobika jakým já jsem, nepředstavuje příjemné chvíle. Po úklidu jsme odnesli velké množství zavazadel od chaty na cestu, odkud nám je opět pán odvezl na kraj cesty k našim autům. Věci jsme si naházeli do svých aut, rozloučili se a za mlhy a mrholení jsme vyrazili k našim domovům. Hned jak jsem přijel domů, zkusil jsem, jestli telefon stále stávkuje. Samozřejmě všechno funguje jak má. Takže jsem vůbec nemusel ochranné sklo z displeje dávat dolů, což jsem udělal první den na chatě, protože jsem si myslel, že třeba nějak překáží dotykům, protože jenom odemknout gestem telefonní aparát bylo tam v tom řídkém vysokohorském vzduchu boj na několik minut. A pak na něm něco napsat, no prostě nic. Takže asi tak. Já si to užil a když mi přítel číslo 1 řekne, jestli bych zase nejel na chatu, nebudu mít s odpovědí na jeho nabídku žádného otálení. Byl to výborně prožitý (nebo propitý?) víkend.